Deuterokanonický spis

Deuterokanonický spis (z řec. deuteros, druhý, a kanón, norma, pravidlo) je katolické označení pro biblický spis, který katolická a ortodoxní církev respektuje jako součást biblického kánonu, avšak který není součástí „prvního“ palestinského kánonu uznávaného židy a protestanty. V protestantském prostředí se tyto texty jako nekanonické označují pojmem apokryfy. Termín apokryf je v katolické terminologii vyhrazen pro biblické texty, které zůstaly mimo oba kánony a které protestanti obvykle nazývají pseudepigrafy.

Protože existují rozdíly mezi církvemi v pojetí biblického kánonu, existuje též rozdíl v používání slov, označujících pozdní starozákonní spisy. Spisy označované jako deuterokanonické označuje pod různými pojmy jako součást bible většina křesťanů s výjimkou protestantů. Zařazení těchto knih do kánonu sahá až k Římské synodě roku 382.

Většina rukopisů Septuaginty obsahuje spisy označované jako deuterokanonické. Ty byly stejně jako spisy novozákonní sepsány v řečtině, některé zřejmě původně hebrejsky, avšak původní text byl ztracen. Teprve archeologické nálezy 20. století tyto původní fragmenty odhalily, např. ⅔ knihy Sírachovec.

Užití pojmu „apokryf“ implikuje, že pojednávaný spis nemá ve skutečnosti do bible být zařazován. Existuje též problém rozdílu v chápání pojmu apokryf u apokryfů starozákonních a novozákonních. Pro akademické užití se proto pro korpus uvedených knih většinou doporučuje (srov. Society of Biblical Literature) namísto pojmenování „apokryf“ užití pojmu „deuterokanonická literatura“.

Seznam starozákonních deuterokanonických knihEditovat

Pro přehled jednotlivých knih a jejich zařazení v různých církvích viz heslo biblický kánon.

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat