Otevřít hlavní menu

Osvald Závodský (27. října 1910, Svinov19. března 1954, Praha) byl československý komunista a interbrigadista ve Španělské občanské válce a později velitel Státní bezpečnosti. Během stalinistických čistek na počátku roku 1950 upadl v nemilost a byl poslední prominentní obětí odsouzenou k trestu smrti, a to dokonce až po Stalinově smrti.

Osvald Závodský
Osvald Závodský 27.10.1910-19.3.1954.jpg
Narození 27. října 1910
Ostrava
Úmrtí 19. března 1954 (ve věku 43 let)
Praha
Příčina úmrtí oběšení
Místo pohřbení Krematorium Strašnice
Politická strana Komunistická strana Československa
Příbuzní Rostislav Závodský (sourozenec)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

ŽivotEditovat

Navštěvoval pět let základní školu, pak čtyři roky nižší stupeň školy a pak dvě třídy na obchodní škole.

V říjnu 1937 odešel s dalšími československými komunisty do Španělska a připojil se tam ve španělské občanské válce k mezinárodním brigádám. Sloužil jako dobrovolník v československém praporu Masaryk v rámci 129. pěší brigády. Ve Španělsku vykonával politické funkce politického velitele kulometné roty a člena brigádního vedení KSČ. Vystřídal funkce od střelce kulometu přes velitele roty a dosáhl hodnosti kapitána. Po pádu Katalánska v únoru 1939 přešel hranice do Francie. Zprvu byl internován, nejdříve v táboře Argelès-sur-Mer a pak v táboře Gurs. Ihned poté byl v březnu 1939 obsazen zbytek Československa. Závodský zůstal ve Francii a pracoval pro Československou exilovou vládu. Přihlásil se do československého vojska a zúčastnil se bojů v červnu 1940 Gien na Loiře jako velitel kulometného družstva. Po dobytí Francie odešel do ilegality a zapojil se do francouzského hnutí odporu. Organizoval partyzánské skupiny a jako komisař partyzánského oddílu FTPF-MOI se zúčastnil pěti bojových akcí v okolí Paříže. Od února 1942 se jako velitel tří partyzánských skupin zúčastnil několika přímých bojových operací – přepadů německých vojenských stanovišť. V prosinci 1942 byl zatčen, prošel francouzskou věznicí Fresnes a v srpnu 1943 poslán do koncentračního tábora Mauthausen na nucené práce. Přežil až do osvobození koncentračního tábora americkými vojáky v květnu 1945.

V srpnu 1945 se vrátil do Československa a podílel se na postupném převzetí moci komunisty. Působil v aparátu ÚV KSČ (evidenční odbor). Od 3. listopadu 1948 zastával pozici velitele skupiny BAa (vnitřní bezpečnost) na ministerstvu vnitra. V roce 1949 se stal plukovníkem Státní bezpečnosti. V září 1950, po pokusu o sebevraždu velitele StB Jindřicha Veselého jej nahradil v jeho funkci.

Během tohoto období začalo pronásledování odpůrců komunistů ve vlastních řadách. Došlo k rozepři mez jugoslávským vůdcem Titem a Sovětským svazem. Stalin se obával odštěpení dalších sovětských satelitů a vnitřních nepřátel jako buržoazních živlů, trockistů, sionistů a Titoistů. Zároveň v Asii zuřila Korejská válka a Stalin očekával rozšíření války do Evropy, což byl důvod, proč požadoval bezpodmínečnou loajalitu sovětských satelitů. Bylo tedy vítáno stíhání podezřelých v komunistickém aparátu. Americký komunista Noel Field byl obviněn z vyzvědačství a unesen maďarskou tajnou službou z Prahy. Kolem jeho osoby bylo vykonstruováno spiknutí. Šéf KGB Lawrentij Beria nařídil maďarskému ministrovi vnitra Matyášu Rákosimu zahájit vyšetřování. V roce 1949 byl zatčen László Rajk a krátce poté se zatýkání komunistických činitelů rozšířilo z Maďarska i do Československa. Jako jeden z prvních byl v roce 1950 zatčen předseda komunistické strany v Brně Otto Šling. V okruhu podezřelých se ocitli další a další komunisté, kteří strávili válku v exilu nebo v německém zajetí. Generální tajemník KSČ Rudolf Slánský mohl ukončit vyšetřování Šlinga, se kterým udržoval osobní kontakty. Místo toho nařídil zatčení náčelníka SNB Závodského, který byl zatčen 27. ledna 1951 spolu se svým náměstkem Ivo Milén a dalšími.

23. listopadu 1951 byl zatčen sám Rudolf Slánský, a mnoho dalších, zejména bývalých španělských interbrigadistů. Ve vykonstruovaném procesu bylo odsouzeno mnoho prominentních komunistů, ministr zahraničních věcí Vladimír Clementis, náměstek Ministerstva zahraničních věcí Artur London, budoucí prezident ČSSR Gustáv Husák, Josef Frank, André Simone a další. Československá ekonomika byla kompletně podřízena přípravám na blížící se válku a modernizaci armády. Teprve po Stalinově smrti v březnu 1953 a po konci Korejské války v červenci 1953 čistky ustaly. Již vynesené rozsudky smrti byly částečně zmírněny na doživotní tresty odnětí svobody. Nicméně Osvald Závodský zůstal ve vazbě a byl, už v neveřejném řízení, 23. prosince 1953 odsouzen k trestu smrti na základě obvinění ze zrady a sabotáže. Byl oběšen 19. března 1954 v Praze. Rodina ho od zatčení již nikdy neviděla a o vykonaném trestu smrti se dozvěděla až v listopadu 1954, když ještě v červnu 1954 žádala presidenta Zápotockého o milost. (Dopis na rozloučenou napsaný těsně před popravou dostala po 43 letech v roce 1997.)

DůsledkyEditovat

Po té, co Nikita Sergejevič Chruščov v roce 1956 odsoudil kult osobnosti Josefa Stalina, byly politické procesy označeny jako chyby komunistické strany.

Osvald Závodský byl posmrtně 29. května 1963 rehabilitován. Historický výklad jeho osoby nicméně zůstal sporný i nadále. Na jedné straně byl jednou z obětí, na druhé straně se podílel na komunistickém převzetí moci a byl zodpovědný za to, že se mu nepodařilo odstranit metody stalinského výslechu a mučení v Československu. Nedokázal odvrátit zatčení řady příslušníků bezpečnostních složek a aparátu KSČ v rámci příprav procesu se Slánským a spol., a protože nesouhlasil s přítomnosti sovětských poradců, tím prohrál boj s komisí stranické kontroly která s poradci spolupracovala (J.Taussigová, J.Hora).

Závodský zařizoval a podporoval vojenskou jednotku dobrovolníků vyslanou na podporu nového státu Izraele včetně dodávky zbraní, spolupracoval s francouzskými a jugoslávskými interbrigadisty, zastával se lidí s židovským původem a umožňoval jim vystěhování do Palestiny.

Motivy čistek zůstávají nejasné i po pádu komunismu. Důležitou roli zde hrají sovětské zájmy vůči Jugoslávii, Izraeli a Korejské válce. Vznik Izraele v roce 1948 byl podporován Sovětským svazem a Československem a Československo dodalo Izraeli velké množství zbraní. Poté, co se Izrael nestal socialistickým státem, zaměřily se stranické čistky proti komunistům židovského vyznání. Dalším důvodem politických procesů mohl být mocenský boj uvnitř KSČ, kdy jedno mocenské křídlo reprezentují komunisté jako Klement Gottwald, Bruno Köhler a Jarmila Taussigová-Potůčková, kteří strávili 2. světovou válku v Moskvě, a druhé křídlo pak členové jako Otto Šling nebo Rudolf Slánský.

OdkazyEditovat

LiteraturaEditovat

Externí odkazyEditovat

  • Jaroslav Bouček - Čechoslováci pomohli před 75 lety osvobodit Paříž Právo,Novinky 18. 8. 2019, 4:44