Neomarxismus

Neomarxismus je označení pro sociologicko-filosofické koncepce 20. století, pocházející zejména ze západoevropského a amerického prostředí a částečně vycházející z učení Karla Marxe a jiných levicových myslitelů. Cílem těchto koncepcí je formulace alternativních postkapitalistických projektů, vymezujících se jak proti komunistické politice, tak vůči etablovaným kapitalistickým směrům. Širší pozornost se pojmu dostalo v asociaci s novou levicí. Jakožto sociologická koncepce rozšiřuje neomarxismus klasickou marxistickou filozofii o učení Maxe Webera a jeho analýzy sociální nerovnosti ve vztahu k postavení a moci. Do té doby se totiž marxismus zaměřoval primárně na nerovnost ekonomickou, třídní.

Herbert Marcuse

Jako synonymum se pro neomarxismus užívají četné další termíny: západní marxismus (Giacomo Marramao, Lucien Goldmann, Douglas Kellner), západoevropský marxismus (Alfred Schmidt), kritický marxismus (Furio Cerutti), pozdní marxismus (Frank Bockelmann), antiautoritářský marxismus nebo neklasický marxismus.[1] Prostředí kulturálních studií pracovalo také s pojmem kulturní marxismus,[2] od konce 90. let jej však začali užívat i paleokonzervativní komentátoři a konspirační teoretikové.[3] V českém prostředí je termín neomarxismus obvykle užíván kriticky a pejorativně, zejména z pravicově a levicově konzervativního spektra, kdežto zastánci těchto tendencí jej obvykle odmítají a neidentifikují se s ním.[4][5] Podle Ladislava Hohoše a Lukáš Perného existuje několik neo-marxismů a také je neo-marxismus heslo eklektické a proto i obtížně definovatelné.[6][7]

Neomarxismus zahrnuje velké množství historicky, tematicky a geograficky rozrůzněných směrů, škol a proudů. Karl Kühne navrhuje neomarxisty nazývat všechny marxistické autory 20. století, kteří byli oficiálním (doktrinářským) marxismem-leninismem považováni za odpadlíky či revizionisty.[8] Za neomarxisty bývají někdy označováni také autoři jako Hannah Arendtová, nebo dokonce George Orwell.[9] Proto není jednoduchá a souhrnná charakteristika neomarxismu jako celku prakticky možná. Mezi nejvýznamnější osobnosti s neomarxismem spojované patří Herbert Marcuse, Theodor Adorno, Max Horkheimer, Walter Benjamin, Erich Fromm a Jürgen Habermas.

CharakteristikaEditovat

Zatímco první dvě generace marxistických myslitelů a aktivistů se soustředily na ekonomii, politiku, historické doktríny a boj soudobých dělnických hnutí, pozdější generace, od 20. a 30. let 20. století, přenesla svou pozornost na kulturní jevy, sociální instituce a psychologii. Historik Perry Anderson spojuje neomarxistický obrat od politické a ekonomické analýzy ke kulturní teorii s potlačením evropských revolučních hnutí dvacátých let a nástupem fašismu. Fenomenolog Maurice Merleau-Ponty se naproti tomu domnívá, že tento obrat je přirozeným důsledkem nadřazenosti zápasu o filozofii, kulturu, umění, jazyk a ideje nad materiálně sociální transformací.[10]

Konkrétní vymezení proti původnímu marxismu může probíhat různými způsoby. Dialekticko-humanistické koncepce neomarxismu (zejména v rámci Frankfurtské školy a fenomenologického neomarxismu) se zaměřují na filosofii, estetiku a umění a reagují na vědeckotechnickou revoluci, přičemž vytýkají původnímu marxismu přílišný důraz na vědeckost a malý důraz na humanismus. Scientistický neomarxismus (zejména Louis Althusser) vychází naopak z předpokladu, že původní marxismus byl málo vědecký. Významnými proudy jsou také analytický a feministický neomarxismus.[11]

Některé body jsou nicméně společné pro většinu neomarxistů. Centrální úlohu hraje otázka společenské a ekonomické moci a umělého udržování sociální stratifikace. Neomarxističtí autoři se věnují problému odcizení člověka v moderní době a ztráty individuality v důsledku kapitálem ovládaného pracovního procesu.[12] Ve své kritice sociálních mechanismů se inspirují především ranými Marxovými spisy. Rezervovaně se staví k redukcionistickým a naturalistickým prvkům pozdního Marxe, kde je podle jejich názoru zanedbán zvláště antropologický problém. Vůči kosmopolitním a globalizačním tendencím současného světa se neomarxismus většinou staví spíše negativně, s tím, že jde o důsledek současné fáze neoliberálního kapitalismu. Kritizuje standardizovaný masový konzumerismus (například v podobě celosvětově stejné hudby či stravování) a tvrdí, že údajná svoboda pohybu je vyhrazena pouze privilegovaným třídám (obchodníci, investoři, turisté).[13] U určité části neomarxistických myslitelů se objevuje radikalismus či extremismus, jako celek však neomarxismus těmito rysy charakterizovatelný není.[14]

Kromě samotného Marxe patří mezi další dílčí neomarxistické inspirační zdroje židovská filosofie, Georg Wilhelm Friedrich Hegel, Sigmund Freud, Immanuel Kant, Friedrich Nietzsche, Max Weber a Georg Simmel (ovlivnili Frankfurtskou školu a kritickou teorii) a Vladimír Iljič Lenin (ovlivnil Gramsciho a Althussera).[15][16]

Podle Luboše Blahu[17][18][19] se neomarxisté dělí na:

  1. neortodoxních neomarxistů nebo tzv. humanistických neomarxistů mezi které patří (zejména analytický marxisté) autoři jako John Roemer, G. A. Cohen, John Elster, Allen Buchann, Rodney G. Peffer, Salma Avineri, Milton Fisk, Eric Olin Wright, Ziyad I. Husami, Richard Ameson a všichni představitelé Frankfurtské školy (neakceptují Marxův anti-moralismus, pracují s konceptem sociální spravedlnosti a lidských práv)
  2. neomarxistů rozvíjejících Marxův anti-moralismus a ortodoxní marxismus (Tucker-Woodova teze[17]), mezi něž patří Allen Wood, Robert Tucker, Richard Miller, Derek Allen a Louis Althusser

Podle Lukáše Perného se obecně interpretace Marxe rozdělili na několik odlišných proudů, přičemž mezi nejdominantnější patří jednak na východě marxismus-leninismus (v Asii maoismus) a na západě neomarxismus (zahrňující analytický marxismus, strukturalistický marxismus, kulturní marxismus, Frankfurtská škola, Birminghamská škola, nová levice...).[19] Aktualizace Marxe v neomarxismu otevřelo nové témata jako nový výklad morální filozofie inspirované Marxem (Habermas, Peffer), rozpracování problémů kulturní nadstavby, odhalování mediálních manipulaci kulturní hegemonie (Gramsci,[20] Lukacs, Adorno, Hall) a nové problémy informační sppoločnosti.[21][22] I když je podle Perného poměrně rozšířené označení těchto autorů jako neomarxistů a post-marxistů, případně kulturních marxistů, liberálních marxistů a analytických marxistů, je sporné, zda některých konkrétních autorů označovaných jako neomarxisté lze nazvat následovníky Marxovy filozofie, jelikož i podle Vladimíra Mandu,[23] se většina z nich neshoduje s celou řadou Marxových tezí a ani neuvádí ucelenou revoluční teorii na komplexní reformu společnosti aplikovatelnou pro 21. století.[19] Neomarxismus je také spojován s politickým hnutím nové levice[21], což je častým terčem kritiky z konzervativních,[24][25] ale také z antiglobalistických levicových pozic, především pro vyzvedávání postmoderních a liberálnich témat na úkor třídních a sociálních.[23][26][27][28][29] Pokud bychom se zaměřili na odlišení euroatlantického neomarxizmu od euroasijského marxismu, tak zde nacházíme podle Lukáše Perného jeden zásadní průlomový moment: dokud evropská a euro-asijská verze marxismu (marxismus-leninismus, maoismus, trockismus a pod.) vychází dominantně z německé klasické filozofie, francouzského osvícenství a kritiky britské ekonomie; transatlantický marxismus nebo západní neomarxismus zdůrazňuje především témata liberální a zaměřuje se na otázky svobody (Mill, Locke, Hume, Berlin, Rawls) se kterou se stále neví vypořádat.[19] Podle Ľuboše Blahu vypořádání se s Marxem a Rawlsem je především v USA poměrně častým tématem nakolik teoretici inklinují k liberálním hodnotám, ale pokoušejí se omluvit Marxovy normativní představy s cílem doplnit rawlsovskú analýzu o marxistickou empirickou teorii a Kantovu morální filozofii.[30][31][18][17]

Etapy vývojeEditovat

Vývoj neomarxismu může být rozdělen do čtyř základních etap.[32]

  1. Období klasického, raného neomarxismu před druhou světovou válkou. Do této první generace patří zejména György Lukács (1885–1971). Lukács byl celoživotním příznivcem komunistické ideologie, po návštěvě Sovětského svazu se však rozešel s ortodoxním stalinismem. Zabýval se významem dialektiky, hlediskem totality a teorií zvěcnění (reifikace); tvrdil, že součástí reifikace, způsobené kapitalistickou společností, byla proměna lidských bytostí ve věci ve všech sociálních dimenzích – od pracovního procesu, přes produkci kultury až po sexualitu. Dalšími výraznými mysliteli byli Karl Korsch (1886–1961), Antonio Gramsci (1891–1937) a Ernst Bloch (1885–1977). Zatímco Bloch rozvíjel spíše mesiášskou a utopickou verzi marxismu a zkoumal mýty, pohádky, literaturu a různé formy umění a náboženství, Antonio Gramsci je spojován s teorií hegemonie (ve smyslu nadvlády idejí a kulturních forem vedoucí k souhlasu s vládou vedoucích skupin společnosti) a s filosofií praxe (způsob myšlení, který má být protikladný k ideologii).[33][34]
  2. Období dominance Frankfurtské školy, zejména v jejím americkém exilovém období. K tomuto období může být přiřazen Max Horkheimer (1895–1973), Herbert Marcuse (1899–1979), Erich Fromm (1900–1980), Theodor W. Adorno (1903–1969), Franz Leopold Neumann (1900–1954) a další. Spojením Frankfurtská škola se označuje především činnost členů frankfurtského Ústavu pro sociální výzkum. Po Hitlerově nástupu působil ústav v americké emigraci, v letech 1931–1949 byl součástí Kolumbijské univerzity, poté se jeho členové vrátili zpět do Německa. Frankfurtská škola přišla s tzv. kritickou teorií společnosti; středobodem jejích výzkumů byla autorita a autoritářské režimy, teorie kulturního průmyslu (legitimizace kapitalistické společnosti prostřednictvím standardizovaných, masově vyráběných kulturních objektů) a masová média coby nástroj dominance. Pozdějším teoretikem je Jürgen Habermas (1929), který do svých úvah vnesl prvky lingvistické sociologie a empirické sociologie a později se od marxistických východisek odklonil.[35][36]
  3. Období „Nové levice“ v 60. a 70. letech. K ní jsou řazeni Noam Chomsky (1928) nebo Charles Wright Mills (1916–1962), ovšem také některé politicky radikální osobnosti, například postkoloniální myslitel Frantz Fanon (1925–1961) či vůdce studentských nepokojů Daniel Cohn-Bendit (1945). Za významné tvůrce tohoto období jsou považováni Herbert Marcuse (1899–1979) z Frankfurtské školy (například kniha Jednorozměrný člověk, 1964, o likvidaci schopnosti kritického uvažování prostřednictvím masových médií, reklamy, průmyslového managementu a liberálního diskursu). V téže době se ve Francii a Itálii rozvinul existencialistický neomarxismus (Jean-Paul Sartre (1905–1980)), spojující filosofii, politiku a literární teorii. Ve Francii se objevil rovněž strukturalistický a analytický neomarxismus (Louis Althusser (1918–1990) a jeho následovníci). Althusser silně kritizoval veškeré hegelovské a idealistické prvky v neomarxismu a prosazoval tzv. teoretickou praxi, nezávislou na ideologických státních aparátech. Ve Velké Británii a USA vznikla a vliv získala kulturální studia, zkoumající především kulturní artefakty a populární kulturu. V 60. a 70. letech se objevily neomarxistické proudy rovněž v některých socialistických státech – v Československu neomarxismus reprezentují Ivan Sviták (1925–1994), Lubomír Sochor (1925–1986), Karel Kosík (1926–2003), Július Strinka (1928–1997) či Eduard Urbánek (1931–1998), v Polsku Adam Schaff (1913–2006), v Jugoslávii skupina Praxis a v Maďarsku takzvaná Budapešťská škola.[37][38]
  4. Období těsně před pádem reálného socialismu a po něm, spojené mimo jiné s diskusemi o postmodernismu, poststrukturalismu a multikulturalismu, rasách, genderu, sexualitě a dalších otázkách a problémech současného světa. Mezi klíčová témata patří zhroucení komunistických režimů a otázka, zda jde o důkaz chybnosti či zastaralosti Marxových myšlenek. Mnoho původně neomarxistických myslitelů se odvrátilo od marxismu k liberalismu, vznikl taktéž postmarxismus s koncepcí radikální demokracie, jež má být založena na nových sociálních hnutích. Mezi nejvýznamnější osobnosti tohoto období patří Ernesto Laclau (1935–2014), Nicos Poulantzas (1936–1979), André Gorz (1923–2007), Immanuel Maurice Wallerstein (1930), Ágnes Heller (1929), Ferenc Fehér (1933–1994) a Johann Pál Arnason (1940).[39][40]

Kritika neomarxismuEditovat

Akademická kritikaEditovat

Neomarxistické úvahy jsou kritizovány především liberálními a konzervativními mysliteli; mezi ně patří ekonom a představitel Rakouské školy Friedrich August von Hayek, liberální filosof, sociolog a politolog Raymond Aron, sociolog Robert Nisbet nebo katolický konzervativní filosof Rio Preisner. Proti Marcusově populární knize Jednorozměrný člověk namítá Raymond Aron, že odcizení a anomie v období poválečné prosperity nejsou důsledkem kapitalismu, nýbrž důsledkem egalitářských požadavků moderní demokracie, stále ještě vycházející z hierarchických struktur minulosti.[41] Marxismus a neomarxismus pak kritizuje coby „opium intelektuálů“, s tím, že revoluční étos je pouze estetickou a romantickou iluzí. Vymezuje se také proti představě o determinovanosti dějin a nábožensky dogmatickému pojetí socialismu.[42]

Když Frankfurtskou školu negativně hodnotí Friedrich August von Hayek, spojuje ji s politkou založenou na scientismu, objektivismu, kolektivismu a historismu. Domnívá se, že vědomé ovlivňování sociálních procesů (které nazývá sociálním inženýrstvím a socialistickým plánováním) je neslučitelné se svobodnou společností, jež může být podle něj postavena pouze na individualismu a kapitalistickém hospodářství. Myslitelé Frankfurtské školy však pozitivismus a vědeckou politiku paradoxně spojují naopak s konzervativismem a s udržováním společenského statu quo.[43]

Z opačných pozic byl neomarxismus coby „zrádný“ a „oportunistický“ kriticky napadán sovětskými marxisty (filozofové Narski a Bessonov). Bessonov v článku „Kritika ‚neomarxistických‘ falzifikací marxisticko-leninských principů studia historickofilozofického procesu“ označuje své oponenty za „buržoazní pseudomarxisty a revizionisty“, kteří se snaží přivlastnit si Marxe a marxismus a odlišit je od „aziatického“ leninismu, nevhodného pro vyspělé západní země.[44] Podobné vyznění kritiky se objevuje také u západních stoupenců ortodoxního marxismu-leninismu, k nimž se řadí Robert Steigerwald nebo Lucien Séve.

Kritika z radikálních pozicEditovat

Označení neomarxismus a kulturní marxismus začala pro své ideové protivníky v 90. letech ve Spojených státech využívat paleokonzervativní a křesťansky fundamentalistická uskupení. Neomarxismus či kulturní marxismus je v tomto pojetí velmi nejasným a proměnlivým označením a chybí mu jasné vazby ke skutečným neomarxistickým filozofům. Základní teze tvrdí, že marxisté již nemají proletariát, který by jim mohl pomoci uspořádat revoluci, a tak se staví do role ochránců jiných skupin – žen před machistickými muži, cizinců před rasisty, homosexuálů před homofoby, humanistů před křesťany, mladistvých delikventů před policií a podobně. Konečným cílem má pak být diskreditace tradičních institucí (národ, vlast, tradiční hierarchie, autorita, rodina, křesťanství, tradiční morálka) ve prospěch multikulturního, vykořeněného a bezduchého globálního společenství. Termín neomarxismus v tomto smyslu zprvu šířil zejména náboženský a politický aktivista Paul Weyrich a jeho konzervativní think tank Free Congress Foundation, později pak paleokonzervativní politik a komentátor Pat Buchanan. Posléze jej přijaly mnohé radikální a krajně pravicové organizace v anglosaském prostředí i mimo ně. Pojem kulturní marxismus pro označení svých protivníků použil ve svém manifestu například také terorista Anders Breivik.[45][46]

Do českého prostředí tento způsob nakládání s pojmem neomarxismus pronikl poměrně záhy, již v roce 2004 byla do češtiny přeložena Buchananova kniha Smrt západu.[47] Podobně pojem neomarxismus dlouhodobě využívá také česká neonacistická organizace White Media. Z konzervativních pozic tradičního, ortodoxního marxismu kritizuje neomarxismus sociolog a poslanec Evropského parlamentu Jan Keller. O neomarxismu tvrdí, že se údajně snaží rozložit jakoukoliv autoritu a vše deregulovat (rodinu, kulturu, školství, stát), přičemž jej v tomto smyslu srovnává s neoliberalismem.[48]

V konzervativních kruzích katolické církve užívá označení neomarxismus ve svých kritikách Branislav Michalka, spojený s kontroverzním časopisem Te Deum a antiliberálním, antiekumenickým a antimodernistním Kněžským bratrstvem svatého Pia X.. Domnívá se, že neomarxismus se jako masové hnutí projevuje mimo jiné neposlušností autoritám, absencí náboženské víry, ale také polygamií, homosexualitou, společnými dětmi a ženami, uměleckou avantgardou nebo nudismem.[49] Toto pojetí neomarxismu jako mlhavě a proměnlivě definované negativní síly v pozadí či spiknutí se objevuje také v běžném mediálním diskursu. Jiří Bartoška, prezident Karlovarského filmového festivalu, označil za projev elitářského neomarxismu skutečnost, že se na filmových školách údajně neučí řemeslo před teorií.[50]

