Hall of Fame Open

tenisový turnaj

Hall of Fame Open, oficiálně Hall of Fame Open for the Van Alen Cup,[2] je profesionální tenisový turnaj mužů hraný v americkém Newportu na Rhode Islandu, v prvním dějišti grandslamu US Championships. Od roku 1976 každoročně probíhá v červenci týden po Wimbledonu, jakožto úvodní událost americké letní sezóny. Dějištěm se staly otevřené travnaté dvorce areálu Newport Casino, otevřeného v červenci 1880. Od roku 1954 v klubu sídlí Mezinárodní tenisová síň slávy. V závěru turnaje, během víkendu, jsou do síně slávy každoročně uváděny nové osobnosti.[3][4]

Hall of Fame Open
Hall of Fame Open for the Van Alen Cup
Centrální dvorec areálu

Založeno 1976
Odehráno Hall of Fame Open 2019
Místo Newport, Rhode Island, Spojené státy americkéSpojené státy americké Spojené státy americké
Dějiště Mezinárodní tenisová síň slávy
Souřadnice
Povrch tráva / venku
Soutěže 28 dvouhra (16 kval.) / 16 čtyřhra
Dotace 674 730 USD[1]
Prize Money 604 010 USD[1]
Období červenec
ATP Tour
1990–1997 ATP World Series
1998–2008 ATP International Series
2009– ATP Tour 250

www.halloffameopen.com
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Vedlejší dvorce areálu

V letech 1976–1989 se turnaj hrál v rámci okruhu Grand Prix, jenž byl v sezóně 1990 nahrazen ATP Tour. Od sezóny 2009 je řazen do kategorie ATP Tour 250, jakožto jediný travnatý turnaj mimo evropský kontinent.[3]

HistorieEditovat

Počátky tenisu v Newportu na Rhode Islandu jsou spjaty s ranou érou amerického tenisu. Sedmiakrový sportovní klub Newport Casino byl pro místní rezidenty otevřen v červenci 1880. Slovo „Casino“ je odvozeno z italského „la casina“, znamenající “malý dům”, a nemělo souvislost s hazardem. Roku 1881 se v areálu odehrál úvodní ročník tenisového grandslamu US National Lawn Tennis Championships, jenž na newportských travnatých dvorcích probíhal do roku 1914.[3][4]

Mezi lety 1915–1964 se v Newportu hrál turnaj Newport Casino Invitational, kterého se zúčastnili také Bill Tilden, Bill Johnston, Don Budge, Pancho Gonzales, Ken Rosewall, Rod Laver a Roy Emerson. V období 1965–1967 na něj navázal VASSS Pro Tennis Championships, kde byl poprvé v tenise vyzkoušen devítibodový tiebreak.[5] Mezi roky 1971–1974 do Newportu premiérově zavítal ženský profesionální tenis v podobě Virginia Slims of Newport, s účastí Kerry Melvilleové, Margaret Courtové, Billie Jean Kingové a Chris Evertové. Následně se na kurty klubu vrátil mezi sezónami 1983–1990.[3][4]

V roce 1976 byla založena mužská profesionální událost Hall of Fame Tennis Championships, která se do roku 1989 hrála v rámci okruhu Grand Prix. Se vznikem ATP Tour v sezóně 1990 byla do túry včleněna. Až do prvního titulu Američana Johna Isnera na Hall of Fame Tennis Championships 2011 dvouhru nikdy nevyhrál nejvýše nasazený tenista.[6] Isner v Newportu prožil debut na okruhu ATP již v roce 2007. Titulem z Hall of Fame Open 2019 se pak stal prvním čtyřnásobným vítězem turnaje.[7] Navázal tak na trofeje z let 2011, 2012 a 2017, kdy se stal po Haasovi druhým tenistou od zavedení statistik ATP v roce 1991, jenž na turnaji nečelil žádnému brejkbolu.[8][4]

Mezi šampiony se zařadili i bývalá světová jednička Lleyton Hewitt, čtvrtý hráč žebříčku Greg Rusedski, grandslamový finalista Mark Philippoussis, či dvojnásobný vítěz grandslamu Johan Kriek.[4]

TrofejEditovat

Vítěz dvouhry získává Van Alen Cup (Pohár Vana Alena), stříbrnou trofej z dílny klenotnictví Tiffany & Co., pojmenovanou po americkém tenistovi a funkcionáři Jimmy Van Alenovi, jenž v 50. letech dvacátého století působil jako prezident newportského tenisového klubu. Z jeho iniciativy vznikla Mezinárodní tenisová síň slávy, když za její zřízení lobboval u vedení Americké tenisové asociace.

Van Alenovým příspěvkem světovému tenisu byl jeho vynález tiebreaku, hraného do devíti bodů, formou náhlé smrti při stavu míčů 8:8, kdy měli oba hráči setbol či mečbol. S myšlenkou zkrácené hry přišel v roce 1954.[9] Experimentálně byl tiebreak vyzkoušen na turnaji v Newport Casinu roku 1965. Na program hlavní soutěže se poprvé dostal během únorového U.S. Pro Indoor Championships 1970 ve Filadelfii. Do grandslamu byl zařazen na US Open 1970. V první hrací den, 2. září 1970, dospěl set do tiebreaku téměř v polovině ze 46 odehraných zápasů. Část hráčů podepsala protest adresovaný vedení newyorského grandslamu. Důvodem rozhodnutí Americké tenisové asociace bylo také zkrácení nadměrně dlouhých zápasů pro televizní diváky po uzavření smlouvy se stanicí CBS.[9] Na US Open 1975 pak následovala modifikace tiebreaku na standardní 7bodovou verzi.[9][10][11][5]

Vývoj názvuEditovat

  • 1976–1984: Miller Lite Hall of Fame Championships
  • 1985–1990: Volvo Hall of Fame Tennis Championships
  • 1991–2003: Miller Lite Hall of Fame Championships
  • 2004–2012: Campbell's Hall of Fame Tennis Championships
  • 2013–2016: Hall of Fame Tennis Championships
  • 2017–2018: Dell Technologies Hall of Fame Open
  • 2019–: Hall of Fame Open[3]

Přehled fináleEditovat

DvouhraEditovat

Rok vítěz finalista výsledek
2020 nehráno pro pandemii koronaviru
2019   John Isner   Alexandr Bublik 7–6(7–2), 6–3
2018   Steve Johnson   Ramkumar Ramanathan 7–5, 3–6, 6–2
2017   John Isner   Matthew Ebden 6–3, 7–6(7–4)
2016   Ivo Karlović   Gilles Müller 6–7(2–7), 7–6(7–5), 7–6(14–12)
2015   Rajeev Ram   Ivo Karlović 7–6(7–5), 5–7, 7–6(7–2)
2014   Lleyton Hewitt   Ivo Karlović 6–3, 6–7(4–7), 7–6(7–3)
2013   Nicolas Mahut   Lleyton Hewitt 5–7, 7–5, 6–3
2012   John Isner   Lleyton Hewitt 7–6(7–1), 6–4
2011   John Isner   Olivier Rochus 7–5, 7–6(7–4)
2010   Mardy Fish   Olivier Rochus 5–7, 6–3, 6–4
2009   Rajeev Ram   Sam Querrey 6–7(3–7), 7–5, 6–3
2008   Fabrice Santoro   Prakash Amritraj 6–3, 7–5
2007   Fabrice Santoro   Nicolas Mahut 6–4, 6–4
2006   Mark Philippoussis   Justin Gimelstob 6–3, 7–5
2005   Greg Rusedski   Vince Spadea 7–6(7–3), 2–6, 6–4
2004   Greg Rusedski   Alexander Popp 7–6(7–5), 7–6(7–2)
2003   Robby Ginepri   Jürgen Melzer 6–4, 6–7(3–7), 6–1
2002   Taylor Dent   James Blake 6–1, 4–6, 6–4
2001   Neville Godwin   Martin Lee 6–1, 6–4
2000   Peter Wessels   Jens Knippschild 7–6(7–3), 6–3
1999   Chris Woodruff   Kenneth Carlsen 6–7(5–7), 6–4, 6–4
1998   Leander Paes   Neville Godwin 6–3, 6–2
1997   Sargis Sargsian   Brett Steven 7–6(7–0), 4–6, 7–5
1996   Nicolas Pereira   Grant Stafford 4–6, 6–4, 6–4
1995   David Prinosil   David Wheaton 7–6(7–3), 5–7, 6–2
1994   David Wheaton   Todd Woodbridge 6–4, 3–6, 7–6(7–5)
1993   Greg Rusedski   Javier Frana 7–5, 6–7(7–9), 7–6(7–5)
1992   Bryan Shelton   Alexander Antonitsch 6–4, 6–4
1991   Bryan Shelton   Javier Frana 3–6, 6–4, 6–4
1990   Pieter Aldrich   Darren Cahill 7–6, 1–6, 6–1
1989   Jim Pugh   Peter Lundgren 6–4, 4–6, 6–2
1988   Wally Masur   Brad Drewett 6–2, 6–1
1987   Dan Goldie   Sammy Giammalva Jr. 6–7, 6–4, 6–4
1986   Bill Scanlon   Tim Wilkison 7–5, 6–4
1985   Tom Gullikson   John Sadri 6–3, 7–5
1984   Vidžaj Amritraž   Tim Mayotte 3–6, 6–4, 6–4
1983   John Fitzgerald   Scott Davis 2–6, 6–1, 6–3
1982   Hank Pfister   Mike Estep 6–1, 7–5
1981   Johan Kriek   Hank Pfister 3–6, 6–3, 7–5
1980   Vidžaj Amritraž   Andrew Pattison 6–1, 5–7, 6–3
1979   Brian Teacher   Stan Smith 1–6, 6–3, 6–4
1978   Bernard Mitton   John James 6–1, 3–6, 7–6
1977   Tim Gullikson   Hank Pfister 6–4, 6–4, 5–7, 6–2
1976   Vidžaj Amritraž   Brian Teacher 6–3, 4–6, 6–3, 6–1

ČtyřhraEditovat

Rok vítězové finalisté výsledek
2020 nehráno pro pandemii koronaviru
2019   Marcel Granollers
  Sergij Stachovskij
  Marcelo Arévalo
  Miguel Ángel Reyes-Varela
6–7(10–12), 6–4, [13–11]
2018   Jonatan Erlich
  Artem Sitak
  Marcelo Arévalo
  Miguel Ángel Reyes-Varela
6–1, 6–2
2017   Ajsám Kúreší
  Rajeev Ram
  Matt Reid
  John-Patrick Smith
6–4, 4–6, [10–7]
2016   Samuel Groth
  Chris Guccione
  Jonathan Marray
  Adil Shamasdin
6–4, 6–3
2015   Jonathan Marray
  Ajsám Kúreší
  Nicholas Monroe
  Mate Pavić
4–6, 6–3, [10–8]
2014   Chris Guccione
  Lleyton Hewitt
  Jonatan Erlich
  Rajeev Ram
7–5, 6–4
2013   Nicolas Mahut
  Édouard Roger-Vasselin
  Tim Smyczek
  Rhyne Williams
6–7(4–7), 6–2, [10–5]
2012   Santiago González
  Scott Lipsky
  Colin Fleming
  Ross Hutchins
7–6(7–3), 6–3
2011   Matthew Ebden
  Ryan Harrison
  Johan Brunström
  Adil Shamasdin
4–6, 6–3, [10–5]
2010   Carsten Ball
  Chris Guccione
  Santiago González
  Travis Rettenmaier
6–3, 6–4
2009   Jordan Kerr
  Rajeev Ram
  Michael Kohlmann
  Rogier Wassen
6–7(6–8), 7–6(9–7), [10–6]
2008   Mardy Fish
  John Isner
  Rohan Bopanna
  Ajsám Kúreší
6–4, 7–6(7–1)
2007   Jordan Kerr
  Jim Thomas
  Nathan Healey
  Igor Kunicyn
6–3, 7–5
2006   Robert Kendrick
  Jürgen Melzer
  Jeff Coetzee
  Justin Gimelstob
7–6(7–3), 6–0
2005   Jordan Kerr
  Jim Thomas
  Graydon Oliver
  Travis Parrott
7–6(7–5), 7–6(7–5)
2004   Jordan Kerr
  Jim Thomas
  Gregory Carraz
  Nicolas Mahut
6–3, 6–7(5–7), 6–3
2003   Jordan Kerr
  David Macpherson
  Julian Knowle
  Jürgen Melzer
7–6(7–4), 6–3
2002   Bob Bryan
  Mike Bryan
  Jürgen Melzer
  Alexander Popp
7–5, 6–3
2001   Bob Bryan
  Mike Bryan
  André Sá
  Glenn Weiner
6–3, 7–5
2000   Jonatan Erlich
  Harel Levy
  Kyle Spencer
  Mitch Sprengelmeyer
7–6(7–2), 7–5
1999   Wayne Arthurs
  Leander Paes
  Sargis Sargsian
  Chris Woodruff
6–7, 7–6, 6–3
1998   Doug Flach
  Sandon Stolle
  Scott Draper
  Jason Stoltenberg
6–2, 4–6, 7–6
1997   Justin Gimelstob
  Brett Steven
  Kent Kinnear
  Aleksandar Kitinov
6–3, 6–4
1996   Marius Barnard
  Piet Norval
  Paul Kilderry
  Michael Tebbutt
6–7, 6–4, 6–4
1995   Joern Renzenbrink
  Markus Zoecke
  Paul Kilderry
  Nuno Marques
6–1, 6–2
1994   Alexander Antonitsch
  Greg Rusedski
  Kent Kinnear
  David Wheaton
6–4, 3–6, 6–4
1993   Javier Frana
  Christo van Rensburg
  Byron Black
  Jim Pugh
4–6, 6–1, 7–6
1992   Royce Deppe
  David Rikl
  Paul Annacone
  David Wheaton
6–4, 6–4
1991   Gianluca Pozzi
  Brett Steven
  Javier Frana
  Bruce Steel
6–4, 6–4
1990   Darren Cahill
  Mark Kratzmann
  Todd Nelson
  Bryan Shelton
7–6, 6–2
1989   Patrick Galbraith
  Brian Garrow
  Neil Broad
  Stefan Kruger
2–6, 7–5, 6–3
1988   Kelly Jones
  Peter Lundgren
  Scott Davis
  Dan Goldie
6–3, 7–6
1987   Dan Goldie
  Larry Scott
  Chip Hooper
  Mike Leach
1–6, 6–3, 7–5
1986   Vidžaj Amritraž
  Tim Wilkison
  Eddie Edwards
  Francisco González
4–6, 7–5, 7–6
1985   Peter Doohan
  Sammy Giammalva Jr.
  Paul Annacone
  Christo Van Rensburg
6–1, 6–3
1984   David Graham
  Laurie Warder
  Ken Flach
  Robert Seguso
6–4, 7–6
1983   Vidžaj Amritraž
  John Fitzgerald
  Tim Gullikson
  Tom Gullikson
6–3, 6–4
1982   Andy Andrews
  John Sadri
  Syd Ball
  Rod Frawley
3–6, 7–6, 7–5
1981   Brad Drewett
  Erik Van Dillen
  Kevin Curren
  Billy Martin
6–2, 6–4
1980   Andrew Pattison
  Butch Walts
  Fritz Buehning
  Peter Rennert
7–6, 6–4
1979   Robert Lutz
  Stan Smith
  John James
  Chris Kachel
6–4, 7–6
1978   Tim Gullikson
  Tom Gullikson
  Colin Dibley
  Bob Giltinan
6–4, 6–4
1977   Ismail El Shafei
  Brian Fairlie
  Tim Gullikson
  Tom Gullikson
6–7, 6–3, 7–6

ReferenceEditovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Hall of Fame Open na anglické Wikipedii.

  1. a b Hall of Fame Open [online]. ATP Tour, Inc. [cit. 2020-03-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. 2019 HALL OF FAME OPEN [online]. International Tennis Hall of Fame [cit. 2020-03-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. a b c d e TOURNAMENT HISTORY [online]. Hall of Fame Open [cit. 2020-03-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. a b c d e Tennis and the Newport Casino [online]. International Tennis Hall Of Fame & Museum, 2011 [cit. 2020-03-19]. S. 83–96. Dostupné online. (anglicky) 
  5. a b THE VAN ALEN CUP [online]. Hall of Fame Open [cit. 2020-03-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. Isner Breaks "Casino Curse"; Claims Second Career Title [online]. ATP World Tour.com, 10-07-2011 [cit. 2011-07-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. Isner Makes History With Fourth Newport Title [online]. ATP Tour, Inc., 2019-07-21 [cit. 2020-01-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. John Isner wins 3rd Hall of Fame title [online]. Dostupné online. (anglicky) 
  9. a b c RENNER, Rick. The US Open introduced the tiebreak set 50 years ago today [online]. USTA, 2020-09-02 [cit. 2020-09-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. GRIMSLEY, Will. Tennis: Its History, People and Events. Englewood Cliffs, N.J.: Prentice-Hall, 1971. Dostupné online. ISBN 0139033777. S. 26–30. (anglicky) 
  11. TIGNOR, Steve. 1970: The Tiebreaker Is Introduced [online]. [cit. 2015-07-17]. Dostupné online. (anglicky) 

Externí odkazyEditovat