Wikipedie

Heckler & Koch G3

puška od firmy Heckler & Koch
(přesměrováno z H&K G3)

Heckler & Koch G3 (Gewehr 3) je bitevní puška ráže 7,62 × 51 mm NATO vyvinutá v padesátých letech německým výrobcem zbraní Heckler & Koch (H&K) ve spolupráci se španělskou státní projekční a vývojovou agenturou CETME.[2] G3 byla služební zbraní Bundeswehru, než byla v 90. letech nahrazena útočnou puškou Heckler & Koch G36. Rozšířila se i v mnoha zemích Evropy, Asie, Afriky a Jižní Ameriky a rovněž probíhala licenční výroba.

Heckler & Koch G3
AG-3, v Norsku vyráběná varianta G3A5
AG-3, v Norsku vyráběná varianta G3A5
TypBitevní puška
Místo původuZápadní Německo
Historie služby
Ve službě1959–dosud
PoužívánaViz uživatelé
VálkyViz konflikty
Historie výroby
KonstruktérCETME
Mauser
Heckler & Koch
Navrženo50. léta
VýrobceHeckler & Koch (původně)
Rheinmetall
MIC
SEDENA
Kongsberg Gruppen a další
Výroba1958–dosud
Vyrobeno kusů8 000 000[1]
Základní údaje
Hmotnost4,38 kg (G3A3)
4,7 kg (G3A4)
5,54 kg s optikou (G3SG/1)
4,1 kg (G3KA3)
4,4 kg (G3KA4)
Délka1 025 mm (G3A3)
1 025 mm (40,4 in) s rozloženou opěrkou / 840 mm (33,1 in) opěrka složená (G3A4) 1 025 mm (40,4 in) (G3SG/1), 895 mm (35,2 in) s rozloženou opěrkou / 711 mm (28,0 in) opěrka složená (G3KA4)
Délka hlavně450 mm
315 mm (G3K)
Typ náboje7,62 × 51 mm NATO
Ráže7,62 mm
Princip střelbyPolouzamčený, válečky bržděný závěr
Kadence500–600 ran/min
Úsťová rychlost780–800 m/s
Účinný dostřel1500 m
Maximální dostřel1500 m
Zásobování municíschránkový zásobník na 20 nábojů

Vývoj editovat

 
Raný prototyp útočné pušky Mauser Gerät 06H a francouzská CEAM Modèle 1950, která uvedla koncept StG 45(M) do sériové výroby. Komorováno pro náboj .30 Carbine.
 
Vývojový prototyp CETME A2b pro náboj 7,92 × 40 mm CETME M53
 
První verze G3 s dřevěnou pažbou a sklopnými mířidly
 
Heckler & Koch G3A4 (nahoře) a G3A3 (dole)

Původ této pušky lze vysledovat až do posledních let druhé světové války, kdy inženýři společnosti Mauser z vývojové skupiny pro lehké zbraně (Abteilung 37) ve městě Oberndorf am Neckar navrhli Maschinenkarabiner Gerät 06 (MKb Gerät 06, „strojní karabina 06“), prototyp útočné pušky komorovaný pro náboj 7,92 × 33 mm Kurz. Model Gerät 06 využíval mechanismus s uzamykatelnými válečky s krátkým zpětným rázem původně z kulometu MG 42, ale s pevnou hlavní a běžnou pístní tyčí ovládanou plyny.[3] S pečlivou pozorností na mechanické poměry mohl být plynový systém vynechán.[4] Výsledné zbrani Gerät 06H (přípona „H“ je zkratka pro halbverriegelt – „polouzamčená“) bylo přiděleno označení StG 45(M) (Sturmgewehr 45 (M), útočná puška 45), nicméně nevznikla ve významných počtech a válka skončila dříve, než byly první vyrobené pušky dokončeny.[5]

Němečtí technici podílející se na vývoji StG 45(M) byli převezeni za prací do Francie do Centre d'Etudes et d'Armement de Mulhouse (CEAM). Mechanismus StG 45(M) byl Ludwigem Vorgrimlerem a Theodorem Löfflerem v závodě v Mulhouse v letech 1946 až 1949 upraven. Byly vyrobeny tři verze komorované pro náboje .30 Carbine, 7,92 × 33 mm Kurz a experimentální francouzský krátký náboj 7,65 × 35 mm vyvinutý společností Cartoucherie de Valence v roce 1948. Od náboje 7,5 × 38 mm s částečně hliníkovým projektilem bylo v roce 1947 upuštěno. Löfflerova konstrukce, označená Carabine Mitrailleuse Modèle 1950, byla zachována pro zkoušky mezi 12 různými prototypy navrženými společnostmi CEAM, MAC a MAS. Francie byla v té době zapojená do indočínské války a jako druhý největší přispěvatel NATO z finančních důvodů zrušila zavedení těchto nových zbraní.

V roce 1950 Vorgrimler odešel do Španělska, kde zkonstruoval pušku LV-50 komorovanou pro náboj 7,92 × 33 mm Kurz a později vlastní náboj 7,92 × 40 mm CETME M53.[6] V tomto okamžiku dostala puška název Modelo 2 a upoutala pozornost západoněmecké pohraniční stráže (Bundesgrenzschutz), která se snažila vybavit nově vzniklé národní obranné síly. Němci nebyli ochotni přijmout náboj mimo specifikaci NATO a požádali CETME, aby vyvinula verzi pušky pro náboj 7,62 × 51 mm NATO. Výsledný model CETME Model A byl komorovaný pro náboj 7,62 × 51 mm CETME, který měl v komoře identické rozměry jako náboj 7,62 × 51 mm NATO, ale ve srovnání s ním měl nižší výkon. Další vývoj pušky s přispěním firmy H&K přinesl model CETME Model B, který měl několik modifikací, včetně možnosti střílet z uzavřeného závěru v poloautomatickém i automatickém režimu střelby, nového předpažbí z děrovaného plechu (skládací dvojnožka byla u předchozích modelů v předpažbí), vylepšené ergonomie a o něco delší hlaveň s vedením pro odpal 22mm puškového granátu. V roce 1958 byla tato puška přijata do výzbroje španělské armády jako Modelo 58 s nábojem 7,62 × 51 mm CETME.

V roce 1956 německá pohraniční stráž zrušila plánované pořízení pušek CETME a místo toho zavedla do výzbroje belgickou FN FAL jako Gewehr 1. Zájem však projevila nově založená německá armáda (Bundeswehr) a brzy pro další testování zakoupila řadu pušek CETME (7,62 × 51 mm NATO). CETME podle německé nomenklatury známá jako Automatisches Gewehr G3, úspěšně soutěžila se švýcarskou SIG SG 510 (G2) a americkou AR-10 (G4), aby nahradila dříve přijatou pušku G1. V roce 1956 Bundeswehr zahájil prodloužené zkoušky se 400 puškami CETME. Společnost Heckler & Koch provedla u pušek CETME řadu změn. V lednu 1959 Bundeswehr oficiálně přijal technicky vylepšený návrh CETME.[7] Západoněmecká vláda chtěla, aby byla puška G3 vyráběna na základě licence v Německu; nákup G1 dříve propadl kvůli odmítnutí FN takovou licenci udělit. V případě G3 měla nizozemská firma Nederlandse Wapen en Munitiefabriek (NWM) výrobní a prodejní práva na design CETME mimo Španělsko. Pro získání výrobních práv nabídla západoněmecká vláda kontrakty NWM na zásobování německého letectva (Luftwaffe) 20mm střelivem. Výroba modelu G3 byla poté přidělena společnostem Rheinmetall a H&K. Druhá jmenovaná společnost již měla vazby na CETME a pracovala na další optimalizaci pušky CETME pro použití s ​​plně výkonným nábojem 7,62 × 51 mm NATO (na rozdíl od slabší varianty CETME). V roce 1969 se Rheinmetall vzdal výrobních práv na G3 výměnou za příslib H&K, že nebude dražit výrobu kulometů MG 3. Později v roce 1977 postoupila západoněmecká vláda vlastnictví výrobních a prodejních práv G3 výhradně společnosti Heckler & Koch.

Počáteční výrobní pušky G3 se podstatně lišily od novějších modelů; první pušky měly uzavřená mechanická výklopná mířidla (se dvěma otvory), lehkou skládací dvojnožku, předpažbí z lisovaného plechu, dřevěnou pažbu (u modelů s pevnou pažbou) nebo teleskopickou kovovou pažbu.[6] Před převzetím Bundeswehrem prošla každá G3 funkčními kontrolami, seřízením zorného pole a továrních zkoušek střelby. V tomto procesu bylo vystřeleno pět výstřelů na cíl ze vzdálenosti 100 metrů (109 yardů) se zvláště přesnou zaměřovací municí. Sada 5 výstřelů nemohla přesáhnout průměr 120 mm (4,7 palce) (1,2 mil / 4,13 MOA). Zbraň byla během své životnosti modernizována (mimo jiné drobné úpravy obdržela nová mířidla, jiný tlumič plamene a syntetické předpažbí a pažbu), což vedlo k nejnovějším výrobním modelům, G3A3 (s pevnou pažbou z polymeru) a G3A4 (s teleskopickou kovovou pažbou). Puška se osvědčila i na export a byla přijata ozbrojenými silami více než 40 zemí.[6]

Činnost zbraně editovat

 
Schéma válečkového systému G3

Závěr zbraně je polouzamčený bržděný válečky, podobně jako například kulomet MG 42. Po výstřelu je závěr přibrzděn horizontálně uloženými válečky dokud tlak plynů v hlavni nepoklesne na optimální úroveň. Válečky se pohybují směrem dozadu a po zapadnutí do vybrání v rámu zbraně umožní odemčení závěru.

  Tato část článku je příliš stručná nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že ji vhodně rozšíříte.

Varianty editovat

 
Rozebraná puška G3; patrná modulová konstrukce

G3 posloužila jako základ pro mnoho zbraní, mezi nimi např. přesné pušky PSG1 a MSG90, lehké kulomety HK11 a HK21, poloautomatické verze známé jako HK41, "sportovní" model SR9 (určen pro civilní trh v zemích, kde by HK91 nesplňoval podmínky, zejména v USA po dovozních omezeních z roku 1989) a karabina MC51.

  • G3: Původní model založený na pušce CETME Model 58, představený v roce 1959 a schválený v roce 1960. Měl dřevěnou pažbu a předpažbí.
  • G3A1: G3 schválená v roce 1963 s jednopolohovou zasouvací pažbou, která se zasouvá do drážek po stranách rámu, zajištěných západkou pod speciálním krytem. Tento design byl vybrán po dřívějších experimentech s ventrálně skládací kovovou pažbou ve stylu MP 40; kvůli nadměrnému zpětnému rázu bylo od ní upuštěno.
  • G3A2: G3 vyvinutá v roce 1962 s novým zadním bubnovým hledím a volně loženou hlavní, která výrazně zlepšila přesnost.
  • G3A3: Nejznámější verze z roku 1963. Má bubnová mířidla se zlepšeným předním zaměřovačem, tlumič plamene/úsťovou brzdu schopnou střílet standardní granáty NATO, pevnou plastovou pažbu a plastové předpažbí, které se nedotýká volně uložené hlavně. Předpažbí existovalo jak v tenké, větrané verzi, tak v širší verzi, které umožňuje připevnění dvojnožky.
  • G3A3A1: Toto je verze G3A3 s oboustrannou spouštěcí skupinou a mosazným deflektorem. Oficiální označení německé armády, nikoli tovární označení HK.
  • G3A4: G3A4 využívá bubnová mířidla a výsuvnou pažbu. Do služby vstoupila v roce 1974 u pěších jednotek v první linii.
  • G3A4A1: Toto je varianta G3A4 s oboustrannou spouštěcí skupinou a mosazným deflektorem. Oficiální označení německé armády, nikoli tovární označení HK.
  • G3KA4: Karabina odvozená z G3, nejmenší z řady. Používá předpažbí z HK33, dále má bubnová mířidla, zatahovací pažbu a hlaveň dlouhou 315 mm (zkrácena k základně předních mířidel), která je příliš krátká pro použití bajonetu nebo puškových granátů.[6]
  • G3KA4A1: Varianta G3KA4 s polymerovou rukojetí, oboustrannou spoušťovou skupinou a mosazným deflektorem. Jde o oficiální označení německé armády, nikoli tovární označení HK.

Modely vyráběné v licenci editovat

 
Licenční pákistánské G3

Puška G3 je nebo byla vyráběna na základě licence v následujících zemích: Barma, Brazílie, Írán, Francie, Norsko, Mexiko, Pákistán, Portugalsko, Řecko, Saúdská Arábie, Švédsko a Turecko.

  • Ak 4: švédská licenční verze vyráběná společnostmi Husqvarna Vapenfabrik a Carl Gustaf Gevärsfaktori
  • G3P3: Označení pro pákistánskou verzi G3A3.
  • G3P4: Označení pro pákistánskou verzi G3A4.
  • G3A5: Modelové označení pro v Dánsku vyráběnou verzi G3A3. Liší se tichým závěrem. V dánských službách byla známá jako Gv M/66. Byla původně zamýšlena s optikou jako puška pro přesnou střelbu, zatímco zbytek družstva byl vybaven puškami M1 Garand.
  • G3A6: Modelové označení pro v Íránu vyráběnou verzi G3A3. Liší se tím, že má tmavě zelené předpažbí, pažbu a spoušť.
  • G3A7: Modelové označení přidělené HK turecké verzi G3A3.
  • G3A7A1: Modelové označení přidělené HK turecké verzi G3A4.
  • HSG1: Modelové označení přidělené HK pro v Lucembursku vyráběnou verzi G3A3.
  • BA63: Modelové označení pro v Barmě vyráběnou původní G3 (s dřevěnou pažbou, předpažbím a výklopným hledím) [8]

Uživatelé editovat

 
Výrobce G3 (Německo), licence a uživatelé

Aktivní editovat

  • Afghánistán  Afghánistán: G3 íránské a turecké výroby[9][10]
  • Angola  Angola[11]
  • Argentina  Argentina: Grupo Halcón (Skupina speciálních operací policie Buenos Aires)[12]
  • Bahrajn  Bahrajn[11]
  • Bangladéš  Bangladéš: Ve službě varianty G3A3, G3A4 & G3/SG-1.[11]
  • Brazílie  Brazílie: Zabavené pušky používané v omezeném počtu civilní policií Rio de Janeiro.[13][14] G3A3, G3A4 s G3SG1 používané speciálními jednotkami. G3A4 a G3SG1 používané policejními složkami. G3SG1 používané BOPE.[15][16]
  • Bahrajn  Bahrajn[11]
  • Bolívie  Bolívie[11]
  • Botswana  Botswana[17]
  • Brunej  Brunej[11]
  • Burkina Faso  Burkina Faso:[11] G3 francouzské výroby[18]
  • Burundi  Burundi[11]
  • Kamerun  Kamerun[11]
  • Čad  Čad[11]
  • Středoafrická republika  Středoafrická republika[19]
  • Chile  Chile[11]
  • Konžská republika  Konžská republika: Používané milicemi Cocoye během občanské války v Kongu[20]
  • Pobřeží slonoviny  Pobřeží slonoviny:[11] G3 francouzské výroby[18]
  • Chorvatsko  Chorvatsko[11]
  • Kypr  Kypr[11]
  • Džibutsko  Džibutsko[11]
  • Dominikánská republika  Dominikánská republika[11]
  • Salvador  Salvador[11]
  • Estonsko  Estonsko: Ve službě varianty Ak4 a AG-3F2.[21]
  • Etiopie  Etiopie[22]
  • Gabon  Gabon:[11] G3 francouzské výroby[18]
  •  
    G3 ve službách Bundeswehru vybavená noční optikou FERO-Z51
    Německo  Německo: Používané německou armádou od 50. let do poloviny 90. let jako primární služební puška.[23] Původně měly být nahrazeny HK G41 a HK G11, rozpočtové škrty po znovusjednocení si ale místo toho vynutily pořízení HK G36. Velké množství je stále ve skladech a používá se při misích v zahraničí. Některé varianty stále používají pohraničníci a policejní složky.[11]
  • Ghana  Ghana[11]
     
    Řečtí vojáci ve výstroji NBC s řeckými G3
  • Řecko  Řecko: HK G3A3 na konci 70. let nahradila americké pušky M1 Garand. Vyráběno v licenci společností Elliniki Biomihania Oplon (EBO)[24] (dnes Ellinika Amyntika Systimata (EAS)).[25]
  • Guyana  Guyana[11]
  • Haiti  Haiti[11]
  • Island  Island: AG-3 dodávané z Norska[26]
  • Indonésie  Indonésie:[22] TNI-AU (speciální jednotky indonéského letectva, Korps Pasukan Khas (Paskhas)) používaly G3 jako svou standardní zbraň spolu s AK-47 od počátku 60. let během operace Trikora v konfliktu na Západní Nové Guineji. Byly nahrazeny M16A3. G3 se v současnosti používá v záloze a výcvikových jednotkách.
  • Írán  Írán: Vyrábí se místně Organizací obranného průmyslu jako G3A6. Bullpup varianta je značena G3-A3.[27]
  • Irák  Irák[11]
  • Irsko  Irsko[11]
  • Jordánsko  Jordánsko[11]
  • Keňa  Keňa[11]
  • Lotyšsko  Lotyšsko: Varianta Ak4 ve službě u národní gardy[11]
  • Kuvajt  Kuvajt[29]
  • Libanon  Libanon:[11] G3 francouzské výroby[18]
  • Libye  Libye[11]
  • Litva  Litva: Varianta Ak4 používaná litevskými ozbrojenými silami[30] a Litevskou národní obrannou dobrovolnickou sílou.
  • Malawi  Malawi[11]
  • Malajsie  Malajsie: Malajská armáda a královská malajská policie používaly G3A4 jako svou standardní zbraň spolu s HK33 od počátku 70. let během komunistického povstání v Malajsii (1968–89). G3/SG-1 používaná odstřelovacími týmy vojenských i policejních speciálních jednotek. Byla nahrazeno puškou M16A1. G3/SG-1 se v současnosti používá u záložních a polovojenských jednotek[11]
  • Mauritánie  Mauritánie[22] – G3 francouzské výroby[18]
  • Mauricius  Mauricius: Bývalá hlavní bitevní puška Mauricijské armády. Uchováváno v záloze pro trénink. V omezeném množství se stále používá u protipožární policie.
  • Mexiko  Mexiko:[11] vyráběno v licenci Departamento de la Industria Militar, Dirección General de Fábricas de la Defensa, pomalu nahrazované FX-05 Xiuhcoatl
  • Maroko  Maroko[11]
     
    Pákistánský voják nesoucí variantu G3A3 po úspěšné Operaci Swat na nejvyšším bodě v údolí Swat 12. května 2009
  • Myanmar (Barma)  Myanmar (Barma)[11]
  • Niger  Niger:[11] G3 francouzské výroby[18]
  • Nigérie  Nigérie: Vyráběná v licenci společností Defense Industries Corporation[31]
  • Norsko  Norsko: Lokálně vyráběná varianta označená AG-3. Ve výzbroji norské armády od roku 1968 do roku 2008. Z velké části vyřazeny ze služby u Norské domácí stráže (HV), posledních několik jednotek, které ji stále používají, jsou připraveny na přechod na HK416 do konce roku 2022.
  • Pákistán  Pákistán: Lokálně vyráběné společností Pakistan Ordnance Factories pod označením G3P4[32][33]
  • Papua Nová Guinea  Papua Nová Guinea[34]
  • Paraguay  Paraguay[22]
  • Peru  Peru[11]
  • Filipíny  Filipíny[22]
  • Portugalsko  Portugalsko: Počínaje rokem 1962 byly vyráběny v Portugalsku v licenci ve Fábrica do Braço de Prata. Portugalská námořní pěchota používá modernizovanou verzi G3A3/A4 se sadou Spuhr a zaměřovačem Aimpoint CompM4 s červeným bodem.[35]
  • Katar  Katar[11]
  • Rumunsko  Rumunsko[36]
  • Rwanda  Rwanda[11]
  •  
    Saudskoarabský voják v puškou G3A4 během operace Pouštní štít
    Saúdská Arábie  Saúdská Arábie:[11] Vyrobeno v licenci Military Industries Corporation v Alchardži[37]
  • Sierra Leone  Sierra Leone: 8 000 obdrženo z Velké Británie a Nigérie během 70. a 80. let 20. století. Některé G3 vyrobené v Íránu byly také dodány.[38]
  • Somálsko  Somálsko[11]
  • Senegal  Senegal[11][39] – G3 francouzské výroby[18]
  • Srbsko  Srbsko: Ve službě u speciálních jednotek[40]
  • Jižní Afrika  Jižní Afrika: Ve službě u speciálních jednotek[11]
  • Súdán  Súdán: Vyráběny v licenci v Military Industry Corporation jako Dinar[41]
  • Švédsko  Švédsko: Vyráběna třemi výrobci, Heckler & Koch v Německu, a v licenci Husqvarna Vapenfabrik (1965–70) a Carl Gustaf Gevärsfaktori (1965–80), která byla později přejmenována na Förenade Fabriksverken (FFV) jako Ak 4 (Automatkarbin 4).[42] Je známo, že existují dvě dílčí varianty, jedna vybavená kolejnicí a zaměřovačem (Ak4 B) a druhá optikou se 4× zvětšením, Hensoldt ZF4×24 (Ak 4OR). Od té doby byla v běžné armádě nahrazena Ak 5 (Automatkarbin 5; upravená verze FN FNC). Ak 4B a Ak 4OR, někdy v kombinaci s granátometem M203, se stále používá v Hemvärnetu – Nationella skyddsstyrkorna („švédská domácí garda“). Asi 5 000 kusů dostává novou nastavitelnou pažbu od roku 2016. V prosinci 2020 Tidningen Hemvärnet oznámil, že každý voják v Domobraně dostane do konce roku 2022 novou stavitelnou variantu pažby AK4C.[43]
  • Sýrie  Sýrie – G3A3 a G3A4 používané jako odstřelovačská puška Republikánskou gardou[44]
  • Tanzanie  Tanzanie[11]
  • Togo  Togo[11]
  •  
    Turecký důstojník s G3A7 s optikou Engerek 3+ a granátometem T-40 v severním Iráku
    Turecko  Turecko: Vyrobeno v licenci Makina ve Kimya Endüstrisi Kurumu (MKEK) ("Mechanical and Chemical Industry Corporation") jako G3A7 a G3A7A1. Místní verze s názvem M65 se vyráběla v letech 1966 až 1983. Během 80. let byla postupně nahrazena M79, místně vyráběnou verzí útočné pušky HK-33.[45]
  • Uganda  Uganda[11]
  • Ukrajina  Ukrajina: 1 000 G3A3/4 odeslaných Portugalskem jako součást vojenského balíčku v reakci na ruskou invazi na Ukrajinu v roce 2022. Množství vyslaných G3 bylo odhaleno v rozhovoru s velitelem Silvou Pintem, který se konal během vojenské přehlídky na Den Portugalska.[46][47]
  • Spojené arabské emiráty  Spojené arabské emiráty[11]
  • Spojené království  Spojené království: Mnoho verzí G3 bylo používáno SAS a UKSF jako G3K a MC51. G3KA4 byl označen jako L100A1 britskou armádou.[48]
  • Jemen  Jemen: Jemenská republikánská garda a jemenská zvláštní garda.[22]
  • Zambie  Zambie[11]
  • Zimbabwe  Zimbabwe[22]

Dřívější editovat

 
Dánští vojáci s variantou G3A5
  • Kolumbie  Kolumbie:[11] Původně v roce 1975 Heckler a Koch prodali společnosti Indumilo výrobní licenci na G3, samopal MP5 a kulomet HK21.[49] Ve službě nahrazeny puškami IMI Galil.
  • Dánsko  Dánsko:G3A5, jako Gevær Model 1966 (Gv M/66). Další varianta, označená jako „Gevær Model 1975“ (Gv M/75), byla pronajata od německé vlády.[22] Všechny G3 jsou v dánských službách nahrazovány puškami Diemaco C7 (Gv m/95) a Diemaco C8 (Gv m/96).
  • Gruzie  Gruzie: Turecké G3 používané speciálními jednotkami.[50]
  • Lesotho  Lesotho[51]
  •  
    Voják portugalské armády používající variantu G3A3 vyrobenou místním závodem INDEP
    Portugalsko  Portugalsko:[11] Verze G3A3 a A4. G3 byla standardní puškou portugalských ozbrojených sil v letech 1963-2020, vyráběná v licenci Fábrica de Braço de Prata před jejím uzavřením. V roce 2019 bylo oznámeno, že bude nahrazena FN SCAR.[52] Portugalská námořní pěchota stále používá modernizovanou verzi G3A3/A4 s výbavou Spuhr.[35]
  • Rhodesie  Rhodesie: G3 portugalské výroby[53] byly používány pomocnými nebo záložními jednotkami Rhodéských bezpečnostních sil[54][55][56]
  •   Jihoafrická republika: 100 000 přebytečných pušek G3 vyrobených FMP bylo zakoupeno z Portugalska a označeno jako R2 Rifle. Byla to standardní puška jihoafrického námořního sboru a jihoafrických vzdušných sil, stejně jako v rámci jihozápadních afrických teritoriálních sil jako náhrada za pušku R1 (FN FAL), dokud nebyla nahrazena útočnou puškou R4 v 80. létech 20. století.[22] Dřevené části pušky se v žáru brzy porouchaly a uvolnily, takže náhradu vyrobená z houževnatého polymeru vyráběla Choate Machine & Tool. Předpažbí bylo vybráno pro dvojnožku a polymerová pažba ve stylu FAL měla pryžovou patku.[57]
  • Zair  Zair[22]

