Otevřít hlavní menu

Hans-Ulrich Geschke (16. května 1907, Frankfurt nad Odrou – místo a datum smrti neznámé?) byl důstojník SS v hodnosti SS-Oberführer a válečný zločinec v období druhé světové války, který byl známý svojí účastí na vyhlazení obce Lidice u Kladna[1], když působil jako šéf řídící úřadovny gestapa v Praze.

Dr. Hans-Ulrich Geschke
Dr.Hans-Ulrich.Geschke(1907-1959).gif
Narození 16. května 1907
Německé císařství Frankfurt nad Odrou, Německé císařství
Úmrtí neznámé
Vojenská kariéra
Hodnost SS-Oberführer
Doba služby 1932–1945
Sloužil Nacistické Německo Třetí říše (1932–1945)
Složka Flag of the Schutzstaffel.svg SS
Velel Řídící úřadovna gestapa v Praze
Vrchní velitel bezpečnostní policie a SD v Budapešti
Války Druhá světová válka
Bitvy Bitva o Budapešť
Vyznamenání Válečný záslužný kříž I. třídy s meči
Válečný záslužný kříž II. třídy s meči
Válečný záslužný kříž druhé třídy s meči

Obsah

ŽivotopisEditovat

Předválečná létaEditovat

Narodil se 16. května roku 1907 ve Frankfurtu nad Odrou na území Braniborska. V roce 1925 maturoval v Hannoveru.[2] V mládí studoval práva na univerzitách v Berlíně a v Göttingenu, které úspěšně dokončil kolem roku 1930. V roce 1931 v Göttingenu získal titul doktora práv.[2] V roce 1932 vstoupil do NSDAP a byla mu nabídnuta funkce právního poradce místní pobočky v Hannoveru. Odtud přešel v listopadu roku 1934 do Dortmundu, kde začal pracovat u místní pobočky gestapa. Roku 1936 mu byla udělena hodnost SS-Obersturmführer (nadporučík) a bylo mu svěřeno velení služebny gestapa v Kielu.[2]

Druhá světová válkaEditovat

Působení v PrazeEditovat

V červnu roku 1939 byl povýšen a převelen z Kielu do Prahy, kde se stal šéfem řídící úřadovny gestapa.[2] Během této doby se stal neblaze slavným po celém městě a na jeho rozkazy byly zatýkány, vyšetřovány a vražděny stovky lidí. Během svého působení v Praze (po nástupu R. Heydricha v září 1941) byl i povýšen dne 29. října, 1941 do hodnosti SS-Standartenführer (plukovník).[2]

  • Na československé listině válečných zločinců [p 1] figuruje pod číslem 82 A.[4]
  • Geschke dokonce osobně zatýkal [p 2] bývalého předsedu protektorátní vlády generála Aloise Eliáše, na kterého později vypracovával žalobu, na základě které byl generál Eliáš popraven. (V procesu s generálem Eliášem vystupoval Geschke jako veřejný žalobce.[4])
  • Dne 18. června 1942 velel Geschke gestapu při dobývání krypty kostela sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici (Resslova 307/9, Praha 2, Nové Město).[5] Nejdříve byl sveden boj o kůr a emporu. Boj trval téměř tři hodiny.[5] Po začátku boje došlo k ostrému sporu mezi velitelem Waffen–SS Karlem Fischerem von Treuenfeld a velitelem pražského gestapa Geschkem. Podstatou ostré hádky bylo, kdo akci vlastně velí a jak má akce probíhat. (Pravomoce gestapa a Waffen-SS nebyly příliš jasné.) Karl Fischer von Treuenfeld nesouhlasil s používáním duchovních jako živých cílů. Tvrdil, že dobývání kostela má probíhat jako vojenská operace. Geschke oponoval názorem, že se jedná o policejní akci a ne frontové válčení a že atentátníky potřebuje zatknout živé. K. H. Frank nakonec dal za pravdu esesmanům, že odpor parašutistů zlomí jen hrubá síla, takže akce nakonec probíhala jako bojová operace Waffen–SS.[6] Geschke si to ale nenechal líbit. Po akci napsal oponentní zprávu v jejímž důsledku byl Karl von Treuenfeld potrestán převelením z bezpečí Prahy na ruskou frontu.[6][7]
Geschke v Petschkově paláciEditovat

Působení mimo PrahuEditovat

V říjnu roku 1942 opustil pražské gestapo a území protektorátu a byl převelen do Drážďan, kde působil jako inspektor SD až do května roku 1944. Ve funkci velitele pražského gestapa jej nahradil SS-Obersturmbannführer Ernst Gerke.

Poté byl převelen do Poznaně, kde zastával opět funkci velitele SD a jeho posledním služebním místem se mu stala Budapešť. Zde byl vrchním velitelem bezpečnostní policie a SD pod velením vyššího policejního šéfa pro území Maďarska SS-Obergruppenführera Otto Winkelmanna. Zde se opět podílel na masových zvěrstvech páchaných na židovském obyvatelstvu a během roku 1944 byl za „zásluhy“ povýšen na SS-Oberführera. V únoru roku 1945 zde po něm končí všechny stopy. Naposledy byl viděn koncem války v rychlíku z Drážďan do Saské Kamenice.[4] Nejpravděpodobnější verze bude patrně ta, že padl v bitvě o Budapešť. Na jeho místo nastoupil SS-Obersturmbannführer Reiner Gottstein, který později také padl v Budapešti.

Po válceEditovat

V roce 1959 byl prohlášen vrchním státním zastupitelstvím ve Frankfurtu nad Mohanem za mrtvého.

Shrnutí vojenské kariéryEditovat

OdkazyEditovat

PoznámkyEditovat

  1. Československá listina válečných zločinců byla připravena již za války a byla neustále doplňována. Po osvobození naší vlasti v roce 1945 ale hledané osoby mnohdy obratně využily poválečných zmatků a některým se podařilo trestu uniknout. Podle retribučního dekretu (a podle následného tzv. Malého retribučního dekretu) bylo odsouzeno celkem 33.463 osob (z toho 817 k trestu smrti). Z uvedeného počtu odsouzených bylo 50 procent německé národnosti, 35 procent české a slovenské a 15 jiné národnosti. V tomto počtu je zahrnuto téměř šest tisíc příslušníků gestapa, kteří působili na okupovaném území Československa a z nichž většina uprchla. Mnoho kauz bylo nutné přerušit, neboť nebyl vypátrán jejich pobyt. Řada z uprchlých a hledaných osob našla svůj úkryt v zemích Latinské Ameriky. Národní shromáždění přijalo 24. září 1964 zákon, kterým se promlčení válečných zločinů v Československu vyloučilo. Úkol stíhat nacistické zločince tak vlastně nikdy neskončil.[3]
  2. Dne 27. září 1941 v 15:10 byl na příkaz Reinharda Heydricha v kanceláři tajemníka K. H. Franka Roberta Giese zatčen předseda vlády generál Alois Eliáš. Zatčení provedl vedoucí pražské řídící úřadovny gestapa Hans Geschke.[5]

ReferenceEditovat

  1. Užili si klidného důchodu a svých činů nelitovali. 4 nacističtí zločinci, kteří unikli trestu - Info.cz. Info.cz. Dostupné online [cit. 2017-09-06]. (česky) 
  2. a b c d e f ČVANČARA, Jaroslav. Struktura vedoucích osobností nacistické okupační moci v Čechách a na Moravě ke dni 27. 5. 1942 [online]. www.ustrcr.cz [cit. 2017-10-30]. Dostupné online. 
  3. EICHLER, Jan. MEZINÁRODNÍ ASPEKTY POTRESTÁNÍ VÁLEČNÝCH ZLOČINCŮ PO ROCE 1945 [online]. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, Diplomová práce, 2009-03-21 [cit. 2014-12-12]. Dostupné online. 
  4. a b c d e RAMBOUSEK, Ota. Jenom ne strach (vyprávění Ctirada Mašína). Praha: Nezávislé tiskové středisko, 1990. 175 s. (Edice RR, svazek číslo 4). ISBN 80-85196-02-6. S. 39. Rukopis vznikal před rokem 1989 a některá fakta (například přesné místo úkrytu v NDR) byla v zájmu ochrany účastníků pozměněna.. 
  5. a b c d e f g PADEVĚT, Jiří. Průvodce protektorátní Prahou: místa – události – lidé. 1. vyd. Praha: Academia, Archiv hlavního města Prahy, 2013. 804 s. ISBN 978-80-200-2256-1, ISBN 978-80-86852-53-9. S. 35, 228, 232, 235, 236, 238, 239, 386, 670. 
  6. a b c Sedmdesáté výročí útoku na Heydricha [online]. [cit. 2014-12-16]. Dostupné online. 
  7. WIRNITZER, Jan. Roztržka gestapa a SS u krypty: Nerozeznáte tlampač od vysílačky! [online]. iDNES.cz, 2012-06-18 [cit. 2014-12-16]. Dostupné online. 
  8. Valka.cz, Medaile Atlantického valu

Související článkyEditovat