Taras Ševčenko

Taras Hryhorovyč Ševčenko
	Taras Hryhorovyč Ševčenko
	Taras Hryhorovyč Ševčenko (duben 1859)
Rodné jméno	Тарас Григорович Шевченко a Тарасъ Григорьевъ Шевченко
Narození	25. únorajul. / 9. března 1814greg. ; Morynci
Úmrtí	26. únorajul. / 10. března 1861greg. (ve věku 47 let) ; Petrohrad
Příčina úmrtí	jaterní cirhóza
Místo pohřbení	Smolenský pravoslavný hřbitov (březen 1861 – duben 1861); Taras Hill (od 1861)
Pseudonym	Т. Ш.
Povolání	malíř, básník, antropolog, umělec, spisovatel, dramatik, prozaik a etnograf
Národnost	Ukrajinci
Alma mater	Imperátorská akademie umění (1838–1844)
Významná díla	Kobzar
Rodiče	Grigorіj Іvanovič Ševčenko a Katěrina Jakimіvna Bojková
Příbuzní	Josip Grigorovič Ševčenko, Mikita Grigorovič Ševčenko, Jarina Grigorіvna Bojková a Katěrina Grigorіvna Krasická (sourozenci)
Podpis
	oficiální stránka
	multimediální obsah na Commons
	galerie na Commons
	původní texty na Wikizdrojích
	citáty na Wikicitátech
	Seznam děl v Souborném katalogu ČR
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Taras Hryhorovyč Ševčenko (ukrajinsky Тарас Григорович Шевченко) (9. března 1814 Morynci, dnes Čerkaská oblast Ukrajiny – 10. března 1861 Petrohrad, Rusko) byl ukrajinský básník, výtvarný umělec, folklorista a etnograf. Vedle Ivana Kotljarevského zakladatel moderní národní ukrajinské literatury, symbol země a ukrajinské kultury. Jeho pomníky stojí v mnoha ukrajinských i světových městech. Za psaní v ukrajinštině a obhajobu ukrajinské nezávislosti byl v roce 1847 uvězněn.^[1] Ze 47 let svého života prožil Ševčenko 24 let jako nevolník, 9 let na svobodě, 10 let ve vyhnanství a 4 roky pod policejním dohledem.

ŽivotEditovat

Dětství a mládíEditovat

Ševčenko se narodil ve středoukrajinské vesnici Morynci v rodině sedláka-nevolníka. V devíti letech přišel o matku, v jedenácti o otce; ten ho ještě před smrtí poslal do církevní školy v nedaleké Kirylivce, odkud utekl do sousední Lysjanky. Ševčenko měl malířské nadání, které však kvůli zákazům vrchnosti mohl jen těžko rozvíjet. Nakonec se mu podařilo dostat se do učení malířství ve Vilně a po polském listopadovém povstání v Petrohradě, se zde učil u Ivana Sošenka, který ho představil několika malířům a básníkům, mj. Vasiliji Žukovskému. Díky nim mohl Ševčenko studovat na Petrohradské akademii a roku 1838 získat svobodné postavení, tedy vymanit se z nevolnického stavu.

Črta vzniklá během kazašské expedice

Ilustrace k poémě Kateryna (1842)

V akademii Ševčenko studoval u Karla Brjullova a zároveň se intenzivně věnoval jednak literatuře, jednak studiu věd. Roku 1840 vydává svou nejznámější sbírku Kobzar. V roce 1843 navštívil rodnou ves a její okolí; do Petrohradu se vrátil rozčarován. Znovu přijel po dvou letech. Roku 1846 vstupuje do tajného Cyrilometodějského bratrstva.

VyhnanstvíEditovat

Bratrstvo bylo odhaleno roku 1847. Následujících deset let strávil Ševčenko ve vyhnanství, převážně v Orenburgu a v Orské pevnosti. Odtud se jako člen geografické expedice vedené A. I. Butakovem vydává do dnešního Kazachstánu a okolí Aralského jezera. Později byl přemístěn do Novopetrovského opevnění (dnes Fort-Ševčenko). Během desetiletého období se střídala období, kdy se Ševčenko intenzivně věnoval psaní, malbě či rytectví, s obdobími, z nichž neznáme žádné dílo.

Poslední létaEditovat

Roku 1857 vyhnanství skončilo. Ševčenko je stále pod policejním dohledem, je mu však umožněno vydat se přes Astrachaň a Nižnij Novgorod do Petrohradu; odtud roku 1857 vyjíždí na rodnou Ukrajinu, kde si chtěl vystavět domek. To se však nezdařilo. Poslední dva roky tráví opět v Petrohradě a píše. Po pohřbu konaném v Petrohradě 12. března 1861 byly jeho ostatky dovezeny na Ukrajinu, kde byly uloženy nedaleko Kaniva na stráni nad Dněprem.

DíloEditovat

Ševčenkův pomník je k vidění i v paraguayském městě Encarnación

Ševčenkovo dílo čítá několik sbírek, povídek a dramat a množství maleb, kreseb a rytin. Zachovala se též korespondence a fragmenty deníkových záznamů.

Ivan Franko o Ševčenkovi řekl, že s ním „do evropské literatury vstoupil prostý mužik z vesnice“. Hlavním pramenem inspirace byl Ševčenkovi skutečně jednak lidový život Ukrajiny – tehdy téměř výhradně venkovské –, jednak vlastní prožitky z cest vyhnanství. Jeho velkým tématem byla národní poroba Ukrajinců ze strany Ruska (dříve též Polska), obecněji pak soucit s lidským utrpením a nesplněnými touhami vůbec. Pro pozdější ukrajinskou literaturu byl Ševčenko největším vzorem (a také předmětem epigonství). Na Ukrajině je mu dodnes věnovana velká pozornost i na akademické půdě: bylo toho o něm napsáno tolik, že další spisy o něm podle některých názorů vedou jen k zamlžení jeho osobnosti a díla.^[zdroj?]

Tvořil v ukrajinštině, některá díla i v ruštině.^[2]

PoezieEditovat

Kateryna (1838)
Ivan Pidkova (1839),
Tarasova noc (1839)
Kobzar (1840) – nejznámější sbírka
Hajdamáci (1841) – epická báseň o kozáckém povstání na střední Ukrajině
Hamalej (1842)
Sen (1843) – ostrá satira feudálních poměrů, ve které zároveň modernizuje ukrajinský verš
Čyhyryn (1844)
Kacíř (1845, poema o posledních létech místra Jana Husa a o husitském hnutí^[3] )
Kavkaz (1845)
Chladná roklina (1845)
Testament (1845)
Lileja (1846)
Rusalka (1846)
Vidma (1847),
Marina (1848)