Moreova Utopie (A. Holbein, 1518)

Utopie (z řec. ου τόπος ú-topos, žádné místo, „nikde“) je představa ideální lidského bytí, společnosti, obce nebo státu. Ottova všeobecné encyklopedie definuje utopii jako vizionářskou představu ideální společnosti s dokonalým politickým či sociálním systémem.[1]

DefiniceEditovat

Slovo vytvořil anglický humanistický myslitel Thomas More jako název své knihy Utopie z roku 1516.[2] V širším významu označuje něco žádoucího, i když neskutečného a možná nedosažitelného. Utopie je asociována synonymy: ideální místo, nebe a nebe na Zemi,ráj, rajská zahrada, nirvana a blaho.[3] Tato slova evokují ve stejné míře zasněné a ideální místo, a ve stejné míře jeho nereálnost.[3]

Podle Filozofického slovníku (heslo utopický socialismus) jde o předvědecké etapu vývoje učení o společnosti založené na společném majetku, která je jeden ze zdrojů německé klasické filozofie a anglické politické ekonomie. Proto-utopické představy začínají již v období starého Řecka a Říma, středověkých heretiků, rolnických povstáních a etablují se v období vzniku kapitalismu, reformace a renesance (Hus, Müntzer, More,[4] Campanella[5]), pokračují obdobím osvícentství a národně demokratických revolucí (Meslier, Morelly,[6] Mably[7] , Winstanley, později babeufisté,[8] blanquisté, ) a v období bouřlivého vývoje kapitalismu, kterým se zvýraznily antagonismy kapitalistické společnosti (Saint-Simon, Fourier, Owen, Cabet, Lamennais, Proudhon a jejich následovníci).[9] A podobně je to uvedeno i v Příručních slovníku, avšak tato definice je rozšířena i na ruských revolučních demokratů (narodniků), Gercena, Belinského, Černyševského.[10]

Filosof Friedrich Engels o utopistech prohlásil: "Způsob nazírání utopistů dlouho ovládal socialistické představy v 19. století a zčásti je ovládá dosud... Socialismus je pro ně všechny výrazem absolutní pravdy, rozumu a spravedlnosti a stačí jej jen objevit, aby vlastní silou dobyl svět; protože absolutní pravda je nezávislá na čase, prostoru a lidském dějinném vývoji, je to pouhá náhoda, kdy a kde je objevena. Přitom každý zakladatel školy přichází s nějakou absolutní pravdou, rozumem a spravedlností; a protože u každého z nich je zvláštní druh absolutní pravdy, rozumu a spravedlnosti podmíněn zase jeho subjektivním rozumem, jeho životními podmínkami, mírou jeho znalostí a myšlenkové vyspělosti, není v tomto konfliktu absolutních pravd možné jiné řešení, než že se navzájem obrušují. Z toho pak nemohlo vzejít nic jiného než jakýsi eklektický průměrný socialismus, jaký opravdu dodnes panuje v hlavách většiny socialistických dělníků ve Francii a v Anglii, jakási směsice méně pohoršlivých kritických projevů, ekonomických pouček a představ různých zakladatelů sekt o budoucí společnosti, směsice, v níž jsou přípustné nejrozmanitější odstíny a kterou lze namíchat tím snáze, čím víc se jednotlivým součástem v proudu debaty ohladí ostré hrany určitosti jako oblázkům v potoce. Aby se ze socialismu udělala věda, musel být nejprve postaven na reálnou půdu."[11]

Engels dále pokračuje: "Tak v době reformačních a selských válek v Německu novokřtěnci a Thomas Münzer; za velké anglické revoluce levelleři; za velké francouzské revoluce Babeuf. Tyto revoluční vzpoury dosud nevyzrálé třídy byly provázeny příslušnými teoretickými projevy; v 16 a 17. století utopická líčení ideálních společenských poměrů; v 18. století už přímo komunistické teorie (Morelly a Mably). Požadavek rovnosti se už neomezoval jen na politická práva, ale měl být rozšířen i na společenské postavení jednotlivců; měly být zrušeny nejen třídní výsady, ale samy třídní rozdíly. Nové učení se tak poprvé objevilo v podobě asketického komunismu navazujícího na Spartu a zatracujícího jakékoli užívání života. Potom následovali tři velcí utopisté: Saint-Simon, u něhož si buržoazní tendence podržela ještě určitou platnost vedle tendence proletářské; Fourier, a konečně Owen, který v zemi nejvyvinutější kapitalistické výroby a pod dojmem protikladů, které tato výroba zplodila, soustavně rozvíjel své návrhy na odstranění třídních rozdílů, navazuje přímo na francouzský materialismus."[11]

Filosof Richard Stahěl připomína, že "... každá společenská organizace se opírá o něco, co není uskutečněno nebo proveditelné, ale má ten ideál, který je někde za obzorem, maják, ke kterému se může snažit přibližovat, pokud ten ideál považuje za společensky platný a je všeobecně přijímaný."[12]

Filosof Michael Hasuer o utopiích v kontexte současnosti napsal: „Slovo utopie dnes slouží jako pohodlný způsob diskreditace. Pokud žijeme v době, kdy utopie je nadávka, pak to svědčí o nás samých, o tom, že doopravdy nevěříme ani ve stávající řád, ani v jeho alternativu. [13] ... Pokud utopií myslíme představu, jakou podobu by měl být jiný svět, pak žijeme v období negativní utopie, která znamená něco jiného než dystopie. Negativní utopií je představa, jaký by svět být neměl. Neměl by ničit přírodu, neměl by vytvářet extrémní sociální nerovnosti, neměl by omezovat práva a svobody jiných apod. ... Dnešní dobu lze proto nazvat dobou fragmentárních pozitivních utopií. Je tu jedna skupina, která si budoucnost spojuje se základním příjmem, jiná skupina si představuje, že to bude vegetariánská společnost, jiná skupina budoucnost vidí ve společnosti družstevníků, a další skupina si představuje budoucnost jako návrat k hodnotám, jako je národ, rodina a křesťanství. Tyto utopie jsou fragmentované jednak tím, že je vyznávají dílčí skupiny, které se nedokážou shodnout, a jednak tím, že tyto utopie vyjadřují pouhý fragment společenského života: dílčí způsob financování chudých lidí, způsob stravování nebo dílčí životní hodnoty. Tyto utopie jsou tedy fragmentované nadvakrát. Neexistuje tu žádná ucelená představa o budoucí společnosti, která by zahrnovala všechny aspekty, aspekt ekonomický, sociální, kulturní, etický." [14]

Lukáš Perný definuje následovně: „Obecně má utopie pozitivní význam jako útvar, který představuje ideální lidskou společnost, normativní společenský ideál (regulativní idea) dokonalé kvality. Utopie se přibližují k morálnímu, společenskému ideálu konkrétních společností. Každá společnost nutně předkládá určité představy o společenském dobru, což pouze dokazuje existenci utopismu jako univerzální ideje pro všechny kultury, které mají určité psané či nepsaná pravidla."[3]

Jakub Ort odvolávající se na sociologa Erika Olin Wrighta, filosofa Ernsta Blocha a sborník Alexandra Neupert-Doppler[15] uvadí přiklad tzv. konkrétních utopií (Konkrete Utopien). Mezi takové konkretní utopie zarazují sdílené bydlení, svobodu pohybu, revoluci péče a nerůstovou a udržitelnou ekonomikou (odpověd na ekologické problemy). Ort dodáva, že „představy o utopické společnosti není nutné nechávat nedohledné budoucnosti. V myšlení i praxi se dají konkrétní utopie rozvíjet už dnes."[16]

Také filosof Immanuel Wallerstein uvadí příklady realizovatelných utopií (právo na bezplatní zdravotní péči, vzdělání a pod.) pod pojmem utopistika.[17]

Holandský historik Rutger Bregman také uvadí koncept realistické utopie. Ve své knize otevřel témata univerzálního základního příjmu, otevřených hranic a 15-hodinového pracovního týdne.[18]

Paradoxní definici nabízí Patrik Ouředník, který zahrnuje do definice i dystopii: „Utopie je virtuální prostor, nereálná realita, nepřítomná přítomnost, alterita bez identity. Utopie je vše, co se odehrává na jiném místě nebo v jiném čase, příslib, náznak, naděje, noční můra, zlý sen. Utopie je stav, který je nám navždy uzavřen, stav, k němuž nevyhnutelně směřujeme.“ [19]

EtymologieEditovat

Slovo utopie je odvozeno z řeckého ου ("ne") a τόπος (místo) a původně znamenalo "ne-místo, místo, které neexistuje".[20] Užívá se jak pro označení ideální společnosti, tak také jako pejorativum, výraz naivity, neuskutečnitelnosti, něčeho nerealistického, nevědeckého, nemožného.

Výjimečně se u vyznavačů utopií jako ideálu vyskytuje slovo eutopos (s odkazem na ευ + τόπος), moderní slovní hříčka pro "dobré místo", "místo pro dobrý život".[21]

DějinyEditovat

 
Časová os dějin utopie

Slovo Utopie je sice moderního původu, žánr je však daleko starší. Utopické prvky lze nalézt už v 8. století před n. l. v Izajášově proroctví nebo Homérově Oddyseji.[22] Milan Šimečka uvádi: „...utopismus byl běžným typem myšlení už na úsvitu lidské civilizace. Utopické názory nacházíme v nejstarších náboženských představách, objevují se pravidelně v sousedství prastarých, ještě predfilozofických názorech na příčiny a smysl přírodního dění, účel stvoření, cesty dobra a zla, štěstí a neštěstí, pohádky a pověsti, které se dědily z generace na generaci a které pozdější inspirovali básnictví a filozofií ... základní motivy, na kterých je vybudována utopická literatura, jsou staré jako celá historická epocha lidských dějin.[23] Podobne Jerzy Szacki chápe utopii jako univerzální ideu: „Určité motivy utopického myšlení projevují překvapující trvalost, a věrně provázejí lidstvo téměř od úsvitu historických dob až do současnosti. ... Není možné představit si si ani jednu epochu, ani jeden národ, ani jednoho člověka, který by nesnil o nějakém ráji na zemi ... tam, kde existuje křivda, bída a bolest, tam se musí objevit úvaha o tom, jak by se daly odstranit příčiny zla.“[24]

První dochované proto-utopie jsou Platónův pozdní spis „Zákony“ (Nomoi, Leges) a do jisté míry i „Ústava“ (Politeia, Republica). Platón obě knihy napsal pod bezprostředním dojmem ze ztroskotání athénské demokracie a snažil se z něho vyvodit velmi podrobné poučení. Budoucí obec musí mít správnou velikost a polohu, musí být více uzavřená, omezovat podnikání pro zisk a vláda nemůže být v rukou veřejnosti, nýbrž zvláštní kasty „strážců“. Ti nesmějí mít majetek, musí žít společně a musí pro to být zvlášť vychováváni. Klíčové jsou přísné zákony a společná výchova všech dětí.

Utopické prvky obsahuje biblická Apokalypsa, která ovšem popisuje očekávání budoucího „Nového Jeruzaléma“. Prototypem křesťanských utopií je Augustinovo dílo „Boží obec“ (kolem 420), základ politické teorie středověku.

 
České a slovenské vydání utopií

Podle Patrika Ouředníka: „Fiktivní svět, který umožňuje získat odstup od přítomnosti a vyjádřit ideálnost bytí v jiném životě, v jiném čase, v jiném prostoru, je téma prastaré. Teprve Utopie Thomase Mora z roku 1516 však kodifikuje žánr: co možná zevrubný popis institucí a mravů imaginární země, v níž ideální vláda řídí společenství šťastných jedinců. Politická správa (moudrý diktátor, ctnostná vládnoucí třída nebo rovnostářství a absence vší hiearchie), role náboženství (jeho zánik či osvícená, event. zbrusu nová religiozita), státní ekonomie (buď nulová, po vzoru edenské zahrady, nebo naopak striktně plánované hospodářství v rukou blahovolných expertů), vlastnictví (resp. způsob nabývání majetku), rodina (resp. sexualita) a výchova (resp. přístup ke vzdělání) budou napříště bezmála povinnými figurami.“ [25]

Thomas More knihou „O nejlepším stavu obce a o ostrově Utopie[2][26][27] vytvořil nový literární žánr popisující koncepty ideálních společností.[4] Kniha se skládá ze dvou částí - první kniha je (slovy Engelse) "... otřesným dokumentem o bídě lidových mas a vášnivým protestům proti jejich ožebračování a terorizování vykořisťovatelským státem" a druhá podává (slovy Vojtěcha Zamarovského) "... první soustavně vypracován návrh komunistického společenského zřízení založeného na společenském vlastnictví výrobních prostředků a obecné pracovní povinnosti, ve kterém se uplatňuje komunistická zásada rozdělování spotřebních statků podle potřeby."[28] Cestopisní kniha je napsána ve formě platónského vzoru dialogu mezi Thomasem Morem, Peterem Gillisem a fiktivní postavou Rafaela Hythlodaya, který v Utopii žil 5 let a odešel jen proto, aby o ní rozšířil zprávy ve světě. Autor střídá vážnost a ironický přístup inspirovaný římským básníkem Lukiánem. Obsahuje sociální kritiku dobové společnosti, ale i vizi normativního ideálu sociálně spravedlivé společnosti. Tyto dva atributy definoval základ utopického literárního žánru - kritika společnosti a nabídka alternativy.[4]More navazuje na základní komunitární principy staro-křesťanského učení (Skutky Apoštolů, sv. Benedikt, sv. Ambrož a sv. Augustin; především v díle De civitate Dei. Podle Bohumila Svodobu byl křesťansko-humanistický světonázor Thomase Mora formován především sv. Augustinem, v němž nacházel historické analogie (zánik Římské říše) s obdobím, ve kterém žil.[29] Mora dále inspiruje antická literatura, v níž také nachází ideové zdroje pro zdůvodnění rovnostářství (idea zlatého věku, Lykurgove zákony ve Spartě, Platónova Ústava).[4] V neposlední řadě autora inspirovala i memoárové-cestopisná literatura, především objev Nového světa, italského obchodníka Ameriga Vespucciho a také byl inspirován křesťanským humanistou Johnem Coletom a učením Erasma Rotterdamského. Sumárum by se tedy dalo říci, že komunismus Thomase Mora je silně ovlivněn antikou, raně křesťanským rovnostářstvím, středověkým způsobem feudálního života a dobovou literaturou renesančních humanistů především v otázce přírodní filozofie a novoplatonismem.[4] Podle B. Svobodu, More představil v Utopii společnost s velmi volným federativním národním společenstvím autonomních a soběstačných městských jednotek, který je založen na bratrském svazku dobrovolné spolupráce.[29] Podle Lukáše Perného[4] Morová hypotetická komunistická společnost předpokládá redistribuci kolektivního blahobytu, tedy právo na rovný podíl z kolektivního blahobytu (Ut. 62, 67, 115[2]) s cílem zajistit hmotné a duchovní potřeby občanů (Ut. 115[2]) prostřednictvím soběstačného plánovaného hospodářství (nadbytky dávají svým sousedům; Ut. 49[2]). Společnost je ekonomicky a potravinově soběstačná, (Ut. 49[2]) přírodní zdroje jsou v kolektivním vlastnictví státu. Obyvatelé usilují o koncept udržitelnosti a ekologické rovnováhy. (Ut. 53, 81[2]) Jde o národ pacifistů, válku vedou pouze v případě obrany sebe nebo spojenců. (Ut. 94-102[2]) Tenhle koncept, na rozdíl od Platónova (i když se jím inspiruje) není aristokratický, ale přibližuje se k ideálu beztřídní společnosti (Ut. 115[2]) a radikální demokracii (nevládnou filozofové, lid si vládne sám) (Ut. 54-55, 109[2]). S „modernistickým“ výkladem Morovy Utopie nesouhlasí Patrik Ouředník: „Spíše než se lopotně pokoušet o marxistickou projekci Morovy intelektuální hříčky do budoucnosti, pokusme se ji vnímat v dobovém kontextu. Utopie v sobě spojuje dvojí psychologický a literární atribut, kritiku soudobého světa a nostalgii po světě pominuvším; brojíc proti jedné tradici nachází únik – nikoli odpověď – v jiné. Novodobé nazírání na Utopii, jež ji interpretuje jako zvěstovatelku budoucí modernity, je více než simplicistní; stejně dobře lze dospět k hledisku právě opačnému s poukazem na pozoruhodnou anachroničnost utopijské společenské smlouvy v Evropě počátku 16. století. Zatímco renesanční filozofie zvolna ustanovuje individualismus, Utopijci hlásají důsledný kolektivismus; zatímco probíhá první evropská průmyslová revoluce, Utopijci se rozplývají nad úhlednými políčky a zakládají jednotná zemědělská družstva; zatímco se všude v Evropě vzmáhá národní cítění a přináležitost k danému teritorálnímu celku, Utopijci žijí mimo prostor; zatímco se konstituují státy, Utopijci organizují společenství měst; zatímco se množí obchodní styky a vzniká nová společenská hiearchie, Utopijci odmítají soukromé vlastnictví a peněz se dotýkají nanejvýš bidlem; zatímco alterita nově objevených světů poskytuje renesančním myslitelům nikdy nevídané podněty, pro Utopijce je základním předpokladem šťastné společnosti izolacionismus.“ [30]

Významné utopie – kromě Mora – napsali například Tommaso Campanella („O slunečním státě1623)[5] a Francis Bacon („Nová Atlantis1627).[31]

V utopickém Slunečním státě Tommase Campanellu vládne sofokracie - triumvirát filozofů: Moc, Moudrost a Láska. Na čele Slunečního státu je tzv. metafyzik, Slunce, nejvyšší vládce, který je volen úředníky, zná dějiny všech národů, náboženské obřady, zákony, všechny republiky a monarchie, původců zákonů, věd, řemesel, musí znát poznatky z fyziky, matematiky, astrologii, metafyziky, teologie, původ umění a věd, musí umět srovnávat podobnosti a rozdíly věcí: nutnost, osud, harmonie, moc, moudrost, láska, druhy bytostí. Ve společnosti se věnují zemědělství a chovu zvířat, pěstují řemesla, vojenství a kněžství. Sluneční stát jako literární dílo, po formální stránce kopíruje žánr, který Thomas More založil: je psáno jako cestopis, dialogickou formou, s cílem kritiky soudobé společnosti a východiska v deskripcii vzdálené, ideální rovnostářské společnosti z pozice vypravěče (mořeplavce z Janova). Nacházíme v něm normativní ideál, ale i kritiku nastávajících společenských poměrů.[5]

