Účes

Účes je způsob úpravy vlasů do určitého tvaru. Má značnou symbolickou funkci a patří k významným prvkům, kterým se člověk prezentuje ve svém okolí. Je ovlivněn módou, kulturním prostředím, společností. Změna účesu nebo jiná úprava vlasů může například vyjadřovat změnu sociálního statusu nebo identity.

Historie účesů

Starověk

Archeologické nálezy

Z archeologických nálezů v pohoří Altaje, starých asi dva a půl tisíce let se dochovaly zbytky dvou zrzavých a dlouhých copů. Podle vyobrazení na plstěném závěsu nosili muži z Pazyrycké kultury mohutné kníry. Jsou doloženy stopy po skalpování z jižní Sibiře. V rámci nálezů kultury MohendžoDaro byl vykopán dvouřadý hřeben ze slonoviny. Sochy kněží pocházející z této kultury měly „pečlivě pěstované“ plnovousy. Odtud přejala mnohé zvyky Indie. Indky si svazovaly dlouhé černé vlasy do copů nebo uzlů a barvily si je hennou.

Indie a jižní Asie

Panovníci i bohatí občané měli vlastní holiče, kteří pečovali o jejich vlasy. Původně mezi mužské účesy patřil střih „kudumi“. Mimo ovál na temeni, kde se vázaly uzly, které vysely do čela nebo na strany, byla oholená celá hlava. Národy jižní Asie a Indové přikládali úpravě vlasů značný symbolický význam. Pěstěné vlasy byly znakem osob dodržujících řád společnosti. Pečlivě učesáni chodili ženatí muži, sikhové nebo bráhmani. Také vdané ženy nosily účesy z upravených dlouhých vlasů. Rozpuštěné vlasy znamenaly výraz neformálnosti. Například zloděj dával najevo rozpuštěním vlasů, že se přiznává. Oholená hlava byla znakem odloučení nebo iniciace. Vdovy oholením hlavy projevovaly smutek. V jihovýchodní Asii bývalo mnoho obřadů spojeno s oholením hlavy.

Menstruující ženy nebo vdovy o své vlasy nepečovaly. Zacuchanými vlasy a vousy až na zem byli známi poustevníci, kteří se vymezovali vůči společnosti. V Indii nedbali o své vlasy lesní poustevníci, staří lidé a političtí uprchlíci jako například „rekové“ z Rámájany. Delší vlasy byly znakem stoupenců sikhismu. V šestnáctém a sedmnáctém století tvořili ozbrojené odpůrce proti vládě Mughalů. Podle svaté knihy z roku 1705 Ádigranth měli vždy mít „kes (dlouhé vlasy), kangha (hřeben), kripan (meč), kach (krátké kalhoty) a kara (ocelový náramek)“. Podle sociologa J. P. S. Uberoie znamenaly dlouhé vlasy a vousy sílu a hřeben kontrolu. Stříhání vlasů v této době patřilo mezi urážky boha. Indie byla pověstná obětováním vlasů. Před vstupem do svatyně si ženy i muži stříhali a holili vlasy, aby je obětovali bohu (butovi). Ještě v polovině dvacátého století byl tento rituál zachováván.

Čína

Hrobové figurky dynastie Šang z osmnáctého až jedenáctého století př. n. l. prezentovaly „tetování“ a čepicovité zástřihy mužů, kteří měli malý cop nad týlem. Vlasy na hlavách ženských postaviček dynastie Čou byly sčesané dozadu do jednoduchého účesu. Vlasy zdobily hřebeny nebo nefritové jehlice. Texty z tohoto období zaznamenaly značnou péči o vlasy. Zanedbané vlasy se opět stávaly projevem nemoci nebo zármutku.

Hlava vojáka s typickým účesem

Číňané si nechávali růst dlouhé vlasy, které tvarovali do účesů. Nenosili je rozpuštěné. Jednoduché drdoly si česaly prosté ženy. Aristokratky nosily účesy zdobené korunkami, zvonečky nebo špendlíky. Používaly „voskující“ pomády a barvy. Během dynastie Chan nosily ženy uzly svázané v týle. Složité účesy držely pomocí roztoků z mízy stromů, kterými se vlasy potíraly. Nechyběly ani jehlice a šperky ve tvaru květin. Vlivní muži si potrpěli na krátkou bradku, knír nebo licousy.

Císař Tchaj-cung přijímá byzantské vyslance, ilustrace z anglické knihy Hutchinson's story of the nations, počátek 20. století

Podle ženských figurek z doby Jižní a Severní dynastie se stáčely prameny vlasů kolem uší. Muži nosili vlasy svázané do drdolu a překryté čapkou. Někteří si pěstovali knírky. Fresky na panovnických hrobkách říše Tchang představovaly ženy s vysokými vyčesanými uzly, podepřené hřebeny a jehlicemi, zdobené květinami z hedvábí nebo papíru, korunkami a zlatem. Muži z období říše Jüan měli oholené hlavy a dva prameny vlasů za ušima.

Mandžuové založivší říši Čching posilovali vlastní identitu i povinným účesem. Pro porobené muže Chanů se stal potupou dlouhý cop a oholená přední část hlavy. Jejich ženy se česaly jednou týdně a nosily jednoduché uzly. Složité účesy nosily mandžuské ženy. Základ tvořily obdélníkové konstrukce ze dřeva nebo ratanu, na kterých byly obtočeny většinou falešné vlasy. Celou konstrukci držela dlouhá jehlice s třásněmi. Ženy Miaovů nosily „paruky“. Což byly chomáče vlasů předků, které jim vyčnívaly desítky centimetrů po straně hlavy. Pro řadu generací bylo zvykem holit hlavu novorozeným dětem.

Během devatenáctého století si Čína začala uvědomovat nutnost přiblížení se západním zvyklostem. Na počátku dvacátého století dočasný prezident Sunjatsen vydal dekret, který nakazoval změnu účesu do dvaceti dní.

Japonsko

Sošky dogú období Džómon se vyznačovaly chocholovitými účesy. Sošky haniwa z období mohylových kultur představovaly již různé typy účesů. Japonci, známí množstvím černých rovných vlasů, nosili do sedmého až osmého století dlouhé vlasy rozdělené pěšinkou. U uší je měli stočeny do velkých smyček (střih mizura pro muže). Ženy z vyšších společenských vrstev si upevňovaly vyčesané vlasy do uzlu na temeni. Běžná populace nosila vlasy rozpuštěné, než císař Temmu nařídil povinnost pro muže i ženy „česat se“.

Svědectví o tvaru účesů se dochovala díky kronikám Kodžiki a Nihonšoki. Muži si vlasy vázali nad týlem do uzlu (sokuhacu) a přikrývali je čepicí. Také ženy se přizpůsobily a vázaly si lokny na temeni do tvaru květiny (hókei).

Velkou péči věnovaly bohaté ženy vlasům během období Heian. Dlouhé rozpuštěné vlasy svazovaly papírovými stužkami. Účes se nazýval osuberakaši. Nosily i paruky nebo příčesky. Muži si vázali uzly z vlasů na temeni hlavy. Samurajové a bojovníci si holili čelo, snad vzhledem k častému nošení helmic, aby se jim nepotila hlava. Ostatní vlasy si svazovali na zátylku. Během období Edo se běžně nosil uzel svázaný do tvaru „štětky“. Od sedmnáctého století se typickým účesem žen stal styl šimadamage. V mnoha variantách zůstal oblíben do dvacátého století.

• 
  Účes šimadamage
• 
  deskotisk – Šaraku Tóšúsai, 1794
• 
  deskotisk – Utamaro Kitagawa, 1798
• 
  Pánské holičství, fotografie, (1867–1869)
• 
  Účes zdobený hedvábnými květy
• 
  Stejný účes, pohled zezadu

Mezopotámie

Gilgamešova socha

Historicky nejstarší sochy sumerů zobrazovaly muže bez vlasů a bez vousů, s oholenými hlavami. Výjimečně se vyskytly mužské sochy s vlasy sčesanými dozadu a s plnovousem. Vzniklá Akkadská říše potlačovala sumerské zvyky, muži si neholili hlavy a nosili plnovous. Nové společnosti (v Sumeru, Akkadu, Asýrii i Babylónii) si na svůj vzhled potrpěli. Hrobové nálezy zrcátek či pinzet svědčily o péči, kterou věnovaly i ženy vlasům. Obyvatelé oblasti Mezopotámie si nejen vlasy myli, ale také je mazali olejem, barvili a zdobili.

Muži z vyšších sociálních tříd nosili dlouhé vlasy, které tvarovali horkými kadeřícími železy. Nosili paruky, stejně jako ženy, které paruky s „nástavci“ z copů používaly k získání požadovaného tvaru účesu. Bohaté ženy si sypaly na vlasy zlatý prášek. Muži nosili dlouhé vlasy rozdělené pěšinkou, zastrčené za uši a svázané páskou tak, aby padaly přes ramena. Ženy na svázané vlasy do uzlu používaly síťku nebo látkový sáček. Černá barva na vlasy se vyráběla z kravské krve nebo pulců. Červené odstíny se získávaly použitím henny.

