Portál:Filozofie/Archiv

červen 2010

Socha Moudrosti na Kelsově knihovně v Efesu

Kardinál Mikuláš Kusánský, také Cusanus nebo z Kusy, vlastním jménem Johann Chrypffs (Krebs) (1401–1464), byl církevní hodnostář a diplomat, renesanční filosof, teolog a všestranný učenec, který silně ovlivnil novověké myšlení včetně J. A. Komenského.

Jeho dílo překvapuje bohatstvím originálních nápadů, často jen naznačených, které však po staletí inspirovaly filosofy i vědce. Jeho matematika otevřela zkoumání nekonečna a přivedla Leibnize na myšlenku infinitesimálního počtu. Jeho kosmologie pohyblivého, matematicky řízeného vesmíru inspirovala M. Koperníka, J. Keplera i G. Bruna a myšlenku vesmíru, který není nekonečný, a přesto je bez hranic, dokázal přesně zformulovat teprve A. Einstein. (více...)

květen 2010

Socha Moudrosti na Kelsově knihovně v Efesu

Moudrostí se obvykle rozumí shrnující a praktické rozumění světu i člověku, zároveň svrchované i taktně skromné, jež dává jistotu v rozhodování a jednání. K moudrosti nutně patří rozvaha, zkušenost a odstup od bezprostředních podnětů a okolností. Lidské společnosti ji vysoce cenily, ukládaly ji do přísloví, vyprávění i náboženských spisů a v mnoha kulturách se pokládá za ctnost.

Sókratés před soudem o sobě říká, že „žádnou moudrost nemá, velkou ani malou“, a Platón vysvětluje, že z úcty k moudrosti, kterou si žádný smrtelník nemůže osobovat, si zvolil název „filosof“ – ten, který po moudrosti touží. (více...)

duben 2010

Michel Foucault (1926–1984) byl reprezentant francouzské intelektuální avantgardy sedmdesátých let, profesor Collège de France, filosof a psycholog. Byl také historik filosofie, představitel filosofického strukturalismu a postmoderní filosofie, historik a teoretik kultury. Jeho dílo se rozpadá do několika období („fenomenologické“, „archeologické“, „genealogické“ a „etické“).

Ve svých prvních textech Foucault zkoumá řád „epistémé“, která je vymezena jako souhrn diskursivní praxe určité doby. Diskurs se podle něj ukazuje jako prostředek k prosazení moci (pojem bio-moc), která utváří vědění, společenský řád i individuální pochopení. (více...)

březen 2010

Hérakleitos (Johan Moreelse, 17. stol.)

Hérakleitos z Efesu, řecky Ἠράκλειτος ὁ Ἐφέσιος (cca 535 př. n. l.– 475 př. n. l.) byl řecký předsókratovský filosof, rodák z Efesu, města na západním pobřeží Malé Asie. O jeho životě víme velmi málo, jen že pocházel z královského rodu a sám se považoval za samouka a průkopníka moudrosti. Kvůli osamělému životu, který vedl, a zejména pro nejasný smysl jeho zachovaných filosofických zlomků a opovržlivé poznámky o lidech, je už od starověku nazýván "Temný" či "Plačící filosof".

Z Hérakleitových zlomků je pro současné filosofy inspirací hlavně učení o změně jako podstatném rysu vesmíru („Nevstoupíš dvakrát do téže řeky“), učení o "logu", nejčastěji vykládaném jako "rozum řídící svět", a přesvědčení o významu a jednotě protikladů („Cesta dolů a cesta vzhůru je jedna a tatáž“). (více...)

únor 2010

Giambattisty Vica spis Scienza nuova bývá považován za rozhodující pro vznik moderní filosofie dějin

Filosofie dějin je oblast filosofického myšlení, která se snaží uspořádat dějinné procesy do jednoho celku a najít v nich celkový smysl, jímž chce kritizovat – anebo naopak legitimovat – svoji současnost.

Filosofie dějin se stává důležitou v novověku, kdy je zpochybněna středověká koncepce dějin spásy. V osvícenství 18. století se z ní stává myšlenka pokroku: lidstvo nejenže není v procesu úpadku, ale naopak se vyvíjí ke stále lepší a dokonalejší společnosti.

Vrcholnou filosofickou podobu dal tomuto úsilí G. W. F. Hegel: světové dějství je vývoj světového Ducha, který si v člověku a v jeho reflexi uvědomuje sám sebe a dochází tak ke svému naplnění a ke „konci dějin“. (více...)

leden 2010

Ladislav Klíma

Ladislav Klíma (22. srpna 1878, Domažlice – 19. dubna 1928, Praha) byl český prozaik, dramatik a básník, ale především filosof, který bývá dokonce označován za nejoriginálnějšího českého myslitele. Kritizoval pozitivismus a pohrdal univerzitním akademismem. Protože neměl občanské povolání, žil jednak z dědictví po příbuzných, jednak z drobných příspěvků od přátel, mezi něž patřil např. básník Otokar Březina.

Jeho filosofie se zakládala na solipsismu a egodeismu (existuji jen já – snící Bůh) společně s voluntarismem (základem bytí je vůle) a „ludibrionismem“ (se vším si hrát, všemu se smát). Ze světových filosofů byl ovlivněn zejména Berkeleym, Schopenhauerem a Nietzschem. (více...)

prosinec 2009

Horkheimer, Adorno a (v pozadí) Habermas; 1965, Heidelberg

Kritická teorie je souhrnné označení pro různé emancipační proudy filosofie (zejména sociální a politické), literární vědy a dalších společenských věd ve 20. století. Všem je společná kritika moderní společnosti i kultury, obvykle opřená o nějakou formu marxismu, pozornost věnovaná psychoanalýze a tendence ke společenské praxi. V užším smyslu jde o koncept společenské kritiky, který od roku 1931 rozvíjela tzv. Frankfurtská škola.

Cílem kritické teorie má být zejména:

• emancipace člověka od společenských tlaků,
• odhalování a demystifikace ideologických argumentů konservativních obhájců kapitalismu a liberalismu,
• příprava radikálních společenských změn. (více...)

listopad 2009

Jan Ámos Komenský

Pansofia je latinský název (řeckého původu) třetí knihy díla De rerum humanarum emendatione consultatio catholica (v českém překladu: Obecná porada o nápravě věcí lidských), kterou napsal při svém pobytu v Nizozemí v závěru svého života Jan Amos Komenský. Řecké slovo pan znamená vše či všezahrnující, sofia znamená moudrost. Proto slovo Pansofia sám Komenský vykládá jako Všeobecná moudrost.

Spis je rozdělen do osmi částí, které popisují osm pansofických světů (gradů). První část díla popisuje gradus základní, stojící mimo vlastní schéma pansofických světů, tj. svět možný (hypotetický), další části se postupně věnují sedmi reálným pansofickým světům. Z těchto světů chápe Komenský první tři jako tři divadla, ve kterých Věčná moudrost provozuje své hry. Po nich následují další tři divadla, ve kterých provozuje své hry člověk. (více...)

říjen 2009

Jan Duns Scotus

Jan Duns Scotus (asi 1266, Duns, Skotsko – 8. listopadu 1308, Kolín nad Rýnem) byl skotský mnich, františkán, filosof a theolog. Bývá přezdíván též doctor marianus, neboť byl velkým obhájcem učení o neposkvrněném početí Panny Marie, či doctor subtilis (přesný, důsledný).

Scotus je první představitel pozdní scholastiky, kterou charakterizuje snaha oddělit filosofii jako přirozené poznání od teologie, založené na Božím zjevení a Bibli. Vrcholná scholastika, kde Tomáš Akvinský harmonizoval Aristotela s křesťanstvím, byla terčem kritiky ze dvou stran. Na jedné to byli radikální aristotelici a averroisté, kteří si všímali rozporů mezi Aristotelem a křesťanskou teologií, na druhé františkánští autoři jako Bonaventura, kteří se více drželi Augustina a novoplatoniků. Scotus se obrací proti averroistům a Aristotelovi, kterého důkladně znal, na druhé straně na rozdíl od Bonaventury soudí, že k přirozenému poznání světa není třeba zvláštního Božího osvícení. (více...)

září 2009

Héra a Prométheus

Slovo mýtus (řecky μύθος, vyprávění) se v soudobé češtině užívá ve dvojím, na první pohled opačném smyslu: v běžné řeči znamená často nepravdu, vybájené nebo vymyšlené tvrzení bez jakéhokoli podkladu; v literárním a filosofickém smyslu však znamená báj, tradovaný řetězec příběhů, které nesdělují informace, nýbrž vyvolávají prostřednictvím obrazů dojem hlubšího porozumění celku světa nebo nějaké jeho podstatné části v jejich významu pro lidský život.

Mýtus a mýty hrají i v současné literatuře, v psychologii a ve filosofii důležitou roli. Místo příkrého protikladu mezi logem a mýtem, mezi vyprávěním a racionálním poznáním, jak jej vytvořila filosofie a osvícenský racionalismus, se dnes spíše zdůrazňuje, že i mýtus má své nezastupitelné poslání. (více...)

červenec 2009

Karl Marx

Karl Marx (5. květen 1818 Trevír, Německo – 14. březen 1883 Londýn, Velká Británie) byl německý filosof, politický publicista, kritik klasické ekonomie, teoretik dělnického hnutí, socialismu a komunismu. Mezi jeho nejznámější díla patří Ekonomicko-filosofické rukopisy, Komunistický manifest a nedokončený Kapitál.

Společně s Friedrichem Engelsem rozpracoval vlastní materialistické pojetí dějin, založené na ekonomických zákonitostech. Ve společnosti je podle nich přítomen konflikt mezi ovládanými a vládnoucími, který bude odstraněn zrušením soukromého vlastnictví a nastolením beztřídní, komunistické společnosti. Jeho filosofický i politický vliv byl obrovský a z jeho myšlenek vyšla celá řadu směrů v levé části politického spektra, a to jak oficiální ideologie socialistických států (marxismus-leninismus), tak nejrůznější variace neortodoxního marxismu, například frankfurtská škola. (více...)

červen 2009

Angelo Bronzino: alegorie Štěstí jakožto cíle života

Bioetika (z řeckého bios – život a éthos – mrav) je odvětví aplikované etiky, jehož snahou je zkoumat či vymezovat principy lidského chování souvisejícího zejména s otázkami medicíny a nakládání s (lidským) životem (potrat, euthanasie, klonování apod.)

V širším smyslu se bioetika neomezuje na otázky spojené s medicínou, nýbrž zkoumá všechny morální problémy, které se týkají života jako takového (nikoliv jeho náplně či smyslu), tedy například otázky životního prostředí či přístupu ke zvířatům. Zahrnuje širší oblast problémů než starší lékařská etika, která se zaměřuje především na vztahy mezi lékařem a pacientem. (více...)

březen 2009

Johann Gottfried von Herder

Johann Gottfried von Herder [herdr] (25. srpna 1744 Mohrungen (dnes Morąg), Východní Prusko – 18. prosince 1803 Výmar) byl německý spisovatel, filozof, průkopník preromantické estetiky v Německu a protestantský kazatel. Jeho myšlenky o národech a národních jazycích měly rozhodující vliv na německé i české národní obrození.

Herderovo dílo mělo nesmírný vliv na myšlení, kulturu i politiku celého 19. století a jeho úvahy o jazyce a jazycích jsou živé dodnes. Herder silně ovlivnil filosofii Hegelovu, Schleiermachera i Nietzscheho, ale i myslitele anglické a americké (John Stuart Mill, John Dewey), u nás zejména F. Palackého a celé národní obrození. (více...)

únor 2009

Buddhismus se do Tibetu poprvé dostal v 7. století, avšak plně se rozvinul až v 8. století zásluhou buddhistického učence Šantarakšity a velkého duchovního mistra Padmasambhavy. V Tibetu se praktikovala především forma vadžrajánového buddhismu, tzv. „cesta tajemné mantry.“ V tomto období, které se nazývá „první šíření“ buddhismu, byl postaven první klášter Samjä a přeloženy mnohé buddhistické texty do tibetštiny. Doba rozkvětu byla však za krále Langdarmy vystřídána pronásledováním a úpadkem. Tradice raného období dnes uchovává pouze nejstarší škola tibetského buddhismu Ňingmapa.

V 11. století následovala vlna „druhého šíření“. Obnovily se vztahy s indickými učenci a začaly vznikat nové školy a tradice. Učenec Atíša dal základ hnutí Kadampa, které se později stalo hlavním zdrojem pro školu Gelugpa. Marpa přinesl do Tibetu učení školy Kagjüpa a přibližně ve stejnou dobu byla založena škola Sakjapa. (více...)

prosinec 2008

Sókratova busta v Louvru

Sókratés (řecky Σωκράτης, bez diakritiky Sokrates; 4. června 469, Athény – 399 př. n. l., Athény) byl athénský filosof, učitel Platónův. Je považován za jednu z nejvýznamnějších postav evropské filosofie, neboť na rozdíl od svých předchůdců předsókratiků, kteří pátrali po původu a příčinách světa, Sókratův zájem se soustředil na záležitosti člověka a společnosti; jak praví Cicero: „snesl filosofii z nebe na zem.“ Svojí dialektickou metodou položil základy západního myšlení. (více...)

listopad 2008

Diderotova encyklopedie

Osvícenství je intelektuální hnutí, životní postoj a filozofický směr 18. století, který znamenal převrat ve vývoji evropského myšlení. Osvícenství je odmítavou reakcí na barokní religiozitu, proti níž staví vlastní prostředky a možnosti člověka: racionalismus, logiku a humanismus. Vytvořilo vlastní duchovní, etické a estetické principy, do té doby neznámé, které daly základ mj. dnešním konceptům občanské svobody a rovnosti, demokracie, pokroku a lidských práv. (více...)

říjen 2008

Friedrich Wilhelm Nietzsche

Friedrich Wilhelm Nietzsche (15. října 1844 Röcken u Lützenu poblíž Lipska – 25. srpna 1900 Výmar) byl německý filozof a klasický filolog.

Jakožto brilantní student se už v roce 1869 stal profesorem klasické filologie na univerzitě v Basileji, ale roku 1879 musel ze zdravotních důvodů školu opustit. Následujících 10 let strávil na cestách po Evropě, kde napsal většinu svých velkých děl. V lednu 1889 se v Turíně nervově zhroutil a zbytek života strávil jako duševně nemocný (progresivní paralýza).

Byl ovlivněn především dílem Arthura Schopenhauera a Richarda Wagnera, od kterých se později odvrátil. Sepsal řadu filozofických děl, která měla velký vliv na myšlení 20. století. (více...)

září 2008

Symbol dharmy

Indická filosofie patří k těm nejstarším filosofickým tradicím světa. Jedny z nejstarších filosofických úvah jsou upanišady, které byl komponovány 600 až 300 př. n. l. a svou moudrost čerpají z véd. Védy jsou jedny z nejstarších spisů indoevropské jazykové skupiny, které popisují období až 8000 př. n. l. Na základě véd vznikl hinduismus a z něho vznikaly postupně další náboženské a filosofické směry. Nejdůležitější z nich jsou buddhismus a džinismus.

I když je hinduistická filosofická tradice jedna z nejstarších na světě, je v Evropě skoro neznámá. Hlavním důvodem je rozdíl v pohledu na získávání vědění. Indická filosofie klade důraz na subjektivní metody poznávání, přičemž skoro všechny evropské filosofické směry, začínaje řeckými antickými filosofy a konče novodobými evropskými mysliteli, kladou důraz na objektivní, (vědecké) metody. (více...)

srpen 2008

Čínská filosofie je jedna z nejvýznamnějších a nejbohatších národních filosofií tvořící východní filosofii.

Představuje charakteristický celek podobně jako západní filosofie. Původně se zabývala především otázkami společenského života a problémy pořádku ve společnosti.

Čínský filosof se nepokouší podat úplný a bezchybný systém světového názoru, ve kterém by všechny vztahy a skutečnosti viditelného i neviditelného světa našly jednoznačné vysvětlení. Myšlení čínského filosofa se neomezuje pouze na poznání, protože to co nám nabízí, jsou poukazy na bezprostřední přežívání vyšší roviny skutečností, než je ta rovina, na které se lidé ve svém myšlení zpravidla pohybují.

Čínskému mysliteli nejde o to, aby jen uspořádal myšlenky lidského rozumu, tj. aby jich co nejvíce uspořádal a tam, kde se vyskytují neřešitelné protiklady, je kriticky přezkoumal a zkorigoval, ale o to, aby posunul celé myšlení člověka o stupeň níže, k bezprostřednímu styku s pravými světovými souvislostmi tak, aby myšlení přešlo do nazírání, a dále do přežívání a odtud rozhodně ovlivnilo celý život. Takovým myslitelem je např. Lao-c'. (více...)

červenec 2008

Immanuel Kant (* 22. dubna 1724, Královec – † 12. února 1804, Královec) byl německý filosof, jeden z nejvýznamnějších evropských myslitelů a poslední z představitelů osvícenství. Jeho Kritikou čistého rozumu začíná nové pojetí filosofie, zejména v epistemologii (teorii poznání) a v etice. Kant významně ovlivnil pozdější romantické a idealistické filosofy 19. století a novější filosofii vůbec. (více...)