Wikipedie

Chotěboř

město v okrese Havlíčkův Brod v Kraji Vysočina

Chotěboř (německy Chotieborsch) je město v okrese Havlíčkův Brod v Kraji Vysočina, přibližně 14 kilometrů severovýchodně od Havlíčkova Brodu. Východně od Chotěboře protéká řeka Doubrava. Rozkládá se (včetně místních částí) na 5 405 hektarech v nadmořské výšce 515 metrů. Žije zde přibližně 9 100[1] obyvatel. Historické jádro města je městskou památkovou zónou.

Chotěboř
zámek v Chotěboři
zámek v Chotěboři
Znak města ChotěbořVlajka města Chotěboř
znakvlajka
Lokalita
Statusměsto
Pověřená obecChotěboř
Obec s rozšířenou působnostíChotěboř
(správní obvod)
OkresHavlíčkův Brod
KrajVysočina
Historická zeměČechy
StátČeskoČesko Česko
Zeměpisné souřadnice49°43′15″ s. š., 15°40′13″ v. d.
Základní informace
Počet obyvatel9 096 (2024)[1]
Rozloha54,05 km²[2]
Nadmořská výška515 m n. m.
PSČ583 01
Počet domů2 216 (2021)[3]
Počet částí obce9
Počet k. ú.9
Počet ZSJ24
Kontakt
Adresa městského úřaduTrčků z Lípy 69
583 01 Chotěboř
mu@chotebor.cz
StarostaOndřej Kozub
Oficiální web: www.chotebor.cz
Chotěboř
Chotěboř
Další údaje
Kód obce568759
Geodata (OSM)OSM, WMF
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Jak číst infobox Zdroje k infoboxu a českým sídlům.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Historie

editovat

Město se rozkládá na západním okraji Českomoravské vrchoviny v oblasti s nalezišti stříbrné a uranové rudy. V těchto místech se nacházela odbočka z Libické stezky (Čáslav – Žďár nad Sázavou) směrem na Smilův Brod. Původní osada s kostelíkem zde stála už ve 12. století. Název obce se odvozuje od Chotěborova dvorce, pravděpodobně šlo o Chotěbora ze Vchynic.

První doložená písemná zmínka je z roku 1265, kdy majitel panství Smil z Lichtenburka věnoval kapli svatého Jakuba Většího klášteru ve Žďáru nad Sázavou. Úspěšná těžba vedla k rozvoji osady a posléze i povýšení na městečko v roce 1278 za vlády krále Přemysla Otakara II. Český král Jan Lucemburský městečko roku 1329 koupil a v roce 1331 ho udělením jihlavského městského práva povýšil na město. Za vlády jeho následovníka Karla IV. byl v roce 1350 Chotěboři udělen městský znak (znak zemí Koruny české) a v roce 1356 povolení vybudovat hradby. Jako věnné město českých královen[zdroj?] byla Chotěboř v majetku královského rodu až do roku 1393.

Pohnutou historii zažili místní občané za husitských válek. Nejprve město v lednu 1421 dobyl a poškodil táborský kněz Petr Hromádka z Jistebnice. Brzy ale město oblehlo katolické vojsko a místní husitská posádka se 2. února 1421 vzdala za příslib volného odchodu. Obléhatelé ale slovo nedodrželi a 300 zajatců upálili ve stodole. Tragickou událost připomíná malý pomníček.

 
Chotěboř na císařských otiscích stabilního katastru 1838

Rozkvět města nastal za vlády Trčků z Lípy, kteří město vlastnili v letech 1497–1634, kdy za třicetileté války upadli u císaře Ferdinanda II. v nemilost a panství jim bylo zabaveno. Chotěboř byla poté darována Jaroslavu Sezimovi Rašínovi z Rýzmburka, když ochotně vyzradil jednání Albrechta z Valdštejna se Švédy. Sezima byl dokonce v roce 1638 povýšen do panského stavu. V témže roce zemřel a chotěbořského panství se ujal jeho syn Rudolf Karel Rašín, který se snažil z města vyždímat co nejvíce. Do té doby dávala Chotěboř ročně své vrchnosti 73 kop míšeňských, ale to mu bylo málo. Nespokojenost měšťanů, ale i poddaných vůbec, nevznikala pro již dříve stanovené platby a povinnosti, ale pro jejich neúměrné a nebo lstí provedené zvýšení. Chotěbořští proto vstoupili s Rašínem „ve spor“. Rudolf Karel Rašín však zvýšil své požadavky v jiném směru – nutil měšťany odebírat pivo jen z jeho pivovaru. Rašín také zabíral pozemky měšťanům a vyměňoval je za horší a méně výnosné. Stížnosti z Chotěboře došly až na místodržitelství a usmíření měli vyjednat v roce 1657 dva královští komisaři, pochopitelně šlechtici. Kompromis nebyl tak pro Chotěboř příliš výhodný, město se muselo nakonec přece jen zavázat, že z panského pivovaru odebere 150 sudů piva, tj. asi 340 hektolitrů. Z každého vyšenkovaného vědra vína (56,6 litrů) muselo zaplatit 20 krejcarů. Rudolf Karel Rašín žil na zámku v přepychu, vydržoval si dokonce osm děvčat, dva kuchaře, celkem 15 sluhů. Vizitační komise v roce 1654 zjistila, že Chotěboř má 700 obyvatel, kteří svým dílem přispívali k blahobytu zámeckého aristokrata. Zámek – viz níže.

Stejně jako z okolních vesnic Skryje, Podmoky aj. odcházeli do exilu v době pobělohorské i tajní nekatolíci z Chotěboře. Do pruského Slezska prokazatelně uprchl Matěj Sequens, soukenický tovaryš. Dne 11. února 1776 se oženil v Münsterbergu, kde se později stal měšťanem, soukeníkem a starším českého sboru.[4]

Rozvoj města v 19. století ovlivnily i požáry v roce 1800 a zejména v roce 1832, kdy byla zničena většina domů na náměstí, vnitřní město i předměstích. Nové kamenné domy už neměly podloubí a byly také pobořeny i zbylé brány, poslední pozůstatky středověkého opevnění. Po bouřlivých událostech v polovině 19. století a následných reorganizacích byl v roce 1849 zřízen Okresní soud v Chotěboři, spadající pod Krajský soud v Kutné Hoře. V roce 1850 pak vzniklo i Okresní hejtmanství pro soudní okresy Chotěboř a Habry.

Bohatý byl i kulturní a společenský život té doby. Nevyhovující dvojtřídní a později čtyřtřídní škola byla přemístěna do nové budovy (základní kámen položen 1865, výuka od roku 1869), později je následovala chlapecká (1876) a dívčí (1890) měšťanská škola, gymnázium (založeno roku 1913, ve vlastní budově od roku 1920),[5] střední zemědělská technická škola (1960) – dnes obchodní akademie a vyšší odborná škola. Postupně vznikaly i různé spolky – dodnes existující Smíšený pěvecký sbor Doubravan (1862), divadelní spolek Palacký (1869–1914), sbor dobrovolných hasičů (1878), sokolská jednota (1882), městské vlastivědné muzeum (1885) aj.

Smutnou kapitolou v historii města byl konec druhé světové války. Dne 5. května 1945 obsadili povstalci město, odzbrojili místní německý oddíl a následně pak převzali i muniční sklad v nedalekém Bílku. Odtud pak byla vypravena dvě auta s mužstvem proti německým oddílům v oblasti Ždírce a Krucemburku. Nedaleko Sobíňova ale narazili na velký německý transport. Došlo k přestřelce s tragickými následky – 29 padlých Čechů a 7 raněných. Německé jednotky pak obsadily město a krutě se mstily až do 9. května, kdy se začaly přesouvat směrem na Čáslav.

Od roku 1961 sem jako místní část přísluší Bílek.[6]

Obyvatelstvo

editovat
Vývoj počtu obyvatel a domů (podle sčítání lidu)[7][8]
Rok 1869 1880 1890 1900 1910 1921 1930 1950 1961 1970 1980 1991 2001 2011 2021
Počet obyvatel 3 768 3 812 3 503 3 944 4 382 4 542 4 381 4 686 5 754 6 298 7 779 7 845 8 513 8 513 7 540
Počet domů 480 477 452 502 519 570 687 909 1 037 1 041 1 225 1 428 1 521 1 611 1 611

Obecní správa

editovat
 
Pohled na náměstí (v pozadí hřbet Železných hor)

Části města

editovat

Od 30. dubna 1976 do 23. listopadu 1990 k městu patřil i Nejepín a od 1. ledna 1989 do 23. listopadu 1990 také Nová Ves u Chotěboře.[9]

Školství

editovat

V roce 2014 došlo ke sloučení dvou škol s podobným zaměřením v Chotěboři, a to Vyšší odborné školy a Obchodní akademie Chotěboř a Středního odborného učiliště technického, Chotěboř. Nově sloučené školy používaly název Vyšší odborná škola, Obchodní akademie a Střední odborné učiliště technické Chotěboř.[10] V roce 2024 byla škola společně se zrušením vyšší odborné školy změněna na Střední školu technicko-ekonomickou Chotěboř.[11]

  • Mateřská škola Chotěboř (skládá se ze tří zařízení: na ul. Březová, Svojsíkova a Na Chmelnici)[12]
  • Základní škola Chotěboř Buttulova[12]
  • Základní škola Chotěboř Smetanova[12]
  • Základní umělecká škola Chotěboř[12]
  • Základní škola a Praktická škola Chotěboř[12]
  • Gymnázium Chotěboř[12]
  • Základní umělecká škola[12]
  • Střední škola technicko-ekonomická Chotěboř

Kultura

editovat

Od roku 1996 je Chotěboř hostitelem festivalu sci-fi, fantasy a her s názvem Festival fantazie, který začátkem července přiláká do Chotěboře na tři tisícovky fanoušků z celé České republiky i okolí.

Sport

editovat
  • Lyžařský areál Svatá Anna
  • Zimní a letní stadion

Hospodářství

editovat

Po hospodářské stránce byla Chotěboř po dlouhou dobu zemědělským městem. Postupnému rozvoji průmyslu (především textilní a dřevozpracující) napomáhalo mj. i založení pošty (1850), která zajišťovala přepravu cestujících i zásilek koňskými potahy (do Golčova Jeníkova a Hlinska), vybudování silnice do Německého Brodu (1868), dokončení železniční trati Německý Brod–Rosice nad Labem (1871), zprovoznění městské elektrárny (1911) a zavedení autobusových linek (1923).

Největší textilní továrna byla továrna Antonína Klazare, kde se vyráběly koberce. V roce 1936 tuto továrnu koupil Vilém Eckhardt, který z Prahy do Chotěboře přestěhoval výrobu filtrů pro plynové masky. Spolu s ním do Chotěboře přešlo padesát dělníků. Firma prosperovala, exportoval do Francie a Jugoslávie. V roce 1939 ve firmě již pracovalo 732 zaměstnanců. Během druhé světové války zde pracovalo 2515 dělníků, kteří převáženě vyráběli plynové masky.[13] Po válce byla továrna znárodněna a přejmenována na Chotěbořské kovodělné závody, ale pan Eckhardt zůstal ve vedení firmy až do roku 1948. V roce 1949 byl držen ve vyšetřovací vazbě, po propuštění emigroval.[14] Od padesátých let továrna vyráběla stroje pro potravinářský průmysl (např. pro mlékárny a pivovary). Od roku 1968 se továrna nazývala Chotěbořské strojírny.[13]

Z novodobých průmyslových podniků stojí za zmínku Závody elektrotepelných zařízení (ZEZ) Praha, jejichž pobočný závod se v Chotěboři zabýval výzkumem a vývojem středofrekvenčních indukčních ohřívačů pro kovárny a průmyslových manipulačních robotů (dnes Roboterm). V letech 1955–1959 probíhala v okolí nedalekého Horního mlýna těžba uranových rud. Pozdější geologické průzkumy v 90. letech 20. století potvrdily nerentabilnost a k obnovení těžby nedošlo. V roce 2009 zahájil provoz nově vybudovaný Pivovar Chotěboř.[15]

Pamětihodnosti

editovat
Související informace naleznete také v článku Seznam kulturních památek v Chotěboři.

Zámek

editovat
Související informace naleznete také v článku Chotěboř (zámek).

Z původního sídla majitelů chotěbořského panství (tvrze) se do dnešních dnů nedochovalo nic. V době, kdy byla Chotěboř v majetku českých králů, a i v pozdějším období, kdy její vlastníci byli představitelé zámožnějších rodů, nebyla využívána jako sídlo majitele, ale především k hospodářsko-správním účelům. Jako sídlo sloužila pak ještě krátce v 17. století chudému rodu Rašínů. Po smrti posledního z nich roku 1660 tvrz chátrala a pravděpodobně byla zničena požárem roku 1692. Další majitel (Vilém Leopold Kinský) se pak rozhodl postavit na místě zničené tvrze nové honosnější sídlo – dnešní zámek. Umístění původní tvrze není spolehlivě doložitelné, ale podle archeologických průzkumů lokality stojí zámek pravděpodobně přímo na jejich základech. Léta, kdy stavba probíhala, se dají určit jen z chronogramů Magno trIno DeoConseCrat (=1701) a Magno Deo CapeLLa Ista ornata est (=1701) v portálu zámecké kaple Nejsvětější trojice a podle letopočtu MDCCII (=1702) v portálu hlavního průčelí. Stavba je převážně ve stylu raného baroka a má podobu čtyřkřídlé jednopatrové budovy s uzavřeným nádvořím.

Další majitelé se rychle střídali. V roce 1836 pak panství přešlo sňatkem do rukou Dobřenských z Dobřenic. Za jejich vlády byla provedena přestavba části prvního patra do novorenesančního stylu (1865–1870), zřízení rozsáhlého anglického parku se vzácnými dřevinami (1870–1875) a dále pak rekonstrukce po požáru z 25. února 1927. Dobřenští vybudovali i rodinný hřbitov, vzdálený asi 1 km od zámku.

Poslední majitelé (Jan Maxmilián Dobrzenský a jeho žena Leopoldina rozená Lobkowiczová) v roce 1948 odešli do Kanady a zámek převzal stát. Po roce 1948 se využívání zámku měnilo (byty, hudební škola, jídelna státního statku), takže z původního mobiliáře se mnoho nedochovalo. Od roku 1952 je zámek sídlem Městského muzea, které si ho v roce 1966 převzalo do správy a nechalo provést nutné opravy. V těch pak pokračovali Dobřenští, kterým byl zámek 15. července 1992 vrácen. Od roku 2018 je z rozhodnutí majitele uzavřen zámecký park pro veřejnost. Muzeum zde sídlilo do konce roku 2019.

Další pamětihodnosti

editovat
 
Kostel svatého Jakuba Většího

Doprava

editovat

Dopravní síť

editovat

Autobusová doprava

editovat

Chotěboř protíná zhruba dvacítka autobusových linek, z nichž většina zajišťuje spojení s ostatními městy a obcemi v kraji. Zastávku zde má také dálková autobusová linka Hradec Králové – Pardubice – Chotěboř – Havlíčkův Brod – Humpolec – Pelhřimov – Jindřichův Hradec – České Budějovice.

Železniční doprava

editovat

Železniční stanici Chotěboř obsluhují každé dvě hodiny osobní nebo spěšné vlaky v trase Pardubice hl. n. (respektive Pardubice centrum) – Hlinsko v Čechách – Havlíčkův Brod, ve špičkách pracovních dnů pak každou hodinu.

Osobnosti

editovat

Účastníci Olympijských her

editovat

Zajímavosti

editovat

Chotěboř ve filmu

editovat
  • Přežili Osvětim 1. a 2. díl - filmový historický dokument Velké Británie z roku 2020 se zmínkou o transportu členů židovské komunity z Chotěboře, konkrétních obyvatel města a to rodiny Davida, Bergera a Jakoba Heislerových.
  • Zrádce národa v Chotěboři – filmový dokument natočený v roce 1993 v Krátkém filmu Praha (režie Jaroslav Hovorka). Zachycuje neznámou epizodu ze života Jaroslava Haška a vzpomínky bratří Kubánků posledních žijících pamětníků této události. Zážitky z této návštěvy byly Haškovi inspirací k sepsání čtyř povídek, které ve filmu inscenovali chotěbořští ochotníci.[22]

Partnerská města

editovat

Odkazy

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ a b Český statistický úřad: Počet obyvatel v obcích – k 1. 1. 2024. Praha: Český statistický úřad. 17. května 2024. Dostupné online. [cit. 2024-05-19].
  2. ↑ Český statistický úřad: Malý lexikon obcí České republiky – 2017. Český statistický úřad. 15. prosince 2017. Dostupné online. [cit. 2018-08-28].
  3. ↑ Český statistický úřad: Výsledky sčítání 2021 – otevřená data. Dostupné online. [cit. 2022-04-18].
  4. ↑ ŠTĚŘÍKOVÁ, Edita. Pozváni do Slezska : vznik prvních českých emigrantských kolonií v 18. století v pruském Slezsku. 1. vyd. Praha: Kalich 599 s. ISBN 80-7017-553-2. 
  5. ↑ 100 let gymnázia v Chotěboři. Almanach 1913–2013. Příprava vydání Smejkal, Vladislav; Růčka, František; Pavlíček, Stanislav; Jakeš, Michal; Chalupová, Marcela; Chalupa, Petr. Svazek 1. Chotěboř: Město Chotěboř, 2013. 376+80 s. ISBN 978-80-87330-10-4. 
  6. ↑ Historický lexikon obcí České republiky 1869–2005. II. díl, Abecední přehled obcí a částí obcí v letech 1869–2005. Praha: Český statistický úřad, 2006. 623 s. ISBN 80-250-1311-1. S. 39. 
  7. ↑ Historický lexikon obcí České republiky 1869–2011 [online]. Praha: Český statistický úřad, rev. 2015-12-21 [cit. 2024-07-25]. Dostupné online. 
  8. ↑ Výsledky sčítání 2021 – otevřená data [online]. [cit. 2024-07-25]. Dostupné online. 
  9. ↑ Historický lexikon obcí České republiky – 1869–2011. Díl IV. Abecední přehled obcí a částí obcí. Praha: Český statistický úřad, 2015-12-21. Dostupné online. S. 359, 374. 
  10. ↑ NEUWIRTHOVÁ, Eva. Změny v síti středních škol na Vysočině [online]. Jihlava: Kraj Vysočina, 29. 7. 2014, rev. 29. 7. 2014 [cit. 2014-09-15]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-09-15. 
  11. ↑ Historie školy [online]. Střední škola technicko-ekonomická Chotěboř [cit. 2024-04-24]. Dostupné online. 
  12. ↑ a b c d e f g Školy a školská zařízení. MĚSTO CHOTĚBOŘ. Chotěboř: Oficiální web města [online]. Chotěboř, Město Chotěboř [cit. 2013-08-13]. Dostupné z: http://www.chotebor.cz/skoly-a-skolska-zarizeni/ms-3087/p1=3087 Archivováno 23. 9. 2015 na Wayback Machine.
  13. ↑ a b KAJÍNEK, Karel, Jaroslav BRABEC, Karel NĚMEC, Otto SMRČEK, Jiří SOCHR, Jaroslav TICHÝ a Václav ZVĚŘINA. Chotěboř: Stručné dějiny města. Hradec Králové: Kruh, 1981., paĝo 73
  14. ↑ LÁŠEK, Radan. Paměť a dějiny – Revue pro studium totalitních režimů [online]. 2010, num. 03 [cit. 5. 8. 2013], kapitola Chotěbořský Baťa, s. 100-108. [1]
  15. ↑ O pivovaru. Pivovar Chotěboř [online]. Chotěboř: Pivovar Chotěboř s.r.o. [cit. 2013-08-09]. Atingebla el: http://www.pivovarchotebor.cz/hlavni.php Archivováno 25. 8. 2013 na Wayback Machine.
  16. ↑ Pamětní místa na komunistický režim [online]. Ústav pro soudobé dějiny AV ČR [cit. 2022-01-10]. Dostupné online. 
  17. ↑ Pamětní místa na komunistický režim [online]. Ústav pro soudobé dějiny AV ČR [cit. 2022-01-10]. Dostupné online. 
  18. ↑ Karel Vykoukal, válečný letec - Čeští RAFáci
  19. ↑ DOLEŽAL Jan 22.12.1923-22.3.1981 – Personal. biography.hiu.cas.cz [online]. [cit. 2020-11-23]. Dostupné online. 
  20. ↑ RNDr. Jan Doležal DrSc. [online]. OsobnostiRegionu.cz [cit. 2020-11-23]. Dostupné online. 
  21. ↑ Olympedia [online]. [cit. 2021-12-25]. Dostupné online. 
  22. ↑ Zrádce národa v Chotěboři [online]. Česko-Slovenská filmová databáze [cit. 2021-07-26]. Dostupné online. 

Literatura

editovat
  • Stanislav Pavlíček (ed.): Chotěboř. Město Chotěboř 2001, 1. vydání, ISBN 80-238-7647-3 (vázané)

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Chotěboř&oldid=24365089“