Direktorium (Francie)

instituce Velké francouzské revoluce
Ah! S'il y voyoit, karikatura z roku 1797

Direktorium (le Directoire) byl způsob vlády pěti direktorů ve Francii. Éra Direktoria trvala od 2. listopadu 1795 do 10. listopadu 1799. Počátek vlády Direktoria se někdy chápe jako konec Velké francouzské revoluce, jindy je vláda Direktoria označována za závěr revoluce či poslední čtyři roky revoluce.

Dne 9. thermidoru (27. července 1794) byl Maximilien Robespierre a další představitelé krvavého režimu zatčeni a posléze popraveni. Do čela Francie se roku 1795, na základě nové ústavy, postavilo pětičlenné Direktorium, za jehož vlády nastal „odliv revoluce“. Volit směli pouze bohatší lidé (necelý milión obyvatel). V prvních dvou letech se Direktorium soustředilo na ukončení excesů jakobínského teroru. Hromadné popravy byly zastaveny a opatření přijatá proti vyhnaným kněžím a monarchistům byla uvolněna. Jakobínský politický klub byl uzavřen a vláda rozdrtila v zárodku povstání chystané jak jakobíny, tak raným komunistickým revolucionářem známým jako Gracchus Babeuf (tzv. spiknutí rovných).[1] Direktoriu se podařilo porazit i nové roajalistické povstání ve Vendée. Po jeho vypuknutí represe opět poněkud zesílily, zejména byly namířeny proti církvi a emigrantům.

Direktorium bylo neustále ve válce se zahraničními mocnostmi, včetně Británie, Rakouska, Pruska, Neapolského království, Ruska a Osmanské říše. Připojilo k Francii Belgii a levý břeh Rýna, generál Bonaparte pro něj dobyl velkou část Itálie. Direktorium též zřídilo 196 krátkodobých "sesterských republik" v Itálii, Švýcarsku a Nizozemsku. Dobytá města a státy musely poslat Francii obrovské množství peněz, jakož i umělecké poklady, které byly použity k zaplnění nového muzea Louvre v Paříži. Armáda vedená Bonapartem se pokusila dobýt Egypt a došla až do Sýrie (viz Napoleonovo tažení do Egypta a Sýrie).[2] Direktorium se též pokusilo podpořit irské povstání z roku 1798 a vytvořit irskou republiku, avšak neúspěšně.[3]

Hlavním politickým problémem Direktoria bylo ovšem upadající hospodářství. Papírové peníze, asignáty, klesly na zlomek své hodnoty a ceny dál stoupaly. Direktorium se pokusilo vrátit asignátům hodnotu tím, že je přestalo tisknout. Tím však zaškrtilo ekonomiku.[4] Kolem roku 1799 již panovala nespokojenost s vládou direktorů u všech politických klubů i mezi obyvatelstvem, což nezměnila ani vojenská vítězství v Nizozemsku a Švýcarsku.

V situaci všeobecné frustrace se tak v roce 1799 chopil moci generál Napoleon Bonaparte, který se vrátil do vlasti. 18. brumairu roku VII (9. listopad 1799) svrhl Bonaparte spolu s direktory Sieyésem a Ducosem vládu Direktoria a Rady pěti set a nastolil vládu tří prozatímních konzulů. Po přijetí nové ústavy byl Korsičan Napoleon Bonaparte v únoru roku 1800 zvolen prvním konzulem a vznikl tzv. konzulát.

1. Direktorium z 10. brumairu roku IV (1. listopad 1795)Editovat

Jean-François Reubell (1747–1807)
Paul de Barras
Louis-Marie de La Révellière-Lépeaux (1753–1824)
Étienne-François Le Tourneur (1751–1817)
Lazare Carnot

Související stránkyEditovat

ReferenceEditovat

  1. UHLÍŘ, Dušan. Čas kongresů a tajných společností. [s.l.]: Epocha 443 s. Dostupné online. ISBN 978-80-7557-470-1. (česky) Google-Books-ID: 6bheDwAAQBAJ. 
  2. GOMBÁR, Eduard. Napoleon u egyptských pyramid. Hospodářské noviny (iHNed.cz) [online]. 1998-06-26 [cit. 2020-06-27]. Dostupné online. (česky) 
  3. KENNEDY, W. Benjamin. Catholics in Ireland and the French Revolution. Records of the American Catholic Historical Society of Philadelphia. 1974, roč. 85, čís. 3/4, s. 221–229. Dostupné online [cit. 2020-06-27]. ISSN 0002-7790. 
  4. MENŠÍK, Josef. Asignáty | Review of Economic Perspectives. nho.econ.muni.cz [online]. [cit. 2020-06-27]. Dostupné online.