Wikipedie

Ježíšovo narození

Možná hledáte: Vánoce nebo Slavnost Narození Páně.

Ježíšovo narození je doloženo v biblických evangeliích Lukáše a Matouše. Obě zprávy se shodují v tom, že se Ježíš narodil v judském Betlémě, že jeho matka Maria byla zasnoubena s mužem jménem Josef, který pocházel z rodu krále Davida a nebyl jeho biologickým otcem, a že jeho narození bylo způsobeno božím zásahem. Většina badatelů nepovažuje oba kanonické evangelijní příběhy o narození za historicky pravdivé,[1][2] protože předkládají protichůdné výpovědi a neslučitelné genealogie. Tehdejší světské dějiny nejsou synchronizovány s vyprávěním o Ježíšově narození a raném dětství v obou evangeliích.[3][4][5] Někteří považují otázku historicity za druhotnou vzhledem k tomu, že evangelia byla psána především jako teologické dokumenty, nikoliv jako chronologické časové osy.

Ježíšovo narození
SvátekVánoce
Vyznáníkřesťanství
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Narození Páně je základem křesťanského svátku Vánoc a hraje důležitou roli v křesťanském liturgickém roce. Mnoho křesťanů tradičně vystavuje malé jesličky s vyobrazením narození Páně ve svých domovech nebo mimo ně, případně se účastní živého betléma nebo vánočních představení zaměřených na biblický cyklus o narození Páně. V mnoha zemích kontinentální Evropy jsou v období Vánoc tradicí propracované betlémy se sochami v životní velikosti.

Umělecké ztvárnění jesliček je pro křesťanské umělce důležitým námětem již od 4. století. Umělecká zobrazení betlémů od 13. století zdůrazňují Ježíšovu pokoru a prosazují jeho něžnější obraz, což je výrazná změna oproti ranému obrazu „Pána a Mistra“, která odráží změny v běžných přístupech křesťanské pastorace ve stejné době.

Evangelijní příběhy

editovat
 
Klanění pastýřů, holandský malíř Matthias Stomer, 1632

Vyprávění o Ježíšově narození nabízejí pouze Matoušovo a Lukášovo evangelium.[6] Obě se shodují v tom, že se Ježíš narodil v Betlémě za vlády krále Heroda, že jeho matka se jmenovala Maria a že její muž Josef pocházel z rodu krále Davida (i když se neshodují v detailech rodu), a obě popírají Josefovo biologické rodičovství, zatímco narození, respektive početí, považují za božské.[7]

Kromě toho se shodují jen velmi málo.[7] U Matouše dominuje Josef a u Lukáše Maria, i když domněnka, že jeden pochází od Josefa a druhý od Marie, není víc než zbožná dedukce.[8] Matouš naznačuje, že Josef už měl svůj domov v Betlémě, zatímco Lukáš uvádí, že žil v Nazaretě.[7] U Matouše mluví anděl k Josefovi, zatímco u Lukáše k Marii.[8] Pouze Lukáš má příběhy o narození Jana Křtitele, Quiriniově sčítání lidu, klanění pastýřů a uvedení do chrámu osmého dne; pouze Matouš má mudrce, betlémskou hvězdu, Herodovy úklady, vraždění neviňátek a útěk do Egypta.[8] Obě trasy jsou zcela odlišné. Podle Matouše Svatá rodina začíná v Betlémě, po narození se přesouvá do Egypta a usazuje se v Nazaretu, zatímco podle Lukáše začíná v Nazaretě, putuje do Betléma k narození a ihned se vrací do Nazareta.[9][p 1] Obě vyprávění nelze sladit do jednoho souvislého vyprávění ani je vysledovat u stejného pramene Q, což vedlo badatele k jejich klasifikaci jako „zvláštní Matoušův“ (nebo prostě pramen M) a „zvláštní Lukášův“ (pramen L).[9]

Srovnání vyprávění o Narození Páně v Lukášově a Matoušově evangeliu
Lukáš Matouš
 
Map of the Nativity narrative according to Luke
 
Map of the Nativity narrative according to Matthew
1. Zvěstování Panny Marie v Nazaretu 1. Zvěstování svatému Josefovi
2. Quiriniovo sčítání lidu (6–7 n. l.) –
3. Josef a Marie putují z Nazareta do Betléma –
4. Ježíšovo narození v Betlémě 2. Ježíšovo narození v Betlémě
5. Zvěstování pastýřům u stád –
6. Klanění pastýřů u Betléma –
– 3. Mudrci „následují hvězdu“ a navštíví Heroda v Jeruzalémě
– 4. Klanění mudrců v Betlémě
7. Ježíš je uveden do jeruzalémského chrámu 5. Josef, Marie a Ježíš prchají před Herodem do Egypta
– 6. Vraždění neviňátek v Betlémě
– 7. Herodova smrt (4 př. n. l.)
8. Josef, Maria a Ježíš se vracejí domů do Nazareta 8. Josef, Marie a Ježíš se vracejí z Egypta
– 9. Josef, Marie a Ježíš se usazují v Nazaretě

Matoušovo evangelium

editovat
 
Stránka z Bamberské apokalypsy z 11. století obsahující verš Mt 1, 21 (Kral, ČEP)

Zvěstování Josefovi

editovat

Maria, Ježíšova matka, byla zasnoubena s Josefem, ale bylo zjištěno, že je těhotná z Ducha svatého. Josef se s ní chtěl v tichosti rozvést, ale anděl mu ve snu řekl, že si ji má vzít za ženu a dítě pojmenovat Ježíš, „protože on je ten, kdo zachrání svůj lid od hříchů“. Tím by se naplnilo proroctví, že panna porodí syna, který bude znám jako Immanuel, což znamená „Bůh je s námi“. Josef se probudil, vzal si Marii za manželku, neměl s ní pohlavní styk, a až porodila syna, a dal mu jméno Ježíš – Mt 1, 18–25 (Kral, ČEP).[10]

Tyto verše představují problém, protože v předchozím Matoušově rodokmenu Ježíše se Josef ukazuje jako Davidův potomek (anděl ho oslovuje „synu Davidův“) a dědic judského království, ale Matouš – Mt 1, 16 (Kral, ČEP)[11] ukazuje, že Ježíš není Josefovým synem, a Matouš si dává pozor, aby o něm takto nikdy nemluvil.[12] Role Josefa při pojmenování dítěte naznačuje, že je právně adoptován, a stává se tak, stejně jako jeho nyní právoplatný otec, „synem Davidovým.“[13]

Klanění mudrců

editovat

Narození se odehrálo ve městě Betlémě v oblasti, kterou Římané nazývali Judea a Asyřané Palestina, v době krále Heroda (Heroda Velikého). Do Jeruzaléma přišli mudrci z Východu („mágové“) a ptali se, kde najdou narozené dítě, židovského krále, protože viděli jeho hvězdu při východu a chtěli mu vzdát hold. Když to Herodes a celý Jeruzalém uslyšeli, dostali strach, ale když se Herodes od velekněží a zákoníků dozvěděl, že se mesiáš podle proroctví narodí v Betlémě, poslal tam mágy s pokynem, aby se vrátili a oznámili mu, až ho najdou. Mudrci se v Betlémě poklonili dítěti a dali mu dary v podobě zlata, kadidla a myrhy, ale anděl je ve snu varoval, aby se k Herodovi nevraceli, a vrátili se domů jinou cestou.

Vraždění neviňátek, útěk do Egypta a návrat do Izraele

editovat

Když se Herodes dozvěděl, že ho mudrci oklamali, rozzuřil se a nechal zabít všechny děti v Betlémě a okolí ve věku do dvou let (vraždění neviňátek). Tím se naplnil výrok proroka Jeremiáše: „V Rámě bylo slyšet hlas, nářek a hlasitý pláč, Ráchel oplakává své děti, nedá se utěšit, protože jich už není.“ Josefovi se však ve snu zjevil anděl a vybídl ho, aby vzal dítě i jeho matku a uprchl do Egypta, a Svatá rodina tam zůstala až do Herodovy smrti, aby se naplnila slova proroka: „Z Egypta jsem povolal svého syna.“ Po Herodově smrti se Josefovi ve snu zjevil anděl a řekl mu, aby se s dítětem a jeho matkou vrátil do Izraele, ale vládcem v Judsku byl nyní Herodův syn, a Josef po varování ve snu raději odešel do Galileje, kde se usadil v Nazaretu, „aby se naplnilo, co bylo řečeno skrze proroky: ,Bude nazýván Nazaretským.ʻ“[14]

Autor Matoušova evangelia potřeboval v této kapitole prokázat, že „Ježíš Nazaretský“ se skutečně narodil v Betlémě, městě, kde se narodil David, neboť „syn Davidův“, který se tam narodí, bude „králem Židů“ (toto označení se u Matouše objevuje až po ukřižování).[15] Herodův strach a návštěva mudrců podtrhují královské narození, stejně jako různé prorocké texty, které jsou v této kapitole citovány nebo na které se odkazuje.[16]

Lukášovo evangelium

editovat
Viz též: Navštívení Panny Marie
 
Zvěstování anděla Gabriela Panně Marii, Bartolomè Esteban Murillo, kolem 1660

V Lukášově evangeliu se píše, že v době, kdy byl judským králem Herodes, poslal Bůh anděla Gabriela do galilejského Nazareta, aby oznámil panně jménem Maria, která byla zasnoubena s mužem jménem Josef, že se jí narodí dítě. Anděl Gabriel jí oznámil, že mu má dát jméno Ježíš, protože bude Božím synem a bude navždy vládnout Izraeli. Když se přiblížil čas narození, nařídil císař Augustus sčítání římského obyvatelstva a Josef vzal Marii do Betléma, starobylého Davidova města, neboť pocházel z Davidova rodu. Ježíš se narodil v Betlémě; protože ve městě neměli kde bydlet, bylo dítě uloženo do jeslí, zatímco andělé oznamovali jeho narození skupině pastýřů, kteří se mu klaněli jako Mesiáši a Pánu.

V souladu s židovským zákonem uvedli rodiče Ježíše do jeruzalémského chrámu, kde dva lidé, Simeon a prorokyně Anna, děkovali Bohu, který seslal svou spásu. Josef a Maria se poté vrátili do Nazareta.

Datum a místo narození

editovat
Další informace: Datum Ježíšova narození
 
Oltář v chrámu Narození Páně v Betlémě
 
Narození Ježíše, Botticelli, asi 1473–1475

Matouš a Lukáš se shodují v tom, že se Ježíš narodil v Betlémě za vlády Heroda Velikého.[7] U Lukáše je novorozeně položeno do jeslí (korýtka či žlabu), „protože v katalymě (zájezdním útulku) nebylo místo“.[17] Katalyma může znamenat soukromý dům (to má mezi badateli malou podporu), nebo místnost v soukromém domě, nebo hostinec, ale nelze s jistotou říci, co je tím myšleno.[18]

Ve 2. století Justin Mučedník uvedl, že se Ježíš narodil v jeskyni za městem, zatímco Jakubovo protoevangelium popisuje legendární narození v nedaleké jeskyni.[19][20] V chrámu Narození Páně uvnitř města, který nechala postavit svatá Helena, se nachází jeskynní jesle, které jsou tradičně uctívány jako místo Ježíšova narození a které mohly být původně místem kultu boha Tammuze.[21] Ve svém díle Contra Celsum (1.51) píše Origenes, který kolem roku 215 cestoval po Palestině, o „Ježíšových jeslích“.[22]

Datum narození Ježíše Nazaretského není uvedeno v evangeliích ani v žádném světském textu, ale na základě Herodovy smrti by se datum nacházelo mezi roky 6 př. n. l. a 4 př. n. l.[23] Historické důkazy jsou příliš nejednoznačné na to, aby bylo možné určit definitivní datum,[24] ale data byla odhadnuta na základě známých historických událostí zmíněných ve vyprávěních o narození,[25] zpětným postupem od odhadovaného začátku Ježíšova působení,[26][27] nebo spojením údajných astrologických předzvěstí, o nichž se hovoří, se skutečnými historickými astronomickými konjunkcemi a jevy.[28]

Témata a analogie

editovat

Tematická analýza

editovat
 
Matoušovo evangelium z etiopské bible, 1700

Helmut Koester píše, že zatímco Matoušovo vyprávění vzniklo v židovském prostředí, Lukášovo bylo vytvořeno tak, aby oslovilo řecko-římský svět.[29] Zejména pastýři byli v Ježíšově době Židy vnímáni negativně, zatímco v řecko-římské kultuře byli považováni za „symboly zlatého věku, kdy bohové a lidé žili v míru a příroda byla v harmonii“.[29] C. T. Ruddick Jr. píše, že Lukášovo vyprávění o narození Ježíše a Jana bylo modelováno na základě pasáží z knihy Genesis – Gn 27, 1–43 (Kral, ČEP).[30][31] Bez ohledu na to Lukášovo narození líčí Ježíše jako spasitele všech lidí, sleduje jeho rodokmen až k Adamovi, což ukazuje jeho obyčejné lidství, a stejně tak i skromné okolnosti jeho narození. Lukáš, píšící pro nežidovské (pohanské) publikum, líčí novorozeného Ježíše jako spasitele pro pohany i Židy.[32] Matouš používá citáty z židovských písem, scény připomínající Mojžíšův život a číselný vzorec v rodokmenu, aby Ježíše identifikoval jako syna Davidova, Abrahamova a Božího. Lukášova předmluva je mnohem delší a zdůrazňuje věk Ducha svatého a příchod spasitele pro všechny lidi, Židy i pohany.[33]

Hlavní proud badatelů vykládá Matoušovo narození jako představení Ježíše coby nového Mojžíše s rodokmenem sahajícím až k Abrahamovi,[34][35] zatímco Ulrich Luz považuje Matoušovo líčení Ježíše zároveň za nového Mojžíše a Mojžíšovu inverzi, nikoliv za pouhé převyprávění Mojžíšova příběhu.[36] Luz také upozorňuje, že ve vyprávění o vraždění neviňátek je opět uveden citát o naplnění: „Ráchel (pramáti Izraele) oplakává své děti a nedá se utěšit, protože jich není“ – Mt 2, 18 (Kral, ČEP).[37][38]

Učenci, kteří vykládají Matouše tak, že Ježíše staví do role druhého Mojžíše, tvrdí, že podobně jako Mojžíš je i malý Ježíš zachráněn před vražedným tyranem a prchá ze země svého narození, dokud jeho pronásledovatel nezemře a dokud se nebude moci bezpečně vrátit jako zachránce svého lidu.[39] Podle tohoto názoru je Matoušovo vyprávění založeno na dřívějším příběhu, jehož vzorem je tradice o Mojžíšově narození. Mojžíšovo narození ohlašují faraónovi mágové; dítě je ohroženo a zachráněno; podobně jsou mužské izraelské děti usmrceny zlým králem.[34][39]

Podle Ulricha Luze je začátek Matoušova vyprávění podobný dřívějším biblickým příběhům, např. zvěstování o Ježíšově narození – Mt 1, 18–25 (Kral, ČEP)[40] připomíná biblická vyprávění o narození Izmaela – Gn 16, 11 (Kral, ČEP); Gn 17 (Kral, ČEP),[41] Izáka – Gn 21, 1 (Kral, ČEP),[42] Samsona – Sd 13, 3 (Kral, ČEP); Sd 13, 5 (Kral, ČEP)[43] a připomíná hagadické tradice o narození Mojžíše. V Luzově pohledu se však obrysy jeví zčásti jako podivně překryté a převrácené: „Egypt, dříve země útlaku, se stává útočištěm a je to izraelský král, kdo nyní přebírá roli faraona. Matouš však nepřevypráví pouze Mojžíšův příběh. Naopak, Ježíšův příběh je skutečně příběhem novým: Ježíš je zároveň novým Mojžíšem a Mojžíšovým opakem“.[36]

Starozákonní paralely

editovat
Viz též: Nazaretský (název) a Nazaréni (sekta)
 
Stránka z Codexu Sinaiticu, 4. století

Učenci diskutovali o tom, zda Matouš – Mt 1, 22 (Kral, ČEP) a Matouš – Mt 2, 23 (Kral, ČEP) odkazují na konkrétní starozákonní pasáže. Dokumenty ze 4. století, jako například Codex Sinaiticus, proroka Izaiáše ve výroku v Mt 1, 22 (Kral, ČEP) nezmiňují: „To všechno se stalo, aby se splnilo, co řekl Hospodin ústy proroka“, ale některé Matoušovy opisy z 5.–6. století, jako například Codex Bezae, čtou „proroka Izaiáše“.[44] Výrok v Mt 1, 23 (Kral, ČEP) „Hle, panna počne“ používá řecký výraz parthenos („panna“) jako v Septuagintě Izajáš, zatímco v knize Iz 7, 14 (Kral, ČEP) je použito hebrejské almah, což může znamenat „dívka“, „mladá žena“ nebo „panna“.[45] Raymond E. Brown uvádí, že překladatelé Septuaginty ze 3. století př. n. l. mohli v tomto kontextu chápat hebrejské slovo almah ve významu „panna“.[45]

Výrok v Matoušově evangeliu – Mt 2, 23 (Kral, ČEP), že „bude nazýván Nazaretský“, neuvádí konkrétní pasáž Starého zákona a existuje více odborných výkladů, na co se může vztahovat.[46] Barbara Alandová a další badatelé považují řecké Ναζωραίος, Nazoréos použité pro ,Nazaretskýʻ za nejistou etymologii a význam,[47] ale M. J. J. Menken uvádí, že jde o demonymum, které odkazuje na „obyvatele Nazaretu“.[48] Menken také uvádí, že se může jednat o odkaz na Sd 13, 5 (Kral, ČEP) a Sd 13, 7 (Kral, ČEP).[49] Gary Smith uvádí, že nazír může znamenat člověka zasvěceného Bohu, tj. asketu, nebo může odkazovat na Izajáše – Iz 11, 1 (Kral, ČEP).[50] Oxfordský biblický komentář (The Oxford Bible Commentary) uvádí, že může jít o slovní hříčku na základě použití slova nazír, „Svatý Boží“, v Iz 4, 3 (Kral, ČEP),[51] které mělo ztotožnit Ježíše s nazarény, židovskou sektou, která se od farizeů lišila pouze tím, že Ježíše považovala za Mesiáše.[39] Švýcarský teolog Ulrich Luz, který lokalizuje Matoušovu komunitu do Sýrie, poznamenal, že syrští křesťané si také říkali nazaréni.[52]

Křesťanská teologie

editovat

Teologický význam Ježíšova narození byl klíčovým prvkem křesťanského učení od prvních církevních otců až po teology 20. století.[53][54][55] Teologickými otázkami se zabýval již apoštol Pavel, ale nadále se o nich diskutovalo a nakonec vedly ke kristologickým i mariologickým rozdílům mezi křesťany, které v 5. století vyústily v rané rozkoly uvnitř církve.

Zrození nového člověka

editovat
 
Noční narození Ježíše Krista, Geertgen tot Sint Jans (asi 1490)
On je obraz Boha neviditelného, prvorozený všeho stvoření, neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi – svět viditelný i neviditelný.
— Kol 1, 15–16 (Kral, ČEP) považuje Ježíšovo narození za vzor pro celé stvoření.[56][57][58][59]

Apoštol Pavel považoval Ježíšovo narození za událost kosmického významu, která přivedla na svět „nového člověka“, jenž napravil škody způsobené pádem prvního člověka, Adama. Stejně jako janovský pohled na Ježíše jako na vtělený Logos hlásá univerzální význam jeho narození, pavlovská perspektiva zdůrazňuje v Ježíšově narození zrození nového člověka a nového světa.[60] Pavlův eschatologický pohled na Ježíše ho staví do protikladu k Adamovi jako nového člověka mravnosti a poslušnosti. Na rozdíl od Adama je nový člověk zrozený v Ježíši poslušný Bohu a nastoluje svět mravnosti a spásy.[60]

V Pavlově pojetí je Adam představen jako první člověk a Ježíš jako druhý: Adam, který se svou neposlušností zkazil, nakazil i lidstvo a zanechal mu jako dědictví prokletí. Narození Ježíše naproti tomu vyvážilo Adamův pád, přineslo vykoupení a napravilo škody způsobené Adamem.[61]

V patristické teologii poskytlo Pavlovo srovnání Ježíše jako nového člověka a Adama rámec pro diskusi o jedinečnosti Ježíšova narození a následných událostí jeho života. Ježíšovo narození tak začalo sloužit jako výchozí bod pro „kosmickou christologii“, v níž má Ježíšovo narození, život a vzkříšení univerzální důsledky.[60][62][63] Koncept Ježíše jako „nového člověka“ se opakuje v cyklu Ježíšova narození a znovuzrození od jeho narození až po vzkříšení: po svém narození Ježíš svou mravností a poslušností Otci zahájil novou harmonii ve vztahu mezi Bohem Otcem a člověkem. Ježíšovo narození a zmrtvýchvstání tak dalo vzniknout původci a vzoru nového lidstva.[64]

Církevní otec Irenej ve 2. století napsal:

Když se vtělil a stal se člověkem, započal znovu dlouhou historii lidstva a dal nám ve zkratce a vyčerpávajícím způsobem spásu; abychom to, co jsme ztratili v Adamovi, totiž být podle obrazu a podoby Boží, získali zpět v Kristu Ježíši.[54][55]

Irenej byl také jedním z prvních teologů, kteří použili analogii „druhého Adama a druhé Evy“. Navrhl Pannu Marii jako „druhou Evu“ a napsal, že Maria „rozvázala uzel hříchu spoutaný panenskou Evou“ a že stejně jako Eva svedla Adama k neposlušnosti vůči Bohu, tak i Maria nastoupila cestu poslušnosti pro druhého Adama (tj. Ježíše) od zvěstování až po Kalvárii, aby Ježíš mohl přinést spásu a napravit Adamovu škodu.[65]

Ve 4. století se tato jedinečnost okolností spojených s Ježíšovým narozením a jejich propojení s tajemstvím vtělení stala ústředním prvkem teologie i hymnologie Efréma Syrského. Pro něj byla jedinečnost Ježíšova narození doplněna znamením majestátu Stvořitele prostřednictvím schopnosti mocného Boha vstoupit do světa jako malé novorozeně.[66]

Ve středověku se na narození Ježíše jako druhého Adama začalo pohlížet v kontextu Felix culpa („šťastného pádu“) svatého Augustina a prolínalo se s lidovým učením o pádu z milosti Adama a Evy.[67] Augustin si oblíbil výrok o Narození Páně od Řehoře z Nyssy a pětkrát jej citoval: „Uctívejte Narození Páně, skrze něž jste osvobozeni od pout pozemského narození.“[68] Rád také citoval: „Jako jsme v Adamovi všichni zemřeli, tak v Kristu všichni znovu ožijeme.“[68][69]

Tato teologie přetrvala až do protestantské reformace a druhý Adam byl jedním ze šesti způsobů vykoupení, o nichž hovořil Jan Kalvín.[70] Ve 20. století pokračoval ve stejné linii uvažování přední teolog Karl Barth, který považoval Ježíšovo narození za narození nového člověka, který nastoupil po Adamovi. V Barthově teologii Ježíš na rozdíl od Adama jednal jako poslušný Syn, který plní Boží vůli, a proto je svobodný od hříchu, a může tedy zjevit spravedlnost Boha Otce a přinést spásu.[53]

Christologie

editovat
 
V díle Summa theologiae (zde uvedený výtisk z roku 1471) se Tomáš Akvinský zabýval mnoha otevřenými christologickými otázkami týkajícími se Ježíšova narození.

Ježíšovo narození ovlivňovalo christologické otázky týkající se Kristovy osoby od prvních dnů křesťanství. Lukášova christologie se soustřeďuje na dialektiku dvojí přirozenosti pozemského a nebeského projevu Kristovy existence, zatímco Matoušova christologie se zaměřuje na Ježíšovo poslání a jeho roli spasitele.[71][72]

Víra v Ježíšovo božství vede k otázce: „Byl Ježíš mužem, který se narodil z ženy, nebo byl Bohem, který se narodil z ženy?“ V prvních čtyřech staletích křesťanství se objevila celá řada hypotéz a názorů na povahu Ježíšova narození. Některé z těchto debat se týkaly titulu Theotokos (nositelka Boha) pro Pannu Marii a začaly ilustrovat vliv mariologie na christologii. Některé z těchto názorů byly nakonec prohlášeny za hereze, jiné vedly ke schizmatu a vzniku nových větví církve.[73][74][75][76]

Spásný důraz v Mt 1, 21 (Kral, ČEP) později ovlivnil teologické otázky a pobožnosti ke Nejsvětějšímu jménu Ježíš.[77][78][79] Mt 1, 23 (Kral, ČEP) poskytuje jediný klíč k christologii Emanuela v Novém zákoně. Počínaje veršem 1,23 Matouš projevuje jasný zájem o identifikaci Ježíše jako „Boha s námi“ a později rozvíjí charakteristiku Ježíše jako Emanuela na klíčových místech celého zbytku svého evangelia.[80] Jméno „Emanuel“ se jinde v Novém zákoně nevyskytuje, ale Matouš na něj navazuje v Mt 28, 20 (Kral, ČEP) („Já jsem s vámi po všechny dny až do skonání světa“), aby naznačil, že Ježíš bude s věřícími až do konce světa.[80][81] Podle Ulricha Luze je motiv Emanuela v závorce celého Matoušova evangelia mezi Mt 1, 23 (Kral, ČEP) a Mt 28, 20 (Kral, ČEP) a objevuje se explicitně i implicitně v několika dalších pasážích.[82]

Ve 4. a 5. století byla svolána řada ekumenických koncilů, které se těmito otázkami zabývaly. Efezský koncil diskutoval o hypostázi (koexistující přirozenosti) versus monofyzitismus (pouze jedna přirozenost) versus miafyzitismus (dvě přirozenosti spojené v jednu) versus nestoriánství (rozdělení dvou přirozeností).[83][84] Chalcedonský koncil v roce 451 měl velký vliv a znamenal klíčový zlom v christologických debatách, které v 5. století rozdělily církev východořímské říše. V Chalcedonu byla vyhlášena hypostatická unie, totiž že Ježíš je zároveň plně božský i plně lidský, čímž se tato teze stala součástí víry ortodoxního křesťanství.[85][86][87][88]

V 5. století použil přední církevní otec papež Lev I. narození Páně jako klíčový prvek své teologie. Lev pronesl 10 kázání o Narození Páně, z nichž se dochovalo 7. To z 25. prosince 451 dokládá jeho snahu zvýšit význam svátku Narození Páně a spolu s ním zdůraznit dvě Kristovy přirozenosti při obhajobě christologického učení o hypostatické unii.[89] Lev často používal svá kázání o Narození Páně jako příležitost k útokům na opačné názory, aniž by opozici jmenoval. Lev tak využil příležitosti slavnosti Narození Páně k tomu, aby stanovil hranice toho, co by mohlo být považováno za herezi ohledně narození a přirozenosti Krista.[73]

Ve 13. století se Tomáš Akvinský zabýval christologickou atribucí Narození Páně: zda má být připsáno osobě (Slovu), nebo pouze předpokládané lidské přirozenosti této osoby. Akvinský pojednal o narození v osmi samostatných článcích v díle Summa Theologica, z nichž každý kladl samostatnou otázku:

  • „Bere Narození v úvahu spíše přirozenost než osobu?“
  • „Mělo by být Kristu přisuzováno časné Narození?“
  • „Měla by být Panna nazývána Kristovou Matkou?“
  • „Měla by se blahoslavená Panna nazývat Matkou Boží?“
  • „Jsou v Kristu dvě synovství?“ atd.[90]

Aby se s touto otázkou vypořádal, rozlišuje Akvinský mezi narozenou osobou a přirozeností, v níž se narození odehrává.[91] Akvinský tedy tuto otázku vyřešil tvrzením, že v hypostatické unii má Kristus dvě přirozenosti, jednu přijatou od Otce od věčnosti, druhou od své matky v čase. Tento přístup také vyřešil mariologický problém, že Maria dostala titul Theotokos, neboť podle tohoto scénáře je „Matkou Boží“.[91]

Během reformace Jan Kalvín tvrdil, že Ježíš nebyl posvěcen jako „Bůh zjevený jako vtělený“ (Deus manifestatus in carne) pouze díky svému panenskému narození, ale působením Ducha svatého v okamžiku svého narození. Kalvín tedy tvrdil, že Ježíš byl osvobozen od prvotního hříchu, protože byl posvěcen v okamžiku narození, takže jeho pokolení bylo bez poskvrny; jako bylo bez poskvrny pokolení před Adamovým pádem.[92]

Dopad na křesťanství

editovat

Vánoce, svátek Narození Páně

editovat
Hlavní články: Vánoce a Vánoční období
 
O Vánocích se při mnoha bohoslužbách tradičně zapaluje Kristova svíce uprostřed adventního věnce.

Křesťanské církve slaví Ježíšovo narození o Vánocích, které západní křesťanské církve slaví 25. prosince, zatímco mnohé východní křesťanské církve slaví svátek Narození Páně 7. ledna.[93] Nejedná se o spor o datum Vánoc jako takových, ale spíše o preferenci toho, podle kterého kalendáře se má určit den, který je 25. prosince. Na koncilu v Tours v roce 567 církev v touze po univerzálnosti „prohlásila dvanáct dní mezi Vánocemi a Zjevením Páně za jeden jednotný sváteční cyklus“, čímž dala význam jak západnímu, tak východnímu datu Vánoc.[94][95][96][97][98] Liturgické období adventu předchází oslavě Vánoc a slouží k přípravě na ně.[99] Ke zvykům vánočního období patří plnění adventní denní pobožnosti a adventního věnce,[100] zpívání koled,[101] dávání dárků,[102] sledování betlémských her (živého betléma),[103] návštěva bohoslužeb[104] a konzumace zvláštních pokrmů, jako je vánoční cukroví (v některých zemích vánoční dort).[105] V mnoha zemích, např. ve Švédsku, začínají lidé chystat adventní a vánoční výzdobu již první adventní den,[106][107] liturgicky se tak v některých farnostech děje obřadní formou instalování zelené výzdoby.[108]

Historie svátků a liturgických prvků

editovat
 
Betlém v Baumkirchenu, Rakousko

V 1. a 2. století byl Den Páně (neděle) nejranějším křesťanským svátkem a zahrnoval řadu teologických témat. Ve 2. století se Ježíšovo zmrtvýchvstání stalo samostatným svátkem jako Velikonoce a ve stejném století se v církvích na Východě začalo slavit Zjevení Páně 6. ledna.[109] Slavení svátku Tří králů 6. ledna může souviset s předkřesťanskou oslavou požehnání Nilu v Egyptě 5. ledna, ale to není historicky jisté.[110] Svátek Narození Páně, který se později změnil ve Vánoce, byl v západní církvi svátkem od 4. století, zejména v Římě a severní Africe, i když není jisté, kde a kdy přesně se poprvé slavil.[111]

Nejstarším zdrojem, který uvádí 25. prosinec jako datum Ježíšova narození, byl Hippolyt Římský (170–236), který napsal velmi brzy ve 3. století a vycházel z předpokladu, že k Ježíšovu početí došlo o jarní rovnodennosti, kterou stanovil na 25. března, a poté přidal devět měsíců.[112] Existují historické důkazy, že v polovině 4. století křesťanské církve na Východě slavily Ježíšovo narození a křest ve stejný den, 6. ledna, zatímco ty na Západě slavily svátek Narození Páně 25. prosince (možná pod vlivem zimního slunovratu); a že v poslední čtvrtině 4. století kalendáře obou církví zahrnovaly oba svátky.[113] Nejstarší zmínky o svátku Křtu Páně 6. ledna během 2. století pocházejí od Klementa Alexandrijského, ale další zmínky o takovém svátku nejsou až do roku 361, kdy se císař Julián zúčastnil svátku 6. ledna v roce 361.[113]

 
Štědrovečerní jesličky v luteránském kostele Resurrection, Fredericksburg, Virginie

V Chronografii z roku 354 – iluminovaného rukopisu sestaveného v Římě je raná zmínka o slavení svátku Narození Páně. Jan Zlatoústý v kázání, které pronesl 25. prosince kolem roku 386 v Antiochii, uvádí konkrétní informace o tamním svátku a uvádí, že svátek existoval asi 10 let.[113] Kolem roku 385 byl svátek Ježíšova narození odlišný od svátku Křtu a konal se 25. prosince v Konstantinopoli, Nysse a Amasei. V kázání v roce 386 Řehoř z Nyssy výslovně spojil svátek Narození Páně se svátkem umučení svatého Štěpána, který se slavil o den později. V roce 390 se svátek v tento den konal také v Ikoniu.[113]

Papež Lev I. zavedl v 5. století svátek „tajemství vtělení“, který byl v podstatě prvním oficiálním svátkem Ježíšova narození. Papež Sixtus III. pak zavedl praxi půlnoční mše těsně před tímto svátkem.[114] Svátek se slavil v Jeruzalémě v 6. století,[115] kdy císař Justinián prohlásil Vánoce za zákonný svátek.[116]

Ve 14. a 15. století byl teologický význam Ježíšova narození spojen s důrazem na láskyplnou povahu dítěte Ježíše v kázáních osobností, jako byl Jean Gerson. Gerson ve svých kázáních zdůrazňoval Ježíšovu milující povahu při jeho narození a také jeho kosmický plán na spásu lidstva.[117]

Na počátku 20. století se Vánoce staly „kulturním znakem“ křesťanství a vlastně i západní kultury, a to i v zemích, jako jsou Spojené státy, které jsou oficiálně nenáboženské. Na počátku 21. století začaly tyto země během svátků na konci kalendářního roku věnovat větší pozornost citlivosti nekřesťanů.[118]

Proměna Ježíšova obrazu

editovat
 
Domácí jesličky
 
Papírové jesličky na dřevě zobrazující něžný obraz Ježíška (1750, Milán)

Raní křesťané považovali Ježíše za „Pána“ a slovo Kyrios se v Novém zákoně objevuje více než 700krát, když se o něm takto mluví.[119] Použití slova Kyrios v Bibli Septuaginty také přisuzovalo Ježíši starozákonní atributy všemohoucího Boha.[119] Používání termínu Kyrios, a tedy i Ježíšova panství, předcházelo Pavlovým listům, ale Pavel toto téma rozšířil a rozvinul.[119]

Pavlovské spisy zavedly mezi prvními křesťany obraz Kyrios a atributy Ježíše, které se nevztahují pouze na jeho eschatologické vítězství, ale na něj jako na „božský obraz“ (řecky εἰκών, eikōn), v jehož tváři září Boží sláva. Tento obraz přetrval mezi křesťany jako převládající vnímání Ježíše po řadu staletí.[120] Více než jakýkoli jiný titul Kyrios definoval vztah mezi Ježíšem a těmi, kdo v něj věřili jako v Krista: Ježíš byl jejich Pánem a Mistrem, kterému měli sloužit celým srdcem a který bude jednou soudit jejich činy po celý život.[121]

Atributy panování spojené s Ježíšovým obrazem Kyrios také znamenaly jeho moc nad veškerým stvořením.[122][123] Pavel se pak ohlédl zpět a zdůvodnil, že konečné panování Ježíše bylo připraveno od samého počátku, počínaje preexistencí a narozením, na základě jeho poslušnosti jako Božího obrazu.[124] Postupem času se na základě vlivu Anselma z Canterbury, Bernarda z Clairvaux a dalších začal kyrioský obraz Ježíše doplňovat „něžnějším obrazem Ježíše“ a k jeho vytvoření přispěl františkánský přístup k lidové zbožnosti.[123]

Ve 13. století došlo k zásadnímu zlomu ve vývoji nového „něžného obrazu Ježíše“ v křesťanství, protože františkáni začali zdůrazňovat Ježíšovu pokoru jak při jeho narození, tak při jeho smrti. Zhotovení betléma Františkem z Assisi přispělo k zobrazení jemnějšího obrazu Ježíše, který kontrastoval s mocným a zářivým obrazem při Proměnění Páně, a zdůraznilo, jak se Bůh vydal pokornou cestou ke svému narození.[125] Když ve středověké Evropě zuřila černá smrt, oba žebravé řády františkánů a dominikánů pomáhaly věřícím vyrovnat se s tragédiemi. Jedním z prvků františkánského přístupu byl důraz na Ježíšovu pokoru a chudobu jeho narození: obraz Boha byl obrazem Ježíše, který nebyl přísným a trestajícím Bohem, ale sám byl pokorný při narození a obětoval se při smrti.[126] Představa, že všemocný Stvořitel odloží veškerou moc, aby si láskou podmanil lidská srdce, a že se nechá bezmocně uložit do jeslí, byla pro věřící stejně podivuhodná a dojemná jako oběť smrti na kříži na Kalvárii.[127]

Ve 13. století se tak k něžným radostem Ježíšova narození přidala agónie jeho ukřižování a vznikla celá nová škála schválených náboženských emocí, která měla po staletí rozsáhlé kulturní dopady.[127] Františkáni se přiblížili oběma koncům této škály emocí. Na jedné straně zavedení jesliček podpořilo něžný obraz Ježíše, na druhé straně sám František z Assisi hluboce prožíval Ježíšovo utrpení na kříži a jako výraz této lásky prý přijal stigmata. Dvojí povaha františkánské zbožnosti založené jak na radosti z jesliček, tak na oběti na Kalvárii měla hluboký ohlas mezi obyvateli měst, a jak františkáni cestovali, šířily se tyto emoce po celém světě a proměňovaly kyrioský obraz Ježíše v obraz něžnější, láskyplnější a soucitnější.[127] Tyto tradice nezůstaly omezeny jen na Evropu a brzy se rozšířily i do dalších částí světa, například do Latinské Ameriky, na Filipíny a do Spojených států.[128][129]

Podle arcibiskupa Rowana Williamse tato proměna, doprovázená rozšířením něžného obrazu Ježíše na obrazech Madony s dítětem, významně ovlivnila křesťanskou službu tím, že umožnila křesťanům pocítit živou přítomnost Ježíše jako milující postavy, „která je vždy nablízku a vychovává ty, kdo se k němu obracejí o pomoc“.[130][131]

Chvalozpěvy, umění a hudba

editovat

Kantika v Lukášově evangeliu

editovat

Lukášův text o narození dal vzniknout čtyřem známým kantikům: Benedictus a Magnificat v první kapitole a Gloria in Excelsis a Nunc dimittis ve druhé kapitole.[132] Tato „evangelijní kantika“ jsou dnes nedílnou součástí liturgické tradice.[133] Paralelní struktura u Lukáše, týkající se narození Jana Křtitele a Ježíše, se rozšiřuje na tři kantika Benedictus (Zachariášova píseň), Nunc dimittis a Magnificat.[134]

Magnificat v Lk 1, 46–55 (Kral, ČEP)[135] pronáší Maria a je to jeden z osmi nejstarších křesťanských hymnů, možná nejstarší mariánský hymnus.[136] Benedictus v Lk 1, 68–79 (Kral, ČEP)[137] pronáší Zachariáš, zatímco Nunc dimittis v Lk 2, 29–32 (Kral, ČEP)[138] pronáší Simeon.[139] Tradiční Gloria in Excelsis je delší než úvodní verš uvedený v Lk 2, 14 (Kral, ČEP)[140] a často se nazývá „andělská píseň“ vzhledem k tomu, že ji zazpívali andělé při zvěstování pastýřům.[141]

Tři kantika Benedictus, Nunc Dimittis a Magnificat, pokud nemají původ v Lukášově evangeliu, mohou mít své kořeny v nejstarších křesťanských liturgických bohoslužbách v Jeruzalémě, ale jejich přesný původ zůstává neznámý.[142]

Výtvarné umění

editovat
Hlavní článek: Narození Ježíše Krista v umění
 
Středověká miniatura Narození Páně, kolem roku 1350
 
Zvěstování, Nesterov, 19. století, Rusko

Jednou z nejviditelnějších tradic v období Vánoc je vystavování jesliček s vyobrazením narození Ježíše Krista, obvykle v podobě soch nebo figurek, v soukromých domech, firmách a kostelech, ať už uvnitř nebo vně budovy. Tato tradice se obvykle připisuje Františkovi z Assisi,[143] který podle líčení vytvořil takovou výstavu v italském Grecciu v roce 1223,[144][145] jak o tom vypráví svatý Bonaventura ve svém Životě svatého Františka z Assisi, napsaném kolem roku 1260.[146]

Dříve než se rozvinula tradice stavění a vystavování jesliček, existovaly obrazy s tímto námětem. Nejstarší umělecká vyobrazení jesliček se nacházela v katakombách a na sarkofázích v Římě. Jako pohanští návštěvníci byli v těchto výjevech oblíbení mudrci, kteří představovali význam příchodu Mesiáše pro všechny národy. Vůl a osel byli rovněž bráni jako symbol židů a pohanů a zůstali konstantou od nejstarších vyobrazení. Maria byla brzy usazena na trůn, když ji navštívili mudrci.[147]

Zobrazování jesliček se brzy stalo běžnou součástí uměleckých cyklů ilustrujících jak život Krista, tak život Panny Marie. Výjevy z jesliček nesou také poselství vykoupení: Spojení Boha s hmotou tvoří tajemství Vtělení, které je zlomovým bodem v křesťanském pohledu na spásu.[148]

Ve východní církvi malované ikony Narození Páně často odpovídají konkrétním chvalozpěvům na Marii, např. Kontakionu: V mnoha východních ikonách narození (často doprovázených odpovídajícím hymnem) jsou zdůrazněny dva základní prvky: „Panna dnes rodí Přesvatého a země nabízí jeskyni Nepřístupnému.“[149] V mnoha východních ikonách narození (často doprovázených odpovídajícím hymnem) jsou zdůrazněny dva základní prvky. Za prvé událost zobrazuje tajemství vtělení jako základ křesťanské víry a spojenou přirozenost Krista jako božského a lidského. Za druhé se událost vztahuje k přirozenému životu světa a jeho důsledkům pro lidstvo.[149]

Chvalozpěvy, hudba a představení

editovat
Viz též: Vánoční hudba a Živý betlém
 
Narození Páně znázorněné v anglickém liturgickém rukopise, asi 1310–1320
 
Vánoční pohlednice s koledami, Boston, 1880

Stejně jako Židé v 1. století i první křesťané odmítali používání hudebních nástrojů při náboženských obřadech a místo toho se spoléhali na zpěvy a prostý zpěv, což vedlo k používání termínu a cappella (v kapli) pro tyto zpěvy.

Jedním z prvních chvalozpěvů na jesličky byl Veni redemptor gentium, který složil Ambrož Milánský ve 4. století. Na počátku 5. století napsal španělský básník Prudentius píseň „Ze srdce Otce“, kde se devátá sloka zaměřuje na narození a zobrazuje Ježíše jako stvořitele vesmíru. V 5. století galský básník Sedulius složil „Z krajin, které vidí Slunce vycházet“, v níž byla vylíčena pokora Ježíšova narození.[147] Magnificat, jeden z osmi nejstarších křesťanských hymnů a pravděpodobně nejstarší mariánský hymnus, vychází ze Zvěstování.[136][139]

Roman Sladkopěvec měl v noci před svátkem Narození Páně sen o Panně Marii, a když se druhý den ráno probudil, složil svůj první hymnus „O Narození Páně“ a ve skládání hymnů (snad několika set) pokračoval až do konce svého života.[150] Znovuobjevení Narození Páně, které se dnes nazývá živý betlém, bylo součástí troparních hymnů v liturgii kostelů byzantského obřadu od Sofronia Jeruzalémského v 7. století.[151] Ve 13. století františkáni podpořili silnou tradici populárních vánočních písní v domácích jazycích.[152] Vánoční koledy v angličtině se poprvé objevují v díle Johna Awdlaye, kaplana ze Shropshire, z roku 1426, který uvádí dvacet pět caroles of Cristemas.[153]

Největší počet hudebních děl o Kristu, v nichž on sám nemluví, se týká narození Krista. O Ježíšově narození existuje velké množství liturgické hudby, stejně jako velké množství paraliturgických textů, koled a lidové hudby. Vánoční koledy začaly být vnímány jako kulturně-signifikantní projev Ježíšova narození.[154]

Většina hudebních příběhů o jesličkách není biblická a vznikla až po asimilaci opery církevní hudbou v 17. století. Poté však následoval příval nových hudebních děl, například Heinrich Schütz 1660, Marc-Antoine Charpentier (Půlnoční mše, pastorely, oratorium, instrumentální hudba, 11 úprav), Vánoční příběh a Bachovo Vánoční oratorium v 18. století, dále Liszův Christus, Berliozovo L'Enfance du Christ (1850), Vánoční oratorium Camilla Saint-Saënse (1858) atd.[154] Klasickou báseň Johna Miltona z roku 1629 Óda na jitro Kristova narození použil v roce 1901 John McEwan.[154]

Historická analýza

editovat
Viz též: Ježíšův rodokmen, Vraždění neviňátek a Ježíšova historicita

Tradiční pohledy

editovat
 
Začátek byzantského opisu Lukášova evangelia, 1020

Podle některých badatelů jsou obě evangelia o narození Ježíše historicky přesná a nejsou ve vzájemném rozporu,[155] podobnosti se týkají například místa narození v Betlémě a narození z panny. George Kilpatrick a Michael Patella uvádějí, že srovnání Lukášova a Matoušova vyprávění o narození ukazují společné prvky, pokud jde o narození z panny, narození v Betlémě a výchovu v Nazaretu, a že ačkoli jsou ve vyprávění o narození u Lukáše a Matouše rozdíly, kombinací obou lze sestavit obecné vyprávění.[156][157] Řada biblistů se pokusila ukázat, jak lze texty z obou vyprávění prolnout jako evangelijní harmonii a vytvořit tak jedno vyprávění, které začíná cestou z Nazareta do Betléma, kde se Ježíš narodil, následuje útěk do Egypta a končí návratem do Nazareta.[158][159][160][161][162]

Ani Lukáš, ani Matouš netvrdí, že jejich vyprávění o narození jsou založena na přímém svědectví.[163] Raymond E. Brown v roce 1973 navrhl, že Josef byl zdrojem Matoušova vyprávění a Marie Lukášova, ale moderní vědci to považují za "velmi nepravděpodobné" vzhledem k tomu, že příběh vznikl tak pozdě.[164]

Římskokatoličtí badatelé, jako například John L. McKenzie, Raymond E. Brown a Daniel J. Harrington, vyjadřují názor, že vzhledem k nedostatku starověkých záznamů nelze nikdy zcela určit řadu otázek týkajících se historicity některých epizod narození a že důležitějším úkolem je rozhodnout, co vyprávění o narození znamenala pro rané křesťanské komunity.[165][166][167]

Kritická analýza

editovat

Mnozí badatelé nepovažují Lukášův a Matoušův příběh o narození za historicky pravdivý,[4][1][2] považují ho za protkaný teologií a předkládající dvě odlišná vyprávění a genealogie.[168][169][170][171] Poukazují například na Matoušův popis zjevení anděla Josefovi ve snu, na mudrce z Východu, na vraždění neviňátek a útěk do Egypta, které se neobjevují v Lukášově evangeliu, kde je naopak popsáno zjevení anděla Panně Marii, římské sčítání lidu, narození v jesličkách a sbor andělů, kteří se zjevili pastýřům na poli.[172][168][169][4][1][170][171][2] Sanders považuje Lukášovo sčítání lidu, při němž se všichni vrátili do svých rodných domů, za historicky nedůvěryhodné, protože to bylo v rozporu s římskou praxí; Římané by přece všechny nevyháněli z jejich domovů a farem v říši a nenutili by je vrátit se do měst jejich předků. Navíc lidé nebyli schopni vysledovat vlastní rodokmeny 42 generací nazpět.[1] Obecněji řečeno, podle Karla Rahnera evangelia projevují jen malý zájem o synchronizaci epizod Ježíšova narození nebo jeho dalšího života se světskými dějinami doby,[5] v důsledku čehož moderní badatelé z vyprávění o narození mnoho historických informací nevyužívají.[168][170] Přesto se má za to, že obsahují některé užitečné životopisné informace: Ježíš se narodil ke konci Herodovy vlády, za vlády císaře Augusta a jeho otec se jmenoval Josef, což je považováno za historicky věrohodné.[168][173]

Většina moderních badatelů přijímá hypotézu o Markově přednostním pořadí, podle níž Lukášovo a Matoušovo vyprávění vychází z Markova evangelia, ale vyprávění o narození pocházejí z nezávislých zdrojů evangelistů, známých jako zdroj M u Matouše a zdroj L u Lukáše, které byly přidány později.[174]

Zatímco Géza Vermes a E. P. Sanders tato vyprávění odmítají jako zbožnou fikci, Raymond E. Brown je považuje za zkonstruovaná na základě historických tradic, které předcházely evangeliím.[175][176][177] Podle Browna neexistuje mezi badateli jednotná shoda ohledně historicity vyprávění, např. většina badatelů, kteří odmítají historičnost narození v Betlémě, se přiklání k narození v Nazaretě, několik jich navrhuje Kafarnaum a jiní vyslovují hypotézy o místech dokonce až v Chorazinu.[178] Bruce Chilton a archeolog Aviram Ošri navrhli narození v Betlémě Galilejském, místě vzdáleném 11 km od Nazareta, na němž byly vykopány pozůstatky z doby Heroda Velikého.[179][180] Armand P. Tarrech uvádí, že Chiltonova hypotéza nemá oporu ani v židovských, ani v křesťanských pramenech, ačkoli se zdá, že Chilton bere vážně tvrzení v Lukášově evangeliu – Lk 2, 4 (Kral, ČEP), že Josef také vyšel z Galileje, z města Nazareta, do Judska, do města Davidova, které se nazývá Betlém.[181]

Mnozí považují diskusi o historicitě za druhotnou, vzhledem k tomu, že evangelia byla psána především jako teologické dokumenty, nikoliv jako chronologické časové osy.[182][183][184][185] Například Matouš věnuje mnohem větší pozornost jménu dítěte a jeho teologickým důsledkům než samotné události narození.[186]

Odkazy

editovat

Poznámky

editovat
  1. ↑ Podrobnější popis podobností a rozdílů mezi oběma díly lze nalézt v Raymond E. Brown, „Birth of the Messiah“, s. 34–35, a v Barbara Shellard, „New Light on Luke: Jeho účel, zdroje a literární kontext“, s. 79–81.

Reference

editovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Nativity of Jesus na anglické Wikipedii.

  1. ↑ a b c d SANDERS, E. P. The historical figure of Jesus. [s.l.]: Penguin, 1993.  Sanders na str. 85–88 podrobně rozebírá obě vyprávění o narození, staví je do kontrastu a soudí, že nejsou historická.
  2. ↑ a b c BORG, Marcus. The Meaning of the Birth Stories. In: Marcus Borg, N. T. Wright. The Meaning of Jesus: Two Visions. [s.l.]: Harper One, 1999. S. 179. (anglicky) „Já (a většina vědců z hlavního proudu) nepovažuji tyto příběhy za historicky podložené.“
  3. ↑ CROSSAN, John Dominic; WATTS, Richard. Who Is Jesus?: Answers to Your Questions About the Historical Jesus. Louisville, Ky.: Westminster John Knox Press, 1999-10. Dostupné online. ISBN 978-0-664-25842-9. S. 11–12. (anglicky) 
  4. ↑ a b c VERMES, Géza. The Nativity: History and Legend. [s.l.]: Penguin Books Ltd., 2006-11-02. Dostupné online. ISBN 978-0-14-102446-2. S. 64. (anglicky) 
  5. ↑ a b RAHNER, Karl. Encyclopedia of theology: a concise Sacramentum mundi. [s.l.]: [s.n.], 2004. ISBN 0-86012-006-6. S. 731. (anglicky) 
  6. ↑ EDWARDS, James R. The Gospel According to Luke. [s.l.]: Inter-Varsity Press, 2020. Dostupné online. ISBN 9781789740066. S. 101. (anglicky) 
  7. ↑ a b c d ROBINSON, Bernard P. Matthew's Nativity Stories: Historical and Theological Questions for Today's Readers. In: Corley, Jeremy (ed.). New Perspectives on the Nativity. [s.l.]: Bloomsbury, 2009. Dostupné online. ISBN 9780567613790. S. 111. (anglicky)
  8. ↑ a b c BROWN, R.E. The Birth of the Messiah: A Commentary on the Infancy Narratives in Matthew and Luke. [s.l.]: Doubleday & Company, 1977. Dostupné online. S. 35. (anglicky) 
  9. ↑ a b SCHOLZ, Daniel J. Jesus in the Gospels and Acts: Introducing the New Testament. [s.l.]: Saint Mary's Press, 2009. Dostupné online. ISBN 9780884899556. S. 112. (anglicky) 
  10. ↑ Mt 1, 18–25 (Kral, ČEP)
  11. ↑ Mt 1, 16 (Kral, ČEP)
  12. ↑ FRANCE, R.T. The Gospel of Matthew. [s.l.]: Eerdmans, 2007. Dostupné online. ISBN 978-0-8028-2501-8. S. 47. (anglicky) 
  13. ↑ France 2007, s. 48.
  14. ↑ Mt 2 (Kral, ČEP)
  15. ↑ France 2007, s. 61.
  16. ↑ France 2007, s. 67.
  17. ↑ Brown 1977, s. 399.
  18. ↑ Brown 1977, s. 400.
  19. ↑ TAYLOR, Joan E. Christians and the Holy Places: The Myth of Jewish-Christian Origins. Oxford: Clarendon Press, 1993. Dostupné online. ISBN 978-0-19-814785-5. S. 99–102. (anglicky) 
  20. ↑ Protoevangelium 18; Justin Martyr, Dialogue with Trypho; cf. Origen, Contra Celsum 1.2. [online]. newadvent.org [cit. 2024-03-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  21. ↑ TAYLOR, Joan E. Christians and the Holy Places: The Myth of Jewish-Christian Origins. Oxford: Clarendon Press, 1993. Dostupné online. ISBN 978-0-19-814785-5. S. 99–100. (anglicky) 
  22. ↑ Eerdmans Dictionary of the Bible. [s.l.]: [s.n.], 2000. ISBN 90-5356-503-5. S. 173. (anglicky) 
  23. ↑ DUNN, James DG. [s.l.]: Eerdmans Publishing, 2003. S. 324. (anglicky) 
  24. ↑ Doggett 1992, s. 579. „Ačkoli se vědci obecně domnívají, že se Kristus narodil několik let před rokem 1 n. l., historické důkazy jsou příliš kusé na to, aby bylo možné určit přesnou dataci.“
  25. ↑ BROWN, R. E. An Adult Christ at Christmas: Essays on the Three Biblical Christmas Stories. [s.l.]: Liturgical Press, 1978. Dostupné online. S. 17. (anglicky)  „Např. Lk 2, 1 (Kral, ČEP) uvádí, že Ježíš se narodil během Quiriniova sčítání lidu, což podle Raymonda Browna vedlo většinu badatelů k závěru, že se Lukáš mýlí.“
  26. ↑ MAIER, Paul L. The Date of the Nativity and Chronology of Jesus And Virgin Mary. In: Jerry Vardaman, Edwin M. Yamauchi. Chronos, kairos, Christos: nativity and chronological studies. [s.l.]: [s.n.], 1989. ISBN 0-931464-50-1. S. 113–129. (anglicky)
  27. ↑ NISWONGER, Richard L. New Testament History. [s.l.]: [s.n.], 1992. Dostupné online. ISBN 0-310-31201-9. S. 121–124. (anglicky) 
  28. ↑ MOLNAR, M.R. The Star of Bethlehem: The Legacy of the Magi. [s.l.]: Rutgers University Press, 1999. Dostupné online. ISBN 978-0-8135-2701-7. S. 104. (anglicky) 
  29. ↑ a b KÖSTER, Helmut. Ancient Christian gospels: their history and development. [s.l.]: Continuum International Publishing Group, 2004. S. 307–308. (anglicky) 
  30. ↑ Genesis Chapter 27 בְּרֵאשִׁית [online]. mechon-mamre.org [cit. 2024-03-17]. Dostupné online. (anglicky a hebrejsky) 
  31. ↑ RUDDICK, C. T., Jr. Birth Narratives in Genesis and Luke. Novum Testamentum. 1970, roč. 12, čís. 4, s. 343–348. (anglicky) 
  32. ↑ HARRIS, Stephen L. Understanding the Bible. Palo Alto: Mayfield, 1985. Kapitola Luke, s. 297–301. (anglicky) 
  33. ↑ Jesus Christ. In: Cross, F. L. (ed.). The Oxford dictionary of the Christian church. New York: Oxford University Press, 2005. (anglicky)
  34. ↑ a b HARRIS, Stephen L. Understanding the Bible. Palo Alto: Mayfield, 1985. Kapitola Matthew, s. 272–285. (anglicky) 
  35. ↑ Brown 1977, s. 104–121.
  36. ↑ a b LUZ, Ulrich. The Theology of the Gospel of Matthew. [s.l.]: [s.n.] ISBN 0-521-43576-5. S. 24–25. (anglicky) 
  37. ↑ Mt 2, 18 (Kral, ČEP)
  38. ↑ LUZ, Ulrich. Theology of the Gospel of Matthew. [s.l.]: [s.n.] ISBN 0-521-43576-5. S. 28. (anglicky) 
  39. ↑ a b c BARTON, John; MUDDIMAN, John. The Oxford Bible Commentary. Oxford: OUP, 2001-09-06. Dostupné online. ISBN 9780198755005. (anglicky) – via Google Books. 
  40. ↑ Mt 1, 18–25 (Kral, ČEP)
  41. ↑ Gn 16, 11 (Kral, ČEP) a Gn 17 (Kral, ČEP)
  42. ↑ Gn 21, 1 (Kral, ČEP)
  43. ↑ Sd 13, 3 (Kral, ČEP) a Sd 13, 5 (Kral, ČEP)
  44. ↑ Viz Aland, op. cit., s. 3.
  45. ↑ a b BROWN, Raymond E.; ACHTEMEIER, Achtemeier, Paul J. Mary in the New Testament: A Collaborative Assessment by Protestant and Roman Catholic Scholars. [s.l.]: Paulist Press, 1978. Dostupné online. ISBN 0-8091-2168-9. S. 92. (anglicky) 
  46. ↑ MENKEN, M. J. J. Matthew's Bible: the Old Testament text of the evangelist. [s.l.]: [s.n.], 2004. ISBN 90-429-1419-X. S. 161. (anglicky) 
  47. ↑ ALAND, Barbara; ALAND, Kurt; MARTINI, Carlo M.; KARAVIDOPOULOS, Johannes; METZGER, Bruce M. Novum Testamentum Graece Et Latine—Greek/Latin New Testament. [s.l.]: American Bible Society, 1983-12. ISBN 978-3-438-05401-2. S. 5. (anglicky) 
  48. ↑ MENKEN, M. J. J. Matthew's Bible: the Old Testament text of the evangelist. [s.l.]: [s.n.], 2004. ISBN 90-429-1419-X. S. 164. (anglicky) 
  49. ↑ MENKEN, Maarten J. J. The Sources of the Old Testament Quotation in Matthew 2:23. Journal of Biblical Literature. Čís. 120:3, s. (451–468), 467–468. (anglicky) 
  50. ↑ SMITH, Gary. The New American Commentary: Isaiah 1–33, Vol. 15A (New American Commentary). [s.l.]: B&H Publishing Group, 2007-08-30. ISBN 978-0-8054-0115-8. S. 268. (anglicky) 
  51. ↑ Iz 4, 3 (Kral, ČEP)
  52. ↑ LUZ, Ulrich. the Theology of the Gospel of Matthew. [s.l.]: Cambridge University Press ISBN 0-521-43576-5. S. 18. (anglicky) 
  53. ↑ a b BARTH, Karl; BROMILEY, Geoffrey William; TORRANCE, Thomas Forsyth. Church dogmatics, Volume 4, Part 1. [s.l.]: [s.n.], 2004. ISBN 0-567-05129-3. S. 256–259. (anglicky) 
  54. ↑ a b BETHUNE-BAKER, James Franklin. An introduction to the early history of Christian doctrine. [s.l.]: [s.n.], 2005. ISBN 1-4021-5770-3. S. 334. (anglicky) 
  55. ↑ a b WALKER, Williston. A History of the Christian Church. [s.l.]: [s.n.], 2010. ISBN 1-4400-4446-5. S. 65–66. (anglicky) 
  56. ↑ BROMILEY, Geoffrey W. The International Standard Bible Encyclopedia. [s.l.]: [s.n.], 1988. ISBN 0-8028-3785-9. S. 308. (anglicky) 
  57. ↑ ESPÍN, Orlando O.; NICKOLOFF, James B. An introductory dictionary of theology and religious studies. [s.l.]: [s.n.], 2007. Dostupné online. ISBN 0-8146-5856-3. S. 238. (anglicky) 
  58. ↑ MILLS, Watson E.; BULLARD, Roger Aubrey. Mercer dictionary of the Bible. [s.l.]: [s.n.], 1998. ISBN 0-86554-373-9. S. 712. (anglicky) 
  59. ↑ RYRIE, Charles Caldwell. Basic Theology:. [s.l.]: [s.n.], 1999. Dostupné online. ISBN 0-8024-2734-0. S. 275. (anglicky) 
  60. ↑ a b c PANNENBERG, Wolfhart. Systematic Theology, Volume 2. [s.l.]: [s.n.], 2004. ISBN 0567084663. S. 297–303. (anglicky) 
  61. ↑ DAILLE, Jean. An exposition of the epistle of Saint Paul to the Philippians. [s.l.]: [s.n.], 1995. ISBN 0-8028-2511-7. S. 194–195. (anglicky) 
  62. ↑ GRILLMEIER, Aloys; BOWDEN, John. Christ in Christian Tradition: From the Apostolic Age to Chalcedon. [s.l.]: [s.n.], 1975. ISBN 0-664-22301-X. S. 15–19. (anglicky) 
  63. ↑ HELYER, Larry R. The Witness of Jesus, Paul and John: An Exploration in Biblical Theology. [s.l.]: [s.n.], 2008. ISBN 0-8308-2888-5. S. 282. (anglicky) 
  64. ↑ RAHNER, Karl. Encyclopedia of theology: a concise Sacramentum mundi. [s.l.]: [s.n.], 2004. ISBN 0-86012-006-6. S. 474 a 1434. (anglicky) 
  65. ↑ BURKE, Raymond L.; et al. Mariology: A Guide for Priests, Deacons, Seminarians, and Consecrated Persons. [s.l.]: [s.n.], 2008. Dostupné online. ISBN 978-1-57918-355-4. S. 613–614. (anglicky) 
  66. ↑ ESLER, Philip Francis. The Early Christian World, Volumes 1–2. [s.l.]: [s.n.], 2004. ISBN 0-415-33312-1. S. 452. (anglicky) 
  67. ↑ COSMAN, Madeleine Pelner; JONES, Linda Gale. Handbook to life in the medieval world, Volume 1. [s.l.]: [s.n.], 2008. Dostupné online. ISBN 0-8160-4887-8. S. 329. (anglicky) 
  68. ↑ a b DEMACOPOULOS, George E.; PAPANIKOLAOU, Aristotle. Orthodox readings of Augustine. [s.l.]: [s.n.], 2008. ISBN 0-88141-327-5. S. 92–96. (anglicky) 
  69. ↑ 1Kor 15, 22 (Kral, ČEP)
  70. ↑ PARTEE, Charles. The theology of John Calvin. [s.l.]: [s.n.], 2008. ISBN 0-664-23119-5. S. 159. (anglicky) 
  71. ↑ STRECKER, Georg. Theology of the New Testament. [s.l.]: [s.n.], 2000. ISBN 0-664-22336-2. S. 401–403. (anglicky) 
  72. ↑ OSBORNE, Grant R. Matthew. [s.l.]: [s.n.], 2010. ISBN 0-310-32370-3. S. lxxix. (anglicky) 
  73. ↑ a b ROLL, Susan K. Toward the origins of Christmas. [s.l.]: [s.n.], 1995. ISBN 90-390-0531-1. S. 208–211. (anglicky) 
  74. ↑ MCGRATH, Alister E. Christian theology: an introduction. Malden, Mass.: Blackwell, 2007. Dostupné online. ISBN 978-1-4051-5360-7. S. 282. (anglicky) 
  75. ↑ EHRMAN, Bart D. The Orthodox corruption of scripture: the effect of early Christological controversies on the text of the New Testament. New York: Oxford University Press, 1993. Dostupné online. ISBN 978-0-19-510279-6. (anglicky) 
  76. ↑ CAMPBELL, James P. Mary and the Saints. [s.l.]: [s.n.], 2005. ISBN 0829417257. S. 17–20. (anglicky) 
  77. ↑ LOCKYER, Herbert. All the Doctrines of the Bible. [s.l.]: [s.n.], 1988. Dostupné online. ISBN 0-310-28051-6. S. 159. (anglicky) 