ReferenceEditovat

  1. PETRUSEK, Miloslav. neomarxismus. In: PETRUSEK, Miloslav; MILTOVÁ, Alena; VODÁKOVÁ, Alena. Sociologické školy, směry, paradigmata. Praha: Sociologické nakladatelství, 1994. ISBN 978-80-85850-04-8. S. 132.
  2. KELLNER, Douglas. Cultural Marxism and British Cultural Studies. In: RITZER, George. Encyclopedia of Social Theory. Thousand Oaks: SAGE Publications, 2005. ISBN 978-0-7619-2611-5. S. 171-177.
  3. JAMIN, Jérôme. Cultural Marxism and the Radical Right. In: JACKSON, Paul; SHEKHOVTSOV, Anton. The Post-War Anglo-American Far Right: A Special Relationship of Hate. Basingstoke: Palgrave Macmillan, 2014. ISBN 978-1-137-39619-8. S. 84-103.
  4. HÁJEK, Adam. Českem obchází strašidlo neomarxismu, děsí Duku i Pohlreicha. iDNES.cz [online]. 2018-10-10. Dostupné online. 
  5. FENDRYCH, Martin. Neomarxismus je nadávka, ale taky krycí jméno pro „nemoc ke svobodě“. Aktuálně.cz [online]. 2019-11-05. Dostupné online. 
  6. PERNÝ, Lukáš; HOHOŠ, Ladislav. O budúcnosti planéty a vízii nekapitalistickej spoločnosti (rozhovor s filozofom a futurológom L. Hohošom). DAV DVA - kultúrno-politický magazín [online]. 2017-07-25 [cit. 2021-04-08]. Dostupné online. (slovensky) 
  7. PERNÝ, Lukáš. Marxizmus, neo-marxizmus, post-marxizmus?. !Argument [online]. 2021-04-08 [cit. 2021-04-08]. Dostupné online. (česky) 
  8. Petrusek (1994), s. 132
  9. Petrusek (1994), s. 135
  10. KELLNER, Douglas. Západní marxismus. In: HARRINGTON, August, a kol. Moderní sociální teorie. Základní témata a myšlenkové proudy. Praha: Portál, 2006. ISBN 978-80-7367-093-1. S. 217-218.
  11. Petrusek (1994), s. 133-134
  12. HARTZ, Ronald; LANG, Rainhart. Neomarxismus und Kritische Theorie. In: LANG, Rainhart; WEIK, Eike. Moderne Organisationstheorien 2: Strukturorientierte Ansätze. Wiesbaden: Gabler, 2003. ISBN 978-3-322-87011-7. S. 2.
  13. KURASAWA, Fuyuki. Critical Cosmopolitanism. In: ROVISCO, Maria; NOWICKA, Madgalena. The Ashgate Research Companion to Cosmopolitanism. Farnham: Ashgate, 2013. ISBN 978-1-4094-9452-2. S. 283.
  14. Petrusek (1994), s. 135
  15. Hartz, Lang (2003), s. 3
  16. RAY, Larry. Frankfurt School. In: TURNER, Bryan S. The Cambridge Dictionary of Sociology. Cambridge: Cambridge University Press, 2006. ISBN 978-0-521-54046-9. S. 214.
  17. a b c BLAHA, Ľuboš. Späť k Marxovi. 2. vyd. Bratislava: VEDA ISBN 978-80-224-1251-3. 
  18. a b BLAHA, Ľuboš: Teórie spravodlivosti v analytickom marxizme. In: Konferencia Súčasný postmarxizmus v kontexte aktuálnych myšlienkových prúdov, 2014. Online: https://www.youtube.com/watch?v=ZL1yW5M6toQ
  19. a b c d PERNÝ, Lukáš. Vybrané kapitoly zo súčasnej anglo-americkej sociálnej filozofie: Liberalizmus, komunitarizmus, neomarxizmus.. [s.l.]: Vydavateľstvo Prešovskej univerzity v Prešove 160 s. Dostupné online. ISBN 978-80-555-2045-2. S. 93 - 98. (slovensky) Google-Books-ID: lSp1DwAAQBAJ. 
  20. PERNÝ, Lukáš. Stále aktuálny vizionár Antonio Gramsci. Studia Politica Slovaca. 2015, roč. VIII., čís. 1. Dostupné online. 
  21. a b PERNÝ, Lukáš. Hudobná kontrakultúra na prelome 60. a 70. rokov 20. storočia v kulturologickej perspektíve I.: Music counterculture at the break of 1960s and 1970s in the culturological perspective. [s.l.]: Univerzita Konštantína Filozofa v Nitre, Filozofická fakulta, Katedra kulturológie 84 s. Dostupné online. ISBN 978-80-558-0677-8. S. 11 - 13. (slovensky) Google-Books-ID: Z8EiBgAAQBAJ. 
  22. BLAHA, ĽUBOŠ. Neomarxizmus a krčmová politológia. noveslovo.sk [online]. 2016-05-31 [cit. 2021-02-18]. Dostupné online. (slovensky) 
  23. a b MANDA, Vladimír. Marxizmus vs. nová ľavica... Vzdelávanie pre dospelých 224 - Slobodný vysielač. slobodnyvysielac.sk [online]. [cit. 2021-02-18]. Dostupné online. (slovensky) 
  24. Neomarxizmus ako ľavicová ideológia slúži finančnej oligarchii ako nástroj nastoľovania totalitnej diktatúry | INŠTITÚT NÁRODNEJ POLITIKY [online]. [cit. 2021-02-18]. Dostupné online. (slovensky) 
  25. Sociálna filozofia a ideológia Frankfurtskej školy, ľudské práva ... [online]. 1970-01-01 [cit. 2021-02-18]. Dostupné online. (slovensky) 
  26. Luboš Blaha: Postmaterialistická priepasť - ľavica sa musí vrátiť späť k pracujúcim ľuďom!. Parlamentní listy [online]. [cit. 2021-02-18]. Dostupné online. 
  27. PERNÝ, LUKÁŠ. Antiglobalizmus ako ľavicová alternatíva. noveslovo.sk [online]. 2018-10-17 [cit. 2021-02-18]. Dostupné online. (slovensky) 
  28. ŠTEVKOV, Peter. Najväčší ľavičiari Blaha a Chmelár si skočili do vlasov [online]. [cit. 2021-02-18]. Dostupné online. (slovensky) 
  29. KELLER, Jan. Sociológ Jan Keller: Pre pracujúcich zostáva stále menej príjmov z vyrobeného bohatstva. DAV DVA - kultúrno-politický magazín [online]. 2020-11-06 [cit. 2021-02-18]. Dostupné online. (slovensky) 
  30. BLAHA, ĽUBOŠ. Marxizmus, liberalizmus a otvorená myseľ. noveslovo.sk [online]. 2013-07-25 [cit. 2021-02-18]. Dostupné online. (slovensky) 
  31. BLAHA, Ľuboš. Analytický marxizmus a problematika spravodlivosti / SOK. SOK - Sdružení pro levicovou teorii [online]. [cit. 2021-02-18]. Dostupné online. (česky) 
  32. Petrusek (1994), s. 132-133
  33. Kellner (2006), s. 218-222
  34. Petrusek (1994), s. 132-133
  35. Kellner (2006), s. 222-229
  36. Petrusek (1994), s. 132-133
  37. Kellner (2006), s. 229-235
  38. Petrusek (1994), s. 132-133
  39. Kellner (2006), s. 235-236
  40. Petrusek (1994), s. 132-133
  41. ARON, Raymond. Les désillusions du progrès. Essai sur la dialectique de la modernité. Paris: Gallimard, 1969. 19-90 s. 
  42. ARON, Raymond. Opium intelektuálů. Praha: Mladá fronta, 2001. 360 s. ISBN 978-80-204-0842-6. 
  43. BOTTOMORE, Thomas Burton. The Frankfurt School and Its Critics. London: Routledge, 2002. 93 s. Dostupné online. ISBN 978-0-415-28538-4. S. 33. 
  44. BESSONOV, B. Kritika ‚neomarxistických‘ falzifikací marxisticko-leninských principů studia historickofilozofického procesu. Filozofický časopis. 1977, roč. XXV, čís. 2, s. 192-193. ISSN 0015-1831. 
  45. Jamin (2014), s. 84-103
  46. SHANAFELT, Robert; PINO, Nathan W. Rethinking Serial Murder, Spree Killing, and Atrocities. Beyond the Usual Distinctions. Abingdon: Routledge, 2014. 190 s. ISBN 978-1-317-56467-6. 
  47. BUCHANAN, Pat. Smrt Západu: jak vymírání obyvatel a invaze přistěhovalců ohrožují naši zemi a civilizaci. Praha: Mladá fronta, 2004. 400 s. ISBN 978-80-204-1103-7. 
  48. KELLER, Jan. Marx věčně nepochopený. Novinky [online]. 22. 5. 2018 [cit. 5.6.2018]. Dostupné online. 
  49. MICHALKA, Branislav. Neomarxismus v teorii a praxi. Te Deum [online]. 2010 [cit. 5.6.2018]. Dostupné online. 
  50. SPÁČILOVÁ, Mirka. Neomarxismus, pojmenoval Jiří Bartoška podstatu událostí na FAMU. iDnes.cz [online]. 29. 5. 2018 [cit. 5.6.2018]. Dostupné online. 

LiteraturaEditovat

V češtině
cizojazyčná

Externí odkazyEditovat