Portál:Kolonialismus/Archiv/2008
Toto je archiv článků, které se objevily na portálu Kolonialismus v roce 2008.
Pro další archivované články se podívejte zde.
Pro články, které se v nejbližší době na portálu Kolonialismu objeví, se podívejte zde
2008 - prosinec editovat
Věděli jste, že... editovat
Opět nebyl čas :-(
Vybraný článek editovat
Španělské kolonie nebo též Španělské koloniální impérium bylo soustavou rozsáhlých území v Americe, Africe a Asii existující v různých obdobích a různém rozsahu vlastněných Španělském od konce 15. století do dnešních dob. V 16. století se díky dobytí bohatých amerických říší Aztéků a Inků stala španělská monarchie přední světovou velmocí. Od 17. století však začala moc Španělska slábnout. Přestože roku 1580 připojil španělský král Filip II. ke svým územím i portugalské kolonie, na zámořské trhy se začaly prodírat nové státy, především Anglie, Francie a Holandsko, které postupně nahlodávaly španělskou mocenskou pozici. Španělské obchodní aktivity v zámoří byly ohrožovány nejen cizími obchodníky, ale zejména piráty, kteří byli často podporováni jednou z nepřátelských mocností. Od druhé poloviny 17. století prestiž a vliv Španělska upadaly. Ve válkách o dědictví španělské přišlo o významné pozice v Evropě, přesto si zachovalo své ohromné zámořské impérium. To však z větší části ztratilo na začátku 19. století, kdy zejména v amerických koloniích proběhl boj za nezávislost. Přesto si Španělsko zachovalo některé kolonie v Asii (Filipíny) a v Karibiku (Kuba). O ty přišlo až důsledkem španělsko-americké války roku 1898, kdy byly některé tyto země uznány jako samostatné, nebo převzaty americkou vládou. O zbytek kolonií pak Španělsko přišlo vlivem dekolonizace v druhé polovině 20. století. Z původního impéria dnes Španělsku zbyly jen Kanárské ostrovy, Ceuta, Melilla a menší území na marockém pobřeží.
Obrázek měsíce editovat
Vybraná osobnost editovat
Moctezuma II. byl jedním z posledních panovníků Aztécké říše. Za jeho vlády dosáhl tento stát nacházející se ve střední Americe největšího rozsahu, zároveň se však během jeho panování odehrálo pokoření a dobytí Aztécké říše Španěly vedenými Hernandem Cortésem. Staré aztécké kroniky popisují Moctezumu jako všestranného umělce a filozofa. Roku 1517 se dozvěděl o přistání skupiny cizích průzkumníků a navázal s nimi a jejich velitelem, Hernandem Cortésem, kontakt. Moctezuma poté nechal Španěly bydlet v jeho paláci jako své hosty. Během této doby pokračoval chod říše nadále, Moctezuma dokonce dobyl pro říši nová území. Přítomnost většího množství španělských vojáků však vyvolávala v mnoha aztéckých šlechticích nevraživost. Krátce nato Cortés z hlavního města Aztécké říše Tenochtitlánu odešel, aby se vypořádal s Panfilo de Narvaezem, vyslaným z Kuby tamním guvernérem, aby Cortése zatkl a dopravil na Kubu. Mezitím však v Tenochtitlánu během oslav boha Tezcatlipoca zmasakrovali Španělé účastníky slavnosti, čímž vztahy mezi oběma skupinami ve městě klesly na bod nuly. Moctezuma byl během bojů španělskými uvězněn, aby si tak v případě potřeby zajistili Španělé bezpečnost. Během dalších bojů po návratu Cortése do města přišel Moctezuma o život. Podle jedné teorie byl zabit Aztéky při svém vystoupení na balkonu paláce, který zorganizovali Španělé, aby uklidnili místní obyvatelstvo. Moctezumova řeč naopak mnoho Aztéků rozlítila, což nakonec vyústilo v pokus Moctezumu ukamenovat. To se také rozběsněnému davu podařilo - Moctezuma umřel nedlouho po výstupu na balkonu následkem zranění utrženého jedním z hozených kamenů. O této verzi smrti však panují četné dohady - mohl být zabit také samotným Cortésem nebo někým ze Španělů vzhledem k tomu, že jim již nadále nebyl užitečný. Španělé nicméně nakonec z Tenochtitlánu uprchli, spojili se proti Aztékům s některými okolními kmeny (zejména Tlaxcaltéky) a začali aztécké území dobývat. Během následujícího roku tím byl pád Aztécké říše prakticky dokonán. Samotné sídelní město Aztéků Tenochtitlan pak padlo 13. srpna 1521.
2008 - listopad editovat
Věděli jste, že... editovat
...Kalkata byla v 19. století považována za druhé nejvýznamnější město Britského impéria?
...vnuk posledního mughalského císaře Bahádur Šáh II. žil z penze vyplácené mu britskou Východoindickou společností?
...Maroko bylo přičleněno k francouzské koloniální říši až roku 1912?
...poražená Osmanská říše (později Turecko) měla být po první světové válce ze značné části rozdělena mezi vítězné velmoci?
...Italové vlastnili až do roku 1947 Dodekanéské ostrovy v Egejském moři?
...v Sarawaku vládli až do druhé světové války "bílí rádžové" evropského původu?
...anglický mořeplavec Martin Forbisher se pokoušel najít cestu do Asie podél severního pobřeží Ameriky?
...brambory byly ještě v 17. století pokládány za exotickou lahůdku?
...Španělsku zbyly na africkém pobřeží dvě kolonie - Ceuta a Melilla?
...Francouzská Guyana byla obsazena Francouzi již v 17. století?
Vybraný článek editovat
Dobývání Aztécké říše je jednou z nejdůležitějších a nejpozoruhodnějších kapitol historie Mexika. Během tohoto tažení se střetla vojska Španělů, která byla podporována některými indiánskými kmeny, s armádou Aztéků, jež vytvořili jednu z nejvýznamnějších civilizací v předkolumbovské Americe. Vrchním velitelem španělských vojsk byl Hernando Cortés. Dobývání tohoto státního celku trvalo od února roku 1519 do 13. srpna 1521, kdy bylo dobyto hlavní město Aztéků, Tenochtitlán. Když se Cortés vylodil na americké půdě, ihned si získával spojence (mezi nim Tlaxcalany, kteří mu nejvíce pomohli při dobývání aztéckého území) a připravoval se na výpravu do hlavního města Aztéků. Zde se setkal s Montezumou, který byl vládcem aztéckého impéria. Cortés unesl Montezumu do jednoho z paláců a získal ho pod svou kontrolu. Aztékům se to však nelíbilo, zvolili si vlastního krále a Montezumu zabili aztéčtí vojáci (podle Španělů, Aztékové se proti tomu bránili a tvrdili, že Montezumu zabili Španělé). Cortés se pokusil o evakuaci z Tenochtitlánu, což se mu povedlo, ale utrpěl velmi těžké ztráty. Jakmile se dostal z Tenochtitlánu, začal Cortés shromažďovat indiánské spojence a díky sériím šťastných událostí získal do svého vojska i další Španěle. Když měl Cortés dostatek sil, vydal se dobýt Tenochtitlan. Útok započal 10. května a skončil o více než měsíc později - 13. srpna. Aztékové projevili obrovskou odvahu a vlastenectví, avšak, proti španělským dělům a arkebuzám toho moc nezmohli. Aztécká říše se stala součástí španělského impéria a začalo se jí říkat Nové Španělsko.
Obrázek měsíce editovat
Vybraná osobnost editovat
Neměl jsem čas, takže jsem bohužel nestihl dopracovat osobnost na tento měsíc :-(
2008 - říjen editovat
Věděli jste, že... editovat
...poslední svobodný mayský stát si udržel nezávislost na křesťanských dobyvatelích až do roku 1697?
...americká vláda zaplatila francouzskému ministru zahraničí Talleyrandovi na počátku 19. století dva miliony dolarů, aby přesvědčil Napoleona o prodeji Lousisiany?
...Libérie byla vytvořena jako stát pro bývalé americké otroky afrického původu, kteří se hodlali navrátit zpět na svůj kontinent?
...Velká Británie stále vlastní na Kypru dvě vojenské základny, Akrotiri a Dekelii?
...Na Gibraltaru byla během druhé světové války vytvořena zvláštní plechová střecha na zachytávání deště, čímž se zajišťovala nezbytná voda?
...na některých místech Amerického kontinentu vymřelo vinou epidemií zavlečených sem z Evropy až 90% tamější populace?
...se velká část Indie nacházela až do roku 1858 pod správou britské Východoindické společnosti a ne britské vlády?
...Namibie byla okupována do roku 1990 Jihoafrickou republikou a její občané evropského původu byli zastoupeni v jihoafrickém parlamentu?
...Suezský kanál byl otevřen již roku 1869?
...Španělsko nechalo Maroku a Mauretánii roku 1976 volnou ruku v Západní Sahaře výměnou za právo rybolovu u západosaharských břehů a podíl na ziscích z těžby fosfátů?
Vybraný článek editovat
První světová válka byl konflikt nebývalých rozměrů odehrávající se v letech 1914 až 1918. Jednou z příčin tohoto konfliktu bylo mocenské soupeření evropských států v koloniích a snaha Německa získat v ostatních částech světa větší vliv. Mimo evropský kontinent se odehrávala zejména námořní střetnutí, bojovalo se u pobřeží Jižní Ameriky, Indie a Indonésie. Dalšími bojišti byly německé kolonie v Africe - bojovalo se tedy v Togu, Německé jihozápadní Africe (dnešní Namibii), Kamerunu a Německé východní Africe. Do konce války se však udržela pouze kolonie ve Východní Africe, kde vojskům velel schopný vojevůdce Paul von Lettow-Vorbeck. Dalším bojištěm byly různé kouty Asie, zejména oblasti pod osmanskou správou, které se ocitly pod útokem britských a francouzských sil. Těm pomohla arabská vzpoura připravená mimo jiné britským agentem T.E.Lawrencem. S arabskou pomocí se poté dohodovým silám podařilo získat do roku 1917 Palestinu. Rozhodující boje však probíhaly na evropské frontě, a to zejména na té západní, která se nakonec ukázala být i frontou rozhodující. Do roku 1918 se Německo hospodářsky naprosto vyčerpalo a muselo podepsat nevýhodný mír navržený dohodovými mocnostmi. První světová válka s sebou přinesla postupný úpadek starých koloniálních říší. Přestože totiž Francie i Velká Británie svá území dále rozšířily o původní německé kolonie, zámořská území se stávala pro evropské státy prodělečnými. Mocenský úpadek obou těchto zemí umožnil nástup mocnějších států, například USA nebo Japonského císařství.
Obrázek měsíce editovat
Vybraná osobnost editovat
Abel Tasman byl mořeplavec v nizozemských službách, známý jako objevitel Nového Zélandu. Již od třicátých let 17. století se účastnil plaveb v nizozemských koloniích v dnešní Indonésii. Účastnil se výpravy zkoumající japonské břehy, která posléze doplula až ke Kurilským ostrovům. Roku 1641 byl pověřen nizozemským guvernérem objevit bájnou zemi zlata, neboli Zuidlandt. O rok později Tasman vyrazil se dvěma loděmi na jih, proplul kolem Mauricia, minul Austrálii a dostal se na dohled budoucí Tasmánie. Po devítidenní plavbě se lodě dostaly na dosah pobřeží Nového Zélandu, který Tasman prohlásil za zemi patřící Spojeným nizozemským provinciím. Další svoji plavbu vedl mimo jiné přes nově objevené Fidži, ostrov Santa Cruz a Šalomounovy ostrovy. Přes několik dalších expedic se Tasmanovi bájnou zemi plnou zlata a jiných drahých kovů nalézt nepodařilo. Nizozemská Východoindická společnost se od té chvíle zaměřila na obchod s Indií, Indonésií, Čínou a Japonskem. Žádná jiná loď následujících padesát let kolem Tasmanem objevených zemí neproplula. Přestože se i přes získanou hodnost komodora ocitl na čas v nemilosti, vedl úspěšnou obchodnickou živnost v Batávii a zemřel zde roku 1659 jako vážený a zámožný občan.
2008 - září editovat
Věděli jste, že... editovat
...portugalský podporovatel zámořských plaveb Jindřich Mořeplavec se pravděpodobně nikdy žádné objevitelské cesty neúčastnil?
...Francouzská Guyana sloužila od roku 1794 jako trestanecká kolonie?
...Dánsko vlastnilo několik kolonií v dnešní Indii?
...první francouzská expedice prozkoumala severní Ameriku již roku 1523?
...na lodi Mayflower byla ve skutečnosti zhruba jen polovina osadníků Puritáni?
...příliv amerického zlata do Evropy v 16. století způsobil značný růst cen potravin a dalšího zboží?
...pohlavní nemocí syfilis přinesli do Evropy námořníci přijíždějící z Nového světa?
...první globus byl vytvořen v roce 1492 Martinem Behaimem, Němcem českého původu?
...kanadský Quebec byl původně francouzským územím a dodnes na jeho území žije významná francouzská menšina?
...čínský císař vyslal několik námořních expedic do Indie již v letech 1405 až 1433, ale posléze byly tyto plavby zakázány a informace o nich zničeny?
Vybraný článek editovat
Britské impérium bylo rozsáhlé území vlastněné Velkou Británií rozkládající se po první světové válce na téměř čtvrtině zemského povrchu. První britskou objevnou výpravu vedl John Cabot, který se podobně jako Kryštof Kolumbus domníval, že objeví cestu do Indie. Přesto se Angličané do většího kolonizačního úsilí nepouštěli, Ameriku a její pobřeží ovládali téměř po celé 16. století z větší části Španělé. Anglické lodě v této době spíše sloužily jako pro pirátské aktivity, přepadávající španělské lodě vezoucí zlato a další suroviny z Ameriky do Španělska. Britové tedy začali budovat svojí americkou koloniální říši až v 17. století po porážce španělské Armady. Nejdůležitější americkou kolonií ale bylo v této době karibské souostroví zejména díky plantážím s cukrovou třtinou. Kvůli pěstování sem bylo dováženo značné množství otroků a otroci se v krátké době stali v anglických koloniích běžným jevem. Naproti tomu kolonie v Americe sloužily původně jako osady dodávající karibským oblastem nezbytné suroviny a byly spíše útočištěm lidí prchajících před náboženskou perzekucí. Kvalitní zemědělské podmínky sem ale lákaly stále více kolonistů. Po vítězných bojích s Nizozemci v polovině 17. století si Velká Británie pojistila územní celistvost kolonií v severní Americe, přesto zde ale byli i jiní konkurenti - Francouzi. Angličané (od roku 1707 Britové) s nimi soupeřili nejen v Americe, ale i v Indii, a to až do sedmileté války, během které získala britská vojska nad francouzskými převahu a značnou část původně francouzských kolonií získali Britové pod svou kontrolu. Na zaplacení válečných výdajů byly americkým osadám zvýšeny daně a bylo zavedeno též velmi nepopulární kolkovné. Tyto zákroky tak spolu s nedostatkem vlivu na dění v Britském impériu způsobily povstání třinácti amerických osad a vypuknutí války za nezávislost, která posléze vyústila ve vyhlášení Spojených států amerických a narušení integrity severoamerické části Britského impéria. Po ztrátě části severní Ameriky (Kanada zůstala vůči Britům loajální) Britové stočili svoji pozornost na nový kontinent - Austrálii, která se z původně vězeňské kolonie stala společně s Novým Zélandem další prosperující částí impéria. Tato dvě území se spolu s Kanadou a poté také s Jihoafrickou unií stala takzvanými Dominii, tedy koloniemi s bělošskou populací, které získaly v rámci impéria autonomní postavení. V 19. století posilovali Britové dále svůj vliv na většině kontinentů a po první světové válce náležela pod vládu Britského impéria zhruba čtvrtina zemského povrchu. Tato říše však byla v meziválečném období již za zenitem. Sílící nacionalismus postupně podkopával britskou autoritu, což se projevilo po porážkách s Japonskem za druhé světové války. Již několik let po válce začaly země náležející pod britskou správu postupně vyhlašovat nezávislost. Přestože některé ze zemí zůstaly členy commonwealthu, Británie ztratila značný vliv a moc v celosvětovém měřítku. Dnes Velké Británii patří již jen zlomek původního impéria, který se nyní nazývá zámořské území Spojeného království.
Obrázek měsíce editovat
Vybraná osobnost editovat
Paul von Lettow-Vorbeck byl německým vojevůdcem bojujícím za první světové války v Německé východní Africe. Byl jediným německým velitelem v koloniích, který se během války nevzdal britským jednotkám a i přes narůstající ztráty jeho mužů vytrval až do roku 1918, kdy německá vláda podepsala kapitulaci. V mládí vstoupil do německé armády a účastnil se potlačování povstání Boxerů v Číně a také zničení kmenů Hererů a Hottentotů v Německé jihozápadní Africe. Zde byl raněn a poslán na léčení do jižní Afriky, kde navázal přátelství s jeho pozdějším protivníkem Janem Smutsem. Ihned po vyhlášení války ignoroval rozkazy a začal podnikat nájezdy z Německé východní Afriky na britské území a tím vyvolal britskou odvetu. Britští důstojníci velící v následné bitvě o Tangu však celou operaci svou neschopností odsoudili k neúspěchu. Von Lettow-Vorbeck tak vyhrál nad osminásobnou přesilou a získal též velké množství munice a zásob. Dále podnikal útoky na britské území, čímž plnil svůj hlavní cíl - vázat co nejvíce mužů v oblasti, aby ulevil německým jednotkám bojujícím v Evropě. Roku 1915 tak vedl vojsko o síle 11 500 mužů proti britské přesile čítající 75 000 vojáků. V roce 1918 již stálo 3000 německých vojáků proti spojenecké armádě čítající 270 000 mužů. Von Lettow-Vorbeck ukončil svůj boj v listopadu 1918 až po podepsání příměří mezi Dohodou a německou vládou v Evropě. V dalších letech se několikrát zapojil do politiky, zasedal v německém Reichstagu a důrazně vystupoval proti Hitlerovi. Během druhé světové války ztratil své dva syny a většinu majetku, načež jeho přítel Jan Smuts zorganizoval po válce pro svého soupeře přítele drobné peněžité dávky, které mu sloužily jako penze. V době hospodářského rozmachu Západního Německa se jeho finanční situace přece jen zlepšila a to natolik, že se ještě jednou (1953) vydal do východní Afriky, kde jej přivítali jeho přeživší vojáci z řad domorodých Afričanů (takzvaní Askaríjové) i vzdána pocta tehdejšími britskými koloniálními úředníky.
2008 - srpen editovat
Věděli jste, že... editovat
...v Brazílii bylo zrušeno otroctví až roku 1888?
...Spojené státy podpořily nezávislost Panamy zejména kvůli stavbě Panamského průplavu?
...Tobago bylo v 17. století kolonií Kuronského vévodství?
...Velká Británie vyměnila s Německým císařstvím ostrov Heligoland nacházející se u pobřeží Německa za vliv v Zanzibarském sultanátu?
...Kongo se nacházelo po určitou dobu v osobním vlastnictví belgického krále?
...Etiopie byla jedinou africkou zemí, která si zachovala do první světové války nezávislost?
...Kypr byl do roku 1960 kolonií Velké Británie?
...anglický pirát a mořeplavec Francis Drake zemřel poblíž panamského pobřeží na úplavici?
...námořníci trpěli vlivem nedostatku vitamínu C až do 19. století kurdějemi?
...Austrálie se dříve nazývala Nové Holandsko?
...Ceuta byla od 15. do 17. století součástí Portugalska, ale po jeho odtržení zachovala loajalitu španělské koruně a dodnes je součástí španělského státu?
Vybraný článek editovat
Termínem Francouzská Indočína se nazývá území v jihovýchodní Asii, které vzniklo roku 1887 sloučením původních francouzských protektorátů Tonkinu, Annamu, Kambodže a Laosu dohromady s hlavní francouzskou kolonií Kočinčína. S výjimkou Kočinčíny si místní vládcové na územích dobytých francouzi směli ponechat určitý vliv, přesto však většina pravomocí spočívala v rukou místní francouzské správy. Již od konce 19. a během 20. století se objevovaly vzpoury proti francouzské nadvládě, přičemž během první světové války ještě zesílily. Francouzská vláda ale byla schopna povstání účinně potlačit. Po vypuknutí druhé světové války a porážce Francie se kontroly nad územím ujala kolaborantská vláda ve Vichy, ale Indočína byla z větší části obsazena Japonci ve snaze získat více opěrných bodů pro boj s čínskou armádou. V březnu 1945 bylo Japonci obsazeno celé území Indočíny. Japonské síly se v Indočíně udržely až do kapitulace japonské vlády v srpnu 1945. Po druhé světové válce se Francie snažila znovu posílit svůj vliv v oblasti, ale proti její vládě vypuklo nové povstání vedené koalicí nacionalistů a komunistů v čele s Ho Či Minem. To získalo značná území zejména na venkově, města byla stále ještě pod kontrolou francouzských jednotek. Po abdikaci posledního vietnamského císaře byla vyhlášena Vietnamská demokratická republika, britská, francouzská a indická vojska spolu s japonskými vojáky však obnovila v zemi francouzskou nadvládu. Boje ale nadále pokračovaly a vyústily v první indočínskou válku. Boje byly ukončeny až po francouzské porážce u Dien Bien Fu roku 1954. Vietnam získal spolu s Laosem a Kambodžou nezávislost a byl rozdělen na severní část ovládanou vietnamskými komunisty a jižní část podporovanou Velkou Británií, Francií a Spojenými státy. Soupeření mezi vlivem USA na jihu a Číny a Sovětského svazu na severu následně vyústil ve vypuknutí vietnamské války.
Obrázek měsíce editovat
Vybraná osobnost editovat
Leopold II. vládl jako belgický král v letech 1865 až 1909. Pevně věřil, že kolonie jsou klíčem k ekonomické prosperitě země. Pro nezájem veřejnosti i belgického parlamentu se pustil do koloniálního podniku sám. Pomocí peněz zapůjčených od belgické vlády založil roku 1876 Mezinárodní africkou společnost a najal britského cestovatele Henryho Mortona Stanleyho, aby v oblasti Konga ustanovil kolonii. Ta byla na Berlínské konferenci v letech 1884 až 1885 uznána jako samostatný stát v Leopoldově osobním vlastnictví, které ovládal pomocí své soukromé armády zvané Force Publique. V tomto státu zvaném od roku 1885 jako Svobodný stát Kongo byli domorodci záhy uvrhnuti do systému nucených prací, což se týkalo zejména průmyslu specializovaného na výrobu pryže. Počet obětí belgické nadvlády se odhaduje od dvou do patnácti milionů. V roce 1908 přesvědčil po množství protestů ze zahraničí i ze strany belgické veřejnosti parlament krále o předání Konga pod pravomoc belgické vlády. Přestože byl ke konci svého života u veřejnosti značně neoblíbený, někteří dnešní Belgičané ho uznávají jako krále-stavitele, protože za jeho vlády bylo vybudováno velké množství staveb a městských projektů, a to zejména v Bruselu, Ostende a Antverpách. Byl ženatý celkem dvakrát, poprvé s Marií Henrietou Habsbursko-Lotrinskou a podruhé se svojí milenkou Karolínou Delacroix. Ta mu porodila dva vytoužené mužské potomky (syn z prvního manželství zemřel v deseti letech), které Leopold uznal za své právoplatné dědice. Přesto se po jeho smrti v prosinci 1909 stal následníkem trůnu Albert I., syn Leopoldova bratra Filipa, protože sňatek uzavřený s Karolínou neměl podle belgického práva žádnou platnost.
2008 - červenec editovat
Věděli jste, že... editovat
...sluha cestovatele Fernão de Magalhãese pocházel z Malajsie a mohl se tedy na tichomořských ostrovech bez větších problémů domluvit s tehdejšími ostrovními domorodci?
...Portugalci v první polovině 16. století přiváželi do Evropy až 7000 tun koření ročně?
...na základě Oregonské úmluvy byla za západní část hranice mezi USA a Kanadou určena 49. rovnoběžka?
...po vyhlášení nezávislosti se z Brazílie stalo roku 1822 císařství?
...během Mexicko-americké války dobyla armáda Spojených států amerických i mexické hlavní město Ciudad de Mexico?
...latinskoamerický osvoboditel Simón Bolívar původně plánoval vytvoření velké federace španělsky mluvících zemí Ameriky?
...portugalské základny v Indickém oceánu byly několikrát napadeny také loděmi Osmanské říše?
...Kuronské vévodství založilo během 17. století několik kolonií v Americe a Africe?
...ostrov Cejlon (dnes Srí Lanka) byl postupně ovládán Portugalci, Nizozemci a Brity?
...významný ruský a posléze japonský přístav Port Arthur nyní patří Čínské lidové republice a jmenuje se Lü-šun-kchou?
Vybraný článek editovat
Alžírská válka byl konflikt mezi francouzskými ozbrojenými silami a alžírským osvobozeneckým hnutím zvaným Fronta národního osvobození (zkráceně pak FLN), který probíhal v letech 1954 až 1962. Francie dobyla Alžírsko již kolem roku 1830. To nemělo status kolonie, ale bylo bráno za integrální část Francie a určeno ke kolonizaci rodilými Francouzi a asimilaci původního obyvatelstva. Později však místo vyhánění či vyhlazování bylo přistupováno ke zdejším obyvatelům jako ke zdroji levné pracovní síly pro alžírskou francouzskou společenskou elitu. Alžírsko tvořilo spolu s Marokem (1911) a Tuniskem (1881) tzv. francouzskou severní Afriku. Během druhé světové války se začal prosazovat v Alžírsku ve větší míře nacionalismus, což vyvrcholilo založením FLN a vyhlášením otevřeného boje za nezávislost Alžírska. Ozbrojené složky FLN se často uchylovaly nejdříve k partyzánské válce a později k teroristickým akcím majícím za úkol zlikvidovat kolaboranty s francouzskou vládou a donutit francouzskou armádu k brutálním odvetným akcím. Neschopnost řešit tuto situaci byla jedním z faktorů, které měly za důsledek pád čtvrté republiky ve Francii a vytvoření páté republiky, přičemž novým prezidentem (oproti minulému režimu vybaveným rozsáhlejšími pravomocemi) se stal Charles de Gaulle. De Gaulle si původně nepřál uznat samostatnost Alžírska (navíc francouzská armáda dosáhla počátkem šedesátých let značných úspěchů), ale posléze se rozhodl na základě značného tlaku veřejnosti, zvláště posíleného po uveřejnění brutálních činů páchaných francouzskými parašutisty a cizineckou legií, usednout s povstalci k jednacímu stolu. 5. července pak byl vyhlášen nezávislý alžírský stát a francouzská severní Afrika tak definitivně zanikla.
Obrázek měsíce editovat
Vybraná osobnost editovat
Simón Bolívar byl latinskoamerický vojevůdce a politik, kterému se podařilo osvobodit značnou část Jižní Ameriky od španělské nadvlády. Narodil se roku 1783 v San Mateo u Caracasu v dnešní Venezuele šlechtici španělského původu. Do dvanácti let však přišel o oba rodiče. V době revolučních válek v Evropě se vydává do Španělska a posléze do Francie. Do vlasti se definitivně navrací roku 1807. První úspěšný boj proti španělské vládě zahajuje Bolívar roku 1813 osvobozením Caracasu. Záhy mu je přiřknut titul osvoboditel (El Libertador). Několik porážek jeho postup zastavily, ale po získání pomoci ze zahraničí se Bolívar úspěšně vrátil, přičemž se mu podařilo osvobodit značnou část bývalého španělského místokrálovství Nová Granada. Na osvobozeném území tak vzniká nový stát Velká Kolumbie, jejímž prezidentem je zvolen právě Bolívar. Definitivním vítězstvím nad Španěly u Ayacuche a Sucre u Junínu je upevněna pozice nezávislé latinské Ameriky. Po mnoha vítězstvích však přišlo zklamání. Kongres latinskoamerických států neodsouhlasil roku 1826 vytvoření panamerické federace a Bolívar byl posléze nucen čelit sérii intrik a mimo jiné i pokusu o atentát. Zklamán vývojem situace se odebírá roku 1830 na odpočinek a umírá na tuberkulózu ještě téhož roku.
2008 - červen editovat
Portál:Kolonialismus editovat
 |
Věděli jste, že... editovat
...Vikingové objevili Ameriku již kolem roku 1000 a nazvali jí Vinlandem?
...Kryštof Kolumbus pravděpodobně nikdy neuvěřil, že objevil nový světadíl?
...conquista (dobývání a osidlování Ameriky) symbolicky začala ve stejný rok, kdy pádem Granady skončila reconquista, tedy dobývání Pyrenejského poloostrova z rukou muslimů?
...Portugalsko na nějakou dobu přeneslo hlavní město svého státu do Brazílie, tedy na americký kontinent?
...Aljaška byla nejdříve osídlena ruskými kolonisty a posléze prodána roku 1867 Spojeným států americkým za cenu 1,9 centu za akr?
...Velká Británie se při kolonizaci zaměřila místo na obchod s kořením na obchod s tkanými látkami a dosáhla tak vyšších zisků?
...původně měli černí osadníci v 17. století podobná práva v britských koloniích jako běloši?
...po obsazení Ormského království nebo též souostroví Hormuz Portugalskem považovali Portugalci zdejší obyvatele za křesťany?
...členem výpravy Vasca da Gamy, který pravděpodobně jako první vstoupil na indickou půdu, byl portugalský trestanec odsouzený k smrti?
...že se výprava Vasca da Gamy setkala v Kalikutu (dnešní Kozhikode na území současného indického svazového státu Kéraly) s dvěma muslimy, kteří uměli mluvit tehdejší Španělštinou a janovskou Italštinou?
Vybraný článek editovat
Britská Jihoafrická společnost (anglicky British South Africa Company) vytvořená roku 1889 byla instituce vytvořená sloučením společností Central Search Association a Exploring Company Ltd. na základě výsadní královské listiny a po vzoru struktur britské Východoindické společnosti. Nejvýznamnějšími členy společnosti byli Cecil Rhodes, James Hamilton a Albert Beit. Společnost měla právo obchodovat s lokálními africkými vládci, vytvářet policejní složky, spravovat banky a rozšiřovat a zabezpečovat území. Na oplátku měla respektovat místní náboženství a původní africké právo, avšak Cecil Rhodes záhy s ostatními osadníky vytvořili a zavedli vlastní zákony a vědomě tak přehlíželi původní domorodé tradice. Po zrekrutování vlastních ozbrojených sil mohla Jihoafrická společnost začít expandovat dále na africkém kontinentu (její vliv zasahoval hlavně na území jižní a centrální Afriky). Postupně dobyla území dnešních států Zambie a Zimbabwe (pojmenovaných později jako Zambezie nebo též Rhodesie). Roku 1914 se správy území Jihoafrické společnosti ujala vláda Velké Británie. Ta vytvořila dvě státoprávní jednotky Jižní a Severní Rhodesie, tedy dnešní státy Zimbabwe a Zambie. V dalších letech po ztrátě přímé vlády nad Rhodesií se úsilí společnosti zaměřilo na oblast důlního průmyslu, železnic a nemovitostí. Roku 1964 se Jihoafrická společnost musela vzdát svých těžebních práv ve prospěch Zambijské vlády a později se sloučila s dalšími firmami do těžební a industriální společnosti jménem Charter Consolidated Ltd.
Obrázek měsíce editovat
Vybraná osobnost editovat
Kryštof Kolumbus byl jedním z nejznámějších italských mořeplavců. Propagoval ideu západní cesty do Indie, která by umožnila získat Španělsku snadnou cestu k obchodu s kořením. Roku 1492 vyplul se třemi loděmi směrem ke Kanárským ostrovům a poté se vydal přes Atlantský oceán. Po náročné téměř pět týdnů trvající plavbě Kolumbovy lodě zakotvily u nově objeveného ostrova pojmenovaného San Salvador. Přestože ve skutečnosti Kolumbova flotila přistála na pobřeží jednoho z Bahamských ostrovů, Kolumbus se domníval, že dorazil do Indie. Postupně objevoval další ostrovy a po svém návratu do Španělska ho zde čekalo bouřlivé přivítání. Podnikl ještě několik plaveb, ale pravděpodobně se nikdy nevzdal svého přesvědčení, že objevil část Indie, a nikoli nový svět, což později prokázal další italský mořeplavec Amerigo Vespucci.