Otevřít hlavní menu

Miseroniové z Lisonu (německy Miseroni von Lissone) byl původně italský měšťanský rod glyptiků a brusičů drahokamů, jehož jedna větev se rozšířila do Čech, kde byla v 17. století nobilitována a jako erbovní rodina pracovala ve službách habsburských císařů (zejména Rudolfa II.). V Čechách Miseroniové vlastnili brusičské mlýny v Brandýse nad Labem a Českém Krumlově, dále např. hrad a panství Krašov, později panství Jemniště a další.

Rod v roce 1817 vymřel po meči. Některé potomky po přeslici však lze sledovat až dodnes.

Obsah

DějinyEditovat

V ItáliiEditovat

Rodina Miseroni (psáno též Missironi) pocházela z obce Lisone nedaleko Milána v Lombardii. Podle titulů v nejstarších matrikách signore, magister, magnificio, podle rodové příslušnosti jejich manželek a kmotrů jejich dětí z milánských patricijských a šlechtických rodin F. Skřivánek usuzuje, že rodina Miseroniů mohla být nobilitována již ve 14. století.

První významnou osobností rodu byl Gasparo Miseroni (* asi 1430), který vlastnil v Miláně domy a provozoval klenotnickou a glyptickou dílnu. Jeho vnuk Ambroggio Matteo (~1480–1525) pokračoval v rodovém řemesle a byl rovněž bohatý. Při Římské bráně (Porta Romana) v Miláně vlastnil několik domů, klenotnický obchod, brusičskou a kamenořezačskou manufakturu a umělecký atelier. Dílny Miseronů se v Miláně ve službách rodu Sforzů a ve Florencii ve službách Medicejských od 80. let 16. století proslavily klenotnictvím, řezanými a broušenými glyptickými pracemi z jaspisu, křišťálu, záhnědy, heliotropu, ametystu, lapisu lazuli, miniaturami a gemami z achátu a onyxu, sardonyxu a dalších drahokamů.

Jejich zákazníky byli např. Cosimo I. Medicejský (jehož mozaikový portrét se dochoval), Lorenzo Medici, vévoda Francesco II. Sforza, nebo papež Pius III. z rodu Piccolomini (synovec Eneáše Sylvia Piccolominiho); pražská rodová větev pracovala zejména pro císaře Rudolfa II., Matyáše, Ferdinanda III. a dvorskou šlechtu v Čechách či ve Vídni. Po ukončení válek mezi francouzskými králi a Habsburky o Milánské vévodství a po smrti posledního velkovévody Lodovica Sforzy připadlo Milánsko španělskému králi Filipovi II., pro něhož otec se synem Girolamo a Giulio Miseroniové v letech 1582–1589 dodávali zakázky do interiérů nově vystavěného Escorialu. Pro tamní královskou kapli vytvořili tabernákl z destiček jaspisu, onyxu a achátu ve zlatě a dále řezbu královského erbu z černého onyxu.

V Miláně rodina Miseroniů vymírá za morové epidemie někdy kolem roku 1630.

Česká větevEditovat

Do českých zemí přišli Miseronové před rokem 1588. Byli čtyři bratři, synové Girolama Miseroniho (1522–1600) a jeho druhé manželky Isabely Borsanové (1538–1613), pocházející z umělecké rodiny z Janova: Oktavián (1567–1624), Alexandr (1562–1648?), Jan Ambrož († po 1612) a Aurelius († po 1612). Od 1. ledna roku 1588 byli bratři Oktavián a Jan Ambrož jmenováni císařskými dvorními brusiči drahokamů císaře Rudolfa II. na Pražském hradě s ročním platem 10 zlatých. Bydleli v podhradí Pražského hradu na Nových zámeckých schodech a dostali pro brusičskou práci do nájmu Císařský mlýn v Praze-Bubenči. Zatímco Jan Ambrož a Aurelio zůstali svobodní, Alexandr a Oktavián se někdy kolem roku 1590 v Praze oženili se sestrami Barborou a Laurou di Castello. Byly to dcery císařského biretníka a milánského měšťana Ferranta di Castello, povýšeného (1601) císařem Rudolfem II. do dědičného šlechtického stavu. Obě rodiny spolu tehdy sousedily, neboť vlastnily domy blízko Malostranského náměstí. Alexandr Miseroni měl dvě dcery, Emilii provdanou za Jana Bergharda z Hořanova a Barbaru, provdanou za Jana Batistu di Castello.

Všichni čtyři bratři Miseriniové byli nobilitační listinou danou na Pražském hradě 2. září 1608 císařem Rudolfem II. přijati do dědičného šlechtického stavu Svaté říše římské a dědičných zemí.

Zakladateli české větve rodu Miseroni se stali potomci Oktaviána Miseroniho a jeho manželky Laury di Castello. Ti spolu měli celkem 9 dětí: dceru Dionýsii, která se provdala za Antonia de Binago, komorního radu a přísedícího zemského soudu; dceru Oktavii, provdanou za císařského správce železáren ve Zbiroze a výrobce kanónů Mattea Zanettiho de Die (šlechtický stav r. 1636); dceru Ludmilu (†1650), provdanou za zemského chirurga, děkana a rektora Karlovy univerzity, významného lékaře, Mikoláše Franchimonta z Frankenfeldu; dceru Lukrécii; syny Aurelia a Jeronýma věnující se církevní dráze; syna Karla Ambrože (1611–1657), který byl výběrčím tácu z nápojů (daně z alkoholu) a oženil se s bohatou vdovou Annou Beníkovou z Petersdorfu, a konečně nejmladšího syna Františka (1607–1657), vrchního písaře při zemské berni na Pražském hradě, ženatého s dcerou svého kolegy, Annou Splendidou Greifovou z Greifenbergu (1621–1691). Ten za věno své manželky a podíl ze zděděného majetku rodiny Miseroni koupil panství s hradem Krašov a vesnice Kozojedy, Bohy a Třimany. Jeho syn Norbert Adolf (1649–1682) prodal po dlouhých sporech panství Krašov cisterciáckému klášteru Plasy a koupil si roku 1681 panství Jemniště. Norbert byl ženatý s Annou Johannou Chánovskou z Dlouhé Vsi, s níž měl 10 dětí, převážně dcer, provdaných postupně do rodu Malovců z Malovic, Věžníků z Věžník a dalších. Jeho syn Gotthard Florian Miseroni de Lisone (1679–1738) byl generálem jízdy ve službách prince Evžena Savojského a padl roku 1738 v bojích s Turky nedaleko Temešváru. Měl se svou chotí, dcerou velitele pevnosti v Chorvatsku, Josefou Faber von Gravensteinovou 7 dětí, žádné z nich se však nedožilo dospělosti, takže tato větev rodu vymřela.

 
Výřez ze skupinového portrétu Miseroniů od Karla Škréty zobrazuje Dionysia, jeho nejstaršího syna Jana Oktaviána a druhého syna Ferdinanda Eusebia

Nejslavnějším synem Oktaviana Miseroniho byl Dionýs (1607–1661 Praha). Ten zdědil otcův talent, vyučil se v jeho dílně a stal se asistentem správce císařských sbírek (správcem pokladu byl jeho otec Oktavio). Kolem roku 1637 se stal správcem pokladu (šacmistrem) a správcem pražských hradních sbírek. Pokračoval v práci brusíren drahokamů na Pražském hradě a v Císařském mlýně v Bubenči, obchodoval s drahokamy, investoval do nemovitostí. 13. 12. 1638 na císařský příkaz odvezl z královské pokladnice na Pražském hradě českou korunu, říšské jablko a žezlo do Vídně, kde je předal Ferdinandu III. Při obsazení levobřežní Prahy Švédy v roce 1648 byl zajat a donucen pod hrozbou mučení vydat klíče od pokladu. Pro jeho zásluhy císař Ferdinand III. listinou danou v Řezně 10. března 1653 polepšil erb rodu, potvrdil rodu říšský šlechtický dědičný stav a povýšil jej do rytířského stavu v rámci České koruny.

Dionýs byl dvakrát ženatý. S druhou manželkou, Marií Majorovou z Grossenau se oženil roku 1646, přestěhovali se do domu čp. 208/III v Nerudově ulici. Roku 1653 si dali v ateliéru Karla Škréty vymalovat rodinný portrét (Rodina brusiče drahokamů).

Synem Dionýsovým z prvního manželství byl Jan Oktavián (1630 – 23. června 1690), sekretář královské české kanceláře a rada při královské revizní a likvidační komisi. Jeho synové drželi statky Čestín Kostel, Svaté Pole, Ježov a Těchobuz, tato větev rodu vymírá r. 1726 po meči.

Druhým synem Dionýsovým byl Ferdinand Eusebius (8. července 1639 – 17. července 1684). Otec mu předal svou živnost, úřad správce pokladu i důchody roku 1653. Ferdinand Eusebius po 20 let pokračoval v tradici rodu jako královský klenotník, zemřel však předčasně ve věku 44 let na Starém Městě pražském, kam roku 1687 přestěhoval svou dílnu. Se svou manželkou Elisabeth Tichtl von Tutzing pocházející ze staré mnichovské patricijské rodiny (Eberhard Dichtl tam byl již v roce 1358 městským radou, v 16. století Dichtlové odchází z Mnichova a kupují velké panství Tutzing se zámkem u Starnberského jezera) měl pět dětí, z nichž rod pokračoval potomky syna Jana Karla a jeho manželky Barbory Lužické. To už rodina postupně chudla a žila v Novém Strašecí. Jeho syn Václav Martin Miseroni z Lisonu (1723–1798) se oženil s dcerou měšťana v Novém Strašecí, Marií Vašínovskou a měl s ní 17 dětí. V roce 1817 vymírá Josefem Leopoldem i tato větev Miseroniů po meči, a to definitivně.

Zmiňovaný František byl vrchním písařem na tzv. daňovém úřadě a vyženil s manželkou Annou Splendidou Greifovou z Greifenburka statek Krašov. Zemřel v roce 1656. Jeho synové Norbert Adolf a Jan Augustián byli povýšeni majestátem z 24. listopadu 1674 do rytířského stavu starožitných rodů v království českém. Jan Augustián koupil Dvorce, zemřel v roce 1680 bez dědiců. Norbert Adolf prodal v roce 1677 Krašov a koupil v roce 1681 Jemniště. Po jeho smrti byl v roce 1686 prodán zděděný statek Dvorce, aby se zbavil dluhů na statku v Jemništi. S manželkou Annou Johanou Chanovskou z Dlouhé Vsi zanechal syna Gotharta, který v roce 1699 prodal Jemniště. Byl později c. k. nejvyšším velitelem kyrysnického pluku Locatelli. Roku 1735 prodal zděděný statek Těchobuz. Zemřel před rokem 1744. Zanechal po sobě čtyři dcery.

Jiná pošlost začala Ferdinandem jenž byl roku 1661 císařským klenotníkem a v roce 1678 se přestěhoval na Staré Město v Praze. Zemřel v roce 1684. Přežili ho synové Leopold Josef, Jan Ignác (úředník v komorní účtárně) a Pavel Řehoř, ten zemřel kolem roku 1749. Řehořovým synem byl Josef, jenž zemřel v mládí.

Třetí pošlost začala Janem Oktáviem. Byl sekretářem, pak referendářem při komisi revisionis (1633 atd.) v letech 1675–1678 držel statek Tetín. Zemřel po roce 1682. Jeho syn Václav Diviš byl povýšen majestátem ze dne 21. června 1700 do rytířského stavu starožitných rodů v království českém. V roce 1704 získal Čestín (v té době Čestín Kostel), který roku 1713 prodal. Od roku 1716 měl Terešov a roku 1723 koupil Těchobuz. V Těchobuzi zemřel v roce 1726 a byl bezdětný. Jeho dědicem se stal Gothart. Rod vymřel smrtí vdovy Kateřiny Miseronové z Lisonu v roce 1760.

Obrozenecký spisovatel Jan Jindřich Marek napsal hezkou pověst k tomuto rodu.

PříbuzenstvoEditovat

Miseroniové z Lisonu jsou spřízněni s milánskými patricijskými a šlechtickými rody Rossi, Busseri, Magni, Solari, Busti, Carminati, Gallerani, Crivelli, Castello, Castiglione, Dell'Acqua, Baldironi, Vergani, Candiano, Aliprandi.

Česká větev rodu po roce 1608 se spojila se šlechtickými rody Burghardů z Hořenova, de Binago, Cassinis de Bugella, Zanetti de Die, Mayerů von Burgried, Majorů von Grossenau, Šrámků z Deblína, Greif von Greifenburg, Franchimont von Frankenfeld, Marangoni, Matysů von Hostin, Schusterů von Goldburg, Tichtlů von Tutzing, Dobšických z Dobšic, Voříkovských z Kunratic, Michnů z Vacínova, Frischmannů von Ehrenkron, Maternů z Květnice, Chanovských z Dlouhé Vsi, Malovců z Malovic, Věžníků z Věžník, Ennisů of Atter and Iveagh a dalšími.

ErbEditovat

Erb tvoří štít šestkrát napříč rozdělený s modrými a bílými pruhy, z nichž hořejší bílý je sedmkrát vyřezán na způsob pily, přikrývadla jsou modrá a bílá, klenotem je černá korunovaná orlice. Při potvrzení šlechtictví majestátem v roce 1653 byl erb polepšen tak, aby černá orlice držela v levici smaragd a pravici černý do modra zkalený klíč, v jehož zubech jsou písmena F. HI.

LiteraturaEditovat

  • August SEDLÁČEK, Ottův slovník naučný XVII., heslo Miseroni, str. 420-421.
  • Fr. SKŘIVÁNEK, M. SKŘIVÁNEK : Die Familie Miseroni und die entwicklung ihres Wappens, in: Adler - Zeitschrift fuer Genealogie und Heraldik, 13.Band, Heft 3, Juli/September 1983.
  • Fr. SKŘIVÁNEK : Genealogie Miseronů z Lisonu, in: Genealogie a Heraldika 2/1982, str. 48-77.
  • Fr. SKŘIVÁNEK : Vývoj znaku Miseronů z Lisonu, Heraldika, ročník XIII, 1980, str.1-19 a str. 33
  • Dana STEHLÍKOVÁ : Encyklopedie českého zlatnictví, stříbrnictví a klenotnictví. Praha Libri 2003; stran 620, ISBN 80-85983-90-7

Externí odkazyEditovat