Wikipedie

Ignát Herrmann

český humorista, novinář, romanopisec a spisovatel (1854–1935)

Ignát Herrmann (12. srpna 1854 Chotěboř[1] – 8. července 1935 Řevnice) byl český spisovatel, humorista a redaktor proslulý svými fejetony, povídkami a romány z pražského prostředí. Zhruba do 20 let používal jméno Hynek a teprve na popud Jana Nerudy začal používat své pravé křestní jméno Ignác, ačkoliv v archaické verzi Ignát.[2] Jako autor používal pseudonymy Vojta Machatý, Švanda nebo Ypsilon.

Ignát Herrmann
Ignát Herrmann (1895)
Ignát Herrmann (1895)
Rodné jménoIgnatus Wenceslaus Herrman
Narození12. srpna 1854
Rakouské císařství Chotěboř
Úmrtí8. července 1935 (ve věku 80 let) nebo 6. července 1935 (ve věku 80 let)
Československo Řevnice
Místo pohřbeníŘevnice
PseudonymVojta Machatý, Švanda, Ypsilon
Povoláníspisovatel, redaktor
Národnostčeská
RodičeFrantišek Xaver Herrmann a Kateřina Herrmannová
PříbuzníGustav Vratislav Herrmann a Emil Herrmann (sourozenci)
Karel Opatrný (synovec)
PodpisPodpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Matriční zápis o narození a křtu Ignáta Herrmanna (matrika N 1850–1860 Chotěboř [SOA Zámrsk])

Rodina

editovat

Ignát Herrmann se narodil v rodině kupce a mlynáře Františka Xavera Herrmanna (1807–1872[3]) a Kateřiny (1816–1899), dcery nakladatele Jana Hostivíta Pospíšila z Hradce Králové. Narodil se jako třinácté dítě ze čtrnácti.[2][4] Reálně ale měl pět sourozenců: Ernestinu (1837–1907), spisovatele Gustava (1839–1873), spisovatele Emila (1841–1892), Františka (1852) a Henriettu (1842–1915).

Ve svých 27 letech se v roce 1881 oženil s Hermínou Chválovou (1860), sestrou hudebního skladatele Emanuela Chvály[2], a měl s ní čtyři děti: Jiřího (1882–1882), Ludmilu (1883–1960), Dalibora (1885–1950) a Vladimíra (1892–1944). Ludmila se dne 19. prosince 1925 provdala za vrchního poštmistra v Řevnicích Bedřicha Wildta.[5]

Život

editovat

Do školy začal chodit v Hradci Králové. Vychodil čtyřtřídní obecnou školu (1860–1868). Po prvním ročníku na reálném gymnáziu (školní rok 1867/1868) odešel roku 1868 (ve věku 14 let) do Prahy.[6] Vyučil se zde kupeckým příručím a stal se obchodním cestujícím. Ignát pracoval také jako písař v advokátní kanceláři. V Praze se o něj staral jeho starší bratr Emil, který ve městě studoval práva, pracoval právě v advokátní kanceláři, a který jej rovněž seznámil s Janem Nerudou, jemuž později (1880) věnoval svou první knihu (Z chudého kalamáře).[2]

Začal psát glosy a povídky. Od roku 1873 trvale bydlel v Praze (příp. na letním bytě v Řevnicích)[4] a byl zaměstnán jako redaktor v nakladatelství Jana Otty. Jan Otto byl manželem jeho sestřenice Milady Pospíšilové. Ignát se stal novinářem, u Otty v letech 1876–1878 redigoval časopis Paleček.

V roce 1881 začal pracovat v administraci Národních listů, ale podílet se autorsky a redakčně nemohl, a tak v roce 1884 podal výpověď. Mezitím v roce 1882 založil humoristický časopis Švanda dudák, který vedl několik desítek let. Ve Švandu dudákovi vydal většinu svých prací.[7][8] Mnohé z jeho povídek vyšly cizojazyčně, v překladech do němčiny, nizozemštiny, polštiny, chorvatštiny, slovinštiny nebo ruštiny. Teprve roku 1885 byl Juliem Grégrem přijat na pozici řádného redaktora Národních listů. Stal se soudním referentem a od roku 1892 autorem nedělních povídek. Ty psal nejprve každý týden, od roku 1900 jednou za dva týdny.[2]

