Otevřít hlavní menu

Taras Hryhorovyč Ševčenko (ukrajinsky Тарас Григорович Шевченко) (9. března 1814 Morynci, dnes Čerkaská oblast Ukrajiny10. března 1861 Petrohrad, Rusko) byl ukrajinský básník a výtvarný umělec, vedle Ivana Kotljarevského zakladatel moderní národní literatury, symbol země a ukrajinské kultury. Jeho pomníky stojí v mnoha ukrajinských i světových městech.

Taras Hryhorovyč Ševčenko
Taras Shevchenko 1859 (zoom).jpg
Rodné jméno Тарас Григорович Шевченко
Narození 25. únorajul. / 9. března 1814greg.
Morynci
Úmrtí 26. únorajul. / 10. března 1861greg. (ve věku 47 let)
Petrohrad
Místo pohřbení Smolenský pravoslavný hřbitov
Taras Hill
Pseudonym Т. Ш.
Povolání malíř, básník, antropolog, umělec, spisovatel, dramatik, prozaik a etnograf
Národnost Ukrajinci
Alma mater Imperátorská akademie umění (1838–1844)
Významná díla Kobzar
Rodiče Grigorіj Іvanovič Ševčenko a Katěrina Jakimіvna Bojková
Příbuzní Josip Grigorovič Ševčenko, Mikita Grigorovič Ševčenko, Jarina Grigorіvna Bojková a Katěrina Grigorіvna Krasická (sourozenci)
Podpis Podpis
Web oficiální stránka
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikimedia Commons galerie na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Obsah

ŽivotEditovat

Ze 47 let svého života prožil Ševčenko 24 let jako nevolník, 9 let na svobodě, 10 let ve vyhnanství a 4 roky pod policejním dohledem.

Dětství a mládíEditovat

Ševčenko se narodil ve středoukrajinské vesnici Morynci v rodině sedláka-nevolníka. V devíti letech přišel o matku, v jedenácti o otce; ten ho ještě před smrtí poslal do církevní školy v nedaleké Kirylivce, odkud utekl do sousední Lysjanky. Ševčenko měl malířské nadání, které však kvůli zákazům vrchnosti mohl jen těžko rozvíjet. Nakonec se mu podařilo dostat se do učení malířství ve Vilně a po polském listopadovém povstání v Petrohradě, se zde učil u Ivana Sošenka, který ho představil několika malířům a básníkům, mj. Vasiliji Žukovskému. Díky nim mohl Ševčenko studovat na Petrohradské akademii a roku 1838 získat svobodné postavení, tedy vymanit se z nevolnického stavu.

 
Črta vzniklá během kazašské expedice
 
Ilustrace k poémě Kateryna (1842)

V akademii Ševčenko studoval u Karla Brjullova a zároveň se intenzivně věnoval jednak literatuře, jednak studiu věd. Roku 1840 vydává svou nejznámější sbírku Kobzar. V roce 1843 navštívil rodnou ves a její okolí; do Petrohradu se vrátil rozčarován. Znovu přijel po dvou letech. Roku 1846 vstupuje do tajného Cyrilometodějského bratrstva.

VyhnanstvíEditovat

Bratrstvo bylo odhaleno roku 1847. Následujících deset let strávil Ševčenko ve vyhnanství, převážně v Orenburgu a v Orské pevnosti. Odtud se jako člen geografické expedice vedené A. I. Butakovem vydává do dnešního Kazachstánu a okolí Aralského jezera. Později byl přemístěn do Novopetrovského opevnění (dnes Fort-Ševčenko). Během desetiletého období se střídala období, kdy se Ševčenko intenzivně věnoval psaní, malbě či rytectví, s obdobími, z nichž neznáme žádné dílo.

Poslední létaEditovat

Roku 1857 vyhnanství skončilo. Ševčenko je stále pod policejním dohledem, je mu však umožněno vydat se přes Astrachaň a Nižnij Novgorod do Petrohradu; odtud roku 1857 vyjíždí na rodnou Ukrajinu, kde si chtěl vystavět domek. To se však nezdařilo. Poslední dva roky tráví opět v Petrohradě a píše. Po pohřbu konaném v Petrohradě 12. března 1861 byly jeho ostatky dovezeny na Ukrajinu, kde byly uloženy nedaleko Kaniva na stráni nad Dněprem.

DíloEditovat

 
Ševčenkův pomník je k vidění i v paraguayském městě Encarnación

Ševčenkovo dílo čítá několik sbírek, povídek a dramat a množství maleb, kreseb a rytin. Zachovala se též korespondence a fragmenty deníkových záznamů.

Ivan Franko o Ševčenkovi řekl, že s ním „do evropské literatury vstoupil prostý mužik z vesnice“. Hlavním pramenem inspirace byl Ševčenkovi skutečně jednak lidový život Ukrajiny – tehdy téměř výhradně venkovské –, jednak vlastní prožitky z cest vyhnanství. Jeho velkým tématem byla národní poroba Ukrajinců ze strany Ruska (dříve též Polska), obecněji pak soucit s lidským utrpením a nesplněnými touhami vůbec. Pro pozdější ukrajinskou literaturu byl Ševčenko největším vzorem (a také předmětem epigonství). Na Ukrajině je mu dodnes věnovana velká pozornost i na akademické půdě: bylo toho o něm napsáno tolik, že další spisy o něm podle některých názorů vedou jen k zamlžení jeho osobnosti a díla.[zdroj?]

Tvořil v ukrajinštině, některá díla i v ruštině.[1]

PoezieEditovat

  • Kateryna (1838)
  • Ivan Pidkova (1839),
  • Tarasova noc (1839)
  • Kobzar (1840) – nejznámější sbírka
  • Hajdamáci (1841) – epická báseň o kozáckém povstání na střední Ukrajině
  • Hamalej (1842)
  • Sen (1843) – ostrá satira feudálních poměrů, ve které zároveň modernizuje ukrajinský verš
  • Čyhyryn (1844)
  • Kacíř (1845, poema o posledních létech místra Jana Husa a o husitském hnutí[2] )
  • Kavkaz (1845)
  • Chladná roklina (1845)
  • Testament (1845)
  • Lileja (1846)
  • Rusalka (1846)
  • Vidma (1847),
  • Мarina (1848)

PovídkyEditovat

  • Nájemnice
  • Kněžna
  • Muzikant (1855)
  • Umělec

DramaEditovat

  • Nikita Hajdaj
  • Nazar Stodola

OdkazEditovat

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. http://aleph.nkp.cz/F/QPNBFTADCR5EAIXJGLHELSED69FDHVRXC9IF8CPT4KTL2A4L1K-07071?func=full-set-set&set_number=000454&set_entry=000003&format=999
  2. Viz článek na serveru iLiteratura

LiteraturaEditovat

  • Taras Ševčenko: Bílé mraky — černá mračna. Výbor z veršů. Úvodní esej V. Židlický. Praha: ČS spisovatel, 1977.

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat