Otevřít hlavní menu

Laco Novomeský

československý člen Slovenské Národní Rady, člen československého Národního shromáždění, básník, novinář a politik slovenské národnosti

Ladislav Novomeský, též Laco Novomeský (27. prosince 1904 Budapešť4. září 1976 Bratislava[1]), byl slovenský a československý básník, publicista a politik Komunistické strany Slovenska, člen skupiny DAV, pověřenec školství a osvěty a poslanec československých zákonodárných sborů, v 50. letech pronásledovaný v rámci čistek v KSČ, v 60. letech rehabilitovaný.

Dr. h. c. Laco Novomeský
Laco Novomeský (1937)
Laco Novomeský (1937)

Poslanec Prozatímního NS
Ve funkci:
1945 – 1946

Poslanec Ústavodárného NS
Ve funkci:
1946 – 1948

Poslanec Národního shromáždění ČSR
Ve funkci:
1948 – 1951

Pověřenec školství a osvěty
Ve funkci:
1945 – 1950
Předchůdce Ondrej Pavlík
Nástupce Ernest Sýkora

Pověřenec informací
Ve funkci:
1948 – 1948
Předchůdce Jozef Lukačovič

Poslanec Slovenské národní rady
Ve funkci:
1945 – 1946
Ve funkci:
1968 – 1971
Stranická příslušnost
Členství KSS (KSČ)

Narození 27. prosince 1904
Budapešť
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 4. září 1976
Bratislava
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Profese politik, spisovatel, básník, literární kritik a novinář
Náboženství Luterán
Ocenění národní umělec (1964)
Hrdina Československé socialistické republiky (1969)
Leninův řád
Řád republiky
Řád Vítězného února
… více na Wikidatech
Commons Ladislav Novomeský
Některá data mohou pocházet z datové položky.

BiografieEditovat

Mládí a činnost v odbojiEditovat

Pocházel z rodiny krejčího Samuela Novomeského a Irmy rod. Příkopové. Rodiče se přestěhovali ze Senice do Budapešti, kde se narodil i začal chodit školy. Základní školu a gymnázium (1919). Po roce 1919 se přestěhovali a ve studiu pokračoval v Senici a na učitelském ústavu v Modre, kde v roce 1923 odmaturoval. Začal působit jako učitel a zároveň se jako externí posluchač zapsal na Filozofickou fakultu Univerzity Komenského, kde ho zaujala literární a politická činnost.

Od roku 1924 publikoval v celé řadě levicových časopisů. V roce 1925 vstoupil do Komunistické strany, zanechal studium i učiteľovanie, odešel do Ostravy, kde se stal redaktorem komunistických novin Pravda. Do roku 1924 to byla Pravda chudoby a byla vydávána ve Vrútkách. V roce 1924 byla redakce přestěhována do Ostravy a řídil ji Klement Gottwald. S příchodem Novomestského v roce 1925 získala statut ústředního tiskového orgánu KSČ se Slovensku. V Praze se stal spolu s Urxe, Okálim, Clementisem a Poničanem součastí avantgardní levicové skupiny DAV (revue vycházela v období 1924 - 1937). O DAVe prohlásil:

„Už len názov bol protestom. Protestom proti obmedzujúcej povýšenosti inteligencie vôbec a slovenskej osobitne, proti pohŕdavému zaznávaniu, a akým pristupoval povojnový inteligent k davu, zástupu, kolektívu, ľudu; proti postoju, ktorým sa inteligent vyvyšoval nad ľudovú a robotnícku masu. DAV už svojím názvom manifestoval svoju príslušnosť k nej. Všetky ostatné výklady boli len náhodné...[6]

V roce 1927 vydává knihu Neděle, kterou ilustroval Mikuláš Galanda a která vyšla v rámci knihovny Davu.

Roku 1929 se přestěhoval do Prahy, kde pokračoval ve svých aktivitách. V tomto období přispíval do českých a slovenských komunisticky orientovaných periodik DAV Pravda, které se stal vedoucím redaktorem. Od roku 1929 pracoval v redakci Rudého práva v Praze. Zároveň přispíval do dalších českých a slovenský komunistický orientovaných periodik. Během občanské války ve Španělsku udělal reportáž z Valencie, Barcelony a Madridu.

