Real Madrid

Přehled medailí
PMEZ / Liga mistrů UEFA
Pohár / Evropská liga UEFA
Pohár vítězů pohárů
Superpohár UEFA
Interkontinentální pohár
Mistrovství světa ve fotbale klubů
Primera División

	Real Madrid CF
Název	Real Madrid Club de Fútbol
Přezdívka	Bílý balet (Los Blancos), Pusinky (Los Merengues)
Země	Španělsko
Město	Madrid
Založen	6. března 1902
Asociace	RFEF
Soutěž	Primera División
2017/18	3. místo
Stadion	Santiago Bernabéu, Madrid
Souřadnice	40°27′11″ s. š., 3°41′18″ z. d.
Kapacita	81 044
Vedení
Předseda	Florentino Pérez
Trenér	Julen Lopetegui
	Oficiální webová stránka
Největší úspěchy
Ligové tituly	33× Primera División
Domácí trofeje	19× Copa del Rey; 9× Supercopa de España; 1× Copa de la Liga
Mezinárodní trofeje	13× PMEZ / Liga mistrů UEFA; 2× Pohár / Evropská liga UEFA; 4× Superpohár UEFA; 3× Interkontinentální pohár; 3× MS ve fotbale klubů
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Real Madrid CF (celým názvem: Real Madrid Club de Fútbol) je španělský fotbalový klub, který sídlí v Madridu. Od sezóny 1929 hraje v Primera División, španělské nejvyšší fotbalové soutěži. Největšími rivaly Realu Madrid jsou Atlético Madrid a FC Barcelona. Kromě fotbalu má klub také oddíly pro basketbal (viz. článek), tenis, stolní tenis a vodní pólo. Má přezdívku „bílý balet“. Své domácí zápasy odehrává na stadionu Estadio Santiago Bernabéu s kapacitou 81 044 diváků.

Klub byl založen v roce 1902, ale právo nosit titul Real (královský) mu bylo uděleno až v roce 1920 králem Alfonsem XIII. Klub hraje na stadionu Santiago Bernabéu v Madridu, který byl postaven v roce 1947. Klubovou historii zdobí mnoho titulů. Real vyhrál třináctkrát Ligu mistrů UEFA (dříve Pohár mistrů evropských zemí), tedy vícekrát než kterýkoliv jiný fotbalový klub v celé Evropě. 18. prosince 2000 zvolila FIFA Real Madrid za nejlepší fotbalový klub 20. století.

Obsah

HistorieEditovat

Fotbal přivedli do Madridu profesoři a studenti Institución Libre de Enseñanza. V roce 1895 založili klub Football Sky, který každé nedělní ráno hrál v Moncloe. V roce 1900 se tento klub rozpadl na dva různé kluby New Foot-Ball de Madrid a Club Español de Madrid. Prezidentem pozdějších klubů byl Julián Palacios. V roce 1902 se klub rozpadl znova na Sociedad Madrid Foot-ball Club. Prvním prezidentem klubu byl Juan Padrós Rubió, prvním sekretářem klubu byl Manuel Mendía a prvním klubovým pokladníkem byl José de Gorostizaga. V roce 1905, pouze tři roky po založení, už Sociedad Madrid Foot-ball Club vyhrál první ze čtyř za sebou jdoucích titulů Copa del Rey (španělský pohár). V roce 1920 se název klubu změnil se svolením krále na Real Madrid Club de Fútbol.

Éra Santiaga Bernabéa a Alfreda Di StefanaEditovat

V roce 1905 odehrál svůj první soutěžní zápas za Real Madrid tehdy sedmnáctiletý Santiago Bernabéu, který se později stal legendou klubu. Bernabéu odehrál v Realu celou svou fotbalovou kariéru a byl jedním z nejlepších hráčů, kteří v té době ve Španělsku hrávali.

