Wikipedie

Seznam velkostatků v Uhrách počátkem 20. století

seznam na projektech Wikimedia

Následující tabulka představuje přehled nejvýznamnějších šlechtických velkostatkářů v Uhrách před rozpadem Rakousko-Uherského mocnářství v roce 1918. Údaje vycházejí z publikace Magyarországi Gazdaczímtár vydané v Budapešti a publikované v české knize Uherská šlechta v nových časech[1] K Uherskému království tehdy patřilo dnešní Slovensko (Horní Uhry), Sedmihradsko (dnešní Rumunsko), část Chorvatska a Ukrajiny. Za jménem je v závorce uveden šlechtický titul, který uvedená rodina užívala a celkový počet členů rodu, mezi něž bylo vlastnictví velkostatků rozděleno. Ve zmíněné literatuře je rozsah pozemků uveden v katastrálních jitrech, v tabulce je uveden přepočet na hektary (1 katastrální jitro = 0,57 hektaru).

Přehled majitelů velkostatků v Uhrách (1911) editovat

Rod Výměra v hektarech Hlavní sídla
Esterházy de Galánta (kníže, hrabě, 18 majitelů)[pozn. 1][2] 358 914 Eisenstadt, Forchtenstein, Kobersdorf, Lackenbach (Rakousko), Fertőd, Kapuvár, Csákvár (Maďarsko), Galanta, Bernolákovo, Abarhám (Slovensko)
Károlyi de Nagy Károly (hrabě, 23 majitelů)[pozn. 2][3] 208 428 Carei, Macea (Rumunsko), Fót, Fehérvárcsurgó, Árpádhalom, Füzérradvány, Szégvár, Parádsasvár (Maďarsko), Palárikovo, Bánov (Slovensko)
Zichy de Zich et Vásonykeö (hrabě, 32 majitelů)[pozn. 3][4] 151 450 Soponya, Zichyújfalu, Seregélyes, Lengyeltóti, Ács, Káloz (Maďarsko), Diosig, Voivodeni (Rumunsko), Cífer, Krásna (Slovensko)
Schönbon-Buchheim (hrabě, 1 majitel)[pozn. 4] 128 190 Mukačevo, Berehovo, Turja Bystra (Ukrajina)
Pálffy de Erdöd (hrabě, 10 majitelů) 122 581 Červený Kameň, Budmerice, Bojnice, Malacky, Stupava, Čachtice, Vinosady (Slovensko)
Andrássy de Csíkszentkirály et Kraszna Horka (hrabě, 12 majitelů) 119 226 Tiszadob (Maďarsko), Krásna Hôrka, Betliar (Slovensko)
Festetics de Tolna (kníže, hrabě, 11 majitelů)[pozn. 5][5] 113 265 Keszthely, Alsóbogát, Balatongyörök, Balatonkeresztúr, Berzence, Dég, Simaság, Szeleste (Maďarsko), Čakovec (Chorvatsko)
Sachsen-Coburg-Gotha (vévoda, 2 majitelé)[pozn. 6][6] 109 827 Svätý Anton, Veľký Blh (Slovensko)
Bedřich Rakousko-Těšínský (arcivévoda, 1 majitel)[pozn. 7][7] 103 767 Mosonmagyaróvár (Maďarsko), Bilje (Chorvatsko), Víglaš (Slovensko)
Széchenyi de Sárvár et Felsövidék (hrabě, 23 majitelů) 93 136 Nagycenk, Balatonfüred, Közeprigóc (Maďarsko)
František Josef I. (císař rakouský, král uherský, 1 majitel)[pozn. 8][8] 92 911 Gödöllö (Maďarsko)
Wenckheim (hrabě, 9 majitelů)[pozn. 9] 90 336 Veľké Leváre (Slovensko), Szabadkígyós Békéscsaba, Bélmegyer, Csorvás (Maďarsko)
Teleki de Szék (hrabě, 22 majitelů) 81 077 Pomáz (Maďarsko), Dovhe (Ukrajina), Gornești, Dumbrăvioara (Rumunsko)
Bánffy de Losoncz (hrabě, baron, 15 majitelů) 70 488 Bešeňová (Slovensko), Bonțida, Breaza (Rumunsko)
Schaumburg-Lippe (kníže, 3 majitelé) 67 910 Darda, Veröce (Chorvatsko)
Batthyány de Német Ujvár (kníže, hrabě, 20 majitelů) 58 166 Bicske, Csákánydoroszló, Körmend, Ikervár (Maďarsko), Rakičan (Slovinsko)
Josef August Rakouský (arcivévoda, 1 majitel) 51 790 Alcsútdoboz (Maďarsko)
Erdödy de Monyorokérek et Monoszló (hrabě, 12 majitelů) 48 938 Doba, Vép (Maďarsko), Novi Marof, Jastrebarsko, Popovača, Gornja Rijeka (Chorvatsko), Rotenturm an der Pinka (Rakousko), Hlohovec (Slovensko)
Bethlen de Bethlen (hrabě, 22 majitelů) 48 462 Beclean, Arcalia, Kokelburg, Chiraleș, Sânmiclaus (Rumunsko), Berehovo (Ukrajina)
Mailáth de Székhely (hrabě, 8 majitelů) 46 502 Bakóca, Patvarc, Törökbálint (Maďarsko), Donji Miholjac
Almásy de Zsadány (hrabě, 14 majitelů) 44 242 Bernstein (Rakousko), Gyulavári, Kétegyháza (Maďarsko), Modrý Kameň (Slovensko)
Forgách de Ghymes et Gács (hrabě, 9 majitelů) 44 168 Nižná Kamenica, Podrečany, Gýmeš (Slovensko)
Draskovich de Trakostján (hrabě, 5 majitelů) 42 364 Trakošćan, Dugo Selo, Dežanovac, Brezovica, Božjakovina (Chorvatsko)
Dessewffy de Csernek et Tarkeö (hrabě, 17 majitelů) 40 595 Tiszavasvári (Maďarsko), Fintice, Horné Saliby, Koprivnica, Mokrance (Slovensko), Cernik (Chorvatsko)
Pallavicini (markrabě, 6 majitelů) 39 887 Mindszent, Algyö, Mosdós (Maďarsko)
Thurn-Taxis (kníže, 5 majitelů) 38 836 Baltavár (Maďarsko), Lokve, Novo Čiče (Chorvatsko)
Gutmann (baron, 1 majitel)[pozn. 10] 38 795 Zalabér (Maďarsko)
Solymosy de Lóos et Egervár (baron, 5 majitelů) 35 432 Apatelek (Rumunsko), Bolhó, Egervár, Kisterenye (Maďarsko)
Degenfeld-Schonburg (hrabě, 10 majitelů) 33 627 Téglás, Szirák, Ács (Maďarsko), Ciumești, Cuci, Aruncuta, Bâlc (Rumunsko)
Pejacsevich de Veröcze (hrabě, 7 majitelů) 33 352 Našice, Virovitica (Chorvatsko)
Csáky de Körösszegh et Adorján (hrabě, 14 majitelů) 32 065 Budatín, Prievoz (Slovensko), Szendrö (Maďarsko)
Normann-Ehrenfels (hrabě, 4 majitelé) 30 519 Bizovac, Valpovo (Chorvatsko)
Hadik de Futak (hrabě, 4 majitelé) 30 171 Tornanádaska, Seregélyes (Maďarsko), Pavlovce nad Uhom, Tovarné (Slovensko)
Lónyay de Nagy Lónya (kníže, hrabě, 7 majitelů)[pozn. 11][9] 30 113 Rusovce (Slovensko), Bodrogolaszi (Maďarsko)
Jankovich de Pribérd (hrabě, 10 majitelů) 26 885 Sirač, Cabuna (Chorvatsko), Csepreg (Maďarsko)
Kemény de Kéttorony (baron, 15 majitelů) 26 505 Mintia, Cămărașu, Eliseni, Ciumbrud (Rumunsko)
Wimpffen (hrabě, 2 majitelé) 26 173 Érd, Ercsi (Maďarsko), Charlotenburg (Rumunsko)
Odescalchi (kníže, 8 majitelů) 25 991 Ilok (Chorvatsko), Antalovce (Ukrajina)
Szapáry de Muraszombat (hrabě, 9 majitelů) 25 706 Považské Podhradie (Slovensko), Abony, Bábolna (Maďarsko)
Csekonics de Zsombolya (hrabě, 3 majitelé) 24 803 Jimbolia (Rumunsko)
Thoroczkay de Thoroczkó-Szent György (baron, 3 majitelé) 22 875 Bobâlna, Gurasada, Cârnești (Rumunsko)
Hohenlohe-Oehringen (kníže, 1 majitel)[pozn. 12][10][11] 22 598 Tatranská Javorina (Slovensko)
Semsey de Semse (hrabě, 2 majitelé) 21 598 Šaca, Demjata (Slovensko)
Apponyi de Nagy Appony (hrabě, 5 majitelů) 20 463 Oponice, Báč (Slovensko), Högyész (Maďarsko)
Némes de Hidvég (hrabě, 6 majitelů) 20 245 Hăghig (Rumunsko), Kenderes (Maďarsko), Ipeľské Predmostie (Slovensko)

Z rodin čistě maďarského původu by se na dalších příčkách tabulky objevili Mikesové (19 790 hektarů půdy), Révayové (17 904 ha), Karátsoyniové (14 906 ha), Sztárayové (12 722 ha)[12] Pongráczové (12 517 ha) nebo Nádasdyové (11 854 ha). Chorvatského původu byli Somsićové (Somssich de Sáard), jimž náleželo přes 19 000 ha půdy. Z rakouské šlechty vlastnili statky v Uhrách také Lichtenštejnové, Harrachové, Windischgrätzové, Lambergové nebo Hoyosové. Díky dědictví po vymřelém rodu Sándorů získali majetek v Uhrách Metternichové, jimž patřil zámek v Bajně.[13] Významným pozemkovým vlastníkem byl také dlouholetý nejvyšší hofmistr Františka Josefa I. kníže Alfred Montenuovo (1854–1927), který díky dědictví po matce z rodu Batthyányů držel přes 13 000 hektarů půdy ve třech župách v jižním Maďarsku a jeho sídlem byl zámek Németbóly.


Z české šlechty se ve vlastnictví rozsáhlých pozemků v Uhrách objevili již v 18. století Kounicové nebo Šlikové (jejich statky později skoupili Károlyiové), v 19. století se mezi držiteli uherských velkostatků objevily další české rody. Nejvýznamnějšími ze staré české šlechty byli Chotkové, kteří dědictvím po vymřelém rodu Brunswiků z Korompy převzali velkostatky Dolná Krupá v Horních Uhrách a Futog v dnešním Srbsku, kde jim patřilo přes 15 000 hektarů půdy.[14][15] Další statky v Uhrách na přelomu 19. a 20. století vlastnili také Voračičtí z Paběnic, Chorinští z Ledské, Kinští nebo Deymové ze Stříteže.

Galerie editovat

Související články editovat

Odkazy editovat

Poznámky editovat

  1. ↑ Esterházyové patřili vedle Schwarzenbergů a Liechtensteinů v Rakousku-Uhersku. Na rozdíl od Schwarzenbergů a Liechtensteinů byl ale v případě Esterházyů majetek rozdělen mezi větší počet členů rodiny z několika rodových linií. Největší podíl připadal na představitele knížecí linie knížete Pavla Esterházyho, kterému v osmi župách patřilo 225 000 hektarů půdy. Polovina pozemků se nacházela v dnešní rakouské spolkové zemi Burgenland, historicky ale náležela k župě Šoproň v Uherském království. V Burgenlandu je také hlavní sídlo knížecí linie Esterházyů stále majetkem rodu (Eisenstadt).
  2. ↑ Károlyiové patří k nejstarším uherským rodům, majetkovou expanzi v oblasti Sedmihradska a jižních Uher zahájili výhodnými akvizicemi v 18. století. Od poloviny 17. do začátku 19. století byl rozsáhlý majetek v různých částech Uher v držení jednoho vlastníka, až v 19. století došlo pro početné potomstvo k rozdělení statků a zřízení několika svěřenství. Teprve v 19. století proto Károlyiové ve třech liniích také iniciovali novostavby několika zámků. Jejich nejstarší sídlo Nagy Károly se dnes nachází v Rumunsku (Carei).
  3. ↑ Bohatství Zichyů vychází především z faktu značného rozvětvení a vysokému počtu potomstva přetrvávajícího do 20. století. Ve sledovaném období byl nejbohatším z rodiny hrabě János Zichy (1868–1944), který před zánikem monarchie zastával dvakrát funkci uherského ministra školství. Díky početnému potomstvu měli Zichyové také nejpočetnější zastoupení ve Sněmovně magnátů, na začátku 20. století náleželo dědičné členství ve sněmovně celkem 19 členům rodu.
  4. ↑ Obrovský pozemkový majetek německého rodu Schönbornů v prostoru Zakarpatská Ukrajiny měl původ v 18. století darem panovníka. Mohučský arcibiskup a arcikancléř Svaté říše římské Lotar František ze Schönbornu poskytl finanční a vojenskou pomoc proti Rákócziho povstání a za to v roce 1728 obdržel od císaře Karla VI. na Ukrajině 200 vesnic a rozsáhlé pozemky. I když zde dědicové trvale nesídlili, nechali později postavit několik zámků především s ohledem na pořádání honů.
  5. ↑ Z rodin chorvatského původu dosáhli Festeticsové v rámci Uher největšího významu. Získali rozsáhlé statky především v oblasti Balatonu, kde jim patřilo přes 60 000 hektarů půdy. Tassilo Festetics (1850–1933) byl v roce 1911 povýšen na knížete. Hlavní rodové sídlo v Keszthely na břehu Balatonu je dnes jedním z nejvyhledávanějších turistických cílů v Maďarsku.
  6. ↑ Rozsáhlý majetek Sasko-koburských vévodů v dnešním Slovensku vycházel ze sňatku Ferdinanda Sasko-Koburského s Marií Antonií Koháryovou z vymřelého významného uherského rodu Koháryů. Po zániku monarchie patřili Sachsen-Coburgové stále k největším pozemkovým vlastníkům na Slovensku a v rámci pozemkové reformy se soudili s Československou republikou o finanční náhradu za redukované velkostatky.
  7. ↑ Polní maršál arcivévoda Bedřich (1856–1936) byl nejen v rámci rodu Habsburků a Rakousko-Uherské monarchie, ale i v celkovém kontextu střední Evropy jedním z nejbohatších podnikatelů a velkostatkářů. Například velkostatek Mosonmagyaróvár produkoval ročně dva a půl miliónu litrů mléka dovážených do Vídně. Dále vlastnil přes 6 500 hektarů půdy na jiží Moravě, kde byl oblíbeným rodinným sídlem zámek Židlochovice. Především ale vlastnil rozsáhlý majetek v Rakouském Slezsku (statky bývalé Těšínské komory měly rozlohu přes 64 000 hektarů. Bohatství arcivévody Bedřicha mělo původ především v lukrativní těžbě černého uhlí ve Slezsku.
  8. ↑ Císař František Josef vlastnil majetek v pěti župách, mimo jiné v Nitranské župě. Vyhledávanou destinací byl především honosný zámek Gödöllo, který si oblíbila císařovna Alžběta. Panství Gödöllö získali Habsburkové nákupem od vymřelého knížecího rodu Grassalkovichů.
  9. ↑ Původně německá rodina Wenckheimů zahájila svou domestikaci v Uhrách sňatkem v 18. století, v roce 1802 získala hraběcí titul a později ve dvou liniích vlastnili potomci v několika župách v dnešním Rumunsku, Chorvatsku, Maďarsku a Slovensku.
  10. ↑ Gutmannové patřili k významným podnikatelským rodinám židovského původu. Během 19. století se prosadili v průmyslovém podnikání a byli povýšeni do šlechtického stavu. Majitelem velkostatků v Uhrách byl Alfred Gutmann (1867–1942), který později za druhé světové války zahynul v Terezíně. Zámek Zalabér poblíž Balatonu byl zničen na konci druhé světové války.
  11. ↑ Lónyayové jsou starý uherský rod připomínaný od 12. století. V 19. století ve třech liniích získali hraběcí titu. Elemér Lónyay (1863–1946) se oženil s princeznou Štěpánkou Belgickou (1868–1946), vdovou po korunním princi Rudolfovi a v roce 1917 byl povýšen na knížete. Manželé v roce 1906 koupili velkostatek Rusovce za čtyři milióny zlatých.
  12. ↑ Velkostatek Javorina s rozsáhlými pozemky ve východní části Vysokých Tater koupil v roce 1879 německý kníže Christian Kraft Hohenlohe-Oehringen (1848–1926) za půl miliónu zlatých. Později přikoupil ještě velkostatek Vyšné Hágy v sousedství Štrbského plesa. Na velkostatcích se nacházelo několik průmyslových provozů, rozsáhlé lesy především ale sloužily jako lovecký revír. Kníže Hohenlohe nechal postavit dřevěný lovecký zámek v Tatranské Javorině, kde také sídlila správa velkostatků. Jeho dědicem byl bratranec August Hohenlohe, který k tomuto majetku neměl vztah a již v průběhu pozemkové reformy se snažil zadlužené velkostatky prodat. Jednání o výši ceny se protáhla na několik let a až v prosinci 1935 koupil pozemky ve Vysokých Tatrách stát za 18 miliónů korun. Zámek Hohenlohe slouží dnes jako oficiální rezidence prezidentské kanceláře Slovenské republiky, ve vybraných termínech je ale zpřístupněn i veřejnosti.

Reference editovat

  1. ↑ KOBLASA, Pavel: Uherská šlechta v nových časech; České Budějovice, 2013; s. 19–46 (kapitola Šlechtičtí vlastníci půdy v zemích svatoštěpánské koruny) ISBN 978-80-254-9315-1
  2. ↑ Historie zámku Eisenstadt dostupné online
  3. ↑ Gothaisches genealogisches Taschenbuch der gräflichen Häuser, Gotha, 1922; s. 469–472 dostupné online
  4. ↑ Gothaischer genealogisches Taschenburg der gräflichen Häuser; Gotha, 1896; s. 1319–1328 (heslo Zichy) https://books.google.cz/books?id=1OsNAQAAIAAJ&printsec=frontcover&hl=cs&source=gbs_ge_summary_r&cad=0#v=onepage&q&f=false dostupné online
  5. ↑ Oficiální web zámku Keszthely kastély dostupné online
  6. ↑ HORČIČKA, Václav: Cizí páni na české půdě. Pozemková reforma v meziválečném Československu na statcích cizích státních příslušníků; Praha, 2021; s. 82 ISBN 978-80-86781-43-3
  7. ↑ HOLEC, Roman: Bratislavskí Habsburgovci; Bratislava, 2019; s. 22–25 ISBN 978-80-569-0254-7
  8. ↑ Oficiální web zámku Gödöllö dostupné online
  9. ↑ Kolektiv: Rusovce - Oroszvár - Karlburg; Bratislava, 2018; s. 221
  10. ↑ Zámek Hohenlohe na webu Prezidentské kanceláře Slovenské republiky dostupné online
  11. ↑ HORČIČKA, Václav: Cizí páni na české půdě. Pozemková reforma v meziválečném Československu na statcích cizích státních příslušníků; Praha, 2021; s. 94–97 ISBN 978-80-86781-43-3
  12. ↑ Kolektiv : Kaštiel v Michalovciach; Zemplínské múzeum v Michalovciach, 2017; s. 61 ISBN 978-80-970048-4-2
  13. ↑ Oficiální web zámku Bajna dostupné online
  14. ↑ RISTOVSKÁ, Radoslava: Dolnokrupskí Chotekovci a ich potomkovia; Trnavská univerzita v Trnavě, 2021; s. 41–42 ISBN 978-80-568-0428-5
  15. ↑ RISTOVSKÁ, Radoslava: Druhá polovica 19. storočia v hospodárských dejinách dolnokrupského velkostatku; Trnavská univerzita v Trnavě, 2019; s. 35–36 ISBN 978-83-8111-153-9

Literatura editovat

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Seznam_velkostatků_v_Uhrách_počátkem_20._století&oldid=23611274“