Kamzík horský

druh savce

Kamzík horský (Rupicapra rupicapra) je druh divoké horské kozy z čeledi turovití. Do světa se rozšířil z Alp.

Jak číst taxoboxKamzík horský
alternativní popis obrázku chybí
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Třídasavci (Mammalia)
Řádsudokopytníci (Artiodactyla)
Podřádpřežvýkaví (Ruminantia)
Čeleďturovití (Bovidae)
Podčeleďkozy a ovce (Caprinae)
Rodkamzík (Rupicapra)
Binomické jméno
Rupicapra rupicapra
Linné, 1758
Areál rozšíření: šedě – holocén; červeně – současnost (dle IUCN 2011)
Areál rozšíření:
šedě – holocén;
červeně – současnost (dle IUCN 2011)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

PopisEditovat

Kamzík horský je elegantně stavěná koza. Výška v kohoutku činí 70–90 cm; délka těla 90–140 cm; ocas měří 3–8 cm. Hmotnost je 25–50 kg. Samec roste do větších rozměrů než samice.[2][3][4][5][6]

Kamzík má dlouhé a masivní končetiny se specifickými chodidly, jež jsou nezbytné k pohybu v příkrém terénu. Nohy mají pevné a silné svaly i klouby a chodidla dlouhé, vpředu pohyblivé paznehty pokryty měkkou protiskluznou rohovinou. Díky stavbě chodidlových plošek se dotýká země až 16 body.[2] Tělo je rovněž masivní. Krátká letní srst bývá převážně rezavohnědá, pouze nohy jsou tmavší a na hlavě je nápadná kresba s běložlutými pruhy na čele a lících. V zimě je srst hnědočerná až černá, břicho však zůstává světlejší. Hlavu zdobí hákovité růžky o délce 10–30 cm. Kamzík své rohy nikdy neztrácí, takže nejdelší růžky má nejstarší jedinec. U samic bývají menší a méně zahnuté.[2][3][4][6]

Kamzík horský dokáže i na nerovném terénu běžet rychlostí až 50 km/h, nebo skákat až dva metry do výšky a šest metrů do dálky.[4]

Rozšíření a biotopEditovat

 
Skupina kamzíků

Původním domovem kamzíka jsou především vysokohorské oblasti Alp (chráněn v pohoří Ortles – 3000 kusů, a Grajských Alpách), Tater, Karpat, Balkánu, Turecka a Španělska (Pyreneje).[2][3][4][6] Na některých dalších místech byli kamzíci vysazeni, např. až na Novém Zélandu nebo v Argentině.[3][6]

V Česku se vyskytuje v Jeseníkách a Lužických horách, kde byl uměle vysazen na počátku 20. století.[2] Z konce 20. století existují záznamy o výskytu kamzíka na Králickém Sněžníku.[7] Kamzičí populace v České republice je nejzdravější v celé Evropě, v Alpách je u kamzíků velmi častá prašivina.

Kamzík se často popisuje jako druh skalní a vysokých nadmořských výšek, připisuje se mu obliba pro pastviny ležící v oblastech, vyšších než 2000 m. To však vždy neplatí, pravidelně se dokazuje jeho přítomnost v lesích. Hlavním důvodem je, že život na skalách mu neposkytuje potřebnou potravu na jaře a v létě, ale též kvůli většímu ohrožení v nekrytém terénu. Na jaře a v létě se kamzíkům daří zejména v lesích vyšších nadmořských výšek.

Detekce výskytu kamzíků podle nadmořské výšky je obtížná. Nalézají se pod hranicí 1000 m i ve výšce nad 2500 m. Je možné zaznamenat přítomnost kamzíků dokonce v nadmořské výšce 3000 m (možno až 3500 m[8]), avšak to jsou mimořádné případy, jejichž příčinou může být častý ruch.[2][3][4]

PoddruhyEditovat

Biologie a chováníEditovat

Kamzíci jsou pospolitá zvěř. Část roku žijí ve stádech, jehož součástí jsou mnohdy samci i samice, kteří jsou vedeni zásadně starší samicí. V určitých periodách lze ale zaznamenat zcela zřejmou separaci. Vznikají stáda, kde jsou výlučně kamzice a jejich potomci, i stáda složená pouze z kozlů.

PotravaEditovat

V létě se kamzíci živí především divokou trávou, ale neopomíjejí ani bobovité rostliny, např. alpský jetel, kterému dávají výraznou přednost. V zimě se živí suchými bylinami a přechází pak k režimu, kdy si vystačí s větévkami listnatých dřevin, např. s jeřáby, olší, lišejníky i letorosty jehličnanů.[2][3][4][5]

RozmnožováníEditovat

 
Mládě

Na konci října a na začátku listopadu vznikají velká shromáždění obou pohlaví – znak blížící se říje. Samci tíhnou k polygamii, v této době mezi sebou bez ustání bojují a snaží se zaujmout samice. Boje jsou velice prudké, doprovázené akrobatickými výkony kozlů a jejich vzájemným pronásledováním. Souboje většinou končí určením dominantního samce, který na místě zůstává, a poraženého soupeře, který je nucen odejít. Zranění na těle může přivodit smrt účastníka, ale tyto případy jsou velmi vzácné.[3][4]

V prosinci říje končí a kamzíci zcela ztratí zájem o samice. Březost trvá 160–189 dní. Asi 20–30 dní před porodem se samice oddělí od stáda. K porodu dochází na rozhraní května a června. Většinou se kamzicím rodí jen jedno mládě, výjimečně dvě nebo tři.[2][3][4][5] Krátce po narození mládě svou matku všude následuje. Přestože kojení trvá přibližně 2–6 měsíců, kůzle samo spásá jemnou vegetaci už 30 dní po narození. U matky zůstává až do narození nového potomka. Pohlavně vyzrálé je ve 2,5–4 letech (samec bývá později než samice). Kamzík se dožívá 14–25 let.[2][3][4][5]

Přirození nepřáteléEditovat

Život ve skupinách, velmi dobrý zrak a nakonec obratnost kamzíků většinou predátorům znemožňuje úspěšnou predaci. Ohrožena jsou především mláďata, která se musí mít na pozoru před vlkem obecným, rysem ostrovidem nebo orlem skalním.[2][4]

Ohrožení a populaceEditovat

Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) vyhodnocuje druh jako málo dotčený (LC) se stabilní populací ve výši cca 300 000 dospělých jedinců, ale některé poddruhy kamzíka horského jsou ohrožené.[8] Za úbytek jeho populace (resp. populace některých poddruhů) může zejména člověk. Mezi typické hrozby patří pytláctví a nadměrný lov zejména v místech mimo chráněná území, záměrné vysazování poddruhů z jiných geografických oblastí, což vede k hybridizaci a genetickému míšení, dále vyrušování člověkem zejména v důsledku zvýšené turistiky a volnočasových aktivit v horských oblastech, a v neposlední řadě ztráta biotopu následkem stochastických, demografických nebo environmentálních událostí.[8]

Lov člověkemEditovat

Lov kamzíků byl vždy ceněn jako důkaz mužnosti a odvahy, protože se odehrával v obtížném horském terénu a často při něm bylo třeba provádět skvělé horolezecké výkony, někdy i s ulovenou kořistí na zádech. Ve středověku k lovu sloužily oštěpy o délce 5–6 m. Lovci kamzíky zahnali na skály, a poté je zespodu oštěpy probodli. Jindy kamzíky stříleli kuše a od 16. stol. i palnými zbraněmi. Ceněny byly hlavně bezoáry, nacházející se v předžaludcích kamzíků, které byly používány jako lék a měly uplatnění i v tehdejší alchymii. Lovu na kamzíky se věnovali i někteří panovníci, např. Maxmilián I., později František Josef I. a František Ferdinand d'Este.

V současnosti se kamzíci loví většinou šoulačkou. Jedná se o fyzicky náročný způsob lovu, který klade velké nároky na lovcovu výstroj a kondici. Možný je také lov „na čekané“. V oblastech s vyšší koncentrací vzduchu se lov provádí naháňkami. Trofejí z kamzíka jsou růžky, bezoárové koule a kamzičí vous, který kamzík nemá na bradě, nýbrž na hřbetě.[2]

GalerieEditovat

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Červený seznam IUCN ohrožených druhů 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-22]
  2. a b c d e f g h i j k REICHHOLF, Josef. Průvodce přírodou: Savci. Praha: Ikar, 1996. 287 s. ISBN 80-85944-37-5, ISBN 80-7176-242-3. S. 246–249. 
  3. a b c d e f g h i ANDĚRA, Miloš; HOŠEK, Jan. Zvířata v horách. 1. vyd. Praha: Aventinum, 2000. 223 s. (Krystal). ISBN 80-7151-127-7. S. 20–21. 
  4. a b c d e f g h i j GUNDERSON, Dan. Rupicapra rupicapra (chamois). Animal Diversity Web [online]. University of Michigan [cit. 2022-07-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. a b c d BOUCHNER, Miroslav. Kapesní atlas savců. Praha: Státní zemědělské nakladatelství (SZN), 1982. 196 s. S. 184–185. 
  6. a b c d e ANDĚRA, Miloš. Kamzík horský Rupicapra rupicapra (Linnaeus, 1758). www.biolib.cz [online]. BioLib [cit. 2022-07-02]. Dostupné online. 
  7. BĚLKA, Tomáš; REJL, Jiří, 1994: Výskyt kamzíka horského, Rupicapra r. rupicapra, na Králickém Sněžníku. Východočeský sborník přírodovědný. Práce a studie 2: s. 99.
  8. a b c ANDERWALD, P.; AMBARLI, H.; AVRAMOV, S., et al. Northern Chamois (Rupicapra rupicapra). www.iucnredlist.org [online]. The IUCN Red List of Threatened Species, 2020-07-20 [cit. 2022-07-05]. Dostupné online. (anglicky) 

LiteraturaEditovat

  • Gaisler J., 1983: Zoologie obratlovců. Academia, Praha, 536 str.
  • Roček Z., 2002: Historie obratlovců. Evoluce, fylogenze, systém. - Academia, Praha, 512 str.
  • Vlasák P., 1986: Ekologie savců. Academia, Praha, 291 str.
  • Anděra M.; Horáček I., 2005: Poznáváme naše savce, 2. doplněné vydání, Sobotales, Praha

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat