Wikipedie

Albrecht I. Habsburský

římsko-německý král (1298–1308) a rakouský vévoda (1282–1298)

Albrecht I. Habsburský (červenec 1255 – 1. květen 1308) byl římský král a rakouský a štýrský vévoda, nejstarší syn hraběte a později římského krále Rudolfa I. a Gertrudy z Hohenbergu.

Albrecht I. Habsburský
římskoněmecký král
Portrét
Albrechtova socha ve Špýrské katedrále.
Doba vlády1298–1308
Korunovace24. srpna 1298
Narozeníčervenec 1255
Rheinfelden
Úmrtí1. května 1308 (ve věku 52 let)
Brugg
PohřbenKatedrála Panny Marie a svatého Štěpána (Špýr)
PředchůdceAdolf Nasavský
NástupceJindřich VII. Lucemburský
ManželkaAlžběta Goricko-Tyrolská
PotomciAnna
Anežka
Rudolf III.
Fridrich I.
Leopold I.
Alžběta
Kateřina
Albrecht II.
Jindřich
Ota
Guta
DynastieHabsburkové
OtecRudolf I. Habsburský
MatkaGertruda z Hohenbergu
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Mládí

editovat

Získal zřejmě dobré vzdělání, uměl psát a patrně ovládal i základy latiny. Od roku 1274 jako vladař spravoval Horní země a byl zde i v období otcovy války s českým králem Přemyslem Otakarem II. Téhož roku se také oženil s Alžbětou, dcerou Menharda II. a sestrou Jindřicha Korutanského z rodu Menhardovců. Z tohoto spokojeného manželství vzešlo dvanáct dětí.[1]

Samostatná vláda

editovat

Roku 1281 se Albrecht stal říšským správcem Rakouska a Štýrské marky a roku 1282 mu otec dal v léno Rakousko, Štýrskou marku, Korutany, Kraňsko a Slovinskou marku, kde měl vládnout společně se svým mladším nezletilým bratrem Rudolfem. Toto dvojvládí brzy narazilo na odpor a bylo 1. června 1283 v Rheinfeldenském rodovém řádu zrušeno a vystřídáno samostatnou vládou Albrechta.[2] V roce 1286 se Habsburkové Korutan zřekli a v léno je dostal Albrechtův tchán Menhard II.

Boje o německou korunu

editovat
 
Sesazení Adolfa a zvolení Albrechta Habsburského novým římským králem

Římský král Rudolf I. Habsburský zemřel 15. července 1291 ve Špýru, kde byl také pohřben.[3] Po jeho smrti převzal správu říše dočasně rýnský falckrabě Ludvík. Nastalé situace využil český král Václav II. a při jednání s říšským správcem se mu podařilo získat Chebsko, jež mělo pro české země důležitou strategickou a ekonomickou polohu.[4] Na podzim 1291 Václav získal podporu saského vévody Albrechta II. a braniborského markraběte Oty Dlouhého.[pozn. 1] Oba kurfiřti proklamovali své rozhodnutí následovat ve věci volby nového krále rozhodnutí českého panovníka.[7] Padly i pochybnosti ohledně volby Albrechta, syna Rudolfa Habsburského, který se pro pošlapávání svobod šlechty ve svých zemích netěšil v říši velké popularitě.[4] Jeho pozice také podkopávala povstání proti habsburské vládě v Rakousích a Štýrsku, i když ta dokázal s úspěchem potlačit. Taktéž útok uherského krále Ondřeje III. skončil nezdarem. Větších úspěchů dosáhly až tři alpské oblasti Uri, Schwyz a Unterwalden, jež se spojenými silami dokázaly Habsburkům ubránit. Tyto země posléze stály u zrodu dnešního Švýcarska.[8]

Zpočátku i celková politická situace v říši nasvědčovala tomu, že Albrecht skutečně římským králem zvolen bude.[9] Samotná volba proběhla ve Frankfurtu nad Mohanem v dubnu 1292. Václava II. zde zastupoval Bernard z Kamence doprovázený předními velmoži království – Hynkem z Dubé, Dobešem z Bechyně a Albrechtem ze Žeberka.[10] Jednání ovšem neprobíhala tak přímočaře, jak prohabsburská strana očekávala, protože část kurfiřtů ovlivněná českými vyslanci se vyslovila proti Albrechtově zvolení.[pozn. 2]

Spory mezi kurfiřty měly být vyřešeny předáním všech hlasů do rukou mohučského arcibiskupa. Ten pak k překvapení prohabsburského falckraběte Ludvíka, jenž očekával podporu habsburské strany, zvolil novým králem hraběte Adolfa Nasavského. Zde zapůsobily předchozí dohody mohučského duchovního s kolínským arcibiskupem a kurfiřtem Siegfriedem, jenž Adolfa s pomocí dalšího kurfiřta, trevírského arcibiskupa Bohemunda, na místo nového krále prosadil. Adolf Nasavský pocházel z nevýznamného šlechtického rodu, navíc se nemohl opřít o větší pozemkové domény jako Habsburkové, a byl tedy pro kurfiřty přijatelným kandidátem. Průchodnost volby tohoto nového kandidáta měl zajistit i ozbrojený doprovod, který překvapil další říšská prohabsburská knížata, jež se sjela na místo volby ve slavnostních oděvech.[12]

České diplomatické misi se v této chvíli výměnou za podporu arcibiskupova kandidáta, jež byla v daném okamžiku rozhodující, podařilo docílit významných zisků a privilegií.[13][14] Především došlo k ujednání sňatku mezi Adolfovým synem a Václavovou dcerou Anežkou. Václav II. si později na králi vymohl, že nebude obsazen prázdný markraběcí trůn v Míšeňsku, zemi ležící po proudu Labe a tedy obchodně významné pro České království, dokud by na něj Václav případně neprokázal své dědické nároky.[15][16]

Adolf Nasavský neměl větší majetek, díky němuž by mohl vést politiku nezávislou na říšských kurfiřtech a další šlechtě. Proto se rozhodl po vzoru Rudolfa Habsburského získat pro sebe a svůj rod vlastní doménu. Tou se měly stát dvě země dosud v držení rodu Wettinů – Durynsko a Míšeňsko.[17][18] Při zisku druhé ze zmiňovaných oblastí ovšem do budoucna musel počítat s nároky českého krále, jemuž již dříve míšeňské území přislíbil, dodá-li Václav právní podklady ke svým nárokům. K tomu již došlo za změněné situace, neboť spory mezi Václavem a Albrechtem Habsburským, dřívějším Adolfovým protivníkem, se v letech po Adolfově volbě začaly urovnávat.

V listopadu 1295 Albrecht vážně onemocněl. Protože lékaři předpokládali, že původcem nemoci je jed, rozhodli se pro drastickou, ale v té době obvyklou léčbu. Aby se zabránilo šíření otravy v organismu a aby z něj vyšly jedovaté látky, byl Albrecht pověšen za nohy. Následkem této léčby přišel o jedno oko, které nevydrželo krevní nával.[19]

Adolf si v říši získával svou politikou v Míšni i v zahraničí stále více odpůrců. Jeho nevybíravé metody při prosazování územních požadavků i ochota bojovat za anglickou úplatu proti francouzskému králi Filipu Sličnému se stala terčem ostré kritiky.[20] Na základě podpory českého krále, vyjádřené zejména zasláním finančních prostředků na získání vojska,[21] i podpory dalších kurfiřtů se Albrecht Habsburský odhodlal k otevřené konfrontaci s Adolfem Nasavským. Dne 23. června 1298 se v Mohuči sešli kurfiřti a prohlásili Adolfa za sesazeného.[pozn. 3] Namísto něj zvolili následující den jako nového vládce Svaté říše římské Albrechta Habsburského.[23]

Rozhodující bitva proběhla 2. července 1298 u Göllheimu, ve které Adolf padl a jeho vojsko se poté rozuteklo.[24] Albrecht se pak římské koruny dočasně vzdal, dokud neproběhla nová řádná volba. Po jejím úspěšném zakončení jednomyslným zvolením rakouského vévody byl Albrecht 24. srpna 1298 v Cáchách korunován římským králem.[22] Epizoda vlády nasavského rodu v říši tak skončila.

Boj o uherskou a českou korunu

editovat
 
Vražda Albrechta I. synovcem Janem Parricidou

Stejně jako otec, i Albrecht se pustil do mocenského boje s českými Přemyslovci. Na počátku 14. století totiž drželi tři královské koruny – českou, polskou a uherskou. Opozice v Polsku i Uhrách proti přemyslovskému soustátí rostla. Římskoněmecký král Albrecht se postavil na stranu papeže Bonifáce, který jediný z něj eventuálně mohl udělat císaře (byť s Václavem II. byli dosud spojenci a český král mu pomohl k německé koruně). Václav II. se marně snažil získat vojenskou podporu francouzského krále, který také neměl s papežem dobré vztahy. 31. května 1303 přiřkl Bonifác VIII. svatoštěpánskou korunu Karlu Robertovi z Anjou.

„ Posílaje králi Václavovi (II.) papežovu bullu ze dne 31. máje, připojil (Albrecht I. Habsburský) k ní vyzvání, aby postoupil mu království Uherského i Polského a zemí Krakovské, Míšenské i Chebské, pak aby aneb odevzdal mu stříbrné doly Kutnohorské k užívání na šest let, aneb aby položil pokuty 80.000 hřiven stříbra za desátek říši prý Římské povinný a potud neodvedený... “
— František Palacký[25]

Král Václav Albrechtovy podmínky rezolutně odmítl s poukazem na svrchovanost své vlády.[26]

V létě roku 1304 se situace v Uhrách stala tak vážnou, že byl Václav II. donucen pro svého syna, uherského krále, společně s vojskem dojet. Nedlouho nato v říjnu 1304 vtrhlo do Čech říšské vojsko v čele s Albrechtem a oblehlo českou pokladnici – Kutnou Horu. Habsburk doufal, že česká šlechta opět zradí svého krále, ale tentokrát byl zklamán a brzy odtáhl s nepořízenou nazpět, aniž by svedl bitvu. Odveta Václava II. nepřišla, protože u něj vypukla plicní nemoc (tuberkulóza) a v roce 1305 zemřel. Brzy po Václavově smrti došlo k dohodě mezi Albrechtem a novým českým králem Václavem III. Jediným jeho ziskem se stalo Chebsko, které se vrátilo k Říši jako bývalá zástava, za podmínky zachování všech majetků, které zde čeští králové získali. Naopak Albrecht potvrdil českým králům vládu v Polsku.[27]

Když český král Václav III. byl po své nedlouhé vládě v roce 1306 zavražděn, Albrecht po jeho smrti české země prohlásil za odumřelé léno a udělil je svému synovi Rudolfovi III. (bez ohledu na právo české šlechty zvolit si sami krále). Po Rudolfově brzké smrti v roce 1307 se Habsburkové znovu snažili o získání českých zemí, kterým nyní vládl Jindřich Korutanský, ale tato snaha skončila v roce 1308 Albrechtovou smrtí. Byl zavražděn svým synovcem Janem (Parricidou).[28]

„ Tento Jan totiž, protože byl dědicem Rakous a dostal údělem tolik práva a spravedlnosti jako synové krále Albrechta, jiný však držel jeho panství a sám neměl nic, často upomínal krále, svého strýce, o svou zemi, a protože upomínání bylo bezvýsledné, řídě se zlou radou, spáchal zločin vraždy a sám se z toho nijak neobohatil... “
— (Zbraslavská kronika)[29]

Po smrti bylo Albrechtovo tělo převezeno nejdříve do Bruggu a poté do cisterciáckého opatství Wettingen. Nakonec byl v roce 1309 na příkaz nového krále Jindřicha VII. pochován spolu se svým bývalým soupeřem Adolfem Nasavským v katedrále ve Špýru. Na místě vraždy založily Albrechtova vdova Alžbeta a dcera Anežka klášter Königsfelden.[30]

Habsburská moc byla značně otřesena a vůbec nebylo jisté, zda jim budou v léno svěřeny jejich vlastní (rakouské) země, natož země české. Dante Alighieri Albrechta ve své Božské komedii umístil do Očistce[31] a v kapitole o Ráji hovoří o jeho ničení pražského státu.[32]

Potomci

editovat

Vývod z předků

editovat

Odkazy

editovat

Poznámky

editovat
  1. ↑ V případě Oty V. se vyskytly určité problémy. Na právo volby římského krále si totiž nedělal nároky jen on, ale i další člen askánské dynastie Ota Se šípem.[5] Přesto mohl Ota V. volbu Askánců alespoň do určité míry ovlivňovat.[6]
  2. ↑ Otakar Štýrský ve své kronice zmínil i snahu zvolit novým králem přímo Václava II.[11]
  3. ↑ Na místo jednání se Václav opět nedostavil osobně, ale předal svůj hlas mohučskému arcibiskupovi.[22]

Reference

editovat
  1. ↑ HAMANNOVÁ, Brigitte. Habsburkové. Životopisná encyklopedie. Praha: Brána ; Knižní klub, 1996. 408 s. ISBN 80-85946-19-X. S. 30. Dále jen Habsburkové. 
  2. ↑ Habsburkové ve středověku, s. 50–51
  3. ↑ Václav II., s. 131
  4. ↑ a b Velké dějiny, s. 424
  5. ↑ Zahraniční politika krále Václava II., s. 166
  6. ↑ Václav II., s. 138–139
  7. ↑ Zahraniční politika krále Václava II., s. 165, 166
  8. ↑ KRIEGER, Karl-Friedrich. Habsburkové ve středověku. Od Rudolfa I. (1218–1291) do Fridricha III. (1415–1493). Praha: Argo, 2003. 254 s. ISBN 80-7203-453-7. S. 110. Dále jen Habsburkové ve středověku. 
  9. ↑ Zahraniční politika Václava II., s. 175
  10. ↑ Velké dějiny, s. 426
  11. ↑ Zahraniční politika krále Václava II., s. 177
  12. ↑ Zahraniční politika krále Václava II., s. 178
  13. ↑ Velké dějiny, s. 427
  14. ↑ Století posledních Přemyslovců, s. 237
  15. ↑ Václav II., s. 140
  16. ↑ Velké dějiny, s. 427–428
  17. ↑ Václav II., s. 146
  18. ↑ Století posledních Přemyslovců, s. 239
  19. ↑ CHARVÁTOVÁ, Kateřina. Václav II. Král český a polský. Praha: Vyšehrad, 2007. 343 s. ISBN 978-80-7021-841-9. S. 147. Dále jen Václav II. 
  20. ↑ Zahraniční politika krále Václava II., s. 189, 190
  21. ↑ Století posledních Přemyslovců, s. 244
  22. ↑ a b Velké dějiny, s. 445
  23. ↑ Zahraniční politika krále Václava II., s. 202, 203
  24. ↑ KRIEGER, Karl-Friedrich. Habsburkové ve středověku. Od Rudolfa I. (1218–1291) do Fridricha III. (1415–1493). Praha: Argo, 2003. 254 s. ISBN 80-7203-453-7. S. 78–79. 
  25. ↑ PALACKÝ, František. Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě. Svazek 1. Praha: Nakladatel B. Kočí, 1921. S. 318–319. [Dále jen Dějiny národu českého]. 
  26. ↑ VANÍČEK, Vratislav. Velké dějiny zemí Koruny české III. 1250–1310. Praha: Paseka, 2002. 760 s. ISBN 80-7185-433-6. S. 468–469. Dále jen Velké dějiny. 
  27. ↑ Velké dějiny, s. 475
  28. ↑ RAPP, Francis. Svatá říše římská národa německého. Od Oty Velikého po Karla V. Praha ; Litomyšl: Paseka, 2007. 316 s. ISBN 978-80-7185-726-6. S. 198. 
  29. ↑ Zbraslavská kronika. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1975. 25-015-76. S. 156. 
  30. ↑ Habsburkové ve středověku, s. 98
  31. ↑ DANTE, Alighieri. Božská komedie. Praha: Academia, 2009. ISBN 978-80-200-1762-8. S. 207. 
  32. ↑ Dante, str. 440
  33. ↑ Hamannová, str. 154.

Literatura

editovat
  • HAMANNOVÁ, Brigitte. Habsburkové. Životopisná encyklopedie. Praha: Brána ; Knižní klub, 1996. 408 s. ISBN 80-85946-19-X. 
  • KRIEGER, Karl-Friedrich. Habsburkové ve středověku. Od Rudolfa I. (1218–1291) do Fridricha III. (1415–1493). Praha: Argo, 2003. 254 s. ISBN 80-7203-453-7. 
  • MUNDY, John Hine. Evropa vrcholného středověku 1150–1300. Praha: Vyšehrad, 2008. 446 s. ISBN 978-80-7021-927-0. 
  • NIEDERSTÄTTER, Alois. Österreichische Geschichte 1278–1411. Die Herrschaft Österreich : Fürst und Land im Spätmittelalter. Wien: Ueberreuter, 2001. 519 s. ISBN 3-8000-3526-X. (německy) 
  • RAPP, Francis. Svatá říše římská národa německého. Od Oty Velikého po Karla V. Praha ; Litomyšl: Paseka, 2007. 316 s. ISBN 978-80-7185-726-6. 
  • SCHNEIDMÜLLER, Bernd; WEINFURTER, Stefan, a kol. Die deutschen Herrscher des Mittelalters : Historische Porträts von Heinrich I. bis Maximilian I. München: Beck, 2003. 624 s. ISBN 3-406-50958-4. (německy) 
  • ANTONÍN, Robert. Zahraniční politika krále Václava II. v letech 1283–1300. Praha : Matice moravská, 2009. 306 s. ISBN 978-80-86488-63-9.
  • CHARVÁTOVÁ, Kateřina. Václav II. Král český a polský. Praha : Vyšehrad, 2007. 343 s. ISBN 978-80-7021-841-9.
  • VANÍČEK, Vratislav. Velké dějiny zemí Koruny české III. 1250–1310. Praha : Paseka, 2002. 760 s. ISBN 80-7185-433-6.
  • ŽEMLIČKA, Josef. Století posledních Přemyslovců. 2. vyd. Praha : Melantrich, 1998. 412 s. ISBN 80-7023-281-1.

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Albrecht_I._Habsburský&oldid=23641409“