Po ukončení své fotbalové kariéry se stal ihned úředníkem klubu a Real začal vzkvétat. V roce 1920 byl tehdejší Sociedad Madrid Foot Ball Club přejmenován na královský Real Madrid. Bernabéu měl v hlavě obrovskou vizi a chtěl vybudovat nejlepší tým světa.

Jeden z nejvýznamnějších plánů Bernabéa byla samozřejmě stavba nového stadionu. Největší přestup za jeho dob byl jednoznačně příchod Alfreda di Stéfana, který se stal legendou klubu a nejlepším hráčem v historii klubu. Di Stéfano přišel do Realu v roce 1953. Okolo jeho přestupu bylo plno spekulací, ale di Stéfano se nakonec právoplatně stal hráčem Realu.

Ihned v první sezóně s di Stéfanem v týmu ukončil klub chudé období a dokázal vyhrát titul. Di Stéfano se pochopitelně stal nejlepším střelcem klubu i soutěže, když dokázal vstřelit 29 branek. Kolem roku 1955 tlačil Bernabéu na organizaci evropského poháru, aby Real mohl konečně svou sílu ukázat i proti evropským celkům.

V Realu se zrodil nejlepší útok světa a s hráči jako Ferenc Puskás (1958), Raymond Kopa (1956) a Francisco Gento (1953) si vysloužil přezdívku „Bílý balet“. V roce 1960 také Real vyhrál první titul v Evropském poháru, když si dokázal poradit s Frankfurtem v poměru 7:3. Toto finále je dodnes považováno za jedno z nejlepších v historii. Za Real se čtyřikrát trefil Ferenc Puskás a třikrát Alfredo di Stéfano.

I po odchodu di Stéfana Real stále vítězil a přidával na své konto jedno vítězství ve španělské lize za druhým. Mimo jiné Francisco Gento se stal jediným hráčem na světě, který dokázal šestkrát vyhrát Pohár mistrů evropských zemí. V 70. letech Real vyhrál dalších pět titulů v lize a ve Španělském poháru a nyní vládly hvězdy jako Camacho, Juanito nebo Santillana. 2. června 1978 skončila éra Santiaga Bernabéa, který zemřel přirozenou smrtí. Po jeho smrti byl stadion Realu Madrid přejmenován na jeho dnešní název Estadio Santiago Bernabéu. Tímto skončila jedna velká a nejslavnější éra madridského velkoklubu.

Generace „supa“ a začátek novodobé historieEditovat

V 80. a 90. letech přišla další slavná éra Realu Madrid. Tentokrát na španělských trávnících za Los Merengues hrály hvězdy jako Martin Vazquez, Manolo Sanchis, Bernd Schuster, Paco Buyo, Hugo Sanchez a především Emilio Butragueño, který měl přezdívku „El Buitre“ (Sup).

V této době dokázali tito borci s Realem vyhrát dvakrát Pohár UEFA, pětkrát španělský titul a čtyřikrát španělský pohár. V roce 1990 dokonce Real vytvořil rekord v počtu vstřelených gólů v jedné sezóně – pod tehdejším trenérem Johnem Toshackem vstřelil ve 38 ligových zápasech 107 gólů a jednoznačně získal titul.

Po konci této generace ale do Madridu přišla krize, která vrcholila častým střídáním trenérů. Tehdejší prezident Ramón Mendoza dokonce v klubu vytvořil nepříjemné dluhy a Real se potácel ve velmi špatné situaci. Nový prezident klubu Lorenzo Sanz však dokázal klub částečně dostat z dluhů a „Bílý balet“ se chystal opět k výšinám.

Florentino Pérez opět na scéně aneb Los Galactícos II, konec Raúla a Mourinhova éra (2009-2013)Editovat

Ovšem královský klub z Madridu toužil po svém 10. triumfu v Lize mistrů a po nepovedené sezóně, kdy byl, mimochodem kvůli údajným manipulacím během valné hromady, odvolán, respektive podal rezignaci, Ramon Calderon. Po půlroku přechodné vlády Vicenteho Boludy se do čela Realu znovu dostal Florentino Pérez, který začátkem léta 2009 rozjel projekt Galactícos II.