  78. ↑ SIMONETTI, Manlio. Matthew 1–13. [s.l.]: [s.n.], 2001. ISBN 0-8308-1486-8. S. 17. (anglicky) 
  79. ↑ PERROTTA, Louise. Matthew 1-2/ Luke 1–2. [s.l.]: [s.n.], 2004. Dostupné online. ISBN 0-8294-1541-6. S. 19. (anglicky) 
  80. ↑ a b KUPP, David D. Matthew's Emmanuel. [s.l.]: [s.n.], 1997. ISBN 0-521-57007-7. S. 220–224. (anglicky) 
  81. ↑ KINGSBURY, Jack Dean; POWELL, Mark Allan; BAUER, David R. Who do you say that I am?: essays on Christology. [s.l.]: [s.n.], 1999. Dostupné online. ISBN 0-664-25752-6. S. 17. (anglicky) 
  82. ↑ LUZ, Ulrich. The theology of the Gospel of Matthew. [s.l.]: [s.n.], 1995. ISBN 0-521-43576-5. S. 31. (anglicky) 
  83. ↑ Nicene and Post-Nicene Fathers, 2nd series, Vol XIV. Překlad H. R. Percival. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. S. 207. (anglicky) 
  84. ↑ The Seven Ecumenical Councils of the Undivided Church. In: H. R. Percival (trans.) P. Schaff a H. Wace (eds.). Nicene and Post-Nicene Fathers, 2nd Series. repr. Grand Rapids MI: Wm. B. Eerdmans, 1955. Svazek XIV. S. 192–242. (anglicky)
  85. ↑ PRICE, Richard; GADDIS, Michael. The acts of the Council of Chalcedon by Council of Chalcedon. [s.l.]: [s.n.], 2006. ISBN 0-85323-039-0. S. 1–5. (anglicky) 
  86. ↑ MARTHALER, Berard L. The creed: the apostolic faith in contemporary theology. [s.l.]: [s.n.], 2007. ISBN 0-89622-537-2. S. 114. (anglicky) 
  87. ↑ GONZÁLEZ, Justo L. Essential theological terms. [s.l.]: [s.n.], 2005. Dostupné online. ISBN 0-664-22810-0. S. 120. (anglicky) 
  88. ↑ HALL, Stuart George. Doctrine and practice in the early church. [s.l.]: [s.n.], 1992. ISBN 0-8028-0629-5. S. 211–218. (anglicky) 
  89. ↑ NEIL, Bronwen. Leo the Great by Pope Leo I. [s.l.]: [s.n.], 2009. ISBN 0-415-39480-5. S. 61–62. (anglicky) 
  90. ↑ AQUINAS, St. Thomas. Summa Theologica, Volume 4 (Part III, First Section). [s.l.]: Cosimo Classics, 2007. ISBN 1-60206-560-8. S. 2197–2211. (anglicky) 
  91. ↑ a b WEINANDY, Thomas Gerard; YOCUM, John. Aquinas on doctrine: a critical introduction. [s.l.]: [s.n.], 2004. ISBN 0-567-08411-6. S. 98. (anglicky) 
  92. ↑ WILLIS, E. David. Calvin's Catholic Christology. Netherlands: E.J. Brill, 1966. S. 83. (anglicky) 
  93. ↑ Christmas in the Holy Land. [s.l.]: World Book Encyclopedia, 1987. Dostupné online. ISBN 9780716608875. S. 58. (anglicky) 
  94. ↑ FORBES, Bruce David. Christmas: A Candid History. [s.l.]: University of California Press, 2008-11-13. ISBN 978-0-520-25802-0. S. 27. (anglicky)  „V roce 567 vyhlásil koncil v Tours, že celé období mezi Vánocemi a Zjevením Páně je třeba považovat za součást oslav, čímž vzniklo tzv. dvanáctidenní období Vánoc, které Angličané nazývají Christmastide. Na poslední z dvanácti dnů, nazývaný Dvanáctá noc, se v různých kulturách vyvinula celá řada dalších zvláštních slavností. Rozmanitost se týká dokonce i otázky, jak počítat dny. Pokud je Štědrý den prvním z dvanácti dnů, pak by dvanáctá noc připadla na 5. ledna, tedy na předvečer svátku Zjevení Páně. Pokud je prvním dnem 26. prosinec, den po Vánocích, pak dvanáctá noc připadá na 6. ledna, večer samotných Tří králů. Po zavedení Vánoc a Zjevení Páně 25. prosince a 6. ledna, mezi nimiž bylo dvanáct vánočních dní, křesťané postupně přidali období zvané advent jako čas duchovní přípravy vedoucí k Vánocům.“
  95. ↑ HYNES, Mary Ellen. Companion to the Calendar. [s.l.]: Liturgy Training Publications, 1993. Dostupné online. ISBN 978-1-56854-011-5. S. 8. (anglicky)  „V roce 567 církevní koncil v Tours vyhlásil 13 dní mezi 25. prosincem a 6. lednem svátkem. Do té doby bylo jediným radostným církevním obdobím 50 dní mezi Velikonoční nedělí a Letnicemi.“
  96. ↑ KNIGHT, Kevin. Christmas [online]. The Catholic Encyclopedia. New Advent, 2012, rev. 2014-12-15 [cit. 2024-03-20]. Dostupné online. (anglicky)  „Druhý koncil v Tours (kán. xi, xvii) v roce 566 nebo 567 vyhlásil posvátných ,dvanácti dnůʻ od Vánoc do Tří králů a povinnost adventního postu; koncil v Agde (506) v kánonech 63–64 nařizuje všeobecné přijímání a koncil v Braze (563) zakazuje půst o Vánocích. Lidové veselí se však natolik rozmohlo, že ,Zákony krále Cnutaʻ, vydané kolem roku 1110, nařizují půst od Vánoc do Tří králů.“
  97. ↑ HILL, Christopher. Holidays and Holy Nights: Celebrating Twelve Seasonal Festivals of the Christian Year. [s.l.]: Quest Books, 2003. Dostupné online. ISBN 978-0-8356-0810-7. S. 91. (anglicky)  „Toto uspořádání se stalo pro Římskou říši administrativním problémem, protože se snažila koordinovat sluneční juliánský kalendář s lunárními kalendáři svých provincií na východě. Římané sice dokázali zhruba sladit měsíce v obou systémech, ale čtyři hlavní body slunečního roku – dvě rovnodennosti a slunovraty – stále připadaly na různá data. V době prvního století bylo kalendářní datum zimního slunovratu v Egyptě a Palestině o jedenáct až dvanáct dní pozdější než v Římě. V důsledku toho se Vtělení začalo v různých částech říše slavit v různé dny. Západní církev ve své touze být univerzální nakonec převzala oba svátky – jeden se stal Vánocemi, druhý Zjevením Páně – s výsledným dvanáctidenním odstupem. Časem se do této přestávky vložil specifický křesťanský význam. Církev tyto dny postupně naplnila svatými, z nichž někteří jsou spojeni s vyprávěním o narození v evangeliích (Den svatých neviňátek, 28. prosince, na počest nemluvňat zabitých Herodem; svatý Jan Evangelista, ,Milovanýʻ, 27. prosince; svatý Štěpán, první křesťanský mučedník, 26. prosince; Svatá rodina, 31. prosince; Panna Maria, 1. ledna). V roce 567 prohlásil koncil v Tours dvanáct dní mezi Vánocemi a Zjevením Páně za jeden jednotný sváteční cyklus.“
  98. ↑ BUNSON, Matthew. Origins of Christmas and Easter holidays [online]. Eternal Word Television Network (EWTN), 2007-10-21, rev. 2014-12-17 [cit. 2024-03-20]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2014-12-17. (anglicky)  „Koncil v Tours (567) stanovil dvanáct dní od Vánoc do Zjevení Páně za posvátné a zvláště radostné, čímž připravil půdu pro oslavu narození Páně nejen v liturgickém prostředí, ale i v srdcích všech křesťanů.“
  99. ↑ BURNS, J. The Church of England Magazine, Volume 49. [s.l.]: [s.n.], 1860. S. 369. (anglicky) 
  100. ↑ KENNEDY, Rodney Wallace; HATCH, Derek C. Baptists at Work in Worship. [s.l.]: Wipf and Stock Publishers, 2013-08-27. ISBN 978-1-62189-843-6. S. 147. (anglicky)  „Existuje celá řada způsobů slavení adventu, které příslušnému shromáždění umožňují slavit advent: rozsvícení adventního věnce, bohoslužba se zavěšováním zeleně, vánoční strom a adventní brožurka s pobožnostmi.“
  101. ↑ GEDDES, Gordon; GRIFFITHS, Jane. Christian Belief and Practice. [s.l.]: Heinemann, 2002. ISBN 9780435306915. S. 102. (anglicky)  „Zpívání koled je během vánočních svátků běžným zvykem. Mnoho křesťanů tvoří skupiny a chodí od domu k domu a zpívají koledy. Slova koled pomáhají předávat poselství Vánoc ostatním.“
  102. ↑ KUBESH, Katie; MCNEIL, Niki; BELLOTTO, Kimm. The 12 Days of Christmas. In: In the Hands of a Child. [s.l.]: [s.n.] S. 16. (anglicky) „Dvanáct dní Vánoc, nazývaných také dvanáctidenní, je také spojeno se slavnostmi, které začínají večer na Štědrý den a trvají až do rána Tří králů. Toto období se také anglicky nazývá Christmastide [...] jednou z raných amerických tradic bylo vyrobit na Štědrý den věnec a zavěsit ho na vchodové dveře o vánoční noci. Věnec zůstával na vchodových dveřích až do Tří králů. Některé rodiny také pekly na Tři krále zvláštní koláč. Mezi další staré tradice z celého světa patří např.: Rozdávání dárků pouze o vánoční noci. Dávání dárků pouze o dvanácté noci. Dávání dárků na každou noc. O dvanácté noci se podává koláč na dvanáctou noc nebo královský koláč, ve kterém se peče fazole nebo hrách. Ten, kdo ve své porci najde fazoli nebo hrášek, je pro tento den králem nebo královnou.“
  103. ↑ COLLINS, Ace. Stories Behind the Great Traditions of Christmas. [s.l.]: Zondervan, 2010. ISBN 9780310873884. S. 139–141. (anglicky) 
  104. ↑ BHARATI, Agehanada. Ideas and Actions. [s.l.]: Walter de Gruyter, 1976-01-01. ISBN 9783110805871. S. 454. (anglicky)  „Jedná se o bohoslužby konané v křesťanských kostelích o vánočních svátcích...“
  105. ↑ NAIR, Malini. Cakewalk in Allahabad [online]. The Times of India, 2013-12-15, rev. 2015-03-28 [cit. 2024-03-20]. Dostupné online. (anglicky)  „Přibližně na začátku prosince začíná z Dillí do Alláhábádu jezdit do Prajágu Rádž neobvyklý druh poutníků: zbožní ctitelé alláhábádského vánočního koláče. Není to žádný elegantní západní pudink – je načichlý desi ghí, pethou, zázvorem, muškátovým oříškem, javitri, saunfem, skořicí, něčím, čemu se říká cake ka jeera, a marmeládami z Loknath ki Galli. To vše je dokonale propečené v pekárně, která si získala kultovní status – Bushy's na Kanpur Road. Starobylé město má velkou pekařskou tradici. Je to možná proto, že v Alláhábádu žije početná křesťanská populace.“
  106. ↑ MICHELIN. Germany Green Guide Michelin 2012–2013. [s.l.]: Michelin, 2012-10-10. ISBN 9782067182110. S. 73. (anglicky)  „Advent – Čtyři týdny před Vánocemi se slaví odpočítáváním dnů pomocí adventního kalendáře, vyvěšováním vánočních ozdob a zapalováním další svíčky každou neděli na adventním věnci se čtyřmi svíčkami.“
  107. ↑ NORMARK, Helena. Modern Christmas [online]. Graphic Garden, 1997, rev. 2014-04-09 [cit. 2024-03-20]. Dostupné online. (anglicky)  „Vánoce ve Švédsku začínají adventem, kdy se čeká na příchod Ježíška. Jeho symbolem je adventní svícen se čtyřmi svíčkami, přičemž na každou ze čtyř nedělí před Vánocemi se zapaluje ještě jedna svíčka. Většina lidí začíná s vánoční výzdobou prvního adventního dne.“
  108. ↑ RICE, Howard L.; HUFFSTUTLER, James C. Reformed Worship. [s.l.]: Westminster John Knox Press, 2001-01-01. ISBN 978-0-664-50147-1. S. 197. (anglicky)  „Další oblíbenou aktivitou je ,Věšení zeleněʻ, bohoslužba, při níž je svatyně vánočně vyzdobena.“
  109. ↑ ESPÍN, Orlando O.; NICKOLOFF, James B. An introductory dictionary of theology and religious studies. [s.l.]: [s.n.], 2007. Dostupné online. ISBN 0-8146-5856-3. S. 237. (anglicky) 
  110. ↑ TREXLER, Richard C. The journey of the Magi: meanings in history of a Christian story. [s.l.]: [s.n.], 1997. Dostupné online. ISBN 0-691-01126-5. S. 9. (anglicky) 
  111. ↑ VISCHER, Lukas. Christian worship in Reformed Churches past and present. [s.l.]: [s.n.], 2002. ISBN 0-8028-0520-5. S. 400–401. (anglicky) 
  112. ↑ MILLS, Watson E.; MCKNIGHT, Edgar V.; BULLARD, Roger Aubrey. Mercer Dictionary of the Bible. [s.l.]: Mercer University Press, 1990. Dostupné online. ISBN 978-0-86554-373-7. S. 142. (anglicky) 
  113. ↑ a b c d COMINGS, Jill Burnett. Aspects of the liturgical year in Cappadocia (325–430). [s.l.]: [s.n.], 2005. Dostupné online. ISBN 0-8204-7464-9. S. 61–71. (anglicky) 
  114. ↑ CLANCY, Ronald M. Sacred Christmas Music. [s.l.]: [s.n.], 2008. Dostupné online. ISBN 1-4027-5811-1. S. 15–19. (anglicky) 
  115. ↑ FRØYSHOV, Stig Simeon. [Hymnography of the] Rite of Jerusalem [online]. Canterbury Dictionary of Hymnology [cit. 2024-03-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  116. ↑ KELLY, Joseph F. The Feast of Christmas. [s.l.]: [s.n.], 2010. ISBN 0-8146-3325-0. S. 331–391. (anglicky) 
  117. ↑ BROWN, Dorothy Catherine. Pastor and laity in the theology of Jean Gerson. [s.l.]: [s.n.], 1987. Dostupné online. ISBN 0-521-33029-7. S. 32. (anglicky) 
  118. ↑ KELLY, Joseph F. The Feast of Christmas. [s.l.]: [s.n.], 2010. ISBN 0-8146-3325-0. S. 112–114. (anglicky) 
  119. ↑ a b c MILLS, Watson E.; BULLARD, Roger Aubrey. Mercer dictionary of the Bible. [s.l.]: [s.n.], 1998. ISBN 0-86554-373-9. S. 520–525. (anglicky) 
  120. ↑ HURTADO, Larry W. Lord Jesus Christ: Devotion to Jesus in Earliest Christianity. [s.l.]: [s.n.], 2005. ISBN 0-8028-3167-2. S. 113 a 179. (anglicky) 
  121. ↑ MATERA, Frank J. II Corinthians: a commentary. [s.l.]: [s.n.], 2003. ISBN 0-664-22117-3. S. 11–13. (anglicky) 
  122. ↑ Flp 2, 10 (Kral, ČEP)
  123. ↑ a b JOHNSON, Mini S. Christology: Biblical And Historical. [s.l.]: [s.n.], 2005. ISBN 81-8324-007-0. S. 74–76. (anglicky) 
  124. ↑ Johnson, s. 211.
  125. ↑ BROOKE, Rosalind B. The image of St Francis. [s.l.]: [s.n.], 2006. Dostupné online. ISBN 0-521-78291-0. S. 183–184. (anglicky) 
  126. ↑ RAAB, Christian; HAGAN, Harry. The tradition of Catholic prayer. [s.l.]: St. Meinrad Archabbey, 2007. Dostupné online. ISBN 0-8146-3184-3. S. 86–87. (anglicky) 
  127. ↑ a b c THOMAS, George Finger. The vitality of the Christian tradition. [s.l.]: [s.n.], 1944. ISBN 0-8369-2378-2. S. 110–112. (anglicky) 
  128. ↑ EMPEREUR, James L.; FERNÁNDEZ, Eduardo. La vida sacra: contemporary Hispanic sacramental theology. [s.l.]: [s.n.], 2006. ISBN 0-7425-5157-1. S. 3–5. (anglicky) 
  129. ↑ TOPE, Lily Rose R.; NONAN-MERCADO, Detch P. Philippines. [s.l.]: [s.n.], 2005. ISBN 0-7614-1475-4. S. 109. (anglicky) 
  130. ↑ ASTLEY, Jeff; BROWN, David; LOADES, Ann. Christology: Key Readings in Christian Thought. [s.l.]: [s.n.], 2009. Dostupné online. ISBN 0-664-23269-8. S. 106. (anglicky) 
  131. ↑ WILLIAMS, Rowan. Ponder these things. [s.l.]: [s.n.], 2002. Dostupné online. ISBN 1-85311-362-X. S. 7. (anglicky) 
  132. ↑ KUGLER, Robert; HARTIN, Patrick. An Introduction to the Bible. [s.l.]: [s.n.], 2009. Dostupné online. ISBN 0-8028-4636-X. S. 394. (anglicky) 
  133. ↑ MILLS, Watson E.; BULLARD, Roger Aubrey. Mercer dictionary of the Bible. [s.l.]: [s.n.], 1998. ISBN 0-86554-373-9. S. 396. (anglicky) 
  134. ↑ HOUTMAN, Alberdina; POORTHUIS, Marcel; SCHWARTZ, Joshua. Sanctity of time and space in tradition and modernity. [s.l.]: [s.n.], 1998. ISBN 90-04-11233-2. S. 61–62. (anglicky) 
  135. ↑ Lk 1, 46–55 (Kral, ČEP)
  136. ↑ a b BREED, David R. The History and Use of Hymns and Hymn-Tunes. [s.l.]: [s.n.], 2009. ISBN 1-110-47186-6. S. 17. (anglicky) 
  137. ↑ Lk 1, 68–79 (Kral, ČEP)
  138. ↑ Lk 2, 29–32 (Kral, ČEP)
  139. ↑ a b REEVES, Marjorie. Favourite Hymns. [s.l.]: [s.n.], 2006. ISBN 0-8264-8097-7. S. 3–5. (anglicky) 
  140. ↑ Lk 2, 14 (Kral, ČEP)
  141. ↑ LOCKYER, Herbert. All the music of the Bible. [s.l.]: [s.n.], 2004. ISBN 1-56563-531-0. S. 120. (anglicky) 
  142. ↑ CATTIN, Giulio; GALLO, F. Alberto. Music of the Middle Ages, Volume 1. [s.l.]: [s.n.], 1985. ISBN 0-521-28489-9. S. 2. (anglicky) 
  143. ↑ THOMAS, George F. Vitality of the Christian Tradition. [s.l.]: Ayer Co. Publishing, 1944. (anglicky) 
  144. ↑ JOHNSON, Kevin Orlin. Why Do Catholics Do That?. [s.l.]: Random House, Inc., 1994. (anglicky) 
  145. ↑ MAZAR, Peter; GRALA, Evelyn. To Crown the Year: Decorating the Church Through the Year. [s.l.]: Liturgy Training, 1995. Dostupné online. ISBN 1-56854-041-8. (anglicky) 
  146. ↑ BONAVENTURE, St. The Life of St. Francis of Assisi [online]. e-Catholic 2000, 2013-09-28, rev. 2014-06-14 [cit. 2024-03-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  147. ↑ a b KELLY, Joseph F. The Feast of Christmas. [s.l.]: [s.n.], 2010. ISBN 0-8146-3325-0. S. 22–31. (anglicky) 
  148. ↑ NES, Solrunn. The mystical language of icons. [s.l.]: [s.n.], 2005. Dostupné online. ISBN 0-8028-2916-3. S. 43. (anglicky) 
  149. ↑ a b OUSPENSKY, Leonide; LOSSKY, Vladimir. The meaning of icons. [s.l.]: [s.n.], 1999. ISBN 0-913836-77-X. S. 157. (anglicky) 
  150. ↑ BENEDICT XVI, Pope. Church Fathers and Teachers: From Saint Leo the Great to Peter Lombard. [s.l.]: [s.n.], 2010. ISBN 1-58617-317-0. S. 32. (anglicky) 
  151. ↑ WELLESZ, Egon. The Nativity Drama of the Byzantine Church. Journal of Roman Studies. 1947, roč. 37, čís. 1–2, s. 145–151. JSTOR 298465. S2CID 162243412. Dostupné online. DOI 10.2307/298465. (anglicky) 
  152. ↑ MILES, Clement. Christmas customs and traditions. [s.l.]: Dover, 1976. Dostupné online. ISBN 0-486-23354-5. S. 31–37. (anglicky) 
  153. ↑ Miles, s. 47–48.
  154. ↑ a b c HOULDEN, James Leslie. Jesus in history, thought, and culture: an encyclopedia, Volume 1. [s.l.]: [s.n.], 2003. ISBN 1-57607-856-6. S. 631–635. (anglicky) 
  155. ↑ ROBERTS, Mark D. Can We Trust the Gospels?: Investigating the Reliability of Matthew, Mark, Luke and John. [s.l.]: Good News Publishers, 2007. S. 102. (anglicky) 
  156. ↑ KILPATRICK, George Dunbar. The Origins of the Gospel According to St. Matthew. [s.l.]: [s.n.], 2007. ISBN 0-86516-667-6. S. 54. (anglicky) 
  157. ↑ PATELLA, Michael. The Gospel according to Luke. [s.l.]: [s.n.], 2005. Dostupné online. ISBN 0-8146-2862-1. S. 9–10. (anglicky) 
  158. ↑ BROMILEY, Geoffrey W. The International Standard Bible Encyclopedia. [s.l.]: [s.n.], 1988. ISBN 0-8028-3785-9. S. 685. (anglicky) 
  159. ↑ ORCHARD, John Bernard. Synopsis of the Four Gospels. [s.l.]: [s.n.], 1983. Dostupné online. ISBN 0-567-09331-X. S. 4–12. (anglicky) 
  160. ↑ SWANSON, Reuben J. The horizontal line synopsis of the Gospels. [s.l.]: [s.n.], 1984. Dostupné online. ISBN 0-87808-744-3. S. xix. (anglicky) 
  161. ↑ THROCKMORTON, Burton H. Gospel Parallels. [s.l.]: [s.n.], 1992. Dostupné online. ISBN 0-8407-7484-2. S. 2–7. (anglicky) 
  162. ↑ COX, Steven L.; EASLEY, Kendell H. Harmony of the Gospels. [s.l.]: [s.n.], 2007. ISBN 0-8054-9444-8. S. 289–290. (anglicky) 
  163. ↑ HURTADO, Larry W. Lord Jesus Christ. [s.l.]: [s.n.], 2005. ISBN 0-8028-3167-2. S. 322. (anglicky) 
  164. ↑ LINCOLN, Andrew. Born of a Virgin?: Reconceiving Jesus in the Bible, Tradition, and Theology. [s.l.]: Eerdmans, 2013. Dostupné online. ISBN 9780802869258. S. 144. (anglicky) 
  165. ↑ MCKENZIE, John L. Dictionary of the Bible. [s.l.]: Touchstone, 1995. (anglicky) 
  166. ↑ BROWN, Raymond Edward. The Birth of the Messiah: A Commentary on the Infancy Narratives in Matthew and Luke. Garden City, N.Y.: Doubleday, 1977. Dostupné online. ISBN 978-0-385-05907-7. (anglicky) 
  167. ↑ HARRINGTON, Daniel J. The Gospel of Matthew. [s.l.]: [s.n.], 1991. Dostupné online. ISBN 0-8146-5803-2. S. 45–49. (anglicky) 
  168. ↑ a b c d The New Interpreter's Dictionary of the Bible: Volume 3. [s.l.]: Abingdon Press, 2008. S. 42, 269–270. (anglicky) 
  169. ↑ a b BROWN, Raymond Edward. The Birth of the Messiah: A Commentary on the Infancy Narratives in the Gospels of Matthew and Luke (The Anchor Yale Bible Reference Library). [s.l.]: Yale University Press, 1999-05-18. ISBN 978-0-300-14008-8. S. 36. (anglicky) 
  170. ↑ a b c CORLEY, Jeremy. New Perspectives on the Nativity. [s.l.]: Continuum International Publishing Group, 2009. S. 22. (anglicky) 
  171. ↑ a b WRIGHT, Tom. Luke for Everyone. Londýn: Westminster John Knox Press, 2004-03. Dostupné online. ISBN 978-0-664-22784-5. S. 39. (anglicky) 
  172. ↑ CROSSAN, John Dominic; WATTS, Richard J. Who Is Jesus?: Answers to Your Questions About the Historical Jesus. Louisville, Ky.: Westminster John Knox Press, 1999-10. Dostupné online. ISBN 978-0-664-25842-9. S. 11–12. (anglicky) 
  173. ↑ METZGER, Bruce M.; COOGAN, Michael D. The Oxford Guide to People & Places of the Bible. [s.l.]: Oxford University Press US, 2004. S. 137. (anglicky) 
  174. ↑ FUNK, Robert W. a Jesus Seminar. The acts of Jesus: the search for the authentic deeds of Jesus. [s.l.]: HarperSanFrancisco, 1998. Dostupné online. Kapitola Birth & Infancy Stories, s. 497–526. (anglicky) 
  175. ↑ VERMES, Géza. The Nativity: History and Legend. [s.l.]: Penguin Books Ltd., 2006-11-02. Dostupné online. ISBN 978-0-14-102446-2. S. 22. (anglicky) 
  176. ↑ SANDERS, Ed Parish. The Historical Figure of Jesus. Londýn: Allen Lane, 1993. Dostupné online. ISBN 978-0-7139-9059-1. S. 85. (anglicky) 
  177. ↑ HURTADO, Larry W. Lord Jesus Christ: Devotion to Jesus in Earliest Christianity. Grand Rapids, Mich.: W.B. Eerdmans, 2003-06. Dostupné online. ISBN 978-0-8028-6070-5. S. 319–320. (anglicky) 
  178. ↑ BROWN, Raymond. The birth of the Messiah. [s.l.]: [s.n.], 1993. ISBN 0-385-47202-1. S. 513. (anglicky) 
  179. ↑ OSHRI, Aviram. Where was Jesus Born?. Archaeology. Listopad – prosinec 2005, čís. 58, s. 6. Dostupné online. (anglicky) 
  180. ↑ CHILTON, Bruce. Recovering Jesus' Mamzerut. In: Charlesworth, James H. (ed.). Jesus and Archaeology. [s.l.]: William B. Eerdmans Publishing Company, 2006. Dostupné online. ISBN 9780802848802. S. 95–96. (anglicky)
  181. ↑ HOLMEN, Tom; PORTER, Stanley E. Handbook for the Study of the Historical Jesus. [s.l.]: [s.n.], 2011-01-12. ISBN 9004163727. S. 3411–3412. (anglicky) 
  182. ↑ WIARDA, Timothy. Interpreting Gospel Narratives: Scenes, People, and Theology. [s.l.]: [s.n.], 2010. ISBN 0-8054-4843-8. S. 75–78. (anglicky) 
  183. ↑ HILL, Brennan R. Jesus, the Christ: Contemporary Perspectives. [s.l.]: [s.n.], 2004. Dostupné online. ISBN 1-58595-303-2. S. 89. (anglicky) 
  184. ↑ JOHNSON, Timothy. The Gospel of Luke. [s.l.]: [s.n.], 1992. ISBN 0-8146-5805-9. S. 72. (anglicky) 
  185. ↑ NEUFELD, Thomas R. Yoder. Recovering Jesus: the witness of the New Testament. [s.l.]: [s.n.], 2007. ISBN 1-58743-202-1. S. 111. (anglicky) 
  186. ↑ LONG, Thomas G. Matthew. [s.l.]: [s.n.], 1997. Dostupné online. ISBN 0-664-25257-5. S. 14–15. (anglicky) 

Literatura

editovat
  • ALLEN, O. Wesley Jr. Theological Bible Commentary. Redakce Petersen David L.. [s.l.]: Westminster John Knox Press, 2009. ISBN 9781611640304. Kapitola Luke. 
  • The Gospel of Matthew in current study. Redakce Aune David E.. [s.l.]: Eerdmans, 2001. Dostupné online. ISBN 978-0-8028-4673-0. 
  • AUNE, David E. The New Testament in its literary environment. [s.l.]: Westminster John Knox Press, 1988. Dostupné online. ISBN 978-0-664-25018-8. 
  • BALCH, David L. Eerdmans Commentary on the Bible. Redakce Dunn James D. G.. [s.l.]: Eerdmans, 2003. ISBN 9780802837110. Kapitola Luke. 
  • BEATON, Richard C. The Written Gospel. Redakce Bockmuehl Markus. [s.l.]: Oxford University Press, 2005. ISBN 978-0-521-83285-4. Kapitola How Matthew Writes. 
  • BORING, M. Eugene. An Introduction to the New Testament: History, Literature, Theology. [s.l.]: Westminster John Knox Press, 2012. Dostupné online. ISBN 9780664255923. 
  • BROWN, R.E. The Birth of the Messiah: A Commentary on the Infancy Narratives in Matthew and Luke. [s.l.]: Doubleday & Company, 1977. 
  • BROWN, R.E. An Adult Christ at Christmas: Essays on the Three Biblical Christmas Stories. [s.l.]: Liturgical Press, 1978. Dostupné online. ISBN 9780814609972. 
  • BUCKWALTER, Douglas. The Character and Purpose of Luke's Christology. [s.l.]: Cambridge University Press, 1996. Dostupné online. ISBN 9780521561808. 
  • BURKETT, Delbert. An introduction to the New Testament and the origins of Christianity. [s.l.]: Cambridge University Press, 2002. Dostupné online. ISBN 978-0-521-00720-7. 
  • CARROLL, John T. Luke: A Commentary. [s.l.]: Westminster John Knox Press, 2012. Dostupné online. ISBN 9780664221065. 
  • CASEY, Maurice. Jesus of Nazareth: An Independent Historian's Account of His Life and Teaching. [s.l.]: Continuum, 2010. Dostupné online. ISBN 978-0-567-64517-3. 
  • CHARLESWORTH, James H. The Historical Jesus: An Essential Guide. [s.l.]: Abingdon Press, 2008. Dostupné online. ISBN 9781426724756. 
  • CLARKE, Howard W. The Gospel of Matthew and Its Readers. [s.l.]: Indiana University Press, 2003. Dostupné online. ISBN 978-0-253-34235-5. 
  • COLLINS, Adela Yarbro. Cosmology and Eschatology in Jewish and Christian Apocalypticism. [s.l.]: BRILL, 2000. Dostupné online. ISBN 978-90-04-11927-7. 
  • DAVIES, W.D.; ALLISON, D.C. Matthew 1–7. [s.l.]: T&T Clark, 2004. Dostupné online. ISBN 978-0-567-08355-5. 
  • DAVIES, W.D.; ALLISON, D.C. Matthew 8–18. [s.l.]: T&T Clark, 1991. Dostupné online. ISBN 978-0-567-08365-4. 
  • DAVIES, W.D.; ALLISON, D.C. Matthew 19–28. [s.l.]: T&T Clark, 1997. Dostupné online. ISBN 978-0-567-08375-3. 
  • DULING, Dennis C. The Blackwell Companion to the New Testament. Redakce Aune David E.. [s.l.]: Wiley-Blackwell, 2010. Dostupné online. ISBN 978-1-4051-0825-6. Kapitola The Gospel of Matthew. 
  • DUNN, James D.G. Jesus Remembered. [s.l.]: Eerdmans, 2003. Dostupné online. ISBN 978-0-8028-3931-2. 
  • EDWARDS, James R. The Gospel According to Luke. [s.l.]: Inter-Varsity Press, 2020. Dostupné online. ISBN 9781789740066. 
  • EHRMAN, Bart D. Jesus: Apocalyptic Prophet of the New Millennium. [s.l.]: Oxford University Press, 1999. Dostupné online. ISBN 978-0-19-512474-3. 
  • EHRMAN, Bart D. Did Jesus Exist?: The Historical Argument for Jesus of Nazareth. [s.l.]: HarperCollins, 2012. Dostupné online. ISBN 978-0-06-220460-8. 
  • EHRMAN, Bart D. The Orthodox Corruption of Scripture : The Effect of Early Christological Controversies on the Text of the New Testament. [s.l.]: Oxford University Press, 1996. Dostupné online. ISBN 978-0-19-510279-6. 
  • EHRMAN, Bart D. Jesus: Apocalyptic Prophet of the New Millennium. [s.l.]: Oxford University Press, 1999. Dostupné online. ISBN 9780199839438. 
  • EHRMAN, Bart D. Lost Christianities: The Battles for Scripture and the Faiths We Never Knew. [s.l.]: Oxford University Press, 2005. Dostupné online. ISBN 9780195182491. 
  • ELLIS, E. Earl. The Gospel of Luke. [s.l.]: Wipf and Stock Publishers, 2003. Dostupné online. ISBN 9781592442072. 
  • EVANS, Craig A. Luke. [s.l.]: Baker Books, 2011. Dostupné online. ISBN 9781441236524. 
  • FULLER, Reginald H. The Oxford Guide to Ideas & Issues of the Bible. Redakce Metzger Bruce M.. [s.l.]: Oxford University Press, 2001. ISBN 9780195149173. Kapitola Biblical Theology. 
  • FRANCE, R.T. The Gospel of Matthew. [s.l.]: Eerdmans, 2007. Dostupné online. ISBN 978-0-8028-2501-8. 
  • GAMBLE, Harry Y. Books and Readers in the Early Church: A History of Early Christian Texts. [s.l.]: Yale University Press, 1995. Dostupné online. ISBN 978-0-300-06918-1. 
  • GREEN, Joel. The Theology of the Gospel of Luke. [s.l.]: Cambridge University Press, 1995. Dostupné online. ISBN 9780521469326. 
  • GREEN, Joel. The Gospel of Luke. [s.l.]: Eerdmans, 1997. Dostupné online. ISBN 9780802823151. 
  • HAGNER, D.A. International Standard Bible Encyclopedia, Vol. 3: K-P. Redakce Bromiley Geoffrey W.. [s.l.]: Wm. B. Eerdmans, 1986. Dostupné online. ISBN 978-0-8028-8163-2. Kapitola Matthew, Gospel According to, s. 280–8. 
  • HARRINGTON, Daniel J. The Gospel of Matthew. [s.l.]: Liturgical Press, 1991. Dostupné online. ISBN 9780814658031. 
  • HOLLADAY, Carl R. A Critical Introduction to the New Testament: Interpreting the Message and Meaning of Jesus Christ. [s.l.]: Abingdon Press, 2011. Dostupné online. ISBN 9781426748288. 
  • HURTADO, Larry W. Lord Jesus Christ: Devotion to Jesus in Earliest Christianity. [s.l.]: Eerdmans, 2005. Dostupné online. ISBN 978-0-8028-3167-5. 
  • ISAAK, Jon M. New Testament Theology: Extending the Table. [s.l.]: Wipf & Stock, 2011. Dostupné online. ISBN 9781621892540. 
  • JOHNSON, Luke Timothy. The New Testament: A Very Short Introduction. [s.l.]: Oxford University Press, 2010. Dostupné online. ISBN 9780199745999. 
  • KOWALCZYK, A. The influence of typology and texts of the Old Testament on the redaction of Matthew's Gospel. [s.l.]: Bernardinum, 2008. Dostupné online. ISBN 978-83-7380-625-2. 
  • KUPP, David D. Matthew's Emmanuel: Divine Presence and God's People in the First Gospel. [s.l.]: Cambridge University Press, 1996. ISBN 978-0-521-57007-7. 
  • KEENER, Craig S. A commentary on the Gospel of Matthew. [s.l.]: Eerdmans, 1999. Dostupné online. ISBN 978-0-8028-3821-6. 
  • LEVINE, Amy-Jill. The Oxford History of the Biblical World. Redakce Coogan Michael D.. [s.l.]: Oxford University Press, 2001. ISBN 978-0-19-513937-2. Kapitola Visions of kingdoms: From Pompey to the first Jewish revolt. 
  • LEVISON, J.; POPE-LEVISON, P. Global Dictionary of Theology. Redakce Dyrness William A.. [s.l.]: InterVarsity Press, 2009. ISBN 9780830878116. Kapitola Christology. 
  • LINCOLN, Andrew. Born of a Virgin?: Reconceiving Jesus in the Bible, Tradition, and Theology. [s.l.]: Eerdmans, 2013. Dostupné online. ISBN 9780802869258. 
  • LÖSSL, Josef. The Early Church: History and Memory. [s.l.]: Continuum, 2010. ISBN 978-0-567-16561-9. 
  • LUZ, Ulrich. Studies in Matthew. [s.l.]: Eerdmans, 2005. Dostupné online. ISBN 978-0-8028-3964-0. 
  • LUZ, Ulrich. The Theology of the Gospel of Matthew. [s.l.]: Cambridge University Press, 1995. Dostupné online. ISBN 978-0-521-43576-5. 
  • LUZ, Ulrich. Matthew 1–7: a commentary. [s.l.]: Fortress Press, 1992. ISBN 978-0-8006-9600-9. 
  • LUZ, Ulrich. Matthew 8–20: a commentary. [s.l.]: Fortress Press, 2001. Dostupné online. ISBN 978-0-8006-6034-5. 
  • LUZ, Ulrich. Matthew 21–28: a commentary. [s.l.]: Fortress Press, 2005. Dostupné online. ISBN 978-0-8006-3770-5. 
  • MCDONALD, Patricia M. New Perspectives on the Nativity. Redakce Corley Jeremy. [s.l.]: Bloomsbury, 2009. ISBN 9780567613790. Kapitola Resemblances Between Matthew 1-2 and Luke 1-2. 
  • MCMAHON, Christopher. Understanding the Bible: A Guide to Reading the Scriptures. Redakce Ruff Jerry. [s.l.]: Cambridge University Press, 2008. ISBN 9780884898528. Kapitola Introduction to the Gospels and Acts of the Apostles. 
  • MILLER, Philip M. Revisiting the Corruption of the New Testament. Redakce Wallace Daniel B.. [s.l.]: Kregel Academic, 2011. ISBN 9780825489068. Kapitola The Least Orthodox Reading is to be Preferred. 
  • MORRIS, Leon. New Testament Theology. [s.l.]: Zondervan, 1990. Dostupné online. ISBN 978-0-310-45571-4. 
  • MORRIS, Leon. The Gospel according to Matthew. [s.l.]: Eerdmans, 1992. Dostupné online. ISBN 978-0-85111-338-8. 
  • NOLLAND, John. The Gospel of Matthew: A Commentary on the Greek Text. [s.l.]: Eerdmans, 2005. ISBN 978-0802823892. 
  • PEPPARD, Michael. The Son of God in the Roman World: Divine Sonship in Its Social and Political Context. [s.l.]: Oxford University Press, 2011. Dostupné online. ISBN 9780199753703. 
  • PERKINS, Pheme. The Cambridge companion to biblical interpretation. Redakce Barton John. [s.l.]: Westminster John Knox Press, 1998. ISBN 978-0-521-48593-7. Kapitola The Synoptic Gospels and the Acts of the Apostles: Telling the Christian Story. 
  • PERKINS, Pheme. Introduction to the Synoptic Gospels. [s.l.]: Eerdmans, 2009. Dostupné online. ISBN 978-0-8028-6553-3. 
  • POWELL, Mark Allan. Jesus as a Figure in History: How Modern Historians View the Man from Galilee. [s.l.]: Eerdmans, 1998. Dostupné online. ISBN 978-0-664-25703-3. 
  • POWELL, Mark Allan. What Are They Saying About Luke?. [s.l.]: Paulist Press, 1989. Dostupné online. ISBN 9780809131112. 
  • ROBINSON, Bernard P. New Perspectives on the Nativity. Redakce Corley Jeremy. [s.l.]: Bloomsbury, 2009. ISBN 9780567613790. Kapitola Matthew's Nativity Stories: Historical and Theological Questions for Today's Readers. 
  • RYKEN, Leland; WILHOIT, James C.; LONGMAN, Tremper. Dictionary of Biblical Imagery. [s.l.]: InterVarsity Press, 2010. ISBN 9780830867332. Kapitola Birth stories. 
  • SCHOLZ, Daniel J. Jesus in the Gospels and Acts: Introducing the New Testament. [s.l.]: Saint Mary's Press, 2009. Dostupné online. ISBN 9780884899556. 
  • SCHUMACK, Richard. Jesus through Muslim Eyes. [s.l.]: SPCK, 2020. Dostupné online. ISBN 9780281081943. 
  • STRELAN, Rick. Luke the Priest - the Authority of the Author of the Third Gospel. [s.l.]: Ashgate Publishing, 2013. Dostupné online. ISBN 9781409477884. 
  • THEISSEN, Gerd; MERZ, Annette. The historical Jesus: a comprehensive guide. [s.l.]: Eerdmans, 1998. 
  • THOMPSON, Richard P. The Blackwell Companion to The New Testament. Redakce Aune David E.. [s.l.]: Wiley–Blackwell, 2010. Dostupné online. ISBN 9781444318944. Kapitola Luke-Acts: The Gospel of Luke and the Acts of the Apostles, s. 319. 
  • SALDARINI, Anthony. Eerdmans commentary on the Bible. [s.l.]: [s.n.], 2003. ISBN 978-0802837110. Kapitola Matthew. , in DUNN, James D.G.; ROGERSON, John William. Eerdmans Commentary on the Bible. [s.l.]: Eerdmans, 2003. ISBN 978-0-8028-3711-0. 
  • SALDARINI, Anthony. Matthew's Christian-Jewish Community. [s.l.]: University of Chicago Press, 1994. Dostupné online. ISBN 978-0-226-73421-7. 
  • SENIOR, Donald. The Gospel of Matthew in Current Study: Studies in Memory of William G. Thompson, S.J. [s.l.]: Wm. B. Eerdmans, 2001. ISBN 978-0802846730. Kapitola Directions in Matthean Studies. , in The Gospel of Matthew in current study. Redakce Aune David E.. [s.l.]: Eerdmans, 2001. ISBN 978-0-8028-4673-0. 
  • SENIOR, Donald. What are they saying about Matthew?. [s.l.]: PaulistPress, 1996. Dostupné online. ISBN 978-0-8091-3624-7. 
  • STANTON, Graham. A gospel for a new people: studies in Matthew. [s.l.]: Westminster John Knox Press, 1993. Dostupné online. ISBN 978-0-664-25499-5. 
  • STRECKER, Georg. Theology of the New Testament. [s.l.]: Walter de Gruyter, 2000. Dostupné online. ISBN 978-0-664-22336-6. 
  • TUCKETT, Christopher Mark. Christology and the New Testament: Jesus and His Earliest Followers. [s.l.]: Westminster John Knox Press, 2001. Dostupné online. ISBN 9780664224318. 
  • TURNER, David L. Matthew. [s.l.]: Baker, 2008. Dostupné online. ISBN 978-0-8010-2684-3. 
  • TWELFTREE, Graham H. Jesus the miracle worker: a historical & theological study. [s.l.]: InterVarsity Press, 1999. Dostupné online. ISBN 978-0-8308-1596-8. 
  • VAN DE SANDT, H.W.M. Matthew and the Didache: Two Documents from the Same Jewish-Christian Milieu ?. [s.l.]: [s.n.], 2005. ISBN 978-9023240778. Kapitola Introduction. , in Matthew and the Didache. Redakce Van de Sandt H.W.M. [s.l.]: Royal Van Gorcum&Fortress Press, 2005. ISBN 978-90-232-4077-8. 
  • VERMES, Geza. The meaning of the Dead Sea scrolls: Their significance for understanding the Bible, Judaism, Jesus, and Christianity. [s.l.]: Penguin UK, 2006. Dostupné online. ISBN 9780141912615. 
  • WANSBROUGH, Henry. New Perspectives on the Nativity. Redakce Corley Jeremy. [s.l.]: Bloomsbury, 2009. ISBN 9780567613790. Kapitola The Infancy Stories of the Gospels Since Raymond E. Brown. 
  • WEREN, Wim. Matthew and the Didache: Two Documents from the Same Jewish-Christian Milieu ?. [s.l.]: [s.n.], 2005. ISBN 9789023240778. Kapitola The History and Social Setting of the Matthean Community. , in Matthew and the Didache. Redakce Van de Sandt H.W.M.. [s.l.]: Royal Van Gorcum&Fortress Press, 2005. ISBN 978-90-232-4077-8. 
  • Berghorn, Matthias, Die Genesis Jesu Christi aber war so .... Die Herkunft Jesu Christi nah dem matthäischen Prolog (Mt 1,1-4,16), Göttingen 2019.
  • Brown, Raymond E. The Birth of the Messiah: A Commentary on the Infancy Narratives in Matthew and Luke. London: G. Chapman, 1977.
  • Calkins, Robert G. Illuminated Books of the Middle Ages. Ithaca, New York: Cornell University Press, 1983.
  • Carter, Warren. Matthew and Empire. Harrisburg: Trinity Press International, 2001.
  • France, R.T. The Gospel According to Matthew: an Introduction and Commentary. Leicester: Inter-Varsity, 1985.
  • Ghose, Tia. A Christmas Tale: How Much of the Nativity Story is True? [online]. December 22, 2014. Dostupné online. 
  • Gundry, Robert H. Matthew a Commentary on his Literary and Theological Art. Grand Rapids: William B. Eerdmans Publishing Company, 1982.
  • Gundry, Robert H. "Salvation in Matthew." Society of Biblical Literature – 2000 Seminar Papers. Atlanta: Society of Biblical Literature, 2000.
  • Hill, David. The Gospel of Matthew. Grand Rapids: Eerdmans, 1981
  • Jones, Alexander. The Gospel According to St. Matthew. London: Geoffrey Chapman, 1965.
  • Levine, Amy-Jill. "Matthew." Women's Bible Commentary. Carol A. Newsom and Sharon H. Ringe, eds. Louisville: Westminster John Knox Press, 1998.
  • Schaberg, Jane. Illegitimacy of Jesus: A Feminist Theological Interpretation of the Infancy Narratives (Biblical Seminar Series, No 28) Sheffield Academic Press (March 1995) ISBN 1-85075-533-7
  • Schweizer, Eduard. The Good News According to Matthew. Atlanta: John Knox Press, 1975
  • Vermes, Géza The Nativity: History and Legend. Penguin (2006) ISBN 0-14-102446-1
  • VERMES, Geza. Jesus: Nativity - Passion - Resurrection. [s.l.]: Penguin, 2010. Dostupné online. ISBN 9780141957449. 

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Ježíšovo_narození&oldid=24305212“