Osijek (maďarsky Eszék, německy Esseg, v srbské cyrilici Осијек) je největší město v chorvatské Slavonii a čtvrté největší v zemi. Žije zde přibližně 84 tisíc[1] obyvatel. Je správním střediskem Osijecko-baranjské župy.

Osijek
Centrum Osijeku
Centrum Osijeku
Osijek – znak
znak
Osijek – vlajka
vlajka
Poloha
Souřadnice
Nadmořská výška 94 m n. m.
Stát ChorvatskoChorvatsko Chorvatsko
Župa Osijecko-baranjská
Region Slavonie
Osijek
Osijek
Rozloha a obyvatelstvo
Rozloha 171 km²
Počet obyvatel 108 048 (2011)
Hustota zalidnění 631,9 obyv./km²
Náboženské složení křesťanství
Správa
Starosta Krešimir Bubalo
Vznik 2. století
Zakladatel Římané
Oficiální web www.osijek.hr
Adresa obecního úřadu Franja Kuhača 9,31000 Osijek
PSČ 31000
Označení vozidel OS
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

EtymologieEditovat

Podle chorvatské jazykovědy je současné jméno města slovanského původu: odkazuje na oseku, tedy suché a vhodně vyvýšené místo nad řekou a močály, kde se lze usadit. Ve středověkých latinských písemných památkách je město uváděno jako Eszek nebo Ezeek. Tehdejší podoba jména byla ovlivněna navíc i maďarským pravopisem. Později se jméno města psalo Essegg nebo Essec.

PolohaEditovat

Osijek se nachází na řece Drávě ve východní části Chorvatska, na hranici mezi Slavonií a Baranjí. Jako přístav na řece leží 25 km od soutoku Drávy s Dunajem. Nachází se 211 km východně od Záhřebu, 190 km severně od Sarajeva, 95 km západně od Nového Sadu a 161 km severozápadně od Bělehradu.

HistorieEditovat

StarověkEditovat

Na místě dnešního města Osijek se nacházelo několik dávných osad. Nejznámější a nejvýznamnější z nich byla keltská vesnice Mursa. Ta se nacházela v místech dnešního Dolního města. Archeologický průzkum lokality odhalil pozůstatky keltské svatyně z 2. století př. n. l.

Po odchodu Keltů se na místě původní osady utábořili římští vojáci, kteří obsazovali území budoucí provincie Pannonia. Až do poloviny 18. století byly v okolí někdejšího tábora zachovány pozůstatky dvojitého příkopu a násypů. Ještě v té době totiž byly zakresleny na mapách; s rozvojem města a výstavbou nových čtvrtí však byly zasypány a zarovnány. Římské castrum mělo síť pravoúhlých ulic a malé opevnění na břehu řeky Drávy, které mělo chránit přístaviště. Přes řeku nechali Římané vystavět most.

Za vlády císaře Hadriána neslo tehdejší sídlo jméno Colonia Aelia Mursa, doložené v první polovině 2. století. Mursa se rozrostla do podoby antického města a její zástavba přesáhla na západní straně linii původních hradeb. Rozšíření města bylo prozkoumáno podrobněji při archeologickém průzkumu v roce 2001; nová část města měla kromě hlavní tři metry široké ulice i klasický římský amfiteátr, který se nacházel jihozápadně od původního centra města.

V roce 351 se před hradbami Mursy odehrála bitva mezi vojsky císaře Konstantina II. a uzurpátora Magnentia. Poté, co císař Konstantin II. zvítězil nad nepřítelem v jedné z nejkrvavějších bitev, kdy proti sobě stáli na obou stranách římští vojáci, nechal v Murse postavit vítězný oblouk. Jeho pozůstatky však nebyly nalezeny. Bitva si údajně vyžádala okolo čtyřiceti tisíc mrtvých a těla vojáků byla pohřbena v blízkosti dnešní vesnice Trpinja.

Antické město bylo zničeno v roce 441 nájezdem Hunů.

StředověkEditovat

Ve středověkých dokumentech je město poprvé připomínáno k roku 1196 v dokumentu krále Emericha Uherského, kterým cisterciáckému klášteru udělil právo vybírat clo ze zboží, převáženého přes řeku Drávu. Osijek byl zmíněn jako místo, kde obchodníci řeku často překračovali na cestách mezi Panonskou nížinou a jihovýchodní Evropou.

O středověké podobě města neexistuje mnoho pramenů. Nacházel se zde kostel sv. Trojice, který měl románské základy a byl v 15. století přestavěn v gotickém stylu . Pány středověkého města byla šlechtická rodina Korogy, která si nechala vybudovat v Osijeku vlastní sídlo (kaštel). Většina místního obyvatelstva hovořila maďarsky. Není doloženo, zda byl Osijek v této době obehnán hradbami; ty s jistotou stály až poté, co se města zmocnili Turci.

NovověkEditovat

 
Pontonový most přes Drávu

Postupující osmanská vojska dosáhla Osijeku 14. srpna 1526. Město se vzdalo Turkům bez boje, podle některých zdrojů jej však turecký vojevůdce Ibrahim-paša nechal i tak poté srovnat se zemí. Sultán Sulejman I. jej následně nechal obnovit a nařídil zbudovat pontonový most přes řeku Drávu. Město se začalo opět rozvíjet jako obchodní středisko. Navštívil je i turecký cestovatel Evlija Čelebi, který zaznamenal čilý ruch osmanské armády a popsal i Kasim-pašovu mešitu, jejíž základy odhalil archeologický průzkum ve 20. století. Pod Križanićovým náměstím se nacházel náhrobek (turbe), který byl později také odkryt.

Pod tureckou nadvládou zůstal Osijek 160 let. Vojska Svaté ligy jej obsadila 29. září 1687, v samotném závěru tzv. velké turecké války, v níž se křesťanským armádám podařilo získat území celých Uher až po řeku Sávu. Turci ještě jednou neúspěšně obléhali město v roce 1690. Podařilo se jim jej však při obléhání poměrně značně poničit. Konec turecké nadvlády potvrdil Karlovický mír, který určil novou hranici mezi oběma mocnářstvími na řekách Dunaj a Sáva, daleko od Osijeku.

Od té doby bylo město součástí habsburské monarchie. Kvůli jeho strategické poloze blízko hranice s osmanskou říší byla na břehu řeky Drávy vybudována v letech 17121721 pevnost (dnešní Tvrđa). Město samotné bylo přestavěno v barokním stylu; byla zde silná vojenská posádka. Obnova města byla zahájena již v roce 1691.

Na počátku 18. století dorostl Osijek do takové velikosti, že jeho některé jeho části získaly vlastní správu a vznikly tak samostatné městské části. Z počátku byly tři (Vnitřní Město, Horní Město a Dolní Město). Jako centrum regionu předstihlo město počtem obyvatel nedalekou Virovitici. Tři místní části byly pod společnou správou tzv. dvorské komory. Později během tereziánských reforem došlo k jejich sloučení, aby město bylo řízeno centralizovaně a mohlo se ucházet o status svobodného královského města. Sjednocení tří samostatných měst v jedno se však uskutečnilo až 2. listopadu 1786 z nařízení císaře Josefa II. Osijek v té době patřil k hlavním centrům Slavonie; byla zde početná obec obchodníků a řemeslníků, nacházela se zde knihovna, divadla a v roce 1729 bylo otevřeno i gymnázium. Od roku 1735 měl Osijek také tiskárnu. V témže roce byla také zřízena teologická škola při místním františkánském klášteře.[2] Druhé gymnázium bylo otevřeno roku 1765.[3]

Status svobodného a královského města získal Osijek až 28. srpna 1809. Růst počtu obyvatel od 19. století se týkal především Horního Města. Roku 1846 získalo županský palác a roku 1866 i divadlo. Do konce století byly otevřeny také střední odborné školy. V roce 1869 byl postaven parní mlýn.[4] Roku 1870 bylo navázáno železniční spojení se zbytkem Uher vybudováním přímé trati z Budapešti.[5] Železnice umožnila především změnu obchodních tras, neboť značná část zboží, které procházelo přes Osijek, byla do té doby přepravována po Dunaji do místního přístavu. Ta však pro Osijek nebyla nejvhodnější: zboží do Bosny a Hercegoviny bylo možné přepravovat z Uher také jinými směry.

20. stoletíEditovat

 
Osijek na počátku 20. století
 
Osiječtí Němci, kteří nechtěli vstoupit do nacistických organizací, byli nuceni nést ceduli s názvem „Zrádce národa

Před vypuknutím první světové války patřil Osijek k rychle rostoucím uherským městům, kde se stavěly četné secesní vily. Hospodářský rozvoj v rámci uherského Chorvatska byl srovnatelný jen s několika dalšími městy. Roku 1906 byl v Osijeku otevřen cukrovar, který zpracovával cukrovou řepu a zaměstnával 250 pracovníků. V této době také začala tradice textilní výroby, v níž působila řada podniků, po druhé světové válce znárodněná. Na počátku 20. století pracovala značná část místního obyvatelstva buď v cukrovaru (nebo na něm napojených závodech), nebo v továrně na výrobu zápalek.

V roce 1910 mělo město podle rakousko-uherského sčítání lidu 31 338 obyvatel, z nichž 12 625 bylo chorvatské národnosti, 11 269 byli Němci, 3 729 Maďaři, 2 889 Srbové a 876 se hlásilo k jiným národnostem. Drtivá většina obyvatelstva byla římskokatolického vyznání (24 976), méně se hlásilo k pravoslavné církvi (2 943), židovství (2 943) a různým protestantským církvím. Místní židovská komunita v roce 1919 iniciovala vznik židovské organizace na území celé Jugoslávie; její ustavující sjezd se uskutečnil právě v Osijeku.[6]

Po skončení války se stal součástí Království Srbů, Chorvatů a Slovinců a později Jugoslávie. Vznik nového státu přinesl městu hospodářské problémy, neboť řada místních podniků byla orientovaná na trhy habsburské monarchie a musela rychle hledat nová odbytiště. Ve 20. letech padlo rozhodnutí zmenšit prostor pevnosti Tvrđa a dalších menších pevnůstek a valů v okolí města. Řada z nich byla zničena; město tím získalo stavební materiál a prostor k výstavbě nové elektrárny. Ta se uskutečnila v roce 1926. Ve 20. letech působilo v Osijeku 584 různých podniků a firem.[7] Pro další rozvoj města bylo v polovině 30. let rozhodnuto o nové výstavbě jižně od železniční stanice. Elektrifikována byla rovněž tramvajová síť. V meziválečné Jugoslávii se však prostředků pro investice příliš nedostávalo, a bylo jich ještě méně po vypuknutí hospodářské krize ve 30. letech 20. století. Proto ani v této době nedošlo kromě uvedeného k dalšímu rozvoji města.

Po roce 1941 bylo začleněno do fašistického Nezávislého státu Chorvatsko a od roku 1945 opět do Jugoslávie. Spojenecká letectva v závěru války město opakovaně bombardovala. Osijek byl zvolen jako strategický cíl, neboť se zde nacházela rafinerie a důležité nádraží. Sídlila zde také organizace příslušníků německé národnostní menšiny v Chorvatsku Deutsche Volksgruppe.[8]

Ustupující německá armáda zničila silniční most přes řeku Drávu; železniční zůstal nepoškozen. Město bylo osvobozeno 14. dubna 1945.[9] Po skončení války bylo místní německé obyvatelstvo vysídleno.

V roce 1947 se odehrál v Osijeku soudní proces s tzv. Soštarićovou skupinou[10]. V témže roce začaly v Osijeku také vycházet noviny Glas Slavonije, a to v nákladu okolo patnácti tisíc výtisků.[11]

Od roku 1949 byl Osijek ustanoven za centrum Slavonské oblasti.[12]

Později bylo město industrializováno: byla vybudována továrna Saporia, která vyrábí čisticí prostředky; již existující cukrovar zvětšil během prvních 20 let po válce svpji kapacitu na dvojnásobek; modernizovány byly i textilní podniky (Svilana Osijek), které dosáhly nebývalé výrobní kapacity, zaměstnávaly ohromný počet lidí a vyráběly různé textilie včetně umělého hedvábí a dalších syntetických tkanin. Bylo zde rovněž zřízeno několik fakult (hospodářská, filozofická a zemědělská)[13] a jiných vysokých škol. V roce 1975 získal Osijek i univerzitu, která v současné době (2020) nese jméno Josipa Juraje Strossmayera. Jhovýchodně od centra města vyrostla panelová sídliště. Od roku 1967 měl Osijek i první moderní obchodní dům, který navrhl architekt Milan Mihelić a získal za něj ocenění deníku Borba.[14]

Během chorvatské války za nezávislost byl Osijek jedním ze strategických cílů jugoslávské lidové armády a k ní přidružených polovojenských formací.[zdroj?] Město bylo dlouhodobě ostřelováno a řada místních budov byla těžce poškozena. Téměř zničen byl textilní průmysl. JLA obsadila několik okolních vesnic a okrajových částí města (např. Paulin Dvor, Antunovac apod.). Na rozdíl od některých jiných měst na východě Chorvatska (např. Vukovaru) se však JLA nepodařilo Osijek nikdy obsadit. Během celé války zahynulo na území města 1500–2000 lidí,[15][16][17][18] (čísla se v různých zdrojích rozcházejí). Enormní škody utrpěly průmyslové podniky.

V roce 1981 měl Osijek 104 775 obyvatel, z nichž bylo 63 373 chorvatské národnosti, 13 716 Srbů a 1 521 Maďarů. Tento podíl se po válce změnil tím, že klesl podíl Srbů z 20 % na 7,6 %. Po skončení konfliktu město postihl ekonomický útlum, snížení výroby a odliv obyvatel do jiných částí Chorvatska nebo do zahraničí. V roce 2011 počet obyvatel Osijeka činil jen něco málo přes osmdesát tisíc. Příčinou poklesu nebyla ani tolik válka v 90. letech 20. století, jako spíš hospodářský útlum po válce, deindustrializace, která zasáhla i východní Evropu, a odchod Chorvatů do zahraničí.

Ještě v druhé dekádě 21. století se v okolí města nacházela území, která byly zaminována během chorvatské války za nezávislost a ve městě zůstávaly i některé objekty, které se nedočkaly po válce obnovy.[19]

Administrativní děleníEditovat

Z administrativního hlediska se Město Osijek (chorvatsky Grad Osijek) dělí na sedm místních částí, které tvoří užší město, a 8 dalších místních částí mimo střed města. Patří k nim Retfala, Horní Město (Gornji grad), Průmyslová Čtvrť (Industrijska četvrt), Tvrđa, Nové Město (Novi grad), Jih II (Jug II) a Dolní Město (Donji grad).

K dalším místním částem patří Bikara, Bosutsko naselje, Cvjetno naselje, Drvljanik, Filipovica, Lijeva Obala, Lončarica, Krapinsko naselje, Našičko naselje, Sjenjak, Stadionsko naselje, Uske Njive, Vatrogasno naselje, Vijenac Augusta Cesarca, Vijenac Dinare, Vijenac Ivana Češmičkog, Vijenac Ljube Babića, Vijenac Ivana Meštrovića, Vijenac Slavka Kolara, Vijenac Stanka Vraza, Vijenac Vladimira Nazora, Zapadno predgrađe, Zeleno Polje a Žuto naselje.

K opčině města Osijek náleží 11 sídel. Většina z nich jsou velmi hustě osídlená předměstí; Tenja je nejlidnatějším sídlem v Chorvatsku bez statutu města nebo sídla opčiny.

V čele města stojí primátor a zastupitelstvo (chorvatsky Gradsko viječe), které má 35 členů a volí svého předsedu a místopředsedu.

KulturaEditovat

Osijek je hlavní kulturní středisko centrální části Slavonie a Baranje.

Nachází se zde Muzeum Slavonie, které sídlí v pevnosti Tvrđa v historické budově osijecké radnice. Muzeum má bohatou archeologickou sbírku, umístěnou v oddělené budově. Ačkoliv je sbírka součástí Muzea Slavonie již od roku 2012, bývá někdy označována jako Archeologické muzeum. Vedle toho má Osijek ještě Muzeum lastur a vodního světa (chorvatsky Muzej školjaka i vodnenog svijeta).

V bývalých kasárnách se nachází Státní archiv v Osijeku; je zde také galerie výtvarného umění se sbírkou obrazů z 18.20. století. Kromě toho má Osijek několik dalších galerií (Městské galerie Osijek, které vystupují jako jedna městská organizace). Největší knihovnou je Městská a univerzitní knihovna v Osijeku, která sídlí v Gillmingově domě. Založena byla v roce 1949.[20]

Ve městě se dříve nacházelo celkem pět kin, ekonomickou transformaci v 90. letech ale přežila pouze dvě; Kino Urania a Kino Europa. Kromě toho se ve městě nacházejí dva multiplexy s celkem šestnácti sály a jsou součástí moderních obchodních center.

Největší kulturní akcí, která je v Osijeku pořádána, je Osijecké kulturní léto (chorvatsky Osječko ljeto kulture). Pořádáno je pravidelně od roku 2000 v barokní pevnosti Tvrđa. Od roku 2004 se ve městě pravidelně koná hudební festival Urban fest Osijek, který je věnován amatérské hudební produkci z regionu.

V roce 2016 Osijek kandidoval na Evropské hlavní město kultury 2020, probojoval se až do finále, nakonec ale zvolen nebyl, volební komise dala přednost chorvatské Rijece.

EkonomikaEditovat

 
Původní továrna společnosti Saponia.

Kdysi průmyslové město bylo těžce postiženo válkou a ekonomickou transformací v 90. letech 20. století. Zatímco v roce 1990 bylo v průmyslu zaměstnáno přes 20 tisíc lidí, v první dekádě 21. století to bylo jen něco přes šest tisíc. Značný počet lidí byl na počátku 21. století zaměstnán ve službách. Pro další hospodářský rozvoj Osijeka byly zahájeny projekty jako např. Osijek Software City a Osijek – univerzitní město.

Z hlediska zaměstnanosti bylo v roce 2013 pracujících 63,4 % obyvatelstva města ve věku 15–64 let. Trend byl pro dané období klesající, podobně jako ve všech ostatních chorvatských městech se srovnatelným počtem obyvatel. V témže roce činila nezaměstnanost 17,9 %.[19]

Průmyslové podniky se nacházejí především na východním okraji města. Mnohé továrny nebo průmyslové zóny byly opuštěny a staly se z nich brownfieldy, které se město Osijek snaží znovu využít. Pro jiné závody se podařilo sjednat vstup zahraničního investora, např. v případě mlékárny Meggle.

Byly zřízeny dvě nové průmyslové zóny, a to Svobodná zóna Osijek a IT park Osijek.

TuristikaEditovat

Od roku 2013 do roku 2018 se počet návštěvníků města zvýšil ze 40 na 60 tisíc ročně. V roce 2018 bylo vykázáno na 110 000 přenocování. Rozvoj turistiky organizuje v Osijeku Turistická organizace Osijek (chorv. Turistička zajednica Osijek).

SportEditovat

Ve městě sídlí fotbalový klub NK Osijek, založený v roce 1947.

K větším sportovním objektům v Osijeku patří Stadion Gradski vrt, Hala Gadski Vrt, Sportovní hala Zrinjevac, Sportovní hala Jug. Sokolský dům v současné době slouží pro potřeby gymnastických družstev. Hipodrom se nachází v lokalitě Pampas, kde je rovněž ve výstavbě nový stadion, který by měl být dokončen v roce 2022.

PamátkyEditovat

DopravaEditovat

 
Nádraží v Osijeku
 
Autobusové nádraží
 
Železniční most přes řeku Drávu
 
Letiště v Osijeku

Osijek se nachází na mezinárodním dopravním tahu BudapešťPécsSarajevoPloče; týká se to částečně i dálnice A5, která napojuje Osijek na bývalou Dálnici bratrství a jednoty. Dálnice A5 v Osijeku končí, měla by však do roku 2021 překonat řeku Drávu po zavěšeném mostě a pokračovat dále na sever k maďarské hranici.

V Osijeku se také protínají chorvatské vnitrostátní silnice D2 a D7 (E 73).

Město má vlastní letiště (Letiště Osijek Klisa) a je napojené na železniční síť. Společně s Vinkovci představuje významný železniční dopravní uzel na území Slavonie. Vlaky spojují Osijek s městy Záhřeb, Rijeka, Požega, Virovitica, Našice, Slavonski Brod, Erdut, Vrpolje, Dalj a Đakovo.[zdroj?] Město Osijek považuje vlastní letiště za nedostatečně využívané; místní železniční uzel vyžaduje investice k zajištění budoucího rozvoje.[19]

Místní přístav slouží pro pravidelnou nákladní dopravu. Do chorvatské války za nezávislost patřil objemem zboží k předním místům v Chorvatsku. Jeho význam je dán především blízkostí Dunaje, dopravní tepny mezinárodního významu.

Městskou dopravu zajišťují autobusy a tramvaje. Kromě Záhřebu je tak Osijek jediným městem v Chorvatsku, kde je v provozu tramvajová síť.

Významné osobnostiEditovat

Partnerská městaEditovat

 
Tabule s partnerskými městy

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Osijek na chorvatské Wikipedii a Osijek na anglické Wikipedii.

  1. Dostupné online.
  2. FINE, John, V. A. When Ethnicity Did Not Matter in the Balkans. [s.l.]: The University of Michigan Press, 2006. ISBN 978-0-472-11414-6. S. 513. (angličtina) 
  3. FINE, John, V. A. When Ethnicity Did Not Matter in the Balkans. [s.l.]: The University of Michigan Press, 2006. ISBN 978-0-472-11414-6. S. 469. (angličtina) 
  4. Článek na portálu Glas Slavonije (chorvatsky)
  5. Článek na portálu Muzea Slavonie (chorvatsky)
  6. MATKOVIĆ, Hrvoje. Povijest Jugoslavije. Záhřeb: PIP Pavičić, 2003. 444 s. ISBN 953-6308-46-0. Kapitola Tri glavne stranke - tri programa, s. 129. (chorvatština) 
  7. PETRANOVIĆ, Branko. ISTORIJA JUGOSLAVIJE, knjiga I – KRALJEVINA JUGOSLAVIJA. Bělehrad: Nolit S. 69. (srbochorvatština) 
  8. BILANDŽIĆ, Dušan. Historija Socijalističke Federativne Republike Jugoslavije. Záhřeb: Školska knjiga 589 s. S. 44. (chorvatština) 
  9. DOLNIČAR, Ivan. Jugoslavija 1941 – 1981. Bělehrad: eksport pres, 1981. S. 66. (srbochorvatština) 
  10. DOLNIČAR, Ivan. Jugoslavija 1941 – 1981. Bělehrad: eksport pres, 1981. S. 103. (srbochorvatština) 
  11. DOLNIČAR, Ivan. Jugoslavija 1941 – 1981. Bělehrad: eksport pres, 1981. S. 143. (srbochorvatština) 
  12. PETRANOVIĆ, Branko. ISTORIJA JUGOSLAVIJE, knjiga III SOCIJALISTIČKA JUGOSLAVIJA 1945-1988. Bělehrad: Nolit S. 272. (srbochorvatština) 
  13. BILANDŽIĆ, Dušan. Hrvatska moderna povijest. Záhřeb: Golden Marketing, 1999. 836 s. ISBN 978-9536168507. S. 420. (chorvatština) 
  14. DOLNIČAR, Ivan. Jugoslavija 1941 – 1981. Bělehrad: eksport pres, 1981. S. 249. (srbochorvatština) 
  15. Článek na portálu hcz-zu.hr (chorvatsky)
  16. Článek na portálu Osijecko-baranjské župy (chorvatsky)
  17. Článek na portálu Glas Slavonije (chorvatsky)
  18. Článek na portálu Glas Slavonije (chorvatsky)
  19. a b c Strategie rozvoje města 2014–2020 (chorvatsky)
  20. Článek o knihovně na stránkách města osijek.hr (chorvatsky)
  21. MATKOVIĆ, Hrvoje. Povijest Jugoslavije. Záhřeb: PIP Pavičić, 2003. 444 s. ISBN 953-6308-46-0. S. 17. (chorvatština) 

LiteraturaEditovat

  • Mislav Zemljak: Problemi i mogućnosti ekonomskog razvoja grada Osijeka

Externí odkazyEditovat