Wikipedie

Vojenský ordinariát

Podle kanonického práva je vojenský ordinariát, nazývaný také vojenská diecéze nebo vojenské biskupství je církevní jurisdikce katolické církve, latinské nebo východní církve, odpovědná za pastorační péči o katolíky sloužící v ozbrojených silách daného státu. Řídí vlastními stanovami vydanými Apoštolským stolcem. Vojenskému ordinariátu předsedá ordinář – zpravidla obdařený biskupskou hodností – který má všechna práva diecézního biskupa.


Hierarchie katolické církve

Sv. Petr přebírá klíče od Krista
církevní titul podle hierarchie
papež • patriarcha • kardinál (kardinál vikář) • moderátor kurie • kaplan Jeho Svatosti • papežský legát • papežský majordomus • apoštolský nuncius • apoštolský delegát • apoštolský syndik • apoštolský vizitátor • apoštolský vikář • apoštolský exarcha • apoštolský prefekt • asistent papežského stolce • eparcha • metropolita • patriarcha • biskup (arcibiskup • emeritní biskup • diecézní biskup • arcibiskup maior • primas • sufragánní biskup • titulární biskup • biskup koadjutor • pomocný biskup) • prelát • územní prelát • územní opat
Katolická církev

Historie a kanonický status editovat

 
Okolí znaku vojenského kaplana
 
Znak vojenského ordinariátu pro Itálii

Potřeba poskytovat duchovní pomoc křesťanským vojákům má prastarý původ. Ve skutečnosti je přítomnost kněží a jáhnů v táborech doložena již od dob císaře Konstantina I.[1] Od dob Karla Velikého (7. – 8. století) se přítomnost kněží po boku bojovníků stala obvyklou.[2] V čele sboru kněží a jáhnů stál kaplan maior (neboli vikář castrense, z lat. castrum). Zpočátku byli vojenští kaplani závislí na místním biskupovi, ale v průběhu staletí se stávali stále více autonomními (ve Španělsku od roku 1571, v Rakousku od roku 1720, v Piemontu v roce 1733).[3]

Za první dokument Svatého stolce týkající se přítomnosti kněží v ozbrojených silách je považován krátký dokument Cum sicut maiestatis papeže Inocence X. z 26. září 1645,[4] kterým však papežové zasahovali pouze proto, aby upravili již existující situaci nebo udělili zvláštní jurisdikci v konkrétních případech.

Teprve od 20. století byla zavedena zvláštní legislativa, která zřídila stabilní církevní úřad pro pastoraci vojáků. Klíčovým datem byl 3. květen 1910, kdy papež Pius X. zřídil první chilský kastrální vikariát. V následujících desetiletích vznikly další vikariáty: Polsko (1919), Itálie (1925), Německo (1935), Peru (1943), Kolumbie (1949), Španělsko (1950), Brazílie (1950), Filipíny (1950) a Kanada (1951).[4]

Dne 23. dubna 1951 vydal papež Pius XII. prostřednictvím konzistorní kongregace instrukci Solemne semper,[5] která představuje první obecný předpis pro kastrální vikariáty. Na základě tohoto nařízení bylo zřízeno dalších 14 kastrálních vikariátů: v Argentině, Austrálii, Rakousku, Belgii, Bolívii, Ekvádoru, Salvadoru, Nizozemsku, Paraguayi, Portugalsku, Dominikánské republice, Spojených státech amerických, Jihoafrické republice a Ugandě.

Spirituali militum curae editovat

Funkce vojenských ordinariátů upravil papež Jan Pavel II. apoštolskou konstitucí Spirituali militum curae (Duchovní péče o vojáky), která byla zveřejněna 21. dubna 1986.

Ve svém prvním článku uvádí, že jsou postaveny na roveň diecézím,[6] a proto se všechna ustanovení magisteriálních dokumentů o regulaci diecézí musí s příslušnými úpravami vztahovat i na vojenské ordinariáty.

Spirituali militum curae stanoví, že každý vojenský ordinariát má mít svůj vlastní statut, který je nedílnou normativní součástí statutu Spirituali militum curae.[4] Tyto úpravy jsou způsobeny tím, že diecéze jsou vymezeny výhradně svým územím, takže zahrnují všechny katolické věřící, kteří na tomto území žijí. Vojenské ordinariáty naopak zahrnují pouze katolický vojenský personál, který žije na jejich území. V čele vojenského ordinariátu stojí biskup (vojenský ordinář),[7] který má církevní jurisdikci nad vojenskými kaplany, všemi katolickými vojáky a jejich příbuznými, kteří s nimi žijí ve společné domácnosti, a vojenským personálem. Biskup může mít osobní hodnost arcibiskupa. Pokud je v čele biskup je spíše diecézním biskupem než titulárním biskupem. Je pravděpodobné, že každodenními funkcemi pověří pomocného biskupa nebo nižšího duchovního.

