Požarevac

Požarevac (v srbské cyrilici Пожаревац) je srbské město ve stejnojmenné opštině v Braničevském okruhu, jehož je administrativním centrem.[1] Podle sčítání lidu z roku 2002 mělo 41 736 obyvatel (v roce 1991 43 885 obyvatel[1]). Požarevac, kdysi jedno z nejvýznamnějších administrativních, ekonomických a kulturních center Srbska, se nachází 80 km jihovýchodně od hlavního města Bělehradu. Město se proslavilo díky Požarevackému míru a také jako rodiště Slobodana Miloševiće.

Požarevac
Trg oslobođenja, Požarevac.jpg
Požarevac – znak
znak
Požarevac – vlajka
vlajka
Poloha
Souřadnice
Nadmořská výška94 m n. m.
StátSrbskoSrbsko Srbsko
Požarevac
Požarevac
Rozloha a obyvatelstvo
Rozloha491 km²
Správa
Oficiální webwww.pozarevac.rs
Telefonní předvolba012
PSČ12000
Označení vozidelPO
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

PolohaEditovat

Požarevac leží ve východním Srbsku v úrodné rovině mezi řekami Velikou Moravou a Mlavou. Severně od něj protéká řeka Dunaj. Nedaleko od města se také vypíná hora Čačalica.

NázevEditovat

Název města je slovanského původu, od slova požár. V této podobě byl přejímán do cizích jazyků, např. v němčině existuje historická podoba názvu Passarowitz, v maďarštině jako Pozsarevác apod.

HistorieEditovat

Sídlo vzniklo nejspíše ve 14. století pod názvem Puporače. Písemně je poprvé připomínáno roku 1467 v tureckém dokumentu. Požarevac byl tehdy vesnice v náchii Lučica a žil zde 49 rodin. Vesnice se postupně rozvíjela rozvíjelo; uvedený dokument uváděl 123 obydlených domů. Poté však po nějakou dobu byla vesnice opuštěna a znovu osídlena až v letech 15211523. Po dobytí Turky byl ze správního hlediska součástí Smederevského sandžaku.

Požarevac se proslavil především díky podpisu Požarevackého míru v roce 1718, který byl podepsán mezi Rakouskem a Tureckem. Město bylo vybráno z důvodu své vhodné pozice (na hranici mezi Habsburskou monarchií a Osmanskou říší).[1] V roce 1733 byla při místním pravoslavném kostele zřízena první škola.

V letech 17181739 bylo součástí Srbska pod nadvládou Habsburské monarchie. Od roku 1739 pak bylo opět součástí Osmanské říše. Na počátku 19. století jej při prvním srbském povstání obsadili ozbrojenci loajální srbskému vůdci Karađorđemu. Pro Miloše Obrenoviće byl Požarevac druhým hlavním městem. Nechal zde zřídit například první soud, který autonomní Srbsko ustanovilo. Kníže Miloš se zasadil o rozvoj města i řadou dalších kroků; v roce 1827 například nechal připojit i nedaleké vesnice Burjan a Bresje pod město. Vznikly i budovy v dnešním historickém centru města.[1] Kostel byl postaven roku 1819 a jeho palác v roce 1821.

V roce 1842 získalo město i vlastní divadlo, které odehrálo první představení Romea a Julie na území Balkánu. Svoji knihovnu potom měl Požarevac o pět let později. V nedalekém Ljubičevu byl provozován chov koní. V roce 1862 měl Požarevac 6062 obyvatel.[1] V roce 1896 získalo město vlastní muzeum (druhé v Srbsku po metropoli Bělehradě) a v obdobné době sem byla otevřena i železniční trať Železniční trať Mala Krsna–Varažogrnac do Požarevace, která jej napojila na další velká města na území tehdejšího Srbska.[2]

Roku 1871 zde byl založen jeden z prvních peněžních ústavů v Srbsku (mimo Bělehrad).[3]

Město bylo osvobozeno od fašismu dne 15. října 1944 jednotkami Rudé armády a partyzánů. Město si dodnes tento den připomíná jako Den osvobození, paradoxně na stejný den v obou světových válkách. V dobách existence SFRJ zde byl rozvíjen průmysl a energetika. Město se stalo známé díky výrobě sušenek Plazma keks. Jeho střed byl kompletně přebudován. Hlavní třída (tabačka čaršija) byla přebudována do podoby rozlehlého bulváru obklopeného vysokými bytovými domy.

EkonomikaEditovat

Téměř všechny firmy z regionu jsou soustředěny Požarevaci a jeho blízkém okolí. Nejznámějším průmyslovým podnikem je potravinářský kombinát Požarevac, který pokrývá čtvrtinu potravinové produkce Srbska. Průmyslová zóna je umístěna na jihozápadním okraji Požarevace, blízko jižního obchvatu města a přístupu k hlavní dálnici.

V okolí města se také těží ropa.

KulturaEditovat

V Požarevaci vzniklo po druhé světové válce kulturní centrum (dům kultury) v duchu moderní jugoslávské architektury.

Kromě výše uvedených historických kulturních institucí sídlí v Požarevaci také galerie, která nese jméno místní rodačky, Mileny Pavlović-Barili. Svoji pobočku zde má také srbské národní muzeum.

V Ljubičevu se konají pravidelné koňské hry, další významnou kulturní akcí Požarevace jsou Dny herectví Milivoje Živanoviće.

DopravaEditovat

Přes město Požarevac vedou dva hlavní silniční tahy celostátního významu od Smedereva (resp. dálnice A1 u vesnice Mala Krsna) přes Požarevac dále k Dunaji a do měst Donji Milanovac, resp. Majdanpek. Silnice jsou vedeny okolo města a tvoří tak severní i jižní obchvat Požarevace.

Kromě toho samotným městem prochází železniční trať vedená obdobným směrem.

SportEditovat

V letech 1926-2014 zde na stadionu Vašariště s kapacitou 4 000 diváků působil srbský fotbalový klub FK Mladi radnik Požarevac s původním jménem SK Radnički. Jeho nástupcem se stal v roce 2014 vzniklý klub FK Radnički 1926.

Na západním okraji Požarevace se nachází hipodrom.

ŠkolstvíEditovat

V Požarevaci se nachází gymnázium (srbsky Požarevačka gimnazija) a Vyšší technická škola srbsky Visoka tehnička škola strukovnih studija u Požarevcu).

Další instituceEditovat

Severozápadním směrem od středu města stojí rozsáhlá věznice (trestně-nápravní zařízení) Zabela. Severně od města se potom nachází kasárna Zvezda.

ZdravotnictvíEditovat

Požarevac má svoji nemocnici.

GalerieEditovat

Známé osobnostiEditovat

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Požarevac na německé Wikipedii.

  1. a b c d e STAMENKOVIĆ, Srboljub. Geografska enciklopedija naselja Srbije 3 (M-R). Beograd: Stručna knjiga, 2000. ISBN 86-82657-15-5. Kapitola Požarevac, s. 284. (srbština) 
  2. STAMENKOVIĆ, Srboljub. Geografska enciklopedija naselja Srbije 3 (M-R). Beograd: Stručna knjiga, 2000. ISBN 86-82657-15-5. Kapitola Požarevac, s. 285. (srbština) 
  3. DJORDJEVIĆ, Dimitrije. Istorija moderne Srbije: 1800–1918. Bělehrad: Zavod za udžbenike, 2017. ISBN 978-86-17-18636-2. S. 219. (srbština) 

Externí odkazyEditovat