Do Realu Madrid přišla velká světová jména v čele s Cristianem Ronaldem (94 milionů eur) a Kaká (68 milionů eur). Do týmu přibyli i Karim Benzema, Raúl Albiol či Xabi Alonso. Vedení klubu navíc všem příchozím přichystalo obrovské prezentace přímo na stadionu Santiaga Bernabéu, na které dorazily tisíce fanoušků, vrcholem bylo představení Portugalce Ronalda, který vyprodal sám celý stadion (80 tisíc fanoušků). Pro ostatní, nepotřebné, hráče to však znamenalo konec působení v Realu. Balili se tak Klaas-Jan Huntelaar, Wesley Sneijder, Arjen Robben a v polovině sezóny i Ruud van Nistelrooy. Ani zvučné posily ovšem nepřinesly kýžený úspěch.

V Copa del Rey Los Merengues vybouchli s Alcorcónem, který dokonce u sebe doma vyhrál 4-0! Potupu Real Madrid dokonal opětovným neúspěchem v osmifinále Ligy mistrů, kdy ho vyřadil Olympique Lyon. Na ligové půdě to dlouho vypadalo na zajímavý konec soutěže, nicméně prohraná El Clásica znamenala, že Barca obhájila titul mistra. Prezident Pérez tak nelenil, odvolal trenéra Pellegriniho a na jeho místo dosadil Josého Mourinha, kterého přetáhl z Interu Milán, s nímž Portugalec zvítězil ve finále Ligy mistrů na Santiagu Bernabéu.

A The Special One začal Real předělávat k obrazu svému. Přišli Ángel Di María, Mesut Özil, Ricardo Carvalho a Sami Khedira, zatímco odešli Rafael van der Vaart, Mahamadou Diarra, ale hlavně Raúl González a Guti. Rozloučení obou hráčů na tiskových konferencích bylo více než emotivní. Královský velkoklub tímto dopsal jednu ze svých dalších slavných kapitol. Novým vůdcem bílé armády se stal další klubový symbol – Iker Casillas.

Bílý balet následně skutečně prorazil. V Lize mistrů došel až do semifinále, kde padl po kontroverzním dvojzápase s Barcelonou. V La Lize tu byl znovu prohraný souboj s Barcelonou, i když se nakonec většina odborníků shodla, že se o titul Los Blancos připravili sami. Každému ovšem utkví v paměti potupná prohra z Nou Campu, 5-0. Tohle všechno si Mourinhova družina vynahradila v Královském poháru. Na své pouti vyřadila postupně Murcii, UD Levante, Atlético Madrid a Sevillu. Ve velkém finále se utkala s Barcelonou, kterou po prodloužení porazila brankou Cristiana Ronalda, jenž ten rok překonal všemožné střelecké rekordy ve Španělsku (hlavně ten v La Lize). Na tuto trofej se čekalo celých 18 let!

V ročníku 2011/12 se Bílý balet prezentoval fantastickým fotbalem, který přinesl ligový titul. O tom se prakticky rozhodl v Gran Derbi v Barceloně, kde rozhodoval famózní Ronaldo, tahoun celého týmu. Ten stanovil nový klubový rekord, když v jedné sezoně nastřílel celkem 60 gólů a zároveň rekord La Ligy za nejrychlejší dosažení mety 100 gólů – stačilo mu na to jen 92 utkání. V Copa del Rey Barca Realu oplatila předchozí finálovou porážku, zatímco v pohárové Evropě Los Merengues narazili na neoblíbené Němce, přesněji FC Bayern Mnichov. Nervy drásající penaltový rozstřel v odvetě Madridistas nezvládli a čekání na La Decimu (desátý titul) se prodloužilo.

