Subotica (srbsky Суботица, Subotica, maďarsky Szabadka, německy Maria-Theresiopel nebo Theresiopel, rumunsky Subotita) je město na severu Srbska, je to druhé největší město v autonomní provincii Vojvodina (větší je jen Novi Sad, metropole oblasti). Nachází se v historickém regionu Bačka.[1] Subotica je kulturním centrem maďarské a chorvatské národnostní menšiny a jedním z center etnické skupiny Bunjevců.

Subotica
Суботица
Szabadka
Pohled na střed města z věže místní radnice.
Pohled na střed města z věže místní radnice.
Subotica – znak
znak
Subotica – vlajka
vlajka
Poloha
Souřadnice
Časové pásmo +1
Stát SrbskoSrbsko Srbsko
Autonomní oblast Vojvodina
Okruh Severobačský
Subotica
Subotica
Rozloha a obyvatelstvo
Počet obyvatel 97 910 (2011)
Správa
Starosta Jenő Maglai (SVM)
Oficiální web www.subotica.rs
Označení vozidel SU
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Zároveň je to správní centrum pro Severobačský okruh a nejsevernější město v Srbsku.

PolohaEditovat

Město se nachází na severním okraji Srbska v Panonské nížině, 8 km jižně od maďarsko-srbské hranice, při hlavním silničním a železničním tahu mezi městy Budapešť a Bělehrad. Ze severu jej obklopují lesy (a přírodní rezervace Subotička peščara), z jihu otevřená krajina, která je intenzivně zemědělsky využívána. Východně od města se rozkládá Palićské jezero. Nadmořská výška města činí 109 m n. m. Rozloha města (včetně všech jeho městských částí a dalších přilehlých oblastí) činí 1008 km², z toho 123 km² tvoří urbánní zóna.

Subotica se nachází 41 km jihozápadně od Segedínu, 165 km jižně od Budapešti, 80 km jihovýchodně od Szekszárdu, 92 km severně od Nového Sadu a 168 km severozápadně od Bělehradu.[1]

Klimatické poměryEditovat

Město (stejně jako celá jižní část Podunajské nížiny) má prvky kontinentálního klimatu, které představují: chladné zimy, teplá léta a proměnlivost srážek v různých ročních dobách. Průměrná roční teplota zde činí 11,4 °C, relativní vlhkost vzduchu 69 %, počet deštivých dní činí 105 a úrhn srážek 491,3 mm.

DějinyEditovat

Související informace naleznete také v článku Dějiny Subotice.

Subotica je poprvé v písemných pramenech zmiňována 7. května roku 1391, nicméně místo bylo osídleno jistě v dřívějších dobách. Středověký vývoj dějin města je nezbytné odvozovat ze skutečnosti, že Subotica jako se jihouherské město nacházela poblíž hranic s Osmanskou říší, která podnikala na sever časté výboje a v mnoha případech i úspěšné.

 
Mapa města z roku 1911

Válečný chaos vedl k častému stěhování obyvatelstva, díky čemuž se v Subotici kromě Maďarů objevili také Němci, Slováci, Židé, Bulhaři a Srbové. Vrchnost se často střídala, stejně jako jméno města. Od původního Zabadka z roku 1391 se vystřídalo více než 200 názvů, nicméně vzhledem k tradici používání latiny v Uhersku jsou nejpoužívanějšími z jmen Szent-Maria, Maria-Theresiopolis, Maria Theresiastadt a samozřejmě maďarské Szabadka a do srbštiny přeložené současné jméno – Subotica.

Jako město vybudované na významných obchodních trasách se stala Subotica místem mnohých historických událostí. Sedmihradský vévoda János Pongrác zde proto vybudoval v roce 1740 pevnost. Avšak ani ta nebyla ušetřena vlivu času a agresivitě lidí. Pozůstatky této pevnosti jsou dodnes dochovány; část tehdejší zdi je nyní součástí věže františkánského kostela.

Turci město obsadili roku 1542 a vládli až do roku 1686, kdy byla Subotica spolu s celým Uherskem obsazena vojsky Habsburské monarchie. V roce 1743 prohlásila Marie Terezie Subotici svobodným stoličným městem a roku 1799 rakouský císař vyhlásil, že je Subotica svobodným královským městem. Roku 1845 získalo město současný název[1] (maď. Szabadka podle dne v týdnu soboty). V roce 1853 zde bylo vybudováno první divadlo, roku 1869 přijel do města první vlak. Součástí Uherska město zůstalo až do roku 1918, kdy se stalo součástí Království SHS a později Jugoslávie. Konec Rakousko-Uherska v Subotici znamenal příchod francouzské armády dne 13. listopadu 1918.

Konec 19. století znamenal pro město příchod nových vymožeností; otevíraly se školy, spojení se světem zajistila pošta a později i železnice a vznikal průmysl. V roce 1896 byl do města zaveden elektrický proud.[1]

Druhá světová válka změnila národnostní složení obyvatelstva, Subotici opustili hlavně Němci a Židé.

Historické centrum města bylo v roce 1986 prohlášeno za památkově chráněné.[1]

V roce 1999 mělo město 100 386 obyvatel.

EkonomikaEditovat

 
Interiér chemického závodu v Subotici

Mezi hlavní zaměstnavatele na území města Subotica patří především státní, resp. veřejný sektor, dále potom oblasti školství a obchodu. Vyniká ještě i řada subjektů, zaměstnávajících v oblasti průmyslu.

Ve 20. století byl v Subotici rozvíjen potravinářský průmysl, a to vzhledem k intenzivnímu využívání okolní velmi úrodné rovinaté krajiny. Během existence socialistické Jugoslávie byly v Subotici zřízeny četné potravinářské podniky, mezi které patřily např. Pionir, Fidelinka a další. Společnost Simex vyráběla alkoholické nápoje.

Řada z těchto podniků se adaptovala po složité transformaci jugoslávské, resp. srbské ekonomiky na nové poměry. Jen v roce 2009 byly ze Subotice vyvezeny potravinářské výrobky v hodnotě 30 milionů dolarů. V současné době působí v Subotici i nadále společnost Azotara, která produkuje hnojiva a Bratstvo, která se zabývala výrobou/opravou železničních vagonů. Svojí továrnu má ve městě i společnost Siemens.

V zemědělské produkci Subotice a okolí převažují především obilniny, které jsou využívány v potravinářství (68 % osevní plochy v roce 2010). Dále jsou zastoupeny technické plodiny (okolo 12 %), krmné plodiny (okolo 6 %) a další. 3 571 ha plochy města Subotica pokrývají lesy.

Hlavní turistickou destinací města je Palićské jezero, které je oblíbené jak mezi místními, tak i v regionu. Historické centrum města má řadu secesních památek. V roce 2010 navštívilo město okolo padesáti tisíc turistů, zhruba třicet tisíc z nich bylo domácích návštěvníků.

ObyvatelstvoEditovat

V roce 2002 v Subotici a okolních obcích žilo 148 401 obyvatel. Město je etnicky velmi různorodé a je jedním z hlavních kulturních center maďarské národnosti na území Srbska. Téměř jednu třetinu obyvatelstva Subotice tvoří Maďaři, zbytek Srbové a další národnosti. Počet obyvatel města rostl až do 80. let 20. století, od té doby se drží zhruba na stejné úrovni okolo sta tisíc.

NáboženstvíEditovat

 
Kostel sv. Dimitrije v Subotici

V Subotici sídlí římskokatolická diecéze regionu Bačka. Statisticky představuje Subotica obec s nejvyšším podílem katolických věřící na území Srbska, 57 % místních se hlásí k Římskokatolické církvi. Nachází se zde osm katolických farních kostelů, františkánské duchovní centrum a sídlí zde také katolická střední škola, jediná svého druhu v Srbsku. Hlavním katolickým kostelem je bazilika Terezie z Ávily.

Co do počtu věřících je druhou zastoupenou Srbská pravoslavná církev. Hlásí se k ní dle dat ze sčítání lidu 27,79 % místních obyvatel. V Subotici stojí dva pravoslavné kostely. Administrativně jsou součástí Eparchie Bačka. Své svatostánky mají v Subotici i věřící, kteří se hlásí ke kalvinismu, resp. luteránství.

Židovská komunita byla v Subotici historicky relativně početná, třetí po Bělehradu a Novém Sadu. Židů zde žilo okolo čtyř tisíc. Po druhé světové válce přežilo holocaust okolo 1 000 subotických Židů, značný počet z nich odešel do státu Izrael. V roce 2011 se ve sčítání lidu přihlásilo k judaismu okolo 90 místních obyvatel.

Několik desítek obyvatel města se hlásí rovněž k islámu, od roku 2008 stojí v Subotici i mešita.

JazykyEditovat

Srbský jazyk je nejrozšířenějším jazykem v každodenním životě. Maďarský jazyk je ve svých každodenních rozhovorech využíván téměř třetinou obyvatel. Oba jazyky jsou také široce používány v komerčních a oficiálních značkách [2] Městská samospráva používá oficiálně srbský, maďarský a chorvatský jazyk.

Místní částiEditovat

 
Současné dělení města

Město Subotica je rozděleno na místní části, které se dále dělí na městské a příměstské. Zahrnují části města s počtem obyvatel od 2 000 do 10 500 u městských, a 600 do 9 000 u příměstských. Městské části jsou v Subotici následující:

KulturaEditovat

Mezi pravidelné kulturní akce, které se pořádají v Subotici, patří např. Mezinárodní veletrh podnikatelů, Mezinárodní filmový festival u Palićského jezera, Mezinárodní festival dětského divadla, Letní divadelní večery a další.

Kulturní památkyEditovat

  • Subotická radnice, která vznikla na počátku 20. století ve stylu maďarské secese slouží i nadále svému účelu a představuje jeden z největších radničních domů na území současného Srbska.
  • Raichelův palác, secesní stavba, která vznikla dle návrhu architekta Ference Raichleho.
  • Národní divadlo, s průčelím inspirovaným antickou architekturou na hlavním náměstí. V rámci divadla působila, resp. působí i maďarská scéna.[3]
  • Manojlovićův palác v centru města.
  • Budova městské knihovny v centru města.
  • Fontány na náměstí z keramiky Zsolnay.

Mezi náboženské stavby potom patří následující:

DopravaEditovat

 
Průchod na místním autobusovém nádraží
 
Městský sportovní stadion

Subotica je dobře napojená na další velká města v Srbsku. Východně od města je severo-jižním směrem vedena dálnice A1 která směrem na sever přes Hraniční přechod Horgoš-Röszke vede do Budapešti a jižním směrem do Nového Sadu a Bělehradu. Další hlavní silnice ze Subotice směřují přes hraniční přechod Kelebia do města Kiskunhalas (v Maďarsku), směrem na západ do Somboru, směrem na jih do Bačky Topoly a směrem na východ do Segedínu.

Subotica je také významný železniční uzel. Má jedno centrální nádraží. Roli hlavního dopravního uzlu měla již jako jihouherské město. Ta mu do značné míry zůstala i v dobách existence Jugoslávie, byť byly některé původní železniční tratě přerušené vzhledem k vzniku nových hranic po podpisu Trianonské smlouvy. Jako železniční uzel slouží město i dnes. Směřuje sem trať z Budapešti a vede odsud hlavní trať do Bělehradu. Kromě toho ze Subotice vede i několik menších regionálních železničních tratí, a to Somboru, Senty a Segedínu v Maďarsku.

V blízkosti města se nachází Sportovní letiště Ivana Sariće, které slouží pro potřeby místního aeroklubu.

Nejbližší přístav se nachází ve městě Kanjiža na řece Tise.

Od roku 1897 zajišťovaly veřejnou dopravu v Subotici tramvaje a od roku 1927 i autobusy. Tramvajová doprava byla zrušena roku 1974, v současné době jsou v provozu pouze autobusy.

InfrastrukturaEditovat

Centrální část města má kanalizační síť, která pokrývá zhruba polovinu všech domů. V případě příměstských sídel, které spadají pod město Subotica, je tento počet ještě nižší. Některé kanalizační stoky jsou velmi staré a budovány jsou z cihel.

Zhruba čtvrtina všech domů je vytápěna centrálně z místní teplárny.

MédiaEditovat

Vzhledem k pestrému národnostnímu složení pohraničního města vychází v Subotici řada deníků v srbském, maďarském i chorvatském jazyce. Mezi maďarské deníky patří např. Magyar Szó, který vychází od roku 1944, dále potom Hrvatska riječ a Zvonik vycházejí chorvatsky a mezi regionální srbské noviny patří Subotičke novine.

ŠkolstvíEditovat

V Subotici se nachází 15 základních, 10 středních a 7 vyšších škol nebo fakult. Na základních školách studuje v průměru okolo deseti tisíc žáků, na školách středních je to okolo šesti tisíc.

Svojí univerzitu město Subotica nemá. Město má vlastní hudební školu, jejíž tradice sahá až do roku 1868.

SportEditovat

V Subotici se nachází městský fotbalový stadion, plavecký bazén a sportovní hala. Místní fotbalové týmy jsou: FK Spartak Subotica a FK Bačka 1901.

Během období existence SFRJ byl v Subotici rozvíjen také pozemní hokej.

OsobnostiEditovat

Partnerská městaEditovat

LiteraturaEditovat

ReferenceEditovat

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Subotica na anglické Wikipedii, Szabadka na maďarské Wikipedii a Суботица na srbské Wikipedii.

  1. a b c d e STAMENKOVIĆ, Srboljub. Geografska enciklopedija naselja Srbije 4 (S-Š). Beograd: Stručna knjiga, 2000. ISBN 86-82657-21-X. Kapitola Subotica, s. 108. (srbština) 
  2. The Use of Hungarian and Serbian in the City of Szabadka/Subotica: An Empirical Study. www.academia.edu. Dostupné online [cit. 2017-09-08]. (anglicky) 
  3. DOLNIČAR, Ivan. Jugoslavija 1941 – 1981. Bělehrad: eksport pres, 1981. S. 194. (srbochorvatština) 

OdkazyEditovat