Wikipedie

Vilém Eckhardt

Vilém Eckhardt (30. ledna 1907 Praha[1] – 5. prosince 1991 Meersburg, Německo) byl český podnikatel, podporovatel protinacistického odboje.

Vilém Eckhardt
Narození30. ledna 1907
Žižkov
Úmrtí5. prosince 1991 (ve věku 84 let)
Meersburg (Německo)
Národnostčeská
Povolánípodnikatel
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Život editovat

Mládí a studia editovat

Narodil se v rodině skladníka Josefa Eckhardta a jeho manželky Anny, rozené Růžičkové.[1] Vyrůstal ve skromných poměrech, byl členem vodních skautů, známého oddílu Dvojka. Vystudoval čtyři třídy reálného gymnázia a poté smíchovskou vyšší průmyslovou školu. Maturoval v roce 1926, v roce 1927 začal podnikat a současně studovat na pražské technice. Studium ale vzhledem k náročnosti podnikání nedokončil.[2]

Podnikatel editovat

Od roku 1927 se stal podnikatelem, nejprve jako majitel pražského závodu Eckhardt a spol., který od roku 1936 přesídlil do Chotěboře.

Odbojová činnost editovat

V době nacistické okupace vyvíjel Vilém Eckhardt řadu odbojových aktivit, např.:

Do doby napadení Francie (květen–červen 1940) a Jugoslávie (duben 1941) mohl Vilém Ekhardt tyto země služebně navštěvovat, což mu umožnilo zprostředkovat spojení mezi domácím a zahraničním odbojem. Cesty do zahraničí se mu podařilo obnovit v roce 1943, kdy vycestoval do Paříže a Stockholmu. Při pobytu v zahraničí předával tamnímu odboji finanční částky a zpravodajské informace.[2]

Zaměstnáním v chotěbořské továrně uchránil Vilém Eckhardt několik stovek lidí před totálním nasazením do Německa. Od konce roku 1944 byli zde fiktivně zaměstnáváni i příslušníci odboje, kteří do práce nedocházeli, ale pobírali mzdu. Počátkem roku 1945 navázal aktivní spojení s partyzánskou skupinou Jan Kozina, které předával požadované informace.[2]

Po roce 1945 editovat

Po znárodnění firmy Eckhardt a spol. v roce 1945 zůstal do roku 1947 v Chotěbořských strojírnách ve funkci generálního ředitele, poté ještě pracoval na ministerstvu a u pražské firmy Bitola. V létě roku 1949 byl držen ve vyšetřovací vazbě. Když se po intervencích podařilo dosáhnout jeho propuštění, překročil 21. října 1949 ilegálně hranice a uprchl nejprve do Paříže, kde založil inženýrsko–poradenskou firmu DRIAM.[3] Manželka s dětmi zůstala v Československu a styk s ní udržoval pouze písemně nebo při návštěvách třetích zemí. Starší dcera emigrovala v roce 1968.[2]

Jako třiaosmdesátiletý ještě navštívil v roce 1990 Chotěbořské strojírny. Při tom nabídl podniku k využití své patenty a možnost využití svého jména.[4] [3]

Rodinný život editovat

Dne 27. června 1931 se oženil se Šárkou Šebkovou, dcerou ministerského rady JUDr. Josefa Šebka, se kterou se seznámil v trampské osadě. Manželé Eckhardtovi měli dvě dcery a dva syny. Po Eckhardtově emigraci v roce 1949 zůstala manželka Šárka s dětmi v Československu a styk s ní udržoval pouze písemně nebo při návštěvách třetích zemí. Starší dcera emigrovala v roce 1968.[2]

Dílo editovat

 
Inzerát firmy Eckhardt a spol. (1933)

Pražská firma Eckhardt a spol. editovat

 
Výroba plynových masek v pražském závodě (1935)

V roce 1927 založil Vilém Eckhardt, s pomocí kapitálu, který mu poskytnul otec, dílnu na výrobu acetylenových vyvíječů.[pozn. 1] Při založení měla firma jednoho mistra, jednoho dělníka a dva učně. V roce 1929 zde již pracovalo 20 zaměstnanců. Hospodářská krize, která postihla Československo počátkem 30. let 20. století, přinesla nutnost hledání nového výrobního programu; nejúspěšnějším byla výroba plynových masek a protiplynových filtrů. V roce 1934 získala firma první zakázku od největšího odběratele plynových masek v ČSR – ministerstva národní obrany – na 5 000 kusů.[2]

Dále narůstající objednávky si vynutily přesun výroby do Chotěboře. V Praze firma zachovala kancelář v Praze VIII., Na Hrázi 24.

Zajímavost editovat

Pražský závod Viléma Eckhardta udával adresu Praha VIII, Na Hrázi 24. Stejnou adresu měl legendární dům proslavený pobytem Bohumila Hrabala (a Vladimíra Boudníka) v 50.–70. letech 20. století. Ve zdrojích je podle Hrabalova výroku označován jako bývalá kovárna. Dům byl v roce 1988 zbořen v souvislosti s výstavbou stanice metra Palmovka a navazujícího autobusového nádraží, stojí zde tzv. Hrabalova zeď.[6][pozn. 2]

Společnost ESA v Hlinsku editovat

Podrobnější informace naleznete v článku ETA (firma).

V roce 1943 zakoupili spolu s Janem Prošvicem v Hlinsku část továrního objektu a založili akciovou společnost ESA (předchůdce dnešní firmy ETA). Ta vyráběla elektrotechnické výrobky (elektrické žehličky). Společnost byla v roce 1948 znárodněna a začleněna jako výrobní závod pod správu pražského národního podniku Elektro-Praga.

Závod v Chotěboři editovat

Do konce druhé světové války editovat

 
Plynová maska vyráběná v Chotěboři (1938)

V létě 1936 (ohrožení Československa nacistickým Německem již bylo zřejmé) požádalo ministerstvo národní obrany Viléma Eckhardta ze strategických důvodů o přesunutí výroby na Slovenska. Protože konkurenční výroba již existovala na Slovensku i na Moravě, došlo k dohodě o přesunu pražské výroby na hranice Čech a Moravy, tj. do Chotěboře. Jednalo se o Eckhardtovu soukromou investici, stát hradil pouze náklady na stěhování.

Vilém Eckhardt zakoupil v roce 1936 továrnu tkalcovnu Klazar v Chotěboři, která byla postižena hospodářskou krizí.[8]Výrobní kapacity se rychle rozšiřovaly a počátkem roku 1939 zaměstnávala firma v Chotěboři 1 200 dělníků. Po vzniku 2. republiky (po Mnichovské dohodě) rušil stát své objednávky, což přivedlo do obtíží i firmu Eckhardt a spol. Ještě před vznikem Protektorátu se Ekhardtovi podařilo prodat Francii 1 700 000 filtrů do plynových masek, což problémy vyřešilo.

Za okupace pracovalo v chotěbořské továrně asi 2 000 zaměstnanců, z nichž řadu Vilém Eckhardt zachránil před totálním nasazením do Německa. Podnik se snažil se vyhnout válečným dodávkám jinou výrobou, většina zde vyrobených leteckých součástek zůstala v závodě až do dubna 1945. (viz výše subkapitola Spolupráce s odbojem.)

Po osvobození editovat

 
Chotěbořské kovodělné závody (dříve Eckhardt a spol., 1947)
 
Ministr Laušman a Vilém Eckhardt při prohlídce závodu v Chotěboři (1947)

Vyhláškou ministra průmyslu ze dne 27. prosince 1945 firma Eckhardt a spol. znárodněna[9] a po znárodnění přejmenována na Chotěbořské kovodělné závody. V roce 1947 zde pracovalo 1 100 lidí (největší podnik na Českomoravské vrchovině). Podnik se přeorientoval na mírovou výrobu, vyráběly se zde především důlní lampy, řezací a svářecí přístroje,[10] dále např. na konve na mléko.[7]

Dne 1. února 1947 navštívil již znárodněné Chotěbořské kovodělné závody tehdejší ministr průmyslu Bohumil Laušman. O pozici bývalého majitele Viléma Eckhardta svědčí to, že jako ředitel ministra během návštěvy doprovázel.[11]

Od roku 1951 se Chotěbořské kovodělné závody orientovaly na výrobky pro mlékárenský průmyslu, později i pro pivovarnictví. Postupně se výroba rozšiřovala a podnik významně exportoval své výrobky. Po roce 1990 se Chotěbořské strojírny s. p. rozdělily na samostatné firmy Chotěbořské strojírny služby a.s., TENEZ a.s., NATE a.s., GCE Autogen s.r.o.[8]

Patenty Viléma Eckhardta editovat

Vilém Eckhardt byl autorem několika patentů:

  • Letecký výškový dýchací přístroj (1936)[12]
  • Reliéfová maska (1942)[13]
  • Filtrační vložka pro dýchací přístroje (1949)[14]

Odkazy editovat

Poznámky editovat

  1. ↑ O principech acetylenových vyvíječů viz Ottův slovník naučný.[5]
  2. ↑ Po přestěhování výroby do Chotěboře, za Protektorátu a krátce po 2. světové válce (po znárodnění), bylo sídlo pražské kanceláře firmy uváděno ve vedlejším domě, Na Hrázi 26.[7]

Reference editovat

  1. ↑ a b Matrika narozených, sv. Prokop, 1906-1908, snímek 45. [s.l.]: Archiv hl. m. Prahy Dostupné online. 
  2. ↑ a b c d e f LÁŠEK, Radan. Chotěbořský Baťa. Paměť a dějiny. Čís. 3/2010. Dostupné online. 
  3. ↑ a b V Chotěboři mají svého patrona. Lidové noviny. 1990-11-30, s. 11. Dostupné online. ISSN 0862-5921. (dostupné online po registraci) 
  4. ↑ Pan Eckhardt v "Eckhardtce". Pochodeň. 1990-10-22, s. 2. Dostupné online po registraci. Dostupné online. ISSN 1801-285X. 
  5. ↑ Ottův slovník naučný 28. Doplňky. Praha: J. Otto, 1909. Dostupné online. Kapitola Acetylenové světlo, s. 4–7. 
  6. ↑ Místa s Hrabalem spojená [online]. 2013 [cit. 2023-10-02]. Dostupné online. 
  7. ↑ a b Inzerát Chotěbořských kovodělných závodů. Národní obroda. 1947-07-31, s. 6. Dostupné online po registraci. 
  8. ↑ a b Historie společnosti [online]. Chotěbořské strojírny [cit. 2023-10-04]. Dostupné online. 
  9. ↑ 120. Vyhláška ministra průmyslu.... Nové zákony a nařízení. Čís. 1–9/1946, s. 355. Dostupné online. 
  10. ↑ Chotěbořské kovodělné závody, národní podnik v rámci dvouletky. Svět práce. 1948-04-28, s. 13. Dostupné online. 
  11. ↑ Mužové přítomnosti. Svět práce. 1947-02-13, s. 18. Dostupné online po registraci. Dostupné online. ISSN 0139-6757. 
  12. ↑ Patentní hlídka. Letectví + kosmonautika. Čís. 01.1936, s. 27. Dostupné online. 
  13. ↑ Reliefová maska. Patentní věstník. 1942-06-15, s. 225. Dostupné online po registrraci. Dostupné online. (de, cz) 
  14. ↑ Filtrační vložka.... Patentní věstník. 1949-11-15, s. 258. Dostupné online po registraci. Dostupné online. 

Literatura editovat

  • LÁŠEK, Radan. Chotěbořský Baťa. Paměť a dějiny. Čís. 3/2010. Dostupné online. 
  • SVATOŠ, Jiří. Založil obří továrnu v Chotěboři, za války podporoval odboj, přesto ho komunisté vyhnali z republiky. Vysočina News.cz [online]. 2020-07-08. Dostupné online. 
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Vilém_Eckhardt&oldid=23432589“