V 30. letech sa aktivizoval v okruhu slovenských komunistických intelektuálů (takzvaní davisté) spolu s Gustáve, Husák nebo Vladimírem Clementisem. Vymezovali se levicově ale i národně, měli větší pochopení pro svébytnost Slováků a byli kritičtí ke koncepci čechoslovakismu[2] 1931, tvorba byla v tomto období silně ovlivněna symptomy celosvětové hospodářské krize.

Novomeský a davisté aktivne reflektovali tragické události v Košútech (květen 1931), kde došlo v rámci stávky dělníků ke střelbě a smrti protestujících. DAV věnoval události celé červnové číslo a Manifest slovenských spisovateľov (podpísali ho táke E. B. Lukáč, J. G. Tajovský, M. Urban, J. Smrek a G. Vámoš). Clementis psal listy svetovým osobnostem (Romain Rolland, Maxim Gorký).[3]

V roce 1932 vydává sbírku Romboid ovlivněnou poetismem.

V roce 1934 podepsal Manifest proti fašistickým provokacím a v r. 1937 založil Klub přátel Španělska, které krátce poté navštívil.

V roce 1935 vydává sbírku Otvorené okná.

V roce 1936 spolupořádá Trenčansko-teplický kongres.[3] V roce 1939 vydává sbírku Svätý za dedinou.

V roce 1938 se vrátil na Slovensko, kde roku 1943 vytvořil ilegální vedení Komunistické strany Slovenska, roku 1944 se podílel na Slovenském národním povstání. Byl členem V. ilegálního vedení KSS, který se utvořil okolo Karola Šmidkeho, předtím se Novomeský v odboji neangažoval. Koncem roku 1943 byl za komunisty signatářem takzvané vánoční dohody, kterou se komunistický a nekomunistický slovenský odboj domluvil na spolupráci a jejíž uzavření předznamenalo Slovenské národní povstání. Po jeho vypuknutí byl členem delegace povstalecké Slovenské národní rady (SNR), která 7. října 1944 odcestovala do Londýna na jednání s vedením československého zahraničního exilu. Delegace požadovala uznání slovenského národa za svébytný celek a uznání SNR za trvalého představitele vládní a zákonodárné moci na Slovensku.[4] O těchto událostech prohlásil:

„Vianočná dohoda o SNR, SNP, ¾ ročná partizánska vojna, potom obnovenie republiky, Košický vládny program a všetky nemenované rozhodujúce články nášho dramatického politického a spoločenského vývoja nemali a nemajú iný zmysel než boj o nové Slovensko.. ..v našom živote podľa predstáv a programov osnovaných ešte pred začatím ozbrojeného zápasu nemali byť iba ľudia pri správe verejných vecí, ako to konečne plynie i z Vianočnej dohody o SNR, ale nové mali byť i zriadenia, inštitúcie, nový mal byť prístup k problémom aj metódy práce.“[5]

Poválečná politická kariéraEditovat

 
Pamětní deska Slovenské akademie věd a umění na budově Univerzity Komenského v Bratislavě; pamětní deska Laca Novomeského, který zde působil v letech 1950-1951.

Po druhé světové válce pak patřil mezi hlavní slovenské politiky. 1. června byl v delegaci SNR u prezidenta Beneše v Praze.[6] V srpnu 1945 byl delegáty národních výborů zvolen za poslance Slovenské národní rady. Zasedal zde do roku 1946.[7]

Roku 1945 se stal členem Ústředního výboru KSS a byl jím do roku 1950. 8. dubna 1945 byl také zvolen členem prozatímního Ústředního výboru Komunistické strany Československa. IX. sjezd KSČ ho v této funkci potvrdil.[8]

V letech 1945-1946 byl rovněž poslancem Prozatímního Národního shromáždění za KSS.[9] Po parlamentních volbách v roce 1946 se stal poslancem Ústavodárného Národního shromáždění, opět za KSS.[10] Ve volbách do Národního shromáždění roku 1948 se stal poslancem Národního shromáždění za KSS zvoleným ve volebním kraji Trnava. V parlamentu setrval do února 1951, kdy na poslanecký post rezignoval. Jako náhradník místo něj nastoupil Alexander Dubček.[11] V této době se stal i předsedou Matice slovenské.

