Wikipedie

Ivan Soeldner

český novinář, fotograf, kritik, dramaturg, scenárista a režisér

Ivan Soeldner (18. listopadu 1939 Bělehrad – 15. srpna 1970 Koclířov u Svitav) byl český publicista – novinář, fotograf, filmový kritik, dramaturg, scenárista a režisér. Vrchol jeho tvůrčí činnosti přišel ve druhé polovině 60. let 20. století, před úmrtím v roce 1970 při autonehodě. Jeho bratranci byli Jiří a Ondřej Suchý.

Ivan Soeldner
Jiná jménaJan Michal (pseudonym)
Narození18. listopadu 1939
Bělehrad
Království Jugoslávie
Úmrtí15. srpna 1970 (ve věku 30 let)
Koclířov
Příčina úmrtíautonehoda
Povolánínovinář, fotograf, filmový kritik, dramaturg, scenárista a režisér
DětiDavid Soeldner (syn)
PříbuzníJiří Suchý (bratranec)
Ondřej Suchý (bratranec)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Mládí za druhé světové války a studium

editovat

Narodil se 18. listopadu 1939 v Bělehradě. Jeho otec JUDr. Erich Soeldner (in memoriam oceněn Československým válečným křížem za zásluhy v boji o osvobození republiky),[1] styčný důstojník čs. armády v Jugoslávii,[2][3] byl rok poté zatčen za činnost v odboji a v květnu 1942 popraven nacisty v berlínské věznici Plötzensee.[4] Ivan zamířil s matkou do Palestiny, kde zůstal až do konce druhé světové války, než se v roce 1946 vrátili do Československa.[2][5][6]

V roce 1956, po maturitě na jedenáctileté střední škole v Karlových Varech, studoval na pražské FAMU, katedru filmové a televizní vědy, kterou ukončil v roce 1963. Během studia, které musel z politických důvodů dočasně přerušit,[2][3][7] absolvoval základní vojenskou službu. Nejdříve ve Znojmě a Jemnici, druhým rokem ve Studiu Čs. armádního filmu jako asistent režie na dvoudílném střihovém filmu Svědectví.[8] Po studiích krátce pracoval jako redaktor tiskového oddělení Filmového ústavu, od 1. září 1963 jako dramaturg ve Studiu dokumentárního filmu, později jako dramaturg Zpravodajského filmu, a od října 1969 jako režisér Krátkého filmu.

Publicistická činnost „píšícího fotografa“

editovat
 
Autoportrét s Janem Werichem, filmová studia Barrandov (1969)

Již během středoškolských studií byl publicisticky činný. Nejdříve jako stálý spolupracovník karlovarské Stráže míru.[3] Začal také fotografovat a zdokumentoval část Evropy.[9][10][11] Své texty o osobnostech kultury, zejména filmových tvůrcích z domova i zahraničí, doprovázel vlastními fotkami.[12][13][14]

První rozhovory s herci učinil už jako gymnazista na filmovém festivalu v Karlových Varech. A jedním z prvních zpovídaných byl Jan Werich. „Stráž čeho?“ podivil se Werich poté, co se mu odvážný mladík představil. „Míru,“ odvětil lakonicky Soeldner. „To tedy máte co hlídat,“ zavtipkoval Werich.[3][15] Začátek netypického rozhovoru na stránkách okresních novin charakterizoval autora i jeho další vývoj.[5] Novinář a spisovatel Ondřej Suchý, který do západočeských lázní jezdil každé léto na prázdniny k tetě Janě Soeldnerové, považoval bratrance Ivana za svůj velký vzor.[2][3][16]

Ivan Soeldner se též zajímal o populární hudbu, jazz a divadlo[15]. Spolupracoval s řadou časopisů a novin, mezi něž patřily Lidová demokracie, Mladá fronta, Host do domu, Plamen, Čs. voják, Čs. mládež, Čs. fotografie, Fotografie X, Divadelní noviny, Film a doba, Kino, Zítřek, Politika, Mladý svět, Student, Universita Karlova, Svět v obrazech, Květy, Melodie, Vlasta, Film a divadlo, sborníky Taneční hudba a jazz, polské časopisy Sztandar mlodych a Film[17][18] nebo německý deník Volksstimme.[19] V roce 1968 připravil pro nakladatelství Olympia kapesního průvodce po nočních podnicích hlavního města, Praha v noci,[20] který vyšel v několika jazykových mutacích.

Soeldnerovy reportáže z filmových a hudebních festivalů[21] v Benátkách,[22] Canes, Midem a Karlových Varů, kde fotil mj. Claudii Cardinalovou, Alaina Delona, Salvadora Dalího, Federica Felliniho nebo Marcella Mastroianniho, plus analýzy filmů,[23] vytvářely svědectví o čs. nové vlně.[24][25][26] Blanka Kovaříková v Nové Vlastě uvedla, že psal neotřelým, provokativním a lehce bulvárním stylem.[2] Zajímala ho tabuizovaná témata.[3][6][23][27][28] V čase celkového uvolnění v polovině 60. let navštívil zákulisí Crazy Horse Saloonu[29] v Paříži nebo Playboy Clubu v Londýně.[5][6][23][29] Jeho profesní krédo znělo: „Docela rád se vyskytuji tam, kam nepatřím, a přiznávám, že ani pocit jistého nebezpečí, mírného nebezpečí v mezích zákona mi není proti mysli.“ [2][5]

Na stránkách specializovaného časopisu Kino dával ve vlastním seriálu hercům otázku: „Jak se máte, paní Jirásková[30] (pane Kopecký… apod.)?“[31] Za normalizace už ale filmové recenze a rozhovory musel psát pod pseudonymem Jan Michal. Jeho posledním příspěvkem byl rozhovor s režisérem Jurajem Herzem.[2][3]

Dokumentární dílo, Pražské jaro 1968 a zpravodajství z okupace

editovat
 
Karel Svoboda, Ivan Soeldner, Eva Pilarová a Jiří Štaidl pod Akropolis (1969)

Ke krátkým filmům psal původně jen komentáře. Později jich sám řadu natočil, včetně klasických filmových týdeníků a monotematických Reflektorů[32] a Radarů. Krátký film Nastavil jaksi životu zrcadlo (1964)[33] byl věnovaný 400. výročí narození dramatika Williama Shakespeara, v němž ukázal přístup několika generací herců a režisérů k jeho dílu. Horečka (1964)[34][35] se zase věnovala mladé hudbě, konkrétně začínající beatové skupině Olympic a zpěvákům Josefu Lauferovi, Miki Volkovi, Yvonne Přenosilové a Pavlu Bobkovi. Hallo Satchmo (1965)[36][37][7] pojednával o pobytu trumpetisty Louise Armstronga v Praze (společné dílo s Janem Špátou). První mezinárodní festival taneční písně v Bratislavě zachytil v dokumentu Zlatý klíč k Dunaji (1966).[38][39] Striptérka (1967)[40][41] byla nezvyklou a otevřenou zpovědí mladé ženy, Jeanetty z Düsseldorfu, matky šestileté dcery, která se deset let živila striptýzem v západoněmeckých barech. Tento autorský krátký film ale rychle zamířil do trezoru. A stejný osud potkal středometrážní Československé jaro 68 (1968)[42] a filmy Dubček (1968)[43] a Portrét 6. prezidenta o Ludvíku Svobodovi (1968),[44] na nichž pracoval společně s režisérem Bohuslavem Musilem.[45]

Ve Zpravodajském filmu byl nejen u všech důležitých událostí pražského jara 1968, ale i u následné srpnové okupace.[3] S kameramanem Vladimírem Holomkem projížděl ještě za tmy, od časných hodin 21. srpna 1968, hlavní město od Ruzyně na Pražský Hrad, aby pořídili vůbec první filmové důkazy o obsazení Prahy okupačními vojsky Varšavské smlouvy v čele se Sovětskou armádou.[5][12][46] Před budovou ÚV KSČ natočili kulometnou dávku, kterou nervní posádka obrněného transportéru číslo 002 skosila první oběti[47][7]. Z nastřádaného materiálu Soeldner sestavil tzv. „okupační“ týdeníky (napsal k nim též průvodní texty).[47] Nařízením byly staženy a většina kopií zlikvidována.[2][6]

Na podzim roku 1968 kladl politikům na Hradě v čele s Dubčekem a Smrkovským otázku, zda se mohou cítit šťastní.[2][3][7]

Kromě práce na zpravodajských týdenících natočil turistický snímek Československo v obrazech (1968), Top manager (1970) o jednom z prvních manažerů v TOS Kuřim a České loutky (1970), o historii loutkařství, od buditelů této profese po Jiřího Trnku. Napsal rovněž řadu komentářů pro televizi, zejména k pořadům Europarty. Jako autor a režisér[48][49] zrealizoval portréty zahraničních zpěváků, například Francouzky Mireille Mathieu (1967),[50] Jugoslávce Ivo Robiče (1967) nebo pořad se zahraničními účastníky Bratislavské lyry v roce 1967.[15] Pro Československou televizi režíroval obrazovou podobu písniček, které v Praze v doprovodu orchestru Karla Vlacha nazpívala na gramofonovou desku holandská zpěvačka Ria Valk.[51]

Jako dramaturg Zpravodajského filmu sestavil z dobových materiálů dokument Ejhle člověk, v němž je zachycena závěrečná řeč komunistického prokurátora Josefa Urválka ve vykonstruovaném procesu, který skončil trestem smrti pro bývalého generálního tajemníka ÚV KSČ, Rudolfa Slánského.[46][52]

Televizní seriál o hudbě s Jiřím Suchým

editovat
 
Bratranci Jiří Suchý a Ivan Soeldner při práci na Grandsupertingltanglu (1970).

Jeho nejrozsáhlejším dílem byl televizní seriál z dějin české populární hudby, nazvaný Grandsupertingltangl (1969 až 1970)[53][54][55][56], zahrnující ve čtrnácti půlhodinových epizodách písňovou tvorbu od kramářských písní, přes Karla Hašlera, Rudolfa Frimla, R. A. Dvorského, trampskou píseň, lidovku, filmové melodie, hudební komedii, tvorbu Ježka, Voskovce a Wericha, až po období swingu, Karla Vlacha, píseň masovou a Semafor.

Průvodcem pořadu měla být semaforská dvojice S+Š. Po předčasné smrti Jiřího Šlitra však seriál z pozice osamoceného moderátora dotočil už jen Soeldnerův druhý bratranec, herec, básník, divadelník a spoluzakladatel divadla Semafor, Jiří Suchý.

Den po dokončení posledního čtrnáctého dílu, 15. srpna 1970, Ivan Soeldner cestou do Olomouce za manželkou a malým synem tragicky zahynul při nezaviněné autonehodě.[57] Uprostřed obce Koclířov, pod koly nákladního automobilu s řidičem, kterému naměřili 2,3 promile alkoholu.[52] Se Soeldnerem zahynula i stopařka, matka dvou dětí.[2][3][7]

Po sametové revoluci obdržel 20. března 1991 od rehabilitační komise Unie Českého filmového a Českého televizního svazu (FITES),[58] zastoupené Jiřím Krejčíkem a Pavlem Taussigem, morální rehabilitaci in memoriam za křivdy spáchané komunistickým režimem od roku 1969 do roku 1989. Režisér Rudolf Krejčík o něm natočil jeden z historicky posledních krátkých filmových týdeníků pro tuzemská kina, s názvem Pod značkou SOE (1990).

V rámci doprovodného programu 59. ročníku Zlín Film Festivalu, v květnu 2019, proběhla vernisáž s výstavou[59][60] zhruba osmi desítek nejzajímavějších fotografií Ivana Soeldnera v prostorách zlínské Alternativy. Komentovanou prohlídku vedl profesor Pavel Dias, fotograf, pedagog a dlouholetý Soeldnerův kamarád a soused. Pár slov pronesli také prezident festivalu Čestmír Vančura a herečka Dana Morávková.

Na práci v médiích navázal syn David Soeldner, věnující se především sportovní žurnalistice, zejména lednímu hokeji.[3][7]

Odkazy

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ https://vaclavsramek.files.wordpress.com/2016/12/soeldner-pro-web.pdf
  2. ↑ a b c d e f g h i j KOVAŘÍKOVÁ, Blanka. Ivan Soeldner - Talent od pánaboha. Nová Vlasta. Sanome Magazines Praha, s.r.o., 2008, roč. 62, čís. 34/2008, s. 78. ISSN 0139-6617. 
  3. ↑ a b c d e f g h i j k Novinář pražského jara aneb Tragický osud Ivana Soeldnera - Novinky. www.novinky.cz [online]. [cit. 2023-09-19]. Dostupné online. 
  4. ↑ Balkánská cesta po 24 červnu 1940 - Letci Plumlov z.s.. www.svazletcu.cz [online]. [cit. 2020-04-01]. Dostupné online. 
  5. ↑ a b c d e PECH, Vladimír. Ivan Soeldner. Photoart. Vydavatel Iron&Steel Group, s.r.o.. S. 58–59. ISSN 1801-5301. 
  6. ↑ a b c d DOSTÁL, František. Třicet let života Ivana Soeldnera. Fotovideo. ATEMI s.r.o., prosinec 2012, roč. 16, s. 16–23. ISSN 1213-855X. 
  7. ↑ a b c d e f Jak jsem se narodil do filmařské rodiny. Album Ondřeje Suchého. Krajské listy.cz [online]. [cit. 2024-09-11]. Dostupné online. 
  8. ↑ www.csfd.cz [online]. [cit. 2020-03-29]. Dostupné online. 
  9. ↑ SOELDNER, Ivan. Rusové obsadili Paříž. Fotografie Ivan Soeldner. Student. 1968, čís. 5, s. 6–7. 
  10. ↑ SOELDNER, Ivan. Vynálezci špaget a opery buffo. Fotografie Ivan Soeldner. Květy. 27. dubna 1968, čís. 17. Neapol. 
  11. ↑ SOELDNER, Ivan. S klidem Angličana. Fotografie Ivan Soeldner. Československá televize. 13. května 1968, roč. 4, čís. 20. Londýn. 
  12. ↑ a b DOSTÁL, František. Ivan Soeldner - Filmový dramaturg, který se zamiloval do fotografie. Fotografie. Jan Karbusický, Double Dream Ranch, 2017, roč. 8, čís. 42, s. 56–59. ISSN 1804-5200. 
  13. ↑ SOELDNER, Ivan. Karel Gott: Ako chutí neúspech. Fotografie Ivan Soeldner. Život. Zväz slovenských spisovateľov, 1. května 1968, čís. 18. Londýn. (Slovensky) 
  14. ↑ SOELDNER, Ivan. How to photograph the Stars. Fotografie Ivan Soeldner. Fotografie. 1967, čís. 3, s. 70–71. (English) 
  15. ↑ a b c ČERNÝ, Jiří. Poslední reportáž Ivana Soeldnera. Aktuality a melodie. Orbis, 1970, roč. 2, čís. 19, s. 2. Příloha časopisu Melodie. 
  16. ↑ LOUŽECKÝ, Pavel. Pozitivní noviny › Ondřej Suchý: Lesk karlovarských filmových festivalů - před půlstoletím (II). www.pozitivni-noviny.cz [online]. [cit. 2020-03-29]. Dostupné online. 
  17. ↑ SOELDNER, Ivan. Polacy w Karlovych Varach. Fotografie Ivan Soeldner. Film. Warszawa: 7. srpna 1966, čís. 32, s. 16. 
  18. ↑ SOELDNER, Ivan. Reżyser się zmienia. Film. 11. června 1967, čís. 24, s. 13. Rozmowa z Jiřim Weissem. (polsky) 
  19. ↑ SOELDNER, Ivan. Montreal: Film-überraschung aus der CSSR. Fotografie Ivan Soeldner. Volksstimme. 3. dubna 1967, čís. 101. (německy) 
  20. ↑ SOELDNER, Ivan. Prag am Abend. 1. vyd. Praha: Olympia, 1968. S. 108. (Německá verze) 
  21. ↑ SOELDNER, Ivan. Azurové zpívání. Fotografie Ivan Soeldner. Svět v obrazech. Svaz českých novinářů, 18. února 1969, roč. 25, čís. 7, s. 21–22. 
  22. ↑ SOELDNER, Ivan. Setkání na Lidu. Fotografie Ivan Soeldner. Mladý svět. 4. října 1967, roč. IX., čís. 40, s. 8–9. 
  23. ↑ a b c BALAJKA, Petr. Soeldnerův příspěvek fotožurnalismu. Československá fotografie. Panorama, 1987, roč. 35, čís. 6, s. 248–252. 
  24. ↑ SOELDNER, Ivan. Skromnost a neskromnost Evalda Schorma. Fotografie Ivan Soeldner. Červený květ XI. 1966, čís. 11, s. 323–325. 
  25. ↑ SOELDNER, Ivan. Closely watched trains. Fotografie Ivan Soeldner. Czechoslovak life. 1966, čís. 12, s. 18–19. (English) 
  26. ↑ SOELDNER, Ivan. Hoří, má panenko aneb Miloš Forman pokračuje. Fotografie Jaromír Komárek (7), Ivan Soeldner (2). Film a doba. Orbis, 20. června 1967, roč. XIII., čís. 6, s. 301–304. 
  27. ↑ SOELDNER, Ivan. Láska na prodej. Fotografie Ivan Soeldner. Mladý svět. Mladá fronta, 1969, roč. 11, čís. 24, s. 13–20. 
  28. ↑ SOELDNER, Ivan. Hippies. Fotografie Ivan Soeldner. Mladý svět. Mladá fronta, 1969, roč. 11, čís. 41, s. 10–11. 
  29. ↑ a b SOELDNER, Ivan. Osudy žen - rychlokurs pro playboye o čtyřech lekcích. Fotografie Ivan Soeldner. Květy. 1968, čís. 29–32, s. 21–23, 37–39, 37–39, 37–39. 1. Počestný sex Made in USA, 2. Průchod mladistvým zakázán, 3. Svatyně striptýzu v rytmu české polky, 4. Všude žijí lidé. 
  30. ↑ SOELDNER, Ivan. Jak se máte, paní Jirásková?. Kino. 1968, čís. 8, s. 6–7. Ivan Soeldner představuje osobnosti našeho filmu (IV.) - Být jeptiškou, Frantou Pařízkem či maurskou prostitutkou?. 
  31. ↑ SOELDNER, Ivan. Jak se máte, pane Kopecký?. Kino. 21. března 1968, čís. 6. Ivan Soeldner představuje osobnosti našeho filmu (III) - Zhrzený milenec filmové múzy neztrácí naději. 
  32. ↑ Ceny ÚV ČSM za filmy roku 1966. Mladá fronta. 1. července 1967, roč. 23. 
  33. ↑ s.r.o. (FDb.cz), 2003–2019. Nastavil jaksi životu zrcadlo (1964). FDb.cz [online]. [cit. 2020-03-29]. Dostupné online. 
  34. ↑ s.r.o. (FDb.cz), 2003–2019. Horečka (Big beat) (1964). FDb.cz [online]. [cit. 2020-03-29]. Dostupné online. 
  35. ↑ [cit. 2020-03-29]. Dostupné online. 
  36. ↑ Hallo Satchmo (1965) | Ve filmotéce. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. 
  37. ↑ S.R.O. (FDB.CZ), 2003–2019, Filmová databáze. Hallo Satchmo (1965). FDb.cz [online]. [cit. 2020-03-29]. Dostupné online. 
  38. ↑ www.csfd.cz [online]. [cit. 2020-03-29]. Dostupné online. 
  39. ↑ S.R.O. (FDB.CZ), 2003–2019, Filmová databáze. Zlatý klíč na Dunaji (1966). FDb.cz [online]. [cit. 2020-03-29]. Dostupné online. 
  40. ↑ www.csfd.cz [online]. [cit. 2020-03-29]. Dostupné online. 
  41. ↑ SOELDNER, Ivan. Úvahy nahé dámy. Fotografie Ivan Soeldner. Kino. 4. dubna 1968, čís. 7, s. 5. 
  42. ↑ www.csfd.cz [online]. [cit. 2020-03-29]. Dostupné online. 
  43. ↑ www.csfd.cz [online]. [cit. 2020-03-29]. Dostupné online. 
  44. ↑ LINHARTOVÁ, Anna. Stačilo chodit s kamerou po ulici. Příloha Pravdy. 26. března 1969, s. 4. 
  45. ↑ www.csfd.cz [online]. [cit. 2020-03-29]. Dostupné online. 
  46. ↑ a b PILÁTOVÁ, Agáta. Chvála zpravodajství. Signál. Magnet, 29. března 1969, roč. 5, čís. 13. 
  47. ↑ a b KREJČÍK, Rudolf. Natáčeli jsme 21. srpen. Tvar. Sdružení československých nakladatelů, 1990, roč. 1, čís. 24, s. 4–5. ISSN 0862-657X. 
  48. ↑ KINOBOX.CZ, team at. Vyvěste fangle. Kinobox.cz [online]. [cit. 2020-03-29]. Dostupné online. 
  49. ↑ KINOBOX.CZ, team at. Swing, swing, swing. Kinobox.cz [online]. [cit. 2020-03-29]. Dostupné online. 
  50. ↑ Mireille Mathieu ve filmu. Práce. 9. července 1967. (šva). 
  51. ↑ Holandská zpěvačka Ria Valk v Praze. Svět v obrazech. 1967, roč. XXIII., čís. 13. Společná fotografie s režisérem I. Soeldnerem. 
  52. ↑ a b ADLER, Petr. Vzpomínka: Šach koněm, mat pěšcem aneb podezřelá smrt Ivana Soeldnera. Neviditelný pes [online]. MAFRA a.s., 4. ledna 2021. Dostupné online. ISSN 1212-673X. 
  53. ↑ https://www.ceskatelevize.cz/porady/899688-grandsupertingltangl/
  54. ↑ www.csfd.cz [online]. [cit. 2020-03-29]. Dostupné online. 
  55. ↑ S.R.O. (FDB.CZ), 2003–2019, Filmová databáze. Grandsupertingltangl (1969) [TV pořad]. FDb.cz [online]. [cit. 2020-03-29]. Dostupné online. 
  56. ↑ KINOBOX.CZ, team at. Grandsupertingltangl. Kinobox.cz [online]. [cit. 2020-03-29]. Dostupné online. 
  57. ↑ Výsledky obrázků Google pro https://www.pozitivni-noviny.cz/gallery/image-archiv/IMAGES/Suchy/MFF-O_Ivanove_smrti.jpg. www.google.cz [online]. [cit. 2020-03-29]. Dostupné online. 
  58. ↑ Historie | Fites.cz [online]. [cit. 2020-04-02]. Dostupné online. 
  59. ↑ UNIKÁTNÍ EXPOZICE FOTOGRAFIÍ IVANA SOELDNERA ZAHAJUJE SÉRII FESTIVALOVÝCH VÝSTAV - 60. ZLÍN FILM FESTIVAL 2020 - mezinárodní festival pro děti a mládež. www.zlinfest.cz [online]. [cit. 2020-03-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-06-13. 
  60. ↑ Unikátní expozice fotografií Ivana Soeldnera zahajuje sérii výstav 59. Zlín Film Festivalu. Novinky.cz [online]. Borgis [cit. 2020-03-30]. Dostupné online. 

Literatura

editovat
  • LÁBOVÁ, Alena. Česká novinářská fotografie 1945-1989. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2019. 609 s. ISBN 978-80-246-3713-6. Kapitola Nevšední všednosti 1957-1968 : Fotožurnalisté šedesátých let, s. 243. 

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Ivan_Soeldner&oldid=24250927“