Nevládní uživatelé editovat

Konflikty editovat

60. léta editovat

70. léta editovat

80. léta editovat

1990s editovat

2000-2010 editovat

2010-2020 editovat

Od roku 2020 editovat

Odkazy editovat

Reference editovat

  1. ↑ Jenzen-Jones 2017, s. 31.
  2. ↑ Woźniak 2001, s. 37
  3. ↑ Senich 1987, s. 153
  4. ↑ Senich 1987, s. 158
  5. ↑ Senich 1987, s. 160
  6. ↑ a b c d Woźniak 2001, s. 7–10
  7. ↑ Jenzen-Jones 2017, s. 24.
  8. ↑ SCARLATA, Paul. The military rifle cartridges of Burma/Myanmar. Shotgun News. May 2012. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2018-11-28. 
  9. ↑ BHATIA, Michael Vinai; SEDRA, Mark. Afghanistan, Arms and Conflict: Armed Groups, Disarmament and Security in a Post-War Society. Redakce Small Arms Survey. [s.l.]: Routledge, May 2008. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2018-09-01. ISBN 978-0-415-45308-0. S. 65. 
  10. ↑ Thompson 2019, s. 59.
  11. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x y z aa ab ac ad ae af ag ah ai aj ak al am an ao ap aq ar as at au av aw Jane's Infantry Weapons 2009/2010. Redakce Jones Richard D.. 35th. vyd. Coulsdon: Jane's Information Group, January 27, 2009. ISBN 978-0-7106-2869-5. 
  12. ↑ División Especial de Seguridad Halcón [online]. [cit. 2014-11-13]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2012-08-10. 
  13. ↑ a b Rio's Civil Police in Action and Pics - [online]. 2017-07-05 [cit. 2022-11-22]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne December 1, 2022. (anglicky) 
  14. ↑ a b Photo report: joint Police/Armed Forces operations in Rio - [online]. 2017-08-22 [cit. 2022-11-22]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne November 27, 2022. (anglicky) 
  15. ↑ ELITES OF THE EXÉRCITO BRASILEIRO – Small Arms Review [online]. 11 March 2011 [cit. 2022-10-19]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne December 5, 2022. (anglicky) 
  16. ↑ World Infantry Weapons: Brazil [online]. 2016-06-02 [cit. 2022-10-08]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2016-06-02. 
  17. ↑ Google Sites [online]. [cit. 2018-03-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 24 November 2016. 
  18. ↑ a b c d e f g Jenzen-Jones 2017, s. 34.
  19. ↑ Small Arms Survey. Small Arms Survey 2005: Weapons at War. [s.l.]: Oxford University Press, 2005. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2018-08-30. ISBN 978-0-19-928085-8. Kapitola The Central African Republic: A Case Study of Small Arms and Conflict, s. 309, 318. 
  20. ↑ a b Small Arms Survey. Small Arms Survey 2003: Development Denied. [s.l.]: Oxford University Press, 2003. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2018-08-29. ISBN 0-19-925175-4. Kapitola Making the Difference?: Weapon Collection and Small Arms Availability in the Republic of Congo, s. 274. 
  21. ↑ Eesti Kaitsevägi – Tehnika – Automaat AK-4 [online]. [cit. 2008-07-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2008-05-30. (estonsky) 
  22. ↑ a b c d e f g h i j Gangarosa, 2001. pp. 76–77.
  23. ↑ Hogg, Ian (2002). Jane's Guns Recognition Guide. Jane's Information Group. ISBN 0-00-712760-X.
  24. ↑ Personal infantry weapons: old weapons or new hardware in the coming decades? [online]. [cit. 2014-11-13]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 25 September 2013. 
  25. ↑ eas.gr [online]. [cit. 2008-06-07]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2012-01-21. 
  26. ↑ "Sóttu teppi í skotmark hryðjuverkamanna", 'Fréttablaðið', october 27, 2004, p. 12. [online]. [cit. 2011-10-10]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne August 22, 2014. (islandsky) 
  27. ↑ AIG [online]. [cit. 2012-01-21]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2012-01-20. 
  28. ↑ Small Arms Survey, 2015. Small Arms Survey 2015: weapons and the world. [s.l.]: Cambridge University Press. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2018-01-28. Kapitola Trade Update: After the ‘Arab Spring’, s. 110. 
  29. ↑ Soldier of Fortune. [s.l.]: Omega Group, Limited, 2001. Dostupné online. S. 46. 
  30. ↑ Lietuvos kariuomenė :: Ginkluotė ir karinė technika » Automatiniai šautuvai » Automatinis šautuvas AK-4 [online]. [cit. 2014-11-13]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 9 October 2014. 
  31. ↑ Nigeria: Arms Procurement and Defense Industries. Archivováno 7. 12. 2008 na Wayback Machine. Retrieved on October 5, 2008.
  32. ↑ Pakistan Army [online]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2013-05-13. 
  33. ↑ POF – Automatic Rifle G3A3 & G3P4 [online]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2013-03-18. 
  34. ↑ CAPIE, David. Under the Gun: The Small Arms Challenge in the Pacific. Wellington: Victoria University Press, 2004. Dostupné online. ISBN 978-0-86473-453-2. S. 63–65. 
  35. ↑ a b Long live the H&K G3! Portuguese NAVY approves the Spuhr upgrade kit - [online]. 2019-06-20 [cit. 2021-04-17]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne May 22, 2023. (anglicky) 
  36. ↑ Menirea Intervenției Rapide [online]. Presa Militara Romana, 2004. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne April 8, 2009. (rumunsky) 
  37. ↑ G3 Automatic Rifle Cal 7.62X51mm [online]. [cit. 2012-11-29]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2012-12-25. 
  38. ↑ BERMAN, Eric. Re-Armament in Sierra Leone: One Year After the Lome Peace Agreement. [s.l.]: Small Arms Survey, December 2000. (Occasional Paper No. 1). Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2018-10-09. S. 20, 25. 
  39. ↑ BINNIE, Jeremy; DE CHERISEY, Erwan. New-model African armies [online]. Jane's, 2017. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 22 June 2017. 
  40. ↑ Heckler & Koch G3: Opis [online]. specijalne-jedinice.com [cit. 2017-01-24]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2 February 2017. (srbsky) 
  41. ↑ Military Industry Corporation (MIC) Official Website [online]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne May 27, 2008. 
  42. ↑ Försvarsmakten [online]. [cit. 2008-09-06]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2008-05-27. 
  43. ↑ AK4C till alla hemvärnssoldater [online]. 21 December 2020 [cit. 2021-06-09]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne December 10, 2022. (švédsky) 
  44. ↑ La 104ème brigade de la Garde républicaine syrienne, troupe d'élite et étendard du régime de Damas. France-Soir. 20 March 2017. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 19 October 2017. (francouzsky) 
  45. ↑ Yerli Tüfek 2014'te Mehmetçik'in elinde [online]. 30 September 2014 [cit. 2014-11-13]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 24 September 2015. 
  46. ↑ a b Portugal envia equipamento militar: G3, coletes, capacetes e granadas [online]. [cit. 2022-04-08]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne January 6, 2023. (portugalsky) 
  47. ↑ DESFILE MILITAR DO DIA DE PORTUGAL 2022. [s.l.]: [s.n.] Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne May 27, 2023. (portugalsky) 
  48. ↑ SAS – Weapons – G3 Assault Rifle [online]. [cit. 2013-10-08]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2013-11-11. 
  49. ↑ Una Historia de la Violencia - German Small Arms in Colombia [online]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne December 12, 2022. 
  50. ↑ Heckler & Koch HK G3 Assault Rifle / Battle Rifle – Germany [online]. [cit. 2018-03-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 22 July 2018. 
  51. ↑ BERMAN, Eric G. Beyond Blue Helmets: Promoting Weapons and Ammunition Management in Non-UN Peace Operations. [s.l.]: Small Arms Survey/MPOME, March 2019. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne June 3, 2019. S. 43. 
  52. ↑ Espingardas G3 do Exército já têm substituta, a belga FN SCAR [online]. [cit. 2019-03-11]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-02-27. 
  53. ↑ BUCKLES, Vincent. The African Rifles: The HK G3 and FN FAL [online]. 11 June 2015 [cit. 2018-09-27]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 28 September 2018. 
  54. ↑ The military rifle cartridges of Rhodesia Zimbabwe: from Cecil Rhodes to Robert Mugabe. [online]. [cit. 2014-11-13]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 13 November 2014. 
  55. ↑ Peter Bott. Modern African Wars (1) 1965–80. [s.l.]: [s.n.], 1986. ISBN 0-85045-728-9. S. 15. 
  56. ↑ CHRIS, Cocks. Fireforce: One Man's War in the Rhodesian Light Infantry. 4th. vyd. [s.l.]: Covos Day, 2006. ISBN 978-0-9584890-9-6. S. 139. 
  57. ↑ MCCOLLUM, Ian. South African R2 and its Special Furniture [online]. June 5, 2019. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne January 28, 2023. 
  58. ↑ a b Small Arms Survey, 2015. Small Arms Survey 2015: weapons and the world. [s.l.]: Cambridge University Press. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2018-01-28. Kapitola Waning Cohesion: The Rise and Fall of the FDLR–FOCA, s. 202. 
  59. ↑ uncovering the Irish republican army [online]. PBS Frontline, 2016-10-19 [cit. 2016-10-20]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2016-12-12. 
  60. ↑ How ISIL seized most of its weapons from Iraq military [online]. December 8, 2015 [cit. 2016-11-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne December 29, 2016. 
  61. ↑ a b Small Arms Survey. Small Arms Survey 2006: Unfinished Business. [s.l.]: Oxford University Press, 2006. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2018-08-30. ISBN 978-0-19-929848-8. Kapitola Fuelling Fear: The Lord's Resistance Army and Small Arms, s. 283. 
  62. ↑ a b Small Arms Survey. Small Arms Survey 2005: Weapons at War. [s.l.]: Oxford University Press, 2005. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2018-08-30. ISBN 978-0-19-928085-8. Kapitola Sourcing the Tools of War: Small Arms Supplies to Conflict Zones, s. 166. 
  63. ↑ WILLE, Christina. Armed and Aimless: Armed Groups, Guns, and Human Security in the ECOWAS Region. Redakce Florquin Nicolas. [s.l.]: Small Arms Survey, May 2005. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-01-31. ISBN 2-8288-0063-6. Kapitola Children Associated with Fighting Forces and Small Arms in the Mano River Union, s. 197. 
  64. ↑ Tanea. November 17's Heavy Arsenal [online]. 12 July 2002. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne November 3, 2019. 
  65. ↑ Thompson 2019, s. 43.
  66. ↑ Thompson 2019, s. 30-31.
  67. ↑ Thompson 2019, s. 44.
  68. ↑ a b c Thompson 2019, s. 29.
  69. ↑ McNab 2002, s. 197.
  70. ↑ Thompson 2019, s. 32-34.
  71. ↑ a b Blog - The G3 Battle Rifle - Osprey Publishing [online]. [cit. 2022-10-21]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne October 21, 2022. 
  72. ↑ McNab 2002, s. 185.
  73. ↑ Infantry Weapons of the Salvadoran Forces – Small Arms Review [online]. May 2000 [cit. 2022-10-18]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne November 29, 2022. (anglicky) 
  74. ↑ Arms for freedom. www.thedailystar.net. 29 December 2017. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne January 4, 2018. 
  75. ↑ a b c Thompson 2019, s. 56.
  76. ↑ a b Thompson 2019, s. 35.
  77. ↑ TORCHIA, Christopher. Turkey says Kurd attack imminent without action. www.heraldtribune.com. Associated Press. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne May 27, 2023. 
  78. ↑ McNab 2002, s. 62.
  79. ↑ McNab 2002, s. 137.
  80. ↑ Thompson 2019, s. 38-41.
  81. ↑ Thompson 2019, s. 32.
  82. ↑ Sudan – Global trade, local impact: Arms Transfers to all Sides in the Civil War in Sudan. Human Rights Watch Report. August 1998, s. 24–25. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne April 30, 2023. 
  83. ↑ ROBERT, Patrick. AFL forces under pressure from Ghanaian ECOMOG forces defend the Schieffelin front, 15 kilometers from Monrovia, during the Liberian Civil War. The Armed Forces of Liberia (AFL) is the national army under the Samuel Doe regime. [online]. Getty Images, November 9, 1992. Dostupné online. 
  84. ↑ a b Thompson 2019, s. 57.
  85. ↑ Two United Nations peacekeepers stand amidst the war-damaged buildings. One soldier is armed with a G3A3 rifle. Subject Operation/Series: PROVIDE PROMISE Base: Sarajevo Country: Bosnia And/I Herzegovina (BIH)
  86. ↑ Thompson 2019, s. 46.
  87. ↑ Thompson 2019, s. 59-61.
  88. ↑ Thompson 2019, s. 65.
  89. ↑ Weapons of Rio's crime war - [online]. 2017-02-21 [cit. 2022-11-22]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne March 6, 2023. (anglicky) 
  90. ↑ Jane's infantry weapons, 2009-2010 2009/2010. 35th. vyd. [s.l.]: Jane's Information Group, 5 January 2009. ISBN 978-0-7106-2869-5. 
  91. ↑ UN reports that despite peace agreement, South Sudan experiencing extreme levels of localized violence [online]. [cit. 2022-11-20]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne November 20, 2022. (anglicky) 
  92. ↑ Myanmar (Burma): People's Defence Forces (PDF) have killed two Junta/SAC Forces near Kennedy Peak in Chin State at 3pm. Two standard Burmese BA-11 rifles seem to be seized by PDF as well. [online]. [cit. 2023-03-07]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne May 27, 2023. (anglicky) 

Externí odkazy editovat

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Heckler_%26_Koch_G3&oldid=23049794“