Vladimír Mináč

československý člen Slovenské Národní Rady, člen československého Federálního shromáždění, člen československého Národního shromáždění, spisovatel a politik slovenské národnosti

Vladimír Mináč (10. srpna 1922 Klenovec25. října 1996 Bratislava) byl slovenský spisovatel-prozaik, esejista, filmový scenárista, publicista, kulturní organizátor a politik Komunistické strany Slovenska. Působil jako poúnorový poslanec Národního shromáždění ČSSR, za normalizace předseda Matice slovenské, poslanec Sněmovny lidu Federálního shromáždění a Slovenské národní rady. Ve Federálním shromáždění zasedal znovu po sametové revoluci v letech 1990–1992 za slovenské komunisty (později Strana demokratickej ľavice).

Vladimír Mináč
Busta V. Mináče v Bratislavě
Busta V. Mináče v Bratislavě
Poslanec Národního shromáždění ČSSR
Ve funkci:
1964 – 1968
Poslanec Federálního shromáždění (SL)
Ve funkci:
1969 – 1971
Poslanec Slovenské národní rady
Ve funkci:
1981 – 1986
Poslanec Federálního shromáždění (SN)
Ve funkci:
1990 – 1992
Stranická příslušnost
ČlenstvíKSS (KSČ)
SDL

Narození10. srpna 1922
Klenovec
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Úmrtí25. října 1996 (ve věku 74 let)
Bratislava
SlovenskoSlovensko Slovensko
Místo pohřbeníHřbitov Slávičie údolie
ChoťLibuša Mináčová, Mária Mináčová
DětiPhDr. Vladimír Mináč ml.
Alma materUniverzita Komenského
Profesepolitik a spisovatel
Náboženstvíevangelik
OceněníRad Ľudovíta Štúra I. třídy, in memoriam
CommonsVladimír Mináč
Některá data mohou pocházet z datové položky.

ŽivotopisEditovat

Vzdělání získal na gymnáziu v Rimavské Sobotě a v Tisovci, kde také nakonec maturoval. Na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě studoval slovenštinu a němčinu.

Zúčastnil se aktivně Slovenského národního povstání, koncem roku 1944 byl zatčen a odvlečen do koncentračního tábora v Mauthausenu a později do Dachau. Hrůzu druhé světové války viděl zblízka. Podle památníků o této části života nikdy nemluvil, sám to vyjádřil: „ …já ten koncentrák nemůžu vzpomínat, prostě, nestrovil jsem ho. Vždy jsem se vyhýbal myslet na něj, abych si zachoval nějakou lidskou komoditu, nějakou lidskou způsobnost…“ Se zážitky se svěřil pouze spisovateli Petru Holkovi, co uvádí Eduard Chmelár: „Vím, že jistou dobu pálil mrtvá těla v peci, v pozůstatcích lidí naházených na kopu nejednou poznával známé i blízké, neuměl v sobě zpracovat tolik lidské ponížení a do konce života se nezbavil této noci. Potom nosil podvyživený a nemocný z blízkého kamenolomu těžké 50kilogramové balvany po strmém schodišti, které dostalo přezdívku „schody smrti“. V Mauthausenu zavraždili sto tisíc lidí, ale Mináč přežil.“[1]

Po válce byl redaktorem armádního časopisu Bojovník (později byl přejmenován na Obranu lidu). V roce 1949 se stal tajemníkem slovenské sekce Svazu československých spisovatelů a zároveň byl redaktorem deníku Kultúrny život.

 
Hrob Vladimíra Mináče na hřbitově ve Slávičím údolí

V roce 1951 se stal vedoucím scenáristického oddělení Československého státního filmu, později šéfredaktorem časopisu Kultúrny život a od roku 1955 šéfredaktorem Slovenských pohľadov. V letech 19561974 se profesionálně věnoval literární tvorbě. Mináč působil spíše ve sféře kulturní, což jej možná zachránilo i před obviněním z buržoazní nacionalismu, kterému čelil spolu s Dominikem Tatarkem. V padesátých letech ho obvinili z buržoazní nacionalismu zfanatizovaní svazáci (na stavbě přehrady ho obklopili, házeli po něm bláto a nutilo ho, aby učinil tzv. sebekritiku). Svou literární tvorbou se postavil proti schématismu a dogmatismu padesátých let.[1]

Ve volbách roku 1964 byl zvolen za KSS do Národního shromáždění ČSSR za Západoslovenský kraj. V Národním shromáždění zasedal až do konce volebního období parlamentu v roce 1968.[2][3]

V 60. letech se zapojoval do četných dobových diskuzí o postavení Slováků a Slovenska. V roce 1965 například vystupoval v polemice o dědictví slovenského povstání v letech 1848–1849, které Karel Marx a ortodoxní marxistická historiografie hodnotila jako reakční, provídeňské a sabotující liberální maďarskou revoluci. Mináč tento výklad odmítl a postoj maďarských revolucionářů označil za šovinistický.[4] V červnu 1967 se zúčastnil 4. sjezdu Svazu československých spisovatelů, na kterém převládaly výrazně kritické referáty ohledně kulturní a politické situace v Československu. Mináč ale spolu s některými dalšími umělci podepsal prohlášení, ve kterém vyzval, aby se na sjezdu neřešily politické záležitosti. Když po sjezdu došlo k represím proti některým kritickým umělcům, distancoval se od Mináč od nich. Odmítl protesty západních intelektuálů a kritizoval pokusy prezentovat první československou republiku jako vzor. V následujících měsících byl intelektuální frontou za své konzervativní komunistické postoje ostrakizován. Historik Jan Rychlík na příkladu Mináče naznačuje rozdílné směřování českých a slovenských kulturních elit před rokem 1968, kdy mezi Slováky kromě demokratizačních a liberálních proudů hrály významnou roli i otázky spojené s národní emancipací a federalizací.[5]

Podpořil Dubčekovo křídlo aktem, který jak uvádí Eduard Chmelár: „ …když ho odvolali z postu předsedy Federálního shromáždění ČSSR, na protest si vyzul boty a bosý ho vyprovázel z jednacího sálu.“[1]

V dubnu 1968 se dozvuky 4. sjezdu Svazu československých spisovatelů řešily i na Sjezdu slovenských spisovatelů, nyní již v atmosféře rozbíhajícího se reformního hnutí Pražského jara. Mináč na sjezdu odmítal přílišný důraz na demokratizaci a kritizoval Milana Kunderu, že na 4. sjezdu Svazu československých spisovatelů řešil vztah Čechů a světa a zapomněl na Slováky. Zopakoval i svou kritiku meziválečné československé republiky a prohlásil, že spáchala „téměř genocidu Slováků.“ Za svá slova byl na české straně ostře kritizován, ale kritiku na něj směřovali i četní slovenští liberální umělci. Historik Ján Mlynárik pak veřejně korigoval Mináčovy názory na dějiny 20. století a Mináčovy názory odsoudil i dosud žijící prvorepublikový předák slovenských sociálních demokratů Ivan Dérer.[6]

K roku 1968 se profesně zmiňuje coby spisovatel z obvodu Bratislava-Ružinov.[7] Po federalizaci Československa usedl roku 1969 do Sněmovny lidu Federálního shromáždění (volební obvod Bratislava-Ružinov), kde setrval do konce volebního období parlamentu, tedy do voleb roku 1971.[8]

XIII. sjezd KSČ ho zvolil za kandidáta Ústředního výboru Komunistické strany Československa. Členem ÚV KSČ se stal převodem k 31. srpnu 1968. Od roku 1971 byl i členem Ústředního výboru Komunistické strany Slovenska.[9]

Podle některých názorů byl po roce 1970 jednou z intelektuálních opor probíhající normalizace (zapojil se i do kampaně proti Alexandru Solženicynovi). Podle Pavla Matejoviče však Mináč kritizoval gulagy také a dřív než Solženicin a připomněl jejich existenci v Československu: "Mináč však prišiel s témou komunistických pracovných Jágrov už v próze Svedomie, ktorá ako jediná vyšla zo zakázanej zbierky próz Z nedávnych čias v českom preklade pod názvom Svedomí roku 1956 v Literárnych novinách (Solženicynova próza však vyšla až v roku 1962). Téma stalinských pracovných lágrov sa u Mináča objavuje aj neskôr v poviedke Namiesto kvetov na hroby (Záznamy, 1963), ktorá témou pripomína Jeden deň Ivana Denisoviča. (Mináč v nej rozvinul niektoré motívy z poviedky Svedomie."[10]

Ve svých esejích se vyslovil o slovenských dějinách jako o dějinách práce, která zaručila přetrvání Slováků i v těch nejhorších časech. Uvedenou koncepci poté od něj převzali další slovenští spisovatelé. Podle Eduarda Chmelára, který se k Mináčovu odkazu hlásí, jsou Mináčovy eseje nepřekonatelné iv tom, že dokázaly velikost a možnosti slovenského jazyka, čímž vyvrátil názor profesora Marcelliho, podle kterého slovenština není jazyk vhodný pro filozofii. Mináč filozoficky navázal na generaci davistů podobně jako Miroslav Válek.[1]

V roce 1955 a 1962 byl laureátem státní ceny Klementa Gottwalda. V roce 1968 mu byl udělen Řád práce a roku 1982 Řád Vítězného února.[9] V letech 19741990 byl předsedou Matice slovenské.

Ve volbách roku 1981 byl zvolen do Slovenské národní rady.[11]

V roce 1988 se zastal ekologické iniciativy Bratislava/nahlas. Téhož roku se opět zapojil do debat o česko-slovenských vztazích a v anketě k 20. výročí federalizace zopakoval své názory z roku 1968, přičemž srovnal postavení Slováků za Uherska a za první československé republiky. Miroslav Kusý reagoval nesouhlasným dopisem zaslaným do stanice Svobodná Evropa.[12]

Mináč odmítl sametovou revoluci v roce 1989 a její protagonisty. Do politiky se nicméně po sametové revoluci vrátil. Ve volbách roku 1990 byl zvolen do slovenské části Sněmovny národů Federálního shromáždění (volební obvod Bratislava) za KSS, která v té době byla ještě slovenskou územní organizací celostátní Komunistické strany Československa (KSČS). Postupně se ale osamostatňovala a na rozdíl od sesterské strany v českých zemích se transformovala do postkomunistické Strany demokratické levice. Mináč proto přešel do klubu SDĽ. Ve Federálním shromáždění setrval do voleb roku 1992.[13] V letech 1990–1992 se profiloval na kombinaci levicových a národních postojů. Byl signatářem výzvy Za svrchované Slovensko.[14]

Zemřel 25. října 1996 v Bratislavě.

Vladimír Mináč jako předseda Matice slovenskéEditovat

 
Vladimír Mináč při otevření třetí budovy Matice slovenské

Za Mináčova působení v Matici slovenské nejvýrazněji pokročilo budování Slovenské národní knihovny, kde se rozvíjely její fondy, bibliografie, informatizace a proces automatizace.

Instituční složka Matice slovenské plnila funkci Slovenské národní knihovny, zároveň metodicky řídila okresní knihovny po celém Slovensku. Vydávala Bibliografický sborník a sborník Kniha, časopis Knihovny a vědecké informace, vycházel i populárně-naučný časopis Čtenář.

Mináč věnoval velkou pozornost i druhé instituční složce Památníku slovenské literatury. Tu tvořily Literární archiv (Archiv literatury a umění), Hudební archiv a Obrazový archiv. Periodicky vycházeli sborníky Literární archiv, Hudební archiv a Obrazový archiv. Zvláště podporoval rozvoj literárního muzejnictví.

V roce 1974 se jeho přičiněním vrátila do správy Matice slovenské její první historická budova v centru Martina, kde se po náročném zrestaurování zřídilo Slovenské národní literární muzeum. To začalo budovat svou stálou expozici slovenské literatury od dob Velké Moravy až po 20. století a vydávalo sborník Literárnomúzejný letopis.

Vladimír Mináč se přičinil i na renovaci a přebudování Literárního muzea Alexandra Sergejeviče Puškina zřízeného v komplexu zámeček v Brodzanech u Partizánského.

Během jeho předsedování v období let 1974 - 1989 se počet profesionálních pracovníků Matice slovenské ztrojnásobil a stoupl na asi 500 zaměstnanců.

30. srpna otevřeli v Martině na Hostihore novou, velkoryse koncipovanou budovu Matice slovenské, dílo architektů Dušana Kuzmy a Antona Cimmermanna.

V roce 1983 zřídil Vladimír Mináč Odbor pro zahraniční Slováky v Matici slovenské. Vycházel i reprezentativní časopis pro zahraniční Slováky Slovensko.

Inicioval velkolepé celonárodní oslavy 125. výročí založení Matice slovenské, které se konaly 14. srpna 1988.[1]

TvorbaEditovat

Díky svým novinářským a publicistickým zkušenostem se většina jeho děl věnuje aktuálním společenským problémům. Vychází nejen z vlastních zážitků, ale také z odkazu SNP, které se objevuje v jeho próze jako neustále se vracející motiv, taktéž jako námět na zamyšlení a idea ovlivňující dění v době, kdy jeho díla vznikala. Snažil se pochopit člověka v jeho vztahu k dějinám a současnosti. V letech 1955 a 1962 se stal laureátem státní ceny Klemeta Gottwalda a v roce 1975 mu byl udělen titul národní umělec.

PrózaEditovat

K psaní se dostal více méně náhodou, v době, kdy pracoval v redakci deníku Obrana lidu a jak uvádí v pamětech „měl po ruce psací stroj“, právě tehdy vypsali soutěž o prózu z Povstání, ráno si vždy přisedl za stroj a napsal své tři – čtyři strany. Tak vznikla Smrt chodí po horách (ztvárňoval skutečnost a postavy v duchu hemingwayovské poetik). Po dopsání měl román 300 stran, což se Mináčovi zdálo hodně a do soutěže předal druhou polovinu. Tu spolu s Petrem Jilemnickým vyhrál. Kniha se stala již po dvou letech předmětem stranické kritiky. Známý je referát Julia Šefránka Proti buržoaznímu nacionalismu ve slovenské literatuře. Podle Encyklopedie slovenských spisovatelů, dílo zachycuje pocit a zkušenosti mladého inteligenta, který „v Povstání poznal velikost a sílu pokrokové myšlenky, lidské soudržnosti, obrozzující sílu aktivního boje proti fašismu, proti zlu, násilí a v koncentračním táboře nahlédl až na dno lidské existence“.[15] Hlavní postavy, bratrů Lotárovců, znázornil ve vzájemném rozporu. Na jejich osudech se snaží pochopit člověka v souvztažnosti s dějinným pohybem, což se později naplno rozvine iv jeho esejistice. Podle Dějin slovenské literatury je v tomto díle rozhodujícím momentem intelektuální hodnocení situací, do kterých se bratři dostávají a významnou je zde reflexivní psychologická rovina.[16]

Mináč následně publikoval romány: Včera a zítra (1949) volné pokračování díla Smrt chodí horách; Modré vlny (1951), Na rozhraní (1956), trilogie Generace (která zahrnovala díla – 1958 Dlouhá doba čekání; 1959 Živí a mrtví; 1961 Zvony zvoní na den), sbírka próz Tmavý kout (1960), dvojnovela Nikdy nejsi sama 1962), sbírka povídek Záznamy (1963), satira Výrobce štěstí (1964, inscenované s Milanem Lasicem v roce 1985), výběr povídek Kdo kráčí po cestě (1965), detektivní povídka Kriminální příběh (1966), výběry Žena a Případ (1982).[1]

V románové trilogii Generácia (Dlhý čas čakania, Živí a mŕtvi, Zvony zvonia na deň) podal všestranný obraz válečného a poválečného života na Slovensku.

Charakteristickým rysem jeho prozaické tvorby je kritický a satirický přístup ke skutečnosti (povídka Tmavý kút, satirický román Výrobca šťastia).

Podle I. Sedláka si Mináč jako prozaik všímá morální následky činů a postavy podrobuje zkouškám charakterové pevnosti. V tvorbě Vladimíra Mináča se opakuje téma zápasu o štěstí a smysluplný život. Se psaním umělecké prózy však Mináč skončil argumentem, že sílu nemá umělecká fikce, ale řeč faktů. A tak si zvolil novou formu prezentování svých ideálů - prostřednictvím esejistiky, v níž dominuje téma slovenských dějin a filozofování nad jejich smyslem a úděly člověka v nich. Mináčova tvorba nese silně psychologické motivy a zaměřuje se také na detaily. Popisuje lidské charaktery v hraničních situacích, což dává jeho dílům existencialistický rozměr.[17]

Eseje a filosofie dějin slovenského národaEditovat

V historických esejích se zaměřil na odkrývání identity slovenského národa (Dúchanie do pahrieb, Zobrané spory Jozefa Miloslava Hurbana).

Mináče proslavilo zejména dílo Duchání do pahreb (1970), ale ještě předtím napsal dílo Paradoxy (1966) (dominuje zde myšlenka, že vztahy jsou osudem člověka, tj. ani člověka, ani národ nelze interpretovat mimo společenské a historické vztahy) a na Duchání navázali Sebrány spory Josefa Miloslava Hurbana (1974). V Duchání do pahreb se ptá na zásadní otázku, co jsou dějiny a co je národ bez dějin. Mladé národy hledaly podle Mináča právo na své oprávnění, svůj smysl a hledaly ho právě v dějinách. Jak trefně píší autoři Encyklopedie slovenských spisovatelů, Minač přes postavy Daxnera, Francisciho a Bakulínyho (a jejich vztazích ke Štúrovi, Hurbanovi) usiluje o vystižení podstaty, směru, problémů a rozporů slovenského života 19. století.[15]

Slovenský národ má ve svých předcích a minulosti kontinuitu plebejského národa: „Historicky jsme plebejci – nevím, který moderní národ je plebejský v takové čisté podobě jako my.“[18] Tato myšlenka o plebejském národě se zapsala do dějin slovenské esejistiky. Mináč k dějinám přistupuje realisticky a uvědomuje si limity, které provázely pokusy o národní a sociální emancipaci. K osobnostem dějin přistupuje s porozuměním a často až s existencialistickým, psychologickým přesahem mezi subjektivním (osobní život, láska, samota, pocity) a objektivním (místo osobnosti v dějinách). Dochází k názoru, že soudit pohyb, pokrokovost či reakčnost tzn. objektivními historickými měřidly je nesmyslné, protože objektivní historická měřidla jsou výsadním vlastnictvím velkých národů a právě boření se s každodenní bídou a potřeba věnovat všechny síly až přímo beznadějné věci je jistou mravní velikostí slovenského národa.[1]

Podle Mináča mohou mít dějiny smysl jen tehdy, mají-li vyšší cíl v humanismu a sociální spravedlnosti a sociální spravedlnost je smyslem jak národních dějin, tak dějin lidstva. Mináč filozoficky navázal na generaci davistů podobně jako např. Miroslav Válek. Svou literární tvorbou se postavil proti schematizmu a dogmatismu padesátých let a v šedesátých letech podpořil Dubčekovo křídlo. Syn Vladimir Mináč ml. v tomto kontextu říká: "V roce 1968 otec patřil k reformním komunistům. Nebyl příznivcem klasického kapitalismu, jako například tehdejší členové Klubu angažovaných nestraníků, ale byl za socialismus s lidskou tváří."[19] Mináč působil spíše ve sféře kulturní, což jej možná zachránilo i před obviněním z buržoazní nacionalismu, kterému čelil spolu s Dominikem Tatarkem. [1]

V Mináčových esejích nacházíme, že národní musí jít ruku v ruce se sociálním a spolupráce mezi národy musí předpokládat jejich historické uznání. A nad vším je nejvyšší idea sociální spravedlnosti a bratrství mezi národy. V humanistickém duchu měřil hodnotu lidstva podle vývoje kultury, vývoje vzájemného lidského porozumění a bratrství. Slovenskou filozofii dějin postavil na dvou povstáních dvou staletí, přičemž právě Slovenské národní povstání považuje - i pod vlivem esejí Novomeského - za vyvrcholení slovenského národního sebeuvědomění. Esej Povstání je dovršením koncepcí, které rozvíjel ve dvou předchozích knihách a napsal ji k 30. výročí SNP. Mináč píše, že právě celonárodním povstáním „uskutečnil slovenský národ svůj největší, nejvýznamnější historický čin“.[1]

RozhovoryEditovat

V roce 1995 uskutečnil sérii rozhovorů s Danou Podrackou pro Literární týdeník, které vyšly o rok později (1996) ve Vydavatelství Spolku slovenských spisovatelů a které byli také publikovány v roce 2020 na DAV DVA.[20]

Literární kritikyEditovat

V literární kritice zdůrazňoval filozofické a mravní aspekty slovenské tvorby (Čas a knihy, Paradoxy). Kromě uměleckých próz je také autorem cestopisu a vícero filmových scénářů.

PoctaEditovat

 
Plakát Matice slovenské ke 100. výročí narození Vladimíra Mináče
 
Představitelé Matice slovenské (Peter Schvantner, Lukáš Perný, Marián Gešper, Marek Hanuska), Vladimír Mináč ml. a Eduard Chmelár u hrobu Vladimíra Mináče, 100 let narození Vladimíra Mináče

V roce 1998 mu bylo uděleno státní vyznamenání Rad Ľudovíta Štúra I. třídy, in memoriam.

 
Marián Gešper (Matica slovenská) a Vladimír Mináč ml. (syn Vladimíra Mináče) po odhalení busty Vladimíra Mináče st.

Matice slovenská si uctila sté výročí narození Vladimíra Mináče triptychem podujatí[21] (vzopomínka, seminář, konference) a odhalením busty v Rimavské Sobotě. Předseda Marián Gešper prohlásil: „Chcem zdôrazniť v mene Matice slovenskej, Predsedníctva Matice slovenskej a jej výboru, že Mináč je pre Maticu slovenskú jednoznačne pozitívnou osobnosťou.“[22] Na akcích vystoupili osobnosti slovenské kultury, politiky a umění (Gabriela Rothmayerová, Peter Holka, Jozef Leikert, Peter Štrelinger, Pavol Dinka, Josef Šimonovič, Eva Mária Chalupová, Ivan Ožvát, Eduard Chmelár, Lukáš Perný, Radoslav Žgrada, Július Lomenčík, Pavol Parenička, Peter Valo, Robert Fico, Josef Šimko, Magdaléna Rúfusová, Marián Gešper, Maroš Smolec), jakož i rodina Vladimíra Mináča.[21]

DíloEditovat

PrózaEditovat

  • 1947 Smrť chodí po horách, román z období SNP
  • 1949 Včera a zajtra, volné pokračování díla Smrť chodí po horách
  • 1951 Modré vlny, mládežnícký román
  • 1954 Na rozhraní, sbírka 7 povídek
  • 1955 V krajine, kde vychodí slnko, cestopis z Číny
  • 1958 Dlhý čas čakania, 1. díl románové trilogie „Generácia“
  • 1959 Živí a mŕtvi, 2. díl románové trilogie „Generácia“
  • 1961 Zvony zvonia na deň, 3 díl románové trilogie „Generácia“
  • 1960 Tmavý kút, povídky
  • 1962 Nikdy nie si sama, dvojnovela
  • 1963 Záznamy, sbírka povídek
  • 1964 Výrobca šťastia, satirický román (byl inscenován ve spolupráci s Milanem Lasicou v roce 1985)

VýběryEditovat

  • 1965 Kto kráča po ceste, povídky z knih Tmavý kút a Záznamy + novela Kriminálny príbeh
  • 1966 Paradoxy, výběr esejí
  • 1976 Súvislosti, výběr esejí a kritických statí
  • 1978 Skúsenosti

Eseje a kritikyEditovat

  • 1956 Za pravdivé a presvedčivé zobrazenie našej skutočnosti, referát o slovenské próze v let 1945-1955
  • 1962 Čas a knihy
  • 1965 Tu žije národ
  • 1970 Dúchanie do pahrieb, navazuje na Tu žije národ
  • 1972 O literatúre
  • 1974 Povstanie
  • 1974 Zobrané spory J. M. Hurbana
  • 1979 Portréty a osudy
  • 1992 Sub tegmine
  • 1993 Návraty k prevratu
  • 1993 Odkiaľ a kam Slováci
  • 1994 Hovory M
  • Adam, Adam, kto si?
  • Paradoxy okolo umenia

ScénářeEditovat

RozhovoryEditovat

  • 1992V košeli zo žihľavy (Peter Holka)
  • 1998Paradiso[23] (Dana Podracká, publikováno také na DAV DVA[20])

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Vladimír Mináč na slovenské Wikipedii.

  1. a b c d e f g h i ŽGRADA, Radoslav; PERNÝ, Lukáš. Storočnica brilantného esejistu a zaslúžilého predsedu Matice slovenskej Vladimíra Mináča [online]. 2022-08-03 [cit. 2022-08-03]. Dostupné online. (slovensky) 
  2. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-02-23]. Dostupné online. 
  3. BOX-FOLDER-REPORT: 17-1-99 TITLE:On the Eve of Elections [online]. osaarchivum.org [cit. 2012-02-23]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-08. (anglicky) 
  4. Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 450. 
  5. Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 458–460. 
  6. Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 480. 
  7. 26. schůze [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-02-23]. Dostupné online. 
  8. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-02-23]. Dostupné online. 
  9. a b Přehled funkcionářů ústředních orgánů KSČ 1945 - 1989 [online]. www.cibulka.net [cit. 2012-02-23]. Dostupné online. 
  10. https://www.sav.sk/journals/uploads/02081213--SL-2013-5-Matejovic-371-385.pdf
  11. 1. schůze [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-10-17]. Dostupné online. 
  12. Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 561. 
  13. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-08-07]. Dostupné online. 
  14. Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 573. 
  15. a b ROSEBNAUM, Karol a kol.: Encyklopédia slovenských spisovateľov. Bratislava : Obzor, 1984, s. 435 – 437
  16. PIŠÚT, Milan a kol.: Dejiny slovenskej literatúry, Bratislava : Obzor, 1984, s. 751
  17. SEDLÁK, Imrich: Vladimír Mináč. In: Dejiny slovenskej literatúry II. Martin : Matica slovenská, 2009, s. 262
  18. MINÁČ, Vladimír: Dúchanie do pahrieb a Návraty k prevratu. Martin : Matica slovenská, 2014.
  19. HNonline.sk - Revolučný dav skandoval otcovo meno, hovorí Vladimír Mináč mladší. hnonline.sk [online]. 2014-11-17 [cit. 2022-08-03]. Dostupné online. (slovensky) 
  20. a b PERNÝ, Lukáš. Vladimír Mináč, Dana Podracká: Paradiso, rozhovory o filozofii, kultúre, umení. DAV DVA - kultúrno-politický magazín [online]. DAV DVA, 2020-10-24 [cit. 2020-10-25]. Dostupné online. (slovensky) 
  21. a b Triptych podujatí k Vladimírovi Mináčovi odštartoval v Bratislave a Rimavskej Sobote [online]. 2022-08-12 [cit. 2022-08-12]. Dostupné online. (slovensky) 
  22. FOTO: V Rimavskej Sobote odhalili bustu Vladimíra Mináča [online]. 2022-08-10 [cit. 2022-08-12]. Dostupné online. (slovensky) 
  23. Paradiso. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. (slovensky) 

Externí odkazyEditovat