Otevřít hlavní menu

Josef Toufar

český římskokatolický duchovní

Josef Toufar (14. července 1902 Arnolec25. února 1950 Praha) byl český římskokatolický kněz, účastník číhošťského zázraku a oběť komunistického pronásledování katolické církve v Československu. Církev v roce 2013 zahájila proces jeho blahořečení. Starokatolická církev řadí Josefa Toufara jakožto mučedníka mezi svaté.[1]

Josef Toufar
Služebník Boží, mučedník
Kostel Číhošť - páter Toufar.jpg
Církev římskokatolická
Provincie Česká
Diecéze Královéhradecká
Sídlo Číhošť
Svěcení
Kněžské svěcení 29. června 1940
světitel Mořic Pícha
Osobní údaje
Datum narození 14. července 1902
Místo narození Arnolec, Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Datum úmrtí 25. února 1950 (ve věku 47 let)
Místo úmrtí Praha, ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbení Kostel Nanebevzetí Panny Marie (Číhošť)
Vyznání Římskokatolické
Rodiče Marie Toufarová (roz. Mokrá) a Josef Toufar st.
Povolání
Církevní heraldika
Římskokatolický duchovní
Ovlivněn Janem Boskem
Známý díky Číhošťskému zázraku
Citát Bůh ukázal, že je skutečně, že je mezi námi, že kněz musí si býti vědom svého posvátného úřadu, že právě při slovech "zde je ve svatostánku" dal vychýlením svatého kříže souhlas, že je to pravda.
Poznámky Umučen komunistickým režimem
Web http://www.joseftoufar.cz/
Svatořečení
Začátek procesu duben 2013
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Obsah

ŽivotopisEditovat

Rodinný původEditovat

Narodil se 14. července 1902 v Arnolci, asi 10 km od Polné, do "typického venkovského prostředí vysočinské obce rakousko-uherské monarchie".[2] Pokřtěn byl jmény Josef Jindřich.[2] Jako v pořadí čtvrté dítě měl starší bratry Bohuslava (1895–1912), Vladimíra (1896–1965) a Stanislava (1899–1934) a mladší sestru Boženu (1907–1944).[3]

Jeho otec Josef (1865–1927) hospodařil na 33 hektarech půdy a provozoval hostinec, jenž byl živým místem setkávání obyvatel obce.[4] Dlouhá léta zastával funkci místního starosty a radního.[5] Matka Marie roz. Mokrá (1877–1910) byla dle svědectví sousedů a příbuzných hodnou a pracovitou ženou, zemřela však předčasně již ve věku 35 let. Toufarův otec se po její smrtí podruhé oženil, druhá žena Kateřina roz. Kasalová (1872–1949) již tak pracovitá nebyla a jejich hospodářství začalo upadat, své nevlastní děti však měla ráda.[6]

Dětství a mládíEditovat

Mladý Toufar prožil obvyklé vesnické dětství "s bosýma nohama, klukovskými bitkami, zimním draním peří, liturgicky prožívaným rokem a od útlého věku prací v hospodářství a se zvířaty".[2] Jako chlapec si měl rád hrávat na kněze.[7] Od roku 1908 docházel do místní obecné školy. První čtyři třídy jej učil pan řídící Petr Kuta, výrazná osobnost, přísný, laskavý a spravedlivý "učitel tělem i duší", jenž "neznal slova 'nenaučí se'", též organizátor místního kulturního a spolkového života.[pozn 1] Obecnou školu žák Toufar dokončil 14. července 1916. Mimo 18měsíční prezenční vojenskou službu (19221923) u 10. pěšího pluku Jana Sladkého Koziny v Brně, do které byl odveden jako devatenáctiletý branec, strávil celé mládí v Arnolci a pod přísnou autoritou až despocií svého otce[8] pracoval v domácím hospodářství. Těžkou práci na polích a v lese zastával dobře zejména díky své robustní postavě a silným rukám, technicky zručný ani sportovně nadaný však nebyl. Kromě toho byl společenský, žil se svými vrstevníky, líbila se mu děvčata, rozuměl humoru a v místní kapele hrál na basu.

Gymnaziální studiaEditovat

Po smrti otce (26. června 1927) se domácí poměry uvolnily. Hospodářství se ujal jeho bratr Stanislav a Josef dostal podíl na dědictví. První rok ještě pomáhal bratrovi a kromě toho se přihlásil na Odbornou hospodářskou školu v Polné, kde absolvoval první ročník dvouletého zimního kurzu.[9] V této době však definitivně dozrálo jeho rozhodnutí stát se knězem, samostudiem se připravil na přijímací zkoušku a v říjnu 1928 nastoupil do primy gymnázia v Německém Brodě. Vzhledem k tomu, že už mu bylo 26 let (zatímco jeho spolužákům jedenáct až dvanáct), byl jeho příchod na gymnázium velkou senzací a kuriozitou, která též přinášela řadu úsměvných příhod.[10] V primě byl Toufar velmi dobrým studentem, a tak na začátku příštího roku vykonal postupovou zkoušku, přeskočil jeden ročník a nastoupil přímo do tercie.[11] V následujících letech mu dle jeho spolužáků studium již nešlo tak hbitě, ale zvládal ho díky své píli, svědomitosti a nasazení.[12] Kvůli srážce s profesorem matematiky, který si na něj zasedl a prohlásil, že jej nenechá vystudovat,[13] přestoupil po kvintě na gymnázium v Chotěboři, které bylo považováno za studijně méně náročné.[14] S přestupem mu pomohl P. František Xaver Boštík, katecheta na obou školách, básník a výrazná osobnost.[15] Během gymnaziálních studií se Toufar přátelil se svými spolužáky, účastnil se studentských akcí včetně různých recesí, jezdil na školní výlety a absolvoval taneční. Letní prázdniny trávil v Arnolci. V červnu 1935 Toufar v Chotěboři maturoval.

Studium teologieEditovat

Následujících pět let strávil v Hradci Králové, kde studoval svatou theologii a žil v biskupském kněžském semináři. Podobně jako na gymnáziu byl o více než 10 let starší než většina jeho spolužáků. Z tohoto období jeho života je poměrně málo známo, nedochovala se ani korespondence. Dle jeho spoluseminaristů byl ustanoven seminárním zdravotníkem a "choval se vzorně, byl pilným a příkladným žákem, ale géniem zase nebyl."[16]

PrimiceEditovat

Podjáhenské a jáhenské svěcení přijal v hradecké seminární kapli sv. Jana Nepomuckého. Kněžské svěcení přijal 29. června 1940 (na slavnost apoštolů sv. Petra a Pavla) v chrámu Nanebevzetí Panny Marie v Hradci Králové z rukou biskupa Mořice Píchy.[17] Jeho primice se uskutečnila 5. července 1940, na svátek sv. Cyrila a Metoděje, ve farním chrámu sv. Markéty ve Zhoři a předcházel ji (asi 6 km dlouhý) průvod od jeho slavnostně vyzdobeného rodného domu v Arnolci. (Z nařízení protektorátních úřadů na něm musela být vyvěšena vlajka s nacistickými znaky.)[18] Dle pamětníka byla jeho primice "velká sláva, nikdo tam (v Arnolci) nikdy nepamatoval větší oslavu, kostel ve Zhoři byl zcela zaplněn".[19] Ještě před tím, než nastoupil na své první kaplanské místo, strávil asi měsíc ve Zhoři, kde zastupoval místního kněze po čas jeho hospitalizace.[20]

Kaplanem a farářem v ZahrádceEditovat

UstanoveníEditovat

Biskup Mořic Pícha jej dekretem z 1. července 1940 ustanovil kaplanem v malém vysočinském městečku Zahrádka, jež se nacházelo na řece Želivce mezi Humpolcem a Ledčí nad Sázavou a za války mělo 916 obyvatel.[21][pozn 2] Farnost kromě samotné Zahrádky zahrnovala 12 dalších obcí[pozn 3], stály v ní 3 kostely a jedna poutní kaple. Kaplan Toufar přijel z Arnolce do Zahrádky 15. srpna 1940, na slavnost Nanebevzetí Panny Marie. Přivítal jej děkan Jan Schwaller, jehož zdravotní stav se po mrtvici zhoršoval, kaplan mu tedy měl vypomáhat. V době jeho nepřítomnosti však měl zodpovědnost za celou farnost.

PastoraceEditovat

V novém prostředí se Toufar rychle zabydlel a cítil se dobře.[23] Jeho hlavní pracovní náplní bylo vyučování náboženství v několika školách (například v roce 1940 úhrnem 22 hodin týdně)[24], vyřizování agendy farního úřadu a sloužení bohoslužeb. Byl dobrým a neohroženým kazatelem[25] a výborným katechetou. Na rozdíl od svého předchůdce Schwallera (vychovávaného ještě za Rakouska-Uherska), jenž téměř nikdy nechodil "mezi lidi", zastával moderní pastorační styl, lidi přímo oslovoval, organizoval farní život a snažil se, aby farnost co nejvíce žila.[26] „Pro zahrádecké obyvatele se stal skutečným zjevením. Kněz tu najednou nebyl jen slavnostním celebrantem, křtitelem a vyučujícím, ale autoritou a osobností, která přirozeně překračovala hranice církve, světa se nestranila a s lidmi (i jiných vyznání) spolupobývala v citlivém kontaktu.“[27] Mimo to měl Toufar vyvinutou sociální vnímavost, často pomáhal potřebným, zejména dětem, a to hmotně, finančně i vlivem.[28] Osloveno Toufarovým příkladem bylo několik zahrádeckých studentů, kteří se následně rozhodli pro studium teologie a kněžskou službu. Mezi nimi byl i pozdější rektor římského Nepomucena, zahrádecký rodák Karel Vrána.[29]

Válečné událostiEditovat

Dusná atmosféra protektorátu a válečné komplikace se nevyhnuly ani Zahrádecku. Několik desítek místních občanů (a Toufarových farníků) bylo popraveno nacisty či odvlečeno do koncentračních táborů. Sám Toufar byl v březnu 1942 nucen asistovat sejmutí a odvezení zvonů z celé farnosti.[29] V dubnu 1944 pohřbíval Václava Tomka, stárka z místního mlýna, který mlel mouku bez povolení a ze zoufalství před výslechem na gestapu spáchal sebevraždu. Pohřbu se účastnilo asi osm tisíc lidí z okolí a stal se tichou protiněmeckou demonstrací.[30] „Zákeřné údery proti českému obyvatelstvu a všeobecná úzkost krvavých událostí“[29] ovšem obec (a farnost) ještě více semkly, mezi lidmi se zvýšila solidarita a řada místních nezištně pomáhala potřebným.[29] Za těchto okolností se Toufarovi, který chrámové prostory nepovažoval pouze za posvátné a liturgické, ale v době nacismu též za místa chránící a pěstující českou kulturu a identitu,[29] na Vánoce 1943 podařilo vybrat dostatek prostředků na renovaci oken zahrádeckého kostela, jež bývaly ve velmi zuboženém stavu.[pozn 4] Obdobně se mu podařilo i zadat opravu tamějších varhan.[32] Dne 24. dubna 1945 zemřel na mozkovou mrtvici děkan Schwaller, od té doby byl Toufar ve farnosti jediným knězem.[33] Po Pražském povstání na začátku května 1945 byl v Zahrádce ustanoven revoluční národní výbor, jehož členem se stal i Toufar. Jako kněz neodmítal pomoc ani druhé straně.[pozn 5] Dne 9. května 1945 do Zahrádky přijely první ruské jednotky.

Poválečná obnovaEditovat

Po skončení války byl Toufar plně zaměstnán ve farnosti (kde již byl jediným knězem) a poválečnou obnovou.[35] Dne 20. května 1945 (na Hod Boží svatodušní) sloužil velkou děkovnou bohoslužbu za zemřelé ve válce.[35] V červenci 1945 se mu podařilo zorganizovat návrat několika zvonů zabavených Němci a zúčastnil se znovuposvěcení mariánské kaple na Horních Pasekách, kterou nechali místní obyvatelé obnovit na památku nabytí svobody.[36] V září 1945 nastal první Toufarův konflikt s místními komunisty. Okresní národní výbor zorganizoval vzpomínkovou slavnost, při níž měla být odhalena pamětní deska za války zastřeleným odbojářům. Slavnost se konala v neděli dopoledne v době bohoslužeb. Toufarova žádost, aby se konala po nich, byla ignorována. Na této akci, které se účastnilo několik tisíc lidí, následně došlo po pádu drátů elektrického napětí do davu k tragické smrti 7 lidí a řadě zraněním.[37]

Velkým úspěchem Toufarova organizačního talentu bylo jeho zásadní přispění ke zřízení měšťanské školy v Zahrádce v září 1945.[38] Měl také podíl na založení Posázavského gymnázia v Ledči nad Sázavou.[39] Dne 1. dubna 1946 jej královéhradecký biskup Mořic Pícha ustanovil svým dekretem za nového duchovního v Zahrádce.[40] V neděli 12. dubna se tam konala velká slavnost, oficiální instalace faráře Josefa Toufara. „Přeplněný kostel ráno i odpoledne svědčil, jaké vážnosti se těšil 'velebný pán'“.[41]

Sdružení katolické mládežeEditovat

Jedním z nejdůležitějších Toufarových zahrádeckých počinů, který výrazně proměnil poválečnou atmosféru místa, bylo na konci roku 1945 založení místní skupiny Sdružení katolické mládeže (SKM).[42] Uskupení vyvíjelo pestrou činnost: pořádalo divadelní hry, výlety, taneční, kurzy šití a zavařování pro dívky, vesnické hasičské bály, přednášky, v roce 1947 uspořádalo slavnost dožínek.[43] Stálých členů bylo 103, při pravidelných nedělních schůzkách na faře se scházelo ke třem stovkám mladých lidí.[42] Jako protireakce byla založena místní skupina Svazu české mládeže, ale její členská základna nedosahovala ani dvou desítek osob; proti dynamickému SKM živořila a na jejich akce nikdo nechodil.[42]

Toufarovo působení na katolickou mládež bylo vedeno snahou podchytit mladou generaci tak, aby z ní mohli vyjít zodpovědní křesťanští laici nesoucí a prosazující ideu svobody a demokracie. Podle Doležala bylo jednou z ústředních příčin zásahu zahrádeckých komunistů, kteří si vynutili Toufarovo přeložení.[44][pozn 6]

Přeložení do ČíhoštěEditovat

V prvních poválečných volbách do Národního shromáždění, které proběhly v květnu 1946, se Toufar aktivně angažoval v Československé straně lidové.[41] Účastnil se schůzí, veřejných diskuzí i přímo agitoval.[41] Již tehdy byl velmi kritický vůči komunistům a veřejně před nimi varoval.[41] Nakonec měl významný podíl na tom, že volby v Zahrádce vyhráli lidovci (obdrželi 215 hlasů, komunisté 209).[41] To mu rudí partajníci nezapomněli.[41]

Ve dnech komunistického převratu se v Zahrádce ustanovil Akční výbor Národní fronty (dominovaný komunisty), jehož zástupci prostřednictvím okresního akčního výboru (OAV NF) v Ledči nad Sázavou požádali biskupství o Toufarovo přeložení jinam.[46] Na dotaz hradecké biskupské konzistoře o sdělení důvodů přeložení ledečský OAV NF uvedl následující: „Veřejnost si nepřeje, aby farář J. Toufar zůstal v Zahrádce. Požádali jsme vás proto dne 28. 2. 1948 o přeložení faráře Toufara na jiné místo, aby bylo vyhověno veřejnému mínění lidu.“ Tyto (zjevně nepravdivé) důvody se od konzistoře dozvěděl i Toufar a 7. března 1948 se o svém zamýšleném přeložení zmínil při nedělním kázání.[47]

V celé zahrádecké farnosti se bezprostředně po nedělní bohoslužbě strhla lavina občanské solidarity a protestů[48] a v následujících dnech byly organizovány petice proti Toufarově přeložení.[48][pozn 7] Dle Doležala tato (dobře archivně zdokumentovaná) petiční vlna nemá v těchto končinách Vysočiny obdoby.[48] Jako rozhodující se ukázalo hlasování na schůzi zahrádeckého AV NF, v němž se vyjádřilo 9 členů pro přeložení, 6 proti.[49] Vystupňovanému tlaku zahrádeckých komunistů nakonec hradecká biskupská konzistoř podlehla a na Bílou sobotu (27. března 1948) Toufarovi doporučila rezignaci.[50] Farář Toufar o pár dní později s účinností od 1. dubna 1948 na svou funkci v Zahrádce rezignoval[51] a následně byl jmenován administrátorem v Číhošti (a vedle toho kooperátorem ve Zbraslavících).[51] Komunistický kronikář později do zahrádecké kroniky napsal: „Jako nejzavilejší hlava místní reakce řádil v obci farář Josef Toufar. Přesto, že sám byl nejdříve dělníkem a farářem se stal až kolem své třicítky, pracoval jako poslušný sluha papežův a tím si vysloužil i nucený odchod ze Zahrádky.“[46]

Poslední Toufarova bohoslužba v Zahrádce se konala 11. dubna 1948 (na 2. neděli velikonoční).[51]

Toufarovo přeložení ze Zahrádky byl jeden z mnoha případů šikanování a perzekucí kněží, řeholníků a řeholnic v období krátce po únoru 1948 (v době, kdy komunisté ještě církvi nevyhlásili otevřený boj, ale pokoušeli se s církví dohodnout.)[52]

Farářem v ČíhoštiEditovat

Začátek působení v ČíhoštiEditovat

Obec Číhošť, vzdálená asi 15 km od Zahrádky, měla oproti Zahrádce o polovinu méně obyvatel (416 ob.), drsnější podnebí i menší dostupnost od větších měst.[53] Toufarův farní obvod zahrnoval též vesnice Kynice, Vlkanov, Nezdín, Horní a Dolní Prosíčka, Zdeslavice, Tunochody, Hroznětín a Hlohov. Do farnosti patřily čtyři obecné školy, číhošťský kostel Nanebevzetí Panny Marie a jedna poutní kaple. Celá farnost s přilehlými obcemi měla 1253 katolíků.[53] Toufarovo nové působiště bylo skromnější než to předešlé, podle řady pamětnických svědectví mu však toto uskromnění nevadilo.[53][pozn 8] Vedle působení v číhošťské farnosti také Toufar pravidelně dojížděl sloužit nedělní bohoslužby (jako administrátor excurrendo) do osm kilometrů vzdáleného Zbýšova, kde vypomáhal stařičkému faráři.[54]

Do svého nového působiště se Toufar jel poprvé podívat 14. dubna 1948 (v Číhošti se mu líbilo, ale fara potřebovala opravy[45]), o dva dny později si tam stěhoval nábytek.[45] Spolu s Toufarem se na číhošťskou faru nastěhovala i jeho jedenadvacetiletá neteř Marie Toufarová, která se stala Toufarovou kuchařkou a správcovou domácích prací na faře.[55][pozn 9] V nové farnosti se Toufar bez nejmenší známky zklamání nebo zatrpklosti rychle pustil do práce.[56] Prakticky hned po svém nástupu začal iniciovat opravu střechy věže kostela a farní budovy, která vyžadovala nutnou opravu, protože při dešti zatékalo na stropy pokojů.[57] Ve velmi krátké době se seznámil s většinou farníků a stal se uznávanou osobností.[56]

Působení v ČíhoštiEditovat

Podobně jako v Zahrádce i v Číhošti mezi hlavní Toufarovy činnosti patřilo vyučování náboženství[pozn 10], vyřizování agendy farního úřadu a sloužení bohoslužeb.[pozn 11]

Při setkávání s farníky byl Toufar neformálním a ryzím knězem[59] a v pohnuté poúnorové době působil jako kněz, který lidské společenství spojuje, nikoli rozděluje.[54] Nestranil se lidí, často navštěvoval různé farníky u nich doma a všude byl zván a vítán.[60] V místní hospodě navštěvoval taneční zábavy („živě diskutoval s pantáty ve výčepu a s úsměvem radil klukům, kterak mají dívku požádat o tanec“)[61], rád se účastnil svatebních veselek, kde mohl neformálně hovořit s mnoha lidmi.[61] Pravidelně se stýkal i s evangelíky.[62]

Když měl někdo starosti, Toufar si je vzal za vlastní.[63] Pomáhal např. studentům ledečského gymnázia přímluvou u zkoušejících profesorů[63] nebo se u zkušebního komisaře přimlouval za číhošťské jinochy, kteří skládali řidičské zkoušky.[64] Řadě lidí v Číhošti osobně vymohl důchody (psal žádosti a jezdil kvůli tomu do Prahy na ministerstva).[63] Přímo na ministerstvu zdravotnictví v Praze vyjednal zřízení dentistické živnosti pro Číhošť[64] a dále zařídil, aby byla v Číhošti otevřena poštovní kancelář.[64] V létě 1948 Toufar s číhošťskými farníky upravili nejbližší okolí kostela, které bývalo nevzhlednou travnatou mezí. Do brigád se zapojila celá vesnice včetně členů KSČ a tajemníka MNV.

I v Číhošti se Toufar zvlášť věnoval pastoraci mládeže.[65] Navázal na činnost ve farnosti existující skupiny Sdružení katolické mládeže a rozšířil její činnost (skupina organizovala např. divadla a taneční zábavy).[65] Mezi mladými lidmi i dětmi byl Toufar velmi oblíben, byl nejen duchovním rádcem, ale i dobrým společníkem.[65] S místními dětmi dokonce po náboženství hrával fotbal, což nebývalo pro kněze úplně typické, byť to moc neuměl („sotva mičudou přihrál“).[66] Podobně jako v Zahrádce se staral o číhošťské ministranty, kterým vymýšlel odměnu za jejich pomoc (např. pro ně přes studenta teologie v Římě sháněl italské známky).[64]

Číhošťský zázrakEditovat

Související informace naleznete také v článku Číhošťský zázrak.

Pohyb křížeEditovat

Dne 11. prosince 1949, na třetí neděli adventní, se v číhošťském kostele při dopolední bohoslužbě a právě během Toufarova kázání,[pozn 12] ve chvíli, kdy posunkem levé ruky ukazoval ke svatostánku, rozkýval dřevěný oltářní křížek postavený na svatostánku a zůstal stát nakloněn a zkroucen s mírným převisem směrem ke kazatelně.[67][pozn 13] Záhadný úkaz vidělo 20 svědků.[67] Sám Toufar tento jev neviděl.[70] Po kázání proběhla mše sv. normálně jako v jiný svátek.[70] Toufar při této události ani na jednom z posluchačů nepozoroval byť sebemenší údiv anebo jiné pohnutí.[70] Po mši svaté odešel z kostela domů na faru a strávil tam zbytek dne.[70] Neměl žádnou návštěvu.[70]

První týden po pohybu křížeEditovat

Druhý den ráno potkal Toufar jednoho z farníků a ten jej informoval o tom, že dva členové jeho rodiny a další farnice viděli při nedělní bohoslužbě pohyb kříže.[70] Toufar byl rozrušen a domníval se o sobě, že je snad nehodný a že to pro něj bylo znamení.[70] Po snídani a modlitbě odešel vyučovat náboženství.[70] Během dne o případu hovořil s varhaníkem a dohodl se s ním, že musí být opatrní, protože nemají jistotu, zdali je tvrzení o pohybu kříže pravdivé.[70] S nikým jiným toho dne až do večera o pohybu kříže nemluvil.[70] Večer jej navštívil jiný farník a informoval ho o tom, že pohyb kříže viděl další farník.[70] Toufar pohybu kříže začal věřit, protože tohoto farníka považoval za věrohodnou osobu.[70] V následujících dnech mu ještě několik dalších místních lidí sdělilo, že jev s křížem vidělo.[70] V důsledku toho, že věc již byla po vesnici rozkřiknuta, šel v sobotu 17. prosince 1949 na poradu k ledečskému děkanovi P. Václavu Slavíčkovi, oznámil mu, co se v Číhošti stalo a jak tento jev zapůsobil na místní obyvatelstvo, zejména mu zdůraznil, že v celé farnosti pozoroval depresi a stísněnost u věřících.[70] Pan děkan jej vyslechl, povzbudil ho, poradil mu, jak událost lidem vysvětlit a jak podat hlášení na biskupství.[70]

Protokolace událostiEditovat

O týden později, v neděli 18. prosince 1949, zůstal Toufar po kázání na kazatelně a k událostem z minulé neděle uvedl následující: „Víte, co se u nás před týdnem v kostele stalo. Mnozí z vás to viděli, jak se nachyloval kříž. Nemůžete v tom viděti ani zázrak, ani nějaké znamení dobré nebo zlé, protože nám to Pán Bůh neřekl. Víme jenom jedno, že se nachyloval kříž. Nemusíme v tom viděti nějaké neštěstí, protože naše farnost je dobrá a naopak můžeme to považovati za vyznamenání naší farnosti. Pán Bůh nám ukázal, že skutečně mezi námi ve Svatostánku je a jaký má kněz zodpovědný kazatelský úřad, když nejen vy, ale i on sleduje jeho slova.[71]

Po proslovu Toufar věřící vybízel k ještě větší zbožnosti a k hojnější účasti na bohoslužbách a vyzval ty, kdo zjevení viděli, aby se mu přihlásili, protože s nimi musí zavést protokol.[71] Na jejich výzvu se jich přihlásilo celkem 19.[71][pozn 14] Byli různého věku, povolání, sociálního zázemí i vzdělání.[68] Toufar je později navštívil v jejich bytech, vysvětlil jim důležitost události a závažnost jejich prohlášení a zdůraznil, že jejich prohlášení bude pod přísnou přísahou.[72] Každého jednotlivě požádal, aby napsal to, co sám viděl.[72] Z 19 osob to vlastnoručně napsalo 17 osob, dvě zúčastněné to za sebe nechaly napsat, protože se jim třásly ruce a nebyly schopny samy psát.[72]

Vyšetřování SNBEditovat

Ve středu 21. prosince 1949 přijeli místo ohledat náčelník stanice SNB v Ledči nad Sázavou František Goldbricht a vrchní strážmistr Josef Žáček.[73] Goldbricht v roce 1968 vypověděl, že se Toufara na věc ptal, ale řekl, že nic neviděl a vše se dozvěděl od věřících.[73] V kostele s Toufarovým souhlasem sejmul křížek z oltáře, prohlížel si ho a dal zpět na původní místo.[73] Ještě před sejmutím pozoroval nepatrné vychýlení křížku do strany, které bylo způsobeno špatným nasazením kříže na hřebík v podstavci.[73] Goldbricht křížek bedlivě prohlédl, ale neviděl žádnou stopu svědčící pro to, že by bylo na křížek něco upevněno.[73] Nic zvláštního neviděl ani za oltářem.[73] Nicméně mu prý bylo hned jasné, že o žádný "zázrak" jít nemohlo a jestliže se křížek hýbal, musel to někdo provádět pomocí nějakého mechanismu.[73] Způsob později rekonstruovaný orgány StB však podle Goldbrichta neodpovídal skutečnosti.[73] Goldbricht s Žáčkem potom vyslechli osoby, které hýbání křížku viděly, a všechny potvrdily, že k němu skutečně došlo.[73] Goldbricht celou věc považoval za politickou záležitost a tak událost ohlásil na Krajskou správu StB v Jihlavě a předsedovi ledečského ONV Jaroslavovi Konopkovi.[73]

Návštěvy v ČíhoštiEditovat

O úkazu v Číhošti se postupně začalo hovořit v celém okolí.[68] Do Číhošti začali jezdit z daleka široka duchovní, bohoslovci, řeholníci, křesťanští laici, autobusy se zájezdy, zvědavci i čumilové.[74] Při nedělní mších bývalo v Číhošti tolik lidí odjinud, že již kostel nestačil.[75] Na Hod Boží „celý park aut, kol a motorek“.[75] Jeden z číhošťských farníků návštěvy popisoval následovně: „Přicházejí pěšky, přijíždějí vlakem, auty, autobusy a nákladními auty. Můžeme říci, že jsou to zatím víc zvědavci než katolíci, neb mnozí neumí ani kříž udělat, ale i pro tyto je zde místo.“[76]

Návštěvy žádaly o prohlídku kostela a výklad toho, co se stalo, a chtěly znát Toufarův názor na celou věc.[74] Toufar byl podle svědectví tehdejšího bohoslovce z farnosti Jana Zmrhala návštěvami natolik zaměstnán, že neměl čas se ani oholit, v klidu se pomodlit a připravit na kázání.[74] Aby Toufar nemusel s každou návštěvou do kostela, dohodli se se Zmrhalem, že vyhotoví popis celé události s jednoduchým náčrtkem naklánějícího se křížku a tento vyvěsí na kostele.[74] Autorem uvedeného popisu byl Zmrhal.[74] Popis byl zarámován a pověšen na kostel.[74][pozn 15] Protože řada návštěvníků chtěla mít na křížek nějakou památku, rozhodl se Toufar, že nechá vytvořit kvalitní fotografie interiéru chrámu a nakloněného křížku na oltáři.[77] Autorem fotografií byl čáslavský fotograf Josef Peške,[pozn 16] který pořídil sérii pěti fotografií – celého oltáře, vychýleného křížku z různých stran a postranního betlému.[77] Fotografie v počtu 600 kusů Toufar rozdával zájemcům, kteří žádali nějakou pohlednici nebo obrázek.[77]

Sám Toufar během prosincových a lednových týdnů napsal desítky dopisů, většinou odpovědí na dotazy ohledně vysvětlení událostí pohybu křížku a osobního pohledu na celou tajemnou událost.[68]

Toufar prý měl už o Vánocích obavy, že státní orgány událost nenechají bez povšimnutí. Zvláště když se potom mezi lidmi začalo říat, že to má znamenat konec komunismu. Podle Zmrhala říkal: „Buď budou zavřeni ti, kdo to viděli anebo já. Ale já jsem jeden a jich je devatenáct, takže se mnou to budou mít snažší“.

Číhošťský zázrakEditovat

Číhošťský farář Josef Toufar byl v lednu 1950 obviněn ze zinscenování tzv. číhošťského zázraku. Podle svědků se 11. prosince 1949 během mše v tamním kostele pohnul půlmetrový krucifix (kříž) na oltáři několikrát ze strany na stranu a zůstal vychýlen vpřed a pootočen ke kazatelně. Sám farář pohyb neviděl a dozvěděl se o něm až později od svědků. Při mši na Boží hod vánoční (25. prosince) téhož roku se prý křížek pohnul znovu, jak opět vypovědělo několik věřících.[79] Šířící se zpráva o zázraku přitáhla pozornost StB. Toufar byl 28. ledna 1950 zatčen a odvlečen do věznice ve Valdicích. Tam byl krutým mučením (bití, elektrický proud a žízeň)[79] postupně přinucen přiznat, že sexuálně zneužíval malé děti (vyšetřování v 90. letech vyloučilo pravdivost těchto obvinění, jazykoví experti navíc dospěli k závěru, že Josef Toufar vůbec nebyl autorem přiznání a pouze podepsal text sepsaný někým jiným; mohl také podepsat pouze prázdný papír[80]) a že skrytě pohyboval křížkem (i zde experti dospěli k závěru, že text sepsal někdo z vyšetřovatelů, navíc rekonstrukce prokázala, že popisované zařízení na pohyb křížku nemohlo fungovat). Pohyb křížku se nepodařilo vysvětlit dodnes: žádný z mechanismů, který StB sestavila či prohlásila za prostředek k pohybování křížkem, podle rekonstrukcí buď nemohl fungovat, nebo by musel být na holém oltáři jasně viditelný.[81]

ÚmrtíEditovat

V noci z 23. na 24. února byl farář Toufar již ve velmi vážném stavu převážen z Valdic do Číhoště, kde měla být nafilmována rekonstrukce „podvodného zázraku“. Použit byl nakonec pouze krátký záběr. Navzdory těžkému stavu jej vezli nazpět do Valdic. Teprve 25. února 1950 byl Josef Toufar v kritickém zdravotním stavu způsobeném mučením převezen do pražského státního sanatoria, kde vzápětí zemřel. Do úmrtního listu musel podle pozdějšího vyšetřování lékař na příkaz StB zapsat jako důvod smrti pouze prasklý žaludeční vřed a vynechat jasné stopy mučení (již v roce 1950 se spekulovalo však i o tom, že Mácha dal panu faráři při výslechu vypít neznámou tekutinu, snad kyselinu, která problémy se zažívacím traktem způsobila[zdroj?]). O 18 let později se při vyšetřování smrti Josefa Toufara vyjádřil MUDr. František Mauer takto: „Při operaci Josefa Toufara jsem tehdy asistoval. Dělali jsme všechno, co bylo v lidských silách, ale toho člověka nebylo možno zachránit. Byl neobyčejně surovým způsobem utlučen k smrti. Řekl bych – jasná vražda!“.

Josef Toufar byl pohřben v hromadném hrobě na hřbitově v Praze-Ďáblicích pod falešným jménem J. Zouhar,[79][82] příbuzným byla jeho smrt oznámena až po čtyřech letech. Vedoucí vyšetřovatelského týmu, který Toufara umučil k smrti, Ladislav Mácha, byl zpočátku potrestán jen stranickou důtkou (spíše za neúspěch než za samotnou smrt vězně). V roce 1968 byl soudem osvobozen, protože se mu nepodařilo prokázat přímo vraždu a zneužití pravomocí bylo podle tehdejších zákonů promlčeno.[83] V roce 1998 byl odsouzen k pěti letům odnětí svobody nepodmíněně (nepodařilo se prokázat přímou souvislost mezi mučením a smrtí, přestože byla podle expertů vysoce pravděpodobná, ani úmyslné pozdní poskytnutí pomoci). V roce 1999 odvolací soud změnil trest na dva roky. Mácha trest nastoupil v roce 2002, po roce byl podmíněně propuštěn.[84]

BlahořečeníEditovat

V dubnu 2013 dala Česká biskupská konference souhlas k zahájení procesu blahořečení Josefa Toufara. Nejdříve bude jeho život zkoumán na úrovni královéhradeckého biskupství. Postulátorem kauzy v roce 2013 jmenoval biskup Jan Vokál historika a kněze Tomáše Petráčka.[85] Pokud zkoumání potvrdí, že nic nebrání blahoslavení, odešle se spis do Říma. Poslední slovo bude mít papež.[86]

Pro blahořečení je nutná exhumace Toufarových ostatků,[87] která měla spolu s jejich identifikací stát asi 300 tisíc korun.[88] Proti exhumaci se postavilo sdružení bývalých politických vězňů, které ji považovalo za neetický a necitlivý čin.[89] Porozumění pro vyzvednutí ostatků naopak vyjádřilo vedení Konfederace politických vězňů České republiky. Podle ní se vyzvednutím ostatků nenaruší úcta ke všem ostatním obětem zločinů komunismu, jejichž pozůstatky se před exhumací nacházely v blízkosti Toufarových ostatků.[90]

Tomáš Petráček v lednu 2019 podal žádost o zahájení kanonizačního řízení. Také požádal věřící, kteří vlastní dokumenty o Toufarově životě o zaslání na královéhradecké biskupství.[91]

PohřebEditovat

V listopadu 2014 byly z ďáblického hromadného hrobu vyzvednuty ostatky. Jelikož z lebky se zachovaly pouze zlomky, nebylo možno ověřit pravost ostatků superprojekcí lebky do fotografie. Zkoumání profilu DNA určilo, že ostatky skutečně patří Josefu Toufarovi s pravděpodobností přesahující 99 procent.[87]

Ve slunnou neděli 12. července 2015 byl před chrámem v Číhošti uspořádán Toufarův pohřeb se slavnostní mší, kterou celebroval královéhradecký biskup Jan Vokál a promluvil na ní arcibiskup pražský a primas český Dominik kardinál Duka.[92] Slavnosti se účastnili další církevní hodnostáři, několik tisíc věřících i zahraničních návštěvníků. U rakve mučedníka byla během obřadu položena kytice prezidenta republiky a jeho choti. Obřady přenášela televizní stanice ČT 2 v přímém přenosu.

Po obřadech byla stříbrná rakev s ostatky uložena do hrobky v hlavní lodi čihošťského chrámu Nanebevzetí Panny Marie.

Film o číhošťském zázrakuEditovat

Komunistické orgány nechaly na téma číhošťského zázraku natočit propagandistický snímek Běda tomu, skrze něhož přichází pohoršení [1] [2], který měl katolickou církev usvědčit z podvodu a zinscenování zázraku. Měl v něm hrát i sám Josef Toufar, ale protože na první natáčení dorazil vinou mučení ve strašném stavu a nehodlal spolupracovat a před dalším pokusem zemřel, zhostil se jeho role známý žalobce z politických procesů, prokurátor Karel Čížek. Snímek se velice krátce vysílal v kinech (mimo Číhošť a její okolí, kdy se autoři obávali, že by byl snadno prohlédnut), ovšem jeho účinek byl přesně opačný, neboť byl natolik špatně udělaný, že přesvědčil o zinscenování tohoto případu ze strany státní moci i řadu z těch, kteří v ni předtím nevěřili. Film točil prominentní komunistický režisér Přemysl Freiman. Pro film bylo zkonstruováno a nafilmováno zařízení, pohybující křížkem na oltáři. Ve filmu bylo zdůrazněno, že nitky a dráty nevedly jenom k oltáři, ale i do Vatikánu a na Wall Street. Dokument se zachoval do dnešní doby. Dalším propagandistickým dílem podobného typu byla kniha Vladimíra Hodače Číhošťský zázrak.

PřipomínkyEditovat

 
Improvizovaný památník Jana Palacha a Josefa Toufara na chátrající budově bývalé kliniky v pražské Legerově ulici, kde Toufar zemřel.

Pamětní deska připomínající osud tohoto kněze byla odhalena v Číhošti již v roce 1990.

K stému výročí jeho narození v roce 2002 vydala Česká pošta sérii 8000 ks příležitostných dopisnic v nominální hodnotě 5,40 Kč s portrétem Josefa Toufara s přípiskem „100. výročí narození faráře Josefa Toufara, oběti proticírkevních represí.“[79]

Památku Dr. Josefa Toufara připomenul ve své první kardinálské mši v chrámu Sv. Víta, Václava a Vojtěcha na Pražském hradě Mons. Dominik kardinál Duka, arcibiskup pražský, v sobotu 25. února 2012. Téhož dne položil také věnec na jeho hrob na Ďáblickém hřbitově.

Improvizovaný památník upomínající Josefa Toufara se v lednu 2014 objevil na chátrající budově bývalé kliniky v pražské Legerově ulici, kde Toufar s Palachem zemřeli.[93]

Dne 28. října 2014 mu český prezident Miloš Zeman udělil medaili Za zásluhy I. stupně.

U příležitosti 67. výročí tragické smrti pátera Josefa Toufara byla v sobotu 25. února 2017 v sakristii kostela svatého Víta v někdejší Zahrádce slavnostně odhalena socha, kterou na uctění památky katolického duchovního vytvořil sochař Olbram Zoubek.[94]

Josef Toufar v kultuřeEditovat

LiteraturaEditovat

Téma číhošťského zázraku a jeho vyšetřování beletristickou formou s udáním pozměněných jmen zpracovává Josef Škvorecký v knize Mirákl (1972). Toufarova biografie Jako bychom dnes zemřít měli (2012) od básníka Miloše Doležala byla oceněna jako Kniha roku Lidových novin 2012.

KomiksEditovat

Komiks na pokračování o Toufarovi nakreslila Kristýna Plíhalová pro časopis Tarsicius.[95]

HudbaEditovat

Profesor Jeroným Zajíček, syn odpůrce fašistického a komunistického režimu Františka Zajíčka (popraveného roku 1954) a někdejší spolužák pátera Josefa Toufara, žijící ve Spojených státech amerických, složil na počest svého popraveného otce a spolužáka mučedníka pátera Josefa Toufara skladbu Pater Noster. Toufarovu modlitbu Můj Ježíši zhudebnil Jiří Trtík.[96]

FilmEditovat

O Toufarově případu natočil v roce 2004 Jaroslav Polišenský (dramaturg Bedřich Ludvík ) televizní film In nomine patris. Hlavní roli Josefa Toufara hrál Viktor Preiss. Režiséra Freimana (ve filmu Neumana) si zahrál Jiří Langmajer, kameramana ztvárnil Pavel Kříž. V roce 2016 vznikl dokument Jako bychom dnes zemřít měli, který uvedla Česká televize dne 29. listopadu 2016.[97]

DivadloEditovat

O osobnosti Josefa Toufara pojednává opera Toufar Aleše Březiny, která měla světovou premiéru v Národním divadle v září 2013. Podle knihy Miloše Doležala vznikla inscenace Alžběty Michalové a Barbary Herz Zpráva o zázraku, která se od ledna 2015 hraje ve Sklepní scéně Divadla Husa na provázku v produkci platformy Dok.trin.

OceněníEditovat

V roce 2012 mu byla udělena Cena Václava Bendy (in memoriam).[98]

OdkazyEditovat

PoznámkyEditovat

  1. „Není pochyb o tom, že Kutova osobnost na Toufara silně zapůsobila. Jeho příklad bude mít na paměti celý život. A úsilí být svorníkem obce, rozvážným pedagogem, iniciátorem kulturních i vzdělávacích spolků a akcí a v neposlední řadě renovátorem sakrálních staveb bude Josef Toufar realizovat v místech svých kněžských působišť.“[6]
  2. V 70. letech 20. století byla obec Zahrádka zbourána v souvislosti s výstavbou přehrady Švihov; zachován zůstal jen kostel sv. Víta, hřbitov a čtyři domy
  3. Sněť, Dolní Rápotice, Šetějovice, Žibřidovice, Martinice, Blažejovice, Rachyně, Píšť, Vranice, Ježov, Horní a Dolní Paseky. Na bohoslužby však docházeli i lidé z dalších obcí (Kamenná Lhota, Rejčkov, Podivice, Kožlí, Hojanovice), které sice patřily do jiné farnosti, ale ležely ve spádové oblasti Zahrádky.[22]
  4. Práci na oknech Toufar zadal pražskému uměleckému skláři Josefu Jiřičkovi. Doležal v této souvislosti cituje Toufarův záznam v zahrádecké farní kronice: "Měl mnoho práce a říkal, že musíme rok čekat. Když jsem mu slíbil za každé okno 5 kg pšeničné mouky, prohlásil, že budou asi v září. A pak, když jsem mu poslal prvních 5 kg mouky, pěkné, hrubé, jež ve čtvrtém roce války vůbec neexistovala, po ujištění, že všechna mouka bude taková, slíbil a skutečně i udělal 20. června 1944."[31]
  5. Když se na něj obrátil mladý příslušník wehrmachtu, před válkou student teologie ve Vídni, Toufar jej vyslechl, poskytl mu civilní šaty a druhý den mu pomohl dostat se do blízkosti Američanů.[34]
  6. Zahrádecká organizace SKM byla několik měsíců po Toufarově přeložení zrušena, ale jak píše Doležal: etická, duchovní i kulturní výbava, kterou několik stovek mladých lidí za Toufarova působení postupně načerpalo, u většiny do konce života nevymizela a poslední žijící pamětníci o ní dosud svědčí.[45]
  7. Petice podepsalo 131 katolíků z Blažejovic a Vítonic (včetně předsedy místního MNV)[48], všichni obyvatelé Píště a Vranic (včetně předsedů MAV NF a MNV)[48], 52 obyvatel z Kamenné Lhoty[48] a 345 osob ze Zahrádky.[48] Dle předsedů místních MNV a MAV NF byli proti přeložení též všichni obyvatelé Šetějovic[48], Žibřidovic[48] a Dolních Rápotic[48]. Dále se pro Toufarovo setrvání usnesením vyjádřily MNV v Martinicích[48], Ježově[48], Snětě[48] a Blažejovicích.[48]
  8. Komunisté z ledečského okresu i ministr vnitra Václav Nosek a jeho podřízení nicméně později šířili teorii o zhrzeném knězi, který byl za trest přeložen do horšího místa, což měl podle nich být jeden z důvodů pro sestrojení údajného podvodného mechanismu pohybu kříže.[54]
  9. Marie Toufarová-Pospíšilová (1927–2001) před tím pracovala jako pomocná síla v kolínské nemocnici a strýc ji nabídl možnost uplatnění pod jeho patronací. Marie svému strýci na faře nezištně pomáhala, na rozdíl od něj byla praktická a zručná, zastala množství různorodé práce a byla strýci i farnosti velkou oporou.[55]
  10. Od května 1948 vyučoval náboženství na školách v Číhošti, Vlkanově, Tunochodech, Hlohově, Zbýšově, Dobrovítově a Opatovicích[58]
  11. Toufar si nedělní promluvy připravoval písemně a několik se jich zachovalo dodnes.[59] Toufarovy promluvy podle Doležala nebyly „nikterak teologicky vybroušené homilie“, „jejich obsah spíš směřoval ke srozumitelnosti pro široké spektrum venkovských lidí“.[59] V promluvách Toufar citoval z Písma, uváděl příběhy z českých i světových dějin, někdy také z historek, které sám slyšel vyprávět.[59] Podle pozdějšího svědectví jednoho z farníků Toufar „opravdu nebyl sugestivním a strhujícím kazatelem“, ale podle Doležala mohl při kázání zaujmout „živým ručením za vyřčené a přesvědčivou tváří.“[59]
  12. V tomto kázání Toufar podle své výpovědi při výsleších ve Valdicích ve dnech 1. a 2. února 1950 kázal na téma „Uprostřed Vás stojí, kterého neznáte.“ Toufar v promluvě farníky vyzýval k dobré přípravě na vánoční svatou zpověď a přijímání a zdůrazňoval, že Krista nelze hledat jinde než ve svatostánku. Po zakončení kázání provedl Toufar jeho slovní rekapitulaci, posunkem levé ruky ukázal směrem ke svatostánku a pravil: „Zde ve svatostánku je náš Spasitel, kde žije, bije a nás hříšníky čeká to milosrdné srdce Spasitelovo.“[67][68]
  13. V dopise svému příteli z mládí, P. Josefu Sedlákovi, Toufar pohyb kříže popsal následovně: „A tu, kteří se podívali směrem k oltáři, viděli, jak kříž na svatostánku se naklonil směrem strany evangelní /asi o 40-50°/, zase se obrátil ve stejném sklonění na stranu epištolní, zase nazpátek na evangelní, pak zase na epištolní a vrátil se doprostřed svatostánku a obrátil se tělem /celý kříž/ ne rovně, ale na kazatelnu.“[69]
  14. Dvacátému svědkovi, žáku ledečské měšťanské školy, zakázala v prosinci 1949 ze strachu vypovídat jeho matka a tak o svém vidění pohybu křížku svědčil až v roce 1968.[68]
  15. Text tohoto nápisu byl následně v tisku zneužíván jako propagandistická záležitost zázraku pro větu, že "naklánění křížku nelze vyložit žádným přirozeným způsobem".[74]
  16. Peške byl za pořízení fotografií za údajnou propagaci číhošťského zázraku odsouzen k třinácti letům vězení.[78]

ReferenceEditovat

  1. http://www.getsemany.cz/node/2849
  2. a b c DOLEŽAL, Miloš. Jako bychom dnes zemřít měli: drama života, kněžství a mučednické smrti číhošťského faráře P. Josefa Toufara. Pelhřimov: Nová tiskárna Pelhřimov, 2012. ISBN 978-80-7415-066-1. S. 15. Dále jen „Doležal“. 
  3. Doležal, str. 14-15
  4. Doležal, str. 15-16
  5. Doležal, str. 16
  6. a b Doležal, str. 18
  7. Doležal, str. 22
  8. Doležal, str. 26
  9. Doležal, str. 29
  10. Doležal, str. 31-32
  11. Doležal, str. 37
  12. Doležal, str. 38
  13. Doležal, str. 38-39
  14. Doležal, str. 40
  15. Doležal, str. 47
  16. Doležal, str. 48
  17. Doležal, str. 51
  18. Doležal, str. 52
  19. Doležal, str. 53
  20. Doležal, str. 53-54
  21. Doležal, str. 54
  22. Doležal, str. 55
  23. Doležal, str. 56
  24. Doležal, str. 57
  25. Doležal, str. 58
  26. Doležal, str. 65-66
  27. Doležal, str. 67
  28. Doležal, str. 58-60
  29. a b c d e Doležal, str. 63
  30. Doležal, str. 71-72
  31. Doležal, str. 69
  32. Doležal, str. 69-71
  33. Doležal, str. 75-76
  34. Doležal, str. 77
  35. a b Doležal, str. 78
  36. Doležal, str. 80-81
  37. Doležal, str. 82-83
  38. Doležal, str. 84
  39. Doležal, str. 84-85
  40. Doležal, str. 87
  41. a b c d e f Doležal, str. 88
  42. a b c Doležal, str. 89
  43. Doležal, str. 90–91
  44. Doležal, str. 104-105
  45. a b c Doležal, str. 103
  46. a b Doležal, str. 94
  47. Doležal, str. 96
  48. a b c d e f g h i j k l m n Doležal, str. 96–97
  49. Doležal, str. 98
  50. Doležal, str. 101-102
  51. a b c Doležal. str. 102
  52. Doležal. str. 105-106
  53. a b c Doležal, str. 106-107
  54. a b c Doležal, str. 106
  55. a b Doležal, str. 107
  56. a b Doležal, str. 108
  57. Doležal, str. 109
  58. Doležal, str. 109-110
  59. a b c d e Doležal, str. 117
  60. Doležal, str. 108, str. 111
  61. a b Doležal, str. 115
  62. Doležal, str. 151-116
  63. a b c Doležal, str. 111
  64. a b c d Doležal, str. 114
  65. a b c Doležal, str. 108-109
  66. Doležal, str. 110
  67. a b c Doležal, str. 134
  68. a b c d e Doležal, str. 138
  69. Doležal, str. 138-139
  70. a b c d e f g h i j k l m n o Doležal, str. 134-136
  71. a b c Doležal, str. 136
  72. a b c Doležal, str. 136-137
  73. a b c d e f g h i j Doležal, str. 137-138
  74. a b c d e f g Doležal, str. 138-141
  75. a b Doležal, str. 139
  76. Doležal, str. 146
  77. a b c Doležal, str. 147-148
  78. Doležal, str. 1148
  79. a b c d PRCHAL, Jan. Biografický slovník Polenska. Polná: Linda, 2002. ISBN 80-238-8985-0. Kapitola Toufar Josef, s. 184-185. 
  80. Doležal, Kapitola Homoseksuál, pedofil, umlčen, utřískán, s.184
  81. Doležal, Kapitola Pohyb křížku, s. 210-211
  82. http://zpravy.idnes.cz/umuceny-pater-toufar-exhumace-dee-/domaci.aspx?c=A140821_2092373_domaci_jav
  83. Blíže viz např. Miloš Doležal: Ukřivděný soudruh vrah: Zavraždění faráře Josefa Toufara se s estébákem Máchou táhlo po zbytek života. Hospodářské noviny 22. 2. 2019 (dostupné on-line).
  84. Doležal, s. 234
  85. V Hradci začíná proces blahořečení Josefa Toufara, postulátorem byl jmenován Petráček - http://christnet.eu/zpravy/25488/v_hradci_zacina_proces_blahoreceni_josefa_toufaram_postulatorem_byl_jmenovan_petracek.url
  86. Církev chce blahořečit pátera Toufara, kterého umučili komunisté, iDNES.cz, 24. 4. 2013
  87. a b Z hrobu byly vyzvednuty ostatky, které mohou patřit Toufarovi. Ceskenoviny.cz [online]. 2014-11-8. Dostupné online. 
  88. Praha nechá exhumovat umučeného kněze Toufara. Novinky.cz [online]. 2014-8-19. Dostupné online. 
  89. Bývalí političtí vězni nesouhlasí s exhumací ostatků kněze Toufara. Rozhlas.cz [online]. 2014-10-30. Dostupné online. 
  90. ČTK. Konfederace politických vězňů souhlasí s exhumací ostatků Toufara. denik.cz [online]. 2014-10-30. Dostupné online. 
  91. VITOVSKÁ, Ivana. V úsilí o blahořečení kněze Toufara mohou pomoci pamětníci. trebicsky.denik.cz. 2019-01-02. Dostupné online [cit. 2019-02-27]. (česky) 
  92. P. Josef Toufar se dočkal důstojného pohřbu [online]. Biskupství královéhradecké, 2015-07-13 [cit. 2015-07-15]. Dostupné online. 
  93. lidovky.cz: Palach a Toufar mají ilegální památník. 'Byla to rychlá akce, než přijede policie'
  94. ČTK. Pátera Toufara připomíná v Zahrádce socha od Olbrama Zoubka. novinky.cz [online]. Borgis a. s., 2017-02-25 [cit. 2017-02-26]. Dostupné online. 
  95. jh. Mirákl Josefa Toufara se stal v opeře i komiksu. ČT24.cz [online]. 2016-02-27 [cit. 2016-02-27]. Dostupné online. 
  96. Můj Ježíši na Youtube
  97. http://www.ceskatelevize.cz/porady/10563009857-jako-bychom-dnes-zemrit-meli/31529838012/
  98. Slavnostní předání Ceny Václava Bendy 2012 [online]. Ústav pro studium totalitních režimů, 2012 [cit. 2017-06-04]. Dostupné online. 

LiteraturaEditovat

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat