Otevřít hlavní menu

Stara planina, česky Staré hory (bulharsky a srbsky Стара планина), nebo také Velký Balkán je více než 500 kilometrů dlouhé pohoří táhnoucí se středem Bulharska doslova od západu k východu. Ve své střední a východní části tvoří hřeben Staré planiny rozvodí mezi Černým mořem a Egejským mořem.

Stara planina
Botev
Botev

Nejvyšší bod 2376 m n. m. (Botev)
Délka 500 km
Rozloha 11596 km²

Nadřazená jednotka Balkanidy
Sousední
jednotky
Srbské Karpaty, Předbalkán, Dolnodunajská nížina, Černé moře, Zabalkánské kotliny, Sredna gora

Světadíl Evropa
Stát Bulharsko Bulharsko
Srbsko Srbsko
Hrubá topografická mapa (německé popisky)
Hrubá topografická mapa (německé popisky)
Povodí Dunaj, Marica
Souřadnice
Některá data mohou pocházet z datové položky.

VymezeníEditovat

PolohaEditovat

Stara planina patří k Balkanidům a je součástí alpinsko-himalájského systému. Nachází se mezi Předbalkánem na severu a Zabalkánskýmí kolinami na jihu. Od západu se táhne počínajíc řekami Trgoviški Timok (přítok Timoku) a Visočica v Srbsku a na východě končí v Černém moři mysem Emine. Administrativně spadá do čtrnácti bulharských oblastí: Vidin, Montana, Vraca, Sofijské, Sofie, Loveč, Plovdiv, Gabrovo, Stara Zagora, Veliko Tarnovo, Sliven, Šumen, Burgas a Varna a do dvou srbských okruhů: Pirotského a Zaječarského.

Jen na území Bulharska má pohoří v západovýchodním směru délku 530 km, přičemž jeho šířka je asi 15 kilometrů (ve střední části) a až 50 km (v západní a východní části). Rozkládá se na ploše 11 596,4 km² a jeho průměrná nadmořská výška dosahuje 722 metrů.

HraniceEditovat

Severní hraniceEditovat

Severní hranice Staré planiny sleduje tektonické zlomy v místech, kde končí její strmé svahy. Hranice tak příčně přechází údolí řek a je zde dobře patrná jako přechod mezi kamenitými usazeninami zvětralých hornin a málo erodovanými vápenci Předbalkánu. Na některých místech hranice vystupuje z mladší výplně synklinálních sníženin.

Od svého západního konce v Srbsku, nedaleko hranic s Bulharskem, běží hranice k Belogradčickému průsmyku (570 m n. m.) a dále sleduje Salašskou synklinálu, která vede přes sedlo Provala (535 m) a údolím řeky Ogosty. Východněji, na jižním okraji Bărzovsko-botunské sníženiny, má hranice charakter postupného přechodu. Na východ od údolí řeky Botuňa, na jižním okraji Vrackého pole a na severozápadním úpatí Vrackého pohoří je morfologicky jasně zřetelná až za údolí řeky Iskăr. Pak pokračuje jižní částí Botevgradské kotliny a východněji je zřetelná v meandrech řek Malki Iskăr (v Etropoli) a Černi Vít (u Divčovota).

Odtud hrance přetíná postupně údolí řek Beli Vit (u Ribarici), Beli Osăm, Černi Osăm (jižně od Trojanského kláštera), Vidima (v blízkosti města Aprilci), Rosica (u obce Stokite), Jantra (u Gabrova), Drjanovska (nedaleko Trjavny), Belica (u obce Vonešta Voda), Zlatariška (jižně od města Elena) a Stara reka (nedaleko stejnojmenné obce).

Dále vede jasně ohraničeným úpatím Gerlovské kotliny a po severním úpatí pohoří Vărbiška k soutoku Goljamé a Ludé Kamčije v obci Conevo. Pak vede severním úpatím pohoří Kamčija a končí u ústí Škorpilovské řeky do Černého moře. V této části sousedí s Dolnodunajskou nížinou.

Jižní hraniceEditovat

Jižní hranice Staré planiny je totožná se severní hranicí Zabalkánských kotlin. V místech příčných hřbetů vedoucích ke Sredné hoře tvoří orografickou hranici jejich nejnižší místa – sedla a průsmyky, ale z geografického hlediska jsou tyto hřbety převážně uváděny jako samostatná pohoří (Neguševski rid, Oporski rid, Gălăbec, Koznica a Stražata).

DěleníEditovat

Průsmyky Zlatiški prochod a Vratnik se Stara planina dělí na tři části: západní, střední a východní.

 
Midžur (2169 m)

Zapadna Stara planinaEditovat

Západní část Staré planiny se rozkládá od západního konce celého pohoří až k průsmyku Zlatiški prochod (Zlatický průsmyk) a má délku zhruba 190 km. Od severozápadu se dílčími pohořími Svetinikolska planina a Čiprovska planina postupně zdvihá ke svému nejvyššímu vrcholu Midžur (2169 m). Jihovýchodním směrem pak hřbetem Berkovska planina pokračuje přes kužel její nejvyšší hory Kom (2016 m) a následně klesá k sedlu Petrochanski prochod (1444 m). Za ním se pohoří značně rozšiřuje směrem k Botevgradské a Etropolské kotlině a rozpadá se na několik hřebenů, zatříděných v bulharské geografii jako samostatná pohoří, přičemž je až k průlomu řeky Iskăr oproti předchozím partiím nižší a méně modelované. V těchto místech se rozkládá několik podcelků (od severu jih): Vračanska planina (1482 m), Koznica (1785 m),[p 1] Ponor (1479 m) a Mala planina (1234 m). I za průlomem zůstává Stara planina široká a členitá s podcelky (od severu jih): Ržana (1637 m), Golema planina (1588 m) a Sofijska planina (1295 m), jejichž hranice jsou tvořeny hlubokými údolími řek Gabrovnica a Batulijska reka a jejichž hřebeny se sbíhají do orografického uzlu Murgaš (1687 m). Východně od průsmyku Vitiňa až ke Zlatickému průsmyku se členění pohoří omezuje na severnější Bilo (931 m) a hlavní hřeben Etropolska planina (1790 m).

Západní část Staré planiny má průměrnou nadmořskou výšku 849 m a rozlohu 4 196,9 km², což představuje 36,19 % rozlohy celého pohoří. Největší podíl z toho (49,44 %) zaujímají polohy s nadmořskou výškou mezi 600 a 1000 m následovány (27,15 %) polohami středními do 1600 m a nejmenší podíl (1,79 %) mají polohy vysokohorské.

 
Hlavní hřeben s vrcholem Botev (2376 m)

Sredna Stara planinaEditovat

Střední část Staré planiny se rozkládá od Zlatického průsmyku (1385 m) k průsmyku Vratnik (1097 m) a má délku zhruba 185 km. Představuje značně kompaktní celek a jednotlivé části pohoří na sebe navazují v západovýchodním směru následovně: Zlatiško-tetvenska planina (2198 m), Trojanska planina (2166 m), Kaloferska planina (2376 m), Šipenska planina (1523 m), Trevnenska planina (1330 m), Eleno-tvărdiška planina (1536 m). Napříč pohořím prochází několik průsmyků (od západu k východu): Trojanski (1520 m), Rusalijski (1560 m), Chimitlijski (1170 m) Šipenski (1200 m), Chajnboaz (698 m) a Tvărdiški (1048 m).

Střední část je s rozlohou 3 400,9 km² ze všech tří částí Staré planiny nejmenší, což představuje 29,33 % rozlohy celého pohoří, ale s průměrnou nadmořskou výškou 961 m je nejvyšší. Největší podíl z rozlohy (44,48 %) zaujímají polohy s nadmořskou výškou mezi 600 a 1000 m následovány (31,66 %) polohami středními do 1600 m a nejmenší podíl (7,7 %) mají polohy vysokohorské.

 
Mys Emine

Iztočna Stara planinaEditovat

Východní část Staré planiny se rozkládá od průsmyku Vratnik a končí na pobřeží Černého moře

Nejvyšší vrcholyEditovat

Celkem 4 hory přesahují výšku 2000 m n. m.:

OsídleníEditovat

Malebná údolí v centrální části pohoří včetně Údolí růží byly osídlena již starověkými Thráky, centrum mocné Thrácké říše se nacházelo u Kazanlaku, kolem něhož byly nalezeny prastaré thrácké hrobky, některé pravděpodobně ještě na své odhalení čekají. Kazanlak je rovněž turistickým centrem Údolí růží, nachází se zde mj. Muzeum pěstování růží a město má ve znaku růžový květ.

FotografieEditovat

ZajímavostiEditovat

Podle dřívějšího řeckého názvu pohoří (Haemus) je pojmenováno horské pásmo Montes Haemus na přivrácené straně Měsíce.[1][2]

OdkazyEditovat

PoznámkyEditovat

  1. Nezaměňovat se stejnojmenným horským hřbetem spojujícím Starou planinu se Srednou gorou, který od sebe odděluje vyšší a nižší skupinu Zabalkánských kotlin.

ReferenceEditovat

  1. Montes Haemus, Gazetteer of Planetary Nomenclature, IAU, USGS, NASA (anglicky)
  2. RÜKL, Antonín. Atlas Měsíce. Praha: Aventinum, 1991. ISBN 80-85277-10-7. Kapitola Linné, s. 72-23. 

Externí odkazyEditovat