Na Blízkém východě byla nalezena spojená kovová ostří – nejstarší známé nůžky, které jsou staré kolem čtyř tisíc let.

Starověký Egypt

V historických textech starých až čtyři tisíce let byly objeveny receptury na přípravu vlasových „preparátů“. Hrobové nálezy přinesly mumifikovaná těla včetně sponek, hřebenů, mastiček nebo kovových zrcadel, která byla známá již ve Staré říši. Z předdynastické doby se dochovaly dřevěné i kostěné hřebeny jednostranné nebo oboustranné. Používaly se k odstranění nečistoty z vlasů ale i hnid vší, které mohly přenášet skvrnitý tyfus. Podle stylu účesu se dal rozlišit věk, povolání nebo i sociální skupina. Obyvatelé venkova muži i ženy nosili krátké vlasy s ohledem na teplé počasí. Kněží si hlavy holili.

Pro pevný tvar účesu se používal včelí vosk. Olej byl důležitou přísadou nejen pro zvláčnění vlasů, označoval i větší bohatství. Na vlasy se používala barva, většinou kaštanová, tmavá hnědá až černá. Černá barva se vyráběla z indiga a tuku černých hadů, nebo z krve dobytka svařeného v oleji. K obarvení na blond se používal vlaštovičník. Oranžové nebo červené vlasy se barvily použitím henny. Po jedenáctém století př. n. l. se začali používat jasnější barvy, ale i zelená, modrá nebo sytě rudá.

Mezi nejstarší úpravu vlasů patřilo pletení tenkých copánků. Základní ženský účes byl hladký a přiléhavý s ofinou. Vlasy se také dělily na tři prameny, z nichž dva splývaly na prsa a další na záda. Během období Střední říše nosily ženy vyholené vlasy na čele, aby si opticky zvětšily tváře. V této době vznikl volutový účes, podle úpravy vlasů bohyně Hathor.

Důležitou součástí dámského účesu byly vlásenky. Připevněný vlásenkou nebo upevněn ve vlasech byl kuželík z parfémovaného tuku. Ten se pomalu rozehříval a žena „voněla“.

Muži nosili kratší sestřih. Dělníci byli zobrazováni holohlaví. Mezi sváteční mužské účesy patřily nakadeřené krátké vlasy přes uši. Specifická úprava byla „dětská kadeř“ podle boha Hora. Na jedné straně hlavy byly vlasy krátké, vyholené a na druhé straně se splétal malý copánek. Tento typ účesu souvisel s iniciačním rituálem dospívajících chlapců, kdy jim byla kadeř odstřižena.

Paruky a příčesky

Funkce „dvorního kadeřníka“, který se staral také o výrobu paruk, byla známa od doby čtvrté dynastie. Paruky nebo umělé účesy náležely k oděvu panovníka, členů jeho rodiny a také úředníků. Od třetího tisíciletí př. n. l. sloužila paruka jako pokrývka hlavy pro všechny sociální vrstvy. Obyčejný lid chránila paruka před sluncem a vojáci ji používali jako „přilbu“. Vedle pravých vlasů se paruky vyráběly i z různých náhražek jako byla vlna z černých ovcí, koňská hříva nebo rostlinná vlákna. Archeologové našli mumie s krátkými, i dlouhými vlasy, často s parukami a příčesky. Například mumie královny Meritamen (dcera Ramesse II.) měla vlasy na hlavě spleteny s umělými copy a byla k ní přiložena náhradní sada copánků. Požívání příčesků dosvědčily nálezy z Hierakonpole. Na základě dobových vyhotovení se paruky vyvíjely od kratších a jednoduchých k bohatým a dlouhým loknám. Pro voňavé účesy se používaly olejíčky z květin, pryskyřic nebo koření.

• 
  Účes královny, 18. dynastie
• 
  Obraz bohyně Hathor v chrámu Satet (ostrov Elephantine)
• 
  Paruka z dlouhých vlasů s parfémovým kuželíkem (Nová říše)
• 
  Mumie s parukou, asi 850 až 750 let př. n. l.
• 
  Posmrtný portrét Kleopatry VII.

Starověká Kréta

Mínojská freska zobrazující ženy

Na ostrově se od 3. tisíciletí př. n. l. vytvářela mínojská kultura, která dosáhla svého vrcholu kolem roku 1550 př. n. l. Na základě archeologického výzkumu Arthura Evanse je toto krétské období charakterizováno nejstarší a na svou dobu velmi moderní evropskou civilizací. Muži i ženy pečovali o svůj vzhled. Na vlasy používali pravidelně olivový olej. Účesy Kréťanek byly podle nalezených fresek náročné na úpravu. Na temeni nosily zapletené uzly a dlouhé vlasy jim splývaly po zádech. Účesy zdobily perlami nebo stuhami. Podobné účesy se v Evropě objevily až v novověku.

Podle archeologů byl účes z polodlouhých vlasů vyhrazen střednímu stavu. Nůžky Kréťané neznali. Zkracování vlasů se provádělo noži, které byly podobné břitvám. Muži nosili většinou krátké nebo polodlouhé kudrnaté vlasy. K úpravě účesů se používaly dřevěné nebo kostěné hřebeny, také bronzové pinzety, někdy i stříbrné nebo zlaté.

Kolem roku 1500 př. n. l., po mohutné explozi sopky a následné silné vlně tsunami, byl krétský ostrov silně poničen. Oslabenou Krétu napadli o padesát let později Achájové a mínojská civilizace postupně zanikla.

Antické Řecko

Řekové se o své vlasy a vousy pečlivě starali počínaje temným obdobím až do období římské nadvlády. Vývoj jejich účesů lze doložit archeologickými nálezy. Homér popisoval muže s dlouhými nakadeřenými vlasy, které nosili až do doby řecko-perských válek. Řecké ženy si zesvětlovaly vlasy použitím alkalických sloučenin. Na vlasy si také sypaly mletou rýži nebo mouku.

Charakteristickým znakem pánských účesů byla jistá „ženskost“. Během 7. století př. n. l. si vytvářely účesy z klubka copánků. Copánky byly také zakrouceny ve dvou řadách kolem hlavy. Ve Spartě byly dlouhé vlasy znakem dospělosti. Během klasického období začaly být v módě „malé účesy“ – krátké ostříhané a natočené vlasy. Populárním se stal styl „luk Apolla“ („cikáda“), kdy se stočené prameny vlasů pokládaly přes čelo. Tento účes nosili muži i ženy. Ženy této doby nosily klasický „řecký uzel“. Účes byl tvořen do uzavřené formy nebo měl šnekovitý tvar a česal se na temeni hlavy nebo v týle. Častým byl i tzv. melounový účes, kdy byly vlasy rozčesány a zatočeny do řady úzkých pramínků a následně svázány do uzlu. Používalo se množství stužek, které tvořily síťku nebo čepeček.

V helénistickém období nosili muži účes podle Alexandra Velikého. Ženské účesy v tomto období byly složitější. Vlasy se vyčesávaly vysoko nad hlavu, zaplétaly do uzlů a kadeřily do vln tak, že na hlavách nositelek vytvářely „přilbice“, které byly kryty čelenkami. Po řecko-perských válkách se střihy zjednodušily. Dlouhé vlasy byly považovány za orientální a barbarský projev.

Holičství

Do holičství se vedle péče o svůj zevnějšek (stříhání, holení, masírování, manikúra, pedikúra) se chodilo popovídat a „získat nové zprávy“. Holiči časem používali zrcadlo, dvouřadé hřebeny, nůžky, břitvu nebo pinzetu na vytrhávání chloupků. Do vodou umytých vlasů se vtíral olivový olej, vosky a pomády, které držely tvar účesu.

• 
  Apollo Belvedere. Účes „luk Apolla“
• 
  Alexandr Veliký, bysta v Kodaňské sbírce antických soch
• 
  Busta hlavy s klasickým řeckým uzlem

Starověký Řím

V období římské republiky si ženy česaly praktické jednoduché účesy. Vlasy měly upravené do pevného drdolu na temeni hlavy. Někdy si před učesáním drdolu zaplétaly vlasy do drobných copánků, které si přichytily k hlavě. Nosil se také účes „nodus“, který tvořil váleček vytvořený z vlasů a umístěný přes čelo. Delší vlasy se v týle vázaly do drdolu. Praktické krátké a jednoduché střihy nosili i muži. Na rozdíl od obyvatel Řecka a Egypta Římané preferovali různorodé účesy podle typu osobnosti.

V době Římské říše se účesy skládaly z různě vázaných copů, které ležely nad sebou ve více úrovních. Jindy byly copy stočeny a položeny většinou na měděném rámu (účes „tutulus“). Zpočátku se barvily na blond nevěstky. Světlá barva vlasů se záhy stala módní i ve vyšší společnosti. Světlovlasé paruky se vyráběly z vlasů otrokyň nebo se vlasy odbarvovaly pomocí octové sedliny, mýdel, slupek ořechů atd. Většinou byly do vlasů zaplétána bronzové, stříbrné a zlaté ozdoby. Oblíbené byly také slonovinové spony. Na česání složitých účesů se používaly podložky, vlásenky, jehlice a stužky. Běžné bylo pravidelné mytí vlasů.

Přelom druhého a třetího století byl charakteristický hutnými účesy jako nosila například Iulia Domna, známá svou oblibou v nošení paruk. Nošení vlasových náhrad se stalo běžným zvykem. Umělé vlasy nosil i císař Hadrianus. Příčesky nebo tupé byly vyráběny například slepením svazku vlasů.

V období starověku se úprava vlasů rychle rozvíjela. I v dnešní době jsou populární účesy, jejichž základ vznikl ve starověkém Řecku, Římě nebo Egyptě.

• 
  Livia Drusilla, účes „nodus“
• 
  Busta císařovny Vibii Sabiny
• 
  Portréty císařoven na římských denárech, 3. století
• 
  Iulia Domna
• 
  Příklad římské jehlice do vlasů

Thrákové, Dákové

Dochované antické písemnosti dokládaly jistou podobnost Dáků i Thráků s kmeny Keltů a Germánů. Prostí lidé svoje světlé nebo nazrzlé vlasy nosili dlouhé až na ramena, nad čelem přistřižené. Privilegované postavení vyjadřovala čepice (pileum). Dácké ženy nosily vlasy rozdělené pěšinkou. V týle je zavinovaly do uzlu.

Germáni

Muži nosili dlouhé vlasy jako znak svobody většinou rozpuštěné. Germánské kmeny na západě nosily vlasy svázané do uzlu na spánku. Ženy si vyčesávaly vlasy do výšky a účes zpevňovaly jehlicemi a hřebeny. Mladé dívky si splétaly copy nebo měly vlasy rozpuštěné. Používaly barvy i vápennou vodu na odbarvení a různé pomády. Kmeny udržovaly různé zvyky a účesy se řídily podle kmenové příslušnosti. Například muži Gótů nosili svázané vlasy do ohonu nad týlem nebo na temeni hlavy. Ozdobou bojovníka byly dlouhé rozpuštěné vlasy i vousy. Na lov nebo do boje si splétali po stranách a vzadu na hlavě copánky a na temeni uzel. Ženy si vlasy barvily hennou do zrzavých odstínů. Hřebeny i břitvy zdobily runy. Vzniklo nové samostatné řemeslo, které je doloženo hřebenářskou dílnou v Großjeně.

Slované

Slovanské ženy nosily dlouhé vlasy s pěšinkou uprostřed hlavy. Splétaly je do copů a zdobily stuhami nebo šňůrami perel. Starší ženy měly hlavu pokrytou tzv. plenou. Dívky si vlasy zdobily květinami nebo koženými pásky. Později byl účes bohatších žen ozdoben čelenkou s drahými kameny. Za ušima si připevňovaly tzv. zaušnici, což byly visící korálky nebo perly. I po přijetí křesťanství si ženy česaly vlasy podle starých slovanských zvyků. V Čechách nosil tento typ účesu především prostý lid i v době gotické. Muži nosili také dlouhé vlasy, pěstěné kníry nebo také krátké plnovousy. Křesťanské řády požadovaly zastřihování mužských vlasů pod ušima. Účes se nazýval „palceřík“ a jednalo se o tzv. pážecí střih. Slované nosili kožešinové čapky například z hranostaje, které byly po stranách zakončeny pruhy kůže s drápy zvířete.

Středověk

Chudoba románské doby módě ani účesům nepřála. Vdané ženy měly vlasy zakryté vždy šátkem nebo závojem podle církevních zásad jako výraz počestnosti. Vlasy splývající po ramenou nebo jednoduchý uzel nosily svobodné dívky, které chodily prostovlasé.

Vrcholné období středověku (gotika) bylo již dobou elegance. Vdané ženy si stále zahalovaly vlasy. Účes však měly pečlivě upravený. Uměle zvlněné delší vlasy byly sepnuty čelenkami nebo obroučkami z levného kovu u chudších vrstev. Bohaté ženy používaly ozdoby do vlasů ze stříbra a zlata. Do Čech přivezla francouzskou novinku „hennin“ Blanka z Valois. Byl to vysoký klobouk kuželovitého tvaru s průhledným závojem, který zahaloval někdy i obličej. Výška klobouku udávala urozený původ. Šlechtičny nosily hennin až jeden metr vysoký s jedním nebo dvěma rohy.

Muži nosili vlasy ustřižené nad rameny nebo po jejich úroveň. Další oblíbený byl tzv. „miskovitý střih“, kdy byly vlasy zastřižené nad uchem. Středověcí muži pečovali o svoje vlasy více než ženy. Byli to především rytíři, kteří používali rostlinné oleje. Běžně nosili muži síťky na vlasech, které měli nasazené na úrovni ramen, přilba jim tolik nesvírala krk. Při slavnostních příležitostech si vlasy splétali do pramenů, které stáčeli nad krkem a rameny. Kadeřili si vlasy rozžhaveným železem a potírali je vaječnými bílky pro jejich zpevnění a lesk. Česání vlasů a hygiena obecně nebyla ve středověku prioritou.

V této době muži nenosili krátce sestřižené vlasy nebo oholené hlavy. Proti plešatosti se používali různé „lektvary“ například popel z pijavice zředěný octem nebo popel ze spáleného kozího trusu s olivovým olejem. Nosili také příčesky.

Středověké náboženství sice spojovalo ženské vlasy s hříchem a omezeným rozumem. Ale to nezabránilo ženám pečovat o své vlasy jako muži, jak dokazují archeologické nálezy dřevěných nebo kostěných hřebenů. Pomocí vlasových jehlic si zpevňovaly účesy a bohatší ženy používaly také zrcátka. Vlasy si barvily nebo zesvětlovaly na slunci. Používaly také kopřivový odvar. Jako muži si vlasy natáčely a používaly vlasové příčesky nebo falešné copy, které se vyráběly z vlasů mrtvých lidí. Paruky a příčesky žen byly silně odsuzovány církví.

• 
  Busta Blanky z Valois
• 
  Pokrývka hlavy hennin
• 
  Hennin na hlavách žen z 15. století, rytina (1847)
• 
  Václav II., český a polský král
• 
  Malba Emila Zillicha, Zajetí českých pánů v  klášteře Sedleckém

Novověk

Renesance

Studie Leonarda da Vinci

V tomto období se osobnost člověka odvracela od přísných křesťanských tradic. Vedle obchodů holičů vznikaly první kadeřnictví. Vytvořil se nový ideál krásy, vracející se k řecké a římské kultuře. Renesanční módu spojovaly pěstěné dlouhé a „zlaté“ vlasy. Vznikly proto nové metody odbarvování vlasů, například bělení mořskou vodou nebo oplachování vlasů a barvení vlasů bylinnými odvary. Počátek kadeřnictví renesance byl charakterizován vysokým čelem. Muži i ženy si zastřihovali ofiny i holili spánky. Ženy si také vlasy na čele kryly stuhami. Módními se stávaly pečlivě upravené přirozeně vypadající vlasy.

Marie Magdalena Habsburská

Oblíbený byl účes s pěšinou uprostřed hlavy a se dvěma copy zatočenými po stranách hlavy. Vlasy se zaplétaly pomocí sponek a tenkých drátků nebo ozdobných sítěk. Účesy byly proplétány perlami, také stuhami a zdobily je květy, závojíčky a šperky. Pokrývka hlavy se stala ozdobou. Oblíbené byly červené a především blonďaté vlasy. Vyšší společenské vrstvy používaly při tvorbě účesu příčesky, paruky, malé korunky i peří. Obliba španělských vysokých krajkových límců, které byly vyztužené přinesla módu vyčesaných dámských vlasů. Ženy na venkově si upravovaly vlasy v gotickém stylu. Nosily čepce nebo zavití, kterými si vlasy zakrývaly.

Muži měli zpočátku dlouhé vlasy s udržovaným krátkým knírkem. Později byly módní nakadeřené vlasy a upravené bradky nebo kníry. Na hlavě se u mužů objevil široký klobouk zdobený pery nebo sametový baret.

Baroko a Rokoko

Portrét Marie de Sévigné

Období baroka a rokoka charakterizovaly složité vysoké a komplikované účesy. Nejprve to byl nižší krajkami a stuhami zdobený účes, který se postupně zvyšoval až byl dvojnásobně vysoký než hlava dámy. Nosil se asi dvacet let od roku 1680 a jeho základ vytvořili kadeřníci francouzské vévodkyně z Fontanges. Kopírován byl i účes Marie de Sévigné.

Tyto účesy podporovaly nošení paruk a příčesků v mnohem větší míře než v renesančním kadeřnictví. Králi Ludvíku XIV. zakrýval svoji plešatost umělými vlasy, které tvořily dlouhé volné prameny. Tak se alonžová paruka stala symbolem důstojnosti muže, kteří ji považovali za součást oděvu. Muži si vyholovali tvář, mladíci nosili knír. Velké klobouky zdobené peřím nosily většinou pod paží, aby si nepoškodily paruku.

Marie II. Stuartovna s fontanží

Dámské paruky většinou nahrazovaly účesy, které by se nedaly učesat pouze z vlastních vlasů. Zpočátku se nosily menší paruky zdobené tzv. fontanží, kterou tvořila drátěná kostra s ozdobnými prvky z krajky, mušelínu a stuh. Za vlády Ludvíka XVI. se dámské paruky zvětšovaly a upevňovaly se na drátěných kostrách nebo žíněných výplních. V přední partii hlavy byly vlasy vysoko vyčesané. Jako ozdoby se používaly umělé květiny, peříčka, ovoce, tylové síťky a další ozdoby (například ptáci nebo lodě) podle nálady nebo ročního období. Oblíbené byly paruky bílé. Byly posypávány hnědým, šedým, růžovým, fialovým i modrým pudrem, který voněl po fialkách, levanduli nebo jako pomerančový květ. Paruky se pravidelně nečistily a často se v nich usídlili vši. Především ve Francii byla v oblibě malá zlatá kladívka na hubení vší. Objemné paruky bránily dámám v pohybu (podpíraly se speciálními holemi), nástupu do vozidel, u kterých se musela často sundat střecha a také překážely při spánku. Přesto byly kadeřnické služby velmi vyhledávané. Módu období vrcholného rokoka ve Francii udávala královna Marie Antoinetta.

Muži během 18. století začali nosit malou pudrovanou paruku s copem, který si svazovali sametovou stuhou a vkládali do sametového sáčku. Obličej si pečlivě holili. Na hlavě nosili třírohý klobouk. Prostí lidé nosili polodlouhé vlasy. Ženy si zakrývaly vlasy šátkem nebo čepcem a dívky si pletly copy.

Direktorium a Empír

Napoleon Bonaparte, rok 1803

V období Direktoria se způsob života ve Francii a následně i móda zcela změnily. Opět se vrací klasický styl Řeků a Římanů i v oblasti hygieny. Zmizel rozdíl v úpravě vlasů mezi šlechtou a měšťany. Ženy si česaly vlasy do jednoduchých účesů podle antických vzorů. Mužské vlasy byly delší volné a neupravované.

Během období Napoleonské Francie vznikl nový styl – empír, který se během dvaceti let rozšířil po celé Evropě. Ženy si česaly účesy tvořené z loken a rozdělené pěšinkou uprostřed. Na temeni si vytvářely vrkoč. Účes zdobily čelenky, závojíčky, pštrosí pera nebo hřebínky. Lokny vyžadovaly používání příčesků a vlásenek. Doplňkem účesu byly čepicové klobouky nebo barety se stužkami pod bradou. Byly zdobeny stuhami nebo peřím. Slavnostní účes byl doplněn turbanem. Muži nosili zkadeřené, krátké vlasy doplněné dlouhými kotletami. Podle Napoleonova vzoru nosili krátké paprskovitě sčesané vlasy a patku na čele.

Biedermeier

Vídeňské dámy, 1841

Období první poloviny 19. století charakterizoval měšťanský styl biedermeier především v německy mluvících zemích. Ženy si česaly copy, různé ruličky nebo pletence a zachovávaly pěšinku uprostřed hlavy. Aby byla vidět štíhlá šíje, vlasy si vzadu vyčesávaly nahoru. Charakteristický byl uzel na temeni hlavy spletený do tvaru korunky. Vlasy se zdobily hřebeny, stuhami, krajkami nebo umělými květinami a pery. „Intelektuálky“ si česaly cop nebo drdol s vlasy staženými přes uši.

Převrat při tvarování vlasů způsobil vynález ondulace železem, jehož autorem byl francouzský kadeřník Racul Marcel. Muži nosili krátké nebo polodlouhé, zvlněné vlasy s pěšinkou a licousy. Vznikl také velmi krátký střih pro muže, později nazývaný ježek.

Secese

Portrét dámy, 1910 Arthur von Ferraris

Nová dekorativnost se projevila i při úpravě vlasů. Ženy stále nosily příčesky a vlasy si vyčesávaly vzhůru. Nad čelem se nosily malé patky nebo kratší vlasy zvlněné „ondulačním železem“ tzv. kudrlinky frou – frou. V týle se česal uzel nebo se z copů na temeni stáčel vyšší věnec. Do šířky se účesy upravovaly pomocí vlasových podložek. K temeni hlavy se ozdobnými hřebeny připevňovaly vlasové příčesky. K odbarvování ženských vlasů se začal používat peroxid vodíku.

Slavnostní účesy zdobily bižuterní jehlice se štrasovými kameny a rajčí peří. Účes doplňovaly květiny, stuhy i vycpaní ptáčci. Dívky si vyčesávaly vlasy k temeni hlavy, kde si splétaly copy. Pánové nosily krátké, hladké vlasy s pěšinkou na straně. Pečlivě upravené a navoskované kníry byly také módní.

Na počátku 20. století kadeřník Karl Nessler představil metodu trvalé ondulace. Začaly přibývat další kadeřnické přístroje a chemické roztoky, které umožnily nové možnosti při tvarování vlasů.

Galerie

• 
  Mykény, 14. století před naším letopočtem
• 
  Byzanc, 5. století
• 
  Mayská civilizace, 7. století

15. století

• 
  Španělsko
• 
  Itálie
• 
  Itálie
• 
  Itálie
• 
  Itálie
• 
  Itálie
• 
  Itálie

16. století

• 
  Portugalsko
• 
  Rakousko
• 
  Španělsko

17. století

• 
  Japonsko
• 
  Itálie
• 
  Německo
• 
  Německo
• 
  Anglie
• 
  Německo
• 
  Holandsko
• 
  Anglie
• 
  Dánsko
• 
  Anglie

18. století

• 
  Indie
• 
  Rakousko
• 
  Francie
• 
  Německo
• 
  Itálie
• 
  Německo
• 
  Německo
• 
  Německo
• 
  Rakousko
• 
  Rakousko
• 
  Španělsko
• 
  Španělsko
• 
  Francie
• 
  Japonsko
• 
  Indie

19. století

• 
  Francie
• 
  Francie
• 
  Francie
• 
  Itálie
• 
  Itálie
• 
  Rusko
• 
  Francie
• 
  Rusko
• 
  Francie
• 
  Rakousko

Příklady účesů

• 
  Číro
• 
  mullet
• 
  Ohon
• 
  culík (zde dva)
• 
  cop
• 
  dredy

Účes s prodlouženými vlasy

Díky různým metodám prodlužování vlasů můžeme s účesy experimentovat více než kdy jindy. Některé metody prodlužování jsou trvalejší: prodlužující vlasy se připevní některou chemickou metodou k vlastním vlasům a několik měsíců tak drží. S těmito vlasy lze vytvářet účesy stejně jako s vlastními vlasy. Další metody jsou krátkodobé: clip-in vlasy nebo různé příčesky se připevní k vlastním vlasům mechanicky. Ty lze kdykoli sundat a znovu nasadit. Díky novým metodám prodloužení vlasů se nabízí mnoho nových možností, jak změnit svůj účes, aniž by člověk musel čekat, než mu dorostou vlastní vlasy.

Gumička do vlasů

Gumička do vlasů je doplněk do vlasů sloužící k jejich přichycení nebo k vytvoření účesu (cop, culík apod.). Gumičky do vlasů mají různé barvy, velikosti, mohou být potažené mnoha různými materiály. Nejčastěji se používá gumová látka nebo bavlna, ale například i hedvábí.

Některé české populární účesy

Obrázek	Název	Pohlaví	Popis
	na havla	mužský	Plný, na tupo střižený účes , údajně pojmenovaný podle účesu Karla Havlíčka Borovského.
	na emana	mužský	Patrně známý dobře již za první republiky; v 50. letech 20. století označení účesu „á la Elvis“: vlasy vyčesané doprostřed hlavy do čupřiny, po stranách naopak přičesané. V Praze spojován s kadeřníkem Emanuelem Kodýmem (důvěrně Eman).
	na ježka	mužský/ženský	Krátké stojící vlasy, v ČR v 60. letech 20. století mužský účes, po roce 1990 i ženský účes.

Po invazi vojsk do Československa v roce 1968, resp. v 70. letech 20. století vznikl vtip o zakázaných účesech: na HAVLA, na KOHOUTA a na JEŽKA. Odkazoval k Václavu Havlovi, Pavlu Kohoutovi a Tomáši Ježkovi a patřil mezi tzv. vtipy „O zlatou mříž“ (vtipy, za něž se zavíralo).

Odkazy

Literatura

• RYCHLÍK, Martin. Dějiny vlasů: účesy, vousy, chlupy a péče o ně. Praha: Academia, 2018. ISBN 978-80-200-2861-7.
• BURIANOVÁ, Miroslava. Móda v ulicích protektorátu. Praha: Národní muzeum, 2013. 286 s. ISBN 978-80-7036-397-3.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu účes na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo účes ve Wikislovníku
• Téma Účes ve Wikicitátech
• Metody prodlužování vlasů dostupné v ČR na Vlasy-prodluzovani.cz
• Účesy na LosHairos.com

Autoritní data	NKC: ph116910 GND: 4018640-4 HDS: 016309 LCCN: sh86006365 NDL: 00564808 NLI: 987007565949605171