Otevřít hlavní menu

Ján Mlynárik

československý člen československého Federálního shromáždění, politik slovenské národnosti a historik

Ján Mlynárik (11. února 1933 Fiľakovo26. března 2012 Praha) byl český a slovenský historik a vysokoškolský pedagog, za normalizace signatář Charty 77, po sametové revoluci československý politik, poslanec Sněmovny národů Federálního shromáždění za Verejnosť proti násiliu, později za ODÚ-VPN.

Prof. PhDr. Ján Mlynárik, CSc.

poslanec Federálního shromáždění (SN)
Ve funkci:
1990 – 1992
Stranická příslušnost
Členství KSS (KSČ)
VPN (1990-91)
ODÚ-VPN (1991-)

Narození 11. února 1933
Fiľakovo
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Úmrtí 26. března 2012 (ve věku 79 let)
Praha
ČeskoČesko Česko
Alma mater Univerzita Karlova
Profese politik a pedagog
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

ŽivotEditovat

Narodil se v rodině kováře. Absolvoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v roce 1957 a poté učil historii na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. V 60. letech patřil mezi reformní komunisty. Antonín Novotný ho v roce 1964 pokáral za jeho názory. Spory ale měl i s Gustávem Husákem, který ho označil za čechoslovakistu, na což Mlynárik reagoval s tím, že je proti všem extrémistickým -ismům, čechoslovakismu i separatismu.[1] Zároveň ale ve veřejných debatách v druhé polovině 60. let obhajoval první československou republiku pro její demokratický charakter, čímž se dostal do sporu s některými národovecky orientovanými slovenskými veřejnými činiteli (Gustáv Husák, Miloš Gosiorovský). Na jaře 1968 pak kritizoval výroky komunistických slovenských zastánců federalizace jako Vladimír Mináč, kteří snižovali význam demokratizačního hnutí.[2]

Po roce 1968 musel odejít z vysoké školy. Byl vyloučen z KSČ a do roku 1981 pracoval jako kulisák v Národním divadle v Praze a později jako topič v pražské kavárně Slavia. Mezi prvními podepsal Chartu 77.[1] Patřil mezi nepočetné signatáře Charty z řad Slováků, sám ale žil v Praze.[3]

V 50. a 60. letech se zabýval především historií sociálních zápasů na Slovensku v meziválečném období (Štrajkové boje na Slovensku I-III, 1959–65; Revolučné hnutie nezamestnaných na Slovensku v rokoch 1918–38, 1968). Od 70. let se věnoval problematice odsunu německého obyvatelstva z ČSR, historií česko-slovenských vztahů (Česká inteligencia na Slovensku 1918–38, Kolín nad Rýnem 1987) a osobností M. R. Štefánika (Cesta ke hvězdám a svobodě, 1991).

V roce 1981 byl na třináct měsíců uvězněn a pak vypovězen do Spolkové republiky Německo. V Mnichově pracoval na volné noze pro Radio Free Europe, BBC a Deutschlandfunk. Jako historik a esejista (Danubius) kritizoval poválečné vysídlení Němců z Československa. V roce 1990 se vrátil do Prahy, kde převzal post docenta na Filozofické fakultě UK. Své studie, články a dokumenty k dějinám čs. historiografie z let 1969–89 shrnul v souboru Diaspora historiografie (1998).[1]

Angažoval se i v politice. Ve volbách roku 1990 zasedl za VPN do slovenské části Sněmovny národů (volební obvod Středoslovenský kraj). V roce 1991, v souvislosti s rozkladem VPN, přestoupil do poslaneckého klubu jedné z nástupnických formací ODÚ-VPN. Ve Federálním shromáždění setrval do voleb roku 1992.[4] V parlamentu byl zastáncem restitucí majetku zkonfiskovaného komunistickým režimem. Odmítal slovenský nacionalismus a podal trestní oznámení proti slovenskému nacionalistovi, který popíral holokaust.[1]

Po rozdělení československé federace zůstal v Praze. Od roku 1993 byl předsedou Svazu Slováků v Česku. V roce 1998 obhájil před Vědeckou radou Filozofické fakulty profesuru novodobých českých a slovenských dějin.[1]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. a b c d e Ján Mlynárik, alias Danubius, dopsal poslední list [online]. ceskapozice.cz [cit. 2012-08-06]. Dostupné online. (česky) 
  2. Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 455-456, 480. (česky) 
  3. Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 554. (česky) 
  4. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-08-06]. Dostupné online. (česky) 

Externí odkazyEditovat