Dlouhodobě působil v Sboru pověřenců. V 5. Sboru pověřenců, 6. Sboru pověřenců, 7. Sboru pověřenců, 8. Sboru pověřenců, 9. Sboru pověřenců a 10. Sboru pověřenců působil v letech 1945–1950 na postu pověřence školství a osvěty. V roce 1948 rovněž krátce působil i jako pověřenec informací v 8. Sboru pověřenců.[12]

Již v prvních měsících po květnu 1945 ale jeho vliv stejně jako vliv dalších národně orientovaných slovenských komunistů v KSS poněkud klesl. Sice si udržel post ve Sboru pověřenců, ale dominantní roli v slovenské komunistické politice začali hrát Viliam Široký a Štefan Bašťovanský, orientovaní centralisticky, méně zdůrazňující slovenské zájmy a kompetence slovenských orgánů. V letech 1945-1947 se Novomeský profiloval jako smířlivý politik. I jedna z hlavních postav nekomunistické politické scény, Ján Ursíny, o něm hovořila jako o „slušném o rozvážném člověku“, jehož působení ve Sboru pověřenců neblokovala. Když ministr vlády ľudáckého slovenského státu Šaňo Mach dostal v poválečném procesu relativně mírný trest, objevily se spekulace, že se o to přičinil Novomeský, protože Mach ho za války chránil před perzekucí. Sám Mach ale později sice potvrdil, že Novomeský vypovídal u soudu v jeho prospěch, nicméně odmítl, že by měl takový vliv, aby v KSS prosadil měkčí trest. V roce 1947 nicméně Novomeský podpořil kampaň KSČ (KSS) vedenou zostřujícím se stylem proti nekomunistickým stranám, obviňujícím je z kontaktů s exponenty slovenského státu. V říjnu 1947 pak spolu s ostatními komunistickými členy Sboru pověřenců podal demonstrativní demise a vynutil si rekonstrukci složení Sboru a posílení komunistického vlivu v něm. Během únorového převratu v roce 1948 se pak podílel na plném převzetí moci, mimo jiné i tím, že převzal jeden z postů ve Sboru pověřenců, do té doby obsazený nekomunistickým pověřencem.[13]

Kulturní revoluceEditovat

Novomeský řizpůsobili ideu socialismu na podmínky slovanské vzájemnosti, které po roce 1945 aktivně prosazovali (tato idea byla přítomna i v Košickém vládním programu).[3]

Po roku 1945 založil mnohé kulturní instituce – Slovenskou národní galerii, Slovenskou filharmonii, VŠMU, VŠVU, řadu škol a kulturních institucí; zasloužil se o tzv. koncept jednotné školy a socializace kultury (koncept kultury pro široké vrstvy, přístup ke vzděláni všem vrstvám obyvatelstva; vzdělávaní negramotného obyvatelstva), poslovenšťovaní maďarských škol a také o vyrovnáni rozdílu mezi východním a západním Slovenskem.[3]

O funkci povereníka prohlásil:

„Neviem či som to robil dobre alebo zle. Jednoducho robil som to, čo som pokladal za správne ako básnik aj ako človek. Mal som vraj... prepustiť všetko učiteľstvo a z prepustených potom vyberať schopných príslušníkov nových kádrov... bol som v zajatí Leninovej myšlienky, že aj na kultúrnu revolúciu sa vzťahuje zásada, ktorá platí pre revolúciu vôbec, t .j. že sa robí s takými ľuďmi akí sú... ľutujem, že mojim nástupcom pripadla potom nevďačná úloha dokončiť a uskutočniť proces, ktorý nadlho poznačil postoj celej pofebruárovej generácie k nášmu socialistickému zriadeniu, čo mi je ľúto väčšmi, úprimne a naozaj. ...ako politický funkcionár máš určité možnosti, a tie treba využiť, aj keď sú okolnosti nepriaznivé. ... Ja osobne som prehral. ... no zostáva povinnosťou zaujímať sa o veci národa, sveta. Hoci aj v básňach." [14]

Obvinění z buržoazního nacionalismuEditovat

Jeho politická kariéra byla náhle ukončena počátkem 50. let 20. století kvůli obvinění z buržoazního nacionalismu roku 1950. V březnu a dubnu toho roku Viliam Široký spustil kampaň proti buržoaznímu nacionalismu. Ve funkcích skončil Novomeský, Vladimír Clementis i Gustáv Husák. Bylo jim vyčítáno jejich politické působení za slovenského státu i v době Slovenského národního povstání, podléhání maloburžoazním vlivům, nedůslednost, přílišný důraz na boj za slovenské kompetence, podceňování otázek socialistické revoluce a vstřícnost vůči ideologickým nepřátelům. V dubnu 1950 ještě Husák a Novomeský mohli vystoupit na zasedání ÚV KSS a pokoušeli se hájit, nicméně plénum zveřejnilo odsuzující prohlášení k buržoaznímu nacionalismu, které rozeslalo krajským organizacím strany. V květnu pak následoval Husákův a Novomeského další neúspěšný pokus o obhajobu a rozhodnutí ÚV KSS o odvolání Novomeského ze Sboru pověřenců. O Novomeském se pak negativně mluvilo na sjezdu KSS koncem května 1950.[15]

Pak kampaň na několik měsíců utichla, ale byla v zesílené podobě obnovena počátkem roku 1951, nyní se již o Husákovi, Clementisovi a Novomeském mluvilo nejen jako o chybujících funkcionářích ale jako o záměrných škůdcích a sabotérech. Zároveň se zdůrazňoval jejich odlišný pohled na státoprávní uspořádání Československa a dával do souvislosti s jejich údajnou kolaborací s ľudáckými elementy. Historik Jan Rychlík soudí, že Novomeský a spol. skutečně měli odlišné názory na postavení Slovenska v republice a jejich koncepce byla bližší federativnímu modelu, ale o žádnou ideovou koalici s ľudáky nešlo.[16] V únoru 1951 byl Novomeský zbaven funkce člena ÚV KSČ.[8] V březnu 1951 vedení KSS rozhodlo odstranit jeho knihy a básně z knihoven a učebnic.[17]

Roku 1951 byl zatčen. Zatímco Gustáv Husák ani ve vazbě nebyl zcela zlomen a snažil se oponovat vyšetřovatelům, Novomeský a další obvinění s bezpečnostními složkami spolupracovali a přiznávali se ke všem vykonstruovaným bodům.[18] Proces proběhl v roce 1954. V březnu 1954 prokurátor navrhl pro Novomeského 16 let vězení.[19] Nakonec byl v dubnu roku 1954 odsouzen na 10 let v procesu Husák a spol.

Již brzy po procesu se objevily pochybnosti o jeho průběhu. Komise, kterou vedl Rudolf Barák, v roce 1955 posoudila jednotlivé odsouzené. Ladislavu Novomeskému byl 22. prosince 1955 přerušen výkon trestu na dobu 15 dní a pak prodlouženo přerušení do února 1956, přičemž 10. února 1956 ho prokuratura a krajský soud propustili. Nešlo o rehabilitaci, jen o podmínečné propuštění po odpykání poloviny trestu. V případě Gustáva Husáka komise rozsudek ponechala nezměněný.[20]

Novomeský pak bydlel v Praze, nesměl se vrátit do Bratislavy a byl pod policejním dohledem. V soukromých rozhovorech se považoval za oběť mocenských machinací některých slovenských komunistů (Ľudovít Benada, Štefan Major, Karol Bacílek).[21] Od roku 1956 do roku 1963 pracoval v Památníku národního písemnictví v Praze. Pak v letech 1963-1970 zastával funkci ředitele Ústavu slovenské literatury ČSAV v Bratislavě. Teprve po své rehabilitaci, kterou oficiálně provedl ÚV KSČ v prosinci 1963[22], mohl vydávat svá díla a znovu vstoupit do komunistické strany. Již v květnu 1963 byl na Konferenci slovenských spisovatelů slavnostně znovu přijat za člena spisovatelského svazu.[23]

Návrat do veřejného životaEditovat

Od roku 1965 byl velice aktivní nejen literárně, ale i politicky. V letech 1968-1971 působil jako člen předsednictva ÚV KSS. Vysočanský sjezd KSČ ho v srpnu 1968 zvolil do ÚV KSČ a formálně pak byl do něj kooptován 31. srpna 1968. V letech 1968-1971 rovněž působil jako poslanec a člen předsednictva Slovenské národní rady.[8]

Spolu s Gustavem Husákem se nejvíc zasloužil o vznik federace, kterou chápal jako "vyšší stupeň syntézy a ne separatistické izolace."[3]

Za normalizace zastával prestižní kulturní posty. V období let 1968–1974 byl předsedou Matice slovenské, od roku 1974 jejím čestným předsedou.[8]

OceněníEditovat

  • Laco Novomeský obdržel celou řadu cen: Národní umělec (1964), Cena Ľudovíta Štúra (1967), Řád Klementa Gottwalda (1968), Národní cena SSR (1969), Řád Vítězného února (1973), Řád republiky (1974), Státní cena Klementa Gottwalda (1964, 1974), dále získal titul Hrdina Československé socialistické republiky (1969), Leninův řád (1969), čestný doktorát na Univerzitě Karlově a Státní cenu SSR.
  • V současnosti (2017) je po něm (podle serveru mapy.cz) v ČR pojmenována pouze jedna ulice, a to v Praze na Hájích (Novomeského[24]).
  • Na Slovensku jsou po Lacovi Novomeském pojmenovány ulice v řadě měst (ulica L. Novomeského, Novomeského ulica, ulica Ladislava Novomeského či ulica Laco Novomeského), např. v Bratislavě, Senici, Prešově, Trenčíně a dalších. Jeho jméno nese též základní škola v Lučenci.[25]
  • Pomník Laca Novomeského a expozice o jeho životě jsou umístěny v Senici.[26]

Kulturní konceptEditovat

Kultúrna stavba je veľmi jemný organizmus. A chceli by sme poprosiť tých, ktorí ju chcú odľavičiariť a popravičiariť alebo internacionalizovať a odnacionalizovať, aby sa raz pokúsili odmyslieť si politické sympatie autorov a svoj osobný vzťah k nim od hodnotného diela. Objavili by niečo úžasného: že totiž nejestvuje v celistvom obraze literatúry pravica a ľavica, ktoré sa chcú vzájomne pohltiť, ale len diela (ľavičiarov, pravičiarov, internacionalistov a nacionalistov), vzájomne sa splietajúce svojou rozmanitosťou, doplňujúce sa odlišným zmyslom, a tým tvoriace súzvučný obraz národnej literatúry. Tak ako stavba nestojí na len na nosných stĺpoch, ale aj na silách vzájomne sa opierajúcich, aj kultúrna budova národov sa drží silami vzájomne sa na seba opierajúcimi a podopierajúcimi."[27]

Laco Novomeský byl příznivcem vlastenecky a pro-slovansky orientovaného socialismu a také internacionálního socialismu, vyzdvihoval také sociální dimenzi přínosu národních revolucionářů (Štúr, Kráľ, Hurban, Fándly, Petoffi, Ševčenko, Mitzkievič, Puškin). Je autorem syntetického avantgardního konceptu kultury jako jisté dialektické stavby protikladu. Také je příznivcem zmírnění mezi socialismem a křesťanstvem, kultury západu a východu a česko-slovenské vzájemnosti. Svobodu v umění vymezil k vlastnictví výrobních prostředku. Byl kritikem dogmatismu a kultu osobnosti, přívržencem moderny a avantgardy, a také leninského přístupu k dějinám (dějinného pokroku v intencích třídního boje). Spolu s V. Clementisem a G. Husákem reprezentovali linii zmírnění internacionalizmu a vlastenectví.[3]

Novomeského dílo (básnické a také politické) je inspirováno různorodými autory jako Z. Nejedlý, Marx, Engels, Lenin, Bakunin, Hegel, Gercena a Herder, Masaryk a Beneš. Odvolává se také často na významné spisovatele Erenburga, Jacka Londona, Moliéra, Puškina, Petoffiho, Rimbauda, Tolstoje, H. G. Wellsa, G. B. Shawa, R. Rollanda.[28] Z národních spisovatelů byl inspirován K. H. Máchou, J. M. Hurbanem, Ľ. Štúrem, Jankem Králem a Komenským. [3][24[24][25]

Politické postojeEditovat

„Socializmus sa od kapitalizmu odlišuje tým – a to aj sľúbil – že dvíha závory, ktoré kapitalizmus už zdvihnúť nemohol. ... Ľudia prijali socializmus okrem iného aj v nádeji, že otvorí cestu k takej slobode myslenia a prejavu, akú im kapitalizmus neotvoril ... disciplína sa musí uplatňovať vnútri mechanizmu, ktorý sa bude budovať na slobode prejavu a nie na jej obmedzovaní. ...kultúru krajiny málokedy vytvárali spisovatelia oficiálni... od III. zjazdu sa, pravda, stalo veľmi veľa. Seifert je národným umelcom Holan vyšiel a rozobrali ho atď. Uznal sa jednoducho faktický stav. Súčasne vzniklo rozsiahle široké pole pre pokrokovú a progresívnu tendenciu. ... lenže všetky tieto veľké plus existujú k tomu, čo bolo, a nie vo vzťahu k tomu, čo malo byť. ...úlohou spisovateľov bude umožniť a zabezpečiť celkom slobodný prejav v najdokonalejšej miere ... ide mi o to, aby sa dnešný Dostojevskij mohol stať Dostojevským, aby mohol povedať svoje slovo v kríze ľudí aj v socialistickej spoločnosti. ... Hovorím o Dostojevskom nie pre jeho názory, ale preto, že je to pojem, nie pre jeho pravoslávnosť, ale preto, čo dal ľudstvu .... Nijaký poriadok predsa nie je dokonalý, na to sme si už zvykli. A čo so spoločnosťou, ktorá sa dusí vo vlastnej spokojnosti? To je tragédia sovietskej literatúry. Nemožno predsa riešiť veci tak, že namiesto Stalina budeme citovať Lenina...“[29]

„Stalinovo meno bolo predsa v tých osudových časoch synonymom pre červenú armádu, Sovietsky zväz, pre rozhodný, cieľavedomý a presvedčivý odpor proti nacizmu, toto meno sa spájalo s vierou, presvedčením a zápasom národov - aj našich národov - za oslobodenie z nacistického útlaku. V roku 1949 potom nedvojzmyselne vyjadrovalo triedy, socialistický program. Ak sa český básnik v súzvuku s cítením národa a s túžbami svojej triedy hlásil k týmto zápasom, hoci so Stalinovým menom, nemá sa za čo hanbiť. Ba nemusí sa hanbiť ani za to, že Stalinovo meno vyzdvihol na prospech týchto zápasov ako šifru programu a zrozumiteľnú skratku pre ciele svojho národa, a svojich citov. Nemusím vám vravieť, koľko dôvodov má napríklad Jaroslav Seifert sťažovať sa na kult vôbec a Stalinov osobitne. A predsa v časoch, keď sa začal rozmetávať jeho kult a strhávať nimbus z jeho mena, práv kvôli tomu zmylsu, o ktorom tu hovorím, bol udivený, znepokojený a rozhorčený, a nie iba preto, že ho odrazu s dešpektom začali syčať neraz tie isté ústa, ktoré ho deň predtým iba vydychovali, také boli voči nemu úctivé. "[29]

„Práve v Leninovom prípade prichodíme k jadru veci: nejde o to, ako, ale o čo hrať. Leninovou pohnútkou naisto nebol neprekonateľný odpor proti demokracii a jej pravidlám. Ale on prvý a jediný s hŕstkou bolševikov medzi všetkými demokratmi a socialistami vtedajšieho sveta pochopil, že bezpečne vyrvať z vrecák či moci "čvargy" (nazývaj ju šetrnejšie: statkárskou buržoáznou triedou) pôdu pre mužíkov v prospech pracujúcich a mier pre zmučený národ, teda celkom elementárne predpoklady pre demokratický životný rozvoj prevažnej väčšiny ľudí, môže len jej porážkou a nastolením moci nad ňou. To aj urobil, nie preto, že mohol, ale preto, lebo musel. Nie na účet, ale na prospech demokracie.[29]

Socializmus bez demokracie proste nemôže existovať, dokonca na príklad predmníchovskej republiky sa mi žiada povedať, že sama demokracia je len taká silná a v spoločnosti zakotvená, ako silný a spoločensky zakotvený je socializmus v nej. A keď aj potrebuje, ba mu aj priznávame isté nedemokratické práva na to, aby svoju moc posilnil a bezpečne upevnil, nepriznávame ich do aleluja, naveky, ale len na vymedzený čas, ktorý v rozličných krajinách môže a musí byť rozličný. Inak sa z vlády ľudu stáva vláda nad ľudom a zo socializmu v takejto pseudodemokracii len neveľmi príťažlivá karikatúra socializmu. ... Demokracia v prvom desaťročí republiky mala kardinálne nedostatky. Nevedela premôcť mocnú vládu bohatých tried nad ňou, vládu finančnej oligarchie , nevedela vyriešiť národnostnú otázku v nej, t. j. aby Slováci a Česi vládli ako rovní s rovnými...

Nechcem byť teraz múdry a vyčítať februárovým víťazom poklesy, ktoré som svojho času nevidel, alebo som nad nimi prižmuroval oči. Bolo mi, prirodzene jasné, že práve zrodená socialistická moc nemôže so svojimi odporcami jednať v rukavičkách. Šetrne a ohľaduplne. Akonáhle sa socializmus dostane k moci - a aj teraz som o tom presvedčený - je povinnosťou socialistov chrániť ho v tej miere, v akej sú schopní ho ohrozovať jeho odporcovia. To mu nesmieme vyčítať a túto tvrdosť mu v nijakom mene nevyčítame. Ale vyčítame mu bezohľadný, tvrdý prístup k "zásadám", ktoré so socializmom nemajú nič spoločné a boli len pseudosocialistickou fasádou prekrývané. V bezohlavej honbe za centralizovanou mocou, za jej pevnosťou, neváhali jej predstavitelia zneužiť aj štátnu moc - ako je bezpečnosť a súdy - a v umelo nastrojených procesoch odsudzovali pod rozličnými zámienkami na mnohoročné žaláre mnohých jej odporcov, ba ministra zahraničných vecí Vladimíra Clementisa dokonca na smrť.[29]

[25]

DíloEditovat

Jeho básnické začátky jsou velmi ovlivněny skupinou kolem časopisu DAV

Kromě těchto děl sepsal řadu propagačních básní a článků, které oslavují socialismus a byly uveřejněny v celé řadě novin a časopisů, dále mu vyšlo několik propagačních publikací.

Literatura o Ladislavovi NovomeskomEditovat

  • PERNÝ, Lukáš.: Kultúrna revolúcia Laca Novomeského. Ladislav Novomeský o kultúre, umení a politike, Spoločnosť Ladislava Novomeského, 2017[3]
  • DRUG, Štefan: Väzeň vlastných súdruhov: z väzenských rokov básnika Novomeského, 2015
  • PEKNÍK, Miroslav. (ed.): Laco Novomeský: kultúrny politik, politik v kultúre, UPV SAV, 2006
  • ŠMATLÁK, Stanislav: Laco Novomeský, 1984
  • DRUG, Štefan: Dobrý deň, človek--: životopisné rozprávanie o mladosti Laca Novomeského, 1983
  • BREZEINA, Ján: Básnické dielo Laca Novomeského, 1982
  • HOLOTÍKOVÁ, Zdenka: Ladislav Novomeský, 1981
  • HOLOTÍKOVÁ, Zdenka: Novinár Ladislav Novomeský, 1981
  • DRUG, Štefan: Od robotníckej poézie k DAVu, 1976
  • DRUG, Štefan (ed.): Listy o DAVe, 1975
  • ŠMATLÁK, Stanislav: Dobrý deň Lacovi Novomeskému, 1975
  • ROSENBAUM, Karol (ed.): Ladislav Novomeský, 1904-1974: zbornik na 70. narodeniny narodného umelca Dr. h. c. Ladislava Novomeského češtného predsedu Matice Slovenskej, 1974
  • PLEVZA, Viliam: Davisti v Revolučnom hnutí, 1965
  • DRUG, Štefan: Dav spomienky a štúdie, 1965
  • DRUG, Štefan: Dav a davisti, 1965
  • DRUG, Štefan: Červená sedma, 1964
  • ŠMATLÁK, S., MATUŠKA, A.: Keď nevystačia slová: state o Lacovi Novomeskom, 1964
  • REISEL, Vladimír: Poézia Laca Novomeského: rozbor básnickej štruktúry, 1946

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Zemřel národní umělec soudruh L. Novomeský. Rudé právo. 6. 9. 1976, s. 1-2. Dostupné online. 
  2. Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 134, 136. (česky) 
  3. a b c d e f g PERNÝ, Lukáš. Kultúrna revolúcia Laca Novomeského: Ladislav Novomeský o kultúre, umení a politike.. [s.l.]: Spoločnosť Ladislava Novomeského 140 s. Dostupné online. ISBN 9788097255800. (slovensky) Google-Books-ID: BNMmDgAAQBAJ. 
  4. Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 254-255, 270-271. (česky) 
  5. NOVOMESKÝ, L.: Piate výročie Vianočnej dohody (1948). In. Zväzky a záväzky. Bratislava: Pravda. 1972. s. 344
  6. Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 284. (česky) 
  7. http://www.psp.cz/eknih/1945snr/stenprot/012schuz/s012001.htm
  8. a b c d Přehled funkcionářů ústředních orgánů KSČ 1945 - 1989 [online]. www.cibulka.net [cit. 2013-02-19]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2015-01-29. (česky) 
  9. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-01-01]. Dostupné online. (česky) 
  10. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-01-01]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-07-04. (česky) 
  11. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-01-01]. Dostupné online. (česky) 
  12. kol. aut.: Československé dějiny v datech. Praha: Svoboda, 1987. ISBN 80-7239-178-X. S. 624-625. (česky) 
  13. Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 288, 304, 341-342, 356-357, 367. (česky) 
  14. NOVOMESKÝ, Laco.: Splátka veľkého dlhu. Bratislava: Nadácia V. Clementisa., 1992, s. 395. ISBN 80-85557-06-3
  15. Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 400-402. (česky) 
  16. Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 403, 406. (česky) 
  17. Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 404. (česky) 
  18. Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 410. (česky) 
  19. Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 411. (česky) 
  20. Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 413. (česky) 
  21. Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 414. (česky) 
  22. Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 416. (česky) 
  23. Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 437. (česky) 
  24. Mapy.cz: Novomeského
  25. ZŠ L. Novomeského, Lučenec
  26. Zoznam pamiatok Senice (slovensky). www.senica.sk [online]. [cit. 2017-09-01]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-09-01. 
  27. NOVOMESKÝ, L. Triedenie duchov v Čechách. In Slávnosť istoty. Bratislava: Nakladateľstvo Epocha. 1970. s.113
  28. Přehled funkcionářů ústředních orgánů KSČ 1945 - 1989 [online]. www.cibulka.net [cit. 2013-02-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-01-29. (česky) 
  29. a b c d NOVOMESKÝ, Laco.: Splátka veľkého dlhu. Bratislava: Nadácia V. Clementisa., 1992, s. 383-384. ISBN 80-85557-06-3

Externí odkazyEditovat