Otevřít hlavní menu

Ctnost

positive trait or quality deemed to be morally good

Ctnost (řec. αρετη, areté, lat.virtus; v češtině alternativně i „zdatnost“) je vypěstovaný a navyklý (habituální) sklon k dobrému jednání. České slovo ctnost souvisí se slovy ctít, čest, úcta.[1]

Obsah

Pojem ctnosti v historiiEditovat

PlatónEditovat

Ústřední otázkou Platónových dialogů je, zda se ctnosti a ctnostnému jednání dá učit. Základní ctností je pro Platóna (Ústava IV, 427:) „Je tedy patrno, že jest moudrá, statečná, uměřená a spravedlivá.“)

Moudrost, statečnost a uměřenost přitom znamenají správné zaměření tří částí duše (rozumové, vznětlivé a žádostivé), spravedlnost pak je úhrnným názvem pro správné zaměření celého člověka.

Podobné čtveřice ctností s malými obměnami se ve starověku vyskytují ve stoicismu i v lidové moudrosti. V pozdější tradici se o nich často hovoří jako o hlavních či kardinálních ctnostech.

AristotelésEditovat

Ctnost je pro Aristotela střed mezi dvěma krajnostmi, například štědrost jako střed mezi rozhazovačností a lakotou. „Středem“ jsou však jen co do zaměření, kdežto co do kvality a náročnosti představují vždy vrchol. Aristotelés rozděluje ctnosti do tří skupin:

  1. etické (mravní),
  2. dianoetické (teoretické znalosti a jednání) a
  3. poietické (praktické dovednosti).

Nejvýše si cení ctností teoretických, rozumových. Každá ze tří skupin obsahuje ještě několik kvalifikačních podskupin. Tyto pak jmenují jednotlivé ctnosti jako jednání zlaté střední cesty mezi neřestmi - např. velkorysost jako střed mezi okázalostí a malicherností. Více než k dodržování každé z těchto minimálně sedmnácti ctností jednotlivě však Aristotelés nabádá k obecně uměřenému životu a k hledání toho nejlepšího.

Seneca a stoikovéEditovat

Stoikové tvrdili, že lidské chování a jednání nemáme posuzovat podle výsledků, ale podle úmyslu či záměru, s nímž něco konáme. Stoikové rozlišovali čtyři ctnosti:

  • rozumnost
  • spravedlnost
  • mírnost
  • statečnost

Nerozumné jsou pudy a vášně, které dělí na:

  • přítomné domnělé dobro = rozkoš
  • přítomné domnělé zlo = žal
  • budoucí domnělé dobro = touha
  • budoucí domnělé zlo = strach.

Seneca považuje za jediné dobro ctnost a pohrdání rozkošemi. Přičemž ctnost a rozkoš definuje takto:

"Ctnost je něco vysokého, vznešeného, nepřemožitelného a neúnavného. Rozkoš je něco nízkého a otrockého, slabého a vrtkavého, jejím domovem jsou nevěstince a krčmy. Ctnost nalezneš v chrámu, na náměstí ... pokrytou prachem, opálenou v obličeji, s mozolnatýma rukama. Kdežto rozkoš nalezneš často zalezlou v úkrytu a schovávající se v temnotách, v sousedství očistných a parních lázní, zastihneš ji zchoulostivělou, změkčilou, nasáklou vínem a voňavkami, bledou nebo nalíčenou, nabalzámovanou jako mrtvolu."

Z jeho díla vyplývá, že za ctnost považuje laskavost, cudnost, shovívavost, odpuštění, umírněnost, štědrost, přičinlivost, velkorysost, šetrnost, trpělivost, statečnost, moudrost a spravedlnost.

Ctnosti v křesťanstvíEditovat

 
Matyáš Bernard Braun,
Láska (Ctnosti)
lapidárium Kuks

V Novém zákoně se také vyskytují seznamy ctností obdobné stoickým, často vedle odpovídajících seznamů neřestí (např. Ga 5, 22 (Kral, ČEP); 1Tm 6, 11 (Kral, ČEP); 2Pt 1, 5-7 (Kral, ČEP))

Božské ctnostiEditovat

Specificky křesťanské pojetí ctnosti se však obvykle odvozuje z výroku apoštola Pavla:

A tak zůstává víra, naděje a láska, ale největší z té trojice je láska.“ (1Kor 13, 13 (Kral, ČEP))

O těchto třech se pak v křesťanské teologii mluví jako o ctnostech božských či teologálních, protože jsou darem Božím a převyšují přirozené lidské schopnosti.

Kardinální ctnostiEditovat

Stoický výčet čtyř hlavních ctností - rozumnost, spravedlnost, statečnost a uměřenost - přejímá deuterokanonická Kniha moudrosti (8,7). Přebírá je i sv. Ambrož (De officiis) a označuje je jako ctnosti kardinální. Ty podle něj mají základ v bázni před Bohem, která je nejvlastnějším původem správného jednání.[3]

Sedmero ctnostíEditovat

Související informace naleznete také v článku Sedm ctností.

Sedm ctností je koncept, vycházející z alegorické básně Psychomachia ("Zápas duše") Aurelia Clemense Prudentia († po 405), jež popisuje zápas ctností s hříchy. Podle tohoto ve středověku populárního díla se tyto ctnosti staly protipólem sedmi hlavních hříchů. Prudentiův seznam obsahuje pokoru, štědrost, přejícnost, mírumilovnost, cudnost, střídmost a činorodost.

Tomáš AkvinskýEditovat

Tomáš Akvinský rozlišuje čtyři kardinální ctnosti jako základ přirozeného zákona (lex naturalis), který odráží věčný zákon Boží (lex aeterna). Nad nimi však stojí tři božské čili teologální ctnosti křesťanské - víra, naděje a láska - které vždy pocházejí z Boží milosti.

Za první z kardinálních (etických, mravních) ctností pokládá rozumnost (či praktickou moudrost, prudentia, řec. fronésis), nikoli moudrost (sapientia, řec. sofia), která je ctností dianoetickou, intelektuální.

Novověká filosofieEditovat

Immanuel Kant je vůči ctnostem spíše skeptický a říká, že "to jediné, o čem lze bez omezení říci, že je dobré, je jen a pouze dobrá vůle".[4] Většina novověké filosofie se pak pojmu ctnosti vyhýbá a hovoří raději o hodnotách nebo pravidlech. Také Nietzsche mluví o ctnostech velmi ironicky, ale na jednom místě říká o "pozemské" ctnosti: "...tento pták si u mne udělal hnízdo, proto jej miluji. Sedí teď u mne na zlatých vajíčkách."[5]

Od 80. let 20. století zažívá pojem ctnosti velkou renesanci u tak různých autorů jako jsou Bělohradský, Comte-Sponville, MacIntyre nebo Rahner (viz seznam soudobé literatury níže). Také evoluční biolog Matt Ridley bere ctnosti vážně, snaží se je však vysvětlit jakožto evolučně výhodné.

KrishnamurtiEditovat

O ctnostech se ve svých úvahách vyjadřoval rovněž Jiddu Krishnamurti, který vnímal ctnost jako překážku k pochopení podstaty života: "K tomu abychom se dobrali pravdy, musíme se zbavit víry, vědomostí, prožívání a hledání ctnosti. Ctnostný člověk, jenž si je svého hledání vědom, nemůže skutečnost nikdy nalézt. Může být slušným člověkem, ale to je něco jiného, než být pravdivým a chápajícím. Pro pravdivého člověka se pravda zrodí. Ctnostný člověk je spravedlivý a ten nikdy nemůže pochopit, co je to pravda. Pro něj totiž ctnost zakrývá nitro, a posiluje jej, protože se ji snaží nalézt."

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. V. Machek, Etymologický slovník, heslo "čest".
  2. Zákony 631b aj.
  3. DAVIDSON, Ivor J. Ambrose`s De officiis [online]. [cit. 2015-06-07]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-10-06. 
  4. I. Kant, Základy metafysiky mravů. Praha 1992.
  5. F. Nietzsche, Tak pravil Zarathustra. Praha 1992, str. 30.

Související článkyEditovat

LiteraturaEditovat

  • V. Bělohradský, Kapitalismus a občanské ctnosti. Praha 1992
  • E. C. Benfield (vyd.), Občanské ctnosti. Praha 1995
  • A. MacIntyre, Ztráta ctnosti: k morální krizi současnosti. Praha 2004
  • J. Pieper, Ctnosti, Praha 2000
  • K. Rahner a kol., Novou odvahu k ctnosti. Praha 1998
  • M. Ridley, Původ ctnosti: o evolučních základech jednání. Praha 2000
  • Katechismus katolické církve, odst. 1803-1845; online zde

Externí odkazyEditovat

(studie Ladislava Vidmana o ctnosti v antice)