 
Francis Bacon, Nová Atantida, slovenské vydání

Francis Bacon je prvním autorem sci-fi utopie novověku. Název Nová Atlantida je odvozen od Platónově Atlantidy, jejíž zkázu spojuje Bacon v díle se starozákonní potopou. Děj Nové Atlantidy začíná napínavým popisem ztroskotání evropské lodě v odlehlé části Tichého oceánu, na západ od Peru (jinde se uvádí Jižního oceánu).[31] Posádka narazí na ostrov Bensalem a následně ji obyvatelé ostrova ubytují v Dome pro cizince, kde se tři dny léčí. Po třech dnech přichází posel a oznamuje jim, že na dobu šesti týdnů dostávají povolení pro časově omezenou návštěvu vědecky vyspělého ostrova. Centrem vědeckého bádání je Šalamounův dům. V této vědecké instituci dělají pokusy na léčbu nemocí, prodloužení života, ochlazování, pokusy s léčivými rostlinami, pokusy se zvířaty, umělým plozením živočichů, plodností, výrobou tepla, existují zde dalekohledy a mikroskopy, experimentují s letem ptáků, mají proto-ponorky, zkoumají geometrii a matematiku.[32] Filosof Milan Šimečka připomíná, že na rozdíl od starších rovnostářských utopií je Nová Atlantida spíše vědecko-fantastickým románem. Bacon je podle M. Šimečky spíše konzervativcem, zastáncem soukromého vlastnictví, filantropizmu; zastáncem nadtřídního míru mezi bohatými a chudými.[23]

Kritickou stránku zdůrazňují autoři negativních utopií čili dystopií, jako je „Labyrint světa a ráj srdceJ. A. Komenského (1631), „Jiný svět“ Cyrana z Bergeracu (1657) nebo satira „Gulliverovy cestyJonathana Swifta (1721). Utopické pasáže a prvky se vyskytují i u mnoha dalších autorů (François Rabelais, Daniel Defoe, Voltaire, Rousseau, Morelly,[6] Mably[7] a jiní).

Utopie 19. století (Robert OwenNový pohled na společnost1813; Charles FourierNový průmyslový svět“ 1829; Bernard BolzanoO nejlepším státě“, kolem 1832; H. G. WellsModerní utopie“ 1905) se považují většinou za uskutečnitelné a Owen i Fourier je také realizovali.

Saint-Simon[33] jako jeden z prvních umístil utopii, v kontextu maximálního využití všech možností lidstva ve prospěch obecného blahobytu lidstva, do budoucna a spojil ji s vizí vědeckotechnického pokroku. Saint-Simon předpověděl ideu světového míru, evropskou federalizaci, nové křesťanství, rozvoj vědy, technologický pokrok spjat s pokrokem sociálním a tak fenomén zlatého věku umístil do budoucnost.[34]

François Marie Charles Fourier[35] jako normativní ideál projektuje vzájemně kooperující autonomní a soběstačné komunity, falanstéry. Jejich součástí jsou komunitární instituce (tlupy, družiny, série, skupiny; družstva s akcionářské banky, družstevní sklady, všelidové divadlo, preventivní lékařství).[34]

 
New Harmony, průmyslová utopie R. Owena (1838)

Robert Owen[36] byl prvním autorem, který utopické ideje zhmotnil do praxe s globálním dosahem:

  • 1, sociálním podnikáním (v továrně New Lanark zajistil pro své zaměstnance volný přístup ke vzdělání, zdravotnictví a bydlení),
  • 2, komunistickými koloniemi v USA (v komunitě New Harmony se pokusil o nastolení lokálního komunismu; v Británii zřídil sídlo v komunitě Queenwood a s veřejnou školou Harmony Hall);
  • 3, zakládání družstevních bank výměnných bazarů
  • 4, pokusmi o strukturální změnu společnosti prostřednictvím odborů, které měly prorůstat do družstevních organizaci a tak postupně vybudovat komunismus zdola
  • 5, zakládáním vzdělávacích institucí (vůbec první veřejné školky; později projekt Harmony Hall)[34]

Ve 20. století převládají utopie negativní a varovné (antiutopie): Jevgenij ZamjatinMy“ (1923), Aldous HuxleyKonec civilizace“ (1930), George OrwellFarma zvířat“ a „1984“ (1948).[37]

DěleníEditovat

Jerzy Szacki[24] rozdělil utopie na:

  1. utopie místa (vázané na konkrétní ostrov, město; př. Utopie, Sluneční stát, Bensalem, Nová Harmonie),
  2. utopie času (vázané na filozofii dějin; př. zlatý věk, harmonie),
  3. utopie věčného řádu (království nebeské),
  4. utopie řehole (komunity, mnišské řády, př. Tábor, Jezuitská redukce)
  5. utopie politiky (plány na společenskou reformu, př. Rousseavo dílo O společenské smlouvě,[24] Morellyho Zákonník přírody[38], Mablyho dílo O zákonodárství nebo zásady zákonů[7], Babeufove projevy, listy;[8] [39] Robespierrovi projevy, jakobinská ústava a jiné[24])

Filosof Lukáš Perný[3] navazující na teze Milana Šimečky,[40][23] Jerzy Szackeho,[24] Jiřiho Hrůzy[41], J. Neměčkové[42] a Immanuela Wallersteina,[17] dělí utopie na:

  1. antropologický rozměr utopie: utopie jako normativní spoločenský ideál ukotven v lidském vědomí a univerzální produkt myšlení[42][23][3] (vyskytuje se v mytologii jako zlatý věk, bukolický ideál, Elysium, biblický Eden, Kanaán, mýtus o Atlantidě, středověká parodie krajiny hojnosti znázorněna na obraze V zemi peciválů, přirozený stav u Rousseaua a Morellyho[38][23], jako na stav neposkvrněné a ztracené dokonalosti, kdy byl člověk svázaný s přírodou; ruská občina[24]).
  2. utopie jako kulturně-umělecký text:[3]
    1. literární text pro kulturologii a literární vědu[43] (včetně sci-fi utopie); literární utopie obsahují podle Fernanda Aínse[44] následující fenomény:
      1. prostor (topos)
      2. soběstačnost
      3. mimočasovost
      4. rozměr budováni města
    2. plán města pro architekturu/urbanismus; společné vybavení a zestátnění funkcí města[41] (Palmanova, Auroville)
  3. politický a sociálně-filozofický text jako plán na společenskou reformu[3] (podle Szackeho utopie politiky[24], podle Wallersteina utopistika[17], pode Ernsta Blocha a Zarku duchu utópie[45]) z pozice filozofie, sociologie, ekonomie a politologie a to:
    1. utopie místa - komunitární utopie realizovatelné v přítomnosti a lokálním kontextu[3] - pokus o realizaci utopických ideálů v politické a právní praxi a na konkrétním území (komunity, mnišské řády, městské státy, ostrov; národní utopie, utopie řehole[24], př. husité, jezuitská redukce, mormoni, amišové, jakobínská utopie[24], fourierismus, owenismus př. New Lanark, Nová Harmonie, ikarské hnutí, Nowa Huta, Maharishi Vedic City, Tamera, Marinaleda[46], Venus)
    2. utopie globální,[24] utopie jako vyvrcholení dějin v kontextu filosofie dějin - univerzálně-globálně (globální harmonie), tedy naplnění utopie jako dlouhodobého cíle ke kterému se lidstvo má přibližovat[12] (Království nebeské v křesťanství, Fourierova harmonie, Kantův všeobecný mír, Heglovy občanská společnost, Owenova harmonie, Cabétovo světové bratrství)

Utopie jako plány na společenskou změnu můžeme dále rozdělit[3] na:

  1. revoluční - jsou spíše výjimkou nakolik typickým znakem utopistů je usilování o harmonii, (příklad: Babeuf,[8] Weitling, Buonarotti, Blanqui, Robespierre)
  2. evoluční/transformační - víra v konečnou harmonii lidstva a vítězství sociální spravedlnosti, smíření mezi třídami bez násilí; např. Fourier, Saint-Simon, Owen;
  3. kombinované - revoluční transformace, reformy, pokusy o dílčí změnu (Walersteinova utopistika[17])

Podobné definice uvádí Ilustrovaný encyklopedický slovník, tedy utopický socialismus jako učení o ideální společnosti založené na společném vlastnictví (také uvádí kromě tradičních zažitých jmen i Mesliera, Babeufa, Mablyho a Morellyho) a utopie rozděluje na:

  • fantastickou nereálnou představu (pejorativum),
  • literární prozaický žánr,
  • utopický socialismus (jako samostatné heslo)[47]

VýznamEditovat

Utopie jsou vesměs racionální projekty, v nichž se lidé snažili postihnout hlavní neduhy svých společností a většinou proti nim postavit své ideály. Měly tedy velký význam pro myšlení o společnosti a většina moderních ideálů (právní stát, rovnost ras a pohlaví, potřeba míru, sociální péče, tolerance aj.) se objevila právě v utopiích. Německý sociolog Karl Mannheim proto postavil proti sobě ideologie, které stávající společnost podporují, a utopie, které jej pomáhají změnit. Ve 20. století však vzniká i ostrá kritika utopií, které například Karl Raimund Popper spojoval s totalitními režimy.