Tato zvláštní instituce byla v církvi považována za nezbytnou vzhledem k tomu, že vojenský personál a ti, kdo s ním žijí, vedou náročný život, v němž by bylo ztíženo běžné přistupování ke svátostem a církevnímu životu. V závislosti na zemi mohou duchovní patřit k ordinariátu (prostřednictvím inkardinace) nebo k jiným diecézím či řeholním řádům. V některých zemích jsou biskupové a kněží plně zařazeni do ozbrojených sil a mají důstojnické hodnosti. Jmenování ordináře je v kompetenci papeže, ale obvykle musí být schváleno vládou dané země.

Některé národy mají vojenské ordinariáty anglikánského společenství,[8] luteránství a východního pravoslaví.

Osobní ordinariáty pro anglikány, kteří vstupují do katolické církve, na základě vyhlášení Apoštolského stolce po 20. říjnu 2009, se v některých ohledech podobají stávajícím vojenským ordinariátům.[9] Jurisdikce vojenských ordinariátů je však kumulativní s jurisdikcí diecézních biskupů.[10]

Vojenský ordinář v různých zemích editovat

Osoba vojenského ordináře má různou hodnost. Například v Německu je to vždy úřadující diecézní biskup, který zároveň zastává úřad vojenského ordináře. Může to však být i titulární biskup, jako například v Rakousku, který působí pouze jako vojenský ordinář. V některých zemích, například v Brazílii, se tyto pozice podle okolností střídají.

Vojenský ordinář je vždy členem národní biskupské konference. Velké vojenské ordinariáty, jako například USA, mohou mít také své vlastní pomocné biskupy.

Většina vojenských ordinariátů má také vlastní biskupský kostel nebo katedrálu. Například Cathédrale St-Louis-des-Invalides, která se nachází v pařížském Hôtel des Invalides a sousedí s katedrálou Invalidovna, je katedrálou francouzského vojenského ordinariátu (Diocèse aux Armées Françaises) a katedrála svatého Jiří ve Wiener Neustadt je biskupským kostelem rakouského vojenského biskupa. Od 1. února 2005 je bazilika svatého Jana v Berlíně biskupským kostelem německého vojenského biskupa. Na Ukrajině se vojenská kaplanská služba teprve vytváří, v současné době je za ni zodpovědné Oddělení pro vojenskou a vězeňskou kaplanskou službu při Kyjevsko-haličské velkofarnosti.

Seznam katolických vojenských ordinariátů editovat

Země Vojenský ordinariát Poznámky
Afrika
Keňa  Keňa Vojenský ordinariát Keňa vytvořen vojenský vikariát a první vojenský vikář jmenován 20. ledna 1964; povýšen na vojenský ordinariát 21. července 1986
Jižní Afrika  Jižní Afrika Vojenský ordinariát Jihoafrických obranných sil zřízen vojenský vikariát a jmenován první vojenský vikář 17. května 1951; povýšen na vojenský ordinariát 21. července 1986; spadá pod arcibiskupa Pretorie
Uganda  Uganda Vojenský ordinariát Uganda vytvořen vojenský vikariát a jmenován první vojenský vikář 20. ledna 1964; povýšen na vojenský ordinariát 21. července 1986; pověřen metropolitou
Amerika
Argentina  Argentina Vojenský ordinariát Argentina vytvořen vojenský vikariát 8. července 1957; první vojenský vikář jmenován v roce 1957; povýšen na vojenský ordinariát 21. července 1986
Bolívie  Bolívie Vojenský ordinariát Bolívie vytvořen vojenský vikariát 19. března 1961; první jmenování vojenským vikářem 26. července 1961; povýšen na vojenský ordinariát 21. července 1986
Brazílie  Brazílie Vojenský ordinariát Brazílie vytvořen vojenský vikariát a první jmenování vojenským vikářem 6. listopadu 1950; povýšen na vojenský ordinariát 21. července 1986
Kanada  Kanada Vojenský ordinariát Kanada první jmenování vojenským biskupem 20. září 1939; vytvoření vojenského vikariátu 17. února 1951; povýšení na vojenský ordinariát 21. července 1986
Chile  Chile Vojenský ordinariát Chile vytvořen vojenský vikariát 3. května 1910; první vojenský vikář jmenován 27. května 1910; povýšen na vojenský ordinariát 21. července 1986
Kolumbie  Kolumbie Vojenský ordinariát Kolumbie vytvořen vojenský vikariát 13. října 1949; první jmenování vojenským vikářem 14. července 1950; povýšen na vojenský ordinariát 21. července 1986
Dominikánská republika  Dominikánská republika Vojenský ordinariát Dominikánské republiky vytvořen vojenský vikariát 23. ledna 1958; první vojenský vikář jmenován 1958; povýšen na vojenský ordinariát 21. července 1986
Ekvádor  Ekvádor Vojenský ordinariát Ekvádor vytvořen vojenský vikariát 30. března 1983; první jmenování vojenským vikářem 5. srpna 1983; povýšen na vojenský ordinariát 21. července 1986
Salvador  Salvador Vojenský ordinariát Salvador vytvořen vojenský vikariát 25. března 1968; první jmenování vojenským vikářem 4. listopadu 1968; povýšen na vojenský ordinariát 21. července 1986
Paraguay  Paraguay Vojenský ordinariát Paraguay vytvořen vojenský vikariát 20. prosince 1961; první jmenování vojenským vikářem 7. prosince 1965; povýšen na vojenský ordinariát 21. července 1986
Peru  Peru Vojenský ordinariát Peru vytvořen vojenský vikariát 15. května 1943; první jmenování vojenským vikářem 13. ledna 1945; povýšen na vojenský ordinariát 21. července 1986
Spojené státy americké  Spojené státy americké Arcidiecéze pro vojenské služby, USA první jmenování vojenským biskupem 24. listopadu 1917; vytvořen vojenský vikariát v listopadu 1939; povýšen na vojenský ordinariát 21. července 1986; v čele arcibiskup se třemi pomocnými biskupy
Venezuela  Venezuela Vojenský ordinariát Venezuela vytvořen vojenský ordinariát 31. října 1995; první vojenský ordinář jmenován 11. února 1996
Asie
Indonésie  Indonésie Vojenský ordinariát Indonésie vytvořen vojenský vikariát 25. prosince 1949; první vojenský vikář jmenován 1949; povýšen na vojenský ordinariát 21. července 1986
Filipíny  Filipíny Vojenský ordinariát Filipíny vytvořen vojenský vikariát 8. prosince 1950; první jmenování vojenským vikářem 10. prosince 1951; povýšen na vojenský ordinariát 21. července 1986
Jižní Korea  Jižní Korea Vojenský ordinariát Jižní Korea zřízen vojenský vikariát a jmenován prvním vojenským vikářem 22. listopadu 1983; povýšen na vojenský ordinariát 21. července 1986
Evropa
Bosna a Hercegovina  Bosna a Hercegovina Vojenský ordinariát Bosna a Hercegovina vytvořen vojenský ordinariát 1. února 2011
Belgie  Belgie Vojenský ordinariát Belgie vytvořen vojenský vikariát 7. září 1957; první vojenský vikář jmenován v roce 1957; povýšen na vojenský ordinariát 21. července 1986; svěřen arcibiskupovi z Mechelenu a primasovi Belgie
Česko  Česko Vojenský vikariát České republiky první vojenský vikář jmenován v roce 1998
Chorvatsko  Chorvatsko Vojenský ordinariát Chorvatsko vytvořen vojenský ordinariát a první vojenský ordinář jmenován 25. dubna 1997
Francie  Francie Francouzský vojenský ordinariát první jmenování vojenským biskupem v roce 1949; vytvořen vojenský vikariát 26. července 1952; povýšen na vojenský ordinariát 21. července 1986
Itálie  Itálie Vojenský ordinariát v Itálii vytvořen vojenský vikariát 6. března 1925; první jmenování vojenským vikářem 23. dubna 1929; povýšen na vojenský ordinariát 21. července 1986
Irsko  Irsko Kaplanská služba obranných sil Poskytuje pastorační péči, duchovní podporu a vedení všem příslušníkům obranných sil doma i ve službě v zahraničí.
Litva  Litva Vojenský ordinariát Litva zřízen vojenský ordinariát a jmenován první vojenský vikář 25. listopadu 2000
Maďarsko  Maďarsko Vojenský ordinariát Maďarsko první jmenování vojenským biskupem 23. března 1920; v letech 1947-1994 v provizoriu; 18. dubna 1994 vytvořen vojenský ordinariát.
Německo  Německo Vojenský ordinariát Německo první jmenování vojenským biskupem 22. května 1868; vytvořen vojenský vikariát 20. července 1933; povýšen na vojenský ordinariát 21. července 1986
Nizozemsko  Nizozemsko Vojenský ordinariát Nizozemí zřízen vojenský vikariát a jmenován první vojenský vikář 16. dubna 1957; povýšen na vojenský ordinariát 21. července 1986
Polsko  Polsko Polský vojenský ordinariát vytvořen vojenský vikariát a jmenování prvního vojenského vikáře 5. února 1919; pozastaveno v letech 1947-1991; povýšen na vojenský ordinariát 1991
Portugalsko  Portugalsko Vojenský ordinariát Portugalsko vytvořen vojenský vikariát 29. května 1966; první jmenování vojenským vikářem 1966; povýšen na vojenský ordinariát 21. července 1986
Rakousko  Rakousko Vojenský ordinariát Rakousko první jmenování vojenským biskupem v roce 1773; vytvořen vojenský vikariát 21. února 1959; povýšen na vojenský ordinariát 21. července 1986
Slovensko  Slovensko Vojenský ordinariát Slovenska zřízen vojenský ordinariát a jmenování prvního vojenského vikáře 20. ledna 2003
Slovinsko  Slovinsko Vojenský vikariát Slovinsko zřízen vojenský vikariát a jmenován první vojenský vikář 21. září 2000
Spojené království  Spojené království Biskupství vojenských sil ve Velké Británii první jmenování vojenským biskupem 30. října 1917; vytvořen vojenský vikariát 21. listopadu 1953; povýšen na vojenský ordinariát 21. července 1986
Španělsko  Španělsko Vojenský arcibiskupský úřad Španělsko první jmenování vojenským biskupem 4. června 1819; vytvořen vojenský vikariát 5. srpna 1950; povýšen na vojenský ordinariát 21. července 1986; v čele stojí arcibiskup
Oceánie
Austrálie  Austrálie Katolická diecéze australské vojenské služby první jmenování vojenským biskupem v roce 1912; vytvořen vojenský vikariát 6. března 1969; povýšen na vojenský ordinariát 21. července 1986
Nový Zéland  Nový Zéland Vojenský ordinariát Nový Zéland zřízen vojenský vikariát a jmenován prvním vojenským vikářem 28. října 1976; povýšen na vojenský ordinariát 21. července 1986; v současné době podřízený metropolitovi ve Wellingtonu

Odkazy editovat

Reference editovat

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Militärordinariat na německé Wikipedii, Military ordinariate na anglické Wikipedii a Ordinariato militare na italské Wikipedii.

  1. ↑ PUGLIESE, A. La cura castrense. Turín: [s.n.], 1943. S. 5–6. (italština) 
  2. ↑ VIANA, A. Territorialidad y personalidad en la organización eclesiástica. El caso de los ordinariatos militares. Pamplona: [s.n.], 1992. S. 23–30. (španělština) 
  3. ↑ SICCARDI, Cristina. I «soldati di Dio», in Radici cristiane. [s.l.]: [s.n.], březen 2014. (italština) 
  4. ↑ a b c BAURA, Eduardo. Il cammino giuridico degli ordinariati militari. A venticinque anni dalla Costituzione Apostolica "Spirituali militum curae". In: "Spirituali militum curae". A 25 anni dalla promulgazione della Costituzione Apostolica. Atti del VI Convegno Internazionale degli Ordinariati Militari. III Corso di formazione dei Cappellani Militari Cattolici al Diritto Umanitario. Vatikán: Congregatio pro Episcopis – Officium Centrale Coordinationis Pastoralis Ordinariatuum Militarium, 2011. S. 2. (italština)
  5. ↑ AAS 43 (1951), s. 562–565.
  6. ↑ Spirituali militum curae, I §1
  7. ↑ Kodex kanonického práva, kán. 134 §1. Praha: Zvon, 1994. 318 s. ISBN 80-7113-082-6. S. 52–53. 
  8. ↑ viz Anglican Military Ordinariate [online]. The General Synod of the Anglican Church of Canada [cit. 2022-03-02]. Dostupné online. (angličtina) 
  9. ↑ Note of the CDF about personal ordinariates for Anglicans entering the Catholic Church [online]. Svatý stolec, 2009-10-20 [cit. 2022-03-02]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2009-10-24. (angličtina) 
  10. ↑ Spirituali militum curae, IV

Související články editovat

Externí odkazy editovat

 
Pahýl
 Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Vojenský_ordinariát&oldid=23848337“