Sezónu 2012/13 začal Real úspěšně, když ve španělském superpoháru porazil Barcelonu díky vice gólům na hřišti soupeře. Tento rok take doplnil kádr nadějný Luka Modrič, který přišel za 33 mil. £ z Tottenhamu. V lize mistrů byl RM nalosován do “skupiny smrti” společně s Ajaxem Amsterdam, Manchesterm City a Borussií Dortumund. V této těžké konkurenci skončil nakonec druhý z Borussií, která skupinu vyhrála. Poté se přes Manchester United a Galatasaray Istanbul dostal do semifinále, kde opět nestačil na vynikající Borussii Dortmund. Ani v Copa del Rey se Realu nepodařilo vyhrát, když ve finále v prodloužení podlehl městskému rivalovi Atléticu. Po tomto neúspěchu oznámil president Peréz odchod kouče Mourinha, na kterém se vzájemně dohodli.

Carlo Ancelotti, Zinedine ZidaneEditovat

Novým koučem byl 25. června 2013 jmenován Carlo Ancelotti, který s klubem podepsal tříletou smlouvu. Jako asistenti byli představeni bývalá hvězda klubu Zinedine Zidane a Paul Clement. 1. září pak byla oznámena dlouho očekávaná zpráva, když klub dokončil další velký přestup – z Tottenhamu přišel za téměř 100 mil. € rychlík z Walesu Gareth Bale. Nákup se určitě vyplatil, Bale nastřílel nemálo důležitých gólů, přičemž jeden z nich zajistil Realu vítězství v Copa del Rey 2013/14 – ve finále proti Barceloně vstřelil Bale 5 minut před koncem zápasu vítězný gól na 2-1, na který již Barcelona nestihla odpovědět.

Ligový titul v sezóně 2013/14 sice Real nezískal (vyhrálo jej Atlético Madrid), ale stal se vítězem Ligy mistrů UEFA po finálové výhře 4:1 po prodloužení v derby právě nad Atléticem Madrid. Bylo to jeho jubilejní desáté vítězství v této nejprestižnější evropské klubové soutěži.^[2]^[3] Následně se mu podařilo získat podruhé v historii získat evropský Superpohár, ve kterém zvítězil 12. srpna 2014 přesvědčivě nad Sevilla FC 2:0 (oba góly vstřelil Cristiano Ronaldo). Poprvé v historii zvítězil Real Madrid na MS klubů, když ve finále v roce 2014 zvítězil nad argentinským San Lorenzem 2:0.

Vsezóně 2014/15 klubu titul v lize unikl o dva body, když ho získala Barcelona, v Lize mistrů skončil v semifinále. Po krátkém působení Rafaela Beníteze (červen 2015–leden 2016) byl hlavním trenérem jmenován Zinedine Zidane. Pod jeho vedením skončil Real v květnu 2016 opět druhý za Barcelonou, na vítěze ztrácel jeden bod. Podařilo se mu ale vyhrát Ligu mistrů. Vsezóně 2016/17 pak klub vyhrál po třicáté-třetí španělskou ligu a opět trumfoval i v Lize mistrů, když ve finále porazil Juventus Turín.

Historické názvyEditovat

Zdroj: ^[4]

1902 – Sociedad Madrid FC (Sociedad Madrid Foot-ball Club)
1920 – Real Madrid CF (Real Madrid Club de Fútbol)

Klubové symbolyEditovat

Historické logaEditovat

1902
1908
1920
1931
1941

Vývoj domácích dresůEditovat

1902–1911

1911–1925

1925–1926

1926–1931

1931–1954

1954–1955

1955–

Získané trofejeEditovat

Vyhrané domácí soutěžeEditovat

Primera División ( 33× )
- 1931/32, 1932/33, 1953/54, 1954/55, 1956/57, 1957/58, 1960/61, 1961/62, 1962/63, 1963/64, 1964/65, 1966/67, 1967/68, 1968/69, 1971/72, 1974/75, 1975/76, 1977/78, 1978/79, 1979/80, 1985/86, 1986/87, 1987/88, 1988/89, 1989/90, 1994/95, 1996/97, 2000/01, 2002/03, 2006/07, 2007/08, 2011/12, 2016/17
Copa del Rey ( 19× )
- 1905, 1906, 1907, 1908, 1917, 1934, 1936, 1945/46, 1946/47, 1961/62, 1969/70, 1973/74, 1974/75, 1979/80, 1981/82, 1988/89, 1992/93, 2010/11, 2013/14

