Karel Kutlvašr

československý legionář a generál
Možná hledáte: Karel Kuttelwascher.

Karel Kutlvašr (27. ledna 1895 Michalovice2. října 1961 Praha) byl československý legionář, důstojník a generál, který velel Pražskému povstání a po únoru 1948 se stal obětí politické perzekuce ze strany komunistického režimu.

Karel Kutlvašr
„Kultivátor“
Karel Kutlvašr (1945)
Karel Kutlvašr (1945)

Narození27. ledna 1895
České království Michalovice, České království, Rakousko-Uhersko
Úmrtí2. října 1961 (ve věku 66 let) nebo 2. září 1961 (ve věku 66 let)
Československo Praha, Československo
Místo pohřbeníOlšanské hřbitovy
Civilní činnostúředník firmy Vielwart a Dědina, politický vězeň, vrátný v Nuselském pivovaru
Vojenská kariéra
Hodnostdivizní generál
(armádní generál in memoriam)
Doba služby1914–1948
SloužilČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Ruské impériumRuské impérium Ruské impérium (1914–1917)
SložkaČeskoslovenské legie (1914–1920)
Československá armáda (1920–1948)
JednotkaČeská družina
Obrana národa
VelelIII. prapor 1. čs. střeleckého pluku
1. čs. střelecký pluk
Pěší pluk 1
2. pěší brigáda
Pěchotní učiliště Milovice
4. divize
Hraniční oblast 35
Vojenské velitelství Velké Prahy Bartoš (VVVP „Bartoš“)
V. sbor
III. sbor
Válkyprvní světová válka
druhá světová válka
Bitvybitva u Zborova
bitva o Kazaň
Pražské povstání
VyznamenáníStužka čsl. Válečného kříže 1918 Československý válečný kříž 1914–1918
Stužka Řádu Sokola Československý řád Sokol s meči
Stužka Československé revoluční medaile Československá revoluční medaile
Stužka medaile Vítězství Československá medaile Vítězství
Stužka čsl. válečného kříže 1939 Československý válečný kříž 1939
Stužka Řádu M.R. Štefánika 2. třídy Řád Milana Rastislava Štefánika II. tř. (i. m.)
Stužka řádu Bílého lva první třídy Řád Bílého lva I. tř. (i.m.)
Stužka důstojníka řádu Čestné legie důstojník řádu Čestné legie
Stužka Croix de guerre 1914-1918 s palmou Croix de guerre 1914–1918 s palmou
Stužka Řádu za vynikající službu Řád za vynikající službu
Stužka řádu Rumunské hvězdy Řád rumunské hvězdy II. třídy s meči
Stužka Vojenského řádu sv. Jiří 4. stupně Vojenský řád sv. Jiří 4. stupně
Stužka Řádu sv. Anny Řád sv. Anny III. stupně s meči a mašlí
Stužka řádu sv. Stanislava Řád sv. Stanislava III. stupně s meči a mašlí
Stužka Kříže vojenského řádu sv. Jiří 4. stupně Kříž svatého Jiří 4. stupně
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

Životopis

editovat

Karel Kutlvašr se narodil 27. ledna 1895 v Michalovicích u Havlíčkova Brodu jako šesté dítě v rodině sedláka Josefa Kutlvašra. V tehdejším Německém Brodě v roce 1911 absolvoval dvouletou obchodní školu. Nejdříve byl zaměstnán u firmy Jenč v Humpolci. Později pracoval v Kyjevě jako úředník firmy Vielwart a Dědina, která vyvážela zemědělské stroje do carského Ruska.[1]

V srpnu 1914 se mezi prvními přihlásil do České družiny,[p 1] zakládající jednotky budoucích Československých legií na ruské frontě.[2] Jako rozvědčík se zúčastnil řady významných bitev. Za hrdinství v bojích byl mnohokrát vyznamenán. Po bitvě u Zborova, v níž byl raněn, se stal velitelem praporu a pomocníkem velitele 1. čs. střeleckého pluku plukovníka Švece. S ním se také podílel na dobytí Kazaně 6.–7. srpna 1918, kde velel legionářskému jízdnímu oddílu.[3] Po jeho smrti se stal prozatímním velitelem pluku a 25. února 1919 byl ministrem vojenství Milanem Rastislavem Štefánikem povýšen na podplukovníka a následně jmenován i definitivním velitelem 1. pluku. V Rusku se seznámil s Jelizavetou Jakovlevovou, se kterou se později oženil.

Do vlasti se vrátil roku 1920, a zde byl roku 1923 povýšen na plukovníka, tehdy sloužil jako velitel pěšího pluku 1 v Českých Budějovicích. Mezi lety 1923 a 1931 velel 2. pěší brigádě v Chomutově. V roce 1928 byl povýšen na brigádního generála. Stal se tak ve věku 33 let jedním z nejmladších generálů československé armády a zastával postupně řadu velitelských a pedagogických funkcí. V letech 1934 až 1939 velel 4. pěší divizi v Hradci Králové[1] a v době mobilizace v září 1938 převzal velení Hraniční oblasti 35 se stanovištěm velitelství ve Vamberku.

Za okupace byl členem odbojové organizace Obrana národa.[1] Koncem dubna 1945, když se blížilo Pražské povstání byl generálem Slunečkem („Alexem“) jmenován velitelem Vojenského velitelství Velké Prahy Bartoš.[4] Pod jeho velení tak spadaly všechny podchycené bojeschopné jednotky v oblasti Prahy.

5. května 1945 na Slunečkův rozkaz vyhlásil všem podřízeným jednotkám pohotovost. Krátce na to vydal rozkaz obsadit budovu Pražského rozhlasu, kterou hlídali nacisti. Tím propuklo Pražské povstání.[5] Kutlvašr velel bojům v Praze až do vítězství povstalců.[2] Posléze 8. května odpoledne spolu s představiteli České národní rady dojednal podmínky kapitulace německých jednotek v Praze[p 2] výměnou za jejich volný průjezd městem do zajetí ozbrojenými silami západních Spojenců.[2] To se po únoru 1948 zřejmě stalo jednou z příčin jeho pronásledování komunistickým režimem, prováděného na přání SSSR, který již v létě 1945 začal vyvíjet nátlak na jeho penzionování.[2]

Jako vojenský velitel Prahy působil až do 28. května 1945, kdy se stal zatímním velitelem V. sboru v Brně.[zdroj?] 31. května ale zaslal sovětský velvyslanec Valerian Zorin československé vládě nótu, ve které žádal Kutlvašrovo odvolání. Důvodem byl Kutlvašrův podpis pod dohodou, která umožňovala odchod německých sil do amerického zajetí.[7] Kutlvašr byl odeslán na dovolenou, během níž se rozhodovalo o jeho dalším osudu.[zdroj?]

Do služby se, po zásahu prezidenta Beneše,[8] vrátil až v únoru 1946, kdy začal působit jako velitel III. sboru v Plzni, a po povýšení do hodnosti divizního generála[9] posléze sloužil od roku 1947 jako zástupce velitele Vojenské oblasti 3 opět v Brně.

Krátce po únorovém převratu, již 8. března 1948, byl odeslán na dovolenou a 1. června 1948 přeložen do výslužby. Následně byl 18. prosince 1948 zatčen a coby představitel údajné odbojové skupiny „Pravda vítězí“, jež byla zinscenována provokací 5. oddělení,[p 3] ve vykonstruovaném procesu[8] 16. května 1949 Státním soudem v Praze odsouzen za velezradu k trestu odnětí svobody na doživotí a současně degradaci na vojína v záloze.[2] Vězněn byl na Mírově a v Leopoldově. Zde byl jedním z jeho spoluvězňů Rudolf Toussaint, v roce 1945 německý velící generál v Praze a jeho protivník z bojů během Pražského povstání, a také Josef Smrkovský, další ze signatářů dohody o vojenské kapitulaci.[9] V roce 1960, po amnestii prezidenta republiky Antonína Novotného, vyhlášené u příležitosti přijetí „socialistické ústavy“,[zdroj⁠?!] přesněji „dovršení socialismu“ a změně názvu republiky z ČSR na ČSSR, byl z výkonu trestu propuštěn. Z vězení se vrátil ve velmi špatném zdravotním stavu.

Po propuštění z vězení bydlel se svou ženou až do své smrti v Praze-Vršovicích, Rybalkova 69. Jelikož mu byl vyměřen starobní důchod ve výši pouze 230 Kčs měsíčně, živil se nejprve jako hlídač v Jízdárně Pražského hradu a poté, kdy odtamtud musel odejít, pracoval jako noční vrátný v Nuselském pivovaru.[8] Zemřel náhle při zdravotní prohlídce 2. října 1961 v nemocnici v Motole v ordinaci lékaře MUDr. Endta, jehož otec bojoval po jeho boku v ruských legiích.

V roce 1968 zrušil Městský soud v Praze všechna obvinění z let 1948 a 1949. Plně rehabilitován však byl teprve po listopadu 1989. In memoriam byl povýšen na armádního generála a byl mu udělen Řád Milana Rastislava Štefánika.

Dne 28. října 2017 mu prezident republiky Miloš Zeman in memoriam udělil Řád Bílého lva[10] vojenské skupiny I. třídy za mimořádné zásluhy o obranu a bezpečnost státu.

Pamětní místa

editovat

Fotogalerie

editovat

Poznámky

editovat
  1. Společně se svým starším bratrem Františkem, který později padl u Zborova.
  2. Bezpodmínečná kapitulace nacistického Německa na všech frontách byla, za účasti sovětského zástupce generála Susloparova, podepsána v Remeši již 7. května v 02:41 (s konečnou účinností k 23:01 8. května 1945), ale Sovětský svaz ji poté ještě do pozdních večerních hodin 8. května, z důvodů formálních nedostatků, odmítal uznat a jednotky Wehrmachtu na východní frontě vedené maršálem Schörnerem se jí také odmítaly podřídit. „Protokol o provedení formy kapitulace německých branných sil“[6] tak dojednal zastavení bojů ze strany německých vojsk proti československým povstaleckým silám a upřesnil podmínky jejich odchodu do zajetí na západ.
  3. V některých pramenech lze narazit i na informaci, že šlo o Obranné zpravodajství, ale ke změně jeho názvu na 5. oddělení Hlavního štábu došlo již 1. dubna 1946.

Reference

editovat
  1. a b c Pacner (2012), s. 278.
  2. a b c d e STEHLÍK, Eduard. KUTLVAŠR Karel. In: LÁNÍK, Jaroslav, a kol. Vojenské osobnosti československého odboje 1939-1945. Praha: Ministerstvo obrany České republiky-Agentura vojenských informací a služeb (AVIS), 2005. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-01-01. ISBN 80-7278-233-9. S. 168. Archivováno 1. 1. 2014 na Wayback Machine.
  3. PRECLÍK, Vratislav. Masaryk a legie, váz. kniha, 219 str., vydalo nakladatelství Paris Karviná ve spolupráci s Masarykovým demokratickým hnutím, 2019, ISBN 978-80-87173-47-3
  4. Pacner (2012), s. 221.
  5. Pacner (2012), s. 207.
  6. „Glynwed“. Protokol o provedení formy kapitulace německých branných sil [online]. Vojtěch Šír - Fronta.cz, 2013-06-17 [cit. 2016-02-18]. Dostupné online. 
  7. Pacner (2012), s. 254.
  8. a b c MAREK, Jindřich. In memoriam Karel Kutlvašr [online]. Praha: Vojenský historický ústav Praha, 2015-01-26 [cit. 2016-02-18]. Dostupné online. 
  9. a b Pacner (2012), s. 255.
  10. Prezident Zeman udělil státní vyznamenání Schröderovi, Troškovi i Vondráčkové. Novinky.cz [online]. Borgis, 2017-10-28 [cit. 2017-10-29]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2017-10-29. 
  11. Pamětní místa na komunistický režim [online]. Ústav pro soudobé dějiny AV ČR [cit. 2022-01-10]. Dostupné online. 
  12. Vaněk, Otakar, ed., Holeček, Vojtěch, ed. a Medek, Rudolf, ed. Za svobodu: obrázková kronika československého revolučního hnutí na Rusi 1914-1920. [Kniha 1]. Praha: nákladem vlastním, 1928. 2 svazky (867 stran, 6 nečíslovaných listů obrazových příloh) - ilustrace, portréty, faksimile ; 29 cm. (Z technických důvodů vydáno ve dvou svazcích: díl I. Česká družina 1914-1916. 224 stran; část II. Československá brigáda 1916-1917. strana 227-867). Foto ze strany 295.

Literatura

editovat

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat