Vtip

krátké vyprávění k pobavení

V obecném významu má výraz vtip ekvivalent ve slovech vynalézavost, nápaditost či ostrovtip. [1]

V ústním vyprávění či v písemné podobě je vtip (lidově fór[2]) krátká výpověď, která má za cíl pobavit adresáta. Charakteristickými rysy vtipu jsou humorná a úderná pointa, dvojsmyslnost, paradox či absurdita. Typická je též jeho krátkost a aktuálnost (po čase se pozměněné vtipy mohou vracet a znovu odrážet dobové jevy).[3]

Vtip, anekdota a humorkaEditovat

Pojmy vtip a anekdota jsou chápány podobně a často se zaměňují. Hlavní rozdíl spočívá v tom, že vtip je logická hříčka, zatímco anekdota je humorné vyprávění. Vtip se sestává z jedné nedělitelné části, zatímco anekdota může obsahovat více komických dílů. Bývá delší, než vtip. Hranice mezi vtipem a anekdotou je však velmi tenká.[4] Někteří autoři považují výrazy vtip a anekdota za synonyma.[5]

Výraz humorka zavedl do češtiny Josef Štefan Kubín.[p 1] Je blízká vtipu a anekdotě, má však epický děj, víc zápletek a charaktery postav se v ní rozvíjejí.[5]

HistorieEditovat

Slovo anekdota (ανεκδοτα) v řečtině znamená „nevydané spisy, události neb historky (z řec. an = ne, ek= vy, didómi = dávám)“.[6] Původně se tímto slovem skutečně označovaly texty z různých důvodů nezveřejněné, někdy předávané pouze v ústní podobě (například Prokopiův spis ze 6. století n. l. s názvem Anekdota obsahoval utajované příběhy ze života císaře Justiniána).[7]

Český výraz vtip je příbuzný se slovy dovtípit se nebo důvtip, ale jeho původ je nejasný. Některé etymologické výklady jej spojují se staročeským slovem tiepiti, těpiti = nést, tedy znamenalo by něco jako vklad (Boží do lidské mysli), tedy de facto nadání. Český etymologický slovník Jiřího Rejzka však za hláskoslovně přijatelnější považuje souvislost se slovem típat = lehce udeřit, chytat, štípat, dotýkat se (srovnej ukrajinské dostěpnyj = vtipný).[8] Podle Slovníku spisovné češtiny je primárním významem slova vtip schopnost bystře řešit problémy (tedy důvtip), druhým významem je podstata problému či jeho řešení (vtip je v tom, že…), třetím významem schopnost dosahovat žertovného účinku (sršet vtipem), čtvrtým významem je žertovný účinek (ta anekdota nemá vtip) a až pátým a šestým významem je žertovné slovní vyjádření nebo čin.[9]

Rčení míti filipa ve smyslu mít vtip pochází z Nového zákona, Skutků apoštolů.[10]

Nejstarší zachovanou sbírkou vtipů je Filogelos („milovník smíchu“) z 4. či 5. století, i když se nejspíš nejedná o první dílo tohoto žánru. Nejčastějším terčem žertů v této sbírce je „učenec“ (σχολαστικος).[11]

V renesanci tvořily z velké části tematický základ, z něhož vznikla novela. Jako anekdoty např. označil Josef Pekař příběhy o chytrosti válčení Jana Žižky, které v 15. století uvedl Silvius Piccolomini v díle Historia Bohemica. [12] Nejstarší anekdoty jsou dochovány z řečí a kázání, kam byly vkládány jako exemplum (moralizující příklady). Objevovaly se i v kronikách a letácích, které většinou zábavně oživovaly, i v satirách (humanistických a osvícenských).[zdroj?]

Ústně šířené anekdoty byly až do 30. let 20. století intelektuální záležitostí. Šířily se převážně mezi vzdělanci a střední třídou. Typickým šiřitelem anekdot byli doktoři, soudci či městští úředníci. Celospolečenskou záležitostí se ústně šířený vtip stává až v průběhu 2. světové války.[zdroj?]

Antropologové, etnologové a folkloristé anekdotám dlouho nevěnovali pozornost a prvními teoretiky na tomto poli byli literární vědci.

19. – 21. stoletíEditovat

V literatuře anekdota představuje krátké, především ústně šířené vyprávění humorné příhody, zesměšňující osobu, situaci, dobu, rasu, národ, názor, skupinu, společenskou vrstvu, zvyky apod. Je jedním z mála žánrů ústní tvořivosti živých i v jednadvacátém století.

Podle tématu lze vtipy dělit do mnoha skupin: lékařské, politické, skotské, o policistech, o blondýnkách, o zvířátkách (příbuzné bajka), židovské, erotické aj. Podle použitých prostředků lze ve vtipech nacházet např. černý nebo absurdní humor.

Vtipy a anekdoty, včetně kreslených, se v 19. století staly běžnou součástí periodik i kalendářů.[13] Mezi významné české humoristické časopisy 19. století patřily například Šotek (vycházel v roce 1849 jako příloha Havlíčkových Národních novin), dále Humoristické listy (1858–1941) či Švanda dudák (1882–1930). V socialistickém Československu byl nejvýznamnější humoristický časopis Dikobraz (1945–1995) a obdobný časopis ve slovenštině Roháč. Po roce 1989 byly vydávány humoristické časopisy Škrt, Sorry, Trnky brnky).

Anekdoty vycházejí i knižně (např. již v roce 1901 publikace Anekdoty, kterou vydal Josef Šváb.[14] V novější době vyšla např. edice Anekdoty Lidového nakladatelství o 50 svazcích (1970–1981).[15] Různá nakladatelství vydávají anekdoty v publikacích, které bývají zaměřené tematicky.

Interpretováním a vytvářením vtipů se živí komici.

Kulturní významEditovat

  • Sigmund Freud o vtipu napsal knihu Vtip a jeho vztah k nevědomí (Der Witz und seine Beziehung zum Unbewussten).[p 2] Vtip považoval za jednu z možností, jak vyjádřit názory a pocity, které bychom za běžných okolností veřejně neprojevili.

Anekdota v české literatuře (příklady)Editovat

Zvláštní druhy vtipů a anekdotEditovat

Politické vtipyEditovat

Politické vtipy vznikaly a vznikají za různých režimů a zájem o ně zpravidla klesá poté, co daný režim padne. V českých podmínkách se jednalo o vtipy z období Rakousko-Uhersko, Protektorátu, Pražského jara i tzv. normalizace.[20]

Vtipy „O zlatou mříž“ (míněno: „za něž se zavíralo“) bylo lidové označení pro politické, resp. protistátní vtipy šířené v ČSSR[21] (pojmenování připomínalo tehdejší ankety popularity československých zpěváků, zpěvaček a skupin Zlatý slavík).

Vtipy zesměšňující národ či rasuEditovat

  • „Elephant jokes“ byly nejrozšířenějšími vtipy 60. let 20. století v USA. Ve vtipech vystupoval slon a byly postaveny na absurdní pointě. Podle folkloristy Alana Dundese, pravděpodobně existuje ve vtipech o slonech paralela mezi slony a Afroameričany, což vysvětluje to, že tento druh vtipů byl oblíben mezi bílými Američany. Podle jiných názorů se jednalo o kulturní klima 60. let, které odvrhovalo staré kulturní konvence.[22]
  • Z Ameriky jsou známé „Pollack jokes“. Tyto vtipy, které kolovaly především ve 20. století a dělaly si legraci z přistěhovalců ze střední a východní Evropy, především z Poláků.[23] Tento typ vtipů se ale neomezil pouze na USA.
  • V českém prostředí se již od 19. století vyskytují vtipy pracující se stereotypy o Romech.[24] Novější české vtipy též zesměšňují velké národnosti, zejména Rusy nebo Američany, a snaží se ukázat nadřazenost malého národa nad velkými.[25]

OdkazyEditovat

PoznámkyEditovat

  1. Viz Josef Štefan Kubín: Lidové humorky (vydala Mladá fronta, 1948)
  2. Česky 1991 nakladatelství Práh a 2005 Psychoanalytické nakladatelství.

ReferenceEditovat

  1. Masarykův slovník naučný: Vtip, s. 761 [online]. Praha: Československý kompas, 1925-1933 [cit. 2020-06-23]. Dostupné online. 
  2. Např. Naše soutěž. Tramp [online]. Trampské vydavatelské družstvo, 1/1929 [cit. 2020-06-23]. S. 8. Dostupné online. 
  3. BROUČEK, Stanislav; JEŘÁBEK, Richard. Lidová kultura: národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. [s.l.]: Mladá fronta, 2007. ISBN 978-80-204-1450-2. S. 1158. 
  4. IŠTVÁNOVÁ, Kateřina. Jazykový obraz cizince v bulharských, chorvatských a českých vtipech. Brno, 2017 [cit. 2020-06-23]. Bakalářská práce. Masarykova univerzita. Vedoucí práce Elena Krejčová. s. 9. Dostupné online.
  5. a b SIROVÁTKA, Oldřich. Anekdota jako živý druh folklóru. In: Litteraria humanitas. Brno: Masarykova univerzita, 1991. Dostupné online. ISBN 8021001240. S. 225-234.
  6. Z našich časopisů. Naše řeč [online]. 1927 [cit. 2020-06-26]. Čís. 4, s. 91-93. Dostupné online. 
  7. Obecná kronika, čili, Vypravování o národech vzdělaných..., Dil 2., s. 90 [online]. Praha: Edvard Beaufort, 1900 [cit. 2020-06-26]. Dostupné online. 
  8. Jiří Rejzek: Český etymologický slovník, LEDA, 2001, heslo „vtip“
  9. Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnosti, Akademia, Praha, 1994, heslo „vtip“
  10. Míti Filipa. Naše řeč [online]. ÚJČ, 1933 [cit. 2020-06-26]. Čís. 8, s. 255. Dostupné online. 
  11. FILOGELOS. (Ukázky ze sbírky vtipů, překlad Radislav Hošek) [online]. Praha: Ikar, 2000 [cit. 2020-06-26]. Dostupné online. 
  12. PEKAŘ, Josef. Žižka a jeho doba, díl IV., s. 24, 131 [online]. Vesmír, 1933 [cit. 2020-06-26]. Dostupné online. 
  13. Humoristické listy [online]. 1881-01-01 [cit. 2020-06-26]. S. 4-5. Dostupné online. 
  14. DOŠEK, Jaroslav. Anekdoty [online]. Josef Šváb (Databáze NK ČR), 1901 [cit. 2020-06-26]. Dostupné online. 
  15. Lidové nakladatelství (Slovník české literatury) [online]. [cit. 2020-06-28]. Dostupné online. 
  16. MARKOVÁ, Martina. Česká literatura v období první Československé republiky. Vybraní autoři a jejich stěžejní díla. Plzeň, 2013 [cit. 2020-06-26]. Diplomová práce. Západočeská univerzita. Vedoucí práce Lukáš Novotný. s. 29. Dostupné online.
  17. Databáze NK ČR: vyhledávání Židovské anekdoty [online]. [cit. 2020-06-26]. Dostupné online. 
  18. Uctivá poklona, pane Kohn ve Filmové databázi
  19.   Dílo Marsyas čili na okraj literatury/K přírodopisu anekdoty ve Wikizdrojích
  20. GRACOVÁ, Blažena. Politická anekdota jako historický pramen [online]. Masarykova univerzita, 2013 [cit. 2020-06-26]. Dostupné online. 
  21. Jirka. Holič - účesy v r. 1968. In: Neviditelný pes [online]. 18. 2. 2009 0:27 [cit. 3. 5. 2018]. Dostupné z: http://neviditelnypes.lidovky.cz/diskuse.aspx?iddiskuse=A090206_104654_neff_wag
  22. JANEČEK, Petr. Tempora mutantur. Tvar [online]. [cit. 2020-06-26]. Čís. 11/2012, s. 24. Dostupné online. 
  23. Pollack jokes [online]. [cit. 2020-06-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  24. Granáty/Že v Temešváru.... Humoristické listy [online]. 1888-03-30 [cit. 2020-06-26]. S. 117. Dostupné online. 
  25. Např. Vtipy o národech [online]. evtipy.cz [cit. 2020-06-26]. Dostupné online. 

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat