Adolf Nasavský
Adolf Nasavský (cca 1250 – 2. července 1298 Göllnheim) byl původně nasavský hrabě (1276–1298) a v letech 1292–1298 římskoněmecký král.
Adolf Nasavský | |
---|---|
římskoněmecký král | |
Pečeť Adolfa Nasavského | |
Doba vlády | 1293–1298 |
Korunovace | 24. červen 1292 |
Narození | cca 1250 |
Úmrtí | 2. července 1298 Göllnheim |
Pohřben | Katedrála ve Špýru |
Předchůdce | Rudolf I. Habsburský |
Nástupce | Albrecht I. Habsburský |
Manželka | Imagina z Limburgu |
Potomci | Jindřich Imagina Gerlach I. Nasavský Adolf Walram III. z Wiesbadenu Ruprecht VI. Nasavský Adelheid Mechtilda |
Dynastie | Nasavští |
Otec | Walram II. Nasavský |
Matka | Adéla z Katzenelnbogen |
Podpis | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Život
editovatAdolf byl druhým synem nasavského hraběte Walrama II. a Adély, dcery hraběte Dětmara IV. z Katzenelnbogenu. Roku 1271 se Adolf oženil s Imaginou z Limburgu a zplodil s ní osm potomků. Podle pověsti šlo o sňatek z lásky.
Římský král Rudolf I. Habsburský zemřel 15. července 1291 ve Špýru, kde byl také pohřben.[1] Po jeho smrti převzal správu říše dočasně rýnský falckrabě Ludvík. Nastalé situace využil český král Václav II. a při jednání s říšským správcem se mu podařilo získat Chebsko, jež mělo pro české země důležitou strategickou a ekonomickou polohu.[2] Na podzim 1291 Václav získal podporu saského vévody Albrechta II. a braniborského markraběte Oty Dlouhého.[pozn. 1] Oba kurfiřti proklamovali své rozhodnutí následovat ve věci volby nového krále rozhodnutí českého panovníka.[5] Padly i pochybnosti ohledně volby Albrechta, syna Rudolfa Habsburského, který se pro pošlapávání svobod šlechty ve svých zemích netěšil v říši velké popularitě.[2] Jeho pozice také podkopávala povstání proti habsburské vládě v Rakousích a Štýrsku, i když ta dokázal s úspěchem potlačit. Taktéž útok uherského krále Ondřeje III. skončil nezdarem. Větších úspěchů dosáhly až tři alpské oblasti Uri, Schwyz a Unterwalden, jež se spojenými silami dokázaly Habsburkům ubránit. Tyto země posléze stály u zrodu dnešního Švýcarska.[6]
Zpočátku i celková politická situace v říši nasvědčovala tomu, že Albrecht skutečně římským králem zvolen bude.[7] Samotná volba proběhla ve Frankfurtu nad Mohanem v dubnu 1292. Václava II. zde zastupoval Bernard z Kamence doprovázený předními velmoži království – Hynkem z Dubé, Dobešem z Bechyně a Albrechtem ze Žeberka.[8] Jednání ovšem neprobíhala tak přímočaře, jak prohabsburská strana očekávala, protože část kurfiřtů ovlivněná českými vyslanci se vyslovila proti Albrechtově zvolení.[pozn. 2]
Spory mezi kurfiřty měly být vyřešeny předáním všech hlasů do rukou mohučského arcibiskupa. Ten pak k překvapení prohabsburského falckraběte Ludvíka, jenž očekával podporu habsburské strany, zvolil novým králem hraběte Adolfa Nasavského. Zde zapůsobily předchozí dohody mohučského duchovního s kolínským arcibiskupem a kurfiřtem Siegfriedem, jenž Adolfa s pomocí dalšího kurfiřta, trevírského arcibiskupa Bohemunda, na místo nového krále prosadil. Adolf Nasavský pocházel z nevýznamného šlechtického rodu, navíc se nemohl opřít o větší pozemkové domény jako Habsburkové, a byl tedy pro kurfiřty přijatelným kandidátem. Průchodnost volby tohoto nového kandidáta měl zajistit i ozbrojený doprovod, který překvapil další říšská prohabsburská knížata, jež se sjela na místo volby ve slavnostních oděvech.[10]
České diplomatické misi se v této chvíli výměnou za podporu arcibiskupova kandidáta, jež byla v daném okamžiku rozhodující, podařilo docílit významných zisků a privilegií.[11][12] Především došlo k ujednání sňatku mezi Adolfovým synem a Václavovou dcerou Anežkou. Václav II. si později na králi vymohl, že nebude obsazen prázdný markraběcí trůn v Míšeňsku, zemi ležící po proudu Labe a tedy obchodně významné pro České království, dokud by na něj Václav případně neprokázal své dědické nároky.[13][14]
Adolf Nasavský neměl větší majetek, díky němuž by mohl vést politiku nezávislou na říšských kurfiřtech a další šlechtě. Proto se rozhodl po vzoru Rudolfa Habsburského získat pro sebe a svůj rod vlastní doménu. Tou se měly stát dvě země dosud v držení rodu Wettinů – Durynsko a Míšeňsko.[15][16] Při zisku druhé ze zmiňovaných oblastí ovšem do budoucna musel počítat s nároky českého krále, jemuž již dříve míšeňské území přislíbil, dodá-li Václav právní podklady ke svým nárokům. K tomu již došlo za změněné situace, neboť spory mezi Václavem a Albrechtem Habsburským, dřívějším Adolfovým protivníkem, se v letech po Adolfově volbě začaly urovnávat.
Mezitím Adolf Nasavský posiloval své postavení. Od durynského lantkraběte Albrechta Nezdárného odkoupil nároky na Durynsko i Míšeň a proti jeho synům, kteří se proti rozhodnutí svého otce rozhodli bránit se se zbraní v ruce, zorganizoval válečnou výpravu.[17] Původní dohody mezi českým i římským králem nicméně nadále platily. Při další vojenské výpravě roku 1296, během níž se Adolfovi podařilo získat podstatnou část území Albrechtových synů, se Adolf s Václavem sešel v Grünhainu.[18] Znovu přislíbil přezkoumání Václavových nároků na Míšeňsko a zároveň vyslal svého syna Ruprechta Nasavského s českým králem do Prahy, kde byl uzavřen sňatek[19] mezi ním a Václavovou dcerou Anežkou. Ruprecht měl být zároveň jakožto rukojmí zárukou, že k předání Míšně skutečně dojde.[20] Tento plán však ztroskotal, když o několik měsíců později Anežka zemřela.[21] Václava tím nepoutaly k nasavskému rodu žádné svazky a Ruprecht byl odeslán zpět.[20]
Adolf si v říši získával svou politikou v Míšni i v zahraničí stále více odpůrců. Jeho nevybíravé metody při prosazování územních požadavků i ochota bojovat za anglickou úplatu proti francouzskému králi Filipu Sličnému se stala terčem ostré kritiky.[22] Na základě podpory českého krále, vyjádřené zejména zasláním finančních prostředků na získání vojska,[23] i podpory dalších kurfiřtů se Albrecht Habsburský odhodlal k otevřené konfrontaci s Adolfem Nasavským. Dne 23. června 1298 se v Mohuči sešli kurfiřti a prohlásili Adolfa za sesazeného.[pozn. 3] Namísto něj zvolili následující den jako nového vládce Svaté říše římské Albrechta Habsburského.[25]
Rozhodující bitva proběhla 2. července 1298 u Göllheimu, ve které Adolf padl a jeho vojsko se poté rozuteklo.[26] Epizoda vlády nasavského rodu v říši tak skončila. Adolf byl pohřben v cisterciáckém klášteře Rosenthal a v roce 1309 jej nechal nový římský král Jindřich VII. převézt a pohřbít ve špýrském dómu.
Odkazy
editovatReference
editovat- ↑ V případě Oty V. se vyskytly určité problémy. Na právo volby římského krále si totiž nedělal nároky jen on, ale i další člen askánské dynastie Ota Se šípem.[3] Přesto mohl Ota V. volbu Askánců alespoň do určité míry ovlivňovat.[4]
- ↑ Otakar Štýrský ve své kronice zmínil i snahu zvolit novým králem přímo Václava II.[9]
- ↑ Na místo jednání se Václav opět nedostavil osobně, ale předal svůj hlas mohučskému arcibiskupovi.[24]
- ↑ Václav II., s. 131
- ↑ a b Velké dějiny, s. 424
- ↑ Zahraniční politika krále Václava II., s. 166
- ↑ Václav II., s. 138–139
- ↑ Zahraniční politika krále Václava II., s. 165, 166
- ↑ KRIEGER, Karl-Friedrich. Habsburkové ve středověku. Od Rudolfa I. (1218–1291) do Fridricha III. (1415–1493). Praha: Argo, 2003. 254 s. ISBN 80-7203-453-7. S. 110. Dále jen Habsburkové ve středověku.
- ↑ Zahraniční politika Václava II., s. 175
- ↑ Velké dějiny, s. 426
- ↑ Zahraniční politika krále Václava II., s. 177
- ↑ Zahraniční politika krále Václava II., s. 178
- ↑ Velké dějiny, s. 427
- ↑ Století posledních Přemyslovců, s. 237
- ↑ Václav II., s. 140
- ↑ Velké dějiny, s. 427–428
- ↑ Václav II., s. 146
- ↑ Století posledních Přemyslovců, s. 239
- ↑ Václav II., s. 146, 147
- ↑ CHARVÁTOVÁ, Kateřina. Dějiny cisterckého řádu v Čechách 1142-1420. Kláštery na hranicích a za hranicemi Čech. Praha: Karolinum, 2009. ISBN 978-80-246-1668-1. S. 218.
- ↑ Zbraslavská kronika, str. 93
- ↑ a b Zahraniční politika krále Václava II., s. 195
- ↑ Velké dějiny, s. 440
- ↑ Zahraniční politika krále Václava II., s. 189, 190
- ↑ Století posledních Přemyslovců, s. 244
- ↑ Velké dějiny, s. 445
- ↑ Zahraniční politika krále Václava II., s. 202, 203
- ↑ KRIEGER, Karl-Friedrich. Habsburkové ve středověku. Od Rudolfa I. (1218-1291) do Fridricha III. (1415-1493). Praha: Argo, 2003. 254 s. ISBN 80-7203-453-7. S. 78–79.
Literatura
editovat- MUNDY, John Hine. Evropa vrcholného středověku 1150-1300. Praha: Vyšehrad, 2008. 446 s. ISBN 978-80-7021-927-0.
- RAPP, Francis. Svatá říše římská národa německého. Od Oty Velikého po Karla V. Praha ; Litomyšl: Paseka, 2007. 316 s. ISBN 978-80-7185-726-6.
- SCHNEIDMÜLLER, Bernd; WEINFURTER, Stefan, a kol. Die deutschen Herrscher des Mittelalters : Historische Porträts von Heinrich I. bis Maximilian I. München: Beck, 2003. 624 s. ISBN 3-406-50958-4. (německy)
- ANTONÍN, Robert. Zahraniční politika krále Václava II. v letech 1283–1300. Praha : Matice moravská, 2009. 306 s. ISBN 978-80-86488-63-9.
- CHARVÁTOVÁ, Kateřina. Václav II. Král český a polský. Praha : Vyšehrad, 2007. 343 s. ISBN 978-80-7021-841-9.
- VANÍČEK, Vratislav. Velké dějiny zemí Koruny české III. 1250–1310. Praha : Paseka, 2002. 760 s. ISBN 80-7185-433-6.
- ŽEMLIČKA, Josef. Století posledních Přemyslovců. 2. vyd. Praha : Melantrich, 1998. 412 s. ISBN 80-7023-281-1.
Externí odkazy
editovat- Galerie Adolf Nasavský na Wikimedia Commons
- Encyklopedické heslo Adolf (osoby) v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
- Obrázky, zvuky či videa k tématu Adolf Nasavský na Wikimedia Commons
- Bitva u Worringenu
Předchůdce: Rudolf I. Habsburský |
Římskoněmecký král 1292–1298 |
Nástupce: Albrecht I. Habsburský |