Carlo Ancelotti

italský fotbalista

Carlo Ancelotti (* 10. června 1959, Reggiolo) je italský fotbalový trenér, dříve aktivně hrající fotbal na pozici záložníka. V období 80. let nastupoval také za italskou reprezentaci, se kterou si zahrál na mistrovství Evropy 1988 a mistrovství světa 1990. Na obou turnajích získala Itálie bronzové medaile.

Carlo Ancelotti
Ancelotti v roce 2016
Ancelotti v roce 2016
Osobní informace
Celé jméno Carlo Ancelotti
Datum narození 10. června 1959 (61 let)
Místo narození Reggiolo, Itálie Itálie
Výška 179 cm
Hmotnost 81 kg
Klubové informace
Konec hráčské kariéry
Pozice záložník
Současná funkce 600px Blu Royal con fascette Bianche.svg trenér Everton FC
Mládežnické kluby
1975–1976 600px flag Black White Blue Yellow HEX-000000 HEX-FFFFFF HEX-0A5282 HEX-FEC435.svg Parma
Profesionální kluby
Roky Klub Záp. (góly)
1976–1979
1979–1987
1987–1992
600px flag Black White Blue Yellow HEX-000000 HEX-FFFFFF HEX-0A5282 HEX-FEC435.svg Parma
600px horizontal bisection HEX-FBB902 HEX-99092C.svg Řím
Bianco e Rosso (Croce) e Rosso e Nero (Strisce).svg Milán
055 (13)
171 (12)
112 (10)
Reprezentace**
Roky Reprezentace Záp. (góly)
1980
1979–1988
1981–1991
Itálie Itálie U21
Itálie Itálie (Olimpijská)
Itálie Itálie
3 (0)
11 (1)
26 (1)
Trenérská kariéra***
Roky Klub
1992–1995
1995–1996
1996–1998
1999–2001
2001–2009
2009–2011
2011–2013
2013–2015
2016–2017
2018–2019
2019–
Itálie Itálie (asistent)
Flag maroon HEX-7B1C20.svg Reggiana
600px flag Black White Blue Yellow HEX-000000 HEX-FFFFFF HEX-0A5282 HEX-FEC435.svg Parma
600px five horizontal Black White stripes.svg Juventus
Bianco e Rosso (Croce) e Rosso e Nero (Strisce).svg Milán
600px Blu con strisce verticali Bianco-Oro.svg Chelsea
600px Blue HEX-0E1B4F with vertical White and Red HEX-C70000 stripe.svg Paříž
White background HEX-FEFB58 border HEX-3F479E diagonal stripe.svg Real Madrid
Bianco e Blu a scacchi bordati di Rosso.svg Bayern
Azzurro con N cerchiata.svg Neapol
600px Blu Royal con fascette Bianche.svg Everton
Úspěchy
Mistrovství světa
Bronzová medaile 1990 Itálie
Mistrovství Evropy
Bronzová medaile 1988 Itálie
Pohár PMEZ
Stříbrná medaile 1983/84 AS Řím
Zlatá medaile 1988/89 AC Milán
Zlatá medaile 1989/90 AC Milán
Liga mistrů UEFA
Zlatá medaile 2002/03 AC Milán – trenér
Stříbrná medaile 2004/05 AC Milán – trenér
Zlatá medaile 2006/07 AC Milán – trenér
Zlatá medaile 2013/14 Real Madrid – trenér
Superpohár UEFA
Zlatá medaile 1990 AC Milán
Zlatá medaile 2003 AC Milán – trenér
Zlatá medaile 2007 AC Milán – trenér
Zlatá medaile 2014 Real Madrid – trenér
Mistrovství světa klubů
Zlatá medaile 2007 AC Milán – trenér
Zlatá medaile 2014 Real Madrid – trenér
Interkontinentální pohár
Zlatá medaile 1989 AC Milán
1. italská fotbalová liga
Zlatá medaile 1982/83 AS Řím
Zlatá medaile 1987/88 AC Milán
Zlatá medaile 1991/92 AC Milán
Zlatá medaile 2003/04 AC Milán – trenér
Italský fotbalový pohár
Zlatá medaile 2002/03 AC Milán – trenér
Italský superpohár
Zlatá medaile 1988 AC Milán
Zlatá medaile 2004 AC Milán – trenér
1. anglická fotbalová liga
Zlatá medaile 2009/10 Chelsea FC – trenér
Anglický superpohár
Zlatá medaile 2009 Chelsea FC – trenér
1. německá Bundesliga
Zlatá medaile 2016/17 FC Bayern Mnichov – trenér
Německý superpohár
Zlatá medaile 2016 FC Bayern Mnichov – trenér
Zlatá medaile 2017 FC Bayern Mnichov – trenér
1. francouzská fotbalová liga
Zlatá medaile 2012/13 Paříž Saint-Germain FC – trenér
Další informace
Web www.carloancelotti.it
→ Šipka znamená hostování hráče v daném klubu.
* Starty a góly v domácí lize za klub aktuální k konec kariéry
** Starty a góly za reprezentaci aktuální k konec kariéry
*** Trenérské působení aktuální k 5. 11. 2020
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Během své trenérské kariéry získal třikrát trofej pro vítěze Ligy mistrů UEFA (2002/03, 2006/07 a 2013/14). Vyhrál domácí ligovou soutěž v Itálii (AC Milán), Anglii (Chelsea), Francii (PSG) a Německu (Bayern Mnichov).[1] Dále vyhrál řadu domácích pohárů, domácích superpohárů, evropských pohárů a dvakrát zvítězil na mistrovství světa klubů se dvěma různými týmy (AC Milán, později Real Madrid).[1] Trénoval mimo jiné Reggianu, Parmu, Juventus Turín, Neapol.

