Adolf Černý
Adolf Černý (19. srpna 1864 Hradec Králové – 27. prosince 1952 Praha) byl český učitel, diplomat, spisovatel, básník, slavista, sorabista, etnograf, publicista, překladatel a univerzitní lektor slovanských jazyků v Praze.[1]
Adolf Černý, dr. h. c. | |
---|---|
(1892) | |
Narození | 19. srpna 1864 Hradec Králové, Rakouské císařství |
Úmrtí | 27. prosince 1952 (ve věku 88 let) Praha, Československo |
Pseudonym | Jan Rokyta |
Povolání | učitel |
Národnost | česká |
Stát | Rakousko-Uhersko Československo |
Ocenění | Čestný doktorát Univerzity Karlovy (1946) Doctor honoris causa Jagellonské univerzity v Krakově (1947) |
Manžel(ka) | Božena Černá-Reinerová |
Děti | PhDr. Božena Dobiášová-Černá |
Rodiče | Stanislav Černý, Františka Černá-Kejzlarová |
multimediální obsah na Commons | |
Seznam děl v Souborném katalogu ČR | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Život
editovatNarodil se v rodině Stanislava Černého (1840/1841), holiče a hudebníka a Františky Černé-Kejzlarové (1840/1841). Svatbu měli 23.11.1863. Stanislav byl nejstarší, měl deset sourozenců, z nichž jen tři se dožili dospělého věku: Anna (1866), Barbora (1871) a Boleslav (1881). Roku 1902 se oženil s Boženou Reinerovou (1879–1959), se kterou měl dceru Boženu Dobiášovou (1904).
Po maturitě na reálném gymnáziu (1879) vystudoval učitelský ústav (1883), jako učitel působil v Hradci Králové a v Praze, kde byl v letech 1898–1904 též správcem Národopisného muzea českoslovanského.[1] Od roku 1901 vyučoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy polštinu a lužickou srbštinu, od r. 1911 i srbochorvatštinu.[1] Po vzniku samostatné ČSR pracoval na ministerstvu zahraničních věcí (r. 1918 expert pro slovanské otázky při čs. delegaci na mírové konferenci v Paříži, od r. 1919 ministerský rada MZV, v letech 1922–1923 legační rada čs. velvyslanectví ve Varšavě).[2] V roce 1927 odešel do důchodu.[1]
Od mládí se cílevědomě věnoval slovanské filologii a soudobým politickým problémům slovanských národů, později zaměřil pozornost také na rozvoj odborně fundované slavistické publicistiky a šíření ideje slovanské vzájemnosti v duchu masarykovského kriticismu.[2] V roce 1898 založil časopis Slovanský přehled a v letech 1898–1914 a 1925–1932 jej redigoval.[2] Hlavním předmětem jeho badatelského zájmu i mnohostranných organizačních aktivit byly jazyk, historie, kultura a folklor Lužických Srbů[3], jejichž život poznal při každoročních studijních pobytech (1885–1895).[1] Ve své době byl nejvýznamnějším znalcem lužickosrbské kultury[4] zakladatelem české sorabistiky.[3]
Jeho rozsáhlá původní básnická tvorba (pod pseudonymem Jan Rokyta) se vyvíjela od intimní a spirituální lyriky (Když se připozdívá; Světla a bludičky; Lekníny na hlubinách; Za Kristem; Pouta a peruti; Království ticha a smíru; Jadranské dojmy), přes veršovaný autobiografický román (Prokop Rybář), až k náboženské a politické epice, oslavující českou reformaci a národní osvobození (Zpěvník pozdního husity; epos Hus; Písně osvobozeného otroka; Věrní a odhodlaní).[2]
Byl mimořádným členem České akademie věd a umění (od 11. 12. 1916), řádným členem od 23. 5. 1923[5] a členem Slovanského ústavu.[2] V Praze XVIII bydlel na adrese Střešovická 461.[6]
Ocenění
editovat- Čestný doktorát Univerzity Karlovy (1946)[1]
- Čestný doktorát Jagellonské univerzity v Krakově (1947)[1]
Po spisovateli je pojmenována ulice Rokytova v Brně-Židenicích.
Verše
editovat- Když se připozdívá – 1897
- Světla a bludičky – 1898
- Lilie z Tvých zahrad – 1898
- Lekníny na hlubinách – 1900
- Viděl jsem duši ženy – 1902
- Za Kristem – 1903
- Pouta a Peruti – 1905
- Hradby padají – 1905
- Válka: k obrazům Emila Holárka – 1906
- Království ticha a smíru – 1907
- Prokop Rybář: veršovaný román – 1913
- Balkánské zpěvy – 1913
- Jadranské dojmy –1915
- Zpěvník o Janu Husovi – 1915
- Lesní pohádka – 1918
- Na staroměstském rynku – 1918
- Zpěvník pozdního husity – 1918
- Písně osvobozeného otroka – 1919
- Hus: báseň epická – 1919
- Alžběta Šramínová: veršovaný románek – 1919
- Žižka, náš bratr věrný – 1926
- Zimní pohádka – 1928
- President Osvoboditel – 1937
- Věrní a odhodlaní – 1938
Próza
editovat- Lužické obrázky: drobné povídky – Praha: F. Šimáček, 1890
Studie
editovat- Narodne hłosy lužickoserbskich pěsni – Budyšín: Mačica Serbska, 1888
- Druha zběrka narodnych hłosow łužickoserbskich pěsní – Budyšín: Mačica Serbska, 1888
- Wobydlenje Łužiskich Serbow – 1889
- Mythiske bytosće Łužiskich Serbow I. – Budyšín: M. Hórnik, E. Mukki, 1893
- Svatba u Lužických Srbů – Praha: vlastním nákladem, 1893
- Různé listy o Lužici: Feuilletony a drobné črty – Praha: Edvard Grégr, 1894
- Za Edvardem Jelínkem – Praha: v. n., 1897
- V údolí Resie – 1899
- K otázce shody rusko-polské: místo odpovědi na otevřený list profesora Zdziechowského – Praha: v. n., 1900
- Herta Wićazec: žiwjenje a pisma prěnjeje serbskeje basnjerki – Budyšín: E. Muka, 1901
- O slovanské vzájemnosti v době přítomné – Praha: v. n., 1906
- U italských slovanů – Praha: v. n., 1906
- Važte si české školy! – a tři překlady: Poslední škola: Alphonse Daudet, z francouzštiny B. F.; Ich bin kein Preusse!: Laura Klieler, z dánštiny J. F. Khun; Z denníku poznaňského učitele: Henryk Sienkiewicz, z polštiny Václav Kredba. Praha: F. Simáček, 1906
- Dalmatský ostrov Ráb – Praha: s. n., 1909
- Stawizny basnistwa łužiskich Serbow – Budyšín: Mačica serbska, 1910
- Lužice a Lužičtí Srbové – Praha: J. Otto, 1912
- Lužická otázka: úvahy, studie a výzvy v době světového převratu – Plzeň: Karel Beníško, 1918
- Slovanstvo za světové války: studie, úvahy a črty z doby válečného převratu – Plzeň: K. Beníško, 1919
- Masaryk a Slovanstvo – Praha: Čas, 1921
- O potřebě mravní a náboženské obrody v našem národě – 1921
- Z náboženské tradice české: přednáška – 1921
- Obnova českého bratrství: přednáška – 1922
- Dva ohlasy české minulosti: přednáška – 1922
- Za J. Baudouinem de Courtenay: 13. III. 1845–3. XI. 1929 – Praha: s. n., 1929
Překlady veršů
editovat- Starý mládenec [hudebnina]: píseň pro bas s průvodem klavíru – složil Bohuslav Jeremiáš; slova Handrij Zejler. České Budějovice: K. Stieglmaier,
- Výbor básní – Jakub Ćišinski; Světová knihovna 509
- Wječorne pěsnje – V. Hálek; do lužické srbštiny. Budyšín: v. n., 1888
- Výbor písní – H. Zejler. Praha: Jan Otto, 1895
- Veselka – Stanislav Wyspiaňski. Praha: J. Otto, 1919
- Soudcové – S. Wyspiański
- Básně – Silvije Strahimir Kranjcevic; autorizovaný překlad ze srbochorvatštiny. Praha: J. Otto, 1920
Překlady prózy
editovat- Asja – I. S. Turgeněv. Ruská knihovna XXVI
- První láska – A. Michajlov; z ruštiny. 2. vydání ve Světové knihovně
- Tré povídek: Zimní večer. Slečna Růža. Světlo ve zříceninách – Eliza Orzeszkova. Praha: J. Otto, 1917
- Martin Luba: divadelní hra – Sewer/Ignacy Maciejowski a Tadeusz Miciński; z polštiny. Praha: F. Simáček, 1899
- Karikatury: divadelní hra – J. A. Kisielevski; z polštiny. 1902
- Hra srdcí – Stefan Kiedrzyński; z polštiny
- Král Duch – Juliusz Słowacki
Dalšími překládanými polskými autory byli: Jerzy Żuławski, Karol Hubert Rostworowski, Włodzimierz Perzyński
Jiné
editovat- Průvodce po Národopisném museu českoslovanském (NMČ) – redigoval. Praha: Rada NMČ, 1903
- Vzpomínky Edvarda Jelínka – z jeho literární pozůstalosti vydal. Praha: Máj, 1904
- Haličské obrázky – Ivan Franko; z rusínského originálu přeložil Jar. V. Burian; napsal úvod: Praha: J. Otto, 1907
- Republika Czeskosłowacka: Krótki zarys źycia politycznego, ekonomicznego i kulturalnego – opracowali Adolf Czerny i Wacław Dresler – Poznaň: s. n., 1923
- Slovanské problémy – T. G. Masaryk; vybral a napsal doslov. Praha: Státní nakladatelství, 1928
Odkazy
editovatReference
editovatV tomto článku byl použit překlad textu z článku Adolf Černý na polské Wikipedii.
- ↑ a b c d e f g Lexikon české literatury 1, s. 449.
- ↑ a b c d e Český biografický slovník XX. století I, s. 201.
- ↑ a b Kdo je kdo v české lingvistice, s. 101.
- ↑ Česká slavistika od počátku 60. let do konce roku 1918, s. 294
- ↑ Členové České akademie věd a umění 1890–1952, s. 253
- ↑ Kulturní adresář ČSR. Biografický slovník žijících kulturních pracovníků a pracovnic. Příprava vydání Antonín Dolenský. Praha: Josef Zeibrdlich, 1934. 587 s. S. 63.
- ↑ FRABŠA, František Salesius. Čeští spisovatelé dnešní doby. Praha: Lidová tribuna, 1923. 160 s. S. 21–22.
- ↑ KUNC, Jaroslav. Slovník soudobých českých spisovatelů. Krásné písemnictví v letech 1918–1945. Praha: Orbis, 1946. 1018 s. S. 676–680.
Literatura
editovat- Adolf Černý: k šedesátinám nadšeného šiřitele slovanského uvědomění – napsali K. Sedláček, František Tichý, Mikławš Krječmar, Josef Páta. Praha: Alois Neubert, 1924
- Adolf Černý – Jan Rokyta (1864–1952) – Tadeusz Stanisław Grabowski. Sofija: Bălg. akad. na naukite, 1955
- Adolf Černý: antologija jeho džełow – zezběrał, zdźela přełožił a předsłowo napisał Jan Cyž. Budyšyn: Ludowe nakladnistwo Domowina, 1958
- Adolf Černý: bibliografický soupis publikovaných prací – Radoslava Hnízdová. Praha: Národní knihovna ČR, Slovanská knihovna, 1998
- ČERNÝ, Jiří; HOLEŠ, Jan. Kdo je kdo v dějinách české lingvistiky. 1. vyd. Praha: Libri, 2008. 739 s. ISBN 978-80-7277-369-5. S. 101–102.
- Dějiny české literatury. IV. Literatura od konce 19. století do roku 1945 – hlavní redaktor Jan Mukařovský. 1. vyd. Praha: Victoria Publishing, 1995. 714 s. ISBN 80-85865-48-3. S. 648.
- FORST, Vladimír, a kol. Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. 1. A–G. Praha: Academia, 1985. 900 s. ISBN 80-200-0797-0. S. 449–451.
- KALETA, Petr. Češi o Lužických Srbech: český vědecký, publicistický a umělecký zájem o Lužické Srby v 19. století a sorabistické dílo Adolfa Černého. Praha: Masarykův ústav – Archiv AV ČR, 2006. 333 s. ISBN 80-86495-41-8.
- KUDĚLKA, Milan, a kol. Česká slavistika od počátku 60. let do roku 1918. 1. vyd. Praha: Historický ústav, 1997. 477 s. ISBN 80-85268-69-8. S. 294, 313.
- KUDĚLKA, Milan, a kol. Československá slavistika v letech 1918–1939. 1. vyd. Praha: Academia, 1977. 469 s. S. 218.
- Pražské sorabistické studie: k 60. výročí úmrtí Adolfa Černého (1864–1952) a 70. výročí úmrtí Josefa Páty (1886–1942) – Marcel Černý a kol. Praha: Společnost přátel Lužice: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy: Budyšín: Serbski institut, 2013. 173 s. ISBN 978-80-905626-0-8.
- ŠLECHTOVÁ, Alena; LEVORA, Josef. Členové České akademie věd a umění 1890–1952. 2. vyd. Praha: Academia, 2004. 443 s. ISBN 80-200-1066-1. S. 252–253.
- TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století: I. díl: A–J. Praha; Litomyšl: Paseka; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 201.
- VEČERKA, Radoslav. Slovník českých jazykovědců v oboru bohemistiky a slavistiky. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2013. 341 s. ISBN 978-80-210-6265-8. S. 40–41.
- VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí: 11. sešit: Čern–Čž. Praha: Libri, 2009. 104 s. ISBN 978-80-7277-368-8. S. 23–24.
Externí odkazy
editovat- Obrázky, zvuky či videa k tématu Adolf Černý na Wikimedia Commons
- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Adolf Černý
- Autor Adolf Černý ve Wikizdrojích
- Adolf Černý v Lexikonu české literatury v Digitální knihovně Akademie věd ČR
- Adolf Černý v souborném katalogu Akademie věd ČR
- Adolf Černý v centrálním katalogu Univerzity Karlovy v Praze
- Adolf Černý na stránkách FF MU Archivováno 3. 2. 2014 na Wayback Machine.
- Dějiny Společnosti přátel Lužice
- Soupis pražského obyvatelstva: Adolf Černý
- MyHeritage: Adolf Černý
- Matrika doktorů Univerzity Karlovy: Božena Černá