Otevřít hlavní menu

Sergěj Ingr

český armádní generál

Jan Sergěj Ingr[4] (2. září 1894 Vlkoš[5]17. června 1956 Paříž) byl československý armádní generál, legionář, ministr národní obrany londýnské exilové vlády a velvyslanec.

Sergěj Ingr
Fotografie z roku 1940, Ingr zachycen na palubě polské ponorky „ORP Wilk“ (ponorka sloužila v rámci britského námořnictva)
Fotografie z roku 1940, Ingr zachycen na palubě polské ponorky „ORP Wilk“ (ponorka sloužila v rámci britského námořnictva)
Narození 2. září 1894
Vlkoš
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 17. června 1954 (ve věku 59 let)
Paříž
FrancieFrancie Francie
Příbuzní Dana Zátopková (kmotřenka a neteř)[1]
Vojenská kariéra
Hodnost armádní generál
Doba služby 1914-1947
Sloužil Rakousko-Uhersko Rakousko-uherská armáda
Znak Srbska Srbská armáda
Rusko Ruská armáda
Znak Československa Československá armáda
Války První světová válka

Příbuzenstvo
otec Jan Ingr
matka Mariana Mores
kmotřenka Dana Zátopková[2][3]

Dětství a studiaEditovat

Narodil se ve VlkošiKyjova starostovi obce Janu Ingrovi. Měl tři bratry a čtyři sestry. Dle rodinné tradice byl zakladatelem rodu Ingrů švédský voják Michal Unger, který se v roce 1620 usadil v severomoravském Kunvaldu. Část obyvatel Kunvaldu později osídlila vesnici Skoronice, která sousedí s Vlkošem. Jméno Unger se časem změnilo na Inger a později na Ingr. Dle jiných pramenů je jméno Ingr odvozeno z německého Jünger. V roce 1913 maturoval na kyjovském gymnáziu a v Brně se přihlásil jako jednoroční dobrovolník do královopolské kadetky.

První světová válkaEditovat

 
Pamětní deska Sergěje Ingra na Obecním úřadu ve Vlkoši. Autor V. A. Kovanič, 1997.

Po vypuknutí první světové války odjel jako velitel čety 15. září 1914 na ruskou frontu. Na podzim 1915 upadl do zajetí v ruském Caricynu (dnes Volgogradu). Nábor do československých legií byl pozastaven, a proto vstoupil do 1. srbské dobrovolnické divize a bojoval proti bulharské armádě v Dobrudži. V roce 1916 přešel ke 2. československému střeleckému pluku Jiřího z Poděbrad v hodnosti poručíka. Přijal pravoslaví a jméno Sergěj (jméno pocházející z bulharštiny). Na podzim 1917 odjel do Francie, v roce 1918 bojoval v Ardenách, v srpnu 1918 byl převelen do italského Foligna. Na konci války měl hodnost kapitána a hovořil pěti jazyky (německy, rusky, srbsky, francouzsky a italsky).

Meziválečné obdobíEditovat

 
V hodnosti majora jako frekventant Válečné školy v Praze, ročník 1922/1923 na tablu absolventů

V prosinci 1918 se vrátil do Československa, kde pomáhal vytlačit maďarskou armádu za hranice Slovenska a obsadit Bratislavu. Pak byl převelen na Těšínsko, kde československá armáda pod velením podplukovníka Šnejdárka vytlačila polskou armádu, 27. ledna dobyla Jablunkov, později Třinec. 28. února 1919 byl Sergěj Ingr povýšen na majora a byl mu udělen Československý válečný kříž. Postupoval ve vojenských hodnostech a velitelských funkcích, při mobilizaci v roce 1938 byl v hodnosti divizního generála velitelem III. armádního sboru.

Druhá světová válkaEditovat

Dne 20. června 1939 odešel na výzvu prezidenta Edvarda Beneše přes Polsko do exilu. V Paříži vybudoval Československou vojenskou kancelář. Československá vojska ve Francii byla organizována u městečka Agde na středomořském pobřeží. V roce 1940 zde bylo soustředěno 11 405 dobrovolníků, kteří se v květnu a červnu 1940 účastnili spolu s francouzskou armádou bojů na Marně, Seině a Loiře. 21. července 1940 vznikla v Londýně exilová vláda a Sergěj Ingr se stal jejím ministrem národní obrany. Na nátlak exilového vedení KSČ v Moskvě byl však z funkce 19. září 1944 odvolán. Beneš jej postavil do čela Hlavního velitelství československé branné moci, ale 5. dubna 1945 byl odvolán i z této funkce a dán na zdravotní dovolenou.

Poválečné obdobíEditovat

Dne 6. června 1945 byl povýšen na armádního generála, 27. srpna 1947 se stal mimořádným velvyslancem v Haagu. 3. března 1948 na funkci rezignoval a se svými dvěma syny zůstal v exilu. V roce 1949 spoluzaložil Radu svobodného Československa17. června 1956 zemřel na infarktPaříži. V roce 1991 mu československý prezident Václav Havel udělil Řád M. R. Štefánika in memoriam.

Syn Jiří Ingr nechal v Paříži v roce 2004 exhumovat a převézt do Česka jeho ostatky. 2. září 2012 byly uloženy v rodném Vlkoši.[6]

VyznamenáníEditovat

  Řád svatého Stanislava, III. třída s meči a mašlí
  Československý válečný kříž 1914–1918
  Československá medaile Vítězství
  Československá revoluční medaile
  Pamětní medaile na válku 1914–1918
  Řád čestné legie, V. třídy – rytíř
  Pamětní Kříž na válku 1916–1919
  Řád svatého Sávy, III. třídy – komandér
  Kříž dobrovolného bojovníka 1914–1918
  Pamětní válečná medaile 1915–1918
  Pamětní medaile na válku 1914–1918
  Pamětní medaile na sjednocení Itálie
  Řád rumunské hvězdy, III. třídy – komtur
  Řád bílého orla, V. třídy s meči
  Řád Spasitele, IV. třídy – zlatý rytířský kříž
  Řád bílého orla, IV. třídy – důstojník
  Řád čestné legie, IV. třídy – důstojník
  Československý válečný kříž 1939
  Řád jugoslávské koruny, II. třídy
  Řád znovuzrozeného Polska, I. třída – velký kříž
  Československá vojenská pamětní medaile za službu v československé armádě v zahraničí
  Československá medaile za zásluhy, I. stupeň
  Pamětní odznak Čs. dobrovolce z let 1918–1919
  Československá medaile Za chrabrost před nepřítelem
  Hvězda 1939–1945
  Medaile Za obranu
  Válečná medaile 1939–1945
  Záslužná legie, II. třídy – komandér
  Řád čestné legie, III. třídy – komandér
  Zborovská pamětní medaile
  Pamětní odznak druhého národního odboje
  Pamětní medaile 2. střeleckého pluku Jiřího z Poděbrad
  Řád lázně, III. třída – vojenský
  Řád Oranžsko-Nasavský, III. třídy – komandér
  Řád svatého Olafa, III. třídy
  Řád čestné legie, II. třídy – velkodůstojník
  Řád Milana Rastislava Štefánika, I. třídy

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Dostupné online.
  2. Zdeněk Vališ. Generál Sergej Ingr blahopřeje Edvardu Benešovi. Český rozhlas [online]. 2007-09-23 [cit. 2012-12-16]. Dostupné online. 
  3. Přijměte přání pevného zdraví, královno české atletiky Dano Zátopková. army.cz [online]. 2012-09-19 [cit. 2017-09-22]. Dostupné online. 
  4. Sergěj Ingr [online]. Fronta.cz [cit. 2008-04-06]. Dostupné online. 
  5. Matriční záznam o narození a křtu farnost Vlkoš u Kyjova
  6. Zdeněk Šmýd. Pietu za generála odstartuje přelet gripenů nad Vlkošem. Hodonínský deník.cz [online]. 2012-08-24 [cit. 2012-12-16]. Dostupné online. 

LiteraturaEditovat

  • Čtyřicet let československého reálného gymnázia Josefa Klvani v Kyjově 1898–1938
  • Jiří Dunděra, 33 životů, 2005

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat