Wikipedie

Jaromír Nechanský

voják, příslušník protinacistického a protikomunistického odboje

Jaromír Nechanský (4. prosince 1916, Praha – 16. června 1950, Praha) byl československý voják, příslušník výsadku Platinum-Pewter, dvojitý agent OBZ a CIA, a příslušník odboje proti komunistickému režimu, za účast na němž byl odsouzen k trestu smrti.

Jaromír Nechanský
Narození4. prosince 1916
České království Praha, České království, Rakousko-Uhersko
Úmrtí16. června 1950 (ve věku 33 let)
Československo Praha, Československo
NárodnostČeši
Vojenská kariéra
Hodnostmajor pěchoty
(plukovník gšt. in memoriam)
Doba služby1935–1949
SloužilČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
SložkaČeskoslovenská armáda
JednotkaJezdecký pluk 1
Dragounský pluk 2
Pluk útočné vozby 1
Pluk útočné vozby 4
Smíšený přezvědný oddíl 1 (1940)
Kulometná rota 1. čs. smíšené brigády (1940–1942)
Štábní rota MNO v Londýně
likvidační skupina při MNO
1. tanková brigáda
22. tanková brigáda (náčelník štábu)
5. pěší prapor
Vysoká škola válečná (profesor taktiky vyšších jednotek)
Velelvýsadek Platinum-Pewter
Vojenská komise ČNR (předseda)
Válkydruhá světová válka
BitvyPražské povstání
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
ČNR na jednání během Pražského květnového povstání 1945. Zleva doprava (bez titulů a hodností): Augusta Machoňová-Müllerová, Zdeněk Wirth, Josef Smrkovský, Albert Pražák, Josef Cyril Kotrlý a Jaromír Nechanský

Mládí editovat

Narodil se 4. prosince 1916 v Praze. Otec Vojtěch byl poštovním úředníkem, matka Františka, rozená Tůmová, byla v domácnosti. Měl jednoho bratra. Absolvoval obecnou školu a poté reálné gymnázium v Praze, kde v roce 1935 složil maturitu. Na jaře roku 1935 se podrobil dobrovolnému odvodu[1] a 16. července nastoupil základní vojenskou službu v Terezíně u jezdeckého pluku 1. Byl vyslán do jezdeckého učiliště v Pardubicích, odkud se vrátil 28. února 1936 v hodnosti desátníka aspiranta. 3. srpna, již v hodnosti četaře nastoupil na Vojenskou akademii v Hranicích. Akademii ukončil v hodnosti poručíka jezdectva 29. srpna 1937. Poté vykonával službu u 2. dragounského pluku v Olomouci, odtud odešel v červnu 1938 k pluku útočné vozby 1 v Milovicích. 15. září 1938 se stal velitelem čety obrněných automobilů pluku útočné vozby 4 v Kolíně. Zde prodělal i mobilizaci. Po zrušení kolínské posádky se vrátil zpět do Milovic, kde sloužil jako velitel čety náhradního praporu obrněných aut. Po německé okupaci Čech a Moravy byl 1. dubna 1939 v rámci likvidace československé branné moci z armády propuštěn. Nastoupil jako úředník u exportní firmy v Praze. 28. prosince 1939 opustil protektorát.

V exilu editovat

Přes Slovensko, Maďarsko, Jugoslávii, Turecko a Sýrii se dostal do Francie, kde vstoupil do československého zahraničního vojska ke Smíšenému přezvědnému oddílu. Bojů o Francii se jeho jednotka nezúčastnila a 7. července 1940 byl evakuován do Anglie.

V Anglii byl zařazen ke kulometné rotě u 1. smíšené brigády jako nezařazený důstojník. Jeho žádost k zařazení do letectva bylo z důvodu krátkozrakosti odmítnuta a podobně i pokus o nastoupení k jednotkám Svobodných Francouzů, vzhledem k tomu, že byl jedním z mála důstojníků brigády se zkušenostmi s obrněnou technikou.[1] Proto se dobrovolně přihlásil do výcviku pro plnění zvláštních úkolů. Od 20. května do 29. srpna 1942 absolvoval základní výcvik, dále parakurz, kurz průmyslové sabotáže a kurz individuální konspirační činnosti. Poté, co byl 28. října 1942 povýšen na nadporučíka jezdectva, prošel výcvikem pro civilní zaměstnání. Byl jmenován nejprve velitelem skupiny Platinum, poté velitelem skupiny Pewter. Poté byl znovu odeslán k dalšímu výcviku. V období od 7. července 1943 do 11. dubna 1944 absolvoval konspirační cvičení, dokončovací sabotážní kurz, kurz práce s naváděcím zařízením Eureka a dokončovací kurz. S ostatními příslušníky své skupiny prodělal spojovací cvičení a dále potom individuální přípravu a kurzy střelby a zdokonalovací konspirace. 17. dubna 1944 mu velení skupiny bylo odebráno a byl přidělen k MNO. 2. května se přesunul na vyčkávací stanici v Itálii. Zde došlo ke sloučení obou výsadkových skupin do skupiny pod názvem Platinum-Pewter, jejímž velením byl pověřen. A také zde byl povýšen do hodnosti kapitána.[zdroj?]

Nasazení editovat

Podrobnější informace naleznete v článku Operace Platinum-Pewter.

Dne 17. února 1945 byl společně s ostatními vysazen poblíž Nasavrk, vybaven protektorátními doklady na krycí jméno Jan Nerad. V čele skupiny navázal kontakt s Radou tří, jakož i se skupinou Tungsten kapitána Rudolfa Pernického a štábním kapitánem Karlem Veselým-Štainerem. Působil pak na Českomoravské vrchovině. Podílel se na přijetí výsadku Bauxite a v oblasti Velké Bíteše zajistil několik shozů vojenské výzbroje a výstroje, v celkovém objemu asi čtrnácti tun.[1] 23. dubna 1945 se společně s radistou četařem Jaroslavem Klemešem přesunul do Prahy, kde začal spolupracovat s Českou národní radou (ČNR). Stav příprav povstání ho zklamal, povstalci se věnovali především rozmíškám a neměli zbraně.[2] V ČNR se stal předsedou její vojenské komise[2] a z titulu této funkce spolupracoval během Pražského povstání s velitelstvím „Bartoš“ generála Kutlvašra, které řídilo operace povstaleckých jednotek. Již 28. dubna 1945 navázala radiostanice skupiny „Anna“ spojení s Londýnem, které se podařilo udržet až do konce Pražského povstání, a později i s Košicemi a Plzní.[1]

Nechanský sondoval možnost využití maďarských vojáků (mělo jich být v Protektorátu až 90 tisíc) na straně povstalců, exilová vláda ale tento plán neschválila.[2] U Prahy zajistil prostory pro výsadky vojáků a zbraní, které však nepřišly. V této situaci se účastnil jednání s představiteli německé armády a podílel se na uzavření úmluvy o provedení jejich kapitulace a odchodu do zajetí vojsky západních Spojenců. Z pověření ČNR působil jako styčný důstojník u americké 3. armády. Zde také navázal styky s americkými zpravodajskými důstojníky.

Po válce editovat

 
Symbolický hrob na Čestném pohřebiští popravených a umučených z padesátých let (III. odboj) na Ďáblickém hřbitově v Praze

Od 9. května 1945 byl pověřen organizováním likvidační skupiny při MNO. V témže měsíci byl povýšen na štábního kapitána jezdectva. V tomto období se ale objevil požadavek sovětské diplomacie na jeho penzionování. Sovětská strana ho vinila z toho, že přijetím kapitulace německých jednotek umožnil společně s dalšími členy ČNR odchod půl milionu německých vojáků do amerického zajetí (a tím údajně umožnil posílení nepřítele, za nějž již byly Spojené státy Sovětským svazem pokládány) a z přijetí pomoci od ROA. Za to byl společně s dalšími představiteli ČNR prohlášen za nepřítele SSSR, ale jeho penzionování se neuskutečnilo. Od srpna 1945 sloužil nejprve ve velitelské rotě 1. tankové brigády a poté u 22. tankové brigády jako náčelník štábu. V dubnu 1946 přešel do Kladna k 5. pěšímu pluku, v tomto roce také vstoupil do sociální demokracie. Od 1. října 1947 začal studovat na Vysoké škole válečné, kde po jejím absolvování od 1. července 1948 začal působit jako učitel strategie a taktiky vyšších jednotek. Mezitím byl 16. října 1947 povýšen na majora pěchoty[p 1] a 30. března 1948 se oženil s Olgou Laušmanovou, dcerou ministra Bohumila Laušmana. Manželství zůstalo bezdětné.

Od roku 1945 udržoval spojení s americkými a britskými zpravodajskými důstojníky, ale zároveň byl přímo napojen na náčelníka vojenské kontrarozvědky OBZ Bedřicha Reicina. Tomu podával hlášení o činnosti amerických a britských občanů z prostředí diplomacie a vojenských kruhů v Praze a jím byl jako agent řízen (o čemž nižší složky OBZ nebyly informovány). Zároveň ale měla být tato hlášení podle některých tvrzení připravována právě americkými zpravodajci v rámci zpravodajské hry. V té době byl přesvědčen, že je jako potenciálně nebezpečný prozápadně orientovaný důstojník vojenskou kontrarozvědkou sledován a odposloucháván. Po převratu v únoru 1948 obdržel od Američanů návrh na zpravodajskou spolupráci a krátce na to převzal od americké rozvědky vysílačku, pomocí které měl udržovat kontakt se zahraničím. Společně s Veleslavem Wahlem, velitelem Zpravodajské brigády z dob nacistické okupace se pokusil vytvořit zpravodajskou skupinu Holub-Slavík (H-S). CIA informoval o své spolupráci s OBZ, přičemž jí sdělil, že informace předávané vojenské kontrarozvědce jsou dezinformační podvrhy.

V srpnu 1949 StB zatkla jednoho z příslušníků skupiny H-S. 30. srpna byl Nechanský odeslán na dovolenou a 4. září 1949 byl zatčen a obviněn z velezrady, vyzvědačství a spolčení proti republice, za což byl 14. června 1950 odsouzen k trestu smrti, ztrátě hodnosti a vyznamenání. Odvolání bylo vrchním soudem v Brně zamítnuto. Popraven byl v pankrácké věznici 16. června 1950 spolu se studentem právnické a přírodovědecké fakulty Veleslavem Wahlem v ranních hodinách.

Ostatky Jaromíra Nechanského byly zpopelněny ve Strašnickém krematoriu, kde byly také uskladněny. Dne 6. října 1953 byla urna přesunuta z krematoria do skladu v pankrácké věznici.[3] Dne 5. května 1965 byla urna pohřbena do společného hrobu na motolském hřbitově.[4] Na Čestném pohřebišti v Ďáblickém hřbitově se nachází symbolický Nechanského hrob. Tamní symbolické náhrobky odkazují na zemřelé politické vězně bez ohledu na jejich skutečné místo pohřbení.[5]

Dne 23. ledna 1991 byl soudně rehabilitován, přičemž mu byla vrácena hodnost majora. Následně byl povýšen do hodnosti plukovníka in memoriam. Jeho jméno se nachází na pamětní desce na budově Generálního štábu Armády České republiky.

Vyznamenání editovat

Pamětní deska, symbolický hrob editovat

 
Pamětní deska na budově GŠ v Praze-Dejvicích
  • Na budově Generálního štábu armády České republiky na Vítězném náměstí 5/1500 v Praze 6 – Dejvicích (na levé straně hlavního vstupu do budovy) jsou dvě bronzové pamětní desky. Horní je věnována Heliodoru Píkovi. Obsahuje následující text: "PAMÁTCE VYNIKAJÍCÍCHO VOJÁKA, DIPLOMATA A VLASTENCE, DIVIZNÍHO GENERÁLA HELIODORA PÍKY NEZÁKONNĚ POPRAVENÉHO 21.6.1949". Pod textem je reliéf ostnatého drátu s lipovými listy. Tato deska byla slavnostně odhalena 28. října 1991. Pod touto deskou se nachází druhá. Ta byla připojena 28. října 1998 a je věnována vojákům z povolání, kteří se stali oběťmi komunistické zvůle. V horní části začíná druhá pamětní deska textem: "V TOMTO KRUTÉM OSUDU BYL NÁSLEDOVÁN DALŠÍMI ČESKÝMI VOJÁKY Z POVOLÁNÍ", pak následuje výčet jmen včetně vojenských hodností a dne úmrtí. Jméno Jaromíra Nechanského je uvedeno odshora v pořadí jako deváté (mjr. gšt. JAROMÍR NECHANSKÝ 16. 6. 1950). Text druhé desky je zakončen větou: "ČEST JEJICH PAMÁTCE I PAMÁTCE VŠECH DALŠÍCH PŘÍSLUŠNÍKŮ ČESKOSLOVENSKÉ ARMÁDY, KTEŘÍ SE STALI OBĚTÍ KOMUNISTICKÉ ZVŮLE." [6][7][8][9]
  • Jaromír Nechanský má na hřbitově v Praze–Ďáblicích (spolu s dalšími popravenými a umučenými z 50. let 20. století) symbolický hrob.[10]

Odkazy editovat

Poznámky editovat

  1. ↑ V poválečné armádě byla stavovská skupina důstojníků jezdectva, k níž původně náležel, zrušena.

Reference editovat

  1. ↑ a b c d STEHLÍK, Eduard. NECHANSKÝ Jaromír. In: LÁNÍK, Jaroslav, a kol. Vojenské osobnosti československého odboje 1939-1945. Praha: Ministerstvo obrany České republiky-Agentura vojenských informací a služeb (AVIS), 2005. ISBN 80-7278-233-9. S. 204–205.
  2. ↑ a b c PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. Praha: Nakladatelství BRÁNA, 2012. 720 s. ISBN 978-80-7243-597-5. S. 220–224. 
  3. ↑ DVOŘÁKOVÁ, Zora. Popravení, kam jste se poděli? Příběh jednoho výzkumu.. Praha: Nakladatelství Eva – Milan Nevole, 2013. ISBN 978-80-904313-2-4. S. 154. 
  4. ↑ Dvořáková, 2013, s. 164.
  5. ↑ Dvořáková, 2013, s. 32.
  6. ↑ PÍKA Heliodor - Na budově Generálního štábu armády České republiky na Vítězném náměstí 5/1500 v Praze 6-Dejvicích [online]. Praha 6 - Dejvice: Pamětní desky v Praze [cit. 2015-10-10]. Dostupné v archivu. 
  7. ↑ HLAVÁČOVÁ, Veronika. Památku generála Heliodora Píky uctila i jeho rodina. Popraven byl před 66 lety [online]. Praha 6 - Dejvice: Pamětní desky v Praze, 2015-06-19 [cit. 2015-10-10]. Dostupné online. 
  8. ↑ Praha 6 - Pamětní desky Heliodoru Píkovi a vojákům z povolání popraveným v letech 1949–1955 (MJR. GŠT. JAROMÍR NECHANSKÝ 16. 6. 1950) [online]. www.pametnimista.usd.cas.cz [cit. 2016-12-18]. Dostupné online. 
  9. ↑ Praha 1, Pamětní desky obětem z řad právníků a studentů práv [online]. www.pametnimista.usd.cas.cz [cit. 2016-12-18]. Dostupné online. 
  10. ↑ ŠŤASTNÝ, Ivo. Čestné pohřebiště popravených a umučených z 50. let (III. ODBOJ) [online]. Umístění: Praha 8, Ďáblická 2a, Ďáblický hřbitov: Spolek pro vojenská pietní místa (vets.cz), 2007-04-01 [cit. 2020-01-05]. Řada 9: Jan Tuček * 7. 5. 1916 + 17. 6. 1950, Karel Veselý * 1. 1. 1917 + 17. 6. 1950, Veleslav Wahl * 15. 5. 1955 + 16. 6. 1950, Jaromír Nechanský * 4. 12. 1916 + 15. 6. 1950, Rudolf Valko * 21. 4. 1924 + 10. 6. 1950 Vzpomínáme na Tebe, Miroslav Plešmíd * 15. 10. 1912 + 25. 5. 1950. Dostupné online. 

Literatura editovat

  • REICHL, Martin. Cesty osudu. Cheb: Svět křídel, 2004. ISBN 80-86808-04-1. 
  • LÁNÍK, Jaroslav a kolektiv. Vojenské osobnosti československého odboje 1939-1945. Praha: Ministerstvo obrany ČR-AVIS, 2005. ISBN 80-7278-233-9. 
  • ŠOLC, Jiří. Znamení trojského koně. Životní příběh majora Jaromíra Nechanského. Praha : Vyšehrad, 2008. ISBN 978-80-7021-943-0.
  • PEJČOCH, Ivo. Vojáci na popravišti. Cheb: Svět křídel, 2011. ISBN 978-80-87567-01-2. 
  • MAREK, Jindřich. Barikáda z kaštanů: pražské povstání v květnu 1945 a jeho skuteční hrdinové. 1. vyd. Cheb: Svět křídel, 2005. 415 s. (Svět křídel; 73). Dostupné online. ISBN 80-86808-16-5, ISBN 80-86808-15-7. Kapitola kapitán jezdectva Jaromír Nechanský (velitel paraskupiny PLATINUM a předseda vojenské komise České národní rady), s. 356, 357. Obsahuje bibliografii; ilustrace, mapy, portréty, plány, faksimile; 24 cm. 

Související články editovat

Externí odkazy editovat

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Jaromír_Nechanský&oldid=23778641“