Věžníkové z Věžník

český šlechtický rod

Věžníkové z Věžník byli starý český vladycký rod, který povýšil do panského stavu. Své jméno odvozovali podle tvrze a vsi Věžníky nedaleko Vlašimi.

Věžníkové z Věžník
COA of Věžníkové z Věžník.jpg
ZeměČeské královstvíČeské království České království
Mateřská dynastieVěžníkové
Titulysvobodní páni, hrabata
ZakladatelAdam Věžník
Rok založení14. století
Vymření po meči18. století (na Moravě), začátkem 19. století (v Čechách)
Větve roduČeská, moravská

HistorieEditovat

 
Statek Věžníky u Vlašimi. Pohled z hráze rybníčka Lačnov. Vlevo za stromem je bývalá tvrz, později špejchar, nyní opět obytná část

Vesnici Věžníky držel rod od konce 14. století do poloviny 16. století, poté se rozdělili na dvě větve, z nichž jedna se usadila na Moravě, kde získala statky na jihu markrabství. Adam Věžník tu povýšil do panského stavu a získal panství Trnávka s hradem Cimburkem. Zemřel roku 1619 a za jeho věrnost císaři za stavovského povstání byl ještě roku 1647 byl povýšen jeho syn do panského stavu. Moravská větev rodu však v 18. století vymřela.

Česká větev zůstala ve Věžníkách, k nimž přikoupili ještě okolní vsi, během třicetileté války se dále rozdělila na několik větví. Všichni členové rodu byli věrni císaři, jedinou výjimkou byl Odolen Věžník, který se ale brzy vrátil z emigrace a později si v císařské armádě vysloužil milost. Česká linie vymřela začátkem 19. století.

Osobnosti roduEditovat

 
Barokní palác Věžníků na Malé Straně v Praze

ErbEditovat

V původním modrém štítu nosili stříbrnou hlavu honicího psa, který byl nazýván věžník. Při povýšení obdrželi zlaté lovecké trubky, černou orlici a do červeného srdečního štítku zlatého lva.

PříbuzenstvoEditovat

Spojili se se Zásmuckými ze Zásmuk, Kořenskými z Terešova, Švihovskými z Rýzmberka, Kaplíři ze Sulevic, či Šporky.

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Velká encyklopedie: Nové Dvory. Encyklopedie ČR, města, obce. Dostupné z WWW.

LiteraturaEditovat

  • HALADA, Jan. Lexikon české šlechty. Praha: Akropolis, 1992. ISBN 80-901020-3-4. Kapitola Věžníkové z Věžník, s. 174–175. 
  • JANÁČEK, Josef. České erby. Ilustrace Jiří Louda. 2. vyd. Praha: Albatros, 1974. 221 s. (Oko). 

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat