Hans-Ulrich Geschke

Hans-Ulrich Geschke (16. května 1907, Frankfurt nad Odrou – místo a datum smrti neznámé?) byl důstojník SS v hodnosti SS-Oberführer a válečný zločinec v období druhé světové války, který byl známý svojí účastí na vyhlazení obce Lidice u Kladna[1], když působil jako šéf řídící úřadovny gestapa v Praze.

Dr. Hans-Ulrich Geschke
Dr.Hans-Ulrich.Geschke(1907-1959).gif
Narození 16. května 1907
Německé císařství Frankfurt nad Odrou, Německé císařství
Úmrtí neznámé
Vojenská kariéra
Hodnost SS-Oberführer
Doba služby 1932–1945
Sloužil Německá říše Třetí říše (1932–1945)
Složka Flag of the Schutzstaffel.svg SS
Velel Řídící úřadovna gestapa v Praze
Vrchní velitel bezpečnostní policie a SD v Budapešti
Války Druhá světová válka
Bitvy Bitva o Budapešť
Vyznamenání Válečný záslužný kříž I. třídy s meči
Válečný záslužný kříž II. třídy s meči
Válečný záslužný kříž druhé třídy s meči

ŽivotopisEditovat

Předválečná létaEditovat

Narodil se 16. května roku 1907 ve Frankfurtu nad Odrou na území Braniborska. V roce 1925 maturoval v Hannoveru.[2] V mládí studoval práva na univerzitách v Berlíně a v Göttingenu, které úspěšně dokončil kolem roku 1930. V roce 1931 v Göttingenu získal titul doktora práv.[2] V roce 1932 vstoupil do NSDAP a byla mu nabídnuta funkce právního poradce místní pobočky v Hannoveru. Odtud přešel v listopadu roku 1934 do Dortmundu, kde začal pracovat u místní pobočky gestapa. Roku 1936 mu byla udělena hodnost SS-Obersturmführer (nadporučík) a bylo mu svěřeno velení služebny gestapa v Kielu.[2]

Druhá světová válkaEditovat

Působení v PrazeEditovat

V červnu roku 1939 byl povýšen a převelen z Kielu do Prahy, kde se stal šéfem řídící úřadovny gestapa.[2] Během této doby se stal neblaze slavným po celém městě a na jeho rozkazy byly zatýkány, vyšetřovány a vražděny stovky lidí. Během svého působení v Praze (po nástupu R. Heydricha v září 1941) byl i povýšen dne 29. října, 1941 do hodnosti SS-Standartenführer (plukovník).[2]

  • Na československé listině válečných zločinců [p 1] figuruje pod číslem 82 A.[4]
  • Geschke dokonce osobně zatýkal [p 2] bývalého předsedu protektorátní vlády generála Aloise Eliáše, na kterého později vypracovával žalobu, na základě které byl generál Eliáš popraven. (V procesu s generálem Eliášem vystupoval Geschke jako veřejný žalobce.[4])
  • Dne 18. června 1942 velel Geschke gestapu při dobývání krypty kostela sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici (Resslova 307/9, Praha 2, Nové Město).[5] Nejdříve byl sveden boj o kůr a emporu. Boj trval téměř tři hodiny.[5] Po začátku boje došlo k ostrému sporu mezi velitelem Waffen–SS Karlem Fischerem von Treuenfeld a velitelem pražského gestapa Geschkem. Podstatou ostré hádky bylo, kdo akci vlastně velí a jak má akce probíhat. (Pravomoce gestapa a Waffen-SS nebyly příliš jasné.) Karl Fischer von Treuenfeld nesouhlasil s používáním duchovních jako živých cílů. Tvrdil, že dobývání kostela má probíhat jako vojenská operace. Geschke oponoval názorem, že se jedná o policejní akci a ne frontové válčení a že atentátníky potřebuje zatknout živé. K. H. Frank nakonec dal za pravdu esesmanům, že odpor parašutistů zlomí jen hrubá síla, takže akce nakonec probíhala jako bojová operace Waffen–SS.[6] Geschke si to ale nenechal líbit. Po akci napsal oponentní zprávu v jejímž důsledku byl Karl von Treuenfeld potrestán převelením z bezpečí Prahy na ruskou frontu.[6][7]
Geschke v Petschkově paláciEditovat

Působení mimo PrahuEditovat

V říjnu roku 1942 opustil pražské gestapo a území protektorátu a byl převelen do Drážďan, kde působil jako inspektor SD až do května roku 1944. Ve funkci velitele pražského gestapa jej nahradil SS-Obersturmbannführer Ernst Gerke.

Poté byl převelen do Poznaně, kde zastával opět funkci velitele SD a jeho posledním služebním místem se mu stala Budapešť. Zde byl vrchním velitelem bezpečnostní policie a SD pod velením vyššího policejního šéfa pro území Maďarska SS-Obergruppenführera Otto Winkelmanna. Zde se opět podílel na masových zvěrstvech páchaných na židovském obyvatelstvu a během roku 1944 byl za „zásluhy“ povýšen na SS-Oberführera. V únoru roku 1945 zde po něm končí všechny stopy. Naposledy byl viděn koncem války v rychlíku z Drážďan do Saské Kamenice.[4] Podle jední možní verze padl v bitvě o Budapešť, mnohem pravděpodobnější je však to, že změnil identitu.[8] Na jeho místo nastoupil SS-Obersturmbannführer Reiner Gottstein, který později také padl v Budapešti.

Po válceEditovat

V roce 1959 byl prohlášen vrchním státním zastupitelstvím ve Frankfurtu nad Mohanem za mrtvého.

Shrnutí vojenské kariéryEditovat

Data povýšeníEditovat

Významná vyznamenáníEditovat

OdkazyEditovat

PoznámkyEditovat

  1. Československá listina válečných zločinců byla připravena již za války a byla neustále doplňována. Po osvobození naší vlasti v roce 1945 ale hledané osoby mnohdy obratně využily poválečných zmatků a některým se podařilo trestu uniknout. Podle retribučního dekretu (a podle následného tzv. Malého retribučního dekretu) bylo odsouzeno celkem 33.463 osob (z toho 817 k trestu smrti). Z uvedeného počtu odsouzených bylo 50 procent německé národnosti, 35 procent české a slovenské a 15 jiné národnosti. V tomto počtu je zahrnuto téměř šest tisíc příslušníků gestapa, kteří působili na okupovaném území Československa a z nichž většina uprchla. Mnoho kauz bylo nutné přerušit, neboť nebyl vypátrán jejich pobyt. Řada z uprchlých a hledaných osob našla svůj úkryt v zemích Latinské Ameriky. Národní shromáždění přijalo 24. září 1964 zákon, kterým se promlčení válečných zločinů v Československu vyloučilo. Úkol stíhat nacistické zločince tak vlastně nikdy neskončil.[3]
  2. Dne 27. září 1941 v 15:10 byl na příkaz Reinharda Heydricha v kanceláři tajemníka K. H. Franka Roberta Giese zatčen předseda vlády generál Alois Eliáš. Zatčení provedl vedoucí pražské řídící úřadovny gestapa Hans Geschke.[5]

ReferenceEditovat

  1. Užili si klidného důchodu a svých činů nelitovali. 4 nacističtí zločinci, kteří unikli trestu - Info.cz. Info.cz. Dostupné online [cit. 2017-09-06]. (česky) 
  2. a b c d e f ČVANČARA, Jaroslav. Struktura vedoucích osobností nacistické okupační moci v Čechách a na Moravě ke dni 27. 5. 1942 [online]. www.ustrcr.cz [cit. 2017-10-30]. Dostupné online. 
  3. EICHLER, Jan. MEZINÁRODNÍ ASPEKTY POTRESTÁNÍ VÁLEČNÝCH ZLOČINCŮ PO ROCE 1945 [online]. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, Diplomová práce, 2009-03-21 [cit. 2014-12-12]. Dostupné online. 
  4. a b c d e RAMBOUSEK, Ota. Jenom ne strach (vyprávění Ctirada Mašína). Praha: Nezávislé tiskové středisko, 1990. 175 s. (Edice RR, svazek číslo 4). ISBN 80-85196-02-6. S. 39. Rukopis vznikal před rokem 1989 a některá fakta (například přesné místo úkrytu v NDR) byla v zájmu ochrany účastníků pozměněna.. 
  5. a b c d e f g PADEVĚT, Jiří. Průvodce protektorátní Prahou: místa – události – lidé. 1. vyd. Praha: Academia, Archiv hlavního města Prahy, 2013. 804 s. ISBN 978-80-200-2256-1, ISBN 978-80-86852-53-9. S. 35, 228, 232, 235, 236, 238, 239, 386, 670. 
  6. a b c Sedmdesáté výročí útoku na Heydricha [online]. [cit. 2014-12-16]. Dostupné online. 
  7. WIRNITZER, Jan. Roztržka gestapa a SS u krypty: Nerozeznáte tlampač od vysílačky! [online]. iDNES.cz, 2012-06-18 [cit. 2014-12-16]. Dostupné online. 
  8. Ungváry Krisztián: A magyarországi német biztonsági rendőrség vezetője: Hans-Ulrich Geschke
  9. Valka.cz, Medaile Atlantického valu

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat