Otevřít hlavní menu

Zkušenost (od „zkusiti“) se používá v několika významech:

  • nabytá dovednost, získaná dlouhodobou praxí: „zkušený lékař“, „životní zkušenost“;
  • výsledek obvykle smyslového vnímání, zdroj poznání, který ještě nemusí být formulován slovy: „zkušenost červené barvy“;
  • trvalý výsledek zážitku nebo prožitku: vnitřní zkušenost, náboženská zkušenost;
  • empirie – výsledek řízeného a opakovatelného pozorování, zejména v empirických vědách.

Ve všech případech se klade důraz na bezprostřednost vlastní zkušenosti v protikladu například k věcem naučeným, vyslechnutým od jiných nebo přečteným. Potud je zkušenost v pravém slova smyslu nepřenositelná a jen obtížně sdělitelná. Na druhé straně je učení vlastními zkušenostmi nákladné nebo i nebezpečné, a proto se lidé daleko častěji řídí příkladem nebo radou jiných, vyzkoušeným společenským zvykem, než aby riskovali nezdar a vlastní zkušenost.

Zkušenost je drahá škola, ale hlupáci se jinde učit nechtějí.
— B. Franklin

Z tohoto hlediska lze hovořit i o kolektivní zkušenosti, zásobě osvědčených vzorů jednání, příběhů, jazykových obratů a pojmů, v nichž členové určitého společenství využívají zkušenosti jiných. Každý přirozený jazyk je tak výsledek staleté zkušenosti určitého národa (Gadamer).

Obsah

Zkušenost ve filosofiiEditovat

Už starověcí filosofové si všimli, že základní zdroj poznání není totéž co počitky jednotlivých smyslů, neboť tyto vjemy nebo počitky se navzájem doplňují a podporují. Aristotelés, scholastika i Kant proto mluví o „společném smyslu“ (sensus communis), který skládá vjemy různých smyslů a vytváří tak smyslovou zkušenost nějaké události, věci a podobně. Takovou zkušenost si člověk může pamatovat, porovnávat s jinými, pokusit se ji vyjádřit slovy a v tomto smyslu je zdrojem lidského poznání.

Ze smyslů pochází lidské poznání.
— Tomáš Akvinský[1]

Novověký empirismus (Francis Bacon, John Locke, David Hume) zdůraznil opět význam smyslového vnímání proti racionalismu, zároveň však přehlédl otázku podmínek poznání. Proti tomu postavil Immanuel Kant svou transcendentální filosofii a teorii poznání, kde je ústředním pojmem právě zkušenost. Kant především ukázal, že samotné počitky k poznání nestačí: dokonce i smyslový vjem je možný jen někde a někdy a tedy už předpokládá kategorii prostoru a času. Teprve pamatovaný, kriticky zpracovaný vjem tvoří zkušenost a tak i nutný předpoklad aposteriorního poznání.

Na druhé straně je rozumové čili apriorní poznání vždycky tautologické, takže pouze zkušenostní poznání přináší něco nového. V moderní epistemologii se obě stránky poznání kombinují: každé poznání už předpokládá nějaké vědění, na jehož základě si člověk klade otázky, případně tvoří hypotézy a navrhuje experimenty. Ty se však potom musí podrobit soudu zkušenosti v přesném pozorování nebo experimentu.

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Tomáš Akvinský, Summa contra gent. III,26

Související článkyEditovat

LiteraturaEditovat

  • G. Bataille, Vnitřní zkušenost; Metoda meditace. Praha-Podlesí: Dauphin 2003 – 267 s. ISBN 80-7272-060-0
  • J. Karásek, Kantova analogie estetické zkušenosti: systematická a argumentačně analytická studie ke Kantově estetice. Praha: Filosofia, 2004 – 89 s. ISBN 80-7007-205-9
  • A. Mokrejš, Hermeneutické pojetí zkušenosti. Praha: Filosofia, 1998 – 53 s. ISBN 80-7007-107-9
  • J. Sudbrack, Mystika: Zkušenost mne samého. Kosmická zkušenost. Zkušenost Boha. Křesťanská orientace v náboženském pluralismu. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1994 – 150 s. ISBN 80-85527-63-4

Externí odkazyEditovat