Carlo Ancelotti je znám pro svůj klidný přístup a lidské jednání s hráči.[2] Kritiky je označován za „měkkého“, se silnou osou v AC Milán (Ševčenko, Kaká, Seedorf, Pirlo, Cafú, Nesta, Maldini) dokázal za osm let získat jen jeden ligový titul, jeden domácí pohár a jeden domácí superpohár.[2]

Koncem roku 2019 převzal anglický klub Everton.[3]


Hráčská kariéraEditovat

ParmaEditovat

Mladý Carlo začal hrát fotbal ve svém rodném městě Reggiolo. V 16 letech nastoupil do akademie klubu z Parmy. Svůj první utkaní odehrál v sezóně 1976/77. V následující sezoně již odehraje 21 utkání a vstřelí osm branek. V sezoně 1978/79 je už součástí klubu. Jako trenér jej vede Cesare Maldini, který vycítil Carlovi schopnosti záložníka, ale také jeho cit pro branky, a nasadil ho jako zpětného útočníka za přední hráče. Pomohl klubu postoupit do druhé ligy. To už jej sleduje velký klub z Říma. Po vyčerpávajícím jednání se přestupová částka zastaví na 750 milionů Lir.

ŘímEditovat

V klubu AS Řím si jej moc přál trenér Nils Liedholm a ten se rozhodl přesunout Carla do zadní řady zálohy - defenzivní záložník. První utkání odehrává 16. září 1979 proti Milánu (0:0). V první sezoně v dresu Giallorossi získává trofej za vítězství v domácím poháru. V příštím ročníku si vítězství zopakoval. A navíc s klubem končí na 2. místě v lize. Během sezóny 1981/82 se u něj začnou projevovat problémy s koleny. Za celou sezonu odehrál celkem 8 utkání. Nakonec není vybrán do národního týmu pro MS 1982.

Sezona 1982/83 byla pro Carla výborná. Uzdravuje se ze zranění a pomáhá klubu získat po 41 letech druhý titul v historii. V následující sezoně se v prosinci zranil a nezahraje si ve finále poháru PMEZ. V něm klub prohrává na penalty z Liverpoolem. S klubem získává domácí pohár.

V následující sezóně převzal klub nový trenér Eriksson. Carlo se stává kapitánem a vůdcem záložní řady. V sezoně 1985/86 končí s klubem na 2. místě v tabulce, ale opět slavil vítězství v domácím poháru. Poslední sezona za Giallorossi byla 1986/87. Klub končí až na 7. místě v tabulce a prezident klubu Viola si myslí, že už z Carla vymačkal to nejlepší, a tak jej nechává po osmi letech odejít. Za osm sezon odehrál celkem 227 utkání a vstřelil 17 branek. S Giallorossi získal titul a čtyři domácí poháry.

MilánEditovat

Nový trenér AC Milán Sacchi věří, že hráč jako je Carlo důležitý pro klub Rossoneri. Přesvědčuje prezidenta Berlusconiho, aby jej koupil. Do AS Řím posílá 5,8 miliard Lir. Stává se mužem (hráčem) dokonalým prostředníkem mezi trenérem a klubem. Okamžitě se prosadil a pomáhá získat titul v sezoně 1987/88.

Sezona 1988/89 se Carlovy vydařila. V lize sice končí Rossoneri na 3. místě, ale v poháru PMEZ už slavil vítězství. Také pomáhá vyhrát první ročník italského superpoháru. V následující sezoně si oslavu zopakuje v poháru PMEZ. Navíc pomáhá Rossoneri získat trofeje: evropský superpohár i interkontinentální pohár a to 2 krát po sobě.

V sezoně 1991/92 získává s klubem titul již s novým trenérem Capellem. Už mu zdraví dobře neslouží a rozhodne se po sezoně ukončit hráčskou karieru ve věku 33 let. V posledním utkání 17. května 1992 dává dvě branky a pomáhá k vítězství 4:0. Za pět sezon v dresu Rossoneri odehrál celkem 160 utkání a vstřelil 11 branek a získal s ní celkem 8 trofejí.

