Otevřít hlavní menu

Osecký klášter

donedávna fungující cisterciácký klášter na severu Čech, v obci Osek
(přesměrováno z Klášter Osek)

Klášter Osek je donedávna fungující cisterciácký klášter v Oseku pod Krušnými horami.

Klášter Osek
Klášter z hlavní ulice
Klášter z hlavní ulice
Lokalita
Stát ČeskoČesko Česko
Místo Osek
Souřadnice
Základní informace
Řád cisterciácký
Založení 1199
Mateřský klášter Waldsassen
Dceřiný klášter Nížkov
Odkazy
Kód památky 42489/5-2722 (PkMISSezObr)
Web kloster-osek.info
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Obsah

HistorieEditovat

Dvojí založení klášteraEditovat

Prvním zakladatelem kláštera byl jistý Milhost, který ke konci 12. století oslovil bavorský klášter Waldsassen a mnichům nabídl statek Mašťov. Vše nasvědčuje tomu, že Milhost nadále pobíral část výnosu z klášterního zboží a po šesti letech nešťastné mnichy z Mašťova vyhnal. Vyhnancům poskytl azyl Slávek z rodu Hrabišiců (nejvyšší komorník krále Přemysla Otakara I.[zdroj?]) a přibližně v roce 1197 je usadil ve svém Oseku.[1] Postupem času Slávkovi potomci Osek zcela přenechali mnišskému řádu, a přestěhovali se na nově vybudovaný hrad Rýzmburk. Ochranu oseckému klášteru přislíbil i sám panovník Přemysl Otakar I. a papež Inocenc III.

Posloupnost

Každý cisterciácký klášter má svou „rodovou linii“, vedoucí zpět až k původní cisterciácké komunitě v Citeaux. V případě Oseka tato linie vypadá následovně:

CiteauxMorimondKampVolkenrodaWaldsassen – Mašťov/Osek

Na území RýzmburkůEditovat

 
Křížová chodba s kapitulní síní

Ve třicátých letech 13. století se stal opatem vnuk zakladatele, také Slávek. Klášter získával nové statky, horečně se budovalo, a osečtí cisterciáci se dokonce pokusili o vlastní filiaciNížkově. Filiace se nezdařila a v době povstání kralevice Přemysla proti otci klášter doplatil na příslušnost k rýzmburskému zakladatelskému rodu. Straníkem krále Václava I. byl totiž i bratr opata Slávka Boreš z Rýzmburka, který porazil Přemysla v bitvě u Mostu. Horkokrevný mladík se poté pomstil vypleněním kláštera v Oseku. Po královském smíření se klášter z újmy rychle vzpamatoval a začal opravovat poškození a také dále rozšiřovat svůj majetek. Boreš z Rýmburka se roku 1260 zúčastnil českouherské bitvy u Kressenbrunnu a tam ukořistil pro klášter vzácnou relikvii – ostatek sv. Jana Křtitele. V sedmdesátých letech třináctého století se Boreš zřejmě podílel na vítkovském povstání proti králi a klášter se opět dostal do potíží. V době po smrti krále Přemysla Otakara II. celý konvent po dalším drancování na tři roky odešel do Míšně, aby za vlády Václava II. opět zažil dobu hospodářské prosperity a míru.

Klášter královskýEditovat

Jan Lucemburský na základě již předchozích panovnických snah učinil osecký klášter klášterem královským a až do husitských válek se cisterciákům dařilo zachovat majetek a klid na svém území. V červenci roku 1421 husitská vojska Pražanů klášter dobyla a vypálila. Mniši naštěstí situaci předvídali a včas vyhledali útočiště v míšeňském klášteře Altzella.

