Otevřít hlavní menu

Osvald Závodský (27. října 1910, Svinov19. března 1954, Praha) byl československý komunista a interbrigadista ve Španělské občanské válce a později velitel Státní bezpečnosti. Během stalinistických čistek na počátku roku 1950 upadl v nemilost a byl poslední prominentní obětí odsouzenou k trestu smrti, a to dokonce až po Stalinově smrti.

Osvald Závodský
Osvald Závodský 27.10.1910-19.3.1954.jpg
Narození 27. října 1910
Ostrava
Úmrtí 19. března 1954 (ve věku 43 let)
Praha
Příčina úmrtí oběšení
Místo pohřbení Krematorium Strašnice
Politická strana Komunistická strana Československa
Příbuzní Rostislav Závodský (sourozenec)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

ŽivotEditovat

Navštěvoval pět let základní školu, pak čtyři roky nižší stupeň školy a pak dvě třídy na obchodní škole.

V říjnu 1937 odešel s dalšími československými komunisty do Španělska a připojil se tam ve španělské občanské válce k mezinárodním brigádám. Sloužil jako dobrovolník v československém praporu Masaryk v rámci 129. pěší brigády. Ve Španělsku vykonával politické funkce politického velitele kulometné roty a člena brigádního vedení KSČ. Vystřídal funkce od střelce kulometu přes velitele roty a dosáhl hodnosti kapitána. Po pádu Katalánska v únoru 1939 přešel hranice do Francie. Zprvu byl internován, nejdříve v táboře Argelès-sur-Mer a pak v táboře Gurs. Ihned poté byl v březnu 1939 obsazen zbytek Československa. Závodský zůstal ve Francii a pracoval pro Československou exilovou vládu. Přihlásil se do československého vojska a zúčastnil se bojů v červnu 1940 Gien na Loiře jako velitel kulometného družstva. Po dobytí Francie odešel do ilegality a pod jménem Joseph Bart se zapojil do francouzského hnutí odporu. Organizoval partyzánské skupiny a jako komisař partyzánského oddílu FTPF-MOI se zúčastnil pěti bojových akcí v okolí Paříže. Od února 1942 se jako velitel tří partyzánských skupin zúčastnil několika přímých bojových operací – přepadů německých vojenských stanovišť. V prosinci 1942 byl zatčen, prošel francouzskou věznicí Fresnes a v srpnu 1943 poslán do koncentračního tábora Mauthausen na nucené práce. Přežil až do osvobození koncentračního tábora americkými vojáky v květnu 1945.

V srpnu 1945 se vrátil do Československa a podílel se na postupném převzetí moci komunisty. Působil v aparátu ÚV KSČ (evidenční odbor). Od 3. listopadu 1948 zastával pozici velitele skupiny BAa (vnitřní bezpečnost) na ministerstvu vnitra. V roce 1949 se stal plukovníkem Státní bezpečnosti. V září 1950, po pokusu o sebevraždu velitele StB Jindřicha Veselého jej nahradil v jeho funkci.

Během tohoto období začalo pronásledování odpůrců komunistů ve vlastních řadách. Došlo k rozepři mez jugoslávským vůdcem Titem a Sovětským svazem. Stalin se obával odštěpení dalších sovětských satelitů a vnitřních nepřátel jako buržoazních živlů, trockistů, sionistů a Titoistů. Zároveň v Asii zuřila Korejská válka a Stalin očekával rozšíření války do Evropy, což byl důvod, proč požadoval bezpodmínečnou loajalitu sovětských satelitů. Bylo tedy vítáno stíhání podezřelých v komunistickém aparátu. Americký komunista Noel Field byl obviněn z vyzvědačství a unesen maďarskou tajnou službou z Prahy. Kolem jeho osoby bylo vykonstruováno spiknutí. Šéf KGB Lawrentij Beria nařídil maďarskému ministrovi vnitra Matyášu Rákosimu zahájit vyšetřování. V roce 1949 byl zatčen László Rajk a krátce poté se zatýkání komunistických činitelů rozšířilo z Maďarska i do Československa. Jako jeden z prvních byl v roce 1950 zatčen předseda komunistické strany v Brně Otto Šling. V okruhu podezřelých se ocitli další a další komunisté, kteří strávili válku v exilu nebo v německém zajetí. Generální tajemník KSČ Rudolf Slánský mohl ukončit vyšetřování Šlinga, se kterým udržoval osobní kontakty. Místo toho nařídil zatčení náčelníka StB Závodského, který byl zatčen 27. ledna 1951 spolu se svým náměstkem Ivo Milénem a dalšími. 

Tehdejší velitel Státní bezpečnosti plukovník Osvald  Závodský byl zatčen 27. ledna 1951 Lidovou milicí pod vedením A.Prchala (pozdějšího šéfa STB), spolupracujícího se sovětskými poradci který na pokyn ministra národní bezpečnosti Ladislava Kopřivy zatýkání jako důvěryhodná osoba připravil. Důvod pro tento nezvykle razantní krok byl vlastně již definován v dopise Komise stranické kontroly z listopadu 1950 byla jím obava, že Závodského velení Státní bezpečnosti nepracovalo podle instrukcí stranického vedení, krylo různě definované nepřátele a mělo být údajně spolčeno se  Šlingem. Po  Osvaldu  Závodském jako by se toho lednového slehla zem. Nikdo (samozřejmě ani rodina) nevěděl, kam zmizel. Jeho i další tehdy zadržené velitele StB odvezli a následně vyšetřovali v Kolodějích a posléze v Ruzyni.Ve vazbě, která byla  do procesu v prosinci 1953 prodloužena dvanáctkrát (poprvé 19. listopadu 1951, naposledy 24. srpna 1953), strávil celkem 38 měsíců. Podle pozdější obžaloby byl Osvald  Závodský  trockista, který údajně vyvíjel protistranickou činnost již ve 30. letech ve Španělsku a během druhé světové války ve Francii. Do Bezpečnosti měl záměrně dosazovat neschopné lidi a  tím omezovat její akceschopnost. Dále měl podle prokurátora krýt nepřátelskou činnost Rudolfa Slánského, Karla Švába, Bedřicha Reicina, Otto Šlinga, Artura Londona, André Simona a Vlado Clementise. Měl rovněž krýt činnost tzv. sionistů v ČSR a spolu s Oskarem Valešem měl být členem nepřátelské skupiny interbrigadistů, jejíž vznik s Londonem iniciovali.

V lednu 1951 Závodského kariéra v čele StB skončila. Snad to i očekával poté, co si uvědomil, že jeho pokyny zastavit sledování Artura Londona zůstaly bez odezvy a že i on sám byl sledován. Ve vyšetřovací vazbě mu byla 4. července 1951 odňata hodnost plukovníka SNB a současně zastaveny služební příjmy. Jeho rodina čelila nejen domovním prohlídkám, ale také stálému dozoru příslušníků StB. Ocitla se rázem ve společenské izolaci. Bylo to horší než za okupace jak v ilegalitě, tak v lágru jsem byla mezi soudruhy. Teď jsem byla sama. Až na několik přítelkyň z lágru se mne lidé báli, nedůvěřovali mi, byla jsem pro ně žena podezřelého, líčila Helena Závodská v roce 1968 svou tehdejší situaci. Nevěděla nic o manželovi a on nevěděl nic o ní ani o dětech. Vystěhovali je ze služebního bytu. Nemohla najít práci. Snažila se sice kontaktovat své známé, ale ti ji z obav o svůj vlastní osud raději ignorovali. Práci našla až na inzerát   zaměstnali ji ve Spolku přátel žehu. O zoufalosti situace, v níž se ocitla, svědčí i dopis, který 15. dubna 1951 napsala manželovi. Stěžovala si v něm na tehdejší sociální poměry rodiny. Obsáhle líčila, že nemůže sehnat práci, že je zcela bez prostředků (v textu také naznačovala, že dobře ví, že on se až dosud o tyto „banality“ nikdy nestaral). Těžko říci, zda byl dopis adresátovi doručen. Spíše to vypadá, že nikoliv. Krajské velitelství StB jí totiž 24. dubna 1951 odepsalo, aby manželovi o své hmotné nouzi již nepsala (zvláště když má na vkladní knížce hotovost – vázaný vklad za znárodněné zděděné  pozemky, ze kterého ji nebylo dovoleno čerpat a při měnové reformě byl zrušen ) a aby příště psala stručněji. V přípravné fázi procesu se Závodským a spol. byly výslechy vedeny velmi tvrdě (tzn. stání, půst, pouta na cele; apely na to, že zachrání svou rodinu, jestliže se přizná; apely na zájmy strany). Závodský byl výslechům podrobován několikrát týdně; v jeho vyšetřovacím spisu se dochovaly stovky stran jím podepsaných výpovědí. Vyšetřovacím procedurám nedokázal vzdorovat a tlaku vyšetřovatelů podlehl rychle za slib zachránit svou rodinu. Jeho odpor se zlomil a on  vypovídal nejen proti Londonovi, ale také proti Slánskému. Když se v roce 1953 schylovalo k soudnímu projednávání jeho případu, vstoupila do dění pro StB trochu nešťastně jeho žena. Podala totiž na nátlak StB žádost o rozvod. Pokud Závodský učinil všechna doznání, aby ochránil svou rodinu, nyní tento motiv padl a on učiněná doznání odvolal. Vyšetřovatelé museli v zájmu procesu znovu důrazně promluvit s jeho manželkou, která poslala nový dopis, v němž psala, že svoji žádost o rozvod stáhla. Dne 10. října 1953 byla podána obžaloba, která jednoznačně (i formou přímých citací) odkazovala na proces s „protistátním spikleneckým centrem Rudolf Slánský a spol.“: Pod vedením Švába, člena centra, kryli tito nepřátelé v bezpečnosti záškodnickou činnost spiklenců na politickém, vojenském a hospodářském úseku, umožňovali jim nerušeně spolupracovat s imperialistickými rozvědkami a uskutečňovat plány spikleneckého centra na zničení lidové demokracie v Československu. Podle obžaloby se Závodský a spol.snažili ochromit činnost StB při vyhledávání nepřátel lidově demokratického režimu různými cestami: dosazováním neschopných kádrů na velitelská místa v Bezpečnosti, nepotíráním kontrarevolučních a KSČ nepřátelských sil v Československu (včetně samotného aparátu KSČ), měli údajně krýt Šlinga, Londona ad., ačkoliv o jejich aktivitách velmi dobře věděli, a používat protizákonné metody při vyšetřování. Tím měli všichni žalovaní spáchat trestný čin velezrady, sabotáže a Miroslav Pich- Tůma dále trestný čin vraždy.

Neveřejný proces  se konal ve dnech 21.–23. prosince 1953 před vojenským kolegiem Nejvyššího soudu v Praze. Soud zasedl ve složení: předseda senátu   major justice JUDr. Štěpán Flajzar, soudci z lidu  major SNB Jaroslav Hudecký, major SNB František Němec, hlavní vojenský prokurátor  major justice JUDr. Drahomír Zdražil (který  m.j. po kariéře prokurátora, diplomata MZ i vedoucího právníka v čs.rozhlase až do roku 2001 dělal tajemníka MČ Zbraslav), major justice JUDr. Vladimír Šrámek. Závodského obhájcem ex offo byl JUDr. Vladimír Bartoš. Obžalovaní před soudem přiznávali ve větší či menší míře své zločiny tak, jak je doznali v přípravném řízení. Před soudem vystoupili svědci, kteří konkretizovali protistátní aktivity souzených (např., Artur London). Pokud svědci nemohli před soud předstoupit, byly jejich výpovědi přečteny.

Dne 23. prosince 1953 byl vynesen rozsudek. Soud byl přesvědčen o tom, že se podařilo prokázat propojení skupiny Závodský a spol. se skupinou Slánský a spol. Proto uznal všechny obžalované vinnými a vyměřil jim tvrdé tresty. Vzhledem k tomu, že jednání proběhlo před Nejvyšším soudem, tedy nejvyšší soudní instancí ve státě, nebylo možné se proti rozsudku odvolat. Zněl takto: Osvald Závodský – za trestný čin velezrady v souběhu s trestným činem sabotáže trest smrti Je třeba upozornit na skutečnost, že tresty schválil již 9. prosince 1953 politický sekretariát ÚV KSČ. Trest smrti pro Osvalda Závodského byl zdůvodněn tím, že nezakročil proti násilnickým a provokačním metodám v Bezpečnosti . Přitom všichni věděli, že stejné metody sehrály svou roli i při jeho vyšetřování a následném přiznání. Žádost o milost podala Závodského žena Helena, sám odsouzený  prostřednictvím svého obhájce JUDr. Bartoše i jeho sourozenci. Na žádost manželky z 9. února 1954 prezident Antonín Zápotocký připsal: Jak stojí celá věc, je jednáno o milost? Ministr vnitra Rudolf Barák se k záležitosti odmítl vyjádřit; řízení na MV přitom trvalo celých pět týdnů a na závěr bylo domluveno, že prezident Zápotocký o vyřízení věci promluví přímo s ministrem. Dne 8. března 1954 se k udělení milosti vyjádřilo ministerstvo spravedlnosti – její udělení nedoporučilo. Na základě toho se prezident republiky rozhodl milost neudělit. O výsledku řízení však nikdo žadatele neinformoval. Celá záležitost je zvláštní ještě z jednoho hlediska. Až dosud prezident vždy žádost o milost postupoval k rozhodnutí předsednictvu ÚV KSČ. U Závodského však u sebe písemnosti zadržel a předsednictvu nic nepředložil. Proč tak učinil, není z dochovaných archivních materiálů zřejmé. Později se spekulovalo o vzájemné animozitě mezi ním a Závodským. V ranních hodinách 19. března 1954 byl bývalý velitel Státní bezpečnosti Osvald Závodský popraven. Ještě po popravě v červnu 1954 žádala manželka opětovně presidenta o milost. Tajně ho pohřbili v hromadném hrobě v Praze Ďáblicích. Jeho žena o něm neměla po celou dobu bližší zprávy. Vystoupil sice jako svědek v procesu se Slánským, ale o jeho procesu nebyla rodina informována. Začátkem roku 1954 se pak Helena Závodská dozvěděla o hrdelním trestu, který mu byl udělen. Peníze, které manželovi zkusila poslat do vězení, se vrátily jako nedoručitelné. To bylo zlověstné znamení. Žila v obavách, ale stále nemyslela na nejhorší. Až v prosinci 1954 se její předtucha naplnila. Národní výbor Prahy 4 ji zaslal úmrtní list Osvalda Závodského. Dopis na rozloučenou napsaný těsně před popravou dostala od generální prokuratury po 43 letech v roce 1997 14 dní před svoji smrtí. 

DůsledkyEditovat

23. listopadu 1951 byl zatčen sám Rudolf Slánský, a mnoho dalších, včetně bývalých španělských interbrigadistů. Ve vykonstruovaných procesech bylo odsouzeno mnoho prominentních komunistů, ministr zahraničních věcí Vladimír Clementis, náměstek Ministerstva zahraničních věcí Artur London, budoucí prezident ČSSR Gustáv Husák, Josef Frank, André Simone a další. Československá ekonomika byla kompletně podřízena přípravám na blížící se válku a modernizaci armády. Teprve po Stalinově smrti v březnu 1953 a po konci Korejské války v červenci 1953 čistky ustaly. Již vynesené rozsudky smrti byly částečně zmírněny na doživotní tresty odnětí svobody. Poté, co Nikita Chruščov v roce 1956 odsoudil tzv. kult osobnosti, byly politické procesy označeny za přehmaty strany.

Jaká byla reflexe případu ve stranických komisích, které se věnovaly kauzám jednotlivých komunistů odsouzených na počátku 50. let?

Barákova komise zřízená v roce 1955 se jím nezabývala a rozsudek byl ponechán beze změny.

Kolderova komise, pracující v letech 1962–1963, ho prošetřila a shledala, že jmenovaný se nedopustil trestných činů, za něž byl odsouzen. Konstatovala, že své přiznání učinil pod velkým tlakem, za použití „nezákonných prostředků“ ze strany Bezpečnosti, že Závodský sice nesl určitou míru odpovědnosti, ale jeho provinění spočívalo v tom, že proti „nezákonnostem“ dostatečně nevystupoval. Ve zprávě k jeho případu se mj. konstatovalo: Osvald Závodský byl skromný, straně oddaný a v porovnání s tehdejšími vedoucími funkcionáři v bezpečnosti byl nejserióznějším pracovníkem na úseku Stb.

Osvald Závodský byl posmrtně 29. května 1963 rehabilitován. Historický výklad jeho osoby nicméně zůstal sporný i nadále. Na jedné straně byl jednou z obětí, na druhé straně se podílel na komunistickém převzetí moci a byl zodpovědný za to, že se mu nepodařilo odstranit metody stalinského výslechu a mučení v Československu. Nedokázal odvrátit zatčení řady lidí s protifašistickou historii i příslušníků bezpečnostních složek a aparátu KSČ v rámci příprav procesu se Slánským a spol. Protože nesouhlasil s přítomnosti sovětských poradců, prohrál tím boj s komisí stranické kontroly která s poradci spolupracovala (J.Taussigová, J.Hora) a i s ostatními spolupracovníky sovětských poradců.

Závodský zařizoval a podporoval vojenskou jednotku dobrovolníků vyslanou na podporu nového státu Izraele včetně dodávky zbraní, spolupracoval s francouzskými a jugoslávskými interbrigadisty, zastával se lidí s židovským původem a umožňoval jim vystěhování do Palestiny.

Motivy čistek zůstávají nejasné i po pádu komunismu. Důležitou roli zde hrají sovětské zájmy vůči Jugoslávii, Izraeli a Korejské válce. Vznik Izraele v roce 1948 byl podporován Sovětským svazem a Československem a Československo dodalo Izraeli velké množství zbraní. Poté, co se Izrael nestal socialistickým státem, zaměřily se stranické čistky proti komunistům židovského vyznání. Dalším důvodem politických procesů mohl být mocenský boj uvnitř KSČ, kdy jedno mocenské křídlo reprezentují komunisté jako Klement Gottwald, Bruno Köhler a Jarmila Taussigová-Potůčková, kteří strávili 2. světovou válku v Moskvě, a druhé křídlo pak členové jako Otto Šling nebo Rudolf Slánský.

Externí odkazyEditovat