StatistikyEditovat

Sezóna Klub Liga Ligové poháry Kontinentální poháry Celkem
Soutěž Zápasy Góly Soutěž Zápasy Góly Soutěž Zápasy Góly Zápasy Góly
1976/77 Parma AC Serie C 1 0 - 0 0 - 0 0 1 0
1977/78 Serie C 21 8 - 0 0 - 0 0 21 8
1978/79 Serie C1 33 15 - 0 0 - 0 0 33 5
1979/80 AS Řím Serie A 27 3 IP 9 0 - 0 0 36 6
1980/81 Serie A 29 2 IP 6 2 PVP 2 1 37 5
1981/82 Serie A 5 0 IP 0 0 PVP 3 1 8 1
1982/83 Serie A 23 2 IP 3 0 UEFA 6 0 32 2
1983/84 Serie A 9 0 IP 5 0 PMEZ 4 0 18 0
1984/85 Serie A 22 3 IP 2 0 PVP 3 0 27 3
1985/86 Serie A 29 0 IP 4 0 - 0 0 33 0
1986/87 Serie A 27 2 IP 7 1 PVP 2 0 36 3
1987/88 AC Milán [4] Serie A 27 2 IP 7 0 UEFA 4 0 38 2
1988/89 Serie A 28 2 IP+IS 2+1 0 PMEZ 7 1 38 3
1989/90 Serie A 24 3 IP 4 0 PMEZ+ES+IP 6+0+1 0 35 3
1990/91 Serie A 21 1 IP 4 0 PMEZ+ES+IP 4+2+0 0 31 1
1991/92 Serie A 12 2 IP 6 0 - 0 0 18 2
Celkově 338 35 - 60 3 - 44 3 442 41

ÚspěchyEditovat

KlubovéEditovat

ReprezentačníEditovat

VyznamenáníEditovat

  Řád zásluh o Italskou republiku (30.9. 1991) z podnětu Prezidenta Itálie [5]

  Řád italské hvězdy (6.2. 2014)[6]

Reprezentační kariéraEditovat

Za národní tým Itálie nastoupil celkem do 26 utkání a vstřelil jednu branku. Zúčastnil se dvou turnajů MS (1986 a 1990) ale jen domácím tuenaji 1990 si zahrál a získal bronzové medaile. Nastoupil i do turnaje ME 1988.

Jeho jediná branka byla vstřelená 6. ledna 1981, v zápase v kterém i debutoval proti Nizozemsku (1:1) na turnaji Mundialito. Zranění kolena mu brání v účasti na MS 1982.

V roce 1988 patří do týmu, který se pod vedením Viciniho dostal do semifinále ME 1988. Poslední utkání za reprezentaci odehrává 13. listopadu 1991 v kvalifikačním utkání na ME 1992 proti Norsku (1:1). [7]

Reprezentace Rok Zápasy
Fáze turnaje Datum Soupeř Odehraných minut Vstřelené branky Výsledek
  Itálie 1988   1 zápas ve skupině 10. 6.   NSR 90 0 1:1[8]
2 zápas ve skupině 14. 6.   Španělsko 90 0 1:0[9]
3 zápas ve skupině 17. 6.   Dánsko 90 0 2:0[10]
Semifinále 22. 6.   SSSR 90 0 0:2[11]
1990   1 zápas ve skupině 9. 6.   Rakousko 45 0 1:0[12]
Čtvrtfinále 30. 6.   Irsko 26 0 1:0[13]
O 3. místo 7. 7.   Anglie 90 0 2:1[14]

Trenérská kariéraEditovat

Začínal s týmem Reggiana poblíž jeho rodného města, a hned ve svém prvním roce ho dovedl do Serie A. To přilákalo pozornost Parmy, klubu, kde Ancelotti s fotbalem začínal. Vytáhl Parmu na druhé místo, její nejlepší ligové umístění v historii. V následující sezóně se tým propadl na šesté místo a "Carletto" byl poněkud překvapivě vyhozen. Všimli si toho v Juventusu a Ancelottiho angažovali i přesto, že dříve dlouho hrával za konkurenční AS Řím a AC Milán.

Během dvou let v Juve dvakrát skončil v lize druhý, jednou o bod, podruhé o dva. Do týmu přivedl Zambrottu nebo Van der Sara a mužstvo postavené okolo Zidana, Inzaghiho nebo Del Piera mělo k titulu blízko. Jenže blízko vedení Juventusu nestačilo a proto se vrátil Marcello Lippi – muž, kterého Carlo ve vedení Staré dámy předtím nahradil.

AC Milán (2001–2009)Editovat

V listopadu 2001 se ve 42 letech stal trenérem AC Milán, ve kterém dříve jako hráč působil.[15] Sezónu 2001/02 zakončil na čtvrtém místě o bod před Chievem Verona a zajistil tak předkolo Ligy mistrů.[16]

Praktikování defenzivního fotbalu jej dostalo pod palbu kritiky klubového majitele a prezidenta Silvia Berlusconiho.[2] V jeho druhé sezóně se začala projevovat spolupráce útočné dvojice InzaghiŠevčenko, která tým vynesla do finále Ligy mistrů proti Juventusu.[17] Ševčenkův gól ve finále sice nebyl rozhodčím uznán, ale když po prodlouženém utkání došlo na penaltový rozstřel, tu rozhodující proměnil Ševčenko.[17] Ancelotti se tak může chlubit tím, že jako jeden z šesti mužů získal trofej pro vítěze Champions League/PMEZ jako hráč i trenér.[zdroj?]

V následující ligové sezóně proměnil Carletto svůj tým v mašinu na vítězství, titul byl získán s pohodlným náskokem jedenácti bodů.[18] Ofenzivní záložník Andrea Pirlo se přesunul do pozice před obránci,[19] aby začal plnit roli tvůrce hry v hloubi pole. Výše pak hráli další záložníci jako Clarence Seedorf, Rivaldo nebo Rui Costa.[20] V taktickém ohledu přešel k rozestavení 4–2–3–1 nebo 4–3–2–1.[2][20] Útok se dokázal vyrovnat se zraněním Inzaghiho, Ševčenko se stal s 24 góly nejlepším střelce v italské lize.[17] Cesta za obhajobou Ligy mistrů vypadala po domácím čtvrtfinále proti Deportivu La Coruña nadějně – na San Siru milánský klub vyhrál 4:1 vstřelením čtyř gólů během osmi minut.[21] Na galicijském stadionu Riazor ale během prvního poločasu jeho tým prohrával 0:3 a během druhého ještě jeden inkasoval. Namísto postupu tak přišlo neočekávané vyřazení. Bylo to poprvé, kdy byl tým v Lize mistrů vyřazen poté, co si v úvodním utkání vybudoval třígólový náskok.[22]

Ve finále Ligy mistrů v ročníku 2004/05 se střetl s Liverpoolem a přes poločasové vedení 3:0 jeho tým nakonec ve finále neuspěl, nakonec totiž padl v penaltovém rozstřelu.[23]

Konkurenční suverénní Juventus Turín ve dvou po sobě jdoucích sezónách 2004/05 a 2005/06 vybojoval Scudetto (italský mistrovský titul). AC Milán skončil až druhý se ztrátou 7, respektive 3 bodů. Úplatkářská aféra Calciopoli ale Juventus o oba tituly připravila. Trest neminul ani milánský celek, kterému bylo v sezónách 2005/06 a 2006/07 odebráno 30, respektive 8 bodů.[24][25]

S odchodem Ševčenka do Chelsea v roce 2006 se Ancelotti uchýlil k rozestavení 4–3–2–1 s ojedinělým Inzaghim na hrotu, poté co zklamali zraněný Ronaldo a Gilardino. Ofenzivní podporu pak měli na starost Seedorf a Kaká.[26] Sezóna 2006/07 byla navzdory zraněním (Nesta) úspěšnou na evropské frontě.[27][28]

Po vyřazení CZ Bělehrad v předkole byl klub nalosován do jedné ze snazších skupin Ligy mistrů.[29] Milánští si poradili s konkurenty v podobách Anderlechtu, Lille a AEK Athény a postoupili do další fáze a v osmifinále čekal skotský Celtic. Po remíze 0:0 ve Skotsku se stejný výsledek opakoval na San Siru a utkání dospělo k prodloužení. To po průniku rozhodl jediným gólem Kaká.[29] Čtvrtfinále proti Bayernu Mnichov skončilo remízou 2:2. Ovšem v Mnichově se podařilo vyhrát 2:0 zásluhou gólového střelce i asistenta Seedorfa. Protagonistou semifinále s Manchesterem United se stal opět Kaká. Ancelottiho svěřenci zareagovali na venkovní prohru 2:3 domácí výhrou 3:0 a putovali do „reprízy“ finále proti Liverpoolu. Finále se odehrálo na Olympijském stadionu v Athénách a rozhodl jej dvougólový Inzaghi. Liverpool v závěru stačil jen zkorigovat na 2:1.[29] Ancelotti již podruhé triumfoval v nejprestižnější evropské soutěži.

Chelsea (2009–2011)Editovat

 
Ancelotti a obránce John Terry slavící anglický titul

V roce 2009 dne 1. června se stal oficiálně trenérem anglické Chelsea a s londýnským klubem Romana Abramoviče podepsal tříletou smlouvu. Ancelottiho ambicí bylo vyzkoušet si Premier League, navzdory jeho deficitní angličtině.[30] Ancelotti převzal mužstvo opírající se o hráče jako Didier Drogba, Nicolas Anelka (oba útok), Michael Ballack a Frank Lampard (oba záloha), kteří však byli zároveň třicátníky. Chelsea posílila odkoupením 25letého ruského záložníka či obránce Jurije Žirkova z CSKA Moskva.[31] V úspěšné přípravě na další sezónu začal využívat tzv. diamantové rozestavení 4–4–2. V něm mohl do středu pole začlenit vedle Lamparda a Ballacka také Deca, Essiena nebo Obi Mikela. Taktika spoléhala také na aktivitu krajních obránců Ashley Colea a José Bosingwy.[32] V útoku se Ancelotti rozhodl vsadit na dvojici Drogba–Anelka, přičemž v soubojích silnější Drogba operoval více vpředu a rychlejší Anelka za ním.[33] Začátek sezóny v podobě utkání o Community Shield se vyvedl, jeho svěřenci dokázali v penaltovém rostřelu uspět proti Manchesteru United trenéra Fergusona.[34] Již v úvodní sezóně 2009/10 se mu podařilo anglickou Premier League opanovat, navrch přidal triumf v poháru FA. Zejména jízda v Premier League, během které dvakrát porazil všechny týmy "velké čtyřky", byla úžasná.[zdroj?] Neuspěl jen v Lize mistrů, kde se jeho tým musel už v osmifinále sklonit před pozdějším vítězem Interem Milán.

V následující sezóně nedokázal tyto úspěchy zopakovat a skončil na 2. místě v Premier League. Následně byl odvolán z funkce.

Paris Saint-Germain (2012–2013)Editovat

 
Carlo Ancelotti na tiskové konferenci v Dauhá v lednu 2012

Koncem prosince 2011 byl jmenován do funkce trenéra francouzského týmu Paris Saint-Germain několik hodin poté, co byl vyhozen Antoine Kombouaré.[35] Stal se druhým nejlépe placeným fotbalovým trenérem po José Mourinhovi, jeho mzda v Paříži činila 13,5 milionu eur ročně.[36] Do PSG si s sebou přivedl také svého asistenta Paula Clementa, jehož služby využíval již v Chelsea.[37] Pařížský „projekt“ financovaný katarskou společností Qatar Sports Investments si od nákupu klubu v létě 2011 kladl jen ty nejvyšší cíle. V polovině ledna prožil vítěznou premiéru na lavičce PSG v ligovém zápase s Toulouse, díky brance Nenêho a další brance rekordní posily Javiera Pastoreho, kterého klub koupil hned v létě 2011. Večerní výhra 2:0 na stadionu Parc des Princes ponechala Paříži první místo v tabulce před dotírajícím Montpellierem.[38] Ancelotti do sestavy zakomponoval nově příchozího levého obránce Maxwella, který pod ním odehrál 14 z 19 zápasů jarního pokračování Ligue 1.[39] Titul ale nakonec získal Montpellier.

Do další sezóny tým vkročil již se zvučnými posilami (Zlatan Ibrahimović, Thiago Silva a další). Ancelottiho tým získal jistotu titulu vítězstvím 1:0 nad Lyonem na jeho půdě ve 36. kole, se dvěma zápasy navíc „k dobru“. O jediný gól se postaral útočník Jérémy Ménez.[40] Pro PSG to byl v pořadí třetí titul v historii a vůbec první od roku 1994.[41]

V Lize mistrů dokráčel s PSG až do čtvrtfinále, kde jeho svěřenci vypadli až po dvou remízách s FC Barcelona.

Real Madrid (2013–2015)Editovat

 
Ancelotti se stal v roce 2014 potřetí vítězem Ligy mistrů

V červnu 2013 převzal Real Madrid, kde nahradil José Mourinha, který se vrátil zpátky do londýnské Chelsea.[42] Podepsal smlouvu na tři roky.[42]Zinédine Zidane a Paul Clement mu měli trenérsky asistovat.[43] Ligový titul v sezóně 2013/14 sice nezískal (vyhrálo jej Atlético Madrid), ale dovedl Real k vítězství v Lize mistrů UEFA po finálové výhře 4:1 po prodloužení v derby právě nad Atléticem Madrid.[44][45] Rovněž vyhrál s Realem Copa del Rey 2013/14 (španělský pohár).[46] V sezóně 2014/15 nezískal s Realem žádnou trofej a v květnu 2015 byl z funkce odvolán.[47]

Bayern Mnichov (2016–2017)Editovat

20. prosince 2015 oznámil generální manažer FC Bayern München Karl-Heinz Rummenigge, že se Ancelotti stane nástupcem Pepa Guardioly v následujících třech sezonách. Poprvé s týmem trénoval 11. července 2016. 26. srpna 2016 porazil Mnichov Borussii Dortmund 2-0 a tím se stal vítězem DFL-Supercup 2016. 29. dubna 2017 vyhrál Mnichov 6-0 nad VfF Wolfsburg a tím si zajistil 27. vítězství v Německé fotbalové Bundeslize (a také páté vítězství v řadě). V Lize mistrů byl vyřazen ve čtvrtfinále Ancelottiho bývalými svěřenci z Realu Madrid. 5. srpna 2017 zahájilo Ancelottiho mužstvo sezonu vítězstvím nad Borussií Dortmund (základní hrací doba - výsledek 2:2, vítězství Mnichova 5:4 na penalty) a zároveň i v DFL-Supercup 2017. Nicméně, 28. září 2017 byl Ancelotti na vlastní žádost propuštěn, a to z důvodu porážky 3:0 s Paris Saint-Germain[48]. Jednalo se o nejhorší porážku klubu v základních skupinách Ligy mistrů.

Neapol (2018–2019)Editovat

Dne 23. května 2018 byl Ancelotti oficiálně jmenován hlavním trenérem SSC Neapol.[49] Šlo o jeho první italské angažmá od roku 2009, kdy opustil AC Milán. Ancelotti a klubový předseda Aurelio De Laurentiis se domluvili na tříletém kontraktu. Na úvod jeho svěřenci vybojovali domácí ligovou výhru 2:1 nad Laziem Řím, přestože po gólu Immobileho prohrávali.[50] Neapolští útočníci Arkadiusz Milik a Lorenzo Insigne ale utkání otočili.

V ročníku 2018/19 s týmem vybojoval druhé místo v Serii A. Na podzim 2018 bojoval ve skupině Ligy mistrů o postup do osmifinále, ale nakonec postoupil anglický Liverpool (později vítěz LM) kvůli lepší gólové bilanci.

V průběhu sezóny 2019/20 byl odvolán, navzdory prosincové domácí výhře 4:0 v Lize mistrů nad belgickým Genkem zajišťující jarní osmifinále.[51] Důvodem byly především špatné ligové výsledky.

Everton (2019–současnost)Editovat

Koncem roku 2019 převzal anglický klub Everton.[3] Na úvod jej čekala zkouška v podobě duelu na Goodison Park proti Burnley v rámci Premier League. Everton doma zvítězil 1:0 gólem Dominica Calvert-Lewina. Ancelotti využil rozestavení 4–4–2 a na závěr zápasu vyslal jako žolíka mladého forvarda Keana.[52]

Začátkem nového roku jeho svěřenci utrpěli v rámci 3. kola FA Cupu porážku 0:1 od městského rivala v podobě Liverpoolu. Porážku umocnil fakt, že soupeř nasadil přeážně mladíky. Ancelotti následně přiznal, že hráčskou kabinu po zápase navštívil a konfrontoval.[53]

Trenérská statistikaEditovat

Sezóna Klub Liga Ligové poháry Kontinentální poháry Celkem
Soutěž Zápasy Výhry Remízy Prohry Umístění Soutěž Zápasy Výhry Remízy Prohry Úspěch Soutěž Zápasy Výhry Remízy Prohry Úspěch Zápasy Výhry Remízy Prohry
1995/96 AC Reggiana 1919 Serie B 38 16 13 9 3. místo (postup) IP 3 1 1 1 - - 0 0 0 0 - 41 17 14 10
1996/97 Parma AC Serie A 34 18 9 7   IP 1 0 0 1 - UEFA 2 1 0 1 - 37 19 9 9
1997/98 Serie A 34 15 12 7 6. místo IP 8 4 3 1 Semifinále LM 8 4 3 1 Zákl. skupina 50 23 18 9
1998/99 Juventus FC Serie A 16 8 5 3 nastoupil v úno., 7. místo IP 0 0 0 0 - LM 4 1 2 1 Semifinále 20 9 7 4
1999/00 Serie A 34 21 8 5   IP 4 3 0 1 - Int.+UEFA 6+8 3+5 3+1 0+2   + Osmifinále 52 32 12 8
2000/01 Serie A 34 21 10 3   IP 2 0 1 1 - LM 6 1 3 2 Zákl. skupina 42 22 14 6
2001/02 AC Milán Serie A 25 10 10 5 nastoupil v lis., 4. místo IP 6 3 2 1 Semifinále UEFA 8 4 1 3 Semifinále 39 17 13 9
2002/03 Serie A 34 18 7 9   IP 8 4 4 0   LM 19 10 4 5   61 32 15 14
2003/04 Serie A 34 25 7 2   IP+IS 6+1 4+0 0+0 2+1 Semifinále LM+ES+IP 10+1+1 5+1+0 2+0+0 3+0+1  + Čtvrtfinále 53 35 11 7
2004/05 Serie A 38 23 10 5   IP+IS 4+1 3+1 0+0 1+0   LM 13 9 2 2   56 36 12 8
2005/06 Serie A 38 28 4 6   IP 4 3 0 1 - LM 12 5 5 2 Semifinále 54 36 9 9
2006/07 Serie A 38 19 12 7 4. místo IP 6 3 1 2 Semifinále LM 15 9 3 3   59 31 16 12
2007/08 Serie A 38 18 10 10 5. místo IP 2 0 1 1 - LM+ES+MSK 8+1+2 4+1+2 2+0+0 2+0+0 Osmifinále+ +  51 25 13 13
2008/09 Serie A 38 22 8 8   IP 1 0 0 1 - UEFA 8 4 4 0 3. kolo 47 26 12 9
2009/10 Chelsea FC Premier League 38 27 5 6   AP+ALP+AS 6+3+1 6+2+0 0+1+1 0+0+0  +  LM 8 4 2 2 Osmifinále 56 39 9 8
2010/11 Premier League 38 21 8 9   AP+ALP+AS 3+1+1 1+0+0 2+0+0 0+1+1 - LM 10 6 1 3 Čtvrtfinále 53 28 11 14
2011/12 Paříž St. Germain Lique 1 19 11 6 2 nastoupil v led.,   FP 4 3 0 1 - - 0 0 0 0 - 23 14 6 3
2012/13 Lique 1 38 25 8 5   FP+FLP 4+2 3+1 1+1 0+0 - LM 10 6 3 1 Čtvrtfinále 54 35 13 6
2013/14 Real Madrid Primera División 38 27 6 5   ŠP 9 8 1 0   LM 13 11 1 1   60 46 8 6
2014/15 Primera División 38 30 2 6   ŠP+ŠS 4+2 2+0 1+1 1+1 - LM++ES+MSK 12+1+2 8+1+2 2+0+0 2+0+0 Semifinále+ +  59 43 6 10
2016/17 FC Bayern Mnichov Bundesliga 34 25 7 2   NP+NS 5+1 4+1 0+0 1+0 Semifinále +   LM 10 6 0 4 Čtvrtfinále 50 36 7 7
2017/18 Bundesliga 6 4 4 4 propuštěn v zář. NP+NS 1+1 1+0 0+1 0+0   LM 2 1 0 1 - 10 6 2 2
2018/19 SSC Neapol Serie A 38 24 7 7   IP 2 1 0 1 - LM+EL 6+6 2+3 3+0 1+3 Zákl. skupina + Čtvrtfinále 52 30 10 12
2019 Serie A 15 5 6 4 propuštěn v pro. IP 0 0 0 0 - LM 6 3 3 0 - 21 8 9 4
2019/20 Everton FC Premier League 20 8 6 6 nastoupil v pro., 12. místo AP 1 0 0 1 - - 0 0 0 0 - 21 8 6 7
2020/21 Premier League ? ? ? ? ? AP+ALP ?+? ?+? ?+? ?+? - - 0 0 0 0 - ? ? ? ?
Celkově 795 470 183 142 - - 108 62 24 22 - - 218 122 51 45 - 1121 654 258 209

Trenérské úspěchyEditovat

Juventus FC

AC Milán

Chelsea FC

Paříž Saint-Germain FC

Real Madrid

FC Bayern Mnichov

IndividuálníEditovat

  • 2× nejlepší trenér Serie A (2001, 2004)
  • 1× nejlepší trenér Lique 1 (2013)
  • 1× nejlepší trenér Primera División (2015)
  • 1× trenér roku UEFA (2003)
  • 1× trenér roku podle ESM (2003)
  • 1× trenér roku podle Globe Soccer Awards (2014)
  • 2× trenér roku podle IFFHS (2007, 2014)
  • 1× Národní cena Enza Bearzota (2014)

V roce 2014 byl uveden do Síně slávy italského fotbalu.

Externí odkazyEditovat

ReferenceEditovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Carlo Ancelotti na italské Wikipedii.

  1. a b Carlo Ancelotti – Honours [online]. Transfermarkt.com [cit. 2020-05-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. a b c d KAY, Adam. Carlo Ancelotti: a profile of success. These Football Times [online]. 2015-03-19 [cit. 2020-05-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. a b Ancelotti Appointed Everton Manager. evertonfc.com [online]. 2019-12-21 [cit. 2020-03-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. http://www.magliarossonera.it/protagonisti/Gioc-Ancelotti.html
  5. https://www.quirinale.it/onorificenze/insigniti/211702
  6. https://www.quirinale.it/onorificenze/insigniti/330642
  7. https://www.transfermarkt.de/spielbericht/index/spielbericht/2243854
  8. https://www.transfermarkt.de/spielbericht/index/spielbericht/946084
  9. https://www.transfermarkt.de/spielbericht/index/spielbericht/946089
  10. https://www.transfermarkt.de/spielbericht/index/spielbericht/946093
  11. https://www.transfermarkt.de/spielbericht/index/spielbericht/946328
  12. https://www.transfermarkt.de/osterreich/spielplan/verein/3383/saison_id/1989
  13. https://www.transfermarkt.de/spielbericht/index/spielbericht/928079
  14. https://www.transfermarkt.de/spielbericht/index/spielbericht/928084
  15. VALERJ, Alex. Milan stoppte Ancelotti. kicker.de [online]. 2001-11-07 [cit. 2020-05-17]. Dostupné online. (německy) 
  16. Italy 2001/02 [online]. RSSSF, rev. 2003-01-11 [cit. 2020-05-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  17. a b c KELLY, James. The grace and goals of Andriy Shevchenko and Pippo Inzaghi for AC Milan. These Football Times [online]. 2018-08-28 [cit. 2020-05-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  18. Italy 2003/04 [online]. RSSSF, rev. 2005-08-19 [cit. 2020-05-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  19. Real Madrid boss Carlo Ancelotti 'changed my career' - Andrea Pirlo. ESPN [online]. 2015-05-04 [cit. 2020-05-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  20. a b BATE, Adam. Andrea Pirlo v Carlo Ancelotti: Juve star faces his old AC Milan mentor. Sky Sports [online]. 15-05-05 [cit. 2020-05-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  21. AC Milan 4-1 Deportivo. BBC [online]. 2004-03-23 [cit. 2020-05-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  22. Greatest Comebacks: Deportivo La Coruna 4-0 AC Milan. Bleacher Report [online]. 2008-10-20 [cit. 2020-05-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  23. TOWNSEND, Jon. Liverpool’s miracle men of Istanbul. These Football Times [online]. 2015-05-25 [cit. 2020-05-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  24. FERRIGNO, Andrea; ZEA, Antonio. Italy 2004/05 [online]. RSSSF, rev. 2006-07-26 [cit. 2020-05-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  25. FERRIGNO, Andrea. Italy 2005/06 [online]. RSSSF, rev. 2006-10-06 [cit. 2020-05-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  26. DAVIES, Gregg. Filippo Inzaghi. Four Four Two [online]. 2008-01-09 [cit. 2020-05-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  27. Inter Milán osmou výhrou po sobě vyrovnal letitý rekord. Sport.cz [online]. 2006-12-10 [cit. 2020-05-17]. Dostupné online. 
  28. L'Ascoli combatte ma il Milan è più forte e i rossoneri sono già fuori dall'handicap. La Repubblica [online]. 2006-09-20 [cit. 2020-05-17]. Dostupné online. (italsky) 
  29. a b c SHARP, Will. Rossoneri revenge: AC Milan’s memorable road to Champions League glory in 2007. These Football Times [online]. 2019-07-10 [cit. 2020-05-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  30. Ancelotti appointed Chelsea boss. BBC [online]. 2009-06-01 [cit. 2020-05-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  31. Chelsea complete £18m signing of Yuri Zhirkov. The Guardian [online]. 2009-07-07 [cit. 2020-05-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  32. JONES, Dean. Ancelotti convinced his diamond formation can still cut it for Chelsea. Evening Standard [online]. 2009-08-03 [cit. 2020-05-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  33. FIFIELD, Dominic. Carlo Ancelotti praises former transfer target Nicolas Anelka's Chelsea form. The Guardian [online]. 2009-10-30 [cit. 2020-05-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  34. MCNULTY, Phil. Chelsea 2 - 2 Man Utd. BBC [online]. 2009-08-09 [cit. 2020-05-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  35. Carlo Ancelotti named new manager of Paris Saint-Germain. BBC [online]. 2011-12-30 [cit. 2020-05-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  36. SNYDER, Matthew. Arsene Wenger: Arsenal Manager's Annual Salary Revealed. Bleacher Report [online]. 2012-03-20 [cit. 2020-05-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  37. BILLINGHAM, Glenn. The army of assistants and coaches elevating the top managers to glory. These Football Times [online]. 2017-11-27 [cit. 2020-05-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  38. Ancelotti claims first league win as coach of Paris Saint-Germain. France24 [online]. 2012-01-15 [cit. 2020-05-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  39. MCTEAR, Euan. Maxwell: the most decorated club footballer in history. These Football Times [online]. 2019-03-27 [cit. 2020-05-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  40. BRASSELL, Andy. David Beckham's Paris St-Germain clinch French title. BBC [online]. 2013-05-12 [cit. 2020-05-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  41. PSG wrap up title. ESPN [online]. 2013-05-12 [cit. 2020-05-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  42. a b COERTS, Stefan. Official: Real Madrid confirm Ancelotti signing. Goal.com [online]. 2013-06-25 [cit. 2020-06-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  43. KENT, David. Ancelotti, Zidane... and Clement: Real Madrid's latest dream team lead Ronaldo and Co as stars return to training. Daily Mail [online]. 2013-07-16 [cit. 2020-06-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  44. Real slaví desátý triumf v Lize mistrů, Atlético porazil v prodloužení, iDNES.cz, citováno 25. 5. 2014
  45. Real - Atlético 4:1 a.e.t., UEFA.com (anglicky)
  46. Real získal Španělský pohár, výhru nad Barcelonou vystřelil Bale, iDNES.cz, citováno 16. 4. 2014
  47. http://sport.sme.sk/c/7824333/trener-ancelotti-skoncil-v-reale-madrid.html
  48. Ancelotti končí, Bayern Mnichov trenéra vyhodil po prohře s Paříží. iDNES.cz [online]. 2017-09-28 [cit. 2017-11-05]. Dostupné online. 
  49. Official: Napoli appoint Ancelotti. Football-Italia [online]. 2018-05-23 [cit. 2020-05-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  50. Lazio 1-2 Napoli: Runners-up fight back for important win. Sky Sports [online]. 2018-08-18 [cit. 2020-05-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  51. Official: Napoli sack Ancelotti. Football-Italia [online]. 2019-12-10 [cit. 2020-05-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  52. WILSON, Paul. Carlo Ancelotti gets off the mark as Everton grab late win over Burnley. The Guardian [online]. 2019-12-26 [cit. 2020-05-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  53. Carlo Ancelotti confronts Everton players after FA Cup exit to youthful Liverpool. Sky Sports [online]. 2020-01-06 [cit. 2020-05-17]. Dostupné online. (anglicky)