Výpověď (lingvistika)

Výpověď je v lingvistice elementární komunikativní jednotka jazykového projevu použitá v konkrétní komunikativní situaci tvořící formálně i obsahově relativně uzavřený celek, který může, ale nemusí mít mluvnickou stavbu věty.[1] Obvyklou formou výpovědi je věta, souvětí nebo jeho část, ale může být realizována i podvětným nebo nevětným útvarem („Ahoj!“, „To ne!“, „Když myslíš…“, „Opravdu?“, „Tak dobře.“).

Vlastnosti výpovědiEditovat

Výpověď má určitou komunikační funkci a zpravidla má nějaký věcný (propoziční) obsah.[2] Výpověď je zvukově (intonačně) uzavřená.[3] V psané podobě je výpověď graficky vyznačena na začátku velkým písmenem a na konci tečkou,[4] otazníkem, vykřičníkem, apod.

Výpověď obvykle tvoří část většího celku – textu,[5] případně promluvy.

Struktura výpovědiEditovat

Výpovědi mohou mít strukturu:[6]

  • věty jednoduché
  • souvětí podřadného
  • nominálního útvaru bez určitého slovesa

Někteří autoři řadí k výpovědím také[4]

  • juxtapozice
  • souvětí souřadná
  • složité konstrukce obsahující několik vět hlavních i vedlejších

Komunikativní funkce výpovědiEditovat

Výpověď má vždy komunikativní funkci, která může být:[7]

  • oznamovací
  • tázací
  • žádací (výzvová)
  • námitka, nesouhlas, protest, ohrazení, odmítnutí
  • výtka (napomenutí, důtky, pokárání), výčitka
  • přání
  • pozdrav

Odtržením od konkrétní situace ztrácejí výpovědi status aktuálního sdělení, stávají se jen potenciálním výpovědním výrazem, který z hlediska jeho aktuální komunikativní funkce nelze interpretovat.[2]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. SSJČ, VII, s. 309.
  2. a b Akad.mluvnice, sv. 3, s. 307.
  3. Čermák 1994, s. 125.
  4. a b Černý 1998, s. 126.
  5. Černý 1998, s. 125.
  6. Akad.mluvnice, sv. 3, s. 306.
  7. Akad.mluvnice, sv. 3, s. 307-355.

LiteraturaEditovat

  • ČERMÁK, František, 1994. Jazyk a jazykověda. 1. vyd. Praha: Pražská imaginace. ISBN 80-7110-149-4. 
  • ČERNÝ, Jiří, 1998. Úvod studia jazyka. 1. vyd. Olomouc: Rubico. ISBN 80-85839-24-5. 
  • DANEŠ, František; HLAVSA, Zdeněk; GREPL, Miroslav, 1987. Mluvnice češtiny. 2. vyd. Praha: Academia. 
  • HAVRÁNEK, B.; BĚLIČ, J.; HELCL, M.; JEDLIČKA, A., 1989. Slovník spisovného jazyka českého. 2. vyd. Praha: Academia. Dostupné online.