Wikipedie

Davis Cup

Davisův pohár – tenisová soutěž reprezentačních družstev mužů pořádaná každoročně Mezinárodní tenisovou federací
(přesměrováno z Davisův pohár)

Davis Cup (česky Davisův pohár) je tenisová soutěž mužských reprezentačních družstev, největší každoročně hraná soutěž v mužském sportu, pořádaná Mezinárodní tenisovou federací (ITF). Prvního ročníku se v roce 1900 zúčastnily Spojené státy a Velká Británie. Nejvícekrát triumfovaly Spojené státy, které vyhrály 32 ročníků a 29krát odešly jako poražený finalista.

Davis Cup
Aktuální ročník:
Davis Cup 2024
Sporttenis
Založeno1900
VlastníkITF
Počet týmů18 finále
24 kvalifikační kolo
156 týmů / 839 tenistů (2023)[1]
Poslední vítězItálie Itálie (2. titul)
Nejvíce titulůUSA Spojené státy (32 titulů)
SponzořiBNP Paribas (2001–2018)
Rakuten (2019–2023)
Příbuzné soutěžeBillie Jean King Cup
juniorský Davis Cup
ZakladatelDwight F. Davis
Webdaviscup.com

Od února do listopadu 2024 probíhá 112. ročník, do něhož se přihlásilo rekordních 157 družstev.[2] Obhájcem titulu je Itálie, která se v listopadu 2023 po zisku druhé „salátové mísy“ poprvé posunula do čela týmového žebříčku ITF.[3][4]

V letech 1981–2018 se hrála šestnáctičlenná Světová skupina, z níž vzešel celkový vítěz. Změny formátu v letech 2018–2022 vedly ke vzniku kvalifikačního kola v podobě dvanácti mezistátních utkání. Vítězové z něj postupují do finálové fáze s šestnácti celky, která je rozdělena do čtyř základních skupin konaných v září. První dva týmy z každé skupiny pak postupují do osmičlenné vyřazovací fáze finále konané v listopadu. První dvě skupiny kontinentálních zón získaly celosvětový charakter s dvanácti vzájemnými duely a dvěma předcházejícími barážemi. Zachována byla koncepce třetí a čtvrté skupiny kontinentálních zón na týdenní bázi se základními bloky a nástavbovou baráží o konečné umístění. V roce 2023 byla zavedena i pátá skupina zón. Reformu zastřešila investiční skupina Kosmos, v čele se španělským fotbalistou Gerardem Piquém. Během 25 let Kosmos naplánoval do soutěže investovat tři miliardy dolarů.[5] Konkurenční Asociace tenisových profesionálů (ATP) na změny reagovala založením týmového ATP Cupu a od roku 2023 United Cupu. V lednu 2023, po nenaplnění očekávání z nového formátu soutěže, oznámila Mezinárodní tenisová federace ukončení spolupráce se skupinou Kosmos a opětovné převzetí správy nad Davisovým pohárem.[6][7]

Ženskou obdobou mužského poháru je Billie Jean King Cup, který vznikl v roce 1963 u příležitosti 50. jubilea založení Mezinárodní tenisové federace. Od roku 2023 se hraje i smíšená soutěž United Cup, která nahradila mužský ATP Cup a společnou účastí mužů a žen navázala na Hopmanův pohár. Chlapci v kategorii do 16 let hrají juniorský Davis Cup. Pouze Spojené státy, Austrálie, Česká republika a ruský tým pod hlavičkou Ruské tenisové federace vyhrály Davis Cup a Billie Jean King Cup v jednom kalendářním roce. Jediné Česko pak v konkrétní sezóně přidalo i triumf na Hopman Cupu.[8]

V letech 2019–2023 byla globálním partnerem soutěže japonská společnost Rakuten, zaměřená na elektronické obchodování. V této roli nahradila bankovní dům BNP Paribas, který byl titulárním partnerem v letech 2001–2018.[9][10]

Historie editovat

Podrobnější informace naleznete v článku Historie Davis Cupu.

Myšlenka mezinárodního týmového střetnutí mezi USA a Velkou Británií v tenise vznikla v roce 1899 v tenisovém klubu na Harvardově univerzitě. Dwight F. Davis vytvořil hrací schéma tohoto střetnutí, dále zakoupil stříbrný pohár dnes známý jako „salátová mísa“ a v roce 1900 se uskutečnilo první utkání. Od roku 1904 se soutěž otevřela dalším státům, mezi kterými významné místo zaujala společná reprezentace Austrálie a Nového Zélandu, která vystupovala až do roku 1913 pod jménem Australasie.

 
Američan Dwight F. Davis (na snímku z roku 1924) vytvořil herní formát a vítězi věnoval pozlacenou stříbrnou mísu na salát zakoupenou v bostonském klenotnictví Shreve, Crump & Low

Po Davisově smrti v roce 1945 byla tato mezinárodní tenisová soutěž přejmenována podle zakladatele na Davis Cup. Po 2. světové válce také přišla tzv. Hopmanova éra, když Austrálie pod vedením téhož kapitána prošla dvaadvacetkrát do finále z nichž 15 vyhrála. Vedle USA, Velké Británie a Austrálie se vítězství do roku 1973 včetně dočkala ještě Francie. Vše se změnilo o rok později, kdy se ovšem nakonec finále neuskutečnilo. Indie totiž odmítla nastoupit proti Jihoafrické republice kvůli tamnímu apartheidu a o vítězi tak bylo rozhodnuto bez boje.[11] Až v roce 1989 byl do zápasů Davisova poháru začleněn tie-break.

Od roku 1981 byla utvořena šestnáctičlenná světová skupina a systém podskupin. Nejdéle se ve světové skupině bez sestupu udrželo Československo a jako nástupce Česká republika, které ji poprvé a dosud naposledy opustilo až v roce 2005. Jen jednou od zavedení světové skupiny chyběly ještě týmy USA a Švédska.

V roce 2012 proběhl 101. ročník a jubilejní 100. finále Davis Cupu.[12] Obhájcem titulu bylo Španělsko, které se pošesté za uplynulých deset let probojovalo do finále, v němž však prohrálo v Praze s týmem České republiky 2:3 na zápasy. Rozhodovalo se až v posledním pátém zápase, do kterého oba týmy vstupovaly za nerozhodnutého stavu 2:2. Česká dvojka Radek Štěpánek však dokázal porazit světovou jedenáctku Nicolase Almagra 3:1 na sety.[12] Nejdelší zápas v historii Davis Cupu trval 7.02 hodin a byl odehrán 2. února 2013. V ženevském úvodním kole Světové skupiny mezi Českou republikou a Švýcarskem porazili Tomáš Berdych s Lukášem Rosolem Švýcary Stanislase Wawrinku a Marca Chiudinelliho po setech 6–4, 5–7, 6–4, 6–7 a 24–22.[13]

Na pravidelném každoročním zasedání shromáždění Mezinárodní tenisové federace v chilské metropoli Santiagu padlo 25. září 2015 rozhodnutí týkající se koncovky zápasu. Od Davis Cupu 2016 byl v pátém rozhodujícím setu zaveden tiebreak pro všechny zápasy. Skončil tak tradiční model, v němž bylo třeba k zisku této sady rozdílu dvou gamů. Cílem bylo omezení dlouhých maratonských utkání. Davis Cup se tak připojil k US Open, jenž jako jediný z grandslamů uplatňoval toto pojetí.[14]

Davis Cup 2021 byl v důsledku koronavirové pandemie rozložen do dvou kalendářních let 2020 a 2021. Původně měl být dohrán v listopadu 2020. Po přerušení tenisové sezóny v březnu 2020 se již v daném roce neuskutečnil žádný daviscupový zápas. O rok odložený finálový turnaj se tak konal v Innsbrucku, Madridu a Turíně až v listopadu a prosinci 2021.[15] Vítězné Rusko hrálo pod neutrálním statusem v důsledku aféry státem řízeného dopingu, oficiálně pod hlavičkou Ruské tenisové federace bez užití vlajky, hymny a názvu Ruská federace.[16][17] V roce 2022 pak ruský tým nemohl trofej obhajovat, když byl po únorovém zahájení ruské invaze na Ukrajinu v březnu téhož roku vyloučen ze soutěže spolu s Běloruskem.[18] Zákaz startu trval i v ročníku 2023.

Jediná Velká Británie odehrála do roku 2023 všech 111 ročníků soutěže.[19]

2018–2023: Vývoj formátu soutěže editovat

 
Argentina vyhrála Davis Cup 2016 a stala se prvním jihoamerickým vítězem v historii soutěže

Na srpnovém zasedání 2017 řídící organizace Mezinárodní tenisové federace (ITF) v Ho Či Minově Městě došlo k návrhu revolučních změn, které nebyly souhrnně přijaty. Přesto bylo rozhodnuto o testování některých změn v Davisově poháru 2018 s cílem zatraktivnění soutěže. Od roku 2018 tak byl zaveden nový herní formát pro první a druhé skupiny kontinentálních zón, které začaly probíhat jen v pátek a sobotu s utkáními zkrácenými na dvě vítězné sady. Týmy může tvořit až pět namísto čtyř tenistů. Při rozhodnutí duelu ve čtvrté dvouhře, se již nehraje pátý singl, a pokud již o vítězi rozhodla sobotní čtyřhra, konala se v neděli pouze jedna dvouhra.[20]

V důsledku přijaté reformy Davis Cupu v srpnu 2018 na zasedání ITF v Orlandu se v daném roce uskutečnil poslední ročník Světové skupiny s šestnácti členy a vyřazovacím systémem již od osmifinálové fáze. Mezistátní utkání se naposledy hrála ve třech dnech, na tři vítězné sety a v domácím prostředí jednoho z dvojice soupeřů.[21][22] Proti změně formátu prosazované vedením ITF v čele prezidentem Davidem Haggertym se postavily některé velké tenisové svazy v Evropě, včetně Německa, Velké Británie a České republiky, rovněž tak Austrálie. Předmětem kritiky se stalo zejména přerušení 118leté tradice formátu soutěže.[23] Podporu reformě naopak vyjádřily Spojené státy či Francie. Návrh obdržel nutnou dvoutřetinovou většinu, s podílem 71,4 % hlasujících.[5][24]

 
Slavnostní nástup finalistů Světové skupiny 2018 Francie a Chorvatska v lillské aréně Stade Pierre-Mauroy. Francouzi podlehli 1:3 na zápasy.

V roce 2019 byl zaveden jednotýdenní finálový turnaj s 18 účastníky na neutrální půdě. Formát mezistátního utkání, hraného v jediném dni, představuje dvě dvouhry a čtyřhru na dvě vítězné sady. Do finálového turnaje se automaticky kvalifikují semifinalisté z předchozího ročníku, dva výběry získávají divokou kartu a zbylých dvanáct celků postupuje z kvalifikačního kola. To má charakter mezistátního duelu do tří vítězných bodů ve dvou hracích dnech, s celkovou účastí dvaceti čtyř týmů, které tvoří dvojice. Kvalifikační kolo je hráno během března a poražení sestupují do zářijové 1. světové skupiny daného ročníku.[21][22]

V letech 2019 a 2021 se listopadové finále konalo ve formátu šesti tříčlenných skupin, z nichž vítězové a dva nejlepší týmy z druhých míst (dle nejvyššího poměru utkání, případně setů a her) postoupili do čtvrtfinále hraného vyřazovacím systémem.[21][22] V roce 2022 byl počet finalistů zredukován na šestnáct (12 z kvalifikačního kola, 2 finalisté předchozího ročníku, 2 divoké karty). Čtyři města získala zářijové pořadatelství čtyř finálových skupin ve formátu každý s každým. První dva celky z každé skupiny postupují do listopadové vyřazovací fáze, probíhající od čtvrtfinále v jediném dějišti.[25]

V roce 2020 došlo ke změně charakteru 1. a 2. skupin tří kontinentální zón, které byly v zářijovém termínu globalizovány do 1. a 2. světové skupiny, s předcházejícími dvěma březnovými barážemi. V každé světové skupině i baráží se koná dvanáct vzájemných duelů do tří vítězných bodů ve dvou dnech, se čtyřmi dvouhrami a čtyřhrou jako třetím utkáním v pořadí. Kontinentální zóny 3. a 4. skupin byly zachovány ve formátu jednotýdenních základních bloků a barážové nástavby o konečné umístění, s dvěma dvouhrami a jednou čtyřhrou, do dvou vítězných bodů.[26][5] V roce 2023 byla zavedena 5. skupina zón.

Formát Davisu Cupu od 2020[26]
Březen Září Listopad
Finále – skupiny Finále – K.O. systém
  12 vítězů 16 týmů 5 dní 4 skupiny 2 dvouhry
1 čtyřhra 		8 týmů 5 dní vyřazovací
fáze 		2 dvouhry
1 čtyřhra
Kvalifikační kolo
24 týmů 2 dny 12 zápasů
doma/venku 		4 dvouhry
1 čtyřhra
  12 poražených   1. světová skupina
  12 vítězů 24 týmů 2 dny 12 zápasů
doma/venku 		4 dvouhry
1 čtyřhra
Baráž 1. světové skupiny
24 týmů 2 dny 12 zápasů
doma/venku 		4 dvouhry
1 čtyřhra
  12 poražených   2. světová skupina
  12 vítězů 24 týmů 2 dny 12 zápasů
doma/venku 		4 dvouhry
1 čtyřhra
Baráž 2. světové skupiny
24 týmů 2 dny 12 zápasů
doma/venku 		4 dvouhry
1 čtyřhra
  12 poražených III. skupina
základní bloky 7 dní baráž o umístění 2 dvouhry
1 čtyřhra
Afrika Amerika Asie a Oceánie Evropa
IV. skupina
základní bloky 7 dní baráž o umístění 2 dvouhry
1 čtyřhra
Afrika Asie a Oceánie Evropa
             V. skupina (od 2023)
základní bloky 7 dní baráž o umístění 2 dvouhry
1 čtyřhra
Afrika Asie a Oceánie
červen / červenec / září


Přehled finále editovat

Legenda éry vyzývacího finále (1900–1971)
vítěz zonálního, od r. 1923 mezipásmového finále a vítěz vyzývacího finále
obhájce trofeje a vítěz vyzývacího finále (1 zápas v ročníku u vítěze)
jediný zápas v ročníku
Finále Davis Cupu[27]
Rok vítěz výsledek finalista dějiště (povrch) místo konání
1900   Spojené státy 3–0   Velká Británie Longwood Cricket Club (tráva) Boston, Spojené státy
1901 nehráno
1902   Spojené státy 3–2   Velká Británie Crescent Athletic Club (tráva) New York, Spojené státy
1903   Velká Británie 4–1   Spojené státy Longwood Cricket Club (tráva) Boston, Spojené státy
1904   Velká Británie 5–0   Belgie Worple Road (tráva) Londýn, Velká Británie
1905   Velká Británie 5–0   Spojené státy Queen's Club (tráva) Londýn, Velká Británie
1906   Velká Británie 5–0   Spojené státy Worple Road (tráva) Londýn, Velká Británie
1907   Australasie 3–2   Velká Británie Worple Road (tráva) Londýn, Velká Británie
1908   Australasie 3–2   Spojené státy Albert Ground (tráva) Melbourne, Austrálie
1909   Australasie 5–0   Spojené státy Double Bay Grounds (tráva) Sydney, Austrálie
1910 nehráno
1911   Australasie 4–0   Spojené státy Lancaster Park (tráva) Christchurch, Nový Zéland
1912   Velká Británie 3–2   Australasie Albert Ground (tráva) Melbourne, Austrálie
1913   Spojené státy 3–2   Velká Británie Worple Road (tráva) Londýn, Velká Británie
1914   Australasie 3–2   Spojené státy West Side Tennis Club (tráva) New York, Spojené státy
1915 nehráno pro 1. světovou válku
1916
1917
1918
1919   Australasie 4–1   Velká Británie Double Bay Grounds (tráva) Sydney, Austrálie
1920   Spojené státy 5–0   Australasie Domain Cricket Club (tráva) Auckland, Nový Zéland
1921   Spojené státy 5–0   Japonsko West Side Tennis Club (tráva) New York, Spojené státy
1922   Spojené státy 4–1   Australasie West Side Tennis Club (tráva) New York, Spojené státy
1923   Spojené státy 4–1   Austrálie West Side Tennis Club (tráva) New York, Spojené státy
1924   Spojené státy 5–0   Austrálie Germantown Cricket Club (tráva) Filadelfie, Spojené státy
1925   Spojené státy 5–0   Francie Germantown Cricket Club (tráva) Filadelfie, Spojené státy
1926   Spojené státy 4–1   Francie Germantown Cricket Club (tráva) Filadelfie, Spojené státy
1927   Francie 3–2   Spojené státy Germantown Cricket Club (tráva) Filadelfie, Spojené státy
1928   Francie 4–1   Spojené státy Stade Roland-Garros (antuka) Paříž, Francie
1929   Francie 3–2   Spojené státy Stade Roland-Garros (antuka) Paříž, Francie
1930   Francie 4–1   Spojené státy Stade Roland-Garros (antuka) Paříž, Francie
1931   Francie 3–2   Velká Británie Stade Roland-Garros (antuka) Paříž, Francie
1932   Francie 3–2   Spojené státy Stade Roland-Garros (antuka) Paříž, Francie
1933   Velká Británie 3–2   Francie Stade Roland-Garros (antuka) Paříž, Francie
1934   Velká Británie 4–1   Spojené státy Centre Court, Wimbledon (tráva) Londýn, Velká Británie
1935   Velká Británie 5–0   Spojené státy Centre Court, Wimbledon (tráva) Londýn, Velká Británie
1936   Velká Británie 3–2   Austrálie Centre Court, Wimbledon (tráva) Londýn, Velká Británie
1937   Spojené státy 4–1   Velká Británie Centre Court, Wimbledon (tráva) Londýn, Velká Británie
1938   Spojené státy 3–2   Austrálie Germantown Cricket Club (tráva) Filadelfie, Spojené státy
1939   Austrálie 3–2   Spojené státy Merion Cricket Club (tráva) Haverford, Spojené státy
1940 nehráno pro 2. světovou válku
1941
1942
1943
1944
1945
1946   Spojené státy 5–0   Austrálie Kooyong Stadium (tráva) Melbourne, Austrálie
1947   Spojené státy 4–1   Austrálie West Side Tennis Club (tráva) New York, Spojené státy
1948   Spojené státy 5–0   Austrálie West Side Tennis Club (tráva) New York, Spojené státy
1949   Spojené státy 4–1   Austrálie West Side Tennis Club (tráva) New York, Spojené státy
1950   Austrálie 4–1   Spojené státy West Side Tennis Club (tráva) New York, Spojené státy
1951   Austrálie 3–2   Spojené státy White City Stadium (tráva) Sydney, Austrálie
1952   Austrálie 4–1   Spojené státy Memorial Drive Tennis Centre (tráva) Adelaide, Austrálie
1953   Austrálie 3–2   Spojené státy Kooyong Stadium (tráva) Melbourne, Austrálie
1954   Spojené státy 3–2   Austrálie White City Stadium (tráva) Sydney, Austrálie
1955   Austrálie 5–0   Spojené státy West Side Tennis Club (tráva) New York, Spojené státy
1956   Austrálie 5–0   Spojené státy Memorial Drive Tennis Centre (tráva) Adelaide, Austrálie
1957   Austrálie 3–2   Spojené státy Kooyong Stadium (tráva) Melbourne, Austrálie
1958   Spojené státy 3–2   Austrálie Milton Courts (tráva) Brisbane, Austrálie
1959   Austrálie 3–2   Spojené státy West Side Tennis Club (tráva) New York, Spojené státy
1960   Austrálie 4–1   Itálie White City Stadium (tráva) Sydney, Austrálie
1961   Austrálie 5–0   Itálie Kooyong Stadium (tráva) Melbourne, Austrálie
1962   Austrálie 5–0   Mexiko Milton Courts (tráva) Brisbane, Austrálie
1963   Spojené státy 3–2   Austrálie Memorial Drive Tennis Centre (tráva) Adelaide, Austrálie
1964   Austrálie 3–2   Spojené státy Harold Clark Courts (antuka) Cleveland, Spojené státy
1965   Austrálie 4–1   Španělsko White City Stadium (tráva) Sydney, Austrálie
1966   Austrálie 4–1   Indie Kooyong Stadium (tráva) Melbourne, Austrálie
1967   Austrálie 4–1   Španělsko Milton Courts (tráva) Brisbane, Austrálie
1968   Spojené státy 4–1   Austrálie Memorial Drive Tennis Centre (tráva) Adelaide, Austrálie
1969   Spojené státy 5–0   Rumunsko Harold Clark Courts (tvrdý) Cleveland, Spojené státy
1970   Spojené státy 5–0   Západní Německo Harold Clark Courts (tvrdý) Cleveland, Spojené státy
1971   Spojené státy 3–2   Rumunsko Olde Providence Racquet Club (antuka) Charlotte, Spojené státy
1972   Spojené státy 3–2   Rumunsko Club Sportiv Progresul (antuka) Bukurešť, Rumunsko
1973   Austrálie 5–0   Spojené státy Public Auditorium (koberec, hala) Cleveland, Spojené státy
1974   Jihoafrická republika bez boje   Indie nehráno nehráno
1975   Švédsko 3–2   Československo Kungliga tennishallen (koberec, hala) Stockholm, Švédsko
1976   Itálie 4–1   Chile Estadio Nacional (antuka) Santiago, Chile
1977   Austrálie 3–1   Itálie White City Stadium (tráva) Sydney, Austrálie
1978   Spojené státy 4–1   Velká Británie Mission Hills CC (tvrdý) Rancho Mirage, Spojené státy
1979   Spojené státy 5–0   Itálie Civic Auditorium (koberec, hala) San Francisco, Spojené státy
1980   Československo 4–1   Itálie Sportovní hala (koberec, hala) Praha, Československo
1981   Spojené státy 3–1   Argentina Riverfront Coliseum (koberec, hala) Cincinnati, Spojené státy
1982   Spojené státy 4–1   Francie Palais des Sports (antuka, hala) Grenoble, Francie
1983   Austrálie 3–2   Švédsko Kooyong Stadium (tráva) Melbourne, Austrálie
1984   Švédsko 4–1   Spojené státy Scandinavium (antuka, hala) Göteborg, Švédsko
1985   Švédsko 3–2   Německo Olympiahalle (koberec, hala) Mnichov, Západní Německo
1986   Austrálie 3–2   Švédsko Kooyong Stadium (tráva) Melbourne, Austrálie
1987   Švédsko 5–0   Indie Scandinavium (antuka, hala) Göteborg, Švédsko
1988   Západní Německo 4–1   Švédsko Scandinavium (antuka, hala) Göteborg, Švédsko
1989   Západní Německo 3–2   Švédsko Schleyerhalle (koberec, hala) Stuttgart, Západní Německo
1990   Spojené státy 3–2   Austrálie Suncoast Dome (antuka, hala) St. Petersburg, Spojené státy
1991   Francie 3–1   Spojené státy Palais des Sports de Gerland (koberec, hala) Lyon, Francie
1992   Spojené státy 3–1   Švýcarsko Tarrant County Center (tvrdý, hala) Fort Worth, Spojené státy
1993   Německo 4–1   Austrálie Messe Düsseldorf Exhibition Hall (antuka, hala) Düsseldorf, Německo
1994   Švédsko 4–1   Rusko Olympijský stadion (koberec, hala) Moskva, Rusko
1995   Spojené státy 3–2   Rusko Olympijský stadion (antuka, hala) Moskva, Rusko
1996   Francie 3–2   Švédsko Malmö Isstadion (tvrdý, hala) Malmö, Švédsko
1997   Švédsko 5–0   Spojené státy Scandinavium (koberec, hala) Göteborg, Švédsko
1998   Švédsko 4–1   Itálie Forum (antuka, hala) Milán, Itálie
1999   Austrálie 3–2   Francie Acropolis Exhibition Hall (antuka, hala) Nice, Francie
2000   Španělsko 3–1   Austrálie Palau Sant Jordi (antuka, hala) Barcelona, Španělsko
2001   Francie 3–2   Austrálie Rod Laver Arena (tráva) Melbourne, Austrálie
2002   Rusko 3–2   Francie Palais Omnisports (antuka, hala) Paříž, Francie
2003   Austrálie 3–1   Španělsko Rod Laver Arena (tráva) Melbourne, Austrálie
2004   Španělsko 3–2   Spojené státy Estadio La Cartuja (antuka, hala) Sevilla, Španělsko
2005   Chorvatsko 3–2   Slovensko Sibamac Arena (tvrdý, hala) Bratislava, Slovensko
2006   Rusko 3–2   Argentina Olympijský stadion (koberec, hala) Moskva, Rusko
2007   Spojené státy 4–1   Rusko Memorial Coliseum (tvrdý, hala) Portland, Spojené státy
2008   Španělsko 3–1   Argentina Polideportivo Islas Malvinas (tvrdý, hala) Mar del Plata, Argentina
2009   Španělsko 5–0   Česko Palau Sant Jordi (antuka, hala) Barcelona, Španělsko
2010   Srbsko 3–2   Francie Belgrade Arena (tvrdý, hala) Bělehrad, Srbsko
2011   Španělsko 3–1   Argentina Estadio de La Cartuja (antuka, hala) Sevilla, Španělsko
2012   Česko 3–2   Španělsko O2 arena (tvrdý, hala) Praha, Česko
2013   Česko 3–2   Srbsko Kombank Arena (tvrdý, hala) Bělehrad, Srbsko
2014   Švýcarsko 3–1   Francie Stade Pierre-Mauroy (antuka, hala) Lille, Francie
2015   Velká Británie 3–1   Belgie Flanders Expo (antuka, hala) Gent, Belgie
2016   Argentina 3–2   Chorvatsko Arena Zagreb (tvrdý, hala) Záhřeb, Chorvatsko
2017   Francie 3–2   Belgie Stade Pierre-Mauroy (tvrdý, hala) Lille, Francie
2018   Chorvatsko 3–1   Francie Stade Pierre-Mauroy (antuka, hala) Lille, Francie
2019   Španělsko 2–0   Kanada Caja Mágica (tvrdý, hala) Madrid, Španělsko
2021   RTF[p. 1] 2–0   Chorvatsko Madrid Arena (tvrdý, hala) Madrid, Španělsko
2022   Kanada 2–0   Austrálie Martin Carpena Arena (tvrdý, hala) Málaga, Španělsko
2023   Itálie 2–0   Austrálie Martin Carpena Arena (tvrdý, hala) Málaga, Španělsko