Byl aktivní ve spolkovém životě a také hodně cestoval (Německo, Nizozemsko, Středomoří i Francie, kde uvažoval, že zůstane v Paříži a do Prahy se nevrátí). Překládal z němčiny i francouzštiny.[2]

Nejedno jeho dílo bylo použito jako námět pro filmové zpracování, především pro barvitý popis prostředí a charakterů, kde byl skutečným mistrem. Svými současníky byl čten a ceněn, byl jmenován členem Akademie věd a umění. Pokoušel se o drama (Manželova přítelkyně, 1890), ale nepříliš úspěšně. Kritiky je ceněn jeho román U snědeného krámu, pojednávající o tragickém osudu pražského kupce Martina Žemly (text s prvky naturalismu). Mnohem větší čtenářský ohlas mělo dílo Otec Kondelík a ženich Vejvara. Na základě čtenářského úspěchu napsal Herrmann i jeho pokračování, Tchán Kondelík a zeť Vejvara. Příběhy o malířském mistrovi Kondelíkovi byly koncipovány jako humoristický román, do současnosti v něm zůstala živá především idylická rovina rodinného života. Postava mistra Kondelíka je často chápána jako český „národní typ“ (Josef Jedlička ve své sbírce esejů České typy aneb poptávka po našem hrdinovi), tj. prototyp člověka bodrého, laskavého, přitom nepříliš inteligentního a výbojného. Z jeho díla jsou dosud živé (a vydávané) povídky, jichž napsal 387; tj. počet povídek obsažený v jeho Sebraných spisech o padesáti svazcích, vydávaných v nakladatelství Františka Topiče. Do roku 1916 se dočkaly tří vydání.

Historický význam mají jeho vzpomínkové prózy (Před padesáti léty, Blednoucí obrázky, V pevnosti).

Byl též editorem díla Jana Nerudy (14 svazků), k vydání připravil poslední a posmrtnou Nerudovu sbírku Zpěvy páteční (1896).

Od roku 1888 byl předsedou Spolku českých spisovatelů beletristů Máj.

V průběhu 20. let 20. století se zapojil do kampaně proti budování zoologické zahrady v Praze. Byl přesvědčen o její neužitečnosti a v několika povídkách snahu vybudovat zoo zesměšňoval.

Připomínky a pozůstalost

editovat

V roce 1923 obdržel čestné občanství města Hradce Králové a roku 1929 mu stejné město k 75. narozeninám darovalo křišťálový pohár, dílo Emanuela Šprachty.[9] Stal se také čestným občanem v jeho rodné Chotěboři. Ještě za jeho života byla v srpnu 1930 na jeho rodném Horním mlýnu v Chotěboři odhalena bronzová pamětní deska od Karla Opatrného s nápisem „V tomto domě narodil se 12. srpna 1854 Ignát Herrmann, novinář a spisovatel“. Již o den dříve byla otevřena Herrmannova stezka mezi tímto mlýnem a osadou Bílek. V rámci slavnostní akce uspořádané Spolkem rodáků z Chotěboře bylo uskutečněno také divadelní představení.[10]

O jeho smrti informoval tisk i v zahraničí (např. Německu, Polsku, Francii a Spojeném království).[2]

Jsou po něm pojmenovány ulice v Hradci Králové, Ostravě či Hostinném (Ignáta Herrmanna či I. Herrmanna), ale i v dalších českých městech (jako Herrmannova). Dále také knihovny v Chotěboři, kde se narodil (Knihovna Ignáta Herrmanna), i v Řevnicích, kde měl svůj letní byt (Městská knihovna Ignáta Herrmanna Řevnice).[11]

Dne 8. srpna 2024 se u příležitosti 170. výročí Herrmannova narození v jeho rodné Chotěboři konala připomínková akce zahrnující průvod v dobových kostýmech, setkání před spisovatelovou sochou a čtení z jeho díla. Herrmanna na akci představoval principál místního divadélka Dik Václav Chalupa. Akce se zúčastnil i Herrmannův pravnuk Petr Mayer.[12]

Pomník

editovat
 
Socha v rodné Chotěboři

Dne 17. července 1960 byl v centru rodné Chotěboře v parčíku (u pozdějšího kruhového objezdu) odhalen pomník se sochou Ignáta Herrmanna v nadživotní velikosti. Autorem předlohy byl Herrmannův synovec akademický sochař Karel Opatrný. Vlastní sochu vytvořili z hořického pískovce akademičtí sochaři Josef Vitvar, Ladislav Kovařík a Josef Smetáček. Herrmanova socha drží v levé pokrčené ruce doutník a přes ruku má zároveň přehozen plášť. Pravou rukou se opírá o deštník. Má klobouk a je oděn v obleku s vestou.[13] Výška postavy je 2,45 m, sokl měří na výšku dalšího 1,25 m.[14][15] Celková výška je 3,85 m. Pomník je chráněn jako kulturní památka.[13]

Pozůstalost

editovat

Značnou část Herrmannovy pozůstalosti z jeho pražské pracovny spravuje Muzeum východních Čech v Hradci Králové. Pracovnu Herrmann odkázal s veškerým vybavením (souborem nábytku, rodinnými a místopisnými fotografiemi, knihami, archiváliemi, obrazy a předměty osobní povahy). Pracovna od roku 1936 fungovala jako muzejní expozice, a to nejprve v budově staré radnice, poté v domě U Špuláků.

Neúplný osobní fond Ignáta Herrmanna je uložen v literárním archivu Památníku národního písemnictví. Obsahuje rodinnou korespondenci či dopisy od Jaroslava Vrchlického. Menší množství archiválií se nachází také ve fondech Městského muzea v Chotěboři.[2]

Citát

editovat
Odtud narostlo novinářské povídkářství Herrmannovo z drobných črt a mravoličných obrázků pražských, jež z něho udělaly, jak už jsem jindy řekl, pravého zeměpisce a přírodopisce někdejší Prahy, až k těm velikým a čtenářstvem hltaným povídkovým cyklům, k těm Kondelíkům a Vejvarům, nad nimiž snad krasoduchost některých kritiků nosem krčívala, ale jež byly leta a leta potěchou rozlehlé obci čtenářské, pronikly překládány do mnohých cizích literatur a jsou sui generis klasickou prózou českou.

Jaroslav Kvapil[16]

Dílo

editovat
  • Z chudého kalamáře – výbor krátkých povídek
  • Švanda dudák
  • Pražské figury
  • Bodří Pražané
  • U snědeného krámu, 1890, zfilmováno v roce 1933, vydání čtvrté z roku 1916, Dostupné online
  • Kancelářský prach – Smíšené zboží
  • Domácí štěstí
  • Ženitba páně Karafiátova
  • Vdavky Nanynky Kulichovy a co se kolem nich sběhlo, 1918. Dostupné online
  • Foxl-Voříšek a jiné historky kratochvilné
  • Páté přes deváté
  • Z pražských zákoutí – humoristické a rázové kresby
  • Bodří Pražané – postavičky z pražských zdí a ulic
  • Humor parnassu českého
  • Historie o doktoru Faustovi, 1884, řazeno do sci-fi
  • Otec Kondelík a ženich Vejvara, 1898
  • Tchán Kondelík a zeť Vejvara
  • Artur a Leontýnka – román
  • Bezdětná – povídka
  • Sudička – povídka
  • Z pamětí mrzouta a jiné historky kratochvilné
  • Burlesky
  • O živých, o mrtvých
  • Příběh dušičkový
  • Ztřeštěné historky, 1902, sbírka povídek, některé se SF námětem
  • Švec a knejp (1931)[17] – audio dramatizace Českého rozhlasu 2004[18]

Většinu svých povídek nejprve publikoval v časopisech. Články v tisku psal často pod pseudonymem Ypsilon[19] (příkladem je vzpomínka na dědečka, Jana Hostivíta Pospíšila).[20] Soudničky v Národních listech podepisoval zkratkou —on.[21]

Plavání

editovat

Ignát Hermann stál u vzniku plaveckého sportu v Čechách. V roce 1895 zorganizoval první velké veřejné závody. Při závodech, konaných 25. srpna 1895 v Praze na Vltavě (mezi Žofínem a Střeleckým ostrovem), vykonával i funkci vrchního rozhodčího.[22][23]

Odkazy

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ Matriční záznam o narození a křtu
  2. ↑ a b c d e f g h ŠEBESTOVÁ, Helena. "Dlouhý kolohnát, značně nosatý, prostý půvabu" - oblíbený český povídkář Ignát Herrmann a jeho fond uložený v LA PNP. Literární archiv: sborník Památníku národního písemnictví [online]. 2017 [cit. 2024-03-11]. Roč. 49, čís. 1. Dostupné online. 
  3. ↑ Osobnosti regionu: František Xaver Herrmann. www.osobnostiregionu.cz [online]. [cit. 2024-01-23]. Dostupné online. 
  4. ↑ a b VOREL, Jaroslav. Literární zajímavosti. Královéhradecký zpravodaj: měsíčník MěstNV v Hradci Králové [online]. 1986 [cit. 2024-01-25]. Dostupné online. 
  5. ↑ Prosincová výročí - RUCH Řevnice. www.ruch-revnice.cz [online]. [cit. 2024-03-11]. Dostupné online. 
  6. ↑ Autobiografie východočeských spisovatelů. Vlastivědný sborník východočeský [online]. 1922 [cit. 2024-01-25]. Dostupné online. 
  7. ↑ ADAMOVIČ, Ivan; NEFF, Ondřej. Slovník české literární fantastiky a science fiction. Praha: R3, 1995. ISBN 80-85364-57-3. Kapitola Herrmann, Ignát, s. 89. 
  8. ↑ Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i. | Digitalizovaný archiv časopisů | LitS/1.1927-1928/13-14/4.png. archiv.ucl.cas.cz [online]. [cit. 2022-02-02]. Dostupné online. 
  9. ↑ PASTÝŘEK, Svatopluk. Habent sua fata libelli. Zpravodaj katedry českého jazyka a literatury Pedagogické fakulty v Hradci Králové [online]. 2009 [cit. 2024-01-25]. Dostupné online. 
  10. ↑ Chotěbořsko uctívá svého velkého rodáka. Oslavy Ignáta Herrmanna. Národní listy [online]. 1930-08-18 [cit. 2024-03-11]. Dostupné online. 
  11. ↑ Mapy.cz. Mapy.cz [online]. [cit. 2024-03-11]. Dostupné online. 
  12. ↑ SAADOUNI, Štěpánka. Chotěboř vzpomínala na spisovatele Herrmanna průvodem v kostýmech, podívejte se. Havlíčkobrodský deník. 2024-08-08. Dostupné online [cit. 2024-08-14]. 
  13. ↑ a b pomník Ignáta Herrmanna - Památkový Katalog. pamatkovykatalog.cz [online]. [cit. 2024-03-11]. Dostupné online. 
  14. ↑ Mapy.cz. Mapy.cz [online]. [cit. 2024-03-11]. Dostupné online. 
  15. ↑ Socha Ignáta Herrmanna, Chotěboř | Portál kulturního a přírodního dědictví Kraje Vysočina. www.dedictvivysociny.cz [online]. [cit. 2024-03-11]. Dostupné online. 
  16. ↑ Jaroslav Kvapil: O čem vím, Orbis, Praha, 1932, str. 526–7
  17. ↑ Kniha Švec a knejp - kriminální případ Floriána Kapusty - Trh knih - online antikvariát. www.trhknih.cz [online]. [cit. 2024-08-14]. Dostupné online. 
  18. ↑ Ignát Herrmann: Kapustův případ (Švec a knejp). Václav Vydra v hlavní roli humorně laděného kriminálního příběhu. Dvojka [online]. 2024-05-25 [cit. 2024-08-14]. Dostupné online. 
  19. ↑ SCHEINPFLUG, Karel. Herrmann — Ypsilon. Národní listy. 1924-08-12, roč. 64, čís. 222, s. 1. Dostupné online [cit. 2012-06-16]. 
  20. ↑ YPSILON. Polským povstalcům na pomoc. Národní listy. 1923-12-16, roč. 63, čís. 344, s. 13. Dostupné online [cit. 2012-06-16]. 
  21. ↑ ZEVLOUN. Chrudimský soudní president Kitzler a spisovatel Ignát Herrmann. Národní listy. 1931-06-10, roč. 71, čís. 273, s. 3. Dostupné online [cit. 2013-03-16]. 
  22. ↑ http://www.sportovnilisty.cz/nejstarsi-historie-plaveckych-sportu-v-cechach/ Nejstarší historie plaveckých sportů v Čechách
  23. ↑ http://m.rozhlas.cz/toulky/vysila_praha/_zprava/premieru-uslysite-v-nedeli-12-dubna--1470598 Archivováno 19. 10. 2018 na Wayback Machine. 1033. schůzka – Legrace po anglicku = sport

Literatura

editovat

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Ignát_Herrmann&oldid=24163484“