Daňová spravedlnost

Daňová spravedlnost, ač velmi relativní pojem, je považován za jeden ze základních požadavků na daňový systém. Nejvíce diskutovaná je v souvislosti s přímými daněmi, zejména pak s daní z příjmů fyzických osob. Daňovou spravedlnost však lze diskutovat i v souvislosti s nepřímými daněmi, například u DPH na dětské pleny, potraviny, léky nebo knihy.

Daňová spravedlnost se rozumí horizontální a vertikální:

  • horizontální znamená, že zdaněni jsou všichni na stejné úrovni příjmů stejně. Tento princip bývá narušován výjimkami z daní: Malusy, bonusy, slevami a příspěvky, např. příspěvkem na děti, bydlení, slevou podle počtu dětí, odpočtem úroků z hypotéky apod.
  • vertikální pak že čím vyšší jsou příjmy daňového subjektu, tím vyšší jsou (mají být) jeho daně, jeho daňová povinnost jako spočtená suma peněz.

Daňové sazby přímých daní editovat

Vertikální daňová spravedlnost může být chápána různě. Napadán bývá princip výpočtu daní z příjmů, který lze přirovnat například k různým stupňům polynomu nebo Taylorova rozvoje.

Společná procentní sazba editovat

Při zdanění jednou procentní sazbou společnou pro všechny hovoříme o tzv. rovné dani (nezaměňovat za pojem jednotná daň). Ačkoli tento pojem bývá chápan různě, nejčastější pojetí je, že při tomto způsobu zdanění různí poplatníci platí na daních z příjmu různé částky: Proporcionálně k výši jejich příjmů.

Daňová povinnost jako konstantní částka editovat

Jiným chápáním pojmu rovná daň je požadavek na rovnost samotných peněžních částek odváděných státu na daních: Daň pak podle tohoto chápání není proporcionální příjmům, nýbrž konstantní částkou, nazývanou též "daň z hlavy" nebo "daň na hlavu". Argumentem proti proporcionální sazbě je, že jsme všichni jen lidé, a různé částky porušují princip rovnoprávnosti a rovných příležitostí. Nebo naopak, že zdanění je vlastně forma násilí státu na obyvatelích, proporcionalita daní procentní sazbou tedy zavádí pro různé lidi různé tresty. Proměnnost daní je tedy popisována jako trest za snahu, např. libertariány bývá kritizován demotivační vliv takovýchto proměnlivých daní.

Nejrovnostářštějším názorem na zdanění obecně, a tedy i na daň z příjmu, je ta, že jakékoli zdanění je apriori násilím a jako takové je už z definice nespravedlivé. Například podle anarchokapitalistů mají být daně nejen konstantní, ba přímo nulové. Zdanění nemusí být odmítáno obecně: Konkrétně daň z příjmů fyzických osob se podle Strany svobodných občanů má úplně zrušit. To ovšem i z jiných důvodů, než kvůli nespravedlnosti: Spíše pro neefektivitu a notoricky kritizovanou celosvětovou neschopnost států při výběru této daně, kdy náklady na její výběr spolknou veškerý obnos takto vybraný.

Zdanění bohatých rostoucími procentními sazbami editovat

 
Příklad systému sazeb daně z příjmů v USA z roku 2009, stoupajících v závislosti na výši příjmů, červeně.

Opačným myšlenkovým směrem je přesvědčení, že už samou existencí lidí s "vyšším příjmem" vzniká nespravedlnost a že jde o riziko porušení sociálního smíru. Pro řešení takovéto nespravedlivé situace navrhují zejména komunisté a socialisté tzv. progresivní zdanění. Jde o myšlenku, že při dosažení určité výše ročního příjmu poplatníka se má sazba zdanění pro další jeho příjmy skokově zvýšit. Dokonce by se prý měla zvyšovat i několikrát: při dosahování dalších nastavených stupňů ročních příjmů.

Takto navržené sazby pak lze znázornit graficky jako schody. Z takovéto schodovité monotónní diferenciální definice lze odvodit i integrální výsledek: Znázornění navrhované částky peněz k zaplacení na daních v závislosti na velikosti ročního příjmu poplatníka by vypadalo jako spojitá prostá konvexní rostoucí lomená lineární funkce. Při vícero bodech zlomů sazeb by se taková lomená čára dala aproximovat hladkou funkcí podle Taylorova rozvoje, například parabolou.

Argumenty na podporu takového systému zdanění jsou zejména snížení daňové zátěže nižších příjmových skupin v neprospěch bohatších vrstev společnosti, které ovšem nejsou v existenciálním ohrožení: Vždyť po celý středověk se daně týkaly jen šlechty, která je odváděla králi, kdežto poddaní daňové povinnosti nepodléhali celá staletí. Zdanění střední třídy a i chudých je "výdobytek" až moderního věku. Dále je argumentováno zmiňovaným sociálním smírem a nutností přerozdělování od bohatých k chudým, například kvůli narovnání kapitalistického vykořisťování a navrácení pracujícím takto odebrané nadhodnoty.

Kritika takové představy je postavena na několika argumentech: Zdanění bohatších je v rozporu s libertariánským přístupem k rovnosti, jak již byl zmíněn výše, a neopodstatněností socialistického rovnostářství. Dále je také rozporována sama nutnost určit hraniční částky, při kterých se změní sazba, jakož i sazby samotné, že není, jak tyto hodnoty určit: Neměly by argumentační opodstatnění, že by byly vždy jen "výstřelem od boku", kterákoli jiná hodnota by byla stejně dobrá, resp. špatná. Dalším argumentem proti je proměnlivost ekonomické situace, kdy je zpochybňována právě sama nutnost konkrétní absolutní částky: Přinejmenším díky inflaci by se pro zachování stejného účinku v čase, rok od roku, takové uměle nastavené hodnoty musely pravidelně valorizovat. To nejen komplikuje zákonodárství a požaduje "udržovací" administrativní úřednická rozhodnutí, ale navíc způsobuje i peněžní náklady jak na straně státu, tak i na straně občanů a firem. Zavedení a provoz takového zdaňovacího systému by přineslo náklady na množství úředníků , jejich zaškolení, tak i nutnost implementace SW informačních systémů. Na straně firem podobně: Vzhledem k faktu, že za zaměstnance daně odvádí zaměstnavatel, tzv. srážkou u zdroje, měla by takto složitá a proměnlivá struktura daní zásadní vliv na zpomalení ekonomiky národa a HDP, zato také na další zvyšování centralismu, množství úředníků a tedy na neefektivitu státního aparátu. Liberálové (v evropském pojetí) navíc podezřívají socialisty z přílišného zjednodušování, že si socialisté neuvědomují, že jednotná sazba daně už znamená, že bohatší platí více. A prý proto socialisté požadují "dvojitý růst" daní bohatým, z nepochopení, což vede na nejen rostoucí daně bohatých, ale dokonce ještě k jejich zrychlování, podle divergující křivky. Nejen, že bohatí s potenciálně nekonečným příjmem by platili potenciálně nekonečné daně, a to už při rovné dani bez progrese, ale u progresivního zdanění by od určitého příjmu a při agresivně nastavené progresi museli tito bohatí odvádět 100% svých dalších příjmů, tedy všechny další příjmy. Jenže bohatí odejdou i s celým svým bohatstvím jinam, a to ještě mnohem dříve než této hranice dosáhnou. Takže progrese je ve výsledku kontraproduktivní, jak ukazuje i Lafferova křivka, obzvlášť při současné už tak téměř 50% daňové zátěži poplatníků, jak ukazují statistiky ke dni daňové svobody.

Reference editovat


Související články editovat

Externí odkazy editovat