Vítězství v Primera División 2008

Copa de la Liga ( 1× )
- 1984/85
Supercopa de España ( 10× )
- 1988, 1989, 1990, 1993, 1997, 2001, 2003, 2008, 2012, 2017

Vyhrané mezinárodní soutěžeEditovat

PMEZ / Liga mistrů UEFA ( 13× )
- 1955/56, 1956/57, 1957/58, 1958/59, 1959/60, 1965/66, 1997/98, 1999/00, 2001/02, 2013/14, 2015/16, 2016/17, 2017/18
Pohár / Evropská liga UEFA ( 2× )
- 1984/85, 1985/86
Superpohár UEFA ( 4× )
- 2002, , 2014, 2016, 2017
Interkontinentální pohár ( 3× )
- 1960, 1998, 2002
Mistrovství světa ve fotbale klubů ( 3× )
- 2014^[5], 2016, 2017

Další získané trofejeEditovat

24× vítěz Trofeo Santiago Bernabéu (1980, 1983, 1984, 1985, 1987, 1989, 1991, 1994, 1995, 1996, 1997, 1998, 1999, 2000, 2003, 2005, 2006, 2007, 2008, 2009, 2010, 2011, 2012, 2013)
18× vítěz Regionální ligy (1904, 1905, 1906, 1907, 1908, 1913, 1916, 1917, 1918, 1920, 1922, 1923, 1924, 1926, 1927, 1929, 1930, 1931)
2× vítěz Small World Cupu (1985)
2× vítěz Latinského poháru (1952, 1956)
5× vítěz Mancomunado Trophy (1932, 1933, 1934, 1935, 1936)

SoupiskaEditovat

Aktuální k datu: 8. 8. 2018

#	Pozice	Hráč
1	B	Keylor Navas
2	O	Daniel Carvajal
3	O	Jesús Vallejo
4	O	Sergio Ramos (kapitán)
5	O	Raphaël Varane
6	O	Nacho Fernandéz
8	Z	Toni Kroos
9	Ú	Karim Benzema
10	Z	Luka Modrić
11	Ú	Gareth Bale
12	O	Marcelo
13	B	Kiko Casilla
14	Z	Casemiro
15	O	Theo Hernández
17	Ú	Lucas Vázquez
18	Z	Marcos Llorente
19	O	Álvaro Odriozola
20	Z	Marco Asensio
21	Ú	Borja Mayoral
22	Z	Isco
23	Z	Mateo Kovačić
24	Z	Dani Ceballos
30	B	Luca Fernández
	B	Thibaut Courtois

Trenérský tým
Pozice	Jméno
Hlavní trenér	Julen Lopetegui
Asistent trenéra	Antonio Gómez
Asistent trenéra	Fabio Pecchia
Trenér brankářů	Xavi Valero
Kondiční trenér	Paco de Miguel
Zápasový delegát	Chendo

Hráči na hostováníEditovat

José Rodríguez Martínez, Španělsko – na host. v Deportivo de La Coruña
Omar Mascarell, Španělsko – na host. v Derby County FC
Borja García Freire, Španělsko – na host. v Córdoba CF
James Rodríguez,Německo - na host. v FC Bayern Mnichov

Umístění v jednotlivých sezonáchEditovat

Stručný přehled

Zdroj: ^[6]

1929– : Primera División

Jednotlivé ročníky