Václav Morávek

český účastník protinacistického odboje, člen skupiny Tři králové
O českém fotbalistovi narozeném roku 1901 pojednává článek Václav Morávek (fotbalista).

Václav Morávek (krycí jména León, Mladý, Vojta, Ota a Procházka, známý také jako Pobožný pistolník; 8. srpna 1904, Kolín21. března 1942, Praha) byl v meziválečném období důstojník československé armády a za druhé světové války hrdina českého protinacistického odboje.

Václav Morávek
Pobožný pistolník
Václav Morávek[1]
Václav Morávek[1]
Narození 8. srpna 1904
Kolín, Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 21. března 1942 (ve věku 37 let)
Praha Protektorát Čechy a MoravaProtektorát Čechy a Morava Protektorát Čechy a Morava
Vojenská kariéra
Hodnost štábní kapitán i.m. brigádní generál
Doba služby 1923–1942
Sloužil pěší pluk 42 v Terezíně
dělostřelecký pluk 107 v Olomouci
Tři králové
Složka Československá armáda
Velel 7. polní dělostřelecká brigáda
Války Druhá světová válka

Byl nejmladším členem legendární odbojové trojice Mašín, Balabán, Morávek, přezdívané gestapem Tři králové, která působila na území Protektorátu v letech 1939–1942. Skupina shromažďovala zpravodajsky cenné informace, které následně posílala do Londýna, byla v kontaktu se špiónem Paulem Thümmelem (A-54), kolportovala ilegální tiskoviny a prováděla menší záškodnickou činnost. Morávek, jenž vynikal odvahou a proslul neuvěřitelnými útěky, vydržel na svobodě ze slavného trojlístku nejdéle. Padl 21. března 1942 při přestřelce s příslušníky pražské řídicí úřadovny gestapa (Geheime Staatspolizeileistelle Prag) u Prašného mostu. Krátce po válce byl in memoriam povýšen do hodnosti podplukovníka a roku 2005 na brigádního generála.

Obsah

MládíEditovat

RodinaEditovat

Václav Morávek se narodil 8. srpna 1904 v Kolíně. Otec Josef, původně strojní inženýr, působil od roku 1900 jako středoškolský profesor na kolínské zemské řemeslnické škole. Vyučoval předměty: psaní, počty, mechanika, mechanická technologie, odborné rýsování strojnické, nauka o motorech a účetnictví.[2] Matka Jaroslava rozená Muziková byla velice zbožná žena, činná v různých spolcích, jejímž hlavním úkolem v rodině bylo starat se o domácnost.[3] S matkou měl Václav hluboký vztah. Ona zcela zásadně ovlivnila vytváření jeho hodnotového žebříčku, především duchovně. V letech okupace ho i přes riziko perzekuce všemožně podporovala.[4] Václav měl dva sourozence – starší sestru Jarmilu (* 1903) a mladšího bratra Zdeňka (* 1907). Oba svého bratra výrazně přežili a zemřeli až dlouho po válce.[5]

Co do vyznání se Morávkovi v roce 1919 přidali k odlivu věřících z církve římskokatolické k Českobratrské církvi evangelické; maminka Jaroslava pak v roce 1930 přestoupila do kolínské Jednoty českobratrské (dnes Církev bratrská).[6] Všichni členové Morávkovy rodiny jsou pohřbeni na evangelickém hřbitově, který se nalézá na Veltrubské ulici na Zálabí. Václav Morávek zde má hrob pouze symbolický.[7]

Dospívání a studiaEditovat

Václav nejprve vychodil pět tříd obecné školy a od roku 1915 studoval na kolínském gymnáziu (nacházelo s v budově dnešní Obchodní akademie), kde v červenci 1923 odmaturoval.[8][9] Mezitím v roce 1921 zemřel jeho otec a na Václava přešla podstatná tíže starostí o rodinu. Ve volném čase se aktivně věnoval skautingu, v letech 1920 až 1923 vykonával funkci sborového vůdce jednoho z kolínských oddílů.[10]

V armáděEditovat

Po dobrovolném odvodu v březnu 1923 nastoupil 1. října k pěšímu pluku v Terezíně.[9] Důvodem byly pravděpodobně dluhy, které otec po své smrti zanechal rodině. 5. října byl odeslán jako frekventant na Vojenskou akademii v Hranicích, kterou ukončil v hodnosti poručíka dělostřelectva v srpnu 1925.[11] Poté byl odvelen do Olomouce, kde absolvoval dělostřelecký kurz. Znovu nastoupil k dělostřeleckému pluku v Olomouci. Zde sloužil v různých funkcích až do roku 1931. Dne 15. září 1931 byl v hodnosti nadporučíka odeslán do Vyššího jezdeckého kurzu a následně jezdecké školy v Pardubicích. Z Pardubic se 30. července 1933 vrátil zpět do Olomouce, kde sloužil v různých funkcích až do okupace Čech a Moravy. Vojenskou službu ukončil v hodnosti štábního kapitána.[9][12]

OsobnostEditovat

 
Václav Morávek a jeho dobrman Ryn

Morávek vynikal elegancí a vybraným vystupováním. Ačkoliv byl hluboce zbožný a přemýšlivý, platil ve společnosti za šprýmaře. Ve volném čase rád četl a psal verše. Měl kladný vztah k ženám, ale nikdy se neoženil a vlastní rodinu nezaložil. Důvodem zřejmě byla špatná ekonomická situace rodiny – finančně podporoval jak svou matku, tak bratra. Měl rád i zvířata. Miloval především koně, věnoval se jejich drezuře i parkuru. Vlastnil dobrmana jménem Ryn, s nímž se často fotografoval.[13]

Jeho nadřízený plukovník Josef Bartoš, velitel 7. polní dělostřelecké brigády, ho v roce 1937 charakterizoval takto: „Václav Morávek je velmi snaživý, podnikavý a svědomitý, s velmi vyvinutým smyslem pro odpovědnost... Mimo službu je kamarádský, veselý a vtipný se sklonem k povídavosti... Je zároveň velmi sebevědomý, ale poněkud citlivý, avšak bez škodlivých sklonů. K jeho intelektuálním schopnostem patří velká bystrost, chápavost a schopnost logického uvažování... V oblasti tělesné zdatnosti jej hodnotím jako vytrvalého a dosti odolného... Jeho zevnějšek je slušný a spořádaný. Má velmi dobrý vliv na podřízené, dovede udržet kázeň a umí vyžadovat práci.“[14]

Mnichov a okupaceEditovat

V září 1938 se Morávek v rámci své jednotky připravoval na střet s německou armádou, který však nepřišel, neboť došlo k Mnichovské dohodě. 15. březen 1939 Morávka zastihl v Olomouci u 107. dělostřeleckého pluku. 21. března byl demobilizován.[15] Krátce poté se u Moravské Ostravy pokusil o přechod do Polska, ale neúspěšně.[9] Poté se vrátil zpět do Kolína, kam byl přidělen jako nižší správní úředník k Úřadu práce. Práce „škrabala“ ho neuspokojovala a brzy požádal o přeložení do Českého Brodu. Tam už ale nikdy nenastoupil.[16]

Odbojová činnostEditovat

 
Pamětní deska v Horní ulici 1466/10 v Praze 4 – Nuslích[17][18][19]

Tři královéEditovat

Společně s dalšími bývalými důstojníky československé armády se podílel na budování krajské organizace Obrany národa. Kolínská divize se nazývala „Pribina“.[9][20] Morávek byl ale již v létě 1939 převelen do Prahy a zařazen do štábu divize při Zemském velitelství Čechy jako zpravodajský důstojník. Na podzim 1939 se v Praze seznámil s podplukovníkem Josefem Balabánem a podplukovníkem Josefem Mašínem,[9] s nimiž vytvořil zpravodajsko-diverzní skupinu, později známou jako Tři králové. Skupina, která sama sebe zřejmě nazývala Tři muzikanti nebo Tři mušketýři,[p 1] shromažďovala řadu informací ze všech sfér života protektorátu, které vyhodnocovala a odesílala do zahraničí (zpočátku pomocí kurýrů, později výhradně radiotelegraficky).[9][24] Na jaře 1940 byl Morávek nucen přejít do ilegality, neboť se mu na stopu dostalo gestapo.[25]

Od konce jara 1940 se na žádost plukovníka Františka Moravce, přednosty II. odboru Ministerstva národní obrany v Londýně, intenzivně pracovalo na znovunavázání kontaktu s Paulem Thümmelem, známým jako agent A-54.[9] Na doporučení Josefa Balabána se stal spojkou Morávek, mimo jiné pro vynikající znalost němčiny. Styky se podařilo navázat v létě 1940 a s několika pauzami trvaly do března 1942. Role Thümmela dosud nebyla uspokojivě vysvětlena (dvojitý agent?; agent operačního zastírání?; čistě za úplatu zrazující agent?), nicméně hodnota jím dodaných informací byla považována za velmi vysokou a kontakty s ním měly absolutní prioritu.[26]

Spojení s Londýnem obstarávaly vysílačky Sparta I a Sparta II, později krátkou dobu i Libuše.

Diverzní a sabotážní činnostEditovat

Mezi záškodnickou činnost Tří králů patřilo rozmisťování výbušnin na lokomotivy, které mířily do Německa či Itálie. S jakým úspěchem tyto své sabotáže prováděli, není možné zjistit. Své výbušné brikety házeli i na haldy uhlí u kasáren a jednou i u Petschkova paláce. Výbuchu zabránil kotelník, který si nálože všiml.[27] Dále zakládali požáry a umisťovali bomby v některých továrnách vyrábějících válečný materiál. Nejznámější diverzní akcí byl výbuch nálože na Anhaltském nádraží v Berlíně (do Berlína byl puma dopravena průvodčím a spolupracovníkem odboje Janem Karlem), který měl v prosinci 1940 za cíl zlikvidovat vlak Heinricha Himmlera. Ke smůle atentátníků byl vlak kvůli poruše přesměrován na jinou stanici.[28]

Výbušniny sháněli na různých místech. Část pocházela ze semtínské Explosie, část pašovali z Jugoslávie. Skladiště zbraní a munice měli u rodiny Líkařů, kteří vlastnili klempířství na Bílé hoře. Odtud zakonzervované a v sudech uložené zbraně rozváželi na různá místa a zakopávali je.[29]

Morávek se podílel i na tajné likvidaci několika nacistů, na čemž spolupracoval i Paul Thümmel. V jednom případě šlo o nespecifikovaného Němce, ve druhém o pracovníka gestapa, který se podílel na mučení Josefa Mašína. Ten byl údajně otráven cigaretou.[30]

Odbojář a šprýmař MorávekEditovat

Byl vynikající střelec (předválečný přeborník Československé armády ve střelbě z pistole) a všude s sebou nosil dvě pistole a několik zásobníků. Jelikož byl též hluboce věřícím křesťanem, neodmyslitelnou družkou jeho pistolí byla kapesní Bible kralická, v níž si každý večer, bylo-li to možné, četl.[31] Když se ho Mašín na jednom z jejich prvních setkání zeptal, v co vlastně věří, odpověděl mu legendární větou: „Věřím v Boha a ve své pistole!“[32][33]

Morávek vynikal mezi Třemi králi místy až ztřeštěnou odvahou. Na pražské velitelství gestapa pravidelně doručoval ilegální časopis V boj (říkalo se tomu „povinný výtisk“), neváhal navštívit v převleku oblíbenou hospodu Oskara Fleischera, šéfa skupiny pověřené jeho dopadením, a nechal si od něj připálit cigaretu. Poté mu poslal přátelskou zdravici s upozorněním na toto setkání – přes jeho šéfa Hans-Ulricha Geschkeho. Rozzuřený Fleischer prý po seznámení se s touto neblahou zprávou vyrazil vzteky bez sebe na ulici a pozatýkal několik kolemjdoucích chodců. Posléze musel všechny propustit.[24][32][34] Fleischer se stal terčem i dalších Morávkových vtípků. Za to, že gestapo v jednom z ilegálních bytů zabavilo Morávkův zimník, poslal odbojář Fleischerovi jakoby z Bratislavy pohlednici, v níž mu sděloval, že kvůli tomu odjíždí do teplých krajin.[35]

Všichni tři členové Tří králů, ale Morávek především, se rádi převlékali za Němce, nosili tyroláček a insignie členů NSDAP. Měli svého krejčího pana Cabicara, jenž jim šil a uschovával speciálně připravený šatník.[36]

Destrukce Tří králůEditovat

Na jaře 1941 se gestapu podařilo skupinu Tří králů rozbít; v dubnu byl zrazen a zatčen Balabán, v květnu byl potom zadržen Mašín, když kryl ústup svých spolubojovníků z obklíčeného bytu v Nuslích. Při riskantním útěku oknem přišel Morávek o levý ukazováček, jenž si uřízl o drát vysílačky.[9][24] Morávkovy plány na vysvobození Mašína selhaly, neboť ten byl po nezdařeném pokusu o útěk převezen z podolské nemocnice na Pankrác a bedlivěji hlídán. Morávek se však nehodlal vzdát. V radiodepeších apeloval na české exilové představitele, aby Britům navrhli vyměnit Balabána s Mašínem za zajaté německé důstojníky, k čemuž nicméně nedošlo.[37]

Na vlastní pěstEditovat

Přes zatčení spolupracovníků se mu spolu s radistou Františkem Peltánem dařilo udržet v chodu vysílačku a zůstat ve spojení s Thümmelem. Nicméně v létě 1941 se dostal do ještě svízelnější situace. Někteří členové z odboje s ním odmítali být v kontaktu, neboť měl pověst neopatrného dobrodruha, jenž své spolupracovníky dostává do nebezpečí. Na pozadí stála zřejmě i rostoucí rivalita mezi ním, Vladimírem Krajinou a plukovníkem Josefem Churavým.[38] Na podzim 1941 a v lednu či únoru 1942 navázal kontakt s odbojovými skupinami Kapitán Nemo a Jindra, neboť na zbývající sítě ON již bylo napojeno gestapo.[9][39]

V říjnu 1941 odhalilo gestapo vysílačku Sparta I a skrze tento úspěch se dostalo na stopu agenta A-54. Krátce nato byl Thümmel poprvé zatčen pro podezření ze spolupráce s odbojem. Od něj se gestapo dostalo, mimo další lidi, na stopu Morávkovi.[9] Smyčka se ale utahovala pomalu, neboť Morávek byl v té době odtržen od oficiálních struktur odboje. Sám si zařídil tzv. střelecké skupiny, jejichž členové byli jakýmisi Morávkovými pistolníky, jež hodlal využívat na různé diverzní akce. Plánoval dokonce přepad pankrácké věznice.[40] K jeho nejvěrnějším spolupracovníkům patřil rotmistr Václav Řehák zvaný Fešák.[26] Ne vždy však byli tito odbojáři poblíž. Brzy ráno 20. prosince 1941 byl skupinou osmi gestapáků překvapen v podkrovním bytě s jediným východem, ale díky své rychlé reakci, odvaze a příznivé souhře okolností se ještě dokázal z obklíčení prostřílet.[24][41]

Silver A a AnthropoidEditovat

V březnu 1942 se paraskupině Silver A podařilo po několika neúspěších navázat kontakt s Morávkem a jeho prostřednictvím i s A-54 (spojení s ním bylo přerušeno od října 1941).[42] Vysílačka Libuše tak mohla konečně odvysílat do Londýna dlouho očekávanou zprávu o obnovení spojení s prominentním špiónem. Spokojenost však měla jen krátké trvání. Thümmel, v únoru 1942 podruhé zatčený a propuštěný 2. března pod příslibem spolupráce, byl již pod bedlivým dohledem gestapa. To doufalo, že je přivede na stopu odbojářů a parašutistů. Dne 20. března 1942 obdržel Morávek na schůzce s Alfrédem Bartošem fotografie příslušníků Silver A s tím, že pro ně opatří nové falešné doklady. Tyto fotografie (především tedy Valčíkova) následně přispěly k odhalení příslušníků Silver A, neboť Morávek je nestačil před svou smrtí zlikvidovat. Na druhý den měl patrně domluvenou schůzku s Thümmelem, cílem bylo dostat ho nějakým způsobem do bezpečí. Nevěděl však, že ten byl 20. března zatčen potřetí a definitivně.[43] Kolem poledne 21. března se Morávek s největší pravděpodobností setkal s příslušníky desantu Anthropoid, tedy s Gabčíkem a Kubišem, kteří ho informovali o chystaném atentátu na Heydricha a zřejmě žádali jeho spolupráci.[24][44]

 
Fotografie, která byla často publikována jako snímek maskovaného Václava Morávka, ve skutečnosti zachycuje Waltera Jacobiho, vedoucího úřadovny SD v Praze.[45]

SmrtEditovat

Dne 21. března 1942 večer měl schůzku, pravděpodobně s A-54, poblíž Ořechovky. Vydal se tam společně s Václavem Řehákem, který šel napřed. Další sled událostí není dosud s jistotou objasněn. Nejpravděpodobnější verze je, že Řehák byl dopaden agenty gestapa a odváděn k autu. Morávek to z dálky viděl, nasedl na projíždějící tramvaj a chtěl Řeháka náhlou akcí vysvobodit. Část agentů gestapa zůstala v úkrytu, a Morávek tedy nabyl dojmu, že na gestapáky stačí. Vyskočil z tramvaje a vydal se svému spolupracovníkovi na pomoc. Vzápětí se však z úkrytů vyhrnul zbytek gestapáků. Došlo k divoké přestřelce. Podle starších dohadů si prý na útěk obrácený a zraněný Morávek vzal život sám výstřelem do hlavy, což však neodpovídá pitevnímu protokolu. Morávek byl zasažen celkem šesti ranami – dvěma do nohou, dvěma do těla a dvěma do hlavy. Smrtelné zranění způsobila rána vypálená do boku, jež mu přeťala aortu. Ony dvě rány do hlavy mu z neznámých důvodů zasadili příslušníci gestapa, ačkoliv měli při akcích vždy rozkaz dostat podezřelé živé. Oskar Fleischer mohl mít motivaci nenechat Morávka padnout živého do rukou svých soukmenovců, neboť Paul Thümmel patřil mezi jeho staré přátele a mohl s ním mít blíže nespecifikovanou dohodu. Neví se, jestli při závěrečném boji Morávek někoho z protivníků zranil či dokonce zabil. K celé události došlo nedaleko Prašného mostu.[9][24][46]

Hodnocení odbojářské činnostiEditovat

Spolupracovnice odbojářů Marie Líkařová popsala Mašína a Morávka takto: „Vojta (Morávek) byl jako pplk. Mašín. Nemůže být obětavějšího člověka nad ně. Neznali nic než práci. Nikdo nemá ani ponětí, co vše museli vykonat. Byli stále psanci, všude byli hledáni, často bez jídla a nemocní a nemohli si v klidu odpočinout... Jinak byl Vojta velice nešťastný. Říkal, když se dočkáme konce, všechno postřílím. Všichni mi zavřeli dveře, rozutekli se...“[31] Další spolupracovnice odboje Marie Magda Rezková, v jejímž bytě často přespával, ho charakterizovala jako „muže ryzího charakteru, čestného, nábožensky založeného, který nade vše miloval svou matku. Psal jí každý týden, ona jemu pak odepisovala na jméno Růženka. Byl jemný, nikomu neublížil, o svůj život se nebál, jen toužil po krvi gestapáků, přál si jen pomstít Pepka Mašína. Často byl o hladu a vracel se ke mně zmoklý, neboť čekával někdy celé hodiny na zprávy. Nespal, pracoval nezištně ve dne i v noci.“[47]

Václav Morávek byl přesvědčený vlastenec. Celou svou osobností se snažil přispět k vyhnání německých okupantů a obnovení demokratického Československa. A tomuto cíli obětoval svůj život.[48][49][50] Je důležité podotknout, že ačkoliv mu přátelé a spolubojovníci postupně ubývali, nikdy nezůstal zcela sám. Vždy měl okolo sebe statečné lidi, kteří mu i přes známá rizika pomáhali, dávali mu najíst, poskytovali přístřeší, dělali spojky, spolupracovali při vysílání, ošetřovali ho a půjčovali oblečení.[26]

Po válceEditovat

PovýšeníEditovat

Po válce (v roce 1945) byl Morávek in memoriam povýšen do hodnosti podplukovníka dělostřelectva.[51] Dne 8. května 2005 prezident Václav Klaus udělil Morávkovi in memoriam (stejně jako Balabánovi a Mašínovi) hodnost brigádního generála.[9][51]

Památník a Morávkův parkEditovat

Na místě jeho smrti, poblíž Prašného mostu uprostřed rušné křižovatky, se nacházel až do roku 2008 skromný pomníček. V roce 2008 byl odstěhován kvůli stavbě tunelu Blanka (v rámci budování městského okruhu) a z důvodů rekonstrukce celého okolí. Pomníček byl dočasně umístěn v areálu pražské vojenské posádky v Dejvicích. Dne 6. října 2014 byl inovovaný památník Václava Morávka za přítomnosti náčelníka generálního štábu Petra Pavla slavnostně odhalen.[52] Ke stávajícímu pomníku byly umístěny tři velké kameny symbolizující odbojovou skupinu Tři krále.[53] Autorem architektonického návrhu obnoveného pomníku na Prašném mostě je Ing. arch. Klement Valouch.[54]

Po dokončení tunelu Blanka byly nově vzniklé parkové plochy v blízkosti křižovatky ulice Svatovítské a Milady Horákové pojmenovány Morávkův park.[55]

Pamětní deskyEditovat

V Kolíně na budově Obchodní akademie (původně gymnázia) se nachází pamětní deska. Vytvořil ji v roce 2004 akademický sochař Michal Vitanovský.[56]

Dne 16. března 2017 odpoledne byla v Olomouci zásluhou Československé obce legionářské (Jednota Olomouc) odhalena pamětní deska na domě, kde Václav Morávek ve 20. a 30. letech dvacátého století bydlel, na adrese Šemberova 46/2. Autorem pamětní desky je kameník Miroslav Zmeškal.[57]

MedaileEditovat

Morávkovo jméno nese medaile udělovaná za spolupráci s Aktivními zálohami Armády České republiky.[9][50]

VyznamenáníEditovat

V kultuřeEditovat

Osoba štábního kapitána Václava Morávka je jednou z hlavních postav v českém sedmidílném seriálu Tři králové (1998) od režiséra Karla Kachyňi. Jedná se o dílo do jisté míry inspirované skutečností a Václava Morávka v něm ztvárnil Vladimír Javorský.[58]

OdkazyEditovat

PoznámkyEditovat

  1. Trojlístku Balabán–Mašín–Morávek dalo ve své době označení „Tři králové“ výhradně pražské gestapo. Oni sami sebe nazývali Tři mušketýři. A stejně jako tři mušketýři Alexandra Dumase, i oni byli ve skutečnosti čtyři: Za jejich „d'Artagnana“ byl někdy označován právě plukovník generálního štábu Josef Churavý,[21][22], jindy zase radista František Peltán.[23] Označení „Tři muzikanti“ je možné odvodit od skutečnosti, že ilegální odbojová vojenská organizace Obrana národa byla někdy nazývána zkratkou DOM (Domácí odboj muzikantů), a protože „Tři králové“ byli její nedílnou součástí, mohli se Balabán, Mašín a Morávek také zkráceně mezi sebou někdy označovat výrazem „Tři muzikanti“.

ReferenceEditovat

  1. VOZKA, Jaroslav. Hrdinové domácího odboje. Praha : nakladateství Práce, 1946. 152 s. záznam v databázi Národní knihovny ČR Dostupné online.  
  2. Memoriál Václava Morávka: křesťanský sraz střelců a příznivců palných zbraní. www.memorial-vm.cz [online].  [cit. 2017-04-26]. Dostupné online.  
  3. ČERMÁK, Vilém. Muž proti okupaci. Portrét štábního kapitána Václava Morávka. Plzeň : Nava, 2007. S. 14–16. (Dále jen Čermák 2007). 
  4. Čermák 2007, s. 17.
  5. Čermák 2007, s. 18–19.
  6. Memoriál Václava Morávka: křesťanský sraz střelců a příznivců palných zbraní. www.memorial-vm.cz [online].  [cit. 2017-04-26]. Dostupné online.  
  7. Kolínský rodák Václav Morávek a protinacistická odbojová skupina Tři králové [online]. Kolín: Městský úřadk Kolín (http://www.mukolin.cz/cz/o-meste/), [cit. 2017-04-26]. Ke stažení ve formátu *.PDF. Dostupné online.  
  8. Čermák 2007, s. 19.
  9. a b c d e f g h i j k l m n o LÁNÍK, Jaroslav, a kol. Vojenské osobnosti československého odboje 1939-1945. Praha : Ministerstvo obrany ČR, 2005. Dostupné online. Kapitola Morávek Václav (autor Eduard Stehlík), s. 199-200.  
  10. Čermák 2007, s. 20–21.
  11. Čermák 2007, s. 22-23.
  12. Čermák 2007, s. 24.
  13. Čermák 2007, s. 25–27.
  14. Čermák 2007, s. 27–28.
  15. Čermák 2007, s. 30–31.
  16. Čermák 2007, s. 31.
  17. Pamětní deska: manželé Mandíkovi [online]. Horní 1466/10, 14000 Praha 4 - Nusle: [cit. 2015-11-17]. Dostupné online.  
  18. KAREŠ, Josef; ZAHRADNÍČEK, Aleš. Pamětní deska manželé Mandíkovi [online]. Horní 1466/10, 14000 Praha 4 - Nusle: Spolek pro vojenská pietní místa, o.s., 2011-05-15, [cit. 2015-11-17]. Centrální evidence válečných hrobů: je evidován, CZE-0004-28719. Dostupné online.  
  19. František Peltán, čtvrtý ze "Tří králů" [online]. Horní 1466/10, 14000 Praha 4 - Nusle: 2013-03-14, [cit. 2015-11-17]. Dostupné online.  
  20. Čermák 2007, s. 45–46.
  21. GRANJA, Karolina. Čtvrtý mušketýr - Josef Churavý (Příběhy 20. století; Ročník 2013; Kategorie 16-18 let) [online]. Post Bellum, o.p.s.; PANT, o.s., 2013-10-30, [cit. 2017-03-18]. Zvuková nahrávka č. 10 (délka 02:48) – vyprávění o protinacistické činnosti Josefa Churavého v ilegalitě a skupině Tří mušketýrů (Balabán, Morávek, Mašín), ve které byl Churavý čtvrtým mušketýrem „Dartagnanem“ a popravách vrcholných představitelů odboje.. Dostupné online.  
  22. Osobní rozhovory s PhDr. Miloslavem Churavým (* 1926 - † 2014) - mladším synem generála Josefa Churavého - konané v jeho bytě v Nitranské ulici (v Praze 3) na Vinohradech v období srpen 2013 až říjen 2013
  23. LUDVÍK, Karel. Četař František Peltán, čtvrtý ze „Tří králů“ [online]. Československá obec legionářská, 2013-03-29, [cit. 2015-10-08]. Dostupné online.  
  24. a b c d e f Tři králové. Historie.cs [online]. Česká televize, 2014 [cit. 2017-03-18]. Dostupné online.  (česky) 
  25. Čermák 2007, s. 62.
  26. a b c Čermák 2007, passim.
  27. Čermák 2007, s. 108-109.
  28. Čermák 2007, s. 111.
  29. Kdo byl Václav Morávek?. www.memorial-vm.cz [online]. Memoriál Václava Morávka: křesťanský sraz střelců a příznivců palných zbraní [cit. 2017-03-19]. Dostupné online.  
  30. Čermák 2007, s. 112-113.
  31. a b Čermák 2007, s. 212.
  32. a b KETTNER, Petr; JEDLIČKA, Ivan M.. Tři kontra gestapo. 1. vyd. Praha : Vydavatelství časopisu MNO, 1967. ISBN A-23*71599. S. 203.  
  33. Čermák 2007, s. 104.
  34. Čermák 2007, s. 105.
  35. Čermák 2007, s. 64.
  36. Čermák 2007, s. 106.
  37. Čermák 2007, s. 127–128.
  38. Čermák 2007, s. 132–134.
  39. Čermák 2007, s. 144.
  40. Čermák 2007, s. 143–144.
  41. Čermák 2007, s. 146–148.
  42. Čermák 2007, s. 168-169.
  43. BURIAN, Michal, a kol. Atentát. Operace Anthropoid 1941-1942. Praha, Pardubice : Ministerstvo obrany ČR, 2002. S. 52–54.  
  44. Čermák 2007, s. 169–171.
  45. DVOŘÁK, Marek. Walter Jacobi (1909 – 1947), velitel vedoucí úřadovny SD v Praze a jeho poválečné osudy. Brno, 2015. 54 s. Bakalářská. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Historický ústav. Vedoucí práce Mgr. Jiří Němec, PhD. Dostupné online.
  46. Podrobná rekonstrukce pracující s různými variantami je v Čermák 2007, s. 184–210.
  47. Čermák 2007, s. 212–213.
  48. Čermák 2007, s. 210.
  49. KETTNER, Petr. Magda Rezková. www.smirice.eu [online].  [cit. 2017-03-19]. Dostupné online.  
  50. a b ŠINDELÁŘ, Miroslav. Věřil v Boha a ve své pistole: vlastenec a hrdina štábní kapitán Václav Morávek | Armáda. www.acr.army.cz [online]. 2013-03-21 [cit. 2017-03-19]. Dostupné online.  (česky) 
  51. a b štábní kapitán Václav Morávek [online]. Spolek pro vojenská pietní místa, 2006-11-15, [cit. 2014-10-09]. Dostupné online.  
  52. HLAVÁČOVÁ, Veronika; KOTTOVÁ, Anna. Pomník odbojáře Morávka se vrátil na Prašný most, musel ustoupit tunelu Blanka. Český rouzlas [online]. Praha: 2014-10-06 [cit. 2014-10-09]. Dostupné online.  
  53. BELICA, Tomáš. Tři králové v zádech. Metro. 2014-10-06, čís. 188, s. 5.  
  54. zem. Na Prašným most byla slavnostně vrácena pamětní deska št. kpt. Václava Morávka. Praha.cz [online]. Praha: 2014-10-06. Dostupné online.  
  55. Otevření Morávkova parku [online]. tunelblanka.info, 2016-07-28, [cit. 2017-03-18]. Dostupné online.  
  56. Pamětní deska Václav Morávek [online]. Spolek pro vojenská pietní místa, [cit. 2017-03-18]. Dostupné online.  
  57. FOLTA, Michal. Nejmladší ze Tří králů, Pobožný pistolník Václav Morávek má v Olomouci pamětní desku [online]. Šemberova 46/2, 779 00 Olomouc: Olomouc.eu, 2017-03-17, [cit. 2017-03-17]. Dostupné online.  
  58. Tři králové [online]. ČSFD, 1998, [cit. 2017-03-18]. Dostupné online.  

LiteraturaEditovat

  • LÁNÍK, Jaroslav a kolektiv. Vojenské osobnosti československého odboje 1939-1945. Praha : Ministerstvo obrany ČR-AVIS, 2005. ISBN 80-7278-233-9.  
  • ČERMÁK, Vilém. Muž proti okupaci. Portrét štábního kapitána Václava Morávka. Plzeň : Nava, 2007. 273 s. ISBN 978-80-7211-260-9.  

Externí odkazyEditovat