Pro historiky mají utopie velký význam jako výrazy starostí a naopak ideálů a hodnot různých dob. Jako šlo Platónovi o posílení a udržení obce, jednalo se Augustinovi o spásu duší a Boží království. More hledal rovnost, mír a toleranci, Bacon využití vědy k prospěchu všech a Komenský vybízel k soustředění na vnitřní život duše. Utopisté 19. století hledali konkrétní možnosti jak zlepšit život dělníků a chudých, později si představovali velké možnosti technického pokroku (Jules Verne). Ve 20. století převládají varování před rostoucí mocí lidí i států a v 60. letech na utopie navazuje science-fiction, která si všímá spíše technických možností než uspořádání společnosti.

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Ottova všeobecná encyklopedie (2006). Bratislava: Agentura Cesty
  2. a b c d e f g h i j MORE, T.: Utópia. 1. vyd. Bratislava: Vydavateľstvo Spolku slovenských spisovateľov, 2017
  3. a b c d e f g h i PERNÝ, L. (2019): Utópie a utopizmus – univerzálny produkt ľudského myslenia, kultúrno-umelecký text alebo plán na spoločenskú reformu? In: M. Ološtiak – O. Marchevskýr (eds.): 14. ŠTUDENTSKÁ VEDECKÁ A UMELECKÁ KONFERENCIA. Zborník príspevkov. Prešov: FF PU, ISBN 978‐80‐555‐2236‐4, s. 33–47 https://www.pulib.sk/web/pdf/web/viewer.html?file=/web/kniznica/elpub/dokument/Olostiak15/subor/14-SVUK-zbornik.pdf
  4. a b c d e f PERNÝ, Lukáš. Z knižnice utopického socializmu: Thomas More – Vizionár utópie. DAV DVA - kultúrno-politický magazín [online]. 2019-02-25 [cit. 2019-07-30]. Dostupné online. (slovensky) 
  5. a b c PERNÝ, Lukáš. Z knižnice utopického socializmu: Tommaso Campanella a utópia v znamení Slnka. DAV DVA - kultúrno-politický magazín [online]. 2019-02-26 [cit. 2019-07-30]. Dostupné online. (slovensky) 
  6. a b Étienne-Gabriel Morelly, komunitárny filozof, ktorý možno (ne)existoval. DAV DVA - kultúrno-politický magazín [online]. 2019-05-06 [cit. 2019-07-30]. Dostupné online. (slovensky) 
  7. a b c PERNÝ, Lukáš. Gabriel Bonnot de Mably, prirodzeno-právny filozof osvietenstva, ktorý bol vyškrtnutý z dejín filozofie. DAV DVA - kultúrno-politický magazín [online]. 2019-05-07 [cit. 2019-07-30]. Dostupné online. (slovensky) 
  8. a b c PERNÝ, Lukáš. Babeuf zvaný Gracchus, organizátor sprisahania rovných. DAV DVA - kultúrno-politický magazín [online]. 2019-05-17 [cit. 2019-07-30]. Dostupné online. (slovensky) 
  9. Filozofický slovník 1977, s. 561
  10. Příruční slovník naučný 1967, s. 617
  11. a b Bedřch Engels - Vývoj socialismu od utopie k vĕdĕ. www.marxists.org [online]. [cit. 2019-08-07]. Dostupné online. 
  12. a b SŤAHEL, R. In: MICHALKOVÁ, R.: Symposion: Utópie. (diskusia na rádiu Devín). Bratislava: RTVS. 2017
  13. SORTOF. Michael Hauser: Proč potřebujeme utopii? - Deník Referendum. denikreferendum.cz [online]. [cit. 2020-01-04]. Dostupné online. (česky) 
  14. PERNÝ, Lukáš. Utópia ako filozofický argument v meniacom sa svete. Rozhovor s českým filozofom Michaelom Hauserom o projekciách ideálnych spoločností. DAV DVA - kultúrno-politický magazín [online]. 2019-12-26 [cit. 2020-01-04]. Dostupné online. (slovensky) 
  15. NEUPERT-DOPPLER, Alexander. Utopie: vom Roman zur Denkfigur. [s.l.]: Schmetterling Verlag 196 s. Dostupné online. ISBN 9783896576835. (německy) Google-Books-ID: n5rNrQEACAAJ. 
  16. A2larm [online]. [cit. 2019-08-26]. Dostupné online. (česky) 
  17. a b c d WALLERSTEIN, I. (2006): Utopistika. Historické rozhodování ve 21. století. Praha: Intu.
  18. BREGMAN, R.: Utopia for Realists... USA: Little, Brown and Company/Hachette Book Group, 2016
  19. Patrik Ouředník: Utopus to byl, kdo učinil mě ostrovem.
  20. Petrusek, 1996, s. 1362
  21. Sargent, 2005, s. 11 ; Stanková 2017, s. 2017
  22. Patrik Ouředník: Utopus to byl, kdo učinil mě ostrovem.
  23. a b c d e ŠIMEČKA, M. (1963): Sociálne utópie a utopisti, Bratislava: Vydavateľstvo Osveta n. p.
  24. a b c d e f g h i j SZACKI, J. (1971): Utopie. Praha: Mladá fronta
  25. OUŘEDNÍK, Patrik. Utopus to byl, kdo učinil mě ostrovem [online]. Torst, 2010. Dostupné online. 
  26. MORE, T.: Utopie. 2. vyd. Praha: Mladá fronta. 1978
  27. MORE, T.: Utopie. Praha: J. Otto. 1911
  28. ZAMAROVSKÝ, V.: Utopisti. Bratislava: Slovenské vydavateľstvo politickej literatúry, 1961
  29. a b SVOBODA, B.: Thomas More, světec a utopista. Praha: Triton, 2014
  30. OUŘEDNÍK, Patrik. Utopus to byl, kdo učinil mě ostrovem [online]. Torst, 2010. Dostupné online. 
  31. a b PERNÝ, Lukáš. Z knižnice utopického socializmu: Nová Atlantída Francisa Bacona, utopické science-fiction. DAV DVA - kultúrno-politický magazín [online]. 2019-03-14 [cit. 2019-07-30]. Dostupné online. (slovensky) 
  32. PERNÝ, L.: Doslov. In: BACON, F.: Nová Atlantída. Bratislava: Vydavateľstvo Spolku slovenských spisovateľov, 2018
  33. SAINT-SIMON, H. de.: Výbor z díla. Praha: Orbis, 1949
  34. a b c PERNÝ, Lukáš. Triumvirát utopického socializmu: Charles Fourier, Saint-Simon, Robert Owen. DAV DVA - kultúrno-politický magazín [online]. 2019-08-05 [cit. 2019-08-07]. Dostupné online. (slovensky) 
  35. FOURIER, Ch.: Veľká metamorfóza. Výbor z díla. Praha: Mladá Fronta, 1983
  36. OWEN, R.: Vybrané spisy. Praha: Státní nakladatelství politické literatury, 1960
  37. Velký sociologický slovník, heslo Utopie (II. 1362)
  38. a b Étienne-Gabriel Morelly, komunitárny filozof, ktorý možno (ne)existoval. DAV DVA - kultúrno-politický magazín [online]. 2019-05-06 [cit. 2019-07-30]. Dostupné online. (slovensky) 
  39. BABEUF, G.: Prejvy, články a listy. Praha: Státní nakladatelství politické literatury, 1954
  40. ŠIMEČKA, M. (1967): Kríza utopizmu. Bratislava: Obzor, vydavateľstvo kníh a časopisov n. p.
  41. a b HRŮZA, J. (1967): Města utopistu. Praha: Československý spisovateľ
  42. a b NĚMĚČKOVÁ, J. (1968): Utopismus T. Campanelly. In: Pedagogika, 18/5, s. 737–753. Ottova všeobecná encyklopedie (2006). Bratislava: Agentura Cesty.
  43. KRÁĽOVIČOVÁ, L. (2015):Utópia v uvažovaní o spoločnosti v novoveku. Bratislava: FF UK
  44. AÍNSA, F. Vzkřísení utopie. Brno: Host, 2007
  45. ZARKA, Ch. Y. (2011): The Meaning of Utopia. https://opinionator.blogs.nytimes.com/2011/08/28/the-meaning-of-utopia
  46. PERNÝ, Lukáš. VÍZIA MARINALEDA – ZHMOTNENÁ SOCIALISTICKÁ UTÓPIA, DEDINA BOJUJÚCA PROTI NEOLIBERÁLNEJ GLOBALIZÁCII / SOK. SOK - Sdružení pro levicovou teorii [online]. [cit. 2019-07-30]. Dostupné online. (česky) 
  47. Ilustrovaný encyklopedický slovník 1982, s. 698

LiteraturaEditovat

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat