Wikipedie

Wikipedista:Khamul1/Pískoviště/1

< Wikipedista:Khamul1‎ | Pískoviště

Život editovat

Dětství (1296−1309) editovat

 
Jindřich VII. Lucemburský na dobové iluminaci (Balduineum)

Jan Lucemburský se narodil 10. srpna 1296 jako první dítě a jediný syn lucemburského hraběte Jindřicha VII. Lucemburského a jeho manželky Markéty Brabantské. Pokřtěný byl na matčino přání po svém brabantském dědečkovi Janovi.[1]

„ …A požehnal Bůh této hraběnce, že počala a porodila syna svého prvorozeného, který dostal při křtu duchovního znovuzrození jméno Jan; i uslyšeli sousedé a příbuzní, že „učinil s ní Bůh milosrdenství své“, a blahopřáli jí. Když chtěl Jindřich, aby se chlapec jmenoval jeho jménem, odpověděla matka: „Nikoli, bude se jmenovat Jan“. Narodil se ten chlapec Jan léta Páně 1296 v den svatého Vavřince mučedníka a stal se potom ve čtrnácti letech svého věku králem českým… “
— Zbraslavská kronika[2]

Jan byl zřejmě vychováván a vzděláván v Paříži na dvoře francouzského krále Filipa IV. Sličného,[3] kde se mohl sblížit s princem Karlem Sličným, budoucím francouzským králem a Janovým velkým spojencem.[1] Ve Francii se zároveň vzdělával Janův o jedenáct let starší strýc a budoucí trevírský arcibiskup Balduin Lucemburský.[4]

Není vyloučeno, že Jan nejdříve pobýval na dvoře svého děda Jana Brabantského v Bruselu a na pařížský dvůr odešel až roku 1305, jak předpokládá Philippe Contamine. Ten se zároveň domnívá, že Jan v Paříži studoval na Pařížské univerzitě.[5] Na rozdíl od Contamina se Emil Ficken domníval, že Janovo vzdělávání nemohlo být vážným studiem. Jednalo se podle něj o „naprosto rytířské“ vzdělání. Janovu výchovu patrně řídil eichstättský biskup Filip z Rathsamhausenu, jenž zřejmě zapůsobil na Janovo náboženské cítění.[6]

Jednání o nástupu na český trůn (1309−1310) editovat

 
Sekretní pečeť Jindřicha Korutanského

V Českých zemích byl v roce 1306 po vymření rodu Přemyslovců vraždou Václava III.[7] českým králem zvolen vévoda Jindřich Korutanský. Z Čech ho však ještě téhož roku vypudili Habsburkové, kteří se rovněž chtěli zmocnit české koruny. Za českého krále římský král Albrecht Habsburský nakonec prosadil svého syna Rudolfa.[8] Naděje Habsburků na udržení vlády v Čechách však roku 1307 zmařila Rudolfova předčasná smrt.[9] Vlády se znovu chopil Jindřich Korutanský, proti němuž ale uvnitř státu i za jeho hranicemi stála silná opozice. Boje mezi Korutancem a Habsburky ukončila[10] až Albrechtova smrt v roce 1308.[11] Novým římským králem byl především díky svému bratrovi Balduinovi a mohučskému arcibiskupovi Petrovi z Aspeltu zvolen otec Jana Lucemburského Jindřich VII. Lucemburský.[12]

Z řad odpůrců Jindřicha Korutanského v Čechách postupně začala krystalizovat prolucemburská opozice, jenž si za cíl vzala na trůn dosadit právě mladičkého Jana Lucemburského. Jan se podle jejich plánů měl oženit s dcerou zesnulého českého krále Václava II. Eliškou Přemyslovnou.[13] Prvními aktéry jednání s Jindřichem VII. byli cisterciáčtí opati sedleckého a zbraslavského kláštera, Heidenreich Sedlecký a Konrád Zbraslavský.[14][15] Když se ukázalo, že Eliška Přemyslovna je těmto plánům nakloněna,[16] začalo první neoficiální jednání s Jindřichem VII. Uskutečnili ho Konrád Zbraslavský a Heidenreich Sedlecký 14. srpna 1309 v minoritském klášteře v jihoněmeckém městě Heilbronnu. Král Jindřich na této schůzce ústně potvrdil, že právoplatnou dědičkou českého trůnu je pouze Eliška Přemyslovna a začal se českou otázkou vážně zabývat, což byl pro cisterciácké vyjednavače značný úspěch.[17][18]

 
Královská pečeť Jindřicha VII.

Římský král se rozhodl nejdříve odrazit mocenské zájmy Habsburků na České země. Ke svému záměru využil říšský sněm svolaný na sklonku srpna 1309 do Špýru. Habsburkové zde slíbili podpořit lucemburskou kandidaturu na český trůn.[19] Jindřich VII. jim na oplátku v sumě 50 000 hřiven stříbra zastavil celou Moravu. I přesto však Habsburkové na Moravě ovládali jenom tři města.[20] Na počátku roku 1310 se za Jindřichem VII. na další jednání do Norimberku dostavila již oficiální delegace protikorutanské strany v čele s Jindřichem z Rožmberka a Heidenreichem Sedleckým. Výsledkem této schůzky bylo prohlášení římského krále z 31. ledna 1310, v němž sliboval, že zachová všechna práva Českého království, pokud si za krále zvolí muže, kterého jim on vybere.[21][22] Na počátku roku 1310 proti Korutancovi v Čechách rovněž opět vypukl odboj některých pánů, na což korutanský vévoda reagoval uzavřením spojenectví s míšeňským markrabětem Fridrichem Pokousaným, který do Čech vyslal své vojenské oddíly.[23]

 
Busta Elišky Přemyslovny ve svatovítské katedrále

Někdy mezi 7. červnem a 6. červencem roku 1310 Jindřich VII. Jana otec v jeho třinácti letech zplnoletnil a předal mu vládu v Lucembursku.[24][pozn. 1] Rozhodující jednání prolucemburské opozice s římským králem proběhlo v polovině července na říšském sněmu ve Frankfurtu nad Mohanem. Petr Žitavský ve své kronice líčí, jak Jindřich VII. chtěl na sněmu českému poselstvu na poslední chvíli vnutit za českého krále místo Jana svého mladšího bratra Walrama, protože se obával Janovy přílišné mladosti. Čeští vyslanci to však rozhořčeně zamítli, protože Walram měl již více než třicet let a nebyla žádná naděje, že by se stal povolným politickým nástrojem v rukou šlechty. Římskoněmecký král podle Petra Žitavského před českým poselstvem proto v tomto ohledu kapituloval. Petrovo vyprávění o Jindřichových snahách prosadit na český trůn Walrama zpochybnila Lenka Bobková, která ho považuje za nepravděpodobné. Říšský sněm z popudu Jindřicha VII. každopádně prohlásil Jindřicha Korutanského za sesazeného a římský král za nového českého krále určil svého syna Jana. České poselstvo tedy sice nedosáhlo svobodné volby krále, ale docílilo Jindřichova souhlasu se svatbou Elišky s Janem. Dne 25. července byly vyhlášeny zásnuby a jako datum sňatku bylo stanoveno 1. září.[26]

Sňatek a ovládnutí Čech (1310) editovat

 
Svatba Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny ve Špýru (Balduineum)

Dne 14. srpna 1310 Eliška Přemyslovna v doprovodu některých pánů opustila Čechy a vypravila se ke dvoru Jindřicha VII. do Heimbachu, kam dorazila již 25. srpna. Rozruch na Jindřichově dvoře způsobil Eliščin vzhled. Vyhlížela totiž jako zkušená a dospělá žena nevhodná pro o čtyři roky mladšího čtrnáctiletého Jana. Dne 30. srpna vstoupil královský průvod do Špýru, kde po okázalé hostině Jindřich VII. udělil Janovi České země v léno. Následujícího dne 1. září 1310 kolínský arcibiskup Jindřich II. z Virneburgu a Petr z Aspeltu Jana Lucemburského a Elišku Přemyslovnu v dómu špýrské katedrály oddal.[27]

Hned po svatbě Jan vydal svou první listinu jako „zvolený král český, prvorozený syn římského krále Jindřicha.“ Okamžitě po všech svatebních slavnostech se Jindřich VII. začal intenzivně připravovat na svoje tažení do Itálie s cílem získat císařskou korunou. To pro mladého Jana, kterému prozatím patřil jen titul českého krále, nikoliv faktická moc v království, znamenalo, že vlády v Českých zemích se bude muset zmocnit bez bezprostřední pomoci svého otce. Jindřich VII. si obtížnost této situace uvědomoval, a proto se Janovi snažil jeho tažení do Čech co nejvíce ulehčit. Aby upevnil jeho autoritu, jmenoval 13. září 1310 Jana generálním vikářem Svaté říše římské za Alpami, tedy svým zástupcem po dobu své nepřítomnosti v říši. Výkonná moc v říši však i přesto spočívala v rukou Janova hlavního poradce mohučského arcibiskupa Petra z Aspeltu.[28] Mohučský arcibiskup, Berthold z Hennebergu a další důvěrníci římského krále se de facto stali Janovými poručníky, kteří měli za úkol mladému královi pomoct v získávání faktické moci v Českých zemích. Nepříjemnou zprávou pro mladého Jana bylo, když se 14. září Jindřich Korutanský s pomocí míšeňských oddílů znovu zmocnil Prahy, která dosud byla v rukou prolucemburské opozice. Dne 21. září se Jan rozloučil se svým otcem i matkou a spolu se svými rádci se vydal vstříc českým hranicím.[29]

 
Náhrobek Fridricha I. Míšeňského v Eisenachu

Ačkoli byl sraz vojska určeného k tažení do Čech stanoven na 24. září 1310 v Norimberku, vlastní Janova výprava do Čech byla zahájena až 18. října. Syna římského krále doprovázel především norimberský purkrabí Fridrich IV., bavorský vévoda Rudolf I. Falcký, fuldský opat Jindřich z Villers-Bettnachu a Janův hlavní rádce mohučský arcibiskup Petr z Aspeltu. Janovo vojsko do Čech vstoupilo ze západu přes Chebsko a zamířilo ke Kutné Hoře, kterou se rozhodlo ovládnout nejdříve. Připojily se k němu i oddíly pražského biskupa Jana IV. z Dražic a předního českého šlechtice Jindřicha z Lipé. Útok na Kutnou Horu však 19. listopadu selhal a Korutancovi vojáci město uhájili. Poté co ztroskotal i Janův pokus obsadit Kolín, mladý český král vytáhl směrem k Praze. Dne 28. listopadu před Prahou rozbil tábor a 3. prosince se jeho vojákům podařilo proniknout do města. Král Jan vjel jako vítěz do pražských ulic a jeho vojska se brzy s pokřikem Mír, mír mír! zmocnila celého města. Jindřich Korutanský s chotí Annou Přemyslovnou Prahu opustil až 9. prosince. I přesto, že v Českých zemích touto zdrcující porážkou ztratil veškerou faktickou moc, ještě dlouho užíval titulu českého krále. Brzy nato Čechy opustila i míšeňská vojska Fridricha Pokousaného, který se vzdal všech nároků na českou korunu, jež vyplynuly z jeho spojeneckých smluv s Jindřichem Korutanským.[30]

Inaugurační diplomy a korunovace (1310−1311) editovat

 
Jan Lucemburský jako král český (Zbraslavská kronika)

Jan Lucemburský po ovládnutí Prahy žil snad přímo v Domu U Kamenného zvonu na Staroměstském náměstí, protože Pražský hrad byl z velké části neobyvatelný. Nový král však byl odkázán na pomoc své manželky Elišky, svých poručníků Bertholda VII. z Hennebergu a Petra z Aspeltu a německých pánů, kteří s ním v Praze zůstali, jako byli Albrecht z Hohenlohe, Dieter z Castellu, Oldřich z Leuchtenbergu, Filip z Falkensteina nebo Janův někdejší vychovatel Filip z Rathsamhausenu. Českému prostředí Jan totiž příliš nerozuměl a neměl ani žádné vladařské zkušenosti. Jan s Eliškou se navíc nacházeli ve složité finanční situaci − peněz se jim zatím nedostávalo a museli splácet dluhy svých předchůdců na českém trůně i těch, které vznikly přípravou tažení do Čech.[31]

Dne 25. prosince Jan Lucemburský do Prahy svolal zemský sněm, na němž chtěl ustanovit zemské úředníky a přijmout hold a slib věrnosti české šlechty. Čeští velmoži však za hlavní bod jednání považovali vypracování smlouvy mezi šlechtou a panovníkem. Skutečně na tomto sněmu král Jan vydal takzvané velké privilegium pro českou šlechtu neboli inaugurační diplom pro Čechy.[32] Velké privilegium pro Čechy se sice nedochovalo, ale je obsahově shodné s privilegiem pro Moravu vydaným 18. června 1311.[33] Do inauguračních diplomů byl včleněn mocenský dualismus, moc panovníka a moc šlechty, jež osudově předznamenal celou Janovu vládu. Podle inauguračních diplomů král nemohl od šlechty vyžadovat zemskou hotovost pro vojenský zásah mimo České země, ale jen pro jejich obranu. Diplomy nadále upravily berní povinnosti šlechty a rozšířily její dědické právo. Posledním ustanovením bylo, že král nemůže vládnout pomocí cizinců a že jim nemůže svěřovat zemské úřady, z jejichž držby by vyplývaly důchody nebo statky. Toto ustanovení bylo důsledkem toho, že za krále fakticky vládli Petr z Aspeltu a Berthold z Hennebergu, čímž němečtí rádci vytlačovali vliv šlechty na panovníka.[34]

Poté co Jan ve prospěch šlechty v prosinci 1310 vydal inaugurační diplom, bylo v jejím zájmu, aby mohučský arcibiskup Petr z Aspeltu Jana co nejdříve korunoval na českého krále. Petr si ze začátku sice zdráhal, protože si byl vědom, že kvůli nepřítomnosti Jindřicha VII. v Německu na korunovaci nedorazí všichni důležití říšští hosté, nakonec však svolil.[35] Korunovace Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny proběhla 7. února 1311 v bazilice svatého Víta na Pražském hradě a uskutečnil ji Petr z Aspeltu. Přítomni u ni byli duchovní, šlechtici i vyslanci z říše.[36] Po slavnostní mši se královský pár doprovázený početným průvodem odebral do města, kde na několika místech proběhla hostina.[37]

Počátky vlády (1311−1312) editovat

Po Janově korunovaci jeho němečtí rádci, zejména Petr z Aspeltu, zahájili širokou diplomatickou aktivitu Českého království. V březnu 1311 se Jan a Petr v Chebu setkali s rakouským vévodou Fridrichem Habsburský zvaným Sličným. Ten zde rezignoval na Moravu, kterou dostal v roce 1309 do zástavy od Janova otce Jindřicha VII. Fridrich s Janem v Chebu zároveň uzavřeli spojeneckou smlouvu o pomoci proti komukoli. Český král v Chebu zůstal i po Habsburkově odjezdu, protože sem dorazil míšeňský markrabě Fridrich Pokousaný. Jemu Jan z titulu říšského vikáře na deset let přenechal vládu v Plíseňsku a městech Alteburgem, Cvikovem a Saské Kamenici. Markrabě se výměnou za to vzdal Loun, jež ještě z dob vlády Jindřicha Korutanského držel v zástavě.[38]

 
Jezdecká pečeť Boleslava III. Marnotratného

Po chebských jednáních český král začátkem května 1311 vytáhl na Moravu, aby ji podrobil své moci. Doprovázela ho jak královna Eliška, tak němečtí rádci v čele s Petrem z Aspeltu a poměrně silné vojsko.[39][40] Moravští páni, církevní instituce ani města nekladli Janovi žádný odpor. Janova výprava zamířila nejdříve do Olomouce, kde proběhlo jednání mezi českým králem a lehnickým knížetem Boleslavem III. Marnotratným, jenž jako nesplacené věno své manželky Markéty Přemyslovny na úkor přemyslovského levobočka Mikuláše I. Opavského okupoval Opavské knížectví, které patřilo pod České království. Výsledkem jednání se stala úmluva, podle níž Boleslav přijal od Jana Opavsko do zástavy a zavázal se, že ho vrátí až od Lucemburka obdrží 8000 hřiven stříbra jako nesplacené věno své chotě. Na základě této dohody českému králi města na Opavsku následně holdovala věrnost. Mikuláš Opavský z těchto jednání tak opět odešel s prázdnou.[41]

V polovině května se Janova výprava odebrala do Brna. V červnu se poté s měsíčním zpožděním v Rajhradském klášteře odehrála další Lucemburkova schůze s Fridrichem Sličným.[42][pozn. 2] Patrně se na ní řešilo i tažení Janova otce Jindřicha VII. do Itálie. Dne 18. června 1311 český král završil svou výpravu tím, že mu v Brně holdovala moravská šlechta, duchovenstvo a patriciát. Král jim na oplátku věnoval již zmíněné Velké privilegium pro Moravu neboli inaugurační diplom. Tím se oficiálně stal moravským markrabětem[45] a mohl se na počátku srpna 1311 navrátit do Prahy.[46]

Někdy na konci června 1311 český král zbavil mocného šlechtického předáka Jindřicha z Lipé funkce nejvyššího podkomořího, kterou předal svému německému rádci Walterovi z Castellu. Jan tak učinil patrně kvůli Jindřichovým neoprávněným machinacím s kutnohorskou urburou, které se dotkly královské komory. Tato událost odkryla napětí mezi českým panstvem a králem i jeho německým okolím. Jednalo se o významný úspěch táboru cizích rádců, jenž rovněž pozvedl vliv královny Elišky, jak dokládá to, že královský pár tehdy začal po vzoru Václava II. soustavně podporovat kláštery.[47] Ke konci roku 1311 z neznámých důvodů došlo k roztržce mezi Janem Lucemburským a markrabětem Fridrichem Pokousaným, jemuž Jan Lucemburský náhle upřel právo na Plíseňsko, které mu v březnu 1311 předal. Na severu Čech tento spor vedl dokonce až k ozbrojeným potyčkám.[48] Na jaře 1312 se Petr z Aspeltu s povolením Jindřicha VII. na čas vrátil do své arcidiecéze, v níž se zdržel do léta následujícího roku.[49] Poručnictví nad mladým Janem místo něj převzal Berthold z Hennebergu.[50]

 
Erb pánů z Linavy

Na jaře 1312 se Jan musel opět vydat na Moravu,[51] kde vypukla šlechtická vzpoura v čele s Fridrichem z Linavy, Arklebem a Jimramem z Boskovic a Mikulášem mladším Opavským, synem zmíněného přemyslovského levobočka a bývalého opavského vévody Mikuláše. Mikulášova účast nasvědčuje tomu, že povstalci nebyli pouhými loupežníky. Opavští Přemyslovci se do ní zapojili patrně proto, že jim předešlý rok Jan Lucemburský odmítl okamžitě navrátit opavské vévodství, jež bylo v rukou Boleslava Marnotratného. Jan odboj moravských šlechticů ale brzy potlačil. V květnu jeho vojska dobyla povstalecké hrady Sádek, Boskovice a s větší námahou i Račice. Když Jan vzpouru zažehnal,[52] stavil se koncem července v nedaleké Vídni za Fridrichem Sličným. Této schůzce předcházelo jednání s Fridrichem v polovici května ve Znojmě, kde poté proběhlo i v polovině srpna. Řešily se na nich další spojenecké otázky mezi Habsburky a Lucemburky i Janovy peněžní závazky vůči rakouským vévodům.[53] Na přelomu května a června se český král setkal snad i s uherským králem Karlem Robertem I.[54]

Josef Šusta soudil, že Jan potlačováním moravského odboje promarnil příležitost prosadit své nároky na polskou korunu, protože v tu chvíli faktický polský král Vladislav Lokýtek čelil závažnému povstání některých polských měst. Mladý Lucemburk totiž po svých předchůdcích na českém trůně převzal také titul polského krále získaný už Václavem II., jakkoli v Polsku neměl žádnou faktickou moc.[55] Na rozdíl od Šusty Lenka Bobková uvádí, že na obnovu české vlády v Polsku se nedalo pomýšlet.[56] Jaroslav Mezník odmítl Šustovo tvrzení s tím, že na jaře 1312 bylo prosazovat lucemburskou vládu v Polsku už příliš pozdě.[57] Jisté je pouze to, že Jan nepouštěl Polské záležitosti ze zřetele a tituloval se jako polský král.[56][58]

Italská výprava a dvojí volba (1312−1314) editovat

Ačkoli byl otec Jana Lucemburského při svém tažení do Itálie v červnu 1312 korunován císařem, svým univerzalistickým nárokem na svrchovanou moc v nadstátním a nadnárodním pojetí si rázem znepřátelil jak papeže Klementa V., tak jeho vazala neapolského krále Roberta z Anjou a částečně i francouzského krále Filipa IV. Sličného. Spor vyvrcholil tím, že Jindřich VII. vstoupil do koalice se sicilským králem Fridrichem II. a začal připravovat tažení do Neapole.[59]

 
Císař Jindřich VII. na smrtelném loži (Nuova Cronica)

V lednu 1313 se Jindřich VII. obrátil na svého jediného syna Jana, aby mu dorazil do Itálie na pomoc. Jan otce poslechl a okamžitě se vydal do Norimberka na říšský sněm, kde z titulu říšského vikáře začal sbírat vojsko. Soustředění vojska se ale natolik protáhlo, že se český král mezitím ještě vrátil do Prahy, kde je doložen k 13. květnu 1313. Stála za tím především nechuť říšských knížat vydat se svému císaři na pomoc. Jana do Itálie měla doprovázet i Eliška Přemyslovna, jež v 8. červenci 1313 ale porodila dceru Markétu, takže se čekalo ještě další měsíc než se zotaví. Až v polovině srpna Jan s vojskem vytáhl z Prahy do Norimberka, kde se spojil se silami některých říšských knížat, zejména Bertholda z Hennebergu, Filipa z Rathsamhausenu, Ludvíka z Öttingen, Mikuláše z Ybbs a Fridricha IV. Norimberského, s nimiž pokračoval na jih. Ještě před tím 1. září 1313 zároveň jmenoval Bertholda z Hennebergu svým zástupcem v českých zemích. Tehdy už byl císař však sedm dní po smrti, což v tu chvíli Jan Lucemburský ale ještě nevěděl. Sbírání vojska se tak protáhlo, že se stalo zbytečným.[60] Císař už 24. srpna 1313 totiž nečekaně skonal na malárii.[61] Poté, co se tato zpráva donesla do Německa, v Janově vojsku vypukla panika, na níž zdrcený český král takticky reagoval tím, že své vojáky vyslal zpět do Čech.[62]


Odkazy editovat

Poznámky editovat

  1. ↑ Kurt-Ulrich Jäschke však zplnoletnění Jan Lucemburského kladl již do roku 1309, protože Jan se s titulem lucemburského hraběte objevil už na otcově listině vydané v Janův prospěch v září 1309.[25]
  2. ↑ Názory na dataci Rajhradského jednání se mezi historiky liší. Zatímco Jaroslav Mezník[41] a Jiří Spěváček[42] ho datují do poloviny června 1311, Josef Šusta až na konec června 1311,[43] což naznačuje i Lenka Bobková.[44]

Reference editovat

  1. ↑ a b BOBKOVÁ, Lenka. Jan Lucemburský: Otec slavného syna. Praha: Vyšehrad, 2018. 581 s. ISBN 978-80-742-9342-9. S. 34. [dále jen Jan Lucemburský]. 
  2. ↑ Zbraslavská kronika. Příprava vydání Zdeněk Fiala; překlad František Heřmanský, Rudolf Mertlík. Praha: Svoboda, 1976. 597 s. S. 241. [dále jen Zbraslavská kronika]. 
  3. ↑ SPĚVÁČEK, Jiří. Jan Lucemburský a jeho doba 1296−1346. K prvnímu vstupu českých zemí do svazku se západní Evropou. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1994. 658 s. ISBN 80-205-0291-2. S. 62−63. [dále jen Jan Lucemburský a jeho doba]. 
  4. ↑ HEYEN, Franz-Josef. Balduin von Luxemburg (1285−1354). Düsseldorf: Rheinland-Verlag, 1970. S. 23−36. (německy) 
  5. ↑ CONTAMINE, Philippe. Politique, culture et sentiment dans I 'Occident de la jin du Moyen Age. Jean l'Aveugle etla royautéfrancai~e. In: Johann der Blinde, Graf von Luxemburg, König von Böhmen 1296–1346). Tagungsband der 9es Journées lotharingiennes, 22.-26. Oktober 1996. Centre Universitaire de Luxembourg. Hg. von Michel Pauly. Luxembourg: Imprimerie Rapidpress, 1997. S. 346. (francouzsky)
  6. ↑ FICKEN, Emil. Johann von Bohmen. Eine Studie zum romantischen Rittertum des 1-1. Jahrhunderts. Göttingen, 1932. Inaugural − Dissertation. Georg August Universität Göttingen. . s. 14. (německy)
  7. ↑ MARÁZ, Karel. Václav III. (1289-1306): poslední Přemyslovec na českém trůně. České Budějovice: Veduta, 2007. 160 s. ISBN 978-80-86829-25-8. S. 67−84. [dále jen Václav III.]. 
  8. ↑ ŠUSTA, Josef. České dějiny II./I. Soumrak Přemyslovců a jejich dědictví. Praha: Jan Laichter, 1935. 803 s. Dostupné online. S. 695−704. [dále jen Soumrak Přemyslovců]. 
  9. ↑ ANTONÍN, Robert. Rudolf I. Habsburský. In: RYANTOVÁ, Marie; VOREL, Petr. Čeští králové. Praha ; Litomyšl: Paseka, 2008. ISBN 978-80-7185-940-6. S. 152−153.
  10. ↑ Soumrak Přemyslovců, s. 719−742.
  11. ↑ KRIEGER, Karl-Friedrich. Habsburkové ve středověku. Od Rudolfa I. (1218−1291) do Fridricha III. (1415−1493). Praha: Argo, 2003. 254 s. ISBN 80-7203-453-7. S. 97. [dále jen Habsburkové]. 
  12. ↑ SCHUBERT, Ernst. Kürfurten und Wahlkönigtum. Die Wahlen von 1308, 1314 und 1316 und der Kurverein von Rhens. In: HEYEN, Franz-Josef. Balduin von Luxemburg: Erzbischof von Trier, Kurfürst des Reiches, 1285–1354: Festschrift aus Anlaß des 700. Geburtsjahres. Mainz: Verl der Ges. für Mittelrheinische Kirchengeschichte, 1985. S. 103−118. (německy)
  13. ↑ Jan Lucemburský, s. 42.
  14. ↑ Jan Lucemburský a jeho doba, s. 114−115.
  15. ↑ ŠUSTA, Josef. České dějiny II./2. Král cizinec. Praha: Jan Laichter, 1939. 602 s. S. 54−58. [dále jen Král cizinec]. 
  16. ↑ KOPIČKOVÁ, Božena. Eliška Přemyslovna. Královna česká. II. vyd. Praha: Vyšehrad, 2008. 184 s. ISBN 978-80-7021-915-7. S. 24−25. [dále jen Eliška Přemyslovna]. 
  17. ↑ Jan Lucemburský, s. 43−44.
  18. ↑ Král cizinec, s. 87−88.
  19. ↑ Jan Lucemburský a jeho doba, s. 119−120.
  20. ↑ MEZNÍK, Jaroslav. Lucemburská Morava 1310−1423. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2001. 562 s. ISBN 80-7106-363-0. S. 14. [dále jen Lucemburská Morava]. 
  21. ↑ Jan Lucemburský, s. 48.
  22. ↑ Král cizinec, s. 94−95.
  23. ↑ Král cizinec, s. 99−105.
  24. ↑ Jan Lucemburský, s. 45.
  25. ↑ JÄSCHKE, Kurt-Ulrich. Wann und wie wurde der spätere Johann der Blinde Graf von Luxemburg? Ein Beitrag zur Frage nach der Herrschaft Luxemburg in der Politik König und Kaiser Heinrichs VII. In: MARGUE, Paul. Luxemburg im Lotharingischen Raum. Luxembourg: Editions Saint-Paul, 1993. ISBN 9782879631905. S. 233−257. (německy)
  26. ↑ Jan Lucemburský, s. 49−55.
  27. ↑ Jan Lucemburský, s. 53−61.
  28. ↑ Jan Lucemburský a jeho doba, s. 137−140.
  29. ↑ Král cizinec, s. 123 a 140−143.
  30. ↑ Král cizinec, s. 143−149.
  31. ↑ Jan Lucemburský, s. 75, 83.
  32. ↑ Jan Lucemburský a jeho doba, s. 149.
  33. ↑ CHALOUPECKÝ, Václav. Inaugurační diplomy krále Jana z roku 1310 a 1311. Český časopis historický. Praha: Historický klub, 1949, roč. 50, čís. 1, s. 69-102. 
  34. ↑ Jan Lucemburský a jeho doba, s. 152−156.
  35. ↑ Jan Lucemburský, s. 83.
  36. ↑ Jan Lucemburský a jeho doba, s. 160−161.
  37. ↑ Jan Lucemburský, s. 84.
  38. ↑ Jan Lucemburský a jeho doba, s. 162−163.
  39. ↑ Jan Lucemburský a jeho doba, s. 163.
  40. ↑ Jan Lucemburský, s. 86−87.
  41. ↑ a b Lucemburská Morava, s. 16.
  42. ↑ a b Jan Lucemburský a jeho doba, s. 164.
  43. ↑ Král cizinec, s. 164.
  44. ↑ Jan Lucemburský, s. 87.
  45. ↑ Lucemburská Morava, s. 16−18.
  46. ↑ Jan Lucemburský a jeho doba, s. 168.
  47. ↑ Jan Lucemburský a jeho doba, s. 167−168.
  48. ↑ Král cizinec, s. 165−166.
  49. ↑ Jan Lucemburský a jeho doba, s. 169.
  50. ↑ Král cizinec, s. 165.
  51. ↑ Král cizinec, s. 168.
  52. ↑ Lucemburská Morava, s. 18−19.
  53. ↑ Král cizinec, s. 169, 176−178.
  54. ↑ Král cizinec, s. 175.
  55. ↑ Král cizinec, s. 166, 169.
  56. ↑ a b Jan Lucemburský, s. 85.
  57. ↑ Lucemburská Morava, s. 19.
  58. ↑ Král cizinec, s. 166.
  59. ↑ HEIDEMANN, Malte. Heinrich VII. (1308−1313): Kaiseridee im Spannungsfeld von staufischer Universalherrschaft und frühneuzeitlicher Partikularautonomie. Warendorf: Fahlbusch Verlag, 2008. 423 s. ISBN 978-3-925522-24-6. S. 167−200. (německy) 
  60. ↑ Jan Lucemburský, s. 179−181.
  61. ↑ BOWSKY, William. Henry VII in Italy. Lincoln: University of Nebraska Press, 1960. 301 s. S. 203. (anglicky) 
  62. ↑ Jan Lucemburský, s. 188.

Literatura editovat

  • Zbraslavská kronika. Příprava vydání Zdeněk Fiala; překlad František Heřmanský, Rudolf Mertlík. Praha: Svoboda, 1976. 597 s. 
  • BOBKOVÁ, Lenka. Jan Lucemburský. In: RYANTOVÁ, Marie; VOREL, Petr. Čeští králové. Praha ; Litomyšl: Paseka, 2008. ISBN 978-80-7185-940-6. S. 171−187.
  • BOBKOVÁ, Lenka. Jan Lucemburský: Otec slavného syna. Praha: Vyšehrad, 2018. 581 s. ISBN 978-80-742-9342-9. 
  • BOBKOVÁ, Lenka; ŠMAHEL, František, a kol. Lucemburkové : česká koruna uprostřed Evropy. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2012. 886 s. ISBN 978-80-7422-093-7. 
  • BOBKOVÁ, Lenka. Velké dějiny zemí Koruny české IV.a 1310–1402. Praha: Paseka, 2003. 694 s. ISBN 80-7185-501-4. 
  • BOBKOVÁ, Lenka; BARTLOVÁ, Milena. Velké dějiny zemí Koruny české IV.b 1310–1402. Praha: Paseka, 2003. 583 s. ISBN 80-7185-551-0. 
  • ČECHURA, Jaroslav. České země v letech 1310–1378. Lucemburkové na českém trůně I. Praha: Libri, 1999. 287 s. ISBN 80-85983-73-7. 
  • ČECHURA, Jaroslav; ŽŮREK, Václav. Lucemburkové : životopisná encyklopedie. České Budějovice: Veduta, 2012. 260 s. ISBN 978-80-86829-69-2. 
  • GADE, John Allyne. Luxembourg in the Middle Ages. Luxembourg: E. J. Brill, 1951. 251 s. (anglicky) 
  • HOENSCH, Jörg Konrad. Lucemburkové. Pozdně středověká dynastie celoevropského významu 1308–1437. Praha: Argo, 2003. 304 s. ISBN 80-7203-518-5. 
  • ŘÍHOVÁ, Milada; STEHLÍKOVÁ, Dana; TOMÍČEK, David, a kol. Lékaři na dvoře Karla IV. a Jana Lucemburského. Praha: Paseka, 2010. 212 s. ISBN 80-7203-465-0. 
  • SPĚVÁČEK, Jiří. Král diplomat. Jan Lucemburský 1296–1346. Praha: Panorama, 1982. 276 s. 
  • SPĚVÁČEK, Jiří. Jan Lucemburský a jeho doba 1296–1346. K prvnímu vstupu českých zemí do svazku se západní Evropou. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1994. 658 s. ISBN 80-205-0291-2. 
  • ŠAROCHOVÁ, Gabriela V. 1. 9. 1310 Eliška Přemyslovna a Jan Lucemburský. Sňatek z rozumu. Praha: Havran, 2002. 163 s. ISBN 80-86515-15-X. 
  • ŠUSTA, Josef. Dvě knihy českých dějin. Kus středověké historie našeho kraje. Kniha druhá. Počátky lucemburské 1308–1320. Praha: Argo, 2002. 328 s. ISBN 80-7203-377-8. 
  • ŠUSTA, Josef. České dějiny II./2. Král cizinec. Praha: Jan Laichter, 1939. 602 s. 
  • ŠUSTA, Josef. České dějiny II./3. Karel IV. Otec a syn 1333–1346. Praha: Jan Laichter, 1946. 535 s. 

Externí odkazy editovat

Předchůdce:
Jindřich VII. Lucemburský 		  Lucemburský hrabě
Jan I.
1308–1346 		  Nástupce:
Karel I.
Předchůdce:
Jindřich Korutanský 		  Český král
Jan Lucemburský
1310–1346 		  Nástupce:
Karel I.
Předchůdce:
Jindřich Korutanský 		  Titulární polský král
1310–1346 		  Nástupce:
−
Čeští panovníci
Mytičtí panovníci
(do 9. století)
První mytičtí panovníci
Mytičtí Přemyslovci
Přemyslovci
(9. století–1306)
Bořivoj I. (872?–883?) • Strojmír (883?–885?) • Bořivoj I. (875?–889) • Spytihněv I. (894–915) • Vratislav I. (915–921) • svatý Václav (921–935) • Boleslav I. (935–972) • Boleslav II. (972–999) • Boleslav III. (999–1002) • Boleslav Chrabrý¹ (1003–1004) • Vladivoj? • Jaromír (1004–1012) • Oldřich (1012–1033) • Jaromír (1033–1034) • Břetislav I. (1034–1055) • Spytihněv II. (1055–1061) • Vratislav II. (1061–1092) • Konrád I. Brněnský (1092) • Břetislav II. (1092–1100) • Bořivoj II. (1100–1107) • Svatopluk Olomoucký (1107–1109) • Vladislav I. (1109–1117) • Bořivoj II. (1117–1120) • Vladislav I. (1120–1125) • Soběslav I. (1125–1140) • Vladislav II. (1140–1172) • Bedřich (1172–1173) • Soběslav II. (1173–1178) • Bedřich (1178–1189) • Konrád II. Ota (1189–1191) • Václav II. (1191–1192) • Přemysl Otakar I. (1192–1193) • Jindřich Břetislav (1193–1197) • Vladislav Jindřich (1197) • Přemysl Otakar I. (1198–1230) • Václav I. (1230–1253) • Přemysl Otakar II. (1253–1278) • Václav II. (1278–1305) • Václav III. (1305–1306)
Nedynastičtí
(1306–1310)
Jindřich Korutanský (1306) • Rudolf Habsburský (1306–1307) • Jindřich Korutanský (1307–1310)
Lucemburkové
(1310–1437)
Jan Lucemburský (1310–1346) • Karel IV. (1346–1378) • Václav IV. (1378–1419) • Zikmund Lucemburský (1419–1437)
Habsburkové
(1437–1457)
Albrecht II. Habsburský (1438–1439) • interregnum (1439–1453) • Ladislav Pohrobek (1453–1457)
Nedynastičtí
(1457–1471)
Jiří z Poděbrad (1458–1471) • Matyáš Korvín² (1458–1490)
Jagellonci
(1471–1526)
Vladislav Jagellonský (1471–1516) • Ludvík Jagellonský (1516–1526)
Habsburkové
(1526–1780)
Ferdinand I. Habsburský (1526–1564) • Maxmilián II. Habsburský (1564–1576) • Rudolf II. (1576–1611) • Matyáš Habsburský (1611–1619) • Ferdinand II. Habsburský (1619–1637) • Fridrich Falcký³ (1619–1620) • Ferdinand III. Habsburský (1637–1657) • Ferdinand IV. Habsburský • Leopold I. (1657–1705) • Josef I. Habsburský (1705–1711) • Karel VI. (1711–1740) • Marie Terezie (1740–1780) • Karel VII. Bavorský³ (1741–1743)
Habsburko-Lotrinkové
(1780–1918)
Josef II. (1780–1790) • Leopold II. (1790–1792) • František I. Rakouský (1792–1835) • Ferdinand I. Dobrotivý (1835–1848) • František Josef I. (1848–1916) • Karel I. (1916–1918)
¹ Piastovec, ² vládce vedlejších zemí Koruny české, ³ vzdorokrál z rodu Wittelsbachů


Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Wikipedista:Khamul1/Pískoviště/1&oldid=18418393“