Szentendre

město v Maďarsku

Szentendre (srbsky Сентандреја/Sentandreja, německy Sankt Andrä, chorvatsky Senandrija, slovensky Svätý Ondrej) je město v Maďarsku, v Pešťské župě, několik kilometrů severně od Budapešti. Je okresním městem stejnojmenného okresu. Město stojí na dunajském břehu, protéká jím potůček s názvem Bükkös-patak.

Szentendre
Szentendre - Fö tér (Hlavní náměstí)
Szentendre - Fö tér (Hlavní náměstí)
Szentendre – znak
znak
Szentendre – vlajka
vlajka
Poloha
Souřadnice
Nadmořská výška110 m n. m.
StátMaďarskoMaďarsko Maďarsko
RegionStřed (Közép-Magyarország)
ŽupaPešť
Szentendre
Szentendre
Rozloha a obyvatelstvo
Rozloha43,833 km²
Počet obyvatel25 936 (2011)
Hustota zalidnění591,7 obyv./km²
Etnické složeníMaďaři
Náboženské složeníŘímští katolíci, srbští pravoslavní, řečtí pravoslavní, reformovaní
Správa
StarostaMiklós Zoltán Verseghi-Nagy (Fidesz-KDNP)
Oficiální webwww.szentendre.hu
PSČ2000, 2001
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

V roce 2005 zde žilo necelých 24 000 obyvatel. Szentendre je jedním z nejvyhledávanějších turistických cílů v Maďarsku a turistika je jedním z nejdůležitějších zdrojů příjmů města. Město je známé také tím, že do začátku druhé světové války bylo významnou uměleckou kolonií.[1][2][3]

HistorieEditovat

 
Letecký snímek města
 
Kříž na Hlavním náměstí (Fö tér) v Szentendre. Na pozadí farní kostel Jana Křtitele

Na počátku našeho letopočtu, kdy byla tato oblast osídlena keltskými kmeny[3] sem pronikaly římské legie a Augustus ji připojil k Římské říši, Vespasianus zde založil provincii Panonie. Na místě, kde leží dnes Szentendre stavěli Římané vojenský tábor[3], který pojmenovali Ulcisia Castra (vlčí hrad nebo tábor). Ve 4. století to byl dobře opevněný strategický bod. Možná se zde nacházelo i zimoviště římské dunajské flotily. V této době byla pevnost přejmenována na Castra Constantina (podle císaře Konstantina Velikého). Tábor čelil náporu barbarů a nakonec byl vyvrácen Huny roku 430. Později na tomto strategickém místě sídlili Avaři. Po jejich zániku patřilo toto území s hradiskem pod Velkou Moravu. Když sem vpadli na začátku 10. století maďarští kočovní válečníci, tak si toto místo za své sídlo zvolil kníže Kurszán.

Ve středověku spadala tato oblast pod biskupství ve Veszprému. První písemná zmínka o městě pochází z roku 1146.[3] Za Karla Roberta z Anjou roku 1318 se stala královským zbožím. V 15. století se zde začínali usazovat ti přistěhovalci z Balkánu, kteří odmítali žít pod tureckou nadvládou.[3] Původ některých z nich z města Požarevac dodnes dokládá název kostela (srbsky Požarevačka crkva). Turci však roku 1541 dobyli nedaleký Budín a součástí Osmanské říše se stalo i Szentendre. V té době již bylo Szentendre srbsko-dalmatinsko-řeckým městem.

Dramatické události turecké invaze do Uher a ničení města se projevily i zde. Z období před invazí se dochovalo jen velmi málo staveb; v podstatě pouze jediná středověká budova. Jsou nalezeny pozůstatky středověkého opevnění města, nicméně nedochovaly se žádné informace o tom, kudy městské opevnění vedlo a jakou mělo podobu. Ruiny původních staveb později překryly barokní domy. Uliční síť centra města, kterou lze vidět dodnes, vznikla v letech 17851850, což lze doložit srovnáním map vojenských mapování tehdejší Habsburské monarchie.

Kolonisté přišli v několika vlnách; nejprve se sem dosídlili lidé z oblasti dnešní Severní Makedonie a Dalmácie, impulzem byla Bitva na Kosově poli[zdroj?]. Další osadníci přišli později z centrálního Srbska (v rámci tzv. Stěhování Srbů) v roce 1690.[4] Kostely vznikaly nejprve ze dřeva. Kamenné svatostánky byly postaveny až v 18. století. Po roce 1684, kdy Turci odtáhli, došlo k oživení místní ekonomiky a byly stavěny školy a kostely. V roce 1720 se k pravoslavné církvi hlásilo 88 % obyvatel.[5]

Místní pravoslavní zde získali mnoho privilegií: svobodu vyznávat svoji pravoslavnou víru, volbu vlastních soudců, používání starého (juliánského) kalendáře, zřizování vlastních škol, používání svého (slovanského, srbského) jazyka a významné daňové výhody. Jejich město bylo označováno jako mahala (z turečtiny), dle výrazu, který si přinesli ze svojí bývalé vlasti. V době vlády císařovny Marie Terezie v druhé polovině 18. století se původní město s většinově jihoslovanským obyvatelstvem stalo městem královským.

Kvetoucí město ale zasáhla ohromná povodeň roku 1838. O povodni se psaly knihy (Mór Jókai) a stavěly se jí pomníky (např. reliéf na kostele sv. Františka v Pešti). Zničeno bylo téměř na dvě stě domů. V polovině 19. století přišli do města další noví osadníci, kteří byli především německého, slovenského a maďarského původu. Až do této doby si nicméně město uchovalo většinově srbský ráz.[6]

Roku 1872 byl správní reformou v Uhrách vrácen Szentendre status města. To získalo také svoje zastupitelstvo. I tak se jednalo o jedno z nejmenších měst v Uhrách, jeho počet obyvatel se v této době pohyboval někde mezi třemi až čtyřmi tisíci lidí.

Roku 1888 sem potom byla z Budína zavedena železnice. To, spolu s příchodem nových kolonistů znamenalo podstatnou změnu národnostního složení města. Ještě v roce 1905 uváděly srbské zdroje, že z 915 domů, které v Szentendre tehdy stály, je 121 obýváno srbskými rodinami.

Po roce 1918 a vzniku Království Srbů, Chorvatů a Slovinců se místní srbská komunita vystěhovala zpět do vlasti, čímž počet obyvatel města podstatným způsobem poklesl.[zdroj?] Mezi světovými válkami se Szentendre stalo cílem mnoha umělců[7], kterým se Budapešť zdála být příliš hlučná a nenacházeli tam tvůrčí klid. Vznikla zde plodná umělecká komunita.

Po druhé světové válce město díky blízkosti k Budapešti i nadále rostlo. Vznik nových rodinných domů, bytů a další zástavby znamenal konec tradice sadařství a ovocnářství na svazích pohoří Pilis v okolí města. Roku 1979 se město také administrativně rozšířilo a zabralo několik okolních vesnic (Pannóniatelep, Püspökmajor, Pismány, Szarvashegy). V této době nicméně již obce byly územně propojené se Szentendre. V okolí města vznikly papírna a cementárna. Ještě v 80. letech 20. století ale potomci původních obyvatel z Dalmácie (Chorvatů) žili v Dalmatské ulici. Tehdy zde žilo zhruba šestnáct tisíc obyvatel. Do politických změn na počátku 90. let 20. století neslo hlavní náměstí název po Karlu Marxovi (maďarsky Marx tér).[3]

Plné otevření turistice město realizovalo v 90. letech 20. století. Dnes městečkem prochází každý den tisíce turistů.

ObyvatelstvoEditovat

Město má z historických důvodů odlišné národnostní i náboženské složení od zbytku měst na území současného Maďarska, resp. bývalého Uherska. Postupem času se nicméně vliv zbytku země a nedaleké Budapešti projevil i zde. V roce 2015 mělo Szentendre 25 542 obyvatel, většina z nich se hlásí k maďarské národnosti (87,9 %). Dále jsou zastoupeni Němci s podílem 1,7 %, potom Romové s 0,5 %, dále Srbové s 0,4 %, Chorvati, Poláci, Rumuni a Slováci s 0,3 % a ještě méně potom Ukrajinci a Řekové s 0,1 %. Existuje zde menšinový samosprávný systém, kdy chorvatská, polská, německá a srbská národnostní menšina zde mají svoji organizaci.

Z hlediska národnostního složení se 35 % obyvatel Szentendre hlásí k Římskokatolické církvi, 9,9 % k reformovaným církvím, 1,5 % k luteránství, 0,6 % k řeckokatolické církvi, 0,2 % k Židovství a 2,6 % obyvatel města k dalším církvím nebo náboženským organizacím. 21,1 % neuvedlo žádnou náboženskou organizaci a 28, 1 % odmítlo odpovědět.

Životní prostředí a přírodaEditovat

Město leží na úpatí pohoří Pilis (nejblíže kopci Nyerges-hegy), které se rozkládá u ohbí Dunaje. Severozápadním směrem začínají husté lesy a vedou tudy různé turistické trasy. Severovýchodně od města se nachází rekreační oblasti na břehu Dunaje (např. ostrov Pap-Sziget, kde je umístěno také tábořiště). Podél břehu Dunaje vede cyklostezka.

PamětihodnostiEditovat

KostelyEditovat

 
Pravoslavná katedrála Beograda

Szentendre bylo vždy městem, kde žili lidi různých národností a různého vyznání. Najdeme zde proto kostely katolické, protestantské i pravoslavné. Synagoga již zanikla, dnes se v centru města nachází jen židovská modlitebna. Věže kostelů nejrůznějších vyznání ční nad městem jako symbol harmonické koexistence všech vyznání ve městě. Takto to znázornila nejslavnější místní umělkyně Margit Kovácsové v jedné své kompozici. Dodnes jsou kostely nazývány podle města, ze kterého přišli uprchlíci, kteří jej vystavěli.

  • Opovský kostel – dnes kalvinistický kostel z 18. století, původně srbský pravoslavný.[8]
  • Kostel Blagověstenska – řecký ortodoxní kostel, postavený roku 1752 v barokním stylu, malby na ikonostasu ovlivněny obrazy svatých z maďarských katolických kostelů. Jeho ikonostas je ve stylu rokokovém.[3]
  • Požarevacký kostel (srbsky Пожаревачка црква) – srbský pravoslavný kostel, o jeho ikonostasu se povídá legenda, že si ho sem Srbové přinesli původně ze staré vlasti.
  • Kostel sv. Petra a Pavla zvaný ćiprovacka crkva, původně dřevěný kostel vystavěn roku 1690 Bulhary uprchnuvšími z města Ciprovac, přestavěn v 18. století. Poškozen požárem roku 1800 a zrekonstruován v průběhu 19. a 20. století pravoslavnými Srby, od roku 1944 slouží katolíkům.[8]
  • Katedrální chrám, též Bělehradská katedrála (srbsky Саборна црква, resp. srbsky Београдска катедрала) – srbská pravoslavná, nejvýstavnější[zdroj?] a nejvýše se vypínající kostel ve městě. V zahradě vedle katedrály se nachází Diecézní muzeum s exponáty religiózních objektů Srbské pravoslavné církve. Ikonostas chrámu byl vytvořen Vasilijem Ostojićem z Nového Sadu.
 
Pamětní deska znázorňující Noemi Ferenczy při tvorbě gobelínu.
  • Farní kostel sv. Jana Křtitele – katolický kostel stojící na místě, kde byl snad první svatostánek vystavěn v období maďarské christianizace. Byl však zničen ve 13. století Tatary a poté vystavěn nový ve století 14., ten byl však poškozen Turky v 16. století a opraven ve století 18. Obdivuhodný je především nově zrekonstruovaný malovaný chór.

Ostatní stavbyEditovat

Místní budova radnice byla postavena v barokním stylu.[9]

Na hlavním náměstí (maďarsky Fő tér) se dodnes nachází pravoslavný kříž, který zde vznkl v období přítomnosti srbské komunity. Postaven byl roku 1763 jako vyjádření díků za to, že se Szentendre vyhnula epidemie moru. Jeho výstavbu financovala Srbská obchodní společnost, která sdržovala srbské obchodníky ve městě.

MuzeaEditovat

Ve městě sídlí Muzeum srbské pravoslavné církve.[10]

Severozápadně od středu města se nachází rozlehlý skanzen[11] , jehož součástí je i muzeální dráha.

Na místním nádraží se rovněž nachází i muzeum veřejné dopravy. Patří budapešťskému dopravnímu podniku (BKV).

Muzeum Bély Czóbela je věnováno práci uvedeného maďarsko-francouzského malíře.

Místní umělciEditovat

  • Margit Kovácsová (1902–1977): sochařka a keramička, věnovala se motivům křesťanským, také ztvárňovala často smrt, svatbu, vesnické tradice, antické legendy. I jako dospělá viděla svět očima dítěte. Z hlíny byla schopna vytvořit cokoliv. Své dílo odkázala městu Szentendre, je možno jej obdivovat ve dvoupatrové expozici nedaleko od Hlavního náměstí.
  • Béla Czóbel (1883–1979): malíř, zástupce École de Paris, byl přítelem Picassa a Braquea. V Uhrách sympatizoval s uměleckými hnutí Neos a Nyolcak. Během první světové války byla většina jeho děl zničena. Od roku 1939 pobýval střídavě v Paříži a v Szentendre.
  • Jenő Kerényi (1908–1975), sochař, jeho socha Tanečníci získala Grand Prix na EXPO 58 v Bruselu.
  • Lajos Vajda: malíř
  • Jenö Barcsay (1900–1988): malíř ovlivněný impresionismem a kubismem.
  • Károly Ferenczy (1862–1917) malíř, byl jedním z průkopníků maďarského impresionismu. Rád maloval akty. Byl profesorem Akademie umění v Budapešti. Ve městě je mu věnováno muzeum na Hlavním náměstí.
 
Letecký snímek skanzenu

DopravaEditovat

Město je z nedaleké Budapešti dobře dostupné pomocí příměstské železnice (HÉV, linka H5). Szentendre představuje konečnou a nejsevernější stanici této linky. Pravidelné jsou také spoje po Dunaji lodí.[2]

Ve stejném severo-jižním směru z Budapešti proti proudu Dunaje dále vede silnice č. 11 (až do Ostřihomi). V 70. a 80. letech 20. století byla zrealizována v současné podobě mimo samotný historický střed města. Dálniční spojení Szentendre se zbytkem maďarské dálniční sítě nemá.

Partnerská městaEditovat

OdkazyEditovat

LiteraturaEditovat

  • BÁN, András. Szentendre. Budapest: Kunstverlag Arkadius, 1990. ISBN 963-336-528-7. 
  • NÉMETH, Gyula. Hungary: A Complete Guide. Budapest: Corvina, 1992. ISBN 963-13-3740-5. S. 70–74. 
  • SZABÓ MASSÁNYI, Kinga. Hétvégi kirándulások: Szentendre. Budapest: Tourinform ISBN 963-229-486-6. 

ReferenceEditovat

  1. In and around Szentendre: An oasis of serenity. Hindustan times. Dostupné online [cit. 2021-12-14]. (anglicky) 
  2. a b Za hranice Budapešti. Prozkoumejte turistické klenoty Visegrádu a Szentendre. Novinky.cz. Dostupné online [cit. 2022-05-17]. (čeština) 
  3. a b c d e f g LINDE, Helmut. Baedeker's Budapest. Stuttgart: Cambridge University Press, 1987. 178 s. ISBN 0-86145-411-1. S. 117. (angličtina) 
  4. Sentandreja je srpski dragulj. politika.rs. Dostupné online [cit. 2022-06-07]. (srbština) 
  5. Srba manje nego tragova predaka. Novosti.rs. Dostupné online [cit. 2022-08-08]. (srbština) 
  6. CARTLEDGE, Brian. The will to survive: A history of Hungary. Londýn: Hurst & Company, 2006. ISBN 978-184904-112-6. S. 116. (angličtina) 
  7. CARTLEDGE, Brian. The will to survive: A history of Hungary. Londýn: Hurst & Company, 2006. ISBN 978-184904-112-6. S. 364. (angličtina) 
  8. a b Turista više nego starosjedilaca. Portal novosti. Dostupné online [cit. 2022-06-07]. (srbština) 
  9. LINDE, Helmut. Baedeker's Budapest. Stuttgart: Cambridge University Press, 1987. 178 s. ISBN 0-86145-411-1. S. 118. (angličtina) 
  10. Сутра се отвара Музеј Српске православне епархије будимске у Сентандреји. Politika. Dostupné online [cit. 2022-08-08]. (srbština) 
  11. LINDE, Helmut. Baedeker's Budapest. Stuttgart: Cambridge University Press, 1987. 178 s. ISBN 0-86145-411-1. S. 119. (angličtina) 

Související článkyEditovat


Externí odkazyEditovat