Otevřít hlavní menu

Ferenc Liszt

maďarský skladatel a klavírní virtuóz
(přesměrováno z Anna Lisztová)

Franz Liszt[1] (křtěn Franciscus, v maďarštině používané jméno Ferenc; 22. října 1811 (německy) Raiding / (maďarsky) Doborján, tehdy Rakouské císařství, dnes Rakousko31. července 1886 Bayreuth) byl rakousko-uherský klavírní virtuos a hudební skladatel.

Ferenc Liszt
Liszt 1858.jpg
Základní informace
Rodné jméno Liszt Ferencz
Narození 22. října 1811
Raiding
Úmrtí 31. července 1886 (ve věku 74 let)
Bayreuth
Příčina úmrtí zápal plic
Místo pohřbení Bayreuth
Žánry symfonie a klasická hudba
Povolání hudební skladatel, klavírista, dirigent, hudební pedagog, virtuos, kněz a hudebník
Nástroje klavír a varhany
Významná díla Hamlet
Dante-Symfonie
Mazeppa
Hungarian Rhapsody No. 1
Hungarian Rhapsody No. 2
Ocenění Maxmiliánův řád pro vědu a umění (1884)
Řád za zásluhy v oblasti umění a věd
Řád zlaté ostruhy
Knight of the Order of Christ
Partnerka Carolyne zu Sayn-Wittgenstein
Marie d'Agoult
Děti Cosima Wagnerová
Daniel Liszt
Blandine Liszt
Rodiče Adam Liszt a Anna Lisztová
Příbuzní Siegfried Wagner
Podpis Podpis
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Liszt byl jeden z nejznámějších klavírních virtuosů své doby a jeden z nejproduktivnějších hudebních skladatelů 19. století. V průběhu své skladatelské činnosti komponoval v různých stylech. Nejprve patřil mezi hlavní představitele romantismu. Svými symfonickými básněmi byl jedním z průkopníků programní hudby. Jeho hlavní díla patří do tzv. novoněmeckého hudebního stylu.

ŽivotEditovat

Dětství a mládíEditovat

 
Marie d'Agoult ve věku 37 let, obraz vytvořil Henri Lehmann

Lisztova matka Anna, rozená Marie Anna Lager (9. května 1788, Kremže, Rakousko6. února 1866, Paříž, Francie), vyrůstala v Rakousku. V devíti letech ztratila rodiče a musela se přestěhovat do Vídně, kde pracovala jako služka jedenáct let. 11. ledna 1811 se provdala za Slováka Adama Lista (nebo Liszta) z obce Unterfrauenhaid v dnešním Burgenlandsku, v části, která byla původně slovenská. Lisztův otec byl amatérský pianistacellista a úředník na dvoře knížete Nicholase II. Esterházyho. Jeho příjmení je známo ve slovenském znění List i v německé či maďarské verzi Liszt. Původní příjmení si Adam List začal psát jako Liszt, protože bylo v němčině a také v maďarštině nesprávně vyslovováno jako „lišt“. Také Franz byl pokřtěn jako Franciscus List, sám se ale později podepisoval jménem Franz, protože slovenština tehdy nebyla uznaným jazykem. Liszt mluvil slovensky, německy, ale ještě lépe uměl francouzsky. V Lisztově rodině se maďarsky nemluvilo, ani sám Franz tento jazyk nikdy dobře neovládal.

Franz Liszt, kterého základům klavírní hry učil již od šesti let jeho otec, projevil záhy výjimečné hudební nadání. Hudbu skládal od osmi let a první koncerty byl schopen absolvovat již v devíti letech. Díky finanční podpoře uherské šlechty mohl od roku 1821 studovat hudbu ve Vídni, kde jej učili Carl Czerny hře na klavír a Antonio Salieri hudební kompozici. Czerny předvedl v roce 1823 svého nadaného žáka Beethovenovi, který se o jeho hře vyjádřil pochvalně.[2] Téhož roku odjel Liszt do Paříže, kde pokračoval v samostudiu klavírní hry. Skladbu zde studoval soukromě u Antonína Rejchy a operního skladatele Ferdinanda Paëra. Během svého pobytu v Paříži poznal řadu předních literátů své doby, mj. Victora Huga a Heinricha Heina. Značný vliv na něj měli básník Alphonse de Lamartine a sociální reformátor Félicité Robert de Lamennais. Do pařížského období spadají i jeho první kontakty s Chopinem a Berliozem.

Počátkem roku 1831 navštívil koncert, který v Paříži dával houslový virtuos Niccolò Paganini, což jej motivovalo ke snaze stát se nejlepším klavíristou své doby. Pod dojmem tohoto koncertu napsal ještě téhož roku etudy pojmenované po Paganinim a o 20 let později další, rozšířené. Často v té době cvičil o samotě pět hodin denně. Léta 1839–1847 strávil na nepřetržitém koncertním turné jako klavírista. Hrál prakticky ve všech zemích: od Lisabonu po Moskvu, od Dublinu po Istanbul. Jeho proslulost po Evropě byla srovnatelná Paganiniově.

Vztahy k ženámEditovat

Liszt byl známý svými početnými milostnými vztahy. První dlouhodobou družkou se mu stala hraběnka Marie d'Agoult (1805–1876), se kterou se poznal snad koncem roku 1832 v Paříži, pravděpodobně v salonu markýzy le Vayer. O pět let starší d'Agoult byla spisovatelka píšící pod synonymem Daniel Stern. Od počátku roku 1833 jej Marie d'Agoult stále častěji zvala do svého domu. V roce 1835 se rozvedla se svým manželem, s nímž měla dvě dcery, a přijela za Lisztem do Ženevy. Poté společně odjeli opět do Francie, a to na zámek Nohant k Mariině přítelkyni Amandine Dupin de Francueil, spisovatelce píšící pod mužským pseudonymem George Sand. S Marií d'Agoult žil Liszt beze sňatku několik let a narodily se jim tři děti: Blandine (1835–1862), Cosima (1837–1930, provdaná později za Hanse von Bülow a Richarda Wagnera) a Daniel (1839–1859). Marie d'Agoult a Liszt ukončili svůj vztah koncem roku 1843 poté, co vyšlo najevo Lisztovo milostné dobrodružství s herečkou Charlottou von Hagn v Berlíně. O jejich společné děti se poté v Paříži starala nějakou dobu Lisztova matka Anna, zatímco Liszt cestoval po Evropě.

 
Carolyne zu Sayn-Wittgenstein se svou dcerou Marií, kolem 1840

V letech 18471861 měl poměr s vdanou šlechtičnou Carolyne zu Sayn-Wittgenstein (1819–1887), plným jménem Carolyne Elisabeth kněžna zu Sayn-Wittgenstein-Berleburg-Ludwigsburg. Tato dáma polského původu (rodem Carolyne Iwanowska) měla hluboký vztah k hudbě, který její manžel nesdílel. V roce 1861 byla její žádost o rozvod u papeže Pia IX. sice schválena, ale dlouho toužená svatba ztroskotala v důsledku intervence manželových příbuzných, po které měla kněžna Carolyne opět předložit svůj rozvodový spis Svatému stolci. Carolyne zu Sayn-Wittgenstein rezignovala a ona a Liszt se jako milenci rozešli. Bylo to z jejího popudu, jehož pravý důvod není znám.[3] Oba však zůstali blízkými přáteli až do Lisztovy smrti v roce 1886.

 
Ferenc Liszt v roce 1858, fotografie od Franze Hanfstaengla

Roky ve VýmaruEditovat

V roce 1841 se Liszt seznámil se sasko-výmarským velkovévodou Karlem Alexandrem. Na jeho žádost se od roku 1848 stal ve Výmaru, kam s ním odešla i Carolyne Wittgenstein se svou dcerou Marií, dvorním kapelníkem. Zároveň zanechal veřejného vystupování jako klavírista. Zde se věnoval hudební kompozici a dirigoval tamější orchestr při operních provedeních a koncertech.[4] Rovněž dával lekce hry na klavír a psal články o Hectoru Berliozovi a svém pozdějším zeti Wagnerovi. V tomto období také složil své nejoceňovanější orchestrální a sborové skladby.

 
Altenburg – Lisztovo místo pobytu ve Výmaru

Liszt měl ve Výmaru na starosti repertoár koncertů tamní filharmonie a osobně je dirigoval. Značně změnil dramaturgii. Kromě skladeb mistrů vídeňského klasicismu (zejména Haydna a Mozarta) začal – k nelibosti publika – uvádět i skladby současných autorů, zejména svého přítele Richarda Wagnera. Liszt musel čelit intrikám svého předchůdce Hippolyte Chelarda a neochotě špatně placených hráčů dostát nárokům, které na ně nový kapelník kladl. Společensky mu také příliš nepomohlo soužití se stále vdanou Carolynou von Wittgenstein. Roku 1850 se mu podařilo do orchestru angažovat Josepha Joachima. Mladičký virtuóz však ve Výmaru vydržel jen dva roky. Lisztova práce nicméně přinášela ovoce a Výmar začal opět získávat mezinárodní renomé. Přispělo k tomu uvádění takových děl jako byl Manfred od Roberta Schumanna, Benvenuto Cellini od Hectora Berlioze nebo oper Richarda Wagnera. Když bylo zřejmé, že car Mikuláš I. nedá souhlas k rozvodu Lisztovy přítelkyně Carolyny, nastěhoval se skladatel k ní do vily Altenburg (dnes v ní je Lisztova konzervatoř). Zde ho navštěhovali jeho žáci – Carl Tausig, Hans von Bülow, Karl Klindworth či Julius Reubke. Von Bülow si v roce 1857 vzal jeho dceru Cosimu, ve stejném roce se vdala i druhá Lisztova dcera, kterou měl s Marií d'Agoult, Blandina. Altenburg se stal společenským salónem, v němž se scházela intelektuální smetánka. Patřili k ní např. Hans Christian Andersen, Bettina von Arnim či Gustav Freytag. V říjnu 1857 se generálním intendantem ve Výmaru stal Franz von Dingelstedt, který dával přednost činohře a hudební vkus měl odlišný od Liszta. Ten se postupně z hudebního života ve Výmaru stahoval a v roce 1861 ho definitivně opustil.[5]

Během Lisztova výmarského působení se kolem něj zformoval okruh modernistických skladatelů, pro něž se užívá název Novoněmecká škola. Za vzory jim, kromě Liszta, sloužila díla Hectora Berlioze a Richarda Wagnera. Konzervativnější protiváhu představovali houslista a skladatel Joseph Joachim, Johannes Brahms a hudební kritik Eduard Hanslick.

Do výmarského období spadá velká část Lisztova zralého díla. Především to je 13 symfonických básní, hudebního útvaru, k jehož zakladatelům Liszt patřil. Patří sem rovněž jeho zásadní dílo pro sólový klavír, sonáta h moll.

Poslední létaEditovat

V roce 1861 odešel Liszt na odpočinek do Říma. Byl jedním z protagonistů 1000. výročí oslav příchodu sv. Cyrila (Konstantina) a sv. Metoděje na Velkou Moravu v Římě, kde roku 1865 přijal čtyři nižší svěcení beze slibu celibátu (byl pak nazýván abbé Liszt) a stal se terciářem ve ve františkánském řádu. Pobýval jako host v několika římských klášterech a  stýkal se s příslušníky kléru včetně papeže Pia IX.

Liszt se nejednou zachoval nezištně vůči svým kolegům – skladatelům. Například počátkem roku 1869 poslal do Norska doporučující dopis, aby mladý Edvard Grieg obdržel státní stipendium na studijní pobyt v zahraničí. V roce 1870 se oba umělci dvakrát sešli v Římě. Grieg Lisztovi přehrál větu ze svých Humoresek op. 6, Liszt zase prima vista přehrál Griegův klavírní koncert.[6]

V pozdějším věku se Liszt opět začal zajímat o uherský národní život, v němž se angažoval už ve 40. letech. Od roku 1871 dělil svůj čas mezi Řím a Výmar a od roku 1875 až do svého zranění v roce 1881 (upadl na schodech do zahrady) rovněž několik měsíců v roce učil na Maďarské konzervatoři v Budapešti. Ferenc Liszt je pohřben na hřbitově v Bayreuthu, kde zemřel u své dcery Cosimy Wagnerové.

Liszt, Čechy a MoravaEditovat

 
Lisztova busta z roku 1962 od Hany Wichterlové na paláci Platýz, kde Liszt v Praze bydlel

Skladatel pobýval na území Čech a Moravy několikrát. Do Prahy přijel poprvé v roce 1840, kdy zde uspořádal šest koncertů. Na programu toho prvního byla díla Beethovenova (sonáta Měsíční svit), Schubertova (mj. Ave Maria), Weberova (mj. Vyzvání k tanci), Paganiniho (Campanella), Rossiniho a některé z jeho Uherských národních melodií. Kritika nešetřila chválou. V onom roce vznikla také jediná jeho skladba inspirovaná českými dějinami: Husitská píseň, Searlovo číslo 234. V Praze pak koncertoval ještě v roce 1846, kdy zde řídil své skladby také Berlioz. V témže roce vystoupil rovněž v Brně. V září 1856 dirigoval Liszt v Praze svou Ostřihomskou mši.[7] Lisztovy pražské pobyty připomíná busta na domě čp. 416 v Martinské ulici na Starém Městě pražském.[8] Další dva koncerty pod Lisztovou taktovkou se v Praze uskutečnily v roce 1858.[9] Liszt dirigoval oba své klavírní koncerty a čerstvě napsaná díla: symfonické básně Tasso, Ideály a Symfonii Dante. Uvádění děl soudobých skladatelů souviselo s novým přístupem k moderní hudbě na Pražské konzervatoři, který zavedl její druhý ředitel (od roku 1843) Jan Bedřich Kittl. Další Lisztova návštěva Prahy spadá do roku 1871, kdy navštívil Bedřicha Smetanu a Jana Procházku.[10]

 
Hradec nad Moravicí, kde Liszt několikrát pobýval

Právě Smetana měl z českých skladatelů k Lisztovi nejblíže. V roce 1840 byl mezi posluchači Lisztova pražského koncertu. Roku 1848 ho písemně požádal o půjčku 400 zlatých a věnoval mu svůj klavírní cyklus Six morceaux caractéristiques (Šest charakteristických kusů). "Především Vám vyslovuji nejoddanější dík za věnování, které přijímám s radostí tím větší, že skladby skutečně patří k nejznamenitějším, krásně cítěným a nejjemněji propracovaným, jež jsem v poslední době poznal," odpověděl Liszt.[11] Peníze mu nepůjčil, zařídil však vydání cyklu v Lipsku. Osobně se oba komponisté seznámili v roce 1850, když Liszt přijel do Prahy. Oba spolu hráli čtyřručně na klavír a mimo to i whist.[12] Roku 1856 v Praze Liszt dirigoval Ostřihomskou mši, Smetana se také zúčastnil provedení. Krátce nato Smetana odjel do Göteborgu. Cestou na druhý göteborský pobyt se v roce 1857 i s manželkou a dcerou zastavil u Liszta ve Výmaru. Jejich vztahy se ještě upevnily během dalších setkání koncem 50. let. Nicméně Smetanovi se nikdy nepodařilo Liszta přimět, aby uvedl některou z jeho symfonických básní, inspirovaných právě jeho tvorbou.[13] Přesto v jednom z dopisů svému velkému vzoru napsal: "Pokládejte mě za nejhorlivějšího stoupence našeho uměleckého směru, jenž slovem i činem stojí za jeho svatou pravdou," napsal Lisztovi.[14]

S Lisztem se stýkal také učitel Antonína Dvořáka na Varhanické škole v Praze Josef Krejčí.[15] Je proto logické, že Dvořákova raná tvorba je Lisztem – a také Wagnerem – značně ovlivněna. Platí to zejména o jeho třech smyčcových kvartetech vzniklých kolem roku 1868: B dur, D dur a e moll, čísla Burghauserova katalogu 17, 18, 19. Roku 1873 podal Dvořák podpůrnému spolku Svatobor žádost o finanční příspěvek, aby mohl navštívit Liszta ve Výmaru. Spolek však skladatelově prosbě nevyhověl.

Začátkem 40. let se Liszt spřátelil s knížetem Felixem Lichnovským, který ho občas doprovázel na jeho cestách. Šlechtic ho také několikrát přivítal na rodinném zámku v Hradci nad Moravicí, poprvé v roce 1846. Liszt zde zahrál několik koncertů. Po smrti knížete Liszt Hradec ještě jednou navštívil; pracoval zde na symfonické básni Hungaria. I zde Lisztův pobyt připomíná pamětní deska.[16]

Bonviván Liszt také neopomněl navštívit teplické lázně, které byly za jeho života jedním z evropských společenských center. V roce 1853 se ubytoval v jednom z domů v Dlouhé ulici.[17]

Hudební dráha a stylEditovat

Liszt po sobě zanechal velmi rozsáhlé dílo, z něhož velká část je dosud živá a hraje se na koncertech. Napsal kolem 350 vlastních skladeb a přes 200 transkripcí pro klavír děl jiných autorů. Počet jeho žáků se odhaduje na 400. Napsal nebo se podílel na osmi svazcích prózy. V mládí komponoval převážně pro klavír, po roce 1848 se zabýval spíše orchestrální tvorbou a ve stáří komponoval duchovní skladby.

Liszt byl tvůrcem mnoha technických inovací v klavírní hře. Hodně jeho skladeb patří mezi nejnáročnější v klavírním repertoáru. Často používal ve svých dílech tematické obměny podobné variacím nebo pozdějšímu leitmotivu Richarda Wagnera. Je též považován za tvůrce symfonické básně, řadící se do tzv. programní hudby. Liszt měl v této oblasti předchůdce v Beethovenově Pastorální symfonii či Berliozově Fantastické symfonii. Žádná z nich se ale neopírala o literární předlohu, s tím přišel teprve Liszt díky svému mimořádnému zájmu o literaturu. Patřil k prvním skladatelům, kterým se podařilo dokonale skloubit báseň a hudbu.[18]

 
Portrét z roku 1846, vrcholná léta Lisztovy slávy
 
Ferenc Liszt u klavíru, okolo 1869, fotografie od Franze Hanfstaengla

Styl jeho hry byl na svou dobu převratný. Zatímco všichni dřívější klavíristé i jeho současníci, jako například Felix Mendelssohn-Bartholdy, hráli s rukama při klávesách a bez zbytečných pohybů, on ze svých koncertů udělal téměř divadelní představení. Začal nedbalou poklonou, zasedl ke klavíru a s rozmachem udeřil do nástroje. Mnoho klavíristů jeho stylem opovrhovalo, žádný ovšem nemohl popřít, že jeho virtuozita byla mimořádná a jeho muzikální cítění geniální. Jeho hudební talent je považován za jeden z největších v dějinách. Při svých koncertních cestách skládal také virtuózní transkripce na motivy jiných skladatelů. Tyto skladby však mají spíše historickou hodnotu.

V pozdějším věku Liszt více experimentoval. Od stylu jeho předchozí tvorby se velmi odchylovaly například Atonální bagatela nebo skladba Nuages Gris (Šedé mraky). V Lisztově tvorbě lze také poprvé hovořit o hudebním monotematismu. Znamená to, že z jednoho motivu je odvozený celý tematický materiál skladby.[19] Harmonické postupy a forma jeho pozdních skladeb ovlivnily mnoho pozdějších autorů, zejména Arnolda Schoenberga a Bélu Bartóka.

 
Ferenc Liszt ve vysokém věku (1884), fotografie Louise Helda

Soupis Lisztova dílaEditovat

V padesátých letech 20. století roztřídil Humphrey Searle ve své práci The music of Liszt Lisztovo dílo podle typu skladeb. Podle této klasifikace byla jednotlivým skladbám přiřazena čísla S. 1 (opera Don Sanche) až S. 768 (transkripce Schubertova Der ewige Jude); s čísly 990 až 999 jsou vedeny další, typově blíže nezařaditelné skladby.

Seznam skladeb (výběr, číslování podle Searlova seznamu)Editovat

Duchovní skladbyEditovat

  • 9 Missa solennis (Ostřihomská mše) (1855, 1857/58)
  • 10 Missa choralis (1865)

Světské sborové skladbyEditovat

  • 67 Slavnostní kantáta k odhalení Beethovenova pomníku v Bonnu (1845)
  • 70 Umělcům (1853, 1856)

OperyEditovat

  • 1 Don Sanche aneb zámek lásky (1825)

Orchestrální skladbyEditovat

  • 95–106 Třináct symfonických básní: Co slyšíme na hoře (Horská symfonie, 1848/49, 1854), Tasso, nářek a triumf (1849, 1854), Preludia (1848, 1854), Orpheus (1853/1854), Prometheus (1850, 1855), Mazeppa (1851, 1854), Slavnostní tóny (1853), Pohřeb hrdinův (1849/50, 1854), Hungaria (1854), Hamlet (1858), Bitva Hunů (1856/57), Ideály (1857), Od kolébky ke hrobu (1881/1882)
  • 108 Symfonie Faust (1854)
  • 109 Symfonie Dantova Božská komedie (1855/56)

Klavírní koncertyEditovat

  • 124 1. klavírní koncert Es-dur (1849)
  • 125 2. klavírní koncert A-dur (1839, 1849)

Skladby pro sólový klavírEditovat

  • 139 12 transcendentálních etud (1851)
  • 141 Velké etudy podle Paganiniho (1851)
  • 154 Poetické a náboženské harmonie (1833/1835)
  • 161 Léta putování. Druhý rok (1837–1849)
  • 178 Sonáta h moll (1852/1853)
  • 192 Pět klavírních kusů (1865, 1873, 1876, 1879)
  • 223 Dvě polonézy (1851)
  • 242 Uherské národní melodie (4 svazky, 1839–1847)
  • 244 19 uherských rapsodií (1846–1853, 1882, 1885)
  • 514 První Mefistotelův valčík (1859/60)
  • 541 Sny lásky (3 nokturna, 1850)

Skladby pro varhanyEditovat

  • 259 Fantazie a fuga na chorál Ad nos salutarem undam (1850)
  • 260 Preludium a fuga na jméno BACH (1855, 1870)

PísněEditovat

  • 296 Chtěl bych zahynout (1845)
  • 320 Tři cikáni (1860)

Liszt kromě toho vytvořil množství klavírních transkripcí symfonických skladeb Schubertových, Mozartových, Wagnerových, Schumannových, Donizettiho a dalších.

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Harold C. Schoenberg: Životy velkých skladatelů, ISBN 80-7341-905-X
  2. SOLOMON, Maynard. Beethoven. Frankfurt am Main: Fischer Taschenbuch Verlag GmbH, 1987. 447 s. ISBN 3-596-25668-2. S. 306. 
  3. Paula Rehberg: Liszt, Mnichov 1978, str. 382; Julius Kapp: Liszt, Berlín 1924, str. 224.
  4. John Warrack a Ewan West: "Oxfordský slovník opery", IRIS, Praha 1998, str. 299.
  5. MEIER, Barbara. Franz List. Reinbek bei Hamburg: Rowohlt Taschenbuch Verlag, 2008. 159 s. ISBN 978-3-499-50633-8. S. 63–74. 
  6. KRELLMANN, Hanspeter. Edvard Grieg. Reinbek bei Hamburg: Rowohlt Taschenbuch Verlag, 2007. 158 s. ISBN 978-3-499-50430-3. S. 48–51. 
  7. REITTEROVÁ, Vlasta. Franz Liszt (1811–1886) – umění protikladů. Harmonie online [online]. Nakladatelství Muzikus, 5. 1. 2012 [cit. 2019-06-05]. Dostupné online. 
  8. Fotografie busty.
  9. DÖGE, Klaus. Antonín Dvořák. Praha: Vyšehrad, 2013. 357 s. ISBN 978-80-7429-297-2. S. 50.  (Dále jen Döge 2013.)
  10. Döge 2013, s. 104.
  11. MAHLER, Zdeněk. Nekamenujte proroky. Kapitoly ze života Bedřicha Smetany. Praha: Albatros, 1989. 335 s. S. 58.  (Dále jen Mahler 1989.)
  12. Mahler 1989, s. 70.
  13. Mahler 1989, s. 95.
  14. OTTLOVÁ, Marta. Bedřich Smetana. Harmonie online [online]. Nakladatelství Muzikus, 21. 4. 2004 [cit. 2019-06-08]. 
  15. Döge 2013, s. 51.
  16. Stránky TIC Hradec nad Moravicí.
  17. KILIÁN, Jan (ed.). Teplice. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2015. 541 s. ISBN 978-80-7422-339-6. Kapitola Teplice v letech 1793–1866, s. 191. 
  18. Larousse Encyclopedia of Music. London: Hamlyn, 1974. 576 s. ISBN 0-600-35491-1. S. 317–321. 
  19. KUNA, Milan. Skladatelé světové hudby. Havlíčkův Brod: Fragment, 2001. 64 s. ISBN 80-7200-554-5. S. 27. 

LiteraturaEditovat

  • ALTENBURG, Detlef, KLEINERTZ, Rainer (ed.): Franz Liszt. Sämtliche Schriften, Wiesbaden 1989 ff. (sebrané spisy: 9 svazků)
  • BUCHNER, Alexander: Franz Liszt in Böhmen, Artia, Praha 1962, 211 str.
  • DEMKO, Miroslav: Franz Liszt compositeur Slovaque, L’Age d’Homme, Švýcarsko 2003.
  • DÖMLING, Wolfgang: Franz Liszt und seine Zeit, Laaberverlag, Laber 1985, 336 str.
  • Franz Liszt, ein Genie aus dem pannonischen Raum, Katalog der Landessonderausstellung Franz List im Burgenländischen Landesmuseum, Eisenstadt 1986, 168 str.
  • HAMBURGER, Klára (ed.): Franz Liszt. Briefwechsel mit seiner Mutter, Eisenstadt 2000, ISBN 978-3-901-51722-8.
  • KAPP, Julius: Liszt. Eine Biographie, Berlín 1924, 307 str.
  • KNOTIK, Cornelia:Musik und Religion im Zeitalter des Historismus. Franz Lists Wende zum Oratorienschaffen als ästetisches Problem, Burgenländisches Landesmuseum, Eisenstadt 1982, 98 str.
  • ÓVÁRI, Jószef: Ferenz Liszt. Eine leichtverständliche Biographie des grossen ungarischen Komponisten, Püski Kiadó, Budapest 2003, 432 str.
  • REHBERG, Paula: Liszt. Eine Biographie, Mnichov, Goldmann Wilhelm GmbH, 1978. 731 str. ISBN 978-3-442-33005-8.
  • SEARLE, Humphrey: The Music of Liszt, Courier Corporation, New York 2013, 224 str., ISBN 978-0-486-78640-7 (seznam díla).
  • WALKER, Allan: Franz Liszt:
Sv. 1: The Virtuoso Years 1811–1847, Alfred A. Knopf, New York 1983, 480 str., ISBN 978-0-307-83096-8.
Sv. 2: The Weimar Years 1848–1861, Cornell University Press, Ithaca (USA) 1987, 656 str., ISBN 978-0-801-49721-6.
Sv. 3: The Final Years 1861–1886, Cornell University Press, Ithaca (USA) 1987, 624 str., ISBN 978-0-801-48453-7.

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat