Rudolf Viest

Arm. gen. Rudolf Viest
	Arm. gen. Rudolf Viest
	Jan Nepomuk Langhans: Rudolf Viest
státní ministr exilové vlády v Londýně
	Ve funkci:; 27. října 1941 – 12. listopadu 1942
Prezident	Edvard Beneš
Předseda vlády	Jan Šrámek
státní ministr (v ministerstvu národní obrany) exilové vlády v Londýně
	Ve funkci:; 12. listopadu 1942 – 4. února 1945
Prezident	Edvard Beneš
Předseda vlády	Jan Šrámek
2. ministr národní obrany exilové vlády v Londýně; (pověřen řízením)
	Ve funkci:; 19. září 1944 – 4. února 1945
Prezident	Edvard Beneš
Předseda vlády	Jan Šrámek
Předchůdce	Sergěj Ingr
Nástupce	nikdo (funkce zanikla)
Narození	24. září 1890 ; Revúca; Rakousko-Uhersko
Úmrtí	1944/1945 (ve věku 54 let) ; ? ; Nacistické Německo
Choť	Květoslava Viestová
Příbuzní	Dušan Viest (sourozenec)
Alma mater	Vysoká škola válečná
Profese	voják a důstojník
Ocenění	Odznak Československého partyzána (1947); Řád rumunské hvězdy; Řád čestné legie; Válečný kříž
Commons	Kategorie Rudolf Viest
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Rudolf Viest (24. září 1890, Revúca – 1944/1945^?) byl slovenský divizní generál, velitel povstalecké armády na Slovensku v době Slovenského národního povstání, československý legionář v první světové válce^[1] a jediný slovenský generál v předválečné ČSR.

Obsah

ŽivotEditovat

Meziválečné obdobíEditovat

V hodnosti podplukovníka jako frekventant Válečné školy v Praze, ročník 1922/1923 na tablu absolventů

Mezi lety 1920–1939 působil jako důstojník Československé armády v diplomatických a velitelských funkcích. Nejvyšší funkce dosáhl jako velitel 6. a 7. armádního sboru. Roku 1933 dosáhl hodnost brigádního generála, v roce 1938 byl povýšen do hodnosti divizního generála. Za mobilizace v září 1938 velel jednotkám VI. sboru. Byl členem delegace na československo-maďarských mezivládních jednáních 9. až 13. října 1938, na kterých se ve smyslu Mnichovské dohody měla vyřešit otázka maďarské menšiny v Československu.

Druhá světová válkaEditovat

Od roku 1939 byl příslušníkem slovenské armády. Patřil ke skupině protifašisticky orientovaných důstojníků, udržoval styk s domácím odbojem i československou exilovou vládou v Londýně. Dne 14. března 1939 jako první podepsal prohlášení, ve kterém vystoupil proti činnosti, která vedla k odtržení Slovenska od ČSR. 29. srpna 1939 emigroval přes Maďarsko do Francie. Od 17. října 1939 byl členem Československého národního výboru v Paříži a velitelem tvořícího se exilového československého vojska. Od ledna 1940 velel 1. československé divizi ve Francii. Po okupaci Francie v červnu 1940 odešel do Anglie. Následně se stal členem Státní rady československé a ministrem československé exilové vlády v Londýně. Šlo o stoupence Edvarda Beneše.

Od 20. června 1944 byl zástupcem československého vládního delegáta pro osvobozená území. 22. srpna 1944 odletěl s československou vládní delegací z Anglie do SSSR. Odtud odletěl 6. října 1944 přes Moskvu s částí 2. československé paradesantní brigády do Banské Bystrice na pomoc SNP.

Poté se stal velitelem 1. československé armády na Slovensku po Jánu Golianovi a taktéž předsedou Rady na obranu Slovenska. Jeho prostřednictvím se československá exilová vláda pokoušela získat větší vliv ve vedení SNP a v armádě. V tomto období se však vojenská situace povstalecké armády začala zhoršovat. V noci z 27. na 28. října 1944 vydal v Donovalech poslední rozkaz: „Boj za slobodu Československa sa nekončí, bude pokračovať v horách“. Ve složitých podmínkách však nebyl schopen zabezpečit, aby se rozkaz dostal do všech povstaleckých vojenských jednotek, čímž přispěl k rozkladu povstalecké armády.

Dne 3. listopadu 1944 byl Viest s Golianem v Pohronském Bukovci zajat. Byli vyšetřováni v Banské Bystrici a Bratislavě, následoval transport do Berlína a odsouzení německým soudem k trestu smrti. Datum a místo jejich smrti není známé,^[2] některé zdroje uvádí únor 1945 a koncentrační tábor Flossenbürg.^[3]