Galerie editovat

Přehled vítězů a finalistů editovat

Stát Vítězství Finále
počet roky počet roky
  Spojené státy 32 1900, 1902, 1913, 1920, 1921, 1922, 1923, 1924, 1925, 1926, 1937, 1938, 1946, 1947, 1948, 1949, 1954, 1958, 1963, 1968, 1969, 1970, 1971, 1972, 1978, 1979, 1981, 1982, 1990, 1992, 1995, 2007 29 1903, 1905, 1906, 1908, 1909, 1911, 1914, 1927, 1928, 1929, 1930, 1932, 1934, 1935, 1939, 1950, 1951, 1952, 1953, 1955, 1956, 1957, 1959, 1964, 1973, 1984, 1991, 1997, 2004
  Austrálie 28 1907, 1908, 1909, 1911, 1914, 1919, 1939, 1950, 1951, 1952, 1953, 1955, 1956, 1957, 1959, 1960, 1961, 1962, 1964, 1965, 1966, 1967, 1973, 1977, 1983, 1986, 1999, 2003
(1905–1922 s Novým Zélandem jako Australasie) 		21 1912, 1920, 1922, 1923, 1924, 1936, 1938, 1946, 1947, 1948, 1949, 1954, 1958, 1963, 1968, 1990, 1993, 2000, 2001, 2022, 2023
  Francie 10 1927, 1928, 1929, 1930, 1931, 1932, 1991, 1996, 2001, 2017 9 1925, 1926, 1933, 1982, 1999, 2002, 2010, 2014, 2018
  Velká Británie 10 1903, 1904, 1905, 1906, 1912, 1933, 1934, 1935, 1936, 2015 8 1900, 1902, 1907, 1913, 1919, 1931, 1937, 1978
  Španělsko 6 2000, 2004, 2008, 2009, 2011, 2019 4 1965, 1967, 2003, 2012
  Švédsko 7 1975, 1984, 1985, 1987, 1994, 1997, 1998 5 1983, 1986, 1988, 1989, 1996
  Česko 3 1980 (jako Československo), 2012, 2013 2 1975, 2009
  Německo 3 1988, 1989, 1993 2 1970, 1985
  Rusko 3 2002, 2006, 2021 (jako RTF) 3 1994, 1995, 2007
  Chorvatsko 2 2005, 2018 2 2016, 2021
  Itálie 2 1976 , 2023 6 1960, 1961, 1977, 1979, 1980, 1998
  Argentina 1 2016 4 1981, 2006, 2008, 2011
  Kanada 1 2022 1 2019
  Srbsko 1 2010 1 2013
  Švýcarsko 1 2014 1 1992
  Jihoafrická republika 1 1974 0
  Indie 0 3 1966, 1974, 1987
  Rumunsko 0 3 1969, 1971, 1972
  Belgie 0 3 1904, 2015, 2017
  Slovensko 0 1 2005
  Chile 0 1 1976
  Japonsko 0 1 1921
  Mexiko 0 1 1962
       Celkem 111 111

Držitelé nejvíce titulů editovat

Související informace naleznete také v článku Historie Davis Cupu#Historické rekordy.
 
Prezident ITF David Haggerty (uprostřed) a šéf investiční skupiny Kosmos Gerard Piqué (druhý zprava) se salátovou mísou v madridském finále 2019
Tým od do
 
Salátová mísa pro vítěze
  Spojené státy 1900 1904 1
  Velká Británie 1905 1918 3
  Austrálie 1919 1922 6
  Spojené státy 1923 1964 7
  Austrálie 1965 1970 20
  Spojené státy 1971 úřadující 23
Tabulka uvádí týmy, které v průběhu soutěže držely
nejvyšší počet titulů. Při stejném počtu je uveden tým,
který dosáhl rekordu dříve.

Žebříček ITF editovat

Žebříček mužských týmů ITF
Poř. země body změna
1.   Itálie 483,25 ▬
2.   Austrálie 461,75 ▬
3.   Kanada 437,50 ▬
4.   Německo 393,50 ▬
5.   Srbsko 388,75 ▬
6.   Nizozemsko 388,00 ▬
7.   Chorvatsko 388,00 ▬
8.   Česko 387,50 ▬
9.   Spojené státy 386,50 ▬
10.   Finsko 383,25 ▬
vydán 18. března 2024[28]
Poř. země body změna
11.   Francie 374,75 ▬
12.   Velká Británie 373,25 ▬
13.   Belgie 352,00 ▬
14.   Slovensko 347,50 ▬
15.   Chile 344,75 ▬
16.   Brazílie 340,25 ▬
17.   Španělsko 339,00 ▬
18.   Švédsko 336,50 ▬
19.   Kazachstán 335,50 ▬
20.   Argentina 332,50 ▬

Týmy na 1. místě žebříčku ITF editovat

Na 1. místě žebříčku ITF od jeho zavedení v prosinci 2001 se vystřídalo deset týmů.[29]

Č. stát nástup odchod
1.   Austrálie 20011203a3. prosince 2001 20020210a10. února 2002
2.   Francie 20020211a11. února 2002 20031130a30. listopadu 2003
  Austrálie (2) 20031201a1. prosince 2003 20040411a11. dubna 2004
  Francie (2) 20040412a12. dubna 2004 20040926a26. září 2004
3.   Španělsko 20040927a27. září 2004 20051204a4. prosince 2005
4.   Chorvatsko 20051205a5. prosince 2005 20061203a3. prosince 2006
5.   Rusko 20061204a4. prosince 2006 20090712a12. července 2009
  Španělsko (2) 20090713a13. července 2009 20130407a7. dubna 2013
6.   Česko 20130408a8. dubna 2013 20151129a29. listopadu 2015
7.   Velká Británie 20151130a30. listopadu 2015 20161127a27. listopadu 2016
8.   Argentina 20161128a28. listopadu 2016 20171126a26. listopadu 2017
  Francie (3) 20171127a27. listopadu 2017 20211205a5. prosince 2021
  Chorvatsko (2) 20211206a6. prosince 2021 20230205a5. února 2023
9.   Kanada[30] 20230206a6. února 2023 20231126a26. listopadu 2023
10.   Itálie[29] 20231127a27. listopadu 2023 úřadující
Aktualizováno k 18. březnu 2024,[28]

Odkazy editovat

Poznámky editovat

  1. ↑ Ruský tým v roce 2021 startoval pod hlavičkou Ruské tenisové federace s neutrálním statusem, bez užití ruské vlajky, hymny a názvu Ruská federace kvůli státem řízenému dopingu.[16][17]

Reference editovat

  1. ↑ A record-breaking year for the women’s and men’s World Cup of Tennis. www.itftennis.com [online]. Mezinárodní tenisová federace, 2023-12-08 [cit. 2023-12-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. ↑ MCLEAN, Ross. What's at stake in Davis Cup this week?. www.daviscup.com [online]. Davis Cup, 2024-01-31 [cit. 2024-02-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. ↑ Italové po 47 letech vyhráli Davis Cup. Rozhodující bod přidal Sinner. iDNES.cz [online]. 2023-11-26 [cit. 2023-11-27]. Dostupné online. 
  4. ↑ MORAN, Tom. World Champions Italy claim No. 1 spot on year-end Davis Cup Nations Rankings. Davis Cup [online]. 2023-11-27 [cit. 2023-11-28]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. ↑ a b c Radikální změna Davis Cupu schválena, vyvrcholí finálovým turnajem. iDNES.cz [online]. 2018-08-16 [cit. 2019-02-02]. Dostupné online. 
  6. ↑ ŠTOHL, Radek. Konec spolupráce se společností Kosmos! Davis Cup je znovu pod kontrolou ITF. Tenisový svět [online]. 2023-01-13 [cit. 2023-01-17]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2023-01-13. 
  7. ↑ BURKERT, Marek. Kaderku krach nepřekvapil. Teď chce vrátit Davis Cup k původnímu formátu. Sport.cz [online]. 2023-01-16 [cit. 2023-01-17]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2023-01-16. 
  8. ↑ Stepanek leads Czech Republic to victory. www.daviscup.com [online]. 2012-11-18 [cit. 2022-06-17]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2012-11-19. (anglicky) 
  9. ↑ BNP Paribas and ITF announce next phase of partnership. Davis Cup [online]. 2019-03-22 [cit. 2022-11-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. ↑ Rakuten to Become New Global Partner for Davis Cup [online]. DavisCup.com, 2019-06-04 [cit. 2019-11-24]. Dostupné online. 
  11. ↑ DAVE SEMINARA: The Year the Davis Cup Felt Empty, NY Times, citováno 18. 11. 2013 (anglicky)
  12. ↑ a b Čeští tenisté slaví historický úspěch: triumf v Davis Cupu. iDNES.cz [online]. 2012-11-18 [cit. 2012-11-18]. Dostupné online. 
  13. ↑ Czechs outlast Switzerland in epic [online]. daviscup.com, 2013-02-02 [cit. 2013-02-02]. Dostupné online. 
  14. ↑ Davis Cup set for fifth set tiebreak in 2016 [online]. Davis Cup, 2015-09-26 [cit. 2016-03-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  15. ↑ 2020 Davis Cup Finals to be postponed until 2021 [online]. Daviscup.com [cit. 2020-06-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  16. ↑ a b ADDICOTT, Adam. The ITF Reacts With Caution To Russian Doping Ban. UBITENNIS [online]. 2019-12-10 [cit. 2021-11-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  17. ↑ a b Dopingové aféry. Rusko bylo vyloučeno ze dvou OH a světových akcí na dva roky. Deník.cz [online]. 2020-12-17 [cit. 2021-11-04]. Dostupné online. 
  18. ↑ Ruské týmy vyloučeny, triumfy v Davis Cupu a Billie Jean King Cupu neobhájí. iDNES.cz [online]. 2022-03-01 [cit. 2022-03-11]. Dostupné online. 
  19. ↑ Great Britain Davis Cup Profile [online]. Davis Cup [cit. 2019-11-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  20. ↑ iDNES.cz, ČTK. Davis Cup se mění. Otestuje dvoudenní program a zápasy na dva sety. iDNES.cz [online]. 2017-10-06 [cit. 2018-02-15]. Dostupné online. 
  21. ↑ a b c iDNES.cz, ČTK. Radikální změna Davis Cupu schválena, vyvrcholí finálovým turnajem [online]. iDNES.cz, 2018-08-16 [cit. 2018-11-26]. Dostupné online. 
  22. ↑ a b c Luboš Zabloudil, TenisPortal.cz, ČTK. Chorvatsko podruhé vyhrálo Davis Cup, o triumfu rozhodl Čilič [online]. TenisPortal.cz, 2018-11-25 [cit. 2018-11-25]. Dostupné online. 
  23. ↑ Davis Cup revamp plans get mixed response [online]. [cit. 2018-08-12]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2018-05-23. 
  24. ↑ ITF delegates approve radical Davis Cup overhaul [online]. [cit. 2018-09-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2018-08-17. 
  25. ↑ All the information on the Finals competition format. Davis Cup [online]. [cit. 2022-06-17]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2022-06-17. (anglicky) 
  26. ↑ a b ITF introduces global format for Davis Cup Groups I and II [online]. Davis Cup, 2019-09-04 [cit. 2019-11-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  27. ↑ Media Guide 2024 [PDF]. ATP Tour, Inc., 2023-12-21 [cit. 2023-12-30]. S. 156. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2023-12-31. (anglicky) 
  28. ↑ a b Davis Cup Ranking [online]. Davis Cup [cit. 2024-04-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  29. ↑ a b MORAN, Tom. World Champions Italy claim No. 1 spot on year-end Davis Cup Nations Rankings. Davis Cup [online]. 2023-11-27 [cit. 2023-11-28]. Dostupné online. (anglicky) 
  30. ↑ Canada rise to No. 1 in Davis Cup Nations Rankings for first time [online]. Davis Cup, 2023-02-07 [cit. 2023-02-08]. Dostupné online. (anglicky) 

Externí odkazy editovat

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Davis_Cup&oldid=23796015“