Pokračováním kláštera byl návrat cisterciáků zhruba v polovině 15. století. Šlo o období permanentních problémů, které se stupňovaly. V roce 1579 zemřel opat Baltazar a administrátorem kláštera se stal Ondřej Wiedemann, opat v Sedlci a na Zbraslavi. O rok později bylo osecké opatství zrušno papežem na návrh Rudolfa II. a jeho majetek přešel do správy pražské arcibiskupské konsistoře. Osečtí mniši byli nuceni odejít na Zbraslav. Arcibiskup Karel z Lamberka si klášter velmi oblíbil a často a rád v něm pobýval. Dokonce se pokusil jej natrvalo přičlenit k arcibiskupským majetkům. Dokonce za tím účelem nechal zničit klášterní archiv, dokumentující, co všechno si mohou cisterciáci v případě obnovy kláštera nárokovat. Jednomu z klášterních písařů se povedlo uchránit před spálením tzv. Codex Damascus, tedy rukopisný kopiář všech pro klášter důležitých listin. Takže Lamberkova snaha vyšla naprázdno.

K obnově klášterního života v Oseku došlo až v roce 1626, o což se velmi přičinil pražský arcibiskup Jan Lohelius. Ten byl mimo jiné veden snahou odčinit barbarský přístup svého předchůdce Karla z Lamberka. K volbě nového opata mohlo být přikročeno až v roce 1650.[2] U kostela Nanebevzetí Panny Marie byla v letech 1726–1732 uspořádána terasovitá zahrada s plastikami I. Reichmana a vybudován i barokní pavilon.

Areál velkoryse přestavěl Octavio Broggio. Za josefinských reforem hrozilo klášteru zrušení, tehdejší opat Mauritius Elbel však dokázal fungování kláštera uhájit. Za opatů Elbela a Venusiho také došlo k některým dalším úpravám v areálu kláštera (opat Elbel dal např. vymalovat do současné podoby velký sál v opatství), k rozšiřování klášterních sbírek a podporování vědecké práce členů konventu. V klášteře tehdy působila celá řada hudebně nadaných mnichů. Například Jakob Trautzl, Nivard Sommer či Joachim Cron. Za opata Zahrádky byla obnovena klášterní nemocnice.

Situace po II. světové válceEditovat

 
Prelatura (sídlo opata) oseckého kláštera – pohled z bývalého hospodářského dvora

Za druhé světové války byl opat Scharnagl donucen nacisty k odprodeji části klášterního hospodářství. Scharnglův nástupce, opat Eberhard Harzer byl po skončení války internován a připravoval se jeho odsun do Německa. Spolu s ním bylo uvězněno několik dalších mnichů, kteří byli brutálně vyslýcháni s cílem prokázat jim kolaboraci s nacisty. Ač jim nic prokázáno nebylo, byli určeni na nucenou práci v uhelných dolech v okolí Oseka (klášterní provizor Dionýsius Heger během důlních prací tragicky zahynul).[3] Opat Harzer se pokusil klášter udržet v chodu tím, že jmenoval převorem českého cisterciáka, P. Zikmunda Jana Kapice, který byl za války nacisty perzekvován. P. Kapic měl rovněž být národním správcem klášterního majetku. Tato snaha vyšla naprázdno a P. Kapic se pouze stal administrátorem oseckého děkanství (v roce 1947 jej zde doplnil Lužický Srb, P. Mickel, O.Cist.). Po roce 1948 byl přeložen do Bíliny. Z českých cisterciáků se v blízkosti kláštera udržel pouze P. Nivard F. Krákora, O.Cist., který spravoval až do své smrti v roce 1975 farnost Mariánské Radčice.

P. Mickel po roce 1948 působil ve farnostech Vtelno, Vysočany a Židovice a později v Hrobu. V 60. letech byl několik let ve vězení, a na sklonku života byl opět administrátorem farnosti Vtelno. Zemřel v roce 1980.

Do oseckého kláštera byli v roce 1946 na základě dohody cisterciáků a diecéze povoláni salesiáni. Cisterciáci, většinou německé národnosti, byli postupně odsunuti do Německa. Salesiáni (kněží, klerici, asistenti a koadjutoři) zde působili jako kaplani v duchovní správě, především na inkorporovaných cisterciáckých farách. Současně však zde založili pro celou českomoravskou salesiánskou inspektorii institutum theologicum pro vlastní bohoslovce, jejichž počet brzy přesáhl 45. V roce 1950 pak jejich činnost v Oseku z důvodu zákazu v rámci Akce K skončila a oseckému klášteru nastala další etapa vývoje, protože zde byl zřízen internační tábor pro řeholníky.

Později zde byly internovány řeholní sestry. Některé jsou pochovány na oseckém hřbitově. Sestry zde ještě v devadesátých letech dvacátého století po určitou dobu žily, ač do kláštera se již vrátili opět cisterciáci.

Bývalé farnosti klášteraEditovat

Klášter měl své inkorporované farnosti, v nichž už dnes cisterciáčtí kněží nepůsobí. Byly to:

Klášter po roce 1990Editovat

Po roce 1990 se začalo s obnovou cisterciáckého působení v klášteře. Postupně se zde vystřídalo několik řeholníků a řeholních kandidátů. V roce 2007 bylo v opatském kostele poprvé po několika desetiletích udíleno kněžské svěcení. V roce 2008 tvořili komunitu dva cisterciáci – opat Jindřich Bernhard Thebes O. Cist. a P. Charbel J. Schubert O.Cist. Od září 2008 se opat přestěhoval do hospicu Goppeln v Německu, kde 27. března 2010 zemřel, a P. Charbel byl přemístěn do jednoho z klášterů v Rakousku. V současné době tedy není v klášteře mnišská komunita, funguje pouze společenství oblátů kláštera.

Na přelomu let 2013/2014 byl klášter svěřen řádem do užívání litoměřické diecéze s tím, že se do něj mohou mniši kdykoliv vrátit.[5]

Popis klášteraEditovat

 
Východní průčelí konventního kostela Nanebevzetí Panny Marie

Klášterní věžEditovat

Hodinová věž stojí proti hlavnímu vstupu do kláštera. V patře nad hodinami se na dřevěné konstrukci, která byla před nedávnem restaurována firmou Perner, nachází celkem čtyři zvony, přičemž každý byl vyroben jiným zvonařem:

V 19. století je zde doložen ještě zvon od Jana Jiřího Kühnera,[6] dnes nezvěstný. Nad zvony se ve zdvojené lucerně nacházejí nad sebou dva cymbály, rozeznívané hodinovým strojem.

Klášterní kostel Nanebevzetí Panny MarieEditovat

Podrobnější informace naleznete v článku Kostel Nanebevzetí Panny Marie (Osek).
 
Loď klášterního kostela

Věže kostela Nanebevzetí Panny Marie jsou bez zvonů, pouze v centrální věži se nachází zvon z roku 1489 s českým nápisem gotickou minuskulí. Ve zvononosné konstrukci je prázdné místo po dvou jiných zvonech. V boční lodi chrámu je pozdně gotická soška Panny Marie. V roce 2009 se slavilo 800 let od posvěcení kostela. Hlavním bodem oslav byla Mše svatá v sobotu 15. srpna 2009, jíž celebroval litoměřický biskup Jan Baxant. V roce 2010 zemřel v Goppelnu v Německu osecký opat Jindřich Bernhard Thebes, a 7. dubna toho roku byl pohřben do hrobky klášterního kostela.

Budovy konventuEditovat

Budovy konventu jsou rozděleny na Starý konvent a Nový konvent. Starý konvent byl vybudován v letech 1225–1250. Je tvořen gotickou kapitulní síní a křížovou chodbou se studniční kaplí. V kapitulní síni je dochován unikátní gotický kamenný otáčecí pulpit. Nový konvent byl vybudován v letech 1705–1708. V 1. patře se nachází bohatě zdobený slavnostní sál. K Novému konventu přiléhá zahrada s gloriety.

Hospodářské budovyEditovat

Vstupní část kláštera souvisí s hospodářskými budovami, které zahrnují tzv. Panský dům (zde zřejmě v minulosti sídlila klášterní hospodářská správa), někdejší stáje a dílny a klášterní pivovar. Ten byl obnoven v roce 2014 a zde uvařené pivo je dodáváno do pohostinství v Oseku a v blízkém okolí. Vedle "Panského domu" se rovněž nachází kaple sv. Kateřiny a Barbory, původně součást klášterního špitálu.

ZajímavostEditovat

  • Motiv kláštera Osek se objevil na české poštovní známce 22. března 2006 s katalogovým číslem 470 a nominální hodnotou 12 Kč.
  • Osecký klášter byl správcem a donátorem kaplí zaniklé poutní cesty z Libkovic do Mariánských Radčic, založené roku 1725.

Další fotografieEditovat

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. ČECHURA, Jaroslav. Počátky oseckého kláštera – mnišská kolonie v Mašťově. Památky, příroda, život. 1978, roč. 10, čís. 2, s. 53–60. 
  2. VLČEK, Pavel; SOMMER, Petr; FOLTÝN, Dušan. Encyklopedie českých klášterů. Praha: Libri, 1997. 784 s. ISBN 80-85983-17-6. S. 21 a 404. 
  3. KONOPÍK, Petr: Cisterciáci a osecký klášter ve 20. století (dostupné online)
  4. Acta Curiae Episcopalis Litomericensis. Litoměřice: Biskupství litoměřické, 2013. 18 s. Kapitola 20. Sloučení farností, s. 16-17. 
  5. viz O.Cist. Nachrichten (německy, dostupné online Archivováno 19. 2. 2015 na Wayback Machine)
  6. Eichlerova topografická sbírka. Archiv Národního muzea, karton č. 43 – Osek.

LiteraturaEditovat

  • FEUERBACH, Mario: Das Zisterzienserkloster Ossegg. Baugeschichte und Baugestalt von der Gründung 1196 bis in das Jahr 1691, Aachen 2009. ISBN 978-3-8107-9306-5.
  • FEUERBACH, Mario: Das Kloster Osek, der Wallfahrtsort Mariánské Radčice und die Zisterzienser. Klášter Osek, Poutní Místo Mariánské Radčice a Cisterciáci, Litvínov 2012. ISBN 978-80-7382-151-7.
  • Mario Feuerbach: Die Maßwerkfenster des gotischen Kreuzganges im Zisterzienserkloster Ossegg (Nordböhmen). In: Monumenta Misnensia. Jahrbuch für Dom und Albrechtsburg zu Meißen, Jg. 12 (2015), ISBN 978-3-9812406-4-1, S. 54–68.
  • Mario Feuerbach: Das Zisterzienserkloster Ossegg (Osek) und sein Wallfahrtsort Maria Ratschitz (Mariánské Radčice) in der Zeit der Gegenreformation. Eine römisch-katholische Antwort auf Luthers Lehren. In: Marco Bogade (Hg.): Transregionalität in Kult und Kultur. Bayern, Böhmen und Schlesien zur Zeit der Gegenreformation. Böhlau, Köln/Weimar/Wien 2016, ISBN 978-3-412-50132-7, S. 263–272.
  • HORYNA, Mojmír (ed.): Oktavián Broggio 1670–1742. Katalog výstavy Severočeské galerie výtvarného umění v Litoměřicích, 11. června 1992 – 13. září 1992. Praha 1992
  • JEŽKOVÁ, Alena: Tichá srdce, kláštery a jejich lidé, Praha 2013, ISBN 978-80-7252-436-5
  • KRAFT, Vladimír: Život oseckého kláštera v politických proměnách 20. století, bakalářská práce, FF UJEP, Ústí nad Labem 2010
  • PREISS, Pavel: Václav Vavřinec Reiner: Dílo, život a doba malíře českého baroka. Praha 2013, 133-165
  • STEHLÍKOVÁ, Dana (ed.): 800 let kláštera v Oseku (1196–1996). Katalog výstavy Opatství cisterciáků v Oseku, 25. května 1996 - 20. října 1996. Unicornis Praha 1996
  • TYLOVÁ, Kateřina: Kulturně historické dědictví kláštera cisterciáků v Oseku, bakalářská práce, PedF UK, Praha 2013
  • WOLF, Jiří: Mor na Teplicku v roce 1680 ve zprávách oseckých cisterciáků, Praha 2003
  • CHARVÁTOVÁ, Kateřina. Dějiny cisterckého řádu v Čechách 1142-1420. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2013. 482 s. ISBN 978